Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 27. Oklamaný

Hermiona náhle otevřela oči a celé tělo na ni křičelo, že se něco děje. Zaprvé, usnula ve své posteli, a přesto se nenacházela ve vodorovné poloze, ale ve stoje. Za druhé, to, co viděla před sebou, nebyl bílý strop a hrubé dřevěné trámy jejího pokoje v Lasturové vile. Byl to nesmírný oceán, který se třpytil v měsíčním světle. A hukot, který slyšela, nebylo Ronovo chrápání, ale příboj, který se rozbíjel o skály o několik desítek metrů níže. Trochu vyjekla, když si uvědomila, že se země nedotýkají její bosé prsty, pouze chodidla a paty. Stála na samém okraji útesu a noční košilka jí ve větru bičovala holá stehna. Překvapeně klopýtla dozadu a spadla do orosené trávy, načež začala zuřivě kopat nohama, aby se co nejrychleji dostala co nejdál od propasti. Když byla konečně v uctivé vzdálenosti, otočila se a vrhla omámený pohled přes levé rameno k potemnělému domu vzdálenému několik desítek metrů. Jak jsem se sem dostala?

Napravo od sebe uslyšela nezaměnitelné křupání kroků po štěrku a s hrůzou v očích otočila hlavu. Jen pár kroků od ní stál ten poslední člověk, kterého by v tu chvíli chtěla vidět. Theodor Nott, s rukama nonšalantně zastrčenýma v kapsách černých kalhot, stál na okraji útesu a mlčky pozoroval pohyb moře v dálce. Vítr mu čechral černé vlasy a límec jeho košile, rovněž černé, se třepotal v rytmu větrných poryvů. Hermiona cítila, jak jí přestává bít srdce. V jediném okamžiku jí mozkem proběhly obrazy mrtvých těl Gregoryho a Romildy Nottových, fotografií nalezených v jejich domě, jejího vlastního znásilnění a mučení a pocítila, jak jí útrobami zacukal strach. Instinktivně si položila ruku na pravé stehno, ale hůlka se nenacházela na dosah v kapse džínů. A z logického důvodu – neměla na sobě džíny.

Panicky zasténala. Opět se ocitla bezbranná, sama a polonahá v přítomnosti Theodora. Proč se neustále musela ocitat ve svízelné situaci?

„Tohle místo je opravdu krásné,“ ozval se náhle hlas mladíka, který nepřestával zírat na oceán.

HE? pomyslela si Hermiona, než několikrát otevřela a zavřela ústa jako ryba na suchu. „Cože?“ vykoktala a přitiskla si holé nohy k hrudi. Rychle pátrala po něčem, čím by se mohla bránit. Větev, kámen, cokoli. Kdyby se ji ten chlap pokusil znovu napadnout, neváhala by. Tohle už znovu nezažije.

Theodor se zachechtal a konečně otočil hlavu, aby se na ni podíval. Hermioně se výraz jeho očí vůbec nelíbil. Touha, chtíč. Prohlížel si ji jako někdo, kdo si uprostřed vlny veder prohlíží misku se sorbetem. Jeho okouzlující úsměv by dokázal rozehřát každou normální dívku… Ale v Hermionině případě byl spíš předzvěstí noční můry.

S rukama stále v kapsách udělal několik kroků jejím směrem a pobaveně sledoval, jak Hermiona znovu drhne bosýma nohama o zem ve snaze se vzdálit. „Jen jsem říkal, že tohle místo je krásné, to je všechno.“

Nechápavě se na něj podívala. Dostal ji z domu, ať už jakýmkoli způsobem a navíc ve spánku, aby jí vyprávěl o krajině?! Krátce se podívala směrem k Lasturové vile a snažila se přijít na to, jestli by mohla Notta zaskočit a utíkat ke dveřím. Ale mladík jako by jí četl myšlenky (což nejspíš četl) a s povzdechem zavrtěl hlavou.

