Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10. Znamení z války

Paprsky ranního slunce pronikly oknem a dopadly na tělo ženy, která ležela vedle něj. Lehce se zavrtěla, prostěradlo omotané kolem ní sklouzlo a odhalilo horní polovinu jejího těla.

„Hermiono, jsi vzhůru?“ zašeptal.

„Ano.“

Severus přejel prstem po dlouhé bledé jizvě, která se táhla přes její předloktí.

„Nikdy jsi mi neřekla, kde jsi přišla k téhle.“

„Nepamatuji si to,“ řekla rychle a uhnula paží z jeho dosahu.

Znal každou jizvu na jejím těle, každé mateřské znamínko. Věděl, že ta pod bradou je od Bellina nože, ta na břiše od Dolohova z oddělení záhad, ale tuto jedinou mu nikdy nevysvětlila. Ta jizva na předloktí vždycky způsobila, že změnila téma nebo že si vzpomněla na dopis, který musela hned poslat. Natáhla si hábit a nechala ho v ložnici samotného.

xxx

Když se osprchoval, našel ji opět v ložnici, čekala na něj.

„Severusi,“ přistoupila k němu, „říkala jsem si, že by sis zítra možná mohl vzít volno a já tě zastoupím na hodinách obrany."

Podezíravě na ni hleděl.

„Prostě je zvykem, že jakmile studenti dosáhnou patnácti let, shromáždím je všechny na hodině obrany a vyprávím jim o válce. Obvykle se na ni hodně ptají, na mou roli v ní. Napadlo mě, že bych možná měla pokračovat v tradici přednášek, abys nemusel odpovídat na nepříjemné otázky.“

„Chceš říct, že do té doby o válce nevědí?“ zeptal se šokovaně.

„Ne, vyprávíme jim o ní v prvním ročníku tady, ale to jsou tak mladí, že je to spíš jen hrubý nástin. To vynechávám spoustu podrobností, zvěrstva, která se páchala, zacházení s vězni. Až jsou dost velcí na to, aby zvládli detaily, tak jim to řeknu.“

Dokázal si představit, jak těžké to pro ni musí být. Věděl, jak moc se vyhýbá tomu, aby o tom mluvila i s ním.

„Kdybys měl přednášet ty, nejspíš by ti položili několik otázek, na které bys nechtěl odpovídat.“ Duncan to zjistil, ale podařilo se jim udržet jeho znamení v tajnosti před studenty i ostatními vyučujícími.

Souhlasil, že by přednášku měla vést ona.

Hermiona stála před místností zcela zaplněnou studenty. Byla to jejich největší učebna a na tuto přednášku do ní vtěsnali celý ročník. Tohle byla její nejméně oblíbená část roku. Nesnášela mluvit o válce s lidmi, kteří v ní nehráli žádnou roli. Nesnášela jejich znechucené, lítostivé a vyděšené pohledy, když mluvila o zvěrstvech, která viděla, zažila, nebo dokonce spáchala.

Většina studentů v místnosti byla v té době ještě nemluvňata, která bezstarostně pobíhala po dvorku a mazlila se s rodiči. Pravděpodobně ještě ani nejevili známky magie, když ji svou hůlkou mučila Bellatrix Lestrangeová, když jí držela nůž na krku. Nerada o tom mluvila. Ale oni to potřebovali vědět, a kdo jiný jim to měl říct? Potřebovali vědět, proč musí dávat pozor v hodinách obrany. Potřebovali vědět, kam může vést pokušení černé magie. Kdo jiný jim to měl říct? Zhluboka se nadechla a začala mluvit.

V polovině jejího vyprávění se dveře třídy otevřely. Severus se prodíral davem studentů, ona ho odtáhla bokem a tlumeně zašeptala:

„Co tady děláš?“

„Potřebují to vědět. Chci jim to říct,“ řekl vážně.

„Jsi si jistý?“

„Ano.“

Zůstala stát stranou a ostražitě sledovala, jak kráčí do čela třídy. Studenti zvědavě sledovali, jak si pomalu rozepíná hábit a věší ho přes opěradlo židle. Ještě nikdy neviděli svého profesora bez něj. Teď před nimi stál v černých kalhotách, černých botách a nažehlené bílé košili. Sledovali, jak si rozepíná knoflíky na levé manžetě a pak vyhrnuje bělostný rukáv, aby odhalil černou značku vypálenou do masa na předloktí. Bylo to znamení, o kterém jen slyšeli, které viděli jen nakreslené na tabuli, ale přesto věděli, co znamená.

„Ví někdo z vás, co to je?“ zeptal se klidně a zahleděl se do moře hlav. Ještě nikdy nezažil, aby byla třída tak tichá. Neozvalo se jediné zašeptání. Vypadalo to, jako by všichni tajili dech.

„Položil jsem otázku. Ví někdo z vás, co to je?“

Pomalu a nejistě se zvedla jedna ruka. Byl to Scott, jeho student.

