Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 29. Lestrangeová je nová Blacková

Po objevení prázdného sídla Malfoyů se Belatrix držela stranou. Neprotestovala, když Voldemort prohlásil Malfoyovy vinnými velezradou. Neotevřela ústa ani tehdy, když nařídil všem svým stoupencům, aby bez varování použili Avadu kedavru, jakmile spatří sebemenší vlas z hlavy jednoho ze tří Malfoyů, stejně jako Severuse Snape, Blaise Zabiniho a Hermiony Grangerové. Na seznamu byl i Theodor Nott (za dezerci, protože jeho obličej nikdo neviděl celé týdny), ale Belatrix na toho kluka kašlala.

Nic neřekla ani tehdy, když Pán nařídil odvézt všechny nejdůležitější věci Malfoyových do Bradavic. Se zaťatými zuby sledovala, jak v těžkých kufrech odvážejí portréty, grimoáry černé magie, více či méně staré a drahé artefakty a šperky do školy čar a kouzel, kde se Voldemort rozhodl usadit natrvalo. Zachichotala se však, když se stříbrný čajový servis vzbouřil proti Averymu a kousl ho do nosu a brady. Avery nakonec vzdal snahu soupravu odnést a Belatrix si pomyslela, že kdyby se její sestra někdy vrátila do svého sídla, měla by alespoň z čeho popíjet Earl Grey.

Sídlo se postupně vyprázdnilo a Belatrix se brzy ocitla sama v obrovském obývacím pokoji, který byl téměř zbaven všeho nejcennějšího vybavení. Klapot jejích podpatků se rozléhal po místnosti a jí se sevřelo srdce. Pomalu vystoupala nahoru a strčila do dveří do místnosti, která dříve sloužila jako ložnice Luciuse a Narcisy. Na podlaze se válelo pošlapané prostěradlo a někdo dokonce rozpáral matraci a hledal v ní nějaké ukryté předměty. Obešla nepořádek, došla ke skříni a uviděla, že s většinou Narcisiných velmi elegantních šatů někdo zacházel stejně jako s matrací. Rozřezané, potrhané, ani jedny se nedaly nosit. Na věšáku visel šátek, který masakr přežil, a Belatrix ho okamžitě popadla a omotala si ho kolem krku. Okamžitě ji obklopila hebkost hedvábí a ovocná vůně její sestry a ona na okamžik zavřela oči. Pak vyšla z pokoje, šálu stále kolem krku, a zamířila do ložnice svého synovce. I tady byla postel převrácená a zásuvky vyprázdněné. Pod místem, kde původně stála postel, bylo ještě několik prázdných lahví od alkoholu a Belatrix se zamračila.

Stále si pamatovala, jak byl Draco v dětství šťastný chlapec, když ji s Narcisou navštěvovali v azkabanské návštěvní místnosti. Vůbec nevnímal křik vězňů ani odporné, děsivé obličeje zatčených, nekonečně dlouho pobíhal kolem, smál se, křičel, skákal, hrál si. A teď? Přestal se smát. Už neběhal a neskákal. Ale pil. A od chvíle, kdy před šesti lety nastoupil do Bradavic, jeho rozesmátou tvář nahradil stejně netečný výraz jako u jeho otce.

Belatrix odtrhla oči od toho smutného pohledu, vyšla zpátky na chodbu a utáhla si kolem krku Cisin hedvábný šátek. Sestoupila po schodech, opustila vstupní halu, nechala velké dveře otevřené a odešla, aniž by se ohlédla. Směrem k Bradavicím.

Když vstoupila do školy, okamžitě ji přivítal jeden ze Smrtijedů, kteří stáli na stráži před dveřmi Velké síně. Před ním se do místnosti loudala dlouhá řada uštvaně a vyděšeně vyhlížejících studentů.

„Lestrangeová! Pán na tebe čeká ve své pracovně,“ vyštěkl hlas z druhé strany místnosti.

