Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 12., část 1. Šepoty, pověsti, proroctví a stíny

V tmavé uličce stáli dva muži, oba v dlouhých pláštích a s tvářemi bezpečně skrytými ve stínech.

„Už zase se zabíjelo,“ zašeptal jeden druhému.

„Jak to víš? Nic jsem o tom nezaslechl.“

„Můj švagr pracuje na ministerstvu. Zatím o tom nic nezveřejnili."

„Prý ani o tom posledním nechtěli dát vědět veřejnosti, ale uniklo to ven.“

„Slyšel jsi, že tam, kde leželo tělo, našli na zemi otisk ohořelého pírka?“

„Ne. Co to znamená?“

„Někteří lidé říkají, že Fénixův řád je zpět.“

„Myslel jsem, že byli všichni vybiti.“

„Zřejmě nebyli. Všechny dosavadní oběti byly smrtijedi, nebo někdo z jejich příbuzných.“

„Proč o tom ve Věštci nic nebylo?“

„Ve Věštci?“ odfrkl si druhý muž, „Věštec tiskne to, co mu ministerstvo přikáže.“

„To je pravda.“

„Ještě neskončili, dej na moje slova.“

„Myslíš, že budou další vraždy?“

„Tak na to bych vsadil všechny peníze.“

xxx

Následoval ji temným lesem. Přemístili se tam, nevěděl, co je to za les, ale proráželi si cestu bludištěm spletitých stínů, které stromy vrhaly v měsíčním světle. Neřekla mu, kam jdou, ale ať už to bylo kamkoli, bylo to bezpečné. Od místa přemístění šli nejméně dvacet minut. Prodírala se lesem rychle a tiše. I v téměř úplné tmě kladla nohy na zem s jistotou; někdy předtím už tudy šla. Konečně došli na okraj lesa a koruny vysokých stromů ustoupily inkoustové ploše noční oblohy. Hvězdy se odrážely ve skelné hladině jezera, takže nebylo možné poznat, která cesta vede nahoru a která dolů. Očima přejížděl po okraji vody, která se stáčela do dálky. Těsně před místem, kde se třpyt vody ztrácel v černé noční tmě, rozeznal na břehu téměř neznatelný obrys chaty. Zastavila se u vody a čekala na něj.

„Kdo tady žije? Proč jsi mě sem přivedla?“

„Chci tě seznámit se svým špiónem.“

„S tvým špiónem?“

„Jistě si nemyslíš, že bych vedla válku bez důvěrných informací o aktivitách Pána zla?“

Kdo by to mohl být? Kdo by mohl být ten zrádce? Hlavou se mu proháněly seznamy jmen, ale nedokázal nikoho určit. Pokud věděl, byl ve své neloajalitě vůči režimu Pána zla sám.

Pokračovali směrem ke srubu. Severus rozeznal slabou záři uvnitř domu a několik závanů kouře, které si razily cestu z komína. Ať už se měli setkat s kýmkoli, čekal tu na ně.

Hermiona otevřela dveře a on ji následoval dovnitř. Nebyly zde žádné příčky a vnitřek srubu tvořila pouze jedna velká místnost. V krbu doutnal skomírající oheň a dodával velké místnosti jen málo světla. Bylo tu jen několik rozbitých kusů nábytku. V chatě se zjevně nebydlelo a sloužila jen jako místo pro schůzky, jako byla tato.

Nejdřív si myslel, že se spletl a že na ně v té prázdné místnosti nikdo nečeká, ale když se jeho oči přizpůsobily tmě v místnosti, zahlédl ve stínech pohyb. Hermiona namířila hůlkou na krb, jedno poleno se posunulo a dodalo plamenům novou sílu. Oheň jasněji vzplál a ozářil postavu na druhé straně místnosti. I při jasnějším světle bylo těžké zachytit více podrobností. Ta osoba seděla na otlučené dřevěné lavici zády k nim. Jediné, co dokázal rozpoznat, byl otrhaný černý plášť a dlouhé, nepoddajné černé vlasy. Postava pomalu vstala a otočila se k nim čelem. Špeh zvedl hlavu, aby se na ně podíval, černé vlasy mu spadaly z obličeje, který Severus s námahou rozeznával. Zdálo se mu, že… ale to nemohla být ona. Tvář mu byla povědomá, ale změnila se. Okolnosti, prostředí bylo špatné, ale v těch černých očích, které na něj zíraly z druhé strany místnosti, byl nezaměnitelný záblesk.

