Preklady fanfiction Harryho Pottera

Epilog

Na nádraží v Prasinkách panoval čilý ruch, studenti se prodírali k vagónům, které je měly odvézt domů po nedávno zakončeném školním roce.

Během padesáti let po skončení války proti Voldemortovi probíhala obnova pomalu. Velmi pomalu.

Válka zdecimovala lidskou populaci na celé planetě a ochromila finance mnoha vlád, jak magických, tak mudlovských. Světová ekonomika se zhroutila a mnoho zemí bylo nuceno buď se spojit se svými sousedy v jeden stát, nebo se jednoduše rozplynuly v nicotu a jejich obyvatelstvo se muselo přestěhovat jinam.

To přirozeně vyvolalo konflikty; lidé s odlišným náboženským a politickým přesvědčením byli okolnostmi, které nemohli ovlivnit, donuceni k tomu, aby žili pohromadě, a v takových situacích se lidstvo jen zřídkakdy vypořádá s problémy rychle. Povstávaly a zanikaly války, další ekonomiky se podlamovaly, společnost se nesčetněkrát rozštěpila a zhojila a nakonec přišlo o život ještě víc lidí, protože někteří se snažili udržet si moc, někteří se snažili k nim přidat a jiní přišli o vše, co měli.

Žádná skupina národů ovšem netrpěla tolik jako kouzelnická společnost. Nejdůležitějším problémem pro většinu zbývajících magických populací bylo, že jejich pořádkové jednotky byly v bitvě zničeny. Za druhé, ministerstva za válku draze zaplatila, což znamenalo, že měla mnohem méně peněz na obnovu, a některé věci se prostě nedaly napravit pomocí kouzla ‘Reparo’.

Ještě horší však bylo, že mudlové nyní věděli o magii. Za jiných okolností by odhalení její existence velká část mudlovské společnosti přijala. Avšak vzhledem k tomu, že jejich současné potíže se zrodily z války kouzelníků, nebyli mudlové tak vstřícní. Mudlovské vlády měly koho vinit ze svých problémů a požadovaly odškodnění, na které měly samozřejmě nárok, ačkoli to jen ještě víc ochromovalo kouzelnický svět. A v naději, že se vyhnou dalším konfliktům, když už byli odhaleni, se značná část ministerstev rozhodla, že je v jejich nejlepším zájmu zaplatit.

V některých zemích vedli mudlové proti kouzelníkům válku a v jiných zemích se kouzelníci stavěli proti mudlům. A v dalších státech kouzelníkům nezbývalo než se bez boje podřídit mudlovské nadvládě a prostě doufat v to nejlepší, protože jinou možnost si nemohli dovolit.

Málokde se některá z těchto aktivit setkala s úspěchem.

Indie byla jedním z mála míst, kde konflikty mezi kouzelníky a mudly dopadly dobře, i když nikdo pořádně nechápal proč. V Austrálii se situace dala popsat přinejlepším jako „napjatá“. Kouzelníkům z Ruska a Číny se nějakým způsobem podařilo stáhnout se před svými mudlovskými protějšky do ústraní. Po letech vyjednávání a mírových snah se USA a Kanada tvářily, že vzájemný vztah kouzelníků a mudlů oficiálně vyřešily. V těchto zemích však stále existovala místa, kterým se kouzelníci rychle naučili vyhýbat. Podobnými problémy trpělo i Japonsko, země Střední a Jižní Ameriky, jihovýchodní Asie a Afriky, i když mnohé z nich byly mnohem horší než jiné.

Navzdory všem snahám o mír netrvalo dlouho a pro kouzelníky bylo nutné najít alternativní řešení. Ve finále se sešlo MSK, aby tento problém projednalo, protože se začal týkat celého kouzelnického společenství. Nakonec to byla čarodějka ze Spojených států, která vyslovila možné řešení: „Co takhle Evropa?“

V té době uplynulo deset let od konce války a Evropa ještě nebyla znovu osídlena. Lidská populace neměla potřebu využívat další prostor a na zřizování takových věcí stejně nebyly peníze.

Všichni sice připouštěli, že Evropa je možnost, ale znamenalo to, že budou muset žít ve stínu toho, kterého se všichni báli. Titul ‘Pán smrti‘ nijak nepřispěl k tomu, aby se názory lidí na Harryho Pottera zlepšily, ale rychle začínalo být zřejmé, že se na něj kouzelnická společnost bude muset znovu obrátit, aby zabránila svému úplnému zhroucení. Nakonec předstoupili s tímto nápadem před svůj mudlovský protějšek: OSN (nebo to, co z něj zbylo). Jejich plán byl jednoduchý: přesunout všechny kouzelnické obyvatele, kteří na Zemi zůstali, do oblasti dříve známé jako Evropa a umožnit jim tam v klidu žít. Plán to byl rozumný; nejenže Evropa byla více než dost velká na to, aby pojmula všechny zbývající kouzelníky a čarodějky, ale navíc by tam zůstaly obrovské volné prostory; prostory, kde by mohla přebývat i magická stvoření.

Mudlové opravdu neměli co ztratit, když plán vyzkouší, a pokud by se osvědčil, mohli by se zbavit velkého problému, který trápil jejich společnost, a tak souhlasili.

Pak už zbývalo jen najít Harryho Pottera a promluvit si s ním.

Harryho postavení po válce bylo zvláštní. Indie a Austrálie mu sice, kromě několika dalších zemí, nabídly občanství, ale nikdo si ‘Pána smrti‘ nepřál mít poblíž a Harry zase nechtěl být v jejich blízkosti. Jelikož Evropa byla opuštěná, Harry si ji tak trochu přivlastnil. Bylo známo, že se jeho oficiálním domovem stal Bradavický hrad, ale nepobýval tam pořád.

Naštěstí do Bradavic dorazila skupina zástupců MKS i OSN v době, kdy tam Harry skutečně byl.

Nijak zvlášť ho nepotěšilo, když se objevili, ale poslechl si, s čím přišli. Upřímně řečeno, snáz souhlasil s tím, aby se do Evropy přestěhovala všechna magická stvoření, než aby přišli i kouzelníci a čarodějky. Nakonec však uznal výhody této myšlenky a během dvou měsíců se všichni přesunuli. Pro začátek opravili ruiny bývalých hlavních měst Velké Británie, Francie, Itálie, Německa a Španělska a tato místa byla více než schopna pojmout zbylé kouzelníky. Příprava a zprovoznění těchto měst si vyžádalo čas a úsilí, takže se naskytl prostor pro vzdělávání. Konečným výsledkem bylo, že se znovu otevřely brány Školy čar a kouzel v Bradavicích, která zvládala ubytovat a poskytnout vzdělání dětem zbývajících kouzelníků bez ohledu na pohlaví, krevní status nebo rasu. Obavy obyvatelstva, že na sebe přivolá hněv ‘Pána smrti‘, byly potlačeny vědomím, že Bradavice jsou nyní pro jejich děti tím nejbezpečnějším místem, protože každý by musel být blázen, aby zaútočil na ‘Pána smrti‘ v jeho pevnosti.

O čtyřicet let později dosáhla kouzelnická společnost konečně rovnováhy, stejně jako mudlovský svět mimo ni. Obnovila se ekonomika a většina těch, kteří byli nepříznivě nakloněni nutným změnám, jimiž musela projít celá společnost, proti nim přestala bojovat.

Podle nepsaného pravidla se Harry Potter de facto stal vůdcem kouzelnického světa. Ačkoliv vůbec neměl nic z toho v úmyslu, kouzelníci se opravdu báli, že by mohli udělat něco, čím by na sebe přivolali jeho hněv a on by na ně poštval armádu mozkomorů a upírů, a tak si pravidelně zjišťovali jeho názor na různé záležitosti a ujišťovali se, že je zahrnut do plánů, jak by měla kouzelnická společnost postupovat.

