Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6. Zlomený

PA: Děkuji všem za skvělé komentáře. Původně to měla být poslední kapitola, ale rozhodla jsem se pokračovat a posunout příběh dál.

O měsíc později…

Každý, koho někdy učil, by vám řekl, že Severus Snape byl perfekcionista v každém smyslu toho slova. Byl to tak pečlivý člověk, takový puntičkář. Koneckonců přežil tolik let jako špión, v povolání, v němž ho i ta nejmenší chyba mohla stát život. Stejnou kázeň vkládal do všeho, co dělal. Každou akci, každý pohyb pečlivě odměřoval a promýšlel. Nedělal chyby. Z toho důvodu byla jeho smrt o to tragičtější. Všem to připomínalo nebezpečí kariéry v lektvarech, kde i ti nejopatrnější z nás můžou udělat osudovou chybu. Bylo značně ironické, že po desetiletích, kdy každému ze svých studentů strhával body i za tu nejmenší chybu, ho zabila právě ta jeho.

Nebo to tak alespoň stálo v Denním věštci…

xxx

Vstoupil do její kanceláře, ale ona byla natolik ztracená ve svém vlastním světě, že si jeho přítomnosti nevšimla. Stála k němu zády a hleděla z okna, rukou roztržitě přejížděla po novinách, které ležely na poličce vedle ní. Z místa, kde stál, dokázal rozeznat titulek: Ředitel školy, věrný smrtijed a mistr lektvarů nalezen mrtvý po výbuchu. Její ruka hladila obrázek pod ním. Noviny byly tři týdny staré. Venku byla zima a její teplý dech blízko okna způsoboval, že se sklo zamlžilo. Zdálo se, že si toho nevšímá. Zírala do prázdna, a tak neměla důvod se trápit tím, že má zakrytý výhled.

„Nikdy jsem si nemyslel, že bys byla z těch, co se ve dne zasní,“ přerušil ticho v místnosti jeho hedvábný hlas.

Mírně nadskočila a prudce se otočila. Oči se jí při pohledu na něj rozšířily šokem. Náhle zrudla a sundala ruku z novin, které předtím hladila. Rychle se vzpamatovala a posadila se za svůj stůl.

„Máš být mrtvý,“ prohlásila klidně a vyčítavě.

„Určitě nevěříš všemu, co čteš v Denním věštci. Vždyť jsou to tytéž noviny, které napsaly, že se Hermiona Grangerová vzdala magie.“

Rty se jí zvlnily unaveným úsměvem.

Položil před ni na stůl list papíru.

„Co je to?“ zeptala se a podívala se na to.

„To je můj životopis.“

Vzhlédla k němu.

„Proč mi to dáváš?“

„Myslel jsem, že je to jasné, paní ředitelko. Ucházím se o místo učitele.“

Její úsměv se na vteřinu rozšířil, než z tváře vytěsnila veškeré emoce.

„Dobrá tedy, pane Snape,“ řekla svým nejlepším ředitelským hlasem, „pokud se posadíte, mohu pohovor provést hned teď.“

Přikývl a usedl, zatímco ona vytáhla ze stolu brk a svůj standardní seznam otázek k pohovoru.

„I když vás musím upozornit, že je zvykem, aby si člověk, který hledá zaměstnání, schůzku domluvil předem, ne se jen tak objevil a dožadoval se jí.“

„Rozumím, nicméně posledních pár týdnů jsem měl dost napilno,“ pokynul směrem k novinám, které stále ležely na poličce, „jsem si jistý, že rozumíte.“

„Můžeme začít?“

„Rozhodně, pokračujte.“

Podívala se na seznam otázek k rozhovoru.