Očima sjel z napjaté tváře dolů k tasené hůlce, mířící na něj.

„Slečno Parkinsonová.“

„Co ten tady dělá?“ zeptala se chraplavým hlasem, který nepoznával.

„Patří k nám,“ odpověděla Hermiona klidně a pevně a popošla vpřed, „můžeš odložit hůlku.“

Jeho oči těkaly z jedné tváře na druhou. Tyhle dvě byly nepřítelkyněmi, byly jimi od svých jedenácti let. Ani za milion let by ho nenapadlo, že jedna z nich zahrne tu druhou do jakéhokoli ‚my‘.

Nejdřív ho napadlo, že Hermiona konvertovala k jiné temnotě, protože Pansy Parkinsonová by se nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nepostavila na stranu mudlů a mudlorozených. Možnost, že by Hermionu Grangerovou svedla temná magie, se zdála téměř pravděpodobná ve srovnání s možností, že by se Pansy Parkinsonová obrátila zády ke všemu, k čemu ji čistokrevná společnost vychovala. Ale další pohled mu prozradil, že tohle není Pansy Parkinsonová, kterou znal. Tohle nebyla ta dokonale upravená dívka ve značkovém rouchu s nosem nahoru. Tohle byla žena v potrhaném a zakrváceném hábitu, která zlobně skřípala zuby, a mastné vlasy jí padaly do obličeje. Tohle byla žena, která měla v očích jen bolest.

Sklonila hůlku a udělala krok směrem k nim. Severusovi ten krok stačil, poznal, že kulhá. Zpozorovala, že sjel pohledem dolů k její noze.

„Pán zla není z těch útoků nadšený. Má podezření, že dochází k úniku informací.“

Zachvěl se. Býval u toho. Tu bolest znal.

Ale tato žena… tuto ženu nepoznával.

xxx

Vždy bylo mnoho věcí, které o Pansy Parkinsonové nikdo netušil. Málokdo například věděl o jejím bratrovi, jediném člověku, který pro ni znamenal víc než kdokoli jiný.

Lidé si vždycky mysleli, že obdivuje Draca, ale ve srovnání s jejím bratrem pro ni neznamenal nic. Do Draca byla zamilovaná mnoho let, ale svého bratra milovala celý život.

Její bratr byl o osm let starší než ona. Odjel do Francie pokračovat ve studiu ještě předtím, než nastoupila do Bradavic. Když byla ve škole, psala mu každý den a on jí vždycky odepsal. Vídala se s ním v létě, nějaký čas o prázdninách, ale to zdaleka nestačilo. V každém dopise ho prosila, aby se vrátil do Anglie, ale on byl šťastný tam, kde byl.

Když před dvěma lety oznámila zasnoubení, na pár týdnů se vrátil do Británie. Hrdě ho představila svému snoubenci. Draco si s ním promluvil, seznámil ho s ideály Pána zla. Bratr přijal znamení, ale vrátil se do Francie.

Následujících osm měsíců ho neviděla. Zhruba čtvrt roku po jeho návratu do Francie jí přestaly chodit dopisy. Ty, které jí přicházely tak pravidelně od jejích jedenácti let, se neobjevovaly. Co když se mu něco stalo? Jak by mohla žít bez svého bratra? S každým dnem, kdy se u jejího okna neobjevila sova, se jí srdce svíralo o něco víc.

Pak se jednoho dne vrátila domů a našla ho ve své kuchyni.

Běžela ho obejmout, ale zastavil ji výraz strachu v jeho obličeji.

„Zamiloval jsem se, Pansy,“ řekl pomalu, „budu se ženit.“

„To je skvělé,“ odpověděla, zmatená tím, jak se tvářil.

„Je to Monika Averyová?“ Dívka, se kterou jejich rodiče vždycky počítali, že si ji vezme.

„Ne.“

„Tak kdo je to?“

„Žena, se kterou pracuji ve Francii.“

Jeho výraz jí napověděl, že je v tom něco víc. Pomalu se k němu přiblížila.

