Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11. A začíná to znovu

Uplynul rok a půl od chvíle, kdy Severus a Dahlie vstoupili do Hermionina života. Prázdniny trávili spolu, všichni tři pohromadě. Když ostatní ze školy odjeli domů, aby prožili svátky se svými rodinami, Severus s Hermionou a Dahlií je slavili v ředitelčiných pokojích. Ve všech ohledech byli rodina. O šest měsíců dříve se Severus pokusil udělat to oficiální. Požádal Hermionu o ruku, ale ta odmítla. Každou noc s ním sdílela postel, svěřovala se mu se svými tajemstvími, poslouchala, co říká, až do časných ranních hodin, ale nechtěla se stát jeho ženou. Neřekla mu proč.

Dahlie pomáhala Severusovi vařit. Mlčky míchala a občas se kradmo podívala na profesora, usazeného na druhé straně místnosti. Zíral do otevřené knihy ležící na stole, ale stránku už více než hodinu neotočil. Myšlenkami byl očividně někde jinde. Nebylo neobvyklé, že vařili společně. Ředitelka opouštěla školu stále častěji. Dahlia nevěděla, kam chodí, jen věděla, že pokaždé, když se vrátila, tvářila se o něco vážněji.

Dahlie přerušila ticho a zeptala se Severuse, kde je Hermiona. Odpověděl, že si musela vyřídit nějaké záležitosti mimo školu a že se brzy vrátí. Řekl jí, že se nemá čeho bát, ale neušlo jí, jak se neustále kradmo dívá na hodiny. A taky jí neuniklo, jak se mu ulevilo, když se konečně otevřely dveře a Hermiona, stále ještě v těžkém cestovním plášti, vstoupila dovnitř.

xxx

Severus studoval výraz Hermioniny tváře, když vešla do dveří. Dnes se od ní nedočkal žádného vřelého pozdravu, jen znepokojeného přikývnutí a stručného prohlášení.

„Až dovaříte, budu ve své kanceláři.“

Za další půlhodinu skončil a stoupal po schodech vedoucích k jejím pokojům. Vešel do pracovny a našel ji sedět u stolu. Velkou dřevěnou plochu pokrývala sbírka novinových výstřižků. Některé fotografie na výstřižcích se pohybovaly, zatímco jiné zůstávaly nehybné - byly posbírané z mudlovského i kouzelnického tisku. Postavil se vedle stolu a prohlédl si je: vraždy, katastrofy, teroristické útoky. Měl svá podezření, ale když je viděl takhle pohromadě, nenechávalo ho to na pochybách.

„Zase jdou po mudlech,“ zamumlal.

„Ano,“ souhlasila a dopřála si pár okamžiků ticha, než pokračovala: „Zdá se, že je snadnější udržet si moc v dobách války, když můžeš sjednotit své stoupence bojem proti společnému nepříteli. Voldemortova vláda nedokáže vytrvat moc dlouho bez nepřítele, bez války."

xxx

O několik večerů později vstoupil do ředitelny Duncan. Jeho obvyklý lehký úsměv zmizel, byl pobledlý obavami.

„Jeden ze studentů, Marcus Robinson, se nevrátil z vánočních prázdnin.“

„Zkoušel jsi kontaktovat jeho rodinu?“

„Nepřišla žádná odpověď. Poslal jsem někoho k nim domů, ale nikde po nich nebylo ani stopy.“

Přikývla a nepřítomně zírala z okna.

„Hermiono, já vím, že to asi nic neznamená, ale nemůžu si pomoct, dělám si starosti… lidé jen tak nezmizí.“

Zavřela oči a zvedla ruku, aby si namasírovala spánek.

„Ne, to nezmizí. Spojím se s absolventy mimo školu, jestli by se po něm nemohli podívat.“

Během hodiny bylo v tanečním sále zřízeno pátrací centrum. Kouzelníci a čarodějky, kteří už dokončili školu, se hlásili jako dobrovolníci, aby studenta našli. Uplynulo čtyřiadvacet hodin usilovného hledání. Čím více času uběhlo, tím více se zvyšovala pravděpodobnost, že se něco stalo.

Zdola se ozýval křik, rozruch a zvuky, jak manipulovali s něčím těžkým. Do místnosti vběhl udýchaný kouzelník.

„Našli ho. Berou ho na ošetřovnu.“ Hermiona se rozběhla chodbou, Severus půl kroku za ní. Vpadli na ošetřovnu právě včas, aby viděli, jak dva kouzelníci vlečou tělo do jednoho ze soukromých pokojů. Severus na první pohled nabyl dojmu, že chlapec je mrtvý. Zvedl tělo z rukou jednoho z mužů, kteří ho nesli, a pomohl druhému položit ho na úzké lůžko. Teprve když ucítil, že ruka, kterou držel, se v jeho sevření nepatrně křečovitě stáhla, uvědomil si, že nedrží mrtvolu.

Chlapec se znovu křečovitě zachvěl. Následky cruciatu byly nepřehlédnutelné. Někdo mu podal několik lahviček s lektvarem a on je vlil Marcusovi do krku. Vnímal, jak Hermiona pracuje vedle něj a kontroluje chlapce, zda nemá známky vnitřního zranění. Pracovalo na něm i několik dalších lidí, které neznal. Severus studoval vzory řezných ran a popálenin na Marcusově kůži. Nenechávaly ho na pochybách. Poznal práci smrtijedů, když ji viděl. Zvedl hlavu a setkal se s Hermioninýma očima. Její pohled mu prozradil, že došla ke stejnému závěru.

„Musíme vědět, co se stalo,“ zašeptal.

Ředitelka řekla všem v místnosti, aby ustoupili o krok od těla.

