Preklady fanfiction Harryho Pottera

12. kapitola - Přátelská tvář

Rose ležela natažená na táborovém lůžku ve stanu, který jí byl milostivě přidělen. Uběhlo už pět dní od chvíle, co s Harrym dorazili do tábora. On byl stále vězněn, alespoň pokud věděla; už tři dny ho ani nezahlédla. Několik hodin poté, co naposledy opustila stan, v němž Harryho drželi, dorazili k táboru bystrozoři z Austrálie spolu se zástupci jejich ministerstva, včetně australského ministra kouzel, a po provedení nezbytných kontrol se začlenili mezi ostatní.

Vzhledem k tomu, že Rose byla australskou občankou, byla přirozeně odvedena na schůzku s ministrem a několika dalšími vyššími představiteli své rodné země.

***

Rose vstoupila do stanu, kde ji přivítala usměvavá tvář Josepha Frasera, australského ministra kouzel.

„Slečno Weasleyová,“ zvolal při jejím vstupu, „je skvělé vás zase vidět, prostě skvělé.“

Rose byla z té věty zmatená. ‘Je skvělé vás zase vidět?’ Kdy ji sakra viděl? Rozhodně si nepamatovala, že by se s ním někdy předtím osobně setkala. Usoudila, že tím nejspíš myslel ‘je skvělé zjistit, že jste naživu’, usmála se, přikývla a řekla: „Děkuji.“

Pak ji odvedl k sedadlu a následoval rozsáhlý výslech. Byla požádána, aby vyprávěla o svém útěku ze zpackaného přepadení věznice, o tom, jak se seznámila s Harrym a co od té doby dělali. Rose se s těmito lidmi cítila mnohem příjemněji než s kterýmkoli z Američanů, ať už byli ze Spojených států, Kanady, Brazílie, Argentiny nebo jiné země. Přízvuk, který teď slyšela, jí byl blízký, stejně jako výrazy a držení těla, všechno jí bylo mnohem povědomější než chování jejích předchozích vyšetřovatelů.

Ve skutečnosti se cítila natolik pohodlně, aby promluvila o jejich zajetí Smrtijedy a následném útěku z budovy britského ministerstva a o jeho zničení. Příběh byl přijat jako velmi vítaná zpráva.

„I když jste oficiálně klasifikována jako nezvěstná osoba, stále dobře plníte zadané úkoly,“ pochválil ji Fraser.

Rose se usmála, ale nemohla si přisvojit všechny zásluhy: „No, ve skutečnosti toho nejvíc udělal Harry. On zosnoval náš útěk, já jsem byla spíš pomocná hůlka.“

Na Fraserově tváři se objevil mnohem ponuřejší výraz: „Ano, když už jsme u toho mladého pana Pottera...“

Rose se ušklíbla; měla to předvídat.

Australský ministr pokračoval: „Vůbec nespolupracuje. Jednoduše odmítá odpovídat na všechny otázky, které mu byly položeny.“

„Možná byste mu měli klást otázky, na které mu nevadí odpovědět,“ odpověděla Rose. „Zatknout ho na základě propagandy, kterou před více než dvaceti lety, kdy tahle válka začala, vypustil lord Voldemort, bylo to nejhorší, co jste mohli udělat. Je tvrdohlavý člověk, takže snaha vynutit si od něj odpovědi jenom způsobí, že se ještě víc zatvrdí.“

„A proč by dělal taková opatření na udržení tajemství, kdyby neměl co skrývat?“

„Má co skrývat před těmi, o nichž si myslí, že nejsou hodni důvěry. Čím hůř se k němu chováte, tím méně důvěry si v jeho očích zasloužíte.“ Teď už byla Rose rozzlobená a ruce položené v klíně zatínala v pěst, až jí zbělely klouby. „Harry Potter se už dávno naučil nedůvěřovat osobám s autoritou; příliš ji zneužívají.“

***

Schůzka skončila brzy poté, ještě dřív, než se stihlo otevřít téma viteálů. Od té doby se nikdo nepokusil Rose vyslechnout. Nikdo s ní od té doby nemluvil, tedy... alespoň nikdo z autorit.

Proč ti lidé prostě nedokázali přiznat, že se v jednání s Harrym mýlili? Jistě sami viděli, že čím víc na něj tlačili, tím víc se zatvrdil. Bylo snad příliš žádat, aby se k němu chovali civilizovaně? Kdyby ho prostě požádali, aby jim pomohl objasnit situaci kolem Brumbálovy smrti, a přiznali, že o událostech té noci mají přinejlepším jen mlhavé informace, Harry by nejspíš plně spolupracoval, aby se věci vyjasnily.

Rose s určitostí věděla, že by to udělal. Kdyby nechali věci být, kdyby se chovali civilizovaně, kdyby nechali ty zatracené viteály na pokoji, pak by už nejspíš měli všechny odpovědi a kromě toho ještě spoustu dalších informací.

Sakra, nejspíš by už mohli plánovat, jak dostat Harryho do hradu, aby našel zbylé viteály a zničil je.

Možná by k tomu už dokonce došlo.

Potíž spočívala v tom, že lidem zapojeným do vlády jde příliš o ‘celkový obraz’, a když na to přijde, mají tendenci přestat vnímat lidi jako jednotlivce. Harry pro ně byl jen další vzpurný člověk, a ne někdo, kdo má skutečné důvody, proč jim nevěřit. Pro ně bylo jejich zacházení s Harrym přijatelné, protože ‘potřeby většiny převažují nad potