Preklady fanfiction Harryho Pottera

15. kapitola - Mezi životem a smrtí

Harry pomalu otevřel oči. Ležel na břiše na jakémsi pevném povrchu a podle toho, že vůbec nic neslyšel, to vypadalo, že je sám. Zapřel se rukama o zem a nadzvedl se. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil zářivě bílou mlhu, která jako by se táhla všemi směry do dálky.

Bylo to trochu znepokojivé.

Mnohem víc ho ale zneklidnila skutečnost, že je úplně nahý. Bližší pohled vedl k překvapivému zjištění, že jeho nahé tělo teď vypadá zcela jinak. Už nebyl hubený a vyzáblý, žebra pod kůží se už nedala vizuálně spočítat, místo toho viděl, že mu hruď obepínají svaly. Zjistil, že paže i nohy jsou na tom stejně. Něco ho napadlo a zvedl levou ruku k čelu, aby si zkontroloval...

Žádná jizva. Jizva ve tvaru blesku, která mu hyzdila čelo déle, než si pamatoval, zmizela a na jejím místě zůstala hladká, neposkvrněná kůže.

Podíval se na své paže a zjistil, že i na nich chybí jizvy; pryč byla ta od jedovatého zubu baziliška Salazara Zmijozela, když mu vrazil Nebelvírův meč skrz patro tlamy do mozku, stejně jako ta, kterou zanechal nůž, jímž mu zrádce Petr Pettigrew před mnoha lety ukradl krev, aby přivedl Voldemorta k životu.

Harry se postavil na nohy a zkroutil se, aby zkontroloval další jizvu. K jeho úlevě zmizel i šrám na pravé hýždi, který mu v šesti letech způsobil strýc Vernon pohrabáčem.

Jeho úlevu rychle vystřídalo zachvění. I když nemrzlo, vzduch kolem něj nebyl příliš teplý a Harry byl nahý. Náhle zatoužil po oblečení.

Téměř jako odpověď na tuto myšlenku okamžitě spatřil skrze okolní mlhu bílý hábit, ležící složený na podlaze. Rychle k němu zamířil, zvedl ho a přehodil si ho přes ramena.

Když si zavazoval pásek hábitu kolem pasu, něco zaslechl. Byl to zvláštní zvuk, něco jako zakňučení. Po něm následovalo žalostné sténání.

Otočil se po zvuku a spatřil dřevěný stůl, o kterém si byl naprosto jistý, že tam před chvílí nestál. Opatrně k němu přistoupil a podíval se pod něj.

To, co tam uviděl, ho přimělo couvnout. Naposledy viděl něco alespoň vzdáleně podobného, když to Petr Pettigrew hodil do kotle, v němž se nacházel lektvar, který měl Voldemortovi poskytnout nové tělo.

Harry se teď ustaraně začal rozhlížet kolem sebe a napůl očekával, že za ním stojí skutečný Voldemort. Místo toho ho čekalo další překvapení.

Byl zpátky ve stanu, ve kterém strávil více než polovinu svého života.

Jen tu bylo větší čisto, všechno bylo uklizené a uspořádané. A nábytek, i když stejný, vyhlížel jako nový, nikoliv opotřebovaný.

Když se ozval ten hlas, Harry málem vyskočil z kůže.

„Ahoj, Harry Pottere.“

S vyděšeným výkřikem se otočil a stanul tváří v tvář známé mladé ženě, kterou během uplynulých roků v nočních můrách stokrát viděl umučit k smrti.

„Lenko?“ napůl prohlásil, napůl se otázal slabým hlasem.

Usmála se úsměvem, který neviděl už tolik dlouhých let, a natáhla k němu ruku: „Pojď. Pojďme se projít.“

Harry ji téměř instinktivně a bez sebemenšího zaváhání vzal za ruku a dovolil jí, aby ho vyvedla ze stanu.

Venku ucítil, jak ho při chůzi hladí po chodidlech čerstvá, svěží tráva. Ve vzduchu se stále vznášela již známá mlha, která před nimi zakrývala vzdálenější okolí.

Konečně našel odvahu promluvit, položit otázku, která se mu zdála tak důležitá: „Kde to jsme, Lenko?“

„Jsme v meziprostoru,“ odpověděla Lenka, „nejsme ani v říši živých, ani v říši mrtvých. Jsme v bodě, kde dochází k přechodu mezi nimi.“

„Takže... jsem mrtvý?“ zeptal se Harry.

