Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 28: Jen vysvětlení

Ron za sebou zabouchl dveře a vyrazil za Hermionou na útes. Nemusel jít daleko, protože dívka se pár metrů od okraje zastavila a klesla na trávu. Zpomalil tempo a zastavil se dřív, než došel příliš blízko.

„Hermiono…“ vydechl.

„Nech mě být,“ vzlykla Hermiona a schoulila se na zemi.

Ron o krok ustoupil, ale rozhodl se, že tentokrát neposlechne. Měl pocit, že ho v poslední době až příliš často vynechávali. Muselo to přestat. Mlčky udělal těch pár kroků, které ho dělily od Hermiony, a opatrně se posadil se zkříženýma nohama vedle její křehké schoulené postavy. Po několika minutách ticha, přerušovaného jen jejími lehkými vzlyky, jí položil uklidňující ruku kolem ramen.

„Vím, že jsi to nebyla ty, kdo tu knihu vzal, Hermiono,“ řekl, když se Hermionina záda pod jeho paží zachvěla silněji. „Ale museli jsme se tě zeptat.“

Hermiona vydala zvláštní zvuk, něco napůl mezi vzlykem zoufalství a posměšným smíchem, a prudce zvedla hlavu, aby se na Rona podívala zarudlýma, uslzenýma očima.

„Ty tomu nerozumíš…“ začala s rozčileným výrazem.

„Myslím, že ano…“ odpověděl mladík pevně a zamračil se. „Jsi naštvaná, protože máš pocit, že tě z něčeho podezřívají, přestože jsi prošla vším, čím jsi prošla, a…“

„Vzala jsem tu knihu, Rone,“ zasténala Hermiona a utřela si slzy do rukávu. Bylo to úplně zbytečné, protože slzy okamžitě nahradily jiné.

Ron znovu zavřel ústa a nechápavě se na ni podíval.

„Tohle pouto mezi mnou a Nottem…“ řekla Hermiona mezi vzlyky. „Používá ho k tomu, aby mě donutil dělat věci… To on mě včera večer donutil vstát a přinést mu tu knihu.“

„TADY?“ vykřikl Ron a rozhlédl se kolem sebe, jako by čekal, že se Nott znovu vynoří jako čertík z krabičky. „NOTT PŘIŠEL SEM?“

Hermiona mu položila ruku na paži, aby ho uklidnila. „Je pryč…“ ujistila jej, i když o tom nebyla úplně přesvědčená. „Já… myslím, že mi opravdu nechtěl ublížit. Jen chtěl získat zpět svůj grimoár.“

Ron na ni chvíli zíral. Zdálo se, že přemýšlí o další větě. Pak se podíval dolů a utrhl ze země několik stébel trávy, která pak nechal rozfoukat ve větru. „Mezi tebou a tím klukem se něco stalo, že? Tam, na panství.“

Hermiona zavřela oči. A je to tady. Pomalu přikývla.

„A to… tyhle věci jsou víc než jen mučení, že?“ pokračoval Ron, aniž by se na ni podíval. Další přikývnutí, tentokrát doprovázené povzdechem. Ron našpulil rty. „Myslel jsem si to. Kvůli tomu, jak se tváříš, když o něm mluvíme. Děsí tě víc než ten idiot Lucius Malfoy, a přitom ten dotyčný idiot žije pod naší střechou! A když jsem viděl všechny ty… divné obrázky v jeho pokoji, bylo mi to jasné. Jako by byl tebou posedlý nebo co.“

Hermiona odvrátila pohled. Spíš nebo co, pomyslela si hořce.

„Já vím, že jsem někdy příliš hloupý, než abych věci pochopil,“ procedil skrz zuby, když se na něj Hermiona pobouřeně podívala.

„Nejsi hloupý, Rone,“ vydechla Hermiona, zavrtěla hlavou a pak dodala s uslzeným úsměvem. „Alespoň ne na zrzka.“

Ron do ní lehce šťouchl a ona se tiše zasmála a popotáhla.