Co po mně chce? pomyslela si Belatrix a zachvěla se hrůzou. Jako by jí ten druhý četl myšlenky, pokračoval: „Někdo se vrátil…“

Belatrix cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Že by to byl…? Najednou se cítila ztuhlá jako koště a dupala směrem k chrliči, který označoval vchod do bradavické ředitelny. Slabým hlasem vyslovila heslo (‚Semper purusi‘) a počkala, až se chrlič úplně otočí, než vyšla posledních pár schodů do pracovny. Když dorazila k zavřeným dveřím, uslyšela z druhé strany panelu zuřivé funění a poznala hlas svého pána. Očividně byl v ještě horší náladě, než když dohlížel na drancování sídla Malfoyových. Třesoucí se rukou zaklepala na dveře a pracovna ztichla. Pak na ni Voldemortův hlas zakřičel, aby vstoupila, což udělala. A v tu chvíli věděla, že se nemýlila. Byl tam. Vrátil se.

Temná postava Rodolfuse Lestrange se otočila a ona cítila, jak ji manželův pohled doslova probodává. Naštěstí jako vždy věnoval své ženě jen krátkou pozornost a otočil se od ní zpět k pánovi. Pět měsíců. Pět měsíců se neviděli, ani spolu nemluvili a on ji nepozdravil, ani nepípl. Belatrix zaťala zuby.

„Chtěl jste mě vidět, pane?“ zeptala se a naprosto ignorovala svého manžela, který se na ni zle podíval.

„Posaď se, Belatrix,“ odpověděl Voldemort a ukázal na jedno z křesel na druhé straně stolu. Nyní mluvil s olympským klidem, který ostře kontrastoval s výkřiky, jež se ozývaly před několika vteřinami. Belatrix mu vyhověla a viděla, že oba muži mají vážné výrazy.

„Co se děje?“ zeptala se ustaraně. Rodolfus na ni vrhl pohled plný ironie a zloby. Celý on…

„Belatrix, víš, kde tvůj manžel strávil posledních několik měsíců?“ zeptal se Voldemort klidně a zkřížil kostnaté prsty na stole. Pokud jde o Rodolfuse, ten z ní teď nemohl spustit oči.

V rakvi zřejmě bohužel ne… pomyslela si Belatrix s trochou zklamání. „Ne,“ odpověděla prostě a zdržela se, aby nepřidala agresivní „a je mi to úplně jedno.“

Viděla, jak Rodolfus přimhouřil oči a zkoumal ji, jako by dokonale slyšel její myšlenky.

„Abych řekl pravdu, dal jsem Rodolfusovi několik úkolů…“ pokračoval Voldemort. Rodolfus se konečně uvolil dívat jinam. „Ale nejdůležitější bylo tohle: měl se postarat o to, aby všechny moje viteály, s výjimkou mého deníku, který ten idiot Lucius před několika lety doručil Potterovi na podnose…“ Voldemort zaťal zuby. Při vyslovení Luciusova jména dokonce zaskřípal zuby. „Ať jsou všechny mé viteály v bezpečí.“

Belatrix nic neřekla a čekala na další část. Ale protože se zdálo, že ani Voldemort, ani Rodolfus nechtějí nic dodat, rozhostilo se v místnosti tíživé a nepříjemné ticho. Po chvíli už to nemohla vydržet. „A?“ zeptala se s jistým zaváháním. „Jsou?“

Voldemort a Rodolfus si vyměnili pohledy. „To mi pověz ty, má drahá,“ ozval se ledový hlas Rodolfuse Lestrange a jeho pronikavé oči opět zkoumaly uzavřenou tvář jeho ženy. „Jedna z věcí, kterou bys měl vědět, je, jestli je pohárek z Mrzimoru dobře střežen…“

Belatrix cítila, jak se jí žaludek svírá v několika uzlech. Vůbec se jí nelíbilo, jakým směrem se rozhovor ubírá. „Pohárek Helgy z Mrzimoru je zamčený v našem trezoru u Gringottů, to víš stejně dobře jako já.“

„Omyl, není,“ spustil Rodolfus hrdelním zavrčením. Belatrix cítila, jak se jí chlupy na pažích zvedají.

„Co-cože?“ vykoktala bez dechu. Něco jí říkalo, že tak či onak se to obrátí proti ní.

„Ve skutečnosti žádné viteály nezůstaly tam, kam patří…“ zasyčel Voldemort a jeho duhovky se zbarvily temně rudě. „Samozřejmě kromě tebe, Nagini,“ dodal a obrátil zrak k obrovskému hadovi stočenému u krbu. Stvoření v odpověď dlouze zasyčelo. „Dokonce i diadém Roweny z Havraspáru, který byl v tomto zatraceném hradě pod MOJÍ kontrolou, byl zničen obrovským ohněm, který způsobil zložár vzácné síly.“ Jak Voldemort ztrácel klid, tón jeho hlasu se postupně zvyšoval. „ V současné době vyslýcháme studenty, abychom našli viníky, i když jsem přesvědčen, že žádný z těch malých hlupáků nemohl být dost mocný na to, aby stvořil zložár takové velikosti.“ Belatrix najednou pochopila, proč studenti v jednom šiku vypadali tak vyděšeně, když vstoupila. „Tak,“ pokračoval Voldemort a bouchl pěstí do stolu. „To je zpráva, kterou mi dnes ráno přinesl tvůj manžel. A teď mám zásadní otázku.“

„Jakou?“ zeptala se Belatrix nejistým hlasem.

Voldemort se bezděky zasmál. „Jakou? Ptá se mě jakou,“ dodal k Rodolfusovi, který se na svou ženu chladně zadíval. Voldemort vstal a obešel stůl, aby se postavil za opěradlo Belatrixina křesla, která na něj zkameněle zírala.

„Otázka, kterou si pokládám, je tato…“ Voldemort se mírně odmlčel a obě ruce spustil na Belatrixina ramena. Nemohla si pomoci a prudce nadskočila. „Jelikož se zdá, že všichni moji stoupenci jsou neschopní nebo zrádci, nebylo by pro mě lepší zbavit se tohoto břemene a všechny vás na místě zabít?“

Belatrix ztuhla. Tohle bylo ono. Chystala se zemřít. Přímo tady a teď. Pod posměšným pohledem toho idiota Rodolfuse a bez toho, aby ještě někdy mohla spatřit svou sestru Narcisu. V tu chvíli byla Belatrix tak přesvědčená, že její čas nadešel, že dokonce na vteřinu zalitovala, že nemohla naposledy obejmout svou druhou sestru Andromedu, kterou Blackové vyhnali za to, že si vzala toho špinavého mudlorozeného Teda Tonkse. Merline, byla opravdu na konci svých sil, když došla až k takovým extrémům.

„Pane, já ne… já nevím, co se mohlo stát,“ koktala Belatrix s náznakem hysterie v hlase. „Ujišťuji vás, že jsem ten pohárek do našeho sejfu uložila sama. Byl tam, ujišťuji vás. Jak ho mohli ukrást, aniž by si toho skřeti všimli?“

„Skřetům nikdo nic neukradne. Ledaže by se na tom podílel sám skřet. Svědci hlásí, že jeden z nich, jistý Ragnok, byl naposledy viděn ve společnosti chlapce,“ ujal se slova Rodolfus, jako by se ho výhrůžky, které před několika vteřinami pronesl Voldemort, ani v nejmenším nedotkly. Což tak rozhodně bylo. „Jeden ze svědků to potvrdil: ten chlapec chtěl vidět trezor Lestrangeových a Ragnok se poté už na své místo nikdy nevrátil. Buď jeden z nich s pohárkem utekl, což se zdá být velmi nepravděpodobné vzhledem k tomu, že se při odchodu z banky nespustil žádný alarm, nebo ho přemístili. V každém případě se skřet od té doby neobjevil.

„A kdo říká, že tví svědci jsou spolehliví?“ vyprskla Belatrix a pohrdavě se na něj podívala.

Její manžel odpověděl příšerným zubatým úsměvem. „Belo, víš, že když mluvíš se mnou, vždycky nakonec řekneš pravdu…“ zapředl medovým tónem. Podíval se na ni a Belatrix měla najednou pocit, že mluví přímo k ní.

Polkla a s neskrývaným zaujetím přejížděla očima z jednoho muže na druhého.

„A co ostatní? Ostatní viteály?“ zeptala se a nervózně si přitom mnula prsty.

Voldemort mávl rukou na Rodolfuse a vyzval ho k dalšímu vysvětlení. Udělal to, ale Belatrix měla pocit, jako by všechno slyšela přes filtr, jako by měla uši naplněné vatou. V hlavě jí hučelo a cítila, jak bledne, když jí manžel chladným hlasem bez emocí vysvětloval, že Zmijozelův medailónek a Gauntův prsten také zmizely. Viděla, že ji Voldemort zkoumá svým krvavě rudým pohledem, ale Belatrix už necítila žádný strach. Vlastně necítila vůbec nic. Byl to zvláštní, ale příjemný pocit po předchozí panice. Zvláštní, ano… Belatrix si uvědomila, ale příliš pozdě, protože cítila, jak se naklání, že prostě omdlévá. Než spadla ze židle, ucítila, jak ji zachytila Rodolfusova ruka, a pak se ponořila do tmy.