Harryho to sice čas od času rozčilovalo, ale zase v tom viděl kladnou stránku. Ačkoli je nikdy nijak neohrožoval, skutečnost, že má možnosti, jak je všechny vyhladit, mu opravdu pomáhala udržet lidi na uzdě. Mohl se docela snadno stát diktátorem, kdyby chtěl, ale neudělal to. Nemusel, protože kouzelníky držel v pozoru jejich vlastní strach. A fungovalo to; jen jednou se někdo pokusil stát „novým Pánem zla“, ale ze strachu z Harryho odvety se kouzelníci sjednotili a do týdne se s ním vypořádali. Někdy strach z následků vlastních činů, ať už skutečných, nebo (jako v tomto případě) domnělých, funguje jako mnohem lepší odstrašující prostředek než cokoli jiného, co společnost dokáže vymyslet. Harrymu na ostatních nijak zvlášť nezáleželo, ale protože je jejich domněnka o opaku přiměla k tomu, aby se chovali slušně, neviděl důvod, proč se je snažit přesvědčit, že se věci mají jinak.

Nyní bylo padesát let po válce a kouzelnická populace začala opět růst; natolik, že k Bradavicím přibylo několik nových křídel a věží. Harry navrhoval jednoduše otevřít další školu, ale ve skutečnosti to, že se všichni učili stejným hodnotám na tomtéž místě, přinášelo příliš mnoho dobrého, než aby okolí přesvědčoval o potřebě změny.

Se znovuotevřením školy došlo tehdy i na opětovné vybudování Prasinek. Bradavice už nevyužívaly zotročené domácí skřítky a místo toho zaměstnávaly lidi, kteří na hradě uklízeli, prali prádlo, vařili, starali se o zahradu, celkovou údržbu a správu pozemků. Všechny tyto role, na které by se dřívější kouzelnické společnosti dívaly s despektem, nyní představovaly pro mnohé skvělé pracovní příležitosti, zejména proto, že čistokrevní už nemohli zastávat bezvýznamné ministerské posty nebo se spoléhat na rodinné bohatství, zatímco mudlorození se radši vraceli zpět mezi mudly.

Celkově se situace ve společnosti, ať už kouzelnické, nebo mudlovské, zlepšovala a mohla se zlepšovat i nadále.

Bylo však načase, aby kouzelníci pokračovali pod novým vedením.

Harrymu Potterovi táhlo na devadesát. Byl starý a unavený. Věděl, že nadešel jeho čas.

Stál na vrcholu nejvyšší věže Bradavic a díval se, jak v dálce z nádraží Prasinky odjíždí šarlatově zbarvená parní lokomotiva. Vlak měl jet nejprve do Londýna, pak přestavěným tunelem pod Lamanšským průlivem do Francie a následně objet zastávky na území zbylé západní Evropy.

Sledoval, jak pro něj naposledy mizí spěšný bradavický vlak za obzorem, a pak se otočil a vrátil se dolů do Velké síně.

Po porážce Voldemortových vojsk v druhé bitvě o Bradavice se Smrt odebrala do své posmrtné říše. Mozkomorové, Smrtijedi a duchové všech padlých v této bitvě, dobrých i zlých, odešli s ní.

Rose s Padmou a zbývajícími společníky vyšla z hradu a začala pomocí mrzimorského pohárku léčit ty, kteří měli nejhorší zranění. Harry mezitím vyčkával, jaký bude další krok vůdců MKS. V jejich očích viděl strach a pochybnosti, ale zdálo se, že tentýž strach a pochybnosti jim brání cokoli říct. Přestože jeho zapojení do bitvy a zvrat, který způsobil, uvítali, bylo zřejmé, že si uvědomují problémy, které teď může vyvolat on osobně.

Jakmile se ujistil, že se k němu nebudou chovat nepřátelsky, pustil se Harry do dalších záležitostí. Už dávno nastal čas, aby se dcera znovu setkala se svou matkou.

Australští úředníci znervózněli, když se na ně poprvé obrátil, ale jakmile se dozvěděli, co je předmětem jeho žádosti, mohli se doslova přetrhnout, aby mu vyhověli.

O dva dny později, když už většina těch, kteří se zúčastnili bitvy, odjela do svých domovů, dorazilo mezinárodní přenášedlo, které poprvé po více než dvaceti letech přivedlo Hermionu Grangerovou na dohled od bradavického hradu. Harry, který si v době jejího příjezdu povídal s Padmou, zpovzdálí sledoval, jak si matka s dcerou padají v slzách do náruče.