„Stejně,“ zabručel Ron se smutným úsměvem. „Jde o to, že jsem věděl, co se děje, jen… nevím, jak se s tím vyrovnat. Nevím, jestli to zvládnu, ale udělám, co bude v mých silách. Kvůli tobě. A kvůli nám.“

Hermionin úsměv mírně povadl. „Nikdo po tobě nechce, abys něco zvládl, Rone,“ vydechla a sklopila oči. „To je jen na mně.“

„A co Malfoy?“ zabručel s úšklebkem. Výraz viny, který se okamžitě objevil na Hermionině tváři, přebil Ronův relativní klid. Se znechuceným výrazem před sebe hodil další hrst stébel trávy. „Takže bys raději chtěla jeho pomoc než mou? Protože si myslíš, že syn tohohle Smrtijeda, který tě celé dny mučil, ti spíš pomůže uzdravit se než já, co jsem téměř sedm let tvůj přítel?“

„Rone, nech toho, tak to vůbec není…“ snažila se mu domluvit s náznakem zoufalství v hlase.

„A kromě toho, jakým právem se k tobě přibližuje?“ vyjel na ni Ron zvyšujícím se hlasem. „Po tom, co se ti stalo, bych se tě nemohl ani dotknout…“ dodal.

Hermiona ztuhla a ve tváři se jí objevil pobouřený výraz. „A proč? Protože jsem poté, co se se mnou rozhodl pobavit syn dalšího Smrtijeda, špinavá?“ prskla jedovatě.

Ronův výraz okamžitě změkl a zavrtěl hlavou: „Ne, Hermiono. Ale proto, že jsi očividně křehká a pokoušet se teď o něco s tebou by znamenalo zneužívat situace. Ale to je jen můj skromný názor, dělej si s ním, co chceš.“

Hermiona otevřela ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Najednou pochopila Ronův názor a svým způsobem měl pravdu. Kdyby ji ten útok neoslabil, nikdy by před Malfoyem nepolevila v ostražitosti, přinejmenším ne do té míry, aby ho takhle pustila do svého života. Ale představa, že by ji někdo mohl milovat i poté, co ji takhle pošpinili, ji uklidňovala. Našpulila rty. Odmítala však uvěřit, že Malfoy využil situace. Opravdu se změnil. Riskoval pro ni všechno. Pak si vzpomněla na pohled, který jí věnoval, když se jí Snape zeptal, jestli je zodpovědná za zmizení grimoáru. Srdce se jí sevřelo.

„Chápu, co máš na mysli, Rone,“ pronesla a nadechla se. „Ale myslím, že se mýlíš. Malfoy se změnil.“

Ron zavrtěl hlavou, ale nic neřekl. Hermiona se na něj ustaraně podívala, ale on tvrdošíjně hleděl přímo před sebe.

„Takže ty a on…“ začal slabým hlasem.

Hermiona stiskla rty a Ron její gesto pochopil jako ‚ano‘.

„Nemůžu tomu uvěřit…“ vypěnil a zatnul pěst. „Po tom všem, co jsme spolu prožili. Po tom všem, co jsme si slíbili…“

„Nic jsme si neslíbili, Rone,“ opáčila Hermiona rázně. „Musím ti říct, že než mě chytili, odešel jsi, aniž by ses ohlédl. Opustil jsi mě! Kdybys se mnou opravdu chtěl být…“

„Prosím tě, Hermiono,“ přerušil ji Ron s úšklebkem. „Ty a Harry jste o mně sotva věděli. Byl jsem tam jen kvůli tvému výzkumu a viteálům. Nebyl jsem vám k ničemu a vy jste mi to dali jasně najevo.“

„Tak to NENÍ!“ zvolala, bledá vzteky. „Potřebovala jsem tě, potřebovala jsem tě po svém boku, ale ty jsi utekl! To se stalo! A pokud vím, neudělala jsem žádný povyk, když ses po tom tvém zatraceném zápase ve famfrpálu přisál na Levandulinu uslintanou pusu. Spolkla jsem slzy a nechala to být!“

„Opravdu teď vytahuješ Levanduli? Vážně?“ vyjel na ni Ron, kterému začínaly rudnout špičky uší. „Uvědomuješ si, že Levandule byla něco úplně jiného?“

Hermiona pohoršeně otevřela ústa. „V čem? V čem by měla být něco jiného?“

„Levandule není dcera bezohledného Smrtijeda,“ vyprskl Ron a vrátil se pohledem k oceánu.