*****

Co si Belatrix Blacková pamatovala, Rodolfuse Lestrange nenáviděla. Už od dob pobytu na pískovišti patřil k těm dětem, které se vždycky chtěly poprat z nudy, ze závisti, z prosté chuti po krvi. Ať už šlo o chlapce nebo dívku, nerozlišoval pohlaví ani věk. Spíš pro potěšení než pro získání respektu. Když jako teenager pobýval v Bradavicích, učitelskému sboru se podařilo jeho touhu po rvačkách omezit tím, že ho nechával po škole a za trest mu ukládal různé pomocné práce. Mladý Lestrange tak objevil radost ze slovního a psychického násilí. Mnohem diskrétnější a hlavně neprokazatelné. Mladá Belatrix si vždycky dávala záležet na tom, aby se pokud možno vyhýbala jeho přítomnosti, což nebylo nic jednoduchého vzhledem k tomu, že oba byli ve Zmijozelu a ve stejném ročníku. Naučila se však, že Rodolfusovi Lestrangeovi se nelze vyhnout. Byl to on, kdo si vybíral, zda se vám postaví do cesty, nebo ne. Po absolvování školy doufala, že už se s tím hnusákem nikdy nesetká, a její přání se splnilo na čtyři dlouhé a šťastné roky, které strávila na Salemské univerzitě studiem různých forem magie na americkém kontinentu. Dokud Narcisa, nejmladší ze tří sester Blackových, nedokončila studia v Bradavicích a neoznámila rodičům, že se chce provdat za jediného syna Abraxase Malfoye, mladého aristokrata Luciuse.

Chudák Narcisa, tak upřímná a zamilovaná, si neuvědomila, že její žádost navždy ukončí poklidný a studijní život její starší sestry. Jak bylo ve velkých kouzelnických rodinách zvykem, dcery se mohly vdávat pouze v pořadí svého narození. Jinými slovy, aby se Narcisa mohla vdát, musela si Belatrix nejprve najít vhodného partnera a po ní Andromeda. Pro Andromedu to nebyl žádný problém, využila příležitosti a utekla se svým mudlorozeným Tedem Tonksem přímo bleskovou rychlostí, ale pro Belatrix Blackovou to byla jiná záležitost. Právě s vyznamenáním dokončila univerzitní zkoušky a pomýšlela na samostatnou cestu kolem světa, když ji její rodiče, Cygnus Black a Druella Rosierová, svolali na rodinné setkání nejvyšší důležitosti. Jaké bylo její překvapení, když vstoupila do obývacího pokoje a uviděla Rodolfuse Lestrange, jak v doprovodu svých rodičů popíjí brandy na pohovce.

„Ach, Belatrix!“ zvolal její otec a přistoupil k ní s rozpřaženýma rukama. V pravé ruce držel vysokou sklenici koňaku, jejíž obsah se nebezpečně kymácel, a v levé kouřící doutník. Belatrix vždycky milovala vůni otcových kubánských doutníků. Když přičichla k charakteristické vůni pepře a řezaného sena, cítila se konečně jako doma. Štěstí by bylo úplné, kdyby uprostřed obývacího pokoje nebyl přítomen ten muž s lascivní a, ach, s tak intrikánskou tváří.

„Dobrý den, otče,“ pozdravila ho Belatrix s úsměvem.

Cygnus se s potěšeným úsměvem otočil ke třem Lestrangům. „Moje dcera se právě vrátila z posledního semestru na Salemské univerzitě,“ oznámil hrdě, než položil Belatrix ruku na rameno, aby ji přinutil předstoupit. „S titulem a vyznamenáním!“ Její otec vypadal tak šťastně a pyšně, že se nemohla ubránit úsměvu.

„Co jste tam studovala, dítě?“ zeptala se paní Lestrangeová z křesla, kde seděla.