A pak se to stalo. Hermioniny oči se bez jakéhokoli dceřina pobídnutí zaměřily na Harryho. A on se rázem dočkal shledání, na které se posledních několik dní těšil a kterého se zároveň obával. A uvědomil si, že ho nenapadá nic, co by mohl říct. Kdysi by na ni nejraději křičel a zuřil, že ho opustila, ale teď znal pravdu. Ale jak by k tomu mohl něco říct, když šlo o Hermionino tajemství?

Nakonec nebylo třeba žádných slov. Rose vzala matku za ruku a vedla ji k Harrymu. Oba kamarádi z dětství se na sebe dlouhou chvíli dívali a pak se Harry přistihl, že otevírá náruč. A najednou v ní byla, pevně mu ovinula paže kolem těla a začala mu plakat na rameni. A jak ji držel, cítil, jak se mu v koutcích očí začínají hromadit a štípat ho vlastní slzy, které se pak také začaly řinout ven.

Oba věděli, že je v blízké budoucnosti čeká mnoho dlouhých a vyčerpávajících rozhovorů, ale ty zatím mohly počkat.

Harry Potter měl svou nejlepší kamarádku zpět.

Toho večera se Harry, Hermiona a Rose sešli v obnovené společenské místnosti v nebelvírské věži, aby si promluvili. Nakonec jediným způsobem, jak skutečně zapomenout na minulost, bylo o ní mluvit. Teprve když se dozvěděli celou pravdu, mohli se pokusit vyřešit všechny problémy, které mezi nimi byly.

A to se jim podařilo.

Dlouhé roky poté poslouchal Harry rady své rodiny. Cestoval po celé Evropě, od sluncem zalité oblohy, krásných pláží a průzračných vod Středozemního moře až po drsné svahy hor a lesní oblasti Alp. Rád si četl knihy ve stínu stromu za horkých letních dnů. Pořídil si koště a znovu objevil radost z létání. Užíval si skromného domácího pohodlí, které mnozí považovali za samozřejmost.

Dělal všechno, co mu rodina poradila, a ještě mnohem víc.

A každý zážitek byl umocněn tím, že měl po svém boku Hermionu. Často je doprovázela i Rose, zejména prvních pár let, ale pak začala žít svůj vlastní život.

Když se všichni zbývající kouzelníci přestěhovali do Evropy, narazila Rose na známou tvář ze školních let, muže jménem Anthony Rowland. Zkrátka a dobře, nyní byla šťastně vdaná a měla tři děti. A byla víc než šťastná, že spolu její matka a Harry našli štěstí, i když se rozhodli nevzít se.

Padma u nich byla častou návštěvnicí, a to ještě před „Velkým přesunem“, jak se tomu dnes říkalo. Nakonec se přestěhovala na hrad, kde působila jako instruktorka obrany, a připojila se k Hermioně, která byla učitelkou studia mudlů (nyní povinného předmětu pro všechny, počínaje prvním ročníkem). Padma se nikdy znovu nevdala, místo toho se rozhodla najít pokoj a mír v přátelství a ve své práci, kde učila budoucí generace, jak se chránit.

Několik zbývajících členů rodiny Weasleyových a pár dalších přeživších známých se ozvalo a došlo k obnovení určité míry přátelství, ale situace se nikdy nevrátila na stejnou úroveň jako dřív.

Harry se nikdy úplně nerozhodl, jestli má Rona ve vězení, kde byl držen, navštívit, nebo ne. Dokonce to neudělal ani poté, co byli lidé z tohoto vězení převezeni do nového zařízení v Evropě. Vždycky cítil, že by za ním měl jít, ale nikdy se nedokázal k tomu přimět. Nakonec zasáhl osud a Ron zemřel. Harry předal kámen vzkříšení Rose, ať ho zamkne hluboko v Bradavicích, aby se neocitl v pokušení ho použít a pokusit se Rona kontaktovat. Když byl mrtvý, bylo nejlepší, aby celá věc zůstala v minulosti (protože by Harrymu neprospělo, kdyby dostal chuť dát Ronovi pěstí, pokud by se náhodou dostatečně neomluvil, a nebyl by to schopen udělat).