„Ani na to nemysli, Grangerová, budu tě mít pod kontrolou dřív, než dojdeš na práh… a ani se neopovažuj křičet, nebo je všechny do jednoho zabiju,“ odtušil, obešel ji a postavil se za ni. Hermiona se stočila tak, aby ho nespustila z očí, a projelo jí zachvění, když si uvědomila, že si mladík sedá na trávu těsně za jejími zády. Chtěla se odplazit z jeho dosahu, když vtom natáhl nohy podél jejích boků a obtočil jí ruce kolem pasu. Hermiona se chtěla bránit, když tu ke svému překvapení ucítila, jak jí Theodorovo čelo ztěžka dopadá na pravé rameno. Mladík si unaveně povzdechl a Hermiona, šokovaná jeho gestem, zapomněla na své reflexy přežití. Nepohnula se ani o píď jako králík chycený ve světlech auta. A k její velké úlevě se nepohnul ani Nott.

Ztuhlá jako prkno se snažila znovu ovládnout svůj žaludek, který jako by se účastnil pekelného rodea od chvíle, kdy se Nottovy paže zmocnily její horní části těla. Hrůza, nenávist, nepochopení a zoufalství na ni útočily ze všech stran a brzy se jí udělalo nevolno. Zůstala však nehybná, jako by se bála, že její sebemenší pohyb probudí temnou stránku, která v něm dřímala.

Po několika dlouhých minutách ticha už to Hermiona nevydržela. Hlavou se jí honilo příliš mnoho otázek. Musela to vědět.

„To ty jsi mě dostal ven?“ zeptala se třesoucím se hlasem.

„Kdo jiný?“ odpověděl Theodor, aniž by zvedl čelo z jejího ramene.

„Proč jsi mě probudil jen pár centimetrů od propasti?“ pokračovala o něco odvážněji.

Jen pokrčil rameny. „Abys to pochopila…“

„Abych pochopila co?“

„Že když se mi zachce, můžu tě kdykoli hodit do prázdna,“ odpověděl mladík lakonicky. Hermiona se znovu zachvěla.

„Proč jsi to prostě neudělal?“ vydechla, když jí poryv studeného větru vyvolal sérii nedobrovolných mrazení v zádech. Theodor musel cítit, jak ztuhla, a zvedl hlavu, aby si ji přitáhl o něco blíž k sobě. Hermiona co nejsilněji zavřela víčka, aby nezačala křičet, škrábat a kopat. Sebemenší prudká reakce by mohla ohrozit všechny v její blízkosti. Proto se udržela.

„Proč se nikdy nepřestaneš vyptávat, Grangerová?“ zašeptal Nott a pevněji ji sevřel.

Hermiona stiskla rty tak silně, že cítila, jak se jí jeden ze špičáků zařezává do masa. „Promiň,“ zašeptala vyděšeně.

Znovu se rozhostilo ticho. Tedy, relativní ticho, vzhledem k neustálému kvílení větru a tlumenému hukotu moře. Přestože byla vyděšená, musela uznat, že Nottovo teplo ji obdivuhodně dobře chrání před podchlazením, a to natolik, že začala uvažovat, jestli to zčásti není magie. Třela si zmrzlé nohy a čekala. S trochou štěstí možná Nott odejde? Připadala si hloupě, že v něco takového doufá, protože to bylo tak nepravděpodobné. Ale naděje přece umírá poslední.

Když se přes útes doslova převalila vlna, která byla mnohem větší než ostatní, a vyvrhla do vzduchu spršku pěny, Nott znovu promluvil.

„Víš, někdy lituji…“ zamumlal jí u ucha.

Hermiona se zamračila. „Čeho?“

„Všeho. Toho cíle, který jsem si vytyčil. Všechno to násilí, abych se k němu dostal. Možná by byl život jednodušší, kdybych udělal to, co Draco: strčil hlavu do písku. A kdo ví,“ dodal s úsměvem. „Možná bys se mnou utekla.“

„Nikdy bych kvůli tobě neopustila své přátele, Notte,“ odsekla Hermiona suše. Okamžitě svých slov zalitovala, když si vzpomněla, jak snadno by ji také dokázal ovládnout a hodit do moře.

„Proto jsem zvolil jiné řešení…“ řekl Theodor nevzrušeně.