„Různé formy magie za Atlantikem, madame,“ odpověděla Belatrix zdvořile. „A jedné z nich jsem věnovala svou disertační práci: santerii. Náboženství předků, které vzniklo v Karibiku a jehož magické rituály připomínají rituály voodoo.“

Paní Lestrangeová nadšeně otevřela ústa. „No, to je velmi… exotické,“ nadchla se a pohlédla na manžela, který přikývl a usmál se. „Musíte být nesmírně kultivovaná, mladá dámo.“

Belatrix mu jen oplatila úsměv a vyhledala otcův pohled. Teď chtěla vědět, proč jsou tři Lestrangové v jejich obývacím pokoji zrovna v den, kdy se vrátila z Ameriky, když by raději byla sama se svými sestrami a vyslechla si všechny nejnovější drby.

Druella musela vycítit dceřino rozladění, přišla si stoupnout vedle ní a položila jí na ruku jemnou, uklidňující dlaň. „Miláčku, měla by ses raději posadit. Tady máš skleničku šampaňského,“ vydechla matka a doslova jí mezi prsty strčila flétnu s perlivou tekutinou.

Belatrix cítila, jak se jí v žaludku tvoří knedlík. Měla z toho špatný pocit. Matka jí nikdy nepodávala alkohol, pokud jí nechtěla říct něco znepokojivého. Belatrix však nic neřekla a poslušně se posadila tam, kam ji matka dovedla. Tedy na pohovku, necelý metr od toho zmetka Rodolfuse. Belatrix si dávala pozor, aby mu nevěnovala sebemenší pohled, a ponořila oči do své sklenice šampaňského, kterou krátce zvedla ke rtům. Koutkem oka zahlédla, že mladíkovy malé, chladné, pronikavé oči ji neopouštějí, sledují každý její pohyb, zvedají se, když zvedne sklenku, aby se z ní napila, a klesají, když ji zase odloží. Knedlík v Belatrixině žaludku se zvětšoval a zvětšoval a zvětšoval, takže když jí nabídl jednohubku, cítila, že není schopna polknout.

„Být kultivovaný není pro ženu nezbytné,“ vložil se do toho Rodolfusův otec pedantsky. „Důležité je mít dobré manželství. Skutečná hodnota ženy spočívá v jejím manželovi.“

Belatrix se zdržela pozvednutí obočí. Tady byl muž, který nikdy neslyšel o Simone de Beauvoir ani o Svobodě žen. Potlačila křivý úsměv, když si pomyslela, co by po takové poznámce řekly její feministické kamarádky na vysoké škole.

„Nemohu než souhlasit,“ dodal Cygnus a rychle se napil koňaku. Belatrix se na něj zvědavě podívala. „A proto, jak jsi nám v soukromí navrhl, bude tvůj syn dokonalým manželem pro naši malou Belatrix,“ dokončil, než si zhluboka potáhl z doutníku.

Místností se rozlehl zvuk tříštícího se skla a všechny oči se upřely na osobu, která byla za vyrušení zodpovědná. Belatrix. Když mladá dívka zaslechla poslední otcovu větu, omylem upustila flétnu se šampaňským, která se rozbila o růžovou mramorovou podlahu. Druella zvedla ruku ke rtům a okamžitě zavolala skřítka, aby přišel a nepořádek uklidil.

„Prosím, omluvte mou dceru,“ zarazila se a mírně se uklonila, „někdy je tak nešikovná…“

„To nepřipadá v úvahu…“ pronesla Belatrix rozechvěle. „Odmítám si toho muže vzít.“

„Belatrix!“ zavolal na ni Cygnus silným hlasem. „Měla by ses stydět. Rodolfus je báječný chlapec a vaše manželství bude požehnáním pro obě naše rodiny. Dva tak mocné rody, jako je ten náš, konečně pohromadě, měla bys být poctěna!“

Belatrix vyskočila na nohy a cítila, jak Rodolfus opět sleduje její pohyby. „POCTĚNA? Necítím se nijak poctěna, otče! Cítím se zrazená, podvedená, zaprodaná, ale rozhodně ne poctěná!“

Facka se ozvala s hlasitým prasknutím. Okamžitě poté místnost ztichla. Belatrix trvalo několik vteřin, než si uvědomila, proč ji tolik pálí pravá tvář. Otec ji uhodil. Naposledy na ni musel vztáhnout ruku, když jí bylo osm let a ona si myslela, že bude zábavné skočit se svými zbrusu novými šaty do bahnitého jezírka na dně zahrady. Nemohla tomu uvěřit.