„Enervate!“

Jeho víčka se na vteřinu zachvěla, hlava se mu bezvládně zvrátila na stranu a pak zase znehybněl.

„Enervate!“ vrhla kouzlo znovu.

Tentokrát se mu víčka zachvěla a zůstala otevřená. V panice se rozhlédl kolem sebe.

„To je v pořádku, jsi v bezpečí. Můžeš nám říct, co se stalo?“

„Byl jsem­… nakupovat s rodinou v mudlovském Londýně…“ odmlčel se, aby se nadechl. „Objevila se skupina maskovaných kouzelníků a…“ Odmlčel se a oči se mu zavřely. O vteřinu později se otevřely. „Vytáhl jsem hůlku, aby… moje rodina, moje rodina tam byla a já musel…“ Roztřásl ho záchvat kašle a po rtu mu stékala krev. „Uviděli mě a vzali mě… chtěli se dozvědět věci.“ Znovu zavřel oči a jeho tělo zůstalo nehybné. Nikdo se nepohnul. Slovo mučení viselo nevyřčené ve vzduchu.

Ošetřili ho, jak jen to šlo, a pak je ředitelka požádala, aby počkali venku. Zavřela za nimi dveře, posadila se na malou dřevěnou židli vedle postele a sledovala, jak chlapec spí, jeho dech byl mělký a nepravidelný. Jak to mohla dopustit? Věděla, že by chlapce neměla znovu budit dřív, než bude jeho tělo připravené, ale každý další okamžik je vystavoval většímu a většímu nebezpečí. Seděla tam několik hodin, než znovu otevřel oči. Pomalu se rozhlížel kolem sebe a vnímal detaily místnosti, než se konečně podíval na ni.

„Je mi to líto. Moc se omlouvám,“ řekl chraplavým šepotem.

„Co jsi jim řekl, Marcusi?“ Překvapilo ji, že slyší svůj vlastní hlas tak klidný a konejšivý, když se jí vnitřnosti svírají strachem.

„Nechtěl jsem… nechtěl jsem jim nic říct.“

„Já vím, zlatíčko, já vím. Ublížili ti, musel jsi jim to povědět. Jen je velmi důležité, abych věděla, co přesně jsi jim řekl.“

xxx

Severus čekal s ostatními členy profesorského sboru venku a zíral na zavřené dveře. Jejich hladký dřevěný povrch se mu vysmíval. Co se dělo na druhé straně? Nikdo nepromluvil. Zdálo se, že nikdo není schopen se ani nadechnout, dokud se nedozví, jak moc špatné to je. Tohle bylo od začátku odsouzeno k nezdaru… některá tajemství byla prostě příliš velká na to, aby se dala udržet. Zdálo se, že celou tu dobu jen čekali a čekali, až je odhalí. Konečně ředitelka vyšla z pokoje a pomalu a tiše za sebou zavřela dveře. Přistoupila k úzkostlivě vypadající skupině učitelů. Její tvář byla bez emocí. Když promluvila, vypadala vyrovnaně a nic neprozrazovala.

„Vědí, že tahle škola existuje… ale ne, kde se nachází.“ Byli v bezpečí… jenže na jak dlouho?

„Teď nás hledají,“ řekla jim, „je to jen otázka času.“

Odešla z místnosti, zatímco učitelé probírali další ochranná kouzla a rozvrh hlídkové služby. Severus se k tomu vyjádřil a pak ji rychle následoval do její kanceláře. Našel ji stát u okna. Venku se setmělo a jediné světlo vycházelo z tlumené lampy, kterou rozsvítila. Zavřel za sebou dveře a postavil se naproti ní.

„Snažila jsem se je chránit, snažila jsem se je skrýt.“

„Hermiono, tohle nebyla tvoje vina.“

„Je mu šestnáct! Je to dítě!“ křičela vztekle, popadla knihu a práskla s ní o zeď. Kniha s žuchnutím narazila na tvrdou stěnu, sklouzla po ní a přistála otevřená na podlaze, stránky rozhozené a ohnuté do všech stran.

„A kolik bylo tobě, když jsi poprvé bojovala? Kolik ti bylo na ministerstvu? Nebyla jsi o moc starší, když tě poprvé mučili, když jsi poprvé pocítila bolest z Belliny hůlky.“

„To bylo jiné.“

„Ne, nebylo. Bylo to jiné jen proto, že se to dělo tobě. Vždycky je snazší být tím, kdo je v nebezpečí, než tím, kdo čeká a bojí se.“

Chvíli trvalo, než se vzchopila.

„Co budeme dělat teď?“ zeptal se zasmušile. Navzdory jejímu zhroucení věřil, že má plán. Nebyla by to Hermiona Grangerová, kdyby ho neměla. Přešla do rohu své kanceláře a roztočila glóbus, který tam stál, nechala ho několikrát otočit a pak natáhla ruku, aby jeho pohyb zastavila. Dívala se na něj a přitom mluvila.

„Uděláme přesně to, co udělali oni. My jsme teď oni, copak to nechápeš? Jsme malá povstalecká síla, která se snaží svrhnout vládu. Odvedli dobrou práci, že? Dobře nás to naučili.“ Do tváře se jí vkradl pokřivený úsměv. Čekal, až bude pokračovat.

„Vytvoříme malé skupinky, budeme je posílat na nájezdy. Smrtijedi začnou záhadně mizet… i jejich rodiny. Začnou se šeptat fámy. Ministerstvo tomu zpočátku nebude věřit, dokud nebude pozdě. Převezmeme Věštce, pak ministerstvo, a nakonec Bradavice." Sledoval, jak se jí blýská v očích.

„Své postupy nás učili důkladně a já mám velmi dobrou paměť.“