„Cože, znásilnění? To je tvoje technika flirtování?“ zeptala se Hermiona a zvýšila při tom hlas. Protože se nezdálo, že by se chtěl chovat násilnicky, postupně se vzpamatovávala. A všechen hněv, který v sobě vůči němu už několik dní střádala, hrozil, že přemůže její strach a vylije se v nepřerušovaném proudu. „Nemohl jsi mi dát nějaké květiny jako ostatní?“

Theodor se nepatrně zasmál, což Hermionu neskutečně podráždilo. „V tom se právě mýlíš, Grangerová. Znásilnění nebylo samoúčelné. Byl to prostředek k dosažení cíle, nuance.“

Hermiona se protáhla mezi Nottovými pevnými pažemi, aby se mu podívala do očí. Tohle byl špatný nápad. Veškerá odvaha, kterou získala od chvíle, kdy se k němu otočila zády, okamžitě zmizela. Znovu se jí začal třást spodní ret a v panice se pokusila vykroutit z jeho náruče. On však pevněji sevřel ruce, čímž jí znemožnil útěk.

„Co… co to znamená?“ zamumlala a celá se třásla.

Theo se uchechtl a opřel si bradu o Hermionino rameno. Znovu se jí udělalo nevolno.

„Chceš krátkou, nebo dlouhou verzi?“ zeptal se, když Hermiona stáhla hlavu na stranu, aby se dostala co nejdál od Theova dechu, který ji lechtal na krku.

„Záleží na tom, čemu říkáš dlouhé,“ špitla Hermiona, aniž by zakryla odpor.

Theo se znovu uchechtl a vrátil se ke sledování stříbrného měsíce nad oceánem.

„Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že si myslím, že mudlorození jsou správným vývojovým článkem mudlovského druhu?“ zeptal se Nott s úsměvem. Hermiona přikývla. „Řekněme, že je to tak trochu i tvoje zásluha, Grangerová.“

Tentokrát Hermiona otočila hlavu, aby se na něj tázavě podívala. Její zvědavost byla natolik vyburcovaná, že zapomněla na strach.

„Než jsem šel do Bradavic, rodiče mi vždycky říkali, že mudlovští šmejdi jsou méněcenné bytosti, které si nezaslouží hůlky ani kouzla, která jim kolují v žilách, a takové ty blbosti…“ Úsměv zmizel a jí v očích při té vzpomínce zazářil plamínek hněvu. „A pak ses objevila ty. S těmi svými neuvěřitelnými vlasy, naprosto příšerným vysokým hlasem a rukou, kterou jsi ve třídě neustále zvedala, zatímco jsi poskakovala na malých nožičkách a hrozila, že doslova spadneš ze židle…“ Theodor se tiše zasmál. „To bylo neslýchané. A myslím, že právě proto tě zmijozelští tak nenáviděli: byla jsi živoucím důkazem toho, že všechno, co nám rodiče od kolébky říkali, byla jen snůška nesmyslů. Pro některé jsi byla jen výjimkou, která potvrzovala pravidlo. Ale pro mě jsi byla pravým opakem. A čím víc času ubíhalo, tím víc ses stávala…“ zamyšleně se na ni podíval, bez veškerého hněv v očích, „… tou malou knihomolkou, kterou jsme všichni začali více či méně milovat a nenávidět zároveň. A když jsem tě ve čtvrtém ročníku uviděl na vánočním plese… jednoduše řečeno, rozhodl jsem se, že dříve nebo později budeš moje.“

Hermiona se zamračila. Vůbec se jí nelíbila představa, že by měla někomu patřit, ale nic neřekla, byla příliš zvědavá a chtěla tomu přijít na kloub.