„Do toho nemáš co mluvit, mladá dámo,“ zahřměl její otec, když se Druella tiše vytratila, nejspíš aby skryla slzy. „Teď běž do svého pokoje, než z nás budeš dál dělat hlupáky.“

Belatrix si přitiskla ruku na zarudlou tvář, polkla vzlyky, které jí hrozily uniknout ze rtů, a vzdorně narovnala bradu. Těsně předtím, než prošla dveřmi do obývacího pokoje, se otočila a s neskrývaným opovržením pohlédla na Lestrangeovy a svého otce. „Zabiju se, jestli mě donutíte vzít si toho šílence. Přísahám, že se zabiju.“ Z toho, co v tu chvíli uviděla, jí přeběhl mráz po zádech. Obrátila pohled k Rodolfusovi, který se ani nepohnul, a očekávala, že se na ni zlostně zadívá, že ji bude za tohle ponížení nenávidět. Ale neudělal to. Právě naopak: Rodolfusovy bledé rty se roztáhly do zlého úsměvu, který Belatrix přiměl k tomu, aby se rozběhla jako o život a nepřestala utíkat, dokud nedoběhne na severní pól. Nebo na Everest. Protože ani jeden z těchto dvou cílů nebyl v tuto chvíli možný, rozhodla se pro svůj pokoj a utíkala. Dveře se za ní zabouchly a dům ztichl.

O dvě místnosti dál, s ušima přitisknutýma ke dveřím Narcisina pokoje, si zbylé dvě sestry vyměnily znepokojené pohledy.

„Věděla jsi, že ji chtějí provdat za Lestrange?“ zeptala se Narcisa na pokraji pláče.

Andromeda zavrtěla hlavou a zamračila se. Rozechvěle sklouzla ze dveří a posadila se se zkříženýma nohama na podlahu. Narcisa se k ní po několika vteřinách připojila a položila hlavu na sestřino rameno.

„Tohle jsem nechtěla,“ vzlykla. „Jen jsem si chtěla vzít Luciuse, kdybych věděla, co to pro vás obě bude znamenat, já…“ Její věta se ztratila v dalším vzlyku.

Andromeda ji objala. „Neboj se, Cisy, všechno bude v pořádku. Tatínek se vzpamatuje…“ vydechla, nepřesvědčená vlastními slovy. „Belatrix si toho idiota nevezme. Celých sedm let, co byla v Bradavicích, nedělala nic jiného, než že si na něj stěžovala. Dovedeš si představit, že by se s ním musela potýkat po zbytek života? O tom ještě uslyšíme…“ Andromeda se zasmála a dodala.

Její pokus o odlehčení nálady se vyplatil a slyšela, jak její mladší sestra frkla a tiše se zasmála.

„A co ty?“ zeptala se Narcisa tichým hlasem. „Co se chystáš udělat?

„Já?“ překvapila ji Andromeda. „Já už mám Teda. Jsme do sebe zamilovaní, nemůžou mě provdat za někoho jiného.“

„Táta ti nikdy nedovolí vzít si Teda…,“ zašeptala Narcisa, jako by pouhá zmínka o mudlorozeném byla trestným činem. „Je to… no, vždyť víš!“

„Mudlorozený, to je to slovo, které hledáš?“ Andromeda zakoulela očima. „Vidíš, já o něm vím všechno. A je mi to jedno. A jestli táta nechce, abychom se vzali… tak já s ním uteču.“

„To myslíš vážně? Andy, to nemyslíš vážně… a kde bys bydlela? Za jaké peníze? Víš, že by tě máma s tátou vydědili, kdyby ses opovážila něco takového udělat!“ protestovala Narcisa s náznakem paniky v hlase.

„Ani toho se nebojím…“ oddechla si Andromeda a široce se usmála. „Raději budu spát s Tedem pod mostem, než abych si prošla tímhle…“ dokončila a zvedla palec směrem ke dveřím.

Narcisa pomalu přikývla, ale v jejích tvářích zůstal smutný výraz. Andromeda si ji vážně prohlížela a pak se rozhodla vrátit své malé sestře úsměv na tenké rty. Šťouchla ji do žeber.