„Ne, nejsi mrtvý. A nejsi ani živý,“ odpověděla Lenka.

„Co tedy jsem?“ otázal se zmateně.

„Už jsem ti to řekla, jsi v meziprostoru, ani živý, ani mrtvý. Jsi mezi dvěma říšemi,“ zopakovala Lenka.

„Jak to, že nejsem mrtvý? Určitě mě muselo zabít, jak jsem proletěl tou stěnou a pak spadl až dolů na zem.“

„To ano,“ odpověděla Lenka. „Jinak bys tu nebyl. Ale byl jsi chráněný.“

„Chráněný?“

Lenka přikývla a natáhla pravou ruku, aby mu položila dva prsty na čelo, kde míval jizvu: „Tady. Tím, co tady sídlilo; kouskem Voldemortovy duše.“

„Kouskem... takže jsem byl...“

„Viteál? Ano, byl. A neúmyslný, dodávám.“

Harry se na chvíli zamyslel a pak položil další otázku: „Takže to je ta věc, co jsem viděl pod stolem ve stanu?“

„Předpokládám, že ano. Právě si ji vyzvedává sama smrt jako splátku za tvůj příchod sem.“

„Znamená to, že bych odsud mohl odejít a žít dál?“

„Kdybys chtěl.“

„Mám tu možnost?“

„Ó ano.“

„Chceš říct, že nemusím naplnit proroctví?“

„Kdybys tu zůstal, naplnil bys ho. Pamatuješ: ‘ani jeden nemůže žít, jestliže ten druhý zůstává naživu’? Kdybys tu zůstal, byl bys mrtvý a Voldemort by žil. Proroctví naplněno.“

Harry se rozhodl, že se nebude ptát, odkud Lenka to proroctví zná, a místo toho se rozhodl říct: „Ale pak by nikdy nemohl zemřít.“

„Ne,“ odpověděla. „Ale stejně, to proroctví říkalo jen to, že bys ho mohl zabít, ne že bys měl. Nejsi jím tak vázán, jak si možná myslíš. Záleží na tom, co chceš ty.“

Harry se od Lenky odvrátil a rozhlédl se kolem sebe. Mlha ustoupila, ale neukazovala nic víc než travnatou louku táhnoucí se do všech stran. V určitém okamžiku se na ni s Lenkou posadili, aniž by si to uvědomil.

Lehl si do trávy a přemýšlel o své situaci. Nad ním se rozprostírala jasně modrá obloha plná nadýchaných bílých mraků. Lenka si lehla vedle něj.

Po několika dlouhých okamžicích řekl: „Celý život jsem trpěl. Sekýrovali mě a bili mě. Lhali mi a bodali mě do zad, zrazovali mě a opouštěli, a ti, na kterých mi záleželo, mě buď opustili, nebo byli zabiti.“

„Tak co chceš?“ zeptala se Lenka.

„Chci mít klid,“ odpověděl.

„Chvályhodný cíl, Harry Pottere. Ale jsi si jistý, že smrt je ten nejlepší způsob, jak toho dosáhnout?“

„Jak to myslíš?“ Harry otočil hlavu a podíval se na ni.

„Tohle se právě teď děje v říši živých,“ odpověděla Lenka a jen zvedla ruku k nebi.

Mraky nad nimi začaly tmavnout a vířit, až se setkaly v centrálním bodě, a poté se rozestoupily jako prstenec. Uprostřed tohoto kruhu se objevil obraz. Ukazoval tábor Mezinárodního sdružení kouzelníků. Voldemortova armáda nasadila plnou sílu proti všem v táboře a vítězila. Zložár zuřil a pálil vše, co mu stálo v cestě. Vzduchem létaly smrtící kletby, někoho rozsekaly na kusy, jiné vyhodily do povětří a další prostě složily k zemi bez života. Zatímco toto Harry sledoval, řadami amerických bystrozorů se prodral krvácející obr a popadl do své obrovské ruky muže, kterého se snažili chránit; amerického ministra kouzel. Život z muže rychle vyprchal a nedaleko od něj Bellatrix Lestrangeová brutálně popravila ministra Japonska.