„Loni v létě, když se Voldemort chopil moci, jsem si uvědomil, že tenhle nový režim nevydržím,“ pokračoval Theodor a položil si ruce na Hermionino břicho. „Teror, hospodářská krize, už jsem ti o tom všem říkal… Voldemort tvrdí, že očišťuje magii, ale ve skutečnosti ji jen oslabuje, činí ji bezkrevnou, a jestli to takhle půjde dál, nebude z ní už co čerpat a z kouzelníků zbude jen anekdotická stránka v dějinách Anglie. Nejdřív bylo těžké si to připustit, ale jediný způsob, jak posílit přítomnost magie ve světě, je začlenit kouzelníky, ať už je čistota jejich krve jakákoli, do všech vrstev obyvatelstva. Počet mudlů se musí snížit ve prospěch počtu kouzelníků.“

Hermiona pozvedla obočí a ostře se zeptala: „Co to má společného se mnou?“

Theodor se usmál: „Nebuď tak nervózní, Hermiono Grangerová: nejsi moje tajná zbraň ani přísada do mocného rituálu, který má vyhladit všechna stvoření. Jsi jen jedna z věcí, které chci, nic víc. Chci, aby Pán zla zemřel, chci, aby kouzelnický svět převzal vládu nad mudlovským světem, chci, abychom se přestali schovávat jako krysy. A k tomu potřebujeme každého mudlorozeného. Kouzelnická krev se musí rozšířit mezi mudlovskou populaci: mohli bychom například zakázat všechna manželství mezi dvěma čistokrevnými. Také to vypadá, že mudlové používají k dělání dětí zkumavky. Není nic jednoduššího než přidat do směsi pár kouzelnických buněk, že? Každopádně, nápady mi nechybí…“ S úsměvem zvedl ruku a ukazováčkem poklepal Hermioně, která se na něj dívala jako na šílence, na nos. „A co se týče tebe… budeš, řekněme, moje třešnička na dortu. Ve skutečnosti tě nepotřebuju, Grangerová. Ale představa, že tahle obrovská encyklopedie, která ti slouží jako hlava, patří mně… mě těší. Mezi námi dvěma by se dalo nashromáždit nevídané množství vědomostí a moci. A jsem si jistý, že s tvou přitažlivostí k vědění a bláznivým chlapům ti musím připadat neodolatelný, ne?“ zažertoval, když se na něj Hermiona znechuceně podívala.

„Jsi jenom prase, Notte,“ odplivla si a Theodorův úsměv poněkud povadl. „Jestli jsi měl někdy sebemenší šanci získat si mé srdce, tak ta šance zmizela ve chvíli, kdy jsi vešel do mé cely a napadl mě. Neomlouvej fakt, že jsi mě znásilnil. Nebyl to prostředek k dosažení cíle, prostě ses zbláznil, Notte. Tečka.“

Theodor chytil Hermionin obličej mezi prsty a stiskl jí tváře tak silně, až ji zabolela čelist. „Zase jsi to špatně pochopila,“ zavrčel a upřel na ni pohled. „Řekl jsem ti, že tě chci. Ale musel jsem najít spolehlivý způsob, abys mi patřila celá. Nikdy bys mě nenásledovala z vlastní vůle, jsi příliš… jak bych to řekl… nezávislá na to, abys přijala, že jsi majetkem muže. A tak jsem při svém pátrání našel tento způsob. Vlastně úplně náhodou…“

Nottův tón byl opět konverzační. Uklidnil se, položil si hlavu na Hermionino rameno a stále ji objímal kolem pasu. I když ji jeho dotek odpuzoval, Hermiona se přesto cítila klidnější, když nebyl rozrušený. Úplný blázen… pomyslela si s rozechvěním.

„Myslíš tím, že vysaješ veškerý obsah z kouzelných knih své rodiny?“ vyhrkla Hermiona rozzlobeně. „Tomu neříkám učení. Já tomu říkám podvádění. Nezasloužíš si žádné zásluhy.“

„To říkáš jen proto, že jsi naštvaná,“ zamumlal Theodor a znovu se na ni usmál. „Přiznej to. Udělalo to na tebe dojem.“

Hermiona podrážděně zavrtěla hlavou, ale neodpověděla. Možná proto, že měl tak trochu pravdu. Nebo proto, že se mýlil. To netušila. Jen se nemohla dočkat, až tahle noční můra skončí a on ji nechá jít. Nebo ji nechá zabít. Na tom nezáleželo, hlavně aby tahle přetvářka civilizovaného rozhovoru konečně skončila.

