Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8. Rodina

Ten den byl tak krásný, že to bylo téměř neskutečné. Nebe bylo jasné a modré a slunce svítilo a hřálo. Hermiona seděla na zahradě s knihou a vítr jí čechral jemné hnědé kadeře. Na dece s ní seděla malá dívka, ztracená ve své vlastní knize. Obě současně otočily stránku.

Dahlie se rychle přizpůsobila svému novému životu. Milovala vyučování a dokonce si našla několik kamarádů, ale po večerech byla osamělá. Většina dětí v jejím věku stále ještě žila doma s rodiči a každé ráno se dopravovala do školy přenášedlem. Ale to nebyl její případ. Jejím domovem byla tato škola. Ředitelka si dívčiny opuštěnosti všimla a začala jí umožňovat, aby si večer četla v její kanceláři, zatímco pracovala, nebo tiše seděla v laboratoři, když připravovala lektvary. Dahlie byla za společnost vděčná. Nebyla si jistá, proč se o ni ředitelka tak zajímá, přesto ji to těšilo.

Hermiona nikdy neměla děti, ale pro stovky lidí, kteří prošli její školou, byla něco jako matka. Každý student, který prošel dveřmi této instituce, byl svým způsobem její dítě. Ale pro tuto dívku, pro holčičku, která neměla matku, nabyla tato silná náklonnost nového významu. Toto dítě mělo v jejím srdci zvláštní místo. Hermiona byla také sirotek, přišla o svou adoptivní rodinu stejně jako o tu vlastní. Všichni ve škole viděli, že tady se nejedná o obvyklý vztah studentky a ředitelky, a začali se k nim chovat, jako by Hermiona byla Dahliina matka. Stala se jí ve všem kromě krve.

Severus vytrhával plevel a pozoroval je z druhé strany zahrady. Dahlie odložila knihu a něco naškrábala na kus pergamenu, než si zastrčila brk zpátky za ucho. Nebylo pochyb o tom, že je teď Hermioninou dcerou. Osvojila si její záliby a způsoby chování. Udivovalo ho, jak rychle se dívka učí a kolik toho pochytila. Kvapně se měnila v miniaturní verzi Hermiony.

Ven vyšla skupinka dětí a Dahlie si s nimi utíkala pohrát. Severus přistoupil k místu na piknikové dece, které uvolnila, a posadil se, aby si odpočinul. Oba mlčky sledovali, jak se děti baví. Byly tam dvě malé tmavovlasé dívky přibližně v Dahliině věku a tmavovlasý chlapec, který vypadal o několik let starší než dívky. Nebyli to Severusovi studenti, protože učil jen vyšší ročníky.

„Nemají v jedné z mých tříd sestru?“ zeptal se. Viděl tu podobu.

„Ano, a dva bratry. A pak je tu ještě několik dalších, kteří jsou ještě příliš mladí na to, aby chodili do tvých tříd.“

„To je velká rodina,“ poznamenal.

„Jo,“ odpověděla a mírně se usmála, „mají víc dětí než Weasleyovi.“

Chvíli bylo ticho, přerušované jen hvízdáním větru a slabým křikem hrajících si dětí. Nečekal, že se zmíní o Weasleyových. Nikdy o nich nemluvila. Dokonce i ona vypadala překvapeně, že o tom začala. Přes to, kolik jich bývalo, byl naživu už jen jeden člen rodiny… tedy, pokud se hnití někde hluboko v útrobách Azkabanu dalo považovat za život.

Dahlie si dohrála, přiběhla k piknikové dece a posadila se vedle Severuse. Z nějakého důvodu si ho oblíbila. Ostatní studenti jejího věku ho viděli plížit se chodbami, a měli z něj strach. Dahlia se ho nebála. Byl přítomný v nejlepší den jejího života. Přišel s ředitelkou, aby ji odvezl ze sirotčince a přivedl ji sem. Pro ni znamenala jeho přítomnost bezpečí a klid. A jakkoli byly jeho oči chladné a tvrdé, když vyučoval nebo procházel chodbami, vždycky cítila, že při pohledu na ni jejich výraz změkl a posmutněl.