Harryho život se soustředil na to, že pomáhal kouzelníkům budovat jejich nový svět. Zpočátku se k tomu stavěl krajně odmítavě a dělal to jen ze zdvořilosti. Pak Rose ve svých třiatřiceti letech porodila první dítě. Se slovy „Seznam se s ní, dědečku“ vložila čerstvě narozenou holčičku Harrymu do náruče. To maličké stvoření si dědu v mžiku omotalo kolem prstu. A on v sobě náhle našel novou energii. Pokud kouzelníci chtěli jeho pomoc a radu při znovubudování společnosti, pak jim ji určitě hodlal poskytnout. Přísahal, že jeho vnučka nebude vyrůstat ve světě, který by se podobal tomu, v němž žili její rodiče a prarodiče. O tom byl Harry pevně přesvědčen. To, že Rose chtěla dát dívence jméno Lenka, ho v jeho odhodlání ještě utvrdilo.

A podle toho, jak se kouzelnická společnost momentálně chovala, se Harry tohoto úkolu zhostil dobře.

Ale už byl starý. Za normálních okolností mohl kouzelník nebo čarodějka očekávat, že bude bez problémů žít dalších deset let, a někteří ještě o jedno nebo dvě desetiletí déle. Ale drsnost první poloviny jeho života ho doháněla. Byl unavený. Slábl. Bolely ho všechny klouby a svaly. A z trpké osobní zkušenosti věděl, že staří lidé mohou ztratit kontakt s realitou, zvláště pokud šlo kouzelníky. Harry udělal, co mohl, a nyní nastal čas.

Dorazil do Velké síně a našel tam svou rodinu, která na něj čekala. Nikdo z nich s ním nebyl pokrevně spřízněný, protože Hermiona už nemohla mít další děti, ale pořád to byla jeho rodina: Rose, její manžel a tři už dospělé děti, z nichž každé mělo svého vlastního partnera a potomky. Všichni na něj hleděli s úsměvem a vlhkýma očima.

Hermiona vstala ze svého místa vedle Rose a s několika poklepy holí, která jí pomáhala s bolavou kyčlí, došla až k němu. Padma teď také používala hůl, i když v jejím případě to bylo kvůli kolenu.

Obě ženy se už rozloučily, nyní byla řada na Harrym. Všechny obešel a naposledy s nimi promluvil, přičemž se snažil rozdávat objetí a polibky, kde bylo třeba. S Lenkou strávil trochu víc času, aby se naposledy rozloučil s malou Emmou, nejmladší členkou rodiny, které bylo něco málo přes rok. Litoval, že ji nemůže vidět vyrůstat, ale věděl, že na ni bude moci z dálky dohlížet.

Pak došel k Rose, která ho pevně objala a poté pokynula matce, aby se k nim připojila. Než se nadáli, byli všichni tři uvězněni uprostřed jednoho velkého objetí a  vychutnávali si tyto poslední chvíle.

Nakonec se rozloučili a Rose vložila Harrymu do ruky kámen vzkříšení, který vyndala z jeho úkrytu.

Odhodlaně přikývl, odvrátil se od rodiny a třikrát otočil kamenem v ruce. Ve vzduchu se zhmotnila světelná koule. Byla stále jasnější a jasnější a zvětšovala se, až se spodní částí dotýkala podlahy a horní okraj dosahoval do výše nejméně tří metrů.

V ní se objevila postava, vysoká a oblečená v černém.

Znovu přišla Smrt.

Harry a Smrt popošli k sobě a pozdravili se jako přátelé, načež se Smrt zeptala: „Jsi si jistý, že teď je ten správný čas?“

Harry přikývl: „Teď je čas.“

Vytáhl z kapsy bezovou hůlku a podal ji i kámen vzkříšení Smrti. „Nastal čas, aby se vrátily tobě, které právem patří.“

Smrt natáhla kostěnou ruku a oba předměty přijala.

„A ještě tohle,“ dodal Harry a stáhl si z ramen neviditelný plášť.

Smrt si vzala i ten.

Harry se podíval na Hermionu a Padmu, které obě přikývly a uchopily ho za ruce. Pak obě ženy odložily hole a všichni tři se vydali ke světlu před sebou.