Scéna se změnila. Padma stále ležela na schodech a nemohla se pohnout. Nedaleko bojovali její zbývající společníci s další skupinou Smrtijedů, která zůstala na hradě, aby ho chránila před vetřelci, zatímco zbytek Voldemortových sil vedl válku proti táboru MSK. Kdyby se jeden z těch Smrtijedů dostal přes jejich skupinu, Padma by byla stoprocentně mrtvá.

Scéna se znovu změnila a ukázala Rose. Stále byla v ředitelně a vykláněla se z otvoru ve zdi, kterým Harry propadl. Volala na něj do tmy v chabé naději, že je snad v pořádku. Za ní ležel Voldemort, a ačkoli byl v bezvědomí, stále dýchal. Dívali se, jak Rose ustoupila od otvoru, tvář svraštělou úzkostí. Rozhlédla se kolem sebe a její pohled spočinul na neporušeném a prachem pokrytém Moudrém klobouku, ležícím na polici za stolem. Spěšně k němu přistoupila a nasadila si ho na hlavu. Ačkoli její prosba byla tichá, Harry a Lenka ji přesto slyšeli, včetně intenzivního tónu zoufalství, který v ní zazníval.

„Pomoz mi. Prosím.“

Scéna se znovu proměnila. V potemnělém pokoji seděla na posteli bledá a příliš hubená žena. Kolena měla až pod bradou, objímala je rukama, houpala se sem a tam a v očích ji štípaly slzy. A Harry instinktivně věděl, kdo to je.

„Hermiona,“ pronesl hlasem sotva přesahujícím šepot.

Lenka přikývla: „Taková je od chvíle, kdy se k ní donesla zpráva o zmizení její dcery. Nikoho nenapadlo předat jí informaci, že Rose byla nalezena.“

Harry najednou nevěděl, co má cítit. To, že ho Hermiona opustila, ho stále hluboce bolelo, i po tak dlouhé době, ale něco na tom, že ji viděl takhle...

„Ty k ní přece necítíš nenávist, Harry,“ promluvila Lenka, jako by mu dokázala číst myšlenky (čemuž měl Harry už několikrát důvod věřit).

Pokusil se postavit, ale Lenka ho stáhla zpátky na zem a zadívala se mu přímo do očí: „Vím, že pochybovala, ale nepochybovala o tobě. Pochybovala o Brumbálovi i o poslání, které ti zadal. Ani na vteřinu nepochybovala o tobě.“

„Odešla,“ namítl Harry.

„Snažila se Ronovi zabránit v odchodu,“ opravila ho Lenka a ukázala k nebi.

Harry vzhlédl a uviděl to; ten bolestný okamžik, který se odehrál před tolika lety. Ron se rozzuřeně řítil k linii ochran. Hermiona v panice spěchala za ním a zoufale ho prosila, aby se vrátil do stanu; říkala slova, která Harry toho dne neslyšel, přehlušoval je silný vítr a prudký déšť. Ron právě překročil hranici ochran, když ho Hermiona konečně dostihla. Natáhla ruku a chytila ho za paži: „Rone, prosím...“ Ale už bylo pozdě. Ron s prásknutím zmizel. A Hermiona, jejíž ruka v zoufalství stále pevně svírala jeho paži, byla vtažena k přemístění také.

Harry měl pocit, jako by dostal silnou ránu do břicha; přišel o všechen vzduch. Když sledoval své mnohem mladší já, jak se vrací do stanu, v mysli mu vířila jediná myšlenka: Hermiona neměla v úmyslu odejít.

Zároveň se však vynořila otázka, kterou položil, aniž by od Lenky očekával odpověď: „Ale když nechtěla odejít, proč se nevrátila?“

„Nemohla,“ vysvětlila Lenka jednoduše. „Vzpomeň si; co se stalo Ronovi, když vás Hermiona nečekaně přemístila z Grimmauldova náměstí, jak vás tam pronásledoval Smrtijed Yaxley?“

Harry několikrát zamrkal, než odpověděl: „Odštěpil se.“

Lenka přikývla a dodala: „A to se stalo Hermioně. A vzhledem k tomu, že Ron je mnohem méně schopný v kouzlení než Hermiona, odvedl při přemístění s ní mnohem horší práci než ona s vámi dvěma.“

Potřeba vědět rychle zvítězila nad jeho strachem, co se dozví, a Harry se zeptal: „O jak moc horší?“