Nepromluvil na ni ani v sirotčinci, ani na zpáteční cestě. Dokonce s ní neprohodil slovo ani od chvíle, kdy se dostala do školy. To jí nevadilo. Nemusel nic říkat, už jen být mu nablízku jí dávalo pocit bezpečí.

xxx

Toho večera čekal Severus na Hermionu v jejich laboratoři. Když konečně dorazila, byla s ní Dahlie. Severus se zamračil, když viděl dívku vstupovat do místnosti. Hermiona přistoupila ke kotlíku, který připravil, zatímco Dahlie se posadila k jednomu z nepoužívaných stolů v rohu místnosti.

„Laboratoř není místo pro děti,“ řekl jí ostře.

„Dnes večer nebudeme vařit nic nebezpečného.“

„To je jedno. Může se přihodit hodně věcí, mohou se stát nehody. Mohla by něco převrhnout nebo kontaminovat.“

„K vaření se ani nepřiblíží, bude jen támhle sedět a číst si.“

Pohlédl na dívku v koutě s výrazem nejistoty ve tváři.

„Zůstane tady,“ řekla Hermiona pevně.

Koneckonců, byla to její škola. Ona měla poslední slovo.

xxx

Od té doby je Dahlie každý večer doprovázela do laboratoře a tiše si dělala domácí úkoly, zatímco vařili lektvary. Severus musel uznat, že její přítomnost byla vlastně užitečná. Než se dívka začala účastnit jejich lektvarových seancí, Severus s Hermionou se občas nechali rozptýlit. Někdy jí pára z kotlíku prosákla košilí, jindy se k ní při míchání dostal příliš blízko a ona cítila jeho horký dech na krku, občas se neudržel, aby se jí nedotkl, a nakonec si ji vzal ohnutou přes jeden z pracovních stolů. Někdy skončili včas, aby zachránili lektvar, na kterém pracovali, jindy ne. Dahliina přítomnost jim pomáhala soustředit se na úkol, a zatímco vařili, přitažlivost mezi nimi mohla narůstat, aniž by hrozilo nebezpečí, že jí podlehnou. Dívka v místnosti znamenala, že dokončili své lektvary a dostali se nahoru do postele, než se přestali ovládat.

Dnes večer však měla Hermiona jiné povinnosti a nemohla vařit. Dahlie stejně přišla a posadila se na své obvyklé místo, zatímco Severus pracoval sám. Pozoroval drobnou dívku, jak si čte a světlé vlasy jí zakrývají obličej před jeho pohledem. Její vlasy nebyly éterické, stříbřitě zářivě plavé, jako měli Malfoyovi. Byly tmavě, zemitě žluté. Měly barvu pšeničných stébel zalitých slunečním světlem.

Otočil se, aby nasekal kořeny kozlíku lékařského, než si uvědomil, že lektvar, na kterém pracuje, potřebuje neustále míchat. Zvykl si na přípravu lektvarů s Hermionou, vlastně už na ni spoléhal natolik, že zapomněl, jaké to je vařit sám. Neuvědomil si, jak pečlivě musí plánovat pořadí svých úkonů, když tam není další osoba. Povzdechl si pro sebe, opravdu nechtěl, aby všechna jeho práce přišla nazmar. Koneckonců ingrediencí bylo málo. Rozhlédl se po místnosti a oči mu padly na dívku, čtoucí si v rohu místnosti.

„Slečno Dursleyová,“ řekl. Vzhlédla. Tento muž ji nikdy přímo neoslovil. Přesto mlčela.

„Zdá se, že potřebuji pomoc, kdybyste byla tak laskavá.“

V mžiku byla na nohou.

„Tyhle kořeny,“ pokynul k hromádce na druhé straně laboratoře, „je třeba nasekat.“

Přikývla a dala se do práce. Dal se do míchání lektvaru s intenzivním soustředěním, které to vyžadovalo. Shrnula výsledky své práce na malou kupku a přinesla mu ji. Kořen bylo třeba přidat v příští minutě, jinak by byl lektvar k ničemu.