„Ona je… není čistokrevná. Její rodiče jsou mudlové.“

Šokovaně se zastavila.

„Mudlovská šmejdka. Ty si bereš mudlovskou šmejdku?“

„Pansy, já ji miluju. Mně na tom nezáleží.“

„Ale máma s tátou říkali, že mudlovští šmejdi…“

„Na tom nezáleží, Pansy,“ přerušil ji, „ona je úžasná a všechno, co nám říkali o mudlorozených, musel být omyl, protože ona je neuvěřitelná.“

Jak to mohl říct?

„Oni tě zabijí,“ prohlásila se zachvěním.

„Pokusí se o to.“

„Proč jsi sem přišel?“

„Musel jsem ti to říct. Nejspíš tě už neuvidím, alespoň nějakou dobu ne.“ Takže k tomuhle mělo dojít?

„Vezmi mě s sebou.“ Znamenal pro ni víc než cokoli jiného, bez ohlédnutí by nechala své názory za sebou… kvůli němu.

„Je to příliš nebezpečné, Pansy. Dám ti vědět, až se situace trochu uklidní.“

A byl pryč.

Když tu noc uslyšela otevírající se dveře, už věděla, co jí Draco přišel říct.

„Na hlavu tvého bratra je vypsaná odměna.“

Tu noc se pohádali. Trval na tom, aby se svého bratra zřekla. Odmítla.

„Je to můj bratr. Mám ho ráda. Nemůžu.“

„Moje matka se zřekla své sestry, protože si vzala mudlu.“

„Já nejsem tvoje matka.“ Ach, jak toužila jí být. Většinu života strávila napodobováním Narcisy Malfoyové. Tohle byla poslední zkouška a ona zjistila, že v ní nejen nemůže projít, ale že ani nechce.

Modlila se, aby jejího bratra nenašli… ale stalo se.

Byla u toho, když stanul před Pánem zla, spoutaný a bez hůlky. Byla u toho, když Pán zla vyhlásil rozsudek a nařídil Dracovi, aby ho na důkaz loajality vykonal. Byla tam, zadržovaná pažemi, jejichž majitele neviděla, když se Draco blížil k vězni.

Nemohla dělat nic jiného, než se dívat, jak její snoubenec sesílá kouzlo, které jejího bratra poslalo bezvládného a bez života k zemi.

Kdyby v jeho očích viděla bolest, když kouzlo sesílal, kdyby v nich viděla lítost… možná by to dopadlo jinak. Ale neviděla nic. Nemiloval ji. Nikdy ji nemiloval. Když dokázal chladnokrevně zabít jejího milovaného bratra, nebyla pro něj ničím, jen majetkem.

Šla jako ve snu, jen vzdáleně vnímala okolí. Viděla jenom bolest, zbytek světa se stal jen šmouhami a stíny v koutku jejích očí. Konečně něco spatřila jasně. Byla to ona sama. Stála ve své ložnici před vysokým zrcadlem. Studovala svůj odraz. Kromě výrazu úzkosti ve tváři vypadala dokonale. Měla na sobě své nejlepší šaty, nádherně ušité z nejdražšího materiálu. S pomocí kouzel a poruchy příjmu potravy je vyplnila na všech správných místech a na žádném špatném. Pět domácích skřítků strávilo toho rána půl hodiny úpravou jejího účesu. Její make-up byl bezchybný. Oči jí sklouzly k velkému diamantovému zásnubnímu prstenu, který se jí třpytil na prstě. Dokázala to. Po celoživotním podlézání, hraní si na hloupou a zkrášlování se se konečně stala dokonalou čistokrevnou ženou. A na důkaz svého úspěchu měla zásnubní prsten.

Byla vším, čím ji chtěli mít… a pak jí zabili bratra.

Další věc, kterou si pamatovala, byla, že čeká v Malfoyově sídle a v prstech tiskne stříbrný nůž, který našla na stole. Opravdu by tu neměli nechávat ležet zbraně. Počkala, až se Draco vrátí domů, a pak ho bodla do srdce.

Vzhlédla, zatímco z nože stále kapala krev, a na druhé straně těla uviděla stát Hermionu Grangerovou.