Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5., část 1. Ztrápení a osamělí

Po velmi dlouhé cestě taxíkem dorazili zpět do školy. Den končil a už se setmělo. Chodby byly osvětleny vznášejícími se svíčkami. Když jimi procházeli, Severus sledoval Dahliinu tvář, jak si s úžasem v očích prohlíží okolí.

Tahle holčička se tolik lišila od rozmazlených čistokrevných dětí v Bradavicích. Vyrůstaly s magií jako se svým dědičným právem, ale bylo potřeba někoho zvenčí, aby dokázal skutečně ocenit její kouzlo.

Čekal v Hermionině kanceláři, zatímco ona připravovala dívce pokoj v jedné z budov určených k bydlení. Studoval tabulky, kterých si všiml už dřív. Každá z nich pečlivě dokumentovala a do nejmenších podrobností plánovala učební osnovy, rozvrhy výuky a zásoby. Když se vrátila, vypadala unaveně.

„Už je pozdě,“ řekla mu, „jestli chcete, můžete zůstat přes noc v pokoji pro hosty a ráno se přemístit zpátky.“

„To bych byl rád,“ řekl unaveně, „byl to dlouhý den.“

Zavedla ho do obývacího pokoje. V porovnání s její pracovnou působil nezabydleně. Dalo se snadno poznat, kde tráví většinu času.

„Tyto vedou do mých soukromých pokojů,“ řekla a pokynula směrem ke dveřím nalevo, „tyto do pokoje pro hosty, kde přespíte,“ mávla ke dveřím naproti prvním, „a tyhle na balkon,“ naznačila pohyb směrem k velkým proskleným dveřím na vzdálenější stěně, zakrytým zataženým závěsem.

„Ráno vás doprovodím do přemísťovací místnosti.“

Severus vstoupil do svého pokoje a svlékl si svrchní oděv. Předchozí noc strávil venku a byl to náročný den, takže očekával, že okamžitě usne. O několik hodin později zjistil, že leží na posteli a stále nespí. Dnešní den mu otevřel výhled do celého světa, o jehož existenci neměl ani tušení. Chápal, proč se stala až paranoidní a pečlivě za sebou zametala stopy. Vyškolení nové generace mudlorozených byla ta nejnebezpečnější věc, kterou mohla udělat.

K založení Bradavic bylo zapotřebí čtyř výjimečných kouzelníků. Hermiona Grangerová to zvládla sama. Samozřejmě byla magicky mocná a inteligentní. Z těchto důvodů by se jí Pán zla mohl bát, ale ve skutečnosti byla pro něj a jeho režim největší hrozbou vlastnost, kterou by se necítil ohrožen. Byly to její organizační schopnosti, které z ní dělaly hrozbu. Kdyby posledních deset let strávila posilováním své moci a kouzel, byla by pro Voldemorta jen malou výzvou, ale ona místo toho z ničeho vybudovala školu a vytvořila armádu. Jakkoli mohla být sama mocná, armáda dobře vycvičených čarodějek a kouzelníků byla větší výhodou.

Od ostatních se odlišovala především organizačními schopnostmi. Byl si jistý, že kdyby se narodila jako čistokrevná a vyrůstala v kouzelnické rodině, tyto schopnosti by neměla. Nepochyboval, že kdyby otevřel její psací stůl, všechny složky by byly seřazeny podle abecedy, že kdyby otevřel její šatník, její šaty by byly pečlivě rozvěšeny podle barev a účelu. Pro kouzelníka nebo čarodějku, kteří vždy dokázali jednoduše přivolat kouzlem „Accio“ cokoli potřebovali, bylo uspořádávání zbytečné. Nikdy by se mu neučili, protože by je nikdy nepotřebovali. Pouze dítě, které by muselo v poličkách pátrat po jednom jediném určitém svazku, který by si chtělo přečíst, by chápalo, jak je důležité mít knihy uspořádané podle témat, autorů a názvů.

Organizace byla důvodem úpadku Fénixova řádu, malé, volně svázané a velmi neformální skupiny. Fungoval spíše jako knižní klub než jako armáda. Kéž by se aspoň více soustředili na nábor, spolehlivou komunikaci se všemi členy, na pravidelná a organizovaná setkání, standardizovaný výcvik. Snad by vydrželi dost dlouho na to, aby se vedení ujala Hermiona Grangerová. Ale nezvládli to. Po Brumbálově smrti visel Řád na vlásku. Po Potterově smrti se úplně rozpadl. Jejich plánem bylo vyplnění proroctví. Poté, co to Potterova smrt znemožnila, zůstali bez strategie a vedení. Nikdo neměl záložní plán. Zdálo se, že kromě Grangerové nikdo. Nevěděl, kolik let se připravovala, než se jí konečně podařilo to uskutečnit. Skutečnost, že jí Potter všechno odkázal, naznačovala, že možná zašla dokonce tak daleko, že to s ním naplánovala, ještě než zemřel.