Když se objevila po jeho boku s nasekanými kořeny v rukou, podíval se na ně a zděsil se. Byly nestejnoměrně nařezané na různě velké kousky. Nepoužitelné. Kdyby je přidal do lektvaru, určitě by explodoval. No jistě, ještě nezačala s výukou lektvarů, neznala techniku.

Namířil hůlkou na její ruce a kořeny zmizely. Zklamaná a zmatená sklopila oči.

„Pojďte,“ řekl, už napůl cesty ke dveřím.

Následovala ho, rozběhla se ve snaze ho dohnat a zaostala pár kroků za ním, zatímco rychle procházel chodbami školy.

Chtěl ji naučit, jak to má dělat správně, ale tohle nebyly Bradavice. Ingrediencí tu bylo málo, ať už tajně nakoupených, nebo vypěstovaných na zahradě. Používat přísady do lektvarů k výuce techniky by bylo marnotratné a pošetilé.

Když došel k těžkým dřevěným dveřím, zastavil se, zatlačil na ně a objevila se prázdná kuchyň. Dahlie ho zvědavě následovala dovnitř.

S vykulenýma očima se dívala, jak vytahuje několik prkének a nožů, a také velký kovový hrnec. O chvíli později se vrátil ze spíže s náručí plnou různých bylinek a zeleniny. Nakonec přisunul židli k pultu, aby na něj mohla dosáhnout. Vylezla na židli a on jí podal nůž.

Eileen Princeová vyrůstala v čistokrevné rodině. Naučila se vařit tak, jak to čistokrevné ženy dělaly po staletí, s hůlkou. Její matka ji naučila kouzla a zaklínadla, jak krájet, sekat a dusit. Ale pak se nechala zbouchnout mudlou, mudlou, kterému neřekla, že je čarodějka, mudlou, který zuřil, když to zjistil.

A tak stála v kuchyni manželova domu a zírala na přísady, aniž by tušila, jak je ze současného stavu přeměnit na něco, co by se dalo sníst k večeři. Manžel jí sebral hůlku a nevrátil jí ji, nedovolil jí ji používat. Bez ní byla ztracená. Ale byla zařazena do Zmijozelu. Když nic jiného, byla vynalézavá. Věděla, že se musí přizpůsobit. Buď to, nebo bude hladovět. Kdyby šlo jen o ni, možná by se nechala vyhladovět k smrti, ale rostlo v ní dítě a její smrt by byla i jeho konec. A tak využila jediné znalosti, kterou měla, a to řezání ingrediencí a jejich kombinování, ze svých hodin lektvarů. Vzala do ruky malý nůž a začala krájet kostičky přesně tak, jak ji to učili.

Jako malý chlapec Severus pomáhal matce v kuchyni. Naučila ho vařit. Teprve když přišel do Bradavic a prošel první hodinou lektvarů, uvědomil si, že ho naučila víc než to. Nože byly nešikovné v rukou čistokrevných studentů prvního ročníku, kteří vyrůstali v domech, kde jejich matky mumlaly zaklínadla, aby připravily večeři. S opovržením sledoval jejich neohrabané pokusy, než vzal svůj vlastní nůž a tence nakrájel kořen mandragory, stejně jako ho učili krájet brambory. Jeho ruce pracovaly samy, zpaměti. Když vše vložil do kotlíku a zamíchal, držel míchací tyč tak, jak ho matka naučila držet vařečku.

Třída sledovala, jak míchá svůj lektvar dokonalým tlakem, dokonalou rychlostí, dokonalým úhlem zápěstí, a počítá při tom každý tah. Vzhlédl a uviděl Křiklanova úžasem otevřená ústa. Tehdy si uvědomil, že ho matka naučila mnohem víc než jen vařit. Nikdy jí neřekl, že ví, co pro něj udělala, nikdy jí nepoděkoval za svou výhodu. Věděl, co by se jí stalo, kdyby to otec zaslechl, a tak to nikdy neriskoval.