„No tak, Cisy, usměj se,“ přikázala jí. „A slib mi, že budeš šťastná aspoň za tři se svým… Luciuuuuuusem,“ broukla, když Narcisa zrudla a šťouchla do ní. „Který svým způsobem nevypadá špatně. No, já jenom říkám, že blonďáky moc nemusím, ale vkus a barvy…“

*****

Když Belatrix znovu otevřela oči, překvapily ji dvě věci. První byla, že se jí o osudném dni, kdy ji rodiče násilím zasnoubili s Rodolfusem Lestrangem, nezdálo už roky. Za druhé se jí zdálo, že podlaha je nesmírně měkká. Další dvě vteřiny jí stačily, aby si uvědomila svůj omyl: neležela na podlaze, ale v posteli. Jedné posteli s postranicemi, obklopené tuctem dalších, jí podobných. Byla na ošetřovně. Zamračila se, posadila se zpříma a první, co uviděla, jí ve tváři vyvolalo nespokojený výraz. Rodolfus, její milovaný manžel, seděl na židli vedle postele a trpělivě čekal, až se probere z bezvědomí, jedním loktem se opíral o zábranu a hlavu měl položenou na ruce.

Stačil jen letmý pohled, aby si uvědomila, že v místnosti nikdo jiný není.

„Tak jaké to je být sestrou ne jednoho, ale hned dvou zrádců?“ vyhrkl Rodolfus nonšalantně a zvedl uštěpačně obočí.

Belatrix se na něj zadívala. Při zmínce o svých sestrách si podvědomě položila ruku na krk, ale musela čelit faktům: šátek byl pryč.

„Tohle hledáš?“ zeptal se její manžel a bradou ukázal na noční stolek. Belatrix otočila hlavu. Šátek tam ležel, úhledně složený, téměř jistě dílo ošetřovatelky Pomfreyové. Belatrix neodpověděla, vzala šátek a obtočila si ho kolem krku. Přitom pohlédla do tváře muže, kterého neviděla téměř pět měsíců. Vypadal pořád stejně, s tím vychytralým výrazem, těma pronikavýma malýma očima a dvoudenním strništěm, které mu přecházelo do odstínu sůl a pepř, stejně jako jeho spánky. Rodolfus Lestrange v celé své kráse. Tedy, kráse… v jistém smyslu.

„Stará Pomfreyová říká, že se moc přepínáš,“ řekl muž a zkoumal ji. „Myslím, že je to nesmysl. Pravda je, že jsi taky snila o útěku. Třeba za svou drahou Narcisou,“ odplivl si. „A předtím ses tak bála, že tě odhalí, až jsi omdlela.“

„Promiň, že jsem tě zklamala,“ vynadala mu Belatrix a bez okolků odhrnula pokrývku. „Posledních několik týdnů jsem projevovala neochvějnou loajalitu svému pánovi. Ale nechápu, jak bys to mohl vědět… když jsi u toho nebyl.“ Vstala a upravila si šaty, než se sehnula, aby si vzala boty, které jí někdo sundal, když byla v bezvědomí.

Za svými zády zaslechla Rodolfusovo hrdelní zachechtání, ale nevšímala si ho. Merline, ten smích nesnášela. A způsob, jakým očima sledoval každý její pohyb. Jakmile si zašněrovala boty, vstala a beze slova zamířila k východu. Rodolfus ji však popadl za zápěstí, přitáhl si ji k sobě a bolestivě jí stiskl kloub mezi prsty.

„Víš, že vždycky poznám, když mi lžeš, Belo…“ zamručel, když se na něj podívala.

„Opravdu? No, co na to říkáš: lež, nebo pravda?…“ zasyčela zlostně a uvolnila si zápěstí. „Byla bych radši, kdyby ses vrátil na svou misi. A pokud možno na hodně dlouho. Nech mě s mým pánem o samotě, jeho společnost si užívám mnohem víc než tu tvou.“

Rodolfusova ruka okamžitě sjela k Belatrixinu hrdlu a ona ucítila, jak jí nebezpečně stlačuje průdušnici. Věděla, že se dotkla bolavého místa.

„Ty couro,“ zavrčel Rodolfus a hodil ji zpátky na postel. Belatrix klopýtla a zachytila se, jak nejlépe uměla, o kovové madlo. Než se postavila zpátky na nohy, byl už pryč.