„Když dorazili k Doupěti, chyběla jí polovina pravého lýtkového svalu, šest prstů na nohou, levá ruka, tři prsty na pravé ruce, část levého ucha a pravé oko,“ vyjmenovala Lenka. „Rozštěpení se dá snadno vyřešit, když se podaří najít chybějící části těla, jako to udělali s nohama Susan Bonesové během vašich hodin přemisťování v Bradavicích. Ron se však také rozštěpil, čímž se mu otevřela stará rána a také přišel o několik dalších částí těla. Ani on, ani Hermiona nebyli ve stavu, kdy by mohli někomu říct, odkud přišli, a nikdo v Doupěti nevěděl, jak vystopovat jejich přemisťovací cestu, takže ta zranění musela být ošetřena jinými prostředky. Stačí se podívat na Pošuka Moodyho, abys věděl, jak těžké je pro kouzelníka nechat si znovu narůst oči, zejména bez řádné lékařské pomoci. Naštěstí pro Hermionu se jim podařilo všechno opravit, ale trvalo měsíc a půl, než byla navzdory svým protestům schopná cokoli dělat. Než se mohla vrátit na místo, kde stál tvůj stan, byl jsi pryč. A přestože často kontrolovala všechny lokace, kde jste předtím tábořili, tvoje cesty se s těmi jejími už nikdy nezkřížily. A až příliš brzy byla nucena spolu s ostatním opustit Británii.“

Harry několik velmi dlouhých minut mlčel, zatímco tyto novinky zpracovával. Následně zjistil, že se prostě musí zeptat: „Rose mi vyprávěla, co ví o tom, jak se její rodiče dali dohromady a měli ji. Byla to celá pravda?“

„Ta, kterou zná Rose? Ano.“

„A skutečná pravda?“

„Ron se Hermioně vnutil, když se ještě zotavovala. Styděla se, že se mu nedokázala ubránit, a děsila se toho, co by jí udělal, kdyby něco řekla.“

Harry zamyšleně přikývl a pak nadhodil další otázku: „Proč se z Rona stalo to, co je?“

Lenka se na chvíli zamyslela, než odpověděla. „Ronovo jednání bylo většinou způsobeno zvýšenou mírou žárlivosti, deprese a hněvu a také vlivem viteálu. Podle něj tě Hermiona opustila, vybrala si jeho, i když to bylo neúmyslné. Že toho očividně litovala a raději by byla v chladu a utrpení s tebou než v teple a bezpečí s ním, bylo na něj příliš. V kombinaci s vlastním pocitem viny, že tě opustil, šel Ron v rychlé spirále ke dnu, a to z něj udělalo to, čím se nakonec stal.“

Harry chvíli mlčel a vstřebával osud svého někdejšího nejlepšího přítele. Snažil se v sobě najít trochu soucitu se zrzkem, ale šlo to jen velmi těžko. Bylo by snadné svést všechny Ronovy nedostatky na medailonek, ale kletba viteálů takhle nefungovala. Ty pocity tam musely být, alespoň na nějaké úrovni, už na začátku. Jistě, viteál to ještě zhoršil, minimálně zpočátku, ale Harry a Hermiona dokázali viteál nosit, aniž by se s okolím hádali a vztekali se; alespoň dokud Ron nezačal tu neblahou hádku.

Konečně Harry znovu promluvil: „Musím se vrátit, že jo?“

„Na to už jsem odpověděla, Harry,“ prohlásila Lenka. „Nemusíš dělat nic. Volba, zda se vrátit, nebo pokračovat, je zcela na tobě. Otázka zní: Chceš teď jít dál a být se svými rodiči a přáteli, nebo chceš vyhrát boj, pomstít jejich smrt a zažít v životě trochu štěstí, než se za nimi vydáš?“

„Mám všechny viteály,“ poznamenal Harry.

„To máš,“ potvrdila Lenka. „A máš k dispozici prostředky, jak je zničit. Když z tvé jizvy zmizel kousek Voldemortovy duše, jejich vliv na tebe se značně zmenší.“

„Voldemort má bezovou hůlku.“

„Má. Ale ty máš další dvě relikvie.“

„Opravdu? Vím, že mám plášť, ale ten kámen...“

„Bude nalezen na konci,“ odpověděla Lenka tajemně.