„Věděla jsi, že základem magie jsou slzy, krev, všechny tělesné tekutiny a také lidské oběti? Stejně jako jsou rostliny, minerály, hmyz a další živočichové základem lektvarů…“ zeptal se náhle Theodor a sledoval Hermioninu reakci. Hermiona sebou trhla a Theo se usmál. „Samozřejmě, že to víš, musíš být jediná žákyně v historii Bradavic, která poslouchá lekce toho starého bláznivého Binnse. Přesto… před několika desítkami tisíc let vyvolávali první čarodějové vyšší síly pomocí toho, co měli: svých těl a těl ostatních. Tělo a krev jsou dva z pilířů magie předků. Je opravdu škoda, že se na to všechno zapomnělo. Až do osmnáctého století existovalo ještě mnoho rituálů zahrnujících sex, ale epidemie neštovic měly tendenci náruživost jejich vyznavačů omezit …“ Mladík se zasmál, když se Hermiona znovu ušklíbla.

„Takže v knihách nebylo dost kouzel od dob Ježíše Krista, proto jsi musel jít a sehnat nějaké z neandrtálských dob?“ vyprskla, aniž by se na něj podívala.

„Co na tom záleží?“ zeptal se Theodor a jednou rukou pustil její pas, aby jí prohrábl vlasy. „Fungovalo to zatraceně dobře, na tom jediném záleží. Teď tě vlastním.“

Hermiona si nemohla pomoct, ale trpce se ušklíbla: „Ty mě vůbec nevlastníš.“

„A přesto…“ povzdechl si Theodor, když se na něj Hermiona podívala, pozvedl obočí. „Ty mi nevěříš? Podívej se na sebe! Můžu tě přimět, abys ve spánku dělala naprosto cokoli, co se mi zlíbí, můžu manipulovat s tvou pamětí, jak se mi zlíbí… a to ani nemluvím o kouzlech: od té doby, co jsem si sedl, ses sotva pokusila utéct nebo mě napadnout. Moudře jsi mě poslouchala, nanejvýš jsi mi občas věnovala vyděšený nebo zvědavý pohled.“

Hermiona si uvědomila, jakou má pravdu. Ztuhlá hrůzou, bezmocí, se nechala přivolat, dotknout, obejmout. Nepokusila se utéct, nesnažila se křičet ani volat o pomoc. A podle toho, co právě řekl, pochybovala, že její ‚nepříjemnost‘ toho odpoledne pro něj skutečně byla nepříjemností.

„Samozřejmě, vyhrožoval jsi, že zabiješ všechny, na kterých mi záleží,“ bránila se na pokraji slz.

„Přesto,“ podotkl Nott. „Pořád ses mohla o něco pokusit. Alespoň z principu. Ale neudělala jsi to.“

Hermiona zalapala po dechu, když ucítila, jak ji zatahal za pramen vlasů.

„Au,“ vyhrkla reflexivně. „Co to děláš?“

„Přestaň se hýbat, snažím se ti udělat malý copánek,“ řekl mladík, jako by to bylo úplně normální.

To myslí vážně? pomyslela si Hermiona, když jí bolestivě zatahal za další pramen u spánku. Au!

Několik minut bylo ticho, během něhož se Nott snažil zaplést několik vlasů na pravé straně Hermioniny hlavy. Když skončil, spokojeně se na něj podíval a pak si položil bradu na její rameno. V duchu se modlila, aby tahle noční můra už konečně skončila.

„Grangerová…“

„Co je?“ vydechla.

„Jak dlouho ještě bude schopen hrát divadlo?“

Hermiona se zamračila. „Kdo?“

Theodor se ušklíbl. „On se ptá kdo,“ zamumlal a zavrtěl hlavou. „Draco.“

Hermiona se mírně zachvěla. „Draco nic nehraje,“ bránila se nejistým hlasem.

