Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5., část 2.  Ztrápení a osamělí

Neřekl nic, ale přistoupil k ní blíž, takže se téměř dotýkali. Poprvé ucítil její vůni. Zhluboka se nadechl. Konečně se k němu otočila čelem. Byl tak blízko, že když se obrátila, byla prakticky v jeho náručí.

„Pořád na tebe myslím, každý den,“ zašeptala.

Bez přemýšlení, bez plánování se k ní natáhl, sklonil své rty k jejím a z celé duše ji políbil, objal ji a přitáhl si ji k sobě, rukama tápal po jejím lehce zahaleném těle.

Uvědomoval si, že si za ta léta vypěstoval nezdravou posedlost po ní, že se vždycky objevovala někde na pozadí jeho myšlenek. Do jisté míry věděl, že na ni myslí víc, než by měl myslet na osobu, kterou neviděl deset let, a předtím ji sotva znal. Uznával, že někde vzadu v jeho mysli je ona poslední členkou Řádu, která ještě přežila, jeho poslední nadějí na odpor a že myšlenka na svobodu je neoddělitelná od myšlenky na ni. Byl si těchto věcí vědom, i když si je plně nepřipouštěl. Nevěděl však, že v určitém okamžiku tato posedlost nabyla sexuálního zabarvení.

Nedokázal přesně určit okamžik, kdy po ní začal toužit, protože si do této chvíle ani neuvědomoval, že tomu tak je. Ale tady na balkóně, s jejím tělem přitisknutým k jeho v teplém nočním vzduchu, byla skutečnost, že ji chce, nepochybná. Jeho tělo reagovalo, jako by po ní prahnul už dlouho. Možná ano. Možná ji chtěl od chvíle, kdy spatřil oheň v jejích očích, když zlomila hůlku přes koleno. Podle toho, jak se třela o jeho tělo a sténala mu do úst, se zdálo, že ten pocit je vzájemný.

Vzala ho za ruku a vedla ho zpátky do svého pokoje, do své postele. Pomalu jí přetáhl noční košili přes hlavu a přilehl k ní. Cítil, jak se její magie střetává s jeho, jak se láme a naráží do něj, když do ní vniká. Jejich magie pulzovala a explodovala s jejich fyzickými pohyby, zrcadlila se a provokovala.

Potom leželi vedle sebe, vzpamatovávali se a těžce oddechovali. V místnosti byla tma, až na úzké paprsky měsíčního světla, které sem pronikaly oknem.

„Co to bylo?“ zašeptala a otočila k němu obličej, vlasy divoce rozhozené kolem ní, „s magií je to vždycky takové?“

Studoval její tvář v měsíčním světle. Zjevně se nemilovala poprvé, jak mohla nevědět, jaké to je?

„Ty nejsi… panna.“

Zavrtěla hlavou. Chvíli jí hleděl do očí a hledal odpověď, zároveň se natáhl a rukou ji pohladil po vlasech.

„Nikdy předtím jsi nebyla s kouzelníkem,“ hádal.

„Jen s mudly,“ přikývla.

Neodpověděl. To vysvětlovalo, proč znala fyzické účinky sexu, zatímco ty magické ji zaskočily.

„Jediní kouzelníci, které znám, jsou buď studenti, nebo zaměstnanci… s mudly je to prostě méně komplikované.“

Tato slova mu umožnila krátce nahlédnout do jejího života. Byla tu obklopena obdivujícími studenty a členy profesorského sboru, ale ona byla ředitelka, šéfka. Existoval jistý odstup, který bylo třeba zachovat. Byla tu samozřejmě vždycky, aby jim pomohla, vždycky si našla čas pro každého, kdo si potřeboval promluvit.

Věnovala se všem, ale přesto byla na všechno úplně sama.

Dokázal si ji představit, jak za osamělých nocí, možná za nocí, jako bylo výročí Potterovy nebo Weasleyho smrti, podléhá potřebě nebýt tak naprosto sama. Dokázal si ji představit, jak se obléká do mudlovských šatů, jak za svitu měsíce vyklouzne ze školy a přemísťuje se daleko do nějakého anonymního mudlovského baru. Dovedl si představit, jak se nechává sbalit  neznámým mudlou, který nemá ani tušení, kdo je a čím si prošla. Nejspíš by to byl nějaký čistý chlapík v  obyčejném obleku, který by si všiml smutně vypadající atraktivní ženy, jež sama popíjela u baru, a zamířil k ní, aby jí koupil pití v naději, že to povede k něčemu dalšímu. Strávila by s ním noc, dovolila by si být někomu fyzicky blízko, aby fyzická blízkost zaplnila prázdnotu citové intimity v jejím životě.

Byl by to milý chlap, schopný milenec. Možná by ho chtěla znovu vidět, ale jaký by to mělo smysl? Mohla by se s ním sblížit jen do té doby, než by se zákonitě objevily určité otázky. Byly věci, které mu nikdy nemohla říct, věci, které by před ním musela vždycky tajit. Posledních deset let se skrývala. Bylo jednodušší si prostě příště najít někoho nového, aby si nezačala s ničím, čeho by se musela vzdát. Zatímco by ten muž spal, seslala by umlčovací kouzlo, oblékla se a vyklouzla ven dřív, než by se probudil.

Nepřijala by žádný vztah, v němž by musela skrývat části sebe sama.