„Popište, prosím, své poslední zaměstnání a svůj vztah k zaměstnavateli.“

„Byl jsem ředitelem Školy čar a kouzel v Bradavicích, kde jsem se snažil zajistit, aby generace mladých myslí zůstaly nevědomé a slabé. Svého zaměstnavatele jsem neustále zrazoval. On mě na oplátku podrobil kletbě Cruciatus, kdykoli se mu zachtělo.“

„A jak jste tam ukončil váš pracovní poměr?“

„Předstíral jsem svou vlastní smrt.“

„Nevadilo by vám, kdybych se spojila s vaším předchozím zaměstnavatelem kvůli doporučení?“

„To asi není dobrý nápad, protože vy máte být mudla a já mrtvý.“

„A co váš předchozí zaměstnavatel?“

„Zavraždil jsem ho,“ odpověděl upřímně.

„Tak pokračujme… proč jste se rozhodl stát se učitelem?“

„To rozhodnutí mi bylo vnuceno.“

„Popište prosím svůj styl výuky.“

„Zastrašuji a terorizuji studenty. Vybírám si favority na základě rodinných vazeb nebo vlastních rozmarů a ostatní zesměšňuji. Známkuji neuvěřitelně nespravedlivě. Mým cílem v každé hodině je přivést alespoň jednoho studenta k slzám. Svého cíle dosahuji s úžasnou důsledností.“

Sváděla obdivuhodný boj s úsměvem, který hrozil vloudit se jí na rty.

„Mám-li k vám být upřímná, pane Snape, tohle je ta nejhorší žádost o zaměstnání, jakou jsem kdy dostala.“

„O tom nepochybuji.“ Poprvé od chvíle, kdy se tu objevil, dovolil, aby se mu koutky rtů zvlnily do lehkého úsměvu.

„A přesto, navzdory vaší příšerné pracovní minulosti a otřesným pedagogickým výsledkům, přicházíte do mé kanceláře tak samolibě a s jistotou, že vám nabídnu práci.“

„Ano.“

„Proč?“

Naklonil se dopředu a opřel se lokty o její stůl. Poprvé od chvíle, kdy dorazil, zvážněl. Koneckonců se sem přišel vyzpovídat ze svých hříchů. Ona byla jeho zpovědníkem. Vyložil před ni na stůl svou obnaženou duši.

„Protože součástí toho, co z Albuse Brumbála udělalo skvělého ředitele, byla jeho schopnost vidět v lidech to nejlepší. Tuto schopnost jsi s ním vždycky sdílela. V každém dokázal najít talent a místo pro něj ve světě, který vytvořil. Dokonce našel i něco, v čem byl dobrý ten idiotský poloobr Hagrid. Posledních třicet let svého života jsem strávil službou tomu či onomu pánovi. Pro oba jsem byl nucen dělat nevýslovné věci. Vím, že nejsem nejpřívětivější a nejtrpělivější učitel. Druzí se ke mně chovali krutě a já jsem byl krutý k nim. Dělal jsem, co jsem musel. Neomlouvám se. Přišel jsem sem hledat…“ V očích měl vzdálený pohled, jak pátral po tom správném slovu.

„Vykoupení?“ nabídla.

„Jistým způsobem. Celý svůj život jsem strávil vařením zla a zkázy. Chtěl bych tvořit, dělat něco dobrého… jakkoli to zní jako klišé. Možná už je pro mě pozdě. Možná jsem příliš starý. Ale opravdu bych rád nějak pomohl. Mohu jen doufat, že se v tomto neuvěřitelném světě, který jsi vybudovala, najde nějaké místo pro mě.“

Opřela se v křesle a zkoumavě si ho prohlížela. Věděl, že ji dostal. Věděl, že ji dostane, ještě než sem přišel. Vždycky měla slabost pro nepochopené, týrané vyděděnce. Vídal ji jako dítě s domácími skřítky, s tou její příšernou kočkou.

„Já vlastně potřebuji někoho, kdo by učil lektvary a obranu vyšší úrovně. Také máme rozjeté nějaké výzkumné projekty, ve kterých bys nám mohl být velmi nápomocný.“ Naklonila se v křesle dopředu a podívala se mu do očí: „Za ŽÁDNÝCH okolností tě nepustím k mladším dětem.“

Usmál se.