„Ale prosím tě,“ zakoulel očima Nott. „Znáš ho skoro stejně dobře jako já: je to zbabělec. Nevím, jakým zázrakem našel odvahu jít za tebou sem, i když jsem si jistý, že s tím má hodně společného svatoušek Blaise, ale nebude to trvat věčně.“

„Změnil se,“ vydechla Hermiona skrz zaťaté zuby. „Aby mi pomohl.“

„A jak dlouho myslíš, že bude trvat, než se zase projeví jeho přirozenost?“ zeptal se drze a opřel se o lokty. Hermiona cítila, jak se všechno teplo vytrácí a okamžitě ho nahradil ledový vítr, který jí nadzvedl noční košili kryjící pokrčené nohy. Hermiona se znovu zavrtěla a zprudka se postavila. Theodor se ani nepohnul a pozoroval ji ze země s křivým úsměvem na tenkých rtech. Odolala nutkání ho uhodit a pohrdavě se na něj zadívala.

„Proč máš potřebu kazit všechno, co je na této zemi krásné a čisté?“ prskla a upřela na něj pohled.

Theodor jí věnoval stejný okouzlující úsměv, jaký měl, když se probudila na útesu. „Protože je to zábava?“ zeptal se s pokrčením ramen. Hermiona si pohrdavě odfrkla a otočila se, aby odkráčela zpátky do domu. Slyšela, jak mladík za jejími zády vstal.

„Hej, Grangerová,“ zavolal na ni polohlasem. Instinktivně ztuhla a otočila se jeho směrem. Těsně předtím se proklela, že ho opět tak snadno poslechla. Theodor se přiblížil a zastavil se pár centimetrů od ní. „Na něco jsi zapomněla,“ řekl, když mu věnovala další znepokojený pohled.

Zvedl ruku a pohladil ji po tváři. Hermiona ucukla. „Dobrou noc, Grangerová,“ zašeptal a položil jí ruku na čelo.

*****

Hermiona se s leknutím probudila a posadila se. Její vyděšené oči nezvykle zběsile zkoumaly okolí, ale v uklidňujícím kontaktu matrace a peřiny se okamžitě cítila lépe. Byla v bezpečí ve své posteli, Harry a Ron už byli vzhůru a přes polootevřené okenice svítilo slunce. Takže celou noc neopustila svou postel. Hermiona málem vyprskla smíchy, protože se jí ulevilo. Noční můra. Všechno to byla jen obyčejná noční můra! Ztěžka dopadla zpátky na polštář a zhluboka se nadechla. Samozřejmě že se Theodor nemohl přiblížit k domu, aniž by ho někdo spatřil. Samozřejmě že ji nemohl ovládat ve spánku do té míry, aby ji donutil vyjít ven a promluvit si s ní na okraji útesu. To byl ale hloupý nápad!

Usmála se a položila si předloktí na čelo. Pak si po několika vteřinách prohrábla rukou vlasy a položila ruku zpět na polštář vedle hlavy. A ucítila zatahání.

Její úsměv zmizel. Prsty zašátrala ve vlasech a brzy našla to, co jí bránilo v tom, aby si je prohrábla. Narovnala se a naklonila hlavu dopředu, takže jí zodpovědný pramen vlasů spadl před oči. Z vlasů nad spánkem jí přes čelo spadl jemný, pevný copánek. A v tu chvíli ji uviděla. Hlínu. Černou, hrudkovitou hlínu na bílém prostěradle. Rychlým pohybem odhrnula přikrývku. Noční košili měla zamazanou od zelené trávy a vlhké hlíny. Její špinavé nohy zanechaly na napnutém prostěradle velké stopy.

To nebyl sen…

Hermiona se srdcem až v krku vyskočila z postele. Popadla z nočního stolku hůlku a rozechvělá okamžitě zašeptala Pulírexo, aby z lůžkovin zmizely všechny stopy špíny. Pak srolovala prostěradlo, povlak na polštář i potah do klubíčka. Přestože díky kouzlu byly jako nové, její mudlovská stránka na ni křičela, že bez pořádné dávky vody a mýdla nebudou čisté. Vlastně tak trochu jako ona sama. Hermiona se sama sebe neptala, proč cítí tu nutkavou potřebu umýt a vydrhnout každý centimetr svého těla, jako posledně na panství… Odpověď znala. Svým způsobem ji Theodor znásilnil podruhé. Ne její tělo, ale její mysl. A znovu se cítila poskvrněná, znečištěná…