Tyto myšlenky mu vířily hlavou a znemožňovaly spánek. Připadal si, jako by posledních deset let dřímal, utlumený a ukolébaný k poddajnosti. Byly to její oči, které ho každé ráno budily ze spánku, a její činy ho teď držely bdělého. Zíral do stropu, zatímco mu spánek unikal.

Rozhrnul závěs a vyšel na chladný balkon. Překvapilo ho, že ji tam našel, jak zírá do tmy. Byla vlahá letní noc a její vlasy, které měla celý den pečlivě sepnuté jako správná ředitelka, teď vlály ve volných kadeřích ve větru a šlehaly ji po ramenech. Tiše promluvila do noci, aniž by se otočila.

„Už deset let mě strašíte ve snech.“

„Vy strašíte v mých.“ Přistoupil blíž.

„Ta chvíle, hned jak jsem zlomila hůlku, kdy jste zachytil můj pohled. Věděl jste, že něco chystám. Proklínala jsem se za to, že jsem se na vás podívala, že jsem to všechno vyzradila. Měla jsem zvednuté ochrany proti nitrozpytu, ne že byste můj pohled udržel dost dlouho na to, abyste se o něj pokusil, ale stejně jsem měla pocit, že před sebou vidíte odhalené vše, co jsem skrývala, že vidíte celou mou duši.“

Na několik minut přestala mluvit a dál hleděla do noci, zatímco on mlčel. Pak pokračovala ve svém vyprávění.

„Věděla jsem, že jestli mě někdo dokáže najít, jste to vy. V té chvíli jsem si byla poměrně jistá, že nejste věrný Voldemortovi, ale ne úplně jistá. Myslela jsem si, že když je Harry mrtvý, možná už nejste vázaný k Řádu. Nevěděla jsem určitě, jestli jste se poddal jen navenek, nebo i vnitřně, jestli byste třeba neprozradil mé plány, abyste si zajistil své postavení. Prvních pět let svého vyhnanství jsem čekala, až mě najdete. Zdálo se mi o tom každou noc. Přes den jsem zadržovala dech. Pokaždé, když jsem zahnula za roh, přemýšlela jsem, jestli tam na mě budete čekat, jestli mě odvlečete zpátky do toho světa, jestli mě budete chtít udat. Žila jsem ve strachu, ale nikdy jste se neobjevil. Věděla jsem, že pokud jste k němu loajální, najdete mě a odhalíte mé plány, ale nikdy k tomu nedošlo. Čekala jsem, a vy jste to nikdy neudělal. Po pěti letech jsem si uvědomila, že nepřijdete, že jste stále věrný Řádu, i když už neexistuje.“

„Řekla jste deset let.“

„Dokonce i pak, i potom, co jsem si uvědomila, že pro mě nepřijdete, se mi o vás pořád zdálo. Během těch dnů, pokaždé když jsem vařila lektvar, vždycky když jsem učila, jsem přemýšlela, co byste si o tom všem myslel.“

Jako jeho studentka se nikdy nedočkala jeho uznání. Šokovalo ho, že o deset let později, jako sebevědomá žena, ředitelka vlastní školy, velitelka podzemní armády, o něj stojí. Byl velmi dobrý ve čtení mezi řádky, v extrapolaci věcí, které lidé říkali, na věci, které neříkali. I když začala vzdělávat mudlorozené pro jejich ochranu a pro svou vlastní pomstu, dělala to pro něj. Dělala to pro toho chlapce poloviční krve, kterým byl, jenž nikdy nezapadl a byl nucen se k části svého já otočit zády. Jeho očima viděla své činy, stejně jako on na své skutky hleděl jejíma očima.

Bílá noční košile kolem ní vlála v teplém letním větru. Stále se k němu neotočila čelem, ale při řeči hleděla do hvězdami poseté temnoty. Měl na sobě pořád ještě oblečení z dnešního dne, i když si svlékl svrchní hábit. Bílou košili měl nezvykle pomačkanou od toho, jak se převaloval v posteli ve snaze usnout.

Neřekl nic, ale přistoupil k ní blíž, takže se téměř dotýkali. Poprvé ucítil její vůni. Zhluboka se nadechl. Konečně se k němu otočila čelem. Byl tak blízko, že když se obrátila, byla prakticky v jeho náručí.

„Pořád na tebe myslím, každý den,“ zašeptala.