„Můžu pro tebe zařídit pokoje v této budově. Vedle mé laboratoře je také jedna náhradní. Můžeš se mnou pracovat na vývoji nových lektvarů a kouzel, jestli chceš.“

„To bych moc rád.“

„A ještě jedna věc. Dnes večer pořádáme každoroční ples k zahájení školního roku. Protože jsi teď profesorem, je tvá účast na něm povinná.“

„Velmi dobře.“

Otočil se a došel ke dveřím.

„Nejsou tu žádné koleje,“ zavolala za ním.

„Co jsi to řekla?“ obrátil se.

„My tady studenty do kolejí nerozdělujeme. Nejsou tu žádné kolejní body, které bys mohl odečítat."

„Ty mi nedopřeješ žádnou zábavu, co? Žádné mučení prvňáčků! Žádné odečítání bodů Nebelvíru! Příště mi řekneš, že na své vlastní studenty nesmím používat neodpustitelné kletby.“

„Severusi!“ zavolala za ním, ale on už byl v polovině chodby a široce se usmíval. Tohle bude zábava.

xxx

K jejímu naprostému překvapení se ten večer na plese objevil. Musel svůj učitelský hábit proměnit v něco trochu vhodnějšího pro tuto příležitost, protože do školy dorazil jen v oblečení, které měl na sobě. Taneční sál byl vyzdoben pro tuto příležitost, svíčky se vznášely a třpytily, zatímco z neviditelného zdroje sem doléhala hudba.

Ředitelka kroužila po místnosti a vítala studenty i učitele zpět v novém školním roce. Severus se svým typickým výrazem stál v koutě. Všude kolem byli studenti, studenti, kteří ho neznali, kteří ani nevěděli, že tenhle pohled je pro něj charakteristický. Naučí se to. Usiloval o to si rychle a účinně vybudovat pověst. Koneckonců nebyl z těch, kdo by otáleli.

Snažil se vzpomenout si na dobu, kdy začal učit v Bradavicích. Jak vůbec na tomto prvním místě získal svou reputaci? Tehdy byl mladý, jen o pár let starší než někteří sedmáci, ale už na konci prvního měsíce je donutil třást se strachy. Částečně to samozřejmě mohl přičíst své přirozeně okouzlující osobnosti, ale nebyl to jediný důvod. V té době byl rozervaný Lilyinou smrtí a vybíjel si to na studentech svými bezdůvodnými výkyvy nálad a nenávistí ke každé nebelvírské dívce, která mu ji jen trochu připomínala. Ale už tehdy v tom bylo něco víc. Kolovaly o něm fámy, že je smrtijed. Někteří zmijozelští studenti byli dětmi jeho spolužáků smrtijedů, pravdu se dozvěděli od svých rodičů a tyto zvěsti rychle roznesli po škole. Jeho případ byl zapečetěn, šlo o neveřejné slyšení, zápisy z něj byly poté zničeny, ale ani to nezabránilo tomu, aby se v Bradavicích nezačaly šířit různé spekulace. Dokonce i poté, co první válka dávno skončila, se zbylý strach předával z ročníku na ročník, byl stále spojován s jeho jménem, i když důvody byly zapomenuty. Předpokládal, že Hermiona těmto dětem vyprávěla o válkách, o smrtijedech. Bude zkrátka muset začít šířit nějaké zvěsti sám.

Jeho intrikánské plány přerušila drobná postava v tmavomodrých šatech, která k němu přistoupila a blokovala studentům výhled na jeho zlostný výraz.

„Později budeš mít spoustu času na to, abys jim ukázal, jak umíš být zlý. Teď bys měl tančit.“

Zamračil se na ni.

„Albus se mě vždycky snažil přimět k tanci. Já netančím.“

„Já jsem tvoje šéfová a přikazuji ti tančit,“ řekla panovačně a dala si ruce v bok. Do čeho se to vlastně dostal?

„Tohle taky zkoušel.“

„A nefungovalo to?“

„V žádném případě bych si nedovolil ho neuposlechnout.“

„Tak proč jsem tě nikdy neviděla na parketu?“

„Nenašel ženu, která by byla ochotná se mnou tančit.“

„Tak to mám oproti němu výhodu.“

Zvedl obočí.