„Je to Znamení zla, pane,“ odpověděl chlapec s úzkostí.

„To je správně. Co ještě mi o něm můžete říct?“

Scott se rozhlédl kolem sebe, než si uvědomil, že je to on, kdo má na otázku odpovědět.

„Je to znamení, kterým Voldemort označoval své stoupence, smrtijedy.“

Ke Scottově úlevě zvedla ruku dívka sedící po jeho pravé ruce.

„Jste smrtijed, pane?“

„Byl jsem smrtijed.“

Jak tak Hermiona tu scénu sledovala, uvědomila si, že Severus to nedělá proto, aby se děti lépe poučily o válce, a ani proto, aby ji ušetřil bolesti, kterou by si musela způsobit vyprávěním. Dělal to pro sebe. Snažil se u těch dětí získat jakési pochopení, jakési odpuštění. Kdyby dokázaly přijmout jeho hříchy a odpustit mu, kdyby alespoň pochopily, proč dělal to, co dělal, pak by možná jednoho dne i on dokázal odpustit sám sobě.

Další student opatrně zvedl ruku.

„Já jen, že všechno, co jsme slyšeli… nezní to jako něco, co by bylo možné jen tak nechat být.“

„To není. Na konci loňského léta jsem předstíral vlastní smrt a zmizel. Přišel jsem sem.“

Zvedla se další ruka.

„Myslel jsem, že dokáže vycítit své následovníky skrze znamení? Proč neví, že jste stále naživu?“

„To je velmi dobrá otázka. Ví někdo, jak se tahle značka liší od běžných temných znamení?“

Byl to Scott, kdo zvedl ruku. Když mluvil, nervózně těkal očima směrem k ředitelce a Severus měl podezření, že si chlapec četl o způsobech Pána zla víc, než by bylo vhodné.

„Nemělo by se to pohybovat, pane?“

„Ano, mělo. Uvařil jsem variantu Doušku živé smrti, která se dá aplikovat jako lokální mast. Když ji nanesu na znamení, neodpovídá mu, a on neví, že jsem naživu.“

„Takže až do loňského léta jste byl smrtijed?“

„Ano i ne. Znamení mám od svých osmnácti let, ale od té doby jsem většinu času strávil jako špión.“

„Už jste někdy někoho zabil?“ zeptal se znovu Scott, do očí se mu nepodíval.

„Ano.“

„Jaké to je?“

„Hrozné. Trhat si duši je horší než jakákoli fyzická bolest, kterou jsem kdy zažil. Je to vědomí toho, co pácháte, v kombinaci s poškozením, které to způsobuje vaší duši.“

Zvedla se další ruka, opět ta dívka.

„Proč?“

Proč vůbec přijal to znamení? Nejjednodušší otázka a nejtěžší na zodpovězení. Byla to jediná otázka, která vůbec stála za odpověď.

„Protože nikdy nemůžeme plně dohlédnout na důsledky svých činů, když se vydáme na nějakou cestu. Protože mi bylo osmnáct a byl jsem dost naivní na to, abych přijímal dary a chválu, které mi nabízeli, aniž bych se ptal, co za to budou chtít, protože jsem byl rozhněvaný a osamělý, a chtěl jsem za něco bojovat, za cokoli.“

Studenti na něj dál zírali, jako by čekali víc.

„Pak dojde k tomu konečnému rozhodnutí, poslednímu postrčení, na které se díváte jako na důvod, proč jste do toho šli, ale existuje stovka samostatných příčin, které vedou k tomu, že jste schopní tuto volbu učinit. Byl to pomalý proces směřování k temnotě. Existují drobné volby - vedle koho sedíte při obědě, kterou knihu čtete a podobně. Tyto volby se v danou chvíli zdají nepatrné, ale v součtu přispívají ke směru, kterým se bude váš život ubírat. Někdy si toho ani nevšimnete. Občas ostatní lidé vidí dřív než vy, kam směřujete. Když si uvědomíte, kde jste skončili, je už většinou pozdě na to, abyste se vrátili zpět.“

Hodina skončila a Hermiona opustila třídu, aniž by na něj čekala. Došel do její kanceláře a našel ji tam, jak zírá z okna. Přistoupil k ní a postavil se vedle ní, zatímco se dívala skrz skleněnou tabuli, jak si mladší ročníky hrají na louce pod nimi. Neřekl nic, jen stál vedle ní. Konečně promluvila.

„Deset let jsem žila s vědomím, že tohle všechno může být v kterémkoli okamžiku zničeno.“

Když byla studentkou, vždycky ji sužovaly obavy ze selhání, ale teď věděla, že rozsah jejího neúspěchu by byl mnohem větší než cokoli, co si tehdy dokázala představit.

„Hermiono, řekl bych, že sama sobě nedáváš dostatek uznání. Myslím, že to, co jsi vytvořila, je odolnější, než předpokládáš.“

„To doufám. Opravdu v to doufám.“