Hermiona zaťala zuby, poražená tolika špatnými slovy. Nesnášela, když se s Ronem takhle hádali. Ale bohužel to bylo něco, co dělali už od prvního ročníku v Bradavicích. Možná jim přece jen nebylo souzeno být spolu…

„Je mi to líto, Rone. Ale tak to prostě je,“ vydechla, než se i ona podívala na obzor.

Slyšela, jak si Ron odfrknul, ale neotočila se, aby zjistila, jestli je to odfrknutí ze zlomyslnosti, nebo jestli je to proto, že je na pokraji slz. Nechtěla to vědět.

„Najdeš si někoho dobrého, o to se nebojím,“ pokračovala trochu ostřeji, než by si přála.

„Ty jsi dobrý člověk,“ odpověděl Ron věcně.

„Myslela jsem někoho, kdo není troska, někoho, kdo je vyrovnaný…“ upřesnila Hermiona.

„Ty jsi ten nejvyrovnanější člověk, jakého znám…“

Hermiona si povzdechla a zadívala se na něj s podrážděním. „Už ne, Rone. Budeš si na to muset zvyknout.“

Na chvíli zavládlo ticho a pak k ní Ron stočil bolestný pohled. „Takže to je konec, že?“

Do obou silně udeřil poryv větru, ale ani jeden z nich si toho nevšiml. Hermioniny kadeře jí vylétly před obličej a chvíli ji bičovaly po tváři, než ochable spadly zpátky na ramena.

„Ano, myslím, že ano,“ odpověděla přidušeně.

Ron mávl rukou jejím směrem, ale zarazil se uprostřed pohybu. Hermiona, která si uvědomila, že se jí chtěl dotknout, možná ji obejmout, se naklonila dopředu a objala ho kolem krku. Okamžitě zareagoval a opětoval její objetí pevně, že se málem dusila. Cítila, jak se jí opět derou do očí slzy. Tohle poslední objetí, tahle poslední hádka znamenala konec jedné éry. Konec Hermiony a Rona. Cítila to v kostech a bylo to bolestné i osvobozující zároveň.

„Počkám na tebe, i kdybych musel…“ ozval se Ronův tlumený hlas v jejích hnědých kadeřích.

Hermiona nechala po tváři skutálet slzu a zavrtěla hlavou. „Ne, nedělej to…“ popotáhla. „Slib mi, že to neuděláš.“

„To nemůžu…“

Hermiona se vymanila z jeho objetí a podívala se mu přímo do očí. „Slib mi to,“ trvala na svém s bolestným úsměvem.

Ron nic neřekl a znovu si ji k sobě přitáhl. Hermiona se naposledy odevzdala do náruče své první lásky.

*****

Uvnitř domu sledoval Draco scénu oknem obývacího pokoje se zlostným pohledem.

„Snažíš se Weasleyho vyhodit do vzduchu svými myšlenkami, nebo je to jen můj pocit?“ dobíral si jej Blaise za jeho zády.

Draco se prudce otočil a pohlédl na něj. „On ji objímá. Proč to dělá? Nemůže jí prostě jenom podat ruku?“

Blaise zvedl obočí a ušklíbl se: „Samozřejmě, že může. Protože letití kamarádi si podávají ruce, když si můžou dovolit emotivní čtvrthodinku…“

Draco si s trochou rozmrzelosti povzdechl a obrátil pozornost zpátky ke dvěma nebelvírům sedícím na útesu. „Aha, tak to je ono. Pustil ji… ale ne, už to zase dělá. Panebože…“

Blaise potlačil smích a chtěl Draca nechat o samotě, když vtom ucítil za zády něčí přítomnost. Otočil se a zjistil, že stojí tváří v tvář rozzuřenému Luciusi Malfoyovi. Jeho výraz by nováčkovi připadala stejně netečný jako obvykle, ale Blaiseovi, který ho začínal poznávat, opakované chvění nozder naznačovalo, že uvnitř doslova vře.