„Jsem žena.“

Vzala ho za ruku a vedla ho na parket, přičemž zjistila, že ačkoli nikdy netančil, přesto to umí. Držel ji blízko u sebe, zatímco se pohupovali  v rytmu hudby.

„Chápu to tak, že tvůj druhý zaměstnavatel se nepokusil přimět tě k tanci.“

Byla malá proti jeho vysokému tělu, ale vibrace v jeho hrudi jí daly najevo, že se její poznámce směje.

„Ne, to byla jedna z věcí, o kterou mě Pán zla nepožádal."

Pokračovali v tanci, jeho ruka pevně svírala její bedra, zatímco ona klábosila dál.

„Pracovala jsem na přípravě tvých pokojů. Doufám, že laboratoř odpovídá tvým standardům. Je velká, ale nejspíš ne tak dobře zásobená jako ta tvoje v Bradavicích…“ Nikdy nedokázala přestat mluvit, když byla nervózní. „Pěstujeme si vlastní přísady do lektvarů, ale asi to není tak široký výběr, na jaký jsi zvyklý, a…“

„Hermiono,“ přerušil náhle její brebentění. „I když si vážím úsilí, které jsi věnovala mé laboratoři, mým ubikacím a mému učitelskému místu, nepřišel jsem sem kvůli nim.“

Několik okamžiků na něj hleděla a její oči kladly nevyslovenou otázku.

„Jsem tu kvůli tobě.“

Přestala tančit a ustoupila o krok, aby mu viděla do tváře.

Několik studentů tančících poblíž si začalo se zájmem prohlížet svou ředitelku a tohoto podivně vypadajícího cizince.

Vyklouzla z tanečního sálu a pokynula mu, aby ji následoval ven do zahrady, kde by si mohli promluvit, aniž by je studenti slyšeli. Jakmile se za nimi zavřely dveře a oni stanuli v měsíčním světle na kamenné terase, pokračovala přesně tam, kde skončili.

„Cože jsi?“

„Jsem tu kvůli tobě.“

Nic neřekla, ale dál na něj udiveně hleděla.

„Já jsem…“ začal a pak se odmlčel a začal znovu: „Jsem v mnoha ohledech zlomený člověk. Odřízl jsem kusy své duše, jak z vlastní vůle, tak na příkaz. Ale to, co zbylo, všechno, co zbylo, je tvoje.“

Přistoupila k němu a objala ho.

„Všichni jsme zlomení,“ zašeptala mu do ucha.

Objímali se několik minut, než se s povzdechem odtáhla.

„Opravdu bych se měla vrátit na ples. Sejdeme se potom v mých komnatách?“ zeptala se rošťácky.

Přikývl a ona zamířila ke dveřím.

„Hermiono,“ zavolal za ní, „nesmíme dovolit, aby se o nás studenti dozvěděli.“

Zastavila se a obrátila, když ji dohnal.

„Nevidím důvod, proč ne. Jsme oba dospělí a není příčina, abychom…“

„Kdyby viděli, že jsem do tebe zamilovaný, mohli by začít pochybovat o pravdivosti temné, hrozivé, lásku neznající postavy profesora Snapea.“

„Ne,“ řekla a přistoupila k němu blíž, „už žádná tajemství, žádné lži. Už takhle toho musím dost skrývat, tohle nebudu.“

„Pan Smith? Jmenuje se tak učitel dějepisu, že? Je to pohledný muž. Lidé se dozvědí, že jsem byl kdysi tvůj profesor. Některým dívkám by to mohlo vnuknout… nápady. Co bys byla za ředitelku, kdybys dovolila, aby se takové věci děly? Nedávala bys dětem špatný příklad?“

Hleděla na něj. Jak věděl, co má říct, aby ji dostal?

„Dobře. Udržíme to v tajnosti.“

Nějaká tajemství budou; vždycky budou, ale teď měla alespoň jednoho člověka, se kterým se o ně mohla podělit.