Popadla prostěradlo a čisté oblečení, tiše vklouzla do koupelny a dala prostěradlo do koše na prádlo. Pak vstoupila v noční košili do vany a otočila kohoutkem. Voda jí kapala na vlasy a ramena a smáčela noční košili, která postupně těžkla a lepila se jí na zablácené nohy. Na dno vany stékal pramínek hnědé tekutiny a vířil odtokem pryč. Hermiona si svlékla noční košili a kalhotky a začala je oplachovat a s kouskem mýdla prát. Najednou měla nepříjemný pocit, že je zločinec, který se zbavuje usvědčujících důkazů.

Jakmile měla noční oblečení vyprané, opláchnuté a vyždímané, natáhla ruku, aby ho pověsila na věšák na ručníky, a pak si do vlasů vetřela šampon. Hubené prsty se jí třásly, když si spěšně rozplétala cop, se kterým si Theodor během jejich ‚rozhovoru‘ hrál.

Proč? chtělo se jí křičet. Proč mě takhle obtěžuješ? Proč jsi přišel a pak odešel, aniž bys dělal něco jiného, než si povídal? To nedává smysl!

Když byla čistá, vylezla z vany a osušila se. Chystala se postavit před zrcadlo (které bylo od včerejška opravené) a učesat si mokré vlasy, když ji přepadl nepříjemný pocit déjà vu. Viděla se ležet ve stejné místnosti, obklopená skleněnými střepy. Co v tom zrcadle viděla, že se rozpadlo, než ztratila vědomí?

My dva se od sebe nikdy nevzdálíme. Hermiona si vzpomněla. To zrcadlo. Její odraz. Theodorův. Ten hlas v její hlavě. Výkřik a pak už nic. Jak mohla zapomenout? Udělala krok zpět, dávala pozor, aby se nepřiblížila k zrcadlu, a poslepu si prohrábla vlasy. Pak si je mávnutím hůlky vysušila, oblékla se a vyšla z koupelny, přičemž s sebou vzala mokrou noční košili a spodní prádlo, které položila na pelest postele. Pokoj byl stále prázdný. Po Harrym ani Ronovi nebylo ani stopy.

Když sestupovala do přízemí, zaslechla několik hlubokých a napjatých hlasů a srdce se jí sevřelo. Co se děje? Když došla do obývacího pokoje, viděla, že všichni z Lasturové vily jsou shromážděni kolem konferenčního stolku. Když se všechny tváře stočily k ní, uvědomila si, že tady končí veškerá legrace.

„Hermiono, kde jsi byla včera v noci?“ zeptal se klidně, ale rozhodně Harry sedící na pohovce.

Hermiona se napjala. Rozhlédla se po Dracovi v naději, že najde něco, co by ji uklidnilo, ale ten na ni zíral se svraštěným obočím. Se stejným výrazem jako všichni ostatní. Snad s výjimkou Narcisy a Molly, které obě zřejmě měly problém udržet se, aby ji neobjaly a nehoupaly jako miminko. A Luciuse, který se na ni díval, jako by byla nějaká havěť. Ale to nebyla zrovna novinka.

„Skoro nikde,“ řekla Hermiona nepřesvědčivě. Nebyla to tak docela lež, protože teoreticky neopustila pozemek Billa a Fleur.

„Slyšel jsem, jak jsi vstávala,“ pokračoval Harry, aniž by se rozčiloval. „Myslel jsem, že odcházíš do jiného pokoje jako ostatní noci. Ale Malfoy říkal, že ses k němu nepřipojila.“

Hermiona se podívala nejprve na Draca, pak na Luciuse a pochopila, proč na ni pan Malfoy hledí s takovou nevraživostí. Právě se dozvěděl, že jeho syn pravidelně spí s mudlovskou šmejdkou, a to nemohlo přispět k jeho už tak soustavně špatné náladě.