„Ach, pane Malfoyi, dnes je krásný den, viďte?“ Blaise ho obešel a posadil se do křesla v obývacím pokoji.

Při vyslovení otcova jména se Draco okamžitě otočil s poněkud vyděšeným výrazem.

„Když si pomyslím, že s tou havětí každý večer zneuctíváš jméno Malfoy…“ zavrčel Lucius a přitáhl k sobě jedovaté pohledy ostatních obyvatel obývacího pokoje.

„A je to tu zase…“ zamumlal Blaise a hlučně otevřel noviny na sportovní stránce.

„Stačí, když mě vydědíš, otče,“ vyprskl Draco a snažil se zakrýt hrůzu, kterou v něm otec systematicky vzbuzoval. „Ale – já zapomněl. Už nemáme panství a Pán zla už nejspíš vyraboval všechno naše bohatství. Zatímco spolu mluvíme, musíme být skoro stejně na mizině jako Weasleyovi…“

„Hej!“ namítl Artur s rozhořčeným výrazem.

„Zapomínáš na naši vilu na Bahamách, miláčku,“ odtušila Narcisa nonšalantně, aniž by vzhlédla od křížovky vytržené ze včerejších novin. „Nevím, jestli o její existenci Pán zla ví. A i kdyby ano, slunce, moře a to všechno není zrovna jeho parketa…“ Zamyšleně si cumlala konec pera. „Jako Jago, na šest písmen…“

„Zrádce,“ odpověděl temně manžel a pohlédl na syna, zatímco Narcisa přikývla a s úsměvem si odpověď spěšně zapsala.

Draco vykulil oči a udělal krok, aby otce obešel a vyhnul se přednášce, která měla přijít. Lucius ho však pevně chytil za paži a stiskl ji tak silně, že se Draco neubránil lehkému protestnímu výkřiku. Narcisa okamžitě vzhlédla od křížovky a všechny její smysly byly ve střehu.

„Ještě jsem neskončil,“ zavrčel Lucius a pohlédl na svého syna.

„Luciusi…“ začala Narcisa a pomalu vstala ze židle. Ale on ji ignoroval.

„Jako by to nestačilo, ještě jsi jí musel dát jednu z našich hůlek… Co bude dál? Že se vy dva přestěhujete do ošuntělého bytu v mudlovském Londýně?“ odplivl si pan Malfoy a pevněji sevřel Dracovu paži. Mladík cítil, jak se mu otcovy prsty zarývají stále hlouběji do masa, a bicepsem se mu začala šířit bodavá bolest. „Opravdu jsem si myslel, že jsem ti dal lepší výchovu než tohle…“

„To ano,“ opáčil Draco a zadíval se přímo na otce. „A proto jsem se přidal k Hermionině táboru: protože jsem lépe vychovaný než ty.“

Lucius nevěděl, jestli to bylo synovou drzostí, tím, že si s ním dovolil tento tón, nebo extrémním nedostatkem respektu v jeho slovech, ale vrazil Dracovi facku. Ten šokovaně trhl hlavou. Nepřekvapil ho však až tak úder, jako pohled na otce, který byl odhozen zády k nejbližší zdi, což způsobilo pád a roztříštění rámu s vyobrazením irské krajiny. Draco se se zatajeným dechem prudce otočil a pátral očima po osobě zodpovědné za toto kouzlo. A tou osobou nebyl nikdo jiný než… jeho matka.

Lucius, opřený o zeď, vypadal stejně překvapeně jako jeho syn. Díval se na svou ženu, jako by se zbláznila. Narcisa, jeho submisivní žena (ovšem čím dál méně submisivní), jeho moudrá ženuška, ho právě proklela. Jeho. Luciuse Malfoye. Zaklínadlem. Nemohl tomu uvěřit.

„Ještě jednou se dotkneš mého syna, a budeš si přát, aby ses nikdy nenarodil, Luciusi…“ zahrozila a v modrých očích se jí zablesklo.

„Dobře, doporučuji, aby se všichni uklidnili,“ pronesl Remus a pomalu se přiblížil k Narcise, obě ruce zvednuté v gestu smířlivosti.