Severus stál ve dveřích domku v Tkalcovské uličce a chystal se vydat na sedmou a poslední jízdu do Bradavic. Před lety se jeho otec rozhodl, že je dost starý na to, aby se na cestu vydal sám, a zakázal matce, aby ho doprovázela. Stál u vchodových dveří se sbaleným kufrem postaveným vedle sebe, zatímco matka zametala podlahu a otec popíjel pivo.

„Už se nevrátím,“ oznámil.

Jeho otec v odpověď zabručel.

„Stanu se mistrem lektvarů.“ Viděl, jak se na matčiných rtech mihl slabý záblesk úsměvu, ale nechala hlavu skloněnou a pokračovala v zametání.

„Já za to platit nebudu,“ zabručel znovu otec.

„Nežádám tě o to.“ Školné mu zaplatí Pán zla, až přijme jeho znamení. Kdyby si jen tehdy uvědomil, že prostě vymění jednoho násilnického pána za druhého.

Otočil se a odešel, aniž by se s některým z nich rozloučil, aniž by matce poděkoval. Ona však věděla, že se má stát mistrem lektvarů, a doufal, že pochopila proč.

Severus nikdy netušil, že má touhu předávat tyto znalosti dál, ale cítil, jak se mu do srdce vkrádá zvláštní pocit, když pracoval nožem a předváděl, jak střenkou rozdrtit byliny.

„Takhle?“ ujišťovala se Dahlie a napodobila jeho pohyb.

„Ano, přesně takhle.“

Dahlie k němu vzhlédla.

Severus Snape nikdy nechtěl být rodičem. Vlastním otcem pohrdal a dělal všechna opatření, aby se jím sám nestal. Jak by si vůbec mohl být jistý, že nebude po otci? Kde by mohl vzít jistotu, že nebude hrubý ke svému dítěti? Udělal vše, co bylo v jeho silách, aby se ujistil, že nikdy nebude mít možnost to zjistit.

Severus Snape udělal všechno, co dělá muž, když nechce být otcem. Nikdy se neoženil, dával si velký pozor, aby nikdy neoplodnil ženu, i když po všech těch cruciatech, které podstoupil, to v posledních letech bylo nejspíš zbytečné. Proto ho pochopitelně překvapilo, když k němu dívka vzhlédla s tím výrazem v očích. Právě ten pohled mu říkal, že selhal, že bez ohledu na to, jak moc usiloval o svůj cíl, nevědomky se stal otcem tohoto dítěte.

Hermiona stála ve dveřích a sledovala, jak se Severus postavil za holčičku, vzal její ruku do své a naklonil vařečku tak, aby důkladněji promíchala dušené maso se zeleninou. Pustil její ruku a pozorně sledoval, jak míchá sama. Souhlasně jí přikývl a odstoupil. Otočil se a uviděl Hermionu stát ve dveřích se zvláštním výrazem v očích a rty prohnutými do něžného úsměvu.

Několik minut tak setrvali, s pohledem upřeným jeden na druhého. Nakonec promluvil.

„Máš hlad? Už je to skoro hotové.“

Přikývla a začala se přehrabovat ve skříňkách, vytáhla několik misek a láhev vína.

Všichni tři se posadili ke stolu a jedli.

Dahlie mohla být mladá, ale nebyla naivní. Bylo známé, že je tiché dítě, ale lidé si neuvědomovali, že k tomu má svůj důvod. Byla bystrá a bylo snazší pozorovat lidi, když jste drželi jazyk za zuby. Byla malá, ale všímala si věcí. Neušlo jí, jak se paní ředitelka na profesora usmívala, když usrkávala víno. Neuniklo jí, jak jeho ruka sklouzla pod stůl a hledala ředitelčinu. Všimla si, jak se profesor poté, co uklidili kuchyň, vydal s ředitelkou směrem k jejím pokojům, místo aby zamířil cestou, kterou by šel, kdyby měl v plánu jít do svého bytu.

PA: Tak co si o tom myslíte? Bonusové body, pokud uhodnete, kdo z Weasleyů je stále naživu.