Harrymu se rozzářily oči pochopením. „Takže ten starý vetchý blázen byl k něčemu užitečný?“

Lenka zavrtěla hlavou: „Ani ne. Věděl o viteálu ve tvé jizvě. Kámen vzkříšení měl být jeho poslední manipulací s tebou; pomocí přízraků tvých rodičů tě měl povzbudit, abys šel na smrt.“

„To byla ta důležitá informace, kterou pro mě Snape měl, že ano?“

Lenka přikývla: „Ano, ale nevyčítej si, že jsi ho neposlouchal; existovalo mnoho způsobů, jak se viteálu v tobě zbavit, a to se také stalo. Jen jsi toho mastného šmejda připravil o potěšení poslat tě na smrt osobně.“

Harry přikývl.

Lenka se postavila na nohy a oprášila se: „No, rozhodnutí je teď na tobě, Harry Pottere. Chceš-li jít zpátky, prostě se vrať do svého stanu. Chceš-li pokračovat, následuj mě.“

Harry vstal a vtáhl Lenku do objetí. Spíš cítil, než viděl její úsměv, když se přitiskla k jeho rameni. Pak se odtáhla a s úsměvem na tváři a slzou v oku se otočila a začala odcházet.

Měl silné nutkání ji následovat. Otočil hlavu a podíval se směrem ke stanu a pak zpátky na Lenku.

Volba byla na něm, ale už nevěděl, co vlastně chce.

***

„Harry?“ zavolala Rose už pošesté zoufale. „Harry, jsi tam?“

Stála v ředitelně a vykláněla se dírou ve zdi, kterou byl Harry před chvílí vystřelen ven. Nikde dole ho ale neviděla a on na její volání nijak hlasově nereagoval.

Couvla od otvoru a v očích ji štípaly slzy. Dobře si uvědomovala, že Voldemort leží v bezvědomí za jejími zády a bez Harryho bude na ní, aby s ním jednou provždy skoncovala. Problém byl v tom, že když Harry prolétl zdí, vzal Nebelvírův meč s sebou.

Horečně se rozhlížela po místnosti a hledala něco, co by jí pomohlo. A uviděla to; onen ošuntělý, opotřebovaný černý kouzelnický klobouk, který ležel na polici za ředitelovým stolem, pokrytý silnou vrstvou prachu.

A při tom ji to napadlo; nevyprávěla jí kdysi matka o Harryho dobrodružství v Tajemné komnatě? Nevytáhl snad Harry tehdy z bradavického Moudrého klobouku Nebelvírův meč?

Mohlo by to fungovat i jí? Nikdy nenavštěvovala Bradavice, a tudíž nikdy nebyla zařazena do žádné koleje, ale mohla by toho být hodna? Dokázala by meč přivolat?

Došla k poličce, zvedla z ní klobouk a nasadila si ho na hlavu.

Pak zoufale v duchu zaprosila: „Pomoz mi. Prosím.“

A jakýsi hlas jí odpověděl: „Sjednoť artefakty zakladatelů, mládě, a získej jejich moc.“

Pak, jako by stiskem nějaké neviditelné ruky, se klobouk stáhl a něco tvrdého udeřilo Rose do temene.  Sejmula si klobouk z hlavy, sáhla do něj a vytáhla ven stříbrný, rubíny zdobený meč Godrika Nebelvíra. Zatímco se čepel leskla ve světle, které poskytovaly hořící pochodně na stěnách místnosti, přemýšlela Rose o tom, co říkal hlas klobouku, a vzpomněla si na knihu, kterou před časem četla ve stanu; na odstavec, který se zmiňoval o sjednocení artefaktů patřících zakladatelům Bradavic.

A bez přemýšlení to udělala. Pověsila si na krk medailonek, čelo ozdobila diadémem, na hlavu si posadila Moudrý klobouk, v jedné ruce sevřela pohárek a do druhé uchopila jílec meče.

Rázem ucítila, jak jí tělem pulzuje mocná magie. Medailon, diadém a pohárek začaly jasně zářit a ona pochopila, že se očišťují od znesvěcení černou magií, aby mohly plnit úkoly, k nimž byly původně určeny. Daleko mocnější magie, kterou vytvořili sami zakladatelé Bradavic, napravovala to, co Voldemort způsobil.