„Jestli ti to nevadí, Remusi, ještě jsem se svým drahým manželem neudělala tečku za tím, co jsem chtěla. Děkuji,“ pronesla paní Malfoyová sladce, ale nespouštěla z Luciuse oči. Lupin zavřel ústa a spustil ruce. „Dovol mi, abych ti to vyjasnila, Luciusi. Už se ho nikdy nedotkneš. Ani jeho, ani Hermiony, ani nikoho jiného v tomto domě. Vyčítáš svému synovi, že zneuctil jméno Malfoy? Můj ubohý příteli, ty sám ho zneuctíváš tím, že každý den tvrdošíjně odmítáš být vděčný za všechno, co pro tebe tito lidé dělají. Jiní by tě zavřeli, mučili, zabili nebo nechali napospas osudu dezertéra. Tito lidé ti dávají jídlo a přístřeší bez ohledu na škody, které jsi způsobil. A už jen za to bys jim měl být neskonale vděčný.“

„Kdo říkal, že je ignorujeme…?“ zamumlal Bill temně, zatímco Fleur ho umlčela plesknutím do ucha. Mladá Francouzka sledovala scénu uchváceně jako stará dáma přilepená k seriálu Mladí a neklidní.

Ale Lucius si toho zřejmě nevšiml. Jeho oči se rozšířily překvapením. Ještě nikdy neviděl Narcisu tak rozzlobenou. Dívala se na něj s takovou přísností, s takovou silou… A přestože její chování bylo podle zásad desítek generací Malfoyů nepřijatelné, Lucius se nemohl zbavit pocitu něčeho zvláštního. Něčeho, co necítil už mnoho let. Lehce se usmál a věnoval své ženě zvláštní pohled. Ta si schovala hůlku do kapsy šatů a zadívala se na něj. Lucius se však stále usmíval.

„Co je?“ zeptala se Narcisa úsečně a zvedla obočí.

Lucius se mírně zasmál a zavrtěl hlavou. „Nic. Jen jsem si vzpomněl, proč jsem byl v Bradavicích zamilovaný do Narcisy Blackové…“ zamumlal. Draco se k němu otočil s otevřenými ústy a výrazem znechucení, který mu zkřivil rysy.

„Fuj,“ řekl prostě a vycouval k východu, než si jeho otec znovu vybaví, proč sem vlastně přišli. Dveře se zabouchly a Lasturová vila ztichla.

Remus přes okno viděl, jak se Hermiona a Ron otočili, když uslyšeli bouchnutí dveří, a sledovali, jak se k nim Draco blíží. Mezi oběma chlapci proběhlo několik napjatých výměn názorů, pak se Ron zvedl a dupal zpátky k domu.

Harry se pomalu zvedl na nohy, když jeho nejlepší přítel vstoupil do domu. S rukama v kapsách se postavil doprostřed místnosti, aby ho všichni viděli a slyšeli. Blaise zamračeně složil svůj výtisk novin, Remus si založil ruce na hrudi a Narcisa se pomalu posadila zpět k jídelnímu stolu vedle Molly, Tonksové, Fleur a dvojčat. Bill, Snape a Artur Weasley se na židlích naklonili dopředu, také si byli vědomi, že Harry se chystá říct něco důležitého.

„Teď, když je Malfoy junior pryč…“ začal Harry temně, „myslím, že bychom měli nadhodit téma, které vyvolává takový rozruch.“

„Máš pravdu, Harry,“ přerušil ho George a zněl jako ministr. „Kudlejští kanonýři nemohou pokračovat v tak katastrofální sezóně. Pokud nechtějí sestoupit do druhé ligy, musí…“

„Myslel jsem Hermionu…“ pokračoval Harry s lehkým povzdechem.

„Ano, to jsem si myslel…“ zamumlal zrzek zklamaně, že se mu jeho malý pokus odlehčit náladu nepodařil.

Harry pomalu přikývl a pak se tázavě podíval na Rona, který se mračil. „Tak co?“

„Co co?“ zavrčel zrzek a odvrátil pohled. „Nejsem to já, je po všem. Tečka.“

Harry si poněkud rozpačitě odkašlal, zatímco Snape protočil oči a dlouze, dlouze si povzdechl. „Rone, myslel jsem tu knihu… Vzala ji?“

Ron se mírně začervenal a v duchu si nadával do idiotů, zatímco jeho dvojčata na něj vrhala rozladěné pohledy. „Ach, ehm, ano… vzala.“

„A řekla ti, co s ní udělala?“ zeptal se Lupin a zamračil se.