Hleděl na ni, jak tam tak ležela. Oproti devatenáctileté dívce, kterou byla, když ji viděl naposledy, samozřejmě zestárla. Teď se blížila třicítce, ale fyzické změny ho nepřekvapily. Naopak měl pocit, jako by se vždycky zarazil, když se na ni díval v minulé době. Tahle její starší verze k ní patřila víc než ta mladší. Její vnější vzhled konečně odrážel zralost, která v ní byla vždycky vnitřně přítomná.

Když usínal, hleděl na její tělo.

xxx

Severus se probudil v neznámé posteli, převalil se a prohlížel si okolí. Povlečení bylo měkké, mnohem měkčí než to, na které byl zvyklý. Okny dovnitř pronikalo sluneční světlo, i když svěží vzduch mu napovídal, že musí být ještě velmi brzy ráno. Na polštáři vedle něj se stále ještě rýsoval otisk po čarodějce, která na něm už neležela. Chvíli přemýšlel, kde je, než zaslechl šustění papírů z vedlejšího pokoje. Unaveně se vyhrabal z postele, navlékl se do oblečení z předchozího dne a šel to prozkoumat. Seděla u malého stolku v obývacím pokoji. Na stole leželo několik různých bochánků, pečivo, a také šálek čaje. Vzhlédla od svých papírů, pokynula mu, aby se posadil, a vykouzlila další šálek. Mlčky se napil a sledoval, jak si čte. Pohlédl na hodiny.

„Za čtvrt hodiny se v Bradavicích koná schůzka, které bych se měl zúčastnit.“

Přikývla a odložila papíry. Přes své mudlovské oblečení si natáhla tmavý hábit, otevřela dveře a vedla ho dolů a ven. Cestou do přemísťovací místnosti kráčeli areálem v sychravém povětří časného rána. Nechal čerstvý chladný vzduch, aby mu naplnil plíce. Tady nebyl zkažený temnotou, která nyní obklopovala Bradavice.

Došli na místo a oba vstoupili dovnitř. Zvedla hůlku k jeho spánku a chystala se vyslovit kouzlo, když se v jeho tváři objevil výraz uvědomění a ona ucítila, jak jeho velká ruka objala tu její a zastavila pohyb její hůlky.

„Prosím, nedělej to.“

„Nemůžu nechat otevřené konce.“

„Proč jsi mi to všechno ukazovala, když jsi plánovala mě prostě jenom zapomenout?“

„Nedává to smysl, já vím. Jen jsem chtěl vidět tvou reakci. Chtěla jsem ti to ukázat. Často na tebe myslím, zajímalo mě, co by sis o tom všem myslel. Musela jsem to vědět.“

„Zajímalo tě také, jaké by to bylo cítit mě v sobě? Vždycky jsi byla zvědavá holka,“ ušklíbl se.

Odvrátila pohled.

„Vyspala jsi se se mnou, i když jsi věděla, že na mě potom sešleš „Zapomeň,“ řekl vyčítavě.

„Ano,“ odpověděla a tváří v tvář jeho zlobě nehnula brvou.

Jeho dotčený hněv se zmírnil a hlas zjemněl a zesmutněl.

„Prosím,“ naléhal.

Podívala se na něj se zvláštním výrazem. Taková slova z jeho úst ještě nikdy neslyšela.

Nebyl typ člověka, který by o něco žadonil. Za svůj život prosil jen dvakrát. Poprvé to bylo u Pána zla, aby ušetřil Lilyin život, podruhé u Brumbála, aby ho zabil. Přísahal si, že už nikdy nebude o nic prosit, protože ve dvou případech, kdy odložil svou důstojnost stranou, zůstala jeho přání nevyslyšena. A přesto tu byl, úpěnlivě žádal tuhle o dvacet let mladší ženu, jen aby si mohl uchovat vzpomínky. Přes všechny jeho oběti dospěl jeho život k tomuhle.

„Moje bídná existence by byla o něco snesitelnější, kdybych věděl… jen kdybych věděl, že tohle všechno tu bylo.“

Zamyšleně si ho prohlížela. Nešlo o to, že by nevěřila jemu, jen si nemohla dovolit věřit nikomu. Nejlepší způsob, jak něco udržet v tajnosti, bylo zajistit, aby o tom nikdo nevěděl. Dokonce zapomněla Lenku, poslední kamarádku, která jí zbyla. Paranoia se prostě stala způsobem života, metodou přežití. Tolik let byla tak opatrná. Jak by teď mohla takhle riskovat? Nebylo to nebezpečné jen pro ni samotnou, ale pro všechny, které chránila. A ona nikdy nepatřila k těm, kteří by zbytečně hazardovali.

Ale přesto odtáhla svou hůlku od jeho spánku a sáhla do svého hábitu pro tu jeho. Rozvázala jeho magii a podala mu hůlku zpět. Vzal si ji od ní a díval se, jak odchází z komnaty a nechává ho tam samotného s nedotčenými vzpomínkami. Uvědomil si, že mu důvěřuje, nejen s tím, že uchová tajemství, která ji vystavují nebezpečí, ale i tajemství, která chrání životy tolika dalších lidí. Věřila mu nejen v tom, že má v úmyslu je neprozradit, ale i v tom, že má schopnosti a bezohlednost, aby je uchránil před všemi ostatními. Chvíli tam stál a poslouchal, jak se její kroky vzdalují od komnaty, než se přemístil zpátky do Bradavic.