„Zeptám se tě znovu, Hermiono,“ řekl Harry klidně. „Kde jsi byla včera v noci?“

Hermioně zaškubal spodní ret a cítila, že pohledy jsou stále těžší, dusivější, nesnesitelnější.

„Šla jsem dolů na čerstvý vzduch, to je všechno…“ zalhala, když Ron s podrážděným výrazem zavrtěl hlavou. „P-proč?“

„Slečno Grangerová, co jste udělala s tou knihou?“ zeptal se Snape příkře, patrně už měl zřejmě dost Harryho poněkud pokulhávající výslechové techniky.

Hermionu šokovalo, jakým směr rozhovor nabral. Byla tak soustředěná na své noční setkání s Theodorem, že ji ani nenapadlo, že by mohlo jít o něco jiného.

„Jak to myslíte, co jsem udělala s tou knihou? Kde je?“ zeptala se a všimla si, že složené prostěradlo, na němž předešlé noci ležel Nottův grimoár, je nyní prázdné.

Snape vydechl a stiskl si kořen nosu.

„My tě neobviňujeme, Hermiono,“ dodal Harry spěšně a znělo to, jako by se rozhodl s ní od včerejší hádky jednat ohleduplněji. „Ale dneska nad ránem jsi odešla z postele asi ve dvě hodiny a nikdo tě pak přes hodinu neviděl. A když vyšlo slunce, kniha byla pryč.“

Hermiona cítila, jak se jí nekontrolovatelně zrychluje tlukot srdce. Stejně jako předtím matně viděla, jak v zrcadle objevuje Theodorův odraz, se jí teď v hlavě objevil jakýsi záblesk. Viděla samu sebe, jak se spící šourá se přes obývací pokoj ke dveřím vedoucím do zahrady na útesu.

Přines mi tu knihu… Hermiona cítila, jak ji v rukou pálí očarovaná kůže, jako by tam grimoár stále byl. Odnesla ho z domu a dala ho Theodorovi. Pak ji Theodor postrkoval blíž a blíž k útesu, až jí prsty u nohou visely ve vzduchu. Tehdy se probudila. A opět na to zapomněla.

Tak to je ono, pomyslela si, když se jí v krku bolestivě vytvořil knedlík. Nepřišel jen proto, aby si se mnou povídal nebo mě vyděsil. Přišel si pro svou zatracenou knihu.

Podvědomě si položila ruku na břicho, protože měla pocit, že se jí udělá špatně. Nechal ji doma, abych se jí dotkla a spojila se s ní. Ale teď, když bylo hotovo, si ji musel vzít zpátky. Merline, jsem přece idiot. Idiot. Idiot.

„Hermiono, jsi v pořádku?“ pronikl k ní skrz tlumené bušení krve ve spáncích hlas. Ucítila, jak jí na rameni spočinula něčí ruka. Rychlým pohybem se odtáhla a klopýtala ke dveřím, kterými před několika hodinami odešla.

„Musím ven,“ zasténala a ruku si stále tiskla na břicho. Slyšela, jak Snape dlouze a zlostně nadechl. Ona si ho však nevšímala a vyběhla z tísnivé atmosféry obývacího pokoje. Jakmile vyšla ven, chladivý vánek jí udělal dobře a ona tak udělala ještě několik kroků, než dopadla na trávu prohřátou jarním sluncem. Jen pár metrů od místa, kde jí Theodor před několika hodinami vyhrožoval a uvěznil ji v náručí. Rozplakala se.

Draco uvnitř se za ní chtěl rozběhnout, ale na hrudi mu přistála pevná ruka. Potter vstal a zastoupil mu cestu. Draco se chystal poslat ho do háje, ale Potter ukázal na Weasleyho, který už došel na práh a hodlal vyjít ven za Hermionou.

„Je čas,“ zamumlal Harry a varovně se na Malfoye podíval. „Musí si promluvit. Nech je.“

Oba se na sebe chvíli dívali. Za Ronem se zabouchly dveře. V místnosti zavládlo tíživé ticho, v němž na sebe všichni obyvatelé zírali. Jejich jediná naděje na ovládnutí nových schopností Theodora Notta očividně zmizela spolu s ním.