Ron pokrčil rameny. „No, technicky vzato, ona sama s ní moc neudělala. Podle toho, co mi řekla, Nott používal spojení, které vytvořil s její myslí, aby ji ovládal ve spánku. Přinutil ji, aby si tu knihu vzala, aniž by si toho všimla, a ona mu ji přinesla na stříbrném podnose… až do zahrady.“

Harry prudce vzhlédl a ve tváři měl panický výraz. Otočil se ke Snapeovi. „Jak nás našel? Jak se dostal přes ochranná kouzla?“ ptal se, zatímco Snape přemýšlel.

„Kouzla fungují, sám jsem si je včera večer před spaním znovu ověřil,“ zamumlal mistr lektvarů a položil si prst na bradu. „Ale předpokládám, že být v hlavě slečny Grangerové mu dává jisté výhody, například možnost lokalizovat ji a dům.“

„Hermiona říká, že jí nechtěl ublížit. Chtěl jen tu zatracenou knihu,“ pokračoval Ron smutně.

„Jestli tomu dobře rozumím, tak tímhle jejich spojením jsme zase všichni v nebezpečí, ne?“ zeptala se Tonksová a podvědomě si položila ruku na oblé břicho.

„Myslím, že od té doby, co se Vy-víte-kdo dostal k moci, jsme nikdy nepřestali být v nebezpečí, ale chápu, kam míříš…“ dodal Remus a ustaraně se na ni zadíval.

„Takže otázka zní, jestli je pro nás všechny nebezpečná sama slečna Grangerová,“ shrnul to Snape vážně a přimhouřil oči.

Ticho, které jeho slova doprovázelo, trvalo jen krátce. Ron se vztyčil do plné výšky a upřeně se na bývalého zmijozelského ředitele zadíval. „Hermiona není nebezpečná, je to naše kamarádka! Přece ji nevyhodíme, ne?“ vykřikl Ron a široce rozpřáhl ruce.

„Kamarádka, která ve svém mozku ukrývá psychopata,“ utrousil Lucius Malfoy a pozvedl obočí.

„Bill a Fleur ukrývají psychopata ve svém domě, a přesto z toho neděláme vědu…“ vysmíval se Blaise z křesla.

Fred a George okamžitě zatleskali Blaiseově replice, a ten jim věnoval rozzářený úsměv.

„A Pottere, aniž bych si chtěl hrát na ďáblova advokáta,“ pokračoval Blaise a obrátil se na něj, „podle toho, co mi Hermiona vyprávěla o svém prvním rozhovoru s Theodorem, se náš cíl příliš neliší od jeho prvního: porazit Pána zla. Teprve potom se naše názory rozcházejí.“

„Píčus,“ zašeptal George Fredovi do ucha a Fred se zasmál. Jejich otec se na ně unaveně podíval a zavrtěl hlavou.

„Každopádně,“ dokončil Ital a skrýval křivý úsměv. „Zatím si nemyslím, že by Theo představoval velkou hrozbu pro nás, ale spíš pro Vy-víte-koho. Alespoň dokud se mu nebudeme plést do cesty. Ale jsem dalek toho, abych mu v tom bránil.“

„Přesto zavraždil dva lidi,“ vložil se do toho Harry s vážným výrazem.

„Jen Smrtijedy,“ odpověděl Blaise.

„Své rodiče,“ upřesnil Harry a založil si ruce na prsou.

Blaise to přijal jako zásah. Nemohl si pomoci, aby si to nespojil se svou vlastní situací. Kdyby se všichni ti dobří lidé dozvěděli, co byl nucen udělat své vlastní sestře, navždy by ztratil jejich důvěru, tím si byl jistý. Mladík tyto temné myšlenky vytěsnil z hlavy: nejdůležitější teď bylo zajistit, aby nikdo nenavrhl zavřít Hermionu na samotku. To si nezasloužila.