Vzduch naplnily hlasité výkřiky a z každého ze tří zbývajících viteálů vytryskla zelená mlha. Výkřiky vycházely z té mlhy a pokračovaly, dokud se všechna nerozplynula.

A pak k ní znovu promluvil hlas Moudrého klobouku: „Moc bradavického hradu je ti k dispozici, mládě. Co poroučíš?“

„Ona nebude ničemu poroučet!“ vykřikl jakýsi hlas. „Bradavice jsou moje! Avada kedavra!“

Voldemort byl opět na nohou a viděl, co se stalo s jeho posledními zbývajícími viteály.

Rose se otočila právě včas, aby zahlédla, jak Voldemort zvedá hůlku. Rychle jako blesk a ne zcela z její vůle se její pravá ruka zvedla, takže smrtící kletba zasáhla Nebelvírův meč, odrazila se od něj a roztříštila se o protější zeď.

Voldemort vztekle zařval a zvedl hůlku, aby vypálil další kletbu, když tu mu byla ruka držící bezovou hůlku náhle čistě useknuta.

Rose i Voldemort s rozšířenýma očima sledovali, jak ruka s tichým žuchnutím dopadla na podlahu. Prsty se rozevřely a hůlka z nich vystřelila pryč. Oba páry očí mapovaly její pohyb ve vzduchu, dokud se neobjevila jiná ruka a nezachytila ji.

U otvoru ve zdi stál Harry Potter, v levé ruce svíral svou vlastní hůlku, v pravé bezovou.

„Jak?“ zasyčel Voldemort. „Zabil jsem tě, viděl jsem to na vlastní oči.“

„To tě nemusí zajímat,“ odpověděl Harry, „právě teď máš vážnější starosti, protože já, nikoliv ty, jsem nyní Pánem smrti.“

Harry nechal bezovou hůlku namířenou na Voldemorta, druhou schoval do kapsy a pak otevřel váček z kůže scvrčka, který mu visel na krku. Vytáhl z něj nejprve neviditelný  plášť, který si přehodil přes ramena, a pak Zlatonku, kterou mu odkázal Albus Brumbál. Přiložil si malý předmět k ústům a přitiskl k němu rty.

Zlatavé tělo míčku se pomalu rozevřelo a vynořil se z něj malý kamínek. Harry strčil zlatonku do kapsy a uchopil kámen do ruky.

„Hle, poklady tří bratrů Peverellových, tři relikvie smrti; bezová hůlka, kámen vzkříšení a neviditelný plášť.“

Harryho jasné, smaragdově zelené oči se upřely na lorda Voldemorta, který měl poprvé po desetiletích ve tváři výraz čirého strachu.

A jako ozvěna slov, která Pán zla pronesl na hřbitově v Malém Visánku před více než pětadvaceti lety, mu Harry nařídil: „Pokloň se smrti, Tome.“

AP: (...) Původně jsem zamýšlela, že to bude Lily, kdo promluví k Harrymu, když je mezi životem a smrtí, ale při pohledu zpět jsem si uvědomila, že Lenčina smrt měla na něj tak špatný vliv, že to opravdu musela být ona. Navíc už jsem napsala příběh, kde se s Lily setkal.

Kritikům Hermiony se omlouvám, ale takhle jsem to vždycky plánovala. Dokonce i v kánonu, když Ron prozradí, že si s Hermionou povídali za Harryho zády, bylo to kvůli zklamání z nedostatku informací. Hermiona nikdy nepochybovala o tom, že jim Harry řekl všechno, co věděl, ale byla zklamaná z nedostatku jeho informací. A její odchod byl vždy zamýšlený coby náhodný.

Pokud vás zajímají artefakty zakladatelů, vraťte se a znovu si přečtěte šestou kapitolu, protože tam je to vysvětleno. Voldemort nikdy nevěděl o jejich potenciální moci a nikdy u sebe naráz neměl všech pět předmětů, proto nikdy nemohl použít jejich moc.

(...)

PP: Závěr téhle kapitoly je prostě velkolepý a právě tato pasáž mě přiměla povídku přeložit. Rose jako nástupkyně zakladatelů, která s jejich artefakty velí a slouží Bradavicím, a Harry s relikviemi coby Pán smrti. Myslím, že toto pojetí mnohem lépe využívá to množství „krámů“, kterými JKR zaplnila poslední díl své ságy.