Jejich rodina se neúspěšně bránila slzám, zatímco oni kráčeli vpřed. Všichni jim zoufale chtěli zabránit v odchodu. Ale pak, těsně předtím, než odcházející trojice prošla světelným portálem, otočila hlavy, aby se na ně přes rameno ohlédla. V té chvíli vypadali všichni tři opět mladí a zdraví, jako by z nich zcela spadlo mnoho smutku a únavy, a přihlížející hluboko v srdci věděli, že to byla správná volba.

A pak byli pryč.

Harry, Hermiona a Padma neviděli nic jiného než světlo, které je teď obklopovalo, ale vnitřní pocit je táhl vpřed a nutil je jít dál. A pak světlo pohaslo a oni je spatřili - známé tváře dávno zesnulých přátel a rodiny.

Opustili svou žijící rodinu, ale nyní byli uvítáni v náručí těch, kteří odešli před nimi, ale nikdy nebyli zapomenuti.

A konečně došli klidu.

V zemi živých vykročila Smrt ke světlu, jako by chtěla odejít, ale zastavila se. Poté se otočila a zamířila k Rose. Když k ní došla, podala jí neviditelný plášť se slovy: „Nech si ho a předávej ho ve své rodové linii. Možná nejsi Pánem smrti, ale i tak ho můžeš použít, abys mě přivolala na pomoc, kdyby to někdy bylo opravdu nutné. Ostatní dva předměty přinesly jen smrt a zkázu, takže si je ponechám.“

Rose si s přikývnutím vzala plášť a Smrt odešla. Světlo pohaslo a zmizelo.

Rose ucítila, jak ji manžel objal kolem ramen, a uslyšela jeho tichou otázku: „Jsi v pořádku?“

Zavrtěla hlavou a pak ji položila na jeho rameno: „Ne, ale budu.“

Trvalo dalších čtyřicet let, než se Rose znovu setkala se svými rodiči. Mezitím ona a její děti pokračovali v odkazu Harryho Pottera: udržovat na světě mír a dělat to, co je správné, a ne to, co je snadné.

Všechno ještě nebylo v pořádku, ale jednou, časem bude.

* KONEC *

AP: Jaké to bylo? Nikdy nevím, jestli epilog, který napíšu, dobře zapadne do zbytku příběhu, ale myslím, že tenhle dopadl dobře. A i pokud se vám nelíbí, jistě uznáte, že je to lepší pokus než blbepilog na konci Relikvií smrti.

Než se někdo zeptá, tak ne, Harry, Hermiona a Padma neskončili v nějakém vztahu ve třech. Padma svého manžela milovala a odmítala si najít jiného. Byla jejich blízkou přítelkyní, ale nic víc.

Každopádně doufám, že to bylo alespoň trochu uspokojivé. Tohle je konec tohoto příběhu; děkuji za přečtení a těšte se na další (...)!

Mějte se!

PP: Já musím obrovsky poděkovat Lupince, která ochotně zastoupila mou zaneprázdněnou betu a moc mi pomohla s finální podobou většiny kapitol. Děkuju nastokrát, bez tebe by překlad rozhodně nebyl takhle vydařený.

Rovněž ještě jednou děkuju solace za dokonale výstižný banner, který v sobě spojuje všechny důležité aspekty příběhu.

A samozřejmě děkuju vám čtenářům, že jste překonali všechny ty pochmurné a krvavé kapitoly a navzdory temným pasážím mi zachovali přízeň. Zejména děkuji neúnavným komentujícím denici, fidovi, kakostce a Yuki, kteří u kapitol pravidelně zanechávali své postřehy a dojmy. Nejsem si jistá, jestli všichni budete toto vnímat jako šťastný konec (já ano!), ale doufám, že jste si čtení aspoň trochu užili a našli v povídce ono mimořádné cosi, co mě přimělo ji přeložit.

Nicméně si myslím, že uvítáte, když vám v novém roce pře(d)ložím povídku mnohem veselejší a pozitivněji laděnou, která navíc rehabilituje zde zatraceného stoupence temné strany. Těšte se. Já už se těším strašně moc.