„Nevíme, co se stalo, možná měl dobrý důvod,“ procedil Blaise skrz zuby.

„A pro znásilnění Hermiony měl taky dobrý důvod, myslíš?“ vyprskl Ron, když se ze všech úst ozvalo překvapené zamručení.

Blaise se pomalu otočil k Ronovi. „Dobrá práce, Weasley,“ zavrčel a pohlédl na něj. „Tolik k rafinovanosti.“

Ron se prudce začervenal. „Obhajuješ člověka, který by nás mohl všechny zabít ve spánku jen proto, že byl tvůj přítel,“ namítl, i když se trochu za sebe styděl.

„To ti ale nebrání udělat totéž Hermioně,“ mírně pohrdavě odtušil Blaise. „Ale ty se mi nejspíš budeš snažit vysvětlit, že to není totéž, protože ona je nebelvír a ty ji miluješ a bla bla bla…“

Ron sklopil zrak.

„Jsem i nadále přesvědčen, že nám Theodor nechce ublížit… zatím, a to poslední slovo zdůrazňuju,“ řekl Blaise a otočil se zpátky k Harrymu. „Možná bychom se měli nejprve soustředit na to, co je důležité: zničit Vy-víte-koho. Co se týče zbytku, najdeme způsob, jak to udělat, až přijde čas.“

*****

Poté, co Draco poslal Weasleyho pryč, přistoupil k Hermioně a viděl, že má tváře a oči zalité slzami. Nemohl si pomoct, ale pocítil záchvěv hněvu. Ty oči už plakaly dost, bylo načase, aby to přestalo. V duchu si slíbil, že později donutí zrzka za jeho čin zaplatit.

„Gr… ehm… Hermiono?“

Otočila se k němu, na bledých rtech drobný úsměv. „Je to zvláštní, že? Slyšet tě vyslovit mé křestní jméno… a přece je to už podruhé,“ dodala a otřela si tváře.

„Myslíš, že je to divné?“ zeptal se Draco trochu rozpačitě.

„Ano,“ souhlasila, než se usmála ještě víc. „Ale líbí se mi to.

Usmál se také a zavrtěl hlavou. Otočil se k domu a uviděl, jak je zpoza závěsů pozoruje jeho otec. Ušklíbl se. „Nepůjdeme se projít?“ navrhl, protože už nechtěl cítit otcovy oči na svých zádech.

Hermiona doslova vyskočila na nohy, oprášila si džíny a odstranila z nich stébla trávy, která na nich ulpěla. „To bych ráda, už mám dost nekonečných rozhovorů na tomhle okraji útesu. Začíná to být zvyk…“ zažertovala a vydala se směrem ke kopci. Draco ji následoval, ale ne dřív, než udělal neomalené gesto směrem k otci za sklem.

„Jak to myslíš?“ zeptal se trochu zmateně.

Hermiona mu pak začala vyprávět o své noci, trochu podrobněji než Ronovi. Draco se rozčílil.

„Měla jsi křičet,“ zvolal tónem těžkým výčitkami.

„Vyhrožoval, že vás napadne,“ bránila se a mávnutím ruky ukázala na dům.

„To je blaf, Hermiono,“ opáčil blonďák. „Opravdu si myslíš, že by se nám sám vyrovnal? Je nás tu příliš mnoho! A já bych se raději probudil a umřel, než abych si představoval, že tě osahává někdo jiný než já…“

Hermiona se zakuckala. „To je tak romantické, co jsi právě řekl…“ ušklíbla se.

Chvíli pokračovali v tiché chůzi a Draco viděl, jak se Hermiona lehce kouše do spodního rtu. Zdálo se, že usilovně přemýšlí. „O co jde?“ zeptal se Draco se svraštěním obočí.

Okamžitě zvedla hlavu a nasadila rozpačitý výraz. „Nic… vůbec nic…“ vykoktala.

Draco ztuhl a vzal její ruku do své. Hermiona lehce zrůžověla, když propletl své prsty s jejími, ale nepokusila se odtáhnout. „Řekni mi, o co jde, Grangerová…“ trval  na svém s ustaraným výrazem.