Belatrix si s úlevou povzdechla. Rodolfus nesnášel, když mu připomínala, že její srdce a duše jsou více oddány Voldemortovi než jemu. Z nějakého důvodu si to nedokázala vysvětlit, protože jejich manželství bylo naprosté fiasko a jediné pohlazení, které si kdy vyměnili, bylo takové, po kterém zůstaly jen rány a boule. Ale faktem bylo, že se vždycky přestal ovládat, když hlasitě hlásala své zbožňování Voldemorta. Pravidelně si za to sice vysloužila pár dobře mířených ran pěstí, ale byl to jeden z mála okamžiků, kdy se necítila poražená.

Když se vzali, byl Raddle ještě na počátku šíření svých myšlenek. Shromažďoval stoupence, ale ještě neobhajoval vraždy a mučení. Belatrix se o tomto proti mudlovským šmejdům zaměřeném způsobu myšlení dozvěděla od Lestrangů, kteří se pravidelně účastnili tajných schůzek, jimž předsedal Tom Raddle. Belatrix zpočátku váhala. Ale čas plynul a stala se horlivou příznivkyní. Rodolfus ke svému zděšení postupně cítil, jak se jeho nová žena zcela vymyká jeho kontrole a využívá relativní volnosti, kterou jí poskytovaly měsíční, pak týdenní a někdy i denní schůzky s mužem, který se brzy stane lordem Voldemortem. A čím více Rodolfus nesouhlasil, tím více Belatrix neposlouchala. Uplynuly roky a Voldemorta zničilo sotva roční dítě. Belatrix cítila, jak se jí hroutí celý svět. Poté, co se pokusila najít svého ztraceného mentora, se raději nechala uvěznit v Azkabanu, než aby dál žila ‚na svobodě‘ se svým manželem. Jen aby se o čtrnáct let později vynořila, odhodlaná vrátit se ke svému vzkříšenému pánu.

Belatrix si povzdechla a vzpomněla si na Cisy a Andy. Své dvě sestry, které jsou nyní obě na druhé straně, postrádala víc, než si kdy dokázala představit. Dokonce by byla ráda znovu viděla toho idiota Luciuse s jeho pitomou holí a hloupými neskutečně dokonalými blond vlasy. A Draco. Ale ty dny byly pryč. Nic už nikdy nebude jako dřív.

Belatrix si nepřítomně uhladila dlouhou černou sukni. V koutku mozku se jí stále ještě ozývaly útržky snu.

„Zabiju se, jestli mě donutíte vzít si toho šílence. Přísahám, že se zabiju.“

Faktem bylo, že se o to pokusila. Těsně před obřadem, uvězněná v bílých šatech, seděla Belatrix v krásném koženém křesle u okna své ložnice, kterým pronikaly paprsky červencového slunce. A podřezala si žíly. Krev tekla nejprve pomalu, pak stále rychleji a postupně cítila, jak na ni doléhá jemná letargie. Cítila, jak se jí zavírají víčka, když v tom se otevřely dveře ložnice. Někdo na ni mluvil, ale ona už ho neposlouchala, nechala se vtáhnout do tmy. A pak jí někdo uštědřil facku a zatřásl s ní. Ozvala se série kouzel. A Belatrix se vrátila do světa živých. Její těžká víčka se znovu otevřela a mladá Belatrix s údivem zjistila, že jejím zachráncem není nikdo jiný než její trýznitel.

Rodolfus ji vzbudil. Vyléčil jí rány. Postavil ji zpátky na nohy. Díky tomu se obřad konal jen s pětiminutovým zpožděním a nikdo se nikdy nedozvěděl, že se nevěsta právě pokusila o sebevraždu. Po celou dobu obřadu si Belatrix kladla otázky. Proč ji zachránil? Proč ji nenechal vykrvácet? Nezdálo se, že by ho svatba nějak zvlášť zajímala. Tak proč? Na pár okamžiků se přistihla, že doufá. Doufala, že Rodolfus není tak špatný, jak si myslela. Že ji možná vždycky tajně miloval. Že chce, aby to mezi nimi fungovalo. Třeba to manželství nebude taková katastrofa, jak si představovala.

Rodolfus však všechny jeho naděje zmařil, když svědci postoupili vpřed, aby podepsali zápis dlouhým pavím perem. Naklonil se k jejímu uchu a pošeptal jí několik slov.

„To já rozhodnu, kdy a jak zemřeš, má drahá ženo. Já a jen já.“

PA: Semper purus (latin) : Vždy čistý.