„Aha, už je to za námi, ta ‚Hermiona‘?“ zavtipkovala.

„Právě to vyšlo najevo. Neměň téma,“ opáčil Draco a přimhouřil oči.

Hermiona si povzdechla, vědoma si toho, že ji nepustí, dokud nedostane, co chce. „Dobře…“ ustoupila a odvrátila pohled. „Já jen, že… dnes ráno, když se mě Snape zeptal, jestli jsem  vzala tu knihu…“ Zmlkla.

„A cenu za nejdelší větu na světě získává…“ Draco se ušklíbl, když se na něj dívka podívala.

„Přestaň, myslím to vážně!“ pokárala ho a máchala jejich sepjatýma rukama sem a tam.

„Nebudu to moct říct, dokud nedokončíš svou větu… Grangerová.“ Škádlivě se na ni usmál a Hermiona se okamžitě cítila hloupě, že si myslela, že se k ní otočí zády.

„Myslela jsem… že už mi nebudeš věřit, když dovolím Nottovi, aby ovládl mou mysl. Myslela jsem, že budeš zklamaný, že se budeš cítit zrazený. Myslela jsem, že to pro nás všechno změní…“ přiznala jedním dechem. Zvedla k němu znepokojený pohled a viděla, že jeho šedé duhovky potemněly. „Měla jsem pravdu?“ zeptala se.

Nedočkala se žádné odpovědi. Netečně se na ni díval a Hermiona si začala dělat starosti. Co když to tak opravdu bylo? Co když se jí chystal říct, že mezi nimi nakonec nic nebude možné? Co když…

„Hermiono, nehodlám se k tobě otočit zády kvůli takové maličkosti…“ řekl s nádechem smutku.

„Takové maličkosti?“ zopakovala Hermiona překvapeně.

Draco si povzdechl a stiskl si kořen nosu. „Poslouchej mě pozorně, protože to nebudu říkat dvakrát…“ řekl chraplavě. „Během několika týdnů se ti podařilo vytáhnout mě z lhostejnosti, z alkoholu, ze sexu na jednu noc s Pansy…“ Hermiona se ušklíbla. „ Začal jsem se rozhodovat, vybírat si vlastní cestu. Díky tobě jsem se postavil svému otci, Ty-víš-komu. Našel jsem odvahu vzdát se všech zásad, které formovaly mou výchovu, ukradl jsem hůlku ze vzácné sbírky Malfoyových, hrál jsem si na soukromého detektiva u mudlovské policie. Sakra, dokonce jsem vedl civilizované rozhovory s hordou Weasleyových…“ Nadechl se a při tom si všiml, že na něj Hermiona hledí vykulenýma očima. „A přes to všechno si pořád myslíš, že bych tě nechal na holičkách kvůli něčemu, za co ani nejsi zodpovědná? Upřímně řečeno, byl bych ten největší idiot na světě, kdybych udělal takovou chybu. Jsi jediný člověk, který mi kdy věřil, a já ti to jen oplácím.“

Zavládlo mezi nimi ticho. Hermiona jako by se proměnila v solný sloup. Hleděla na Draca, oči jí zářily, ústa měla pootevřená a obočí tak vysoko, že téměř mizelo pod vlasy. Když se stále nehýbala, Draco se zamračil a naklonil hlavu.

„Grangerová, je tohle v…“

Neměl čas dokončit větu. Hermiona si ho přitáhla k sobě, stoupla si na špičky, objala ho kolem krku a začalo ho vášnivě líbat. Draco na její polibek okamžitě odpověděl stejně vroucně a uchopil jí oběma rukama, aby ji k sobě vší silou přitiskl.

„Děkuji…“ vydechla, když konečně souhlasil s ukončením jejich polibku.

„Já vím, že líbám dobře, ale to neznamená, že mi musíš děkovat…“ ušklíbl se, když ho plácla po rameni.

„Idiote,“ zabručela, když se zasmál a ustoupil od ní.

Otočila se a zamířila zpátky k nejbližším kopcům. Slyšela, jak k ní Draco běží, a usmála se, když jeho prsty znovu vklouzly do její dlaně.

„Děkuju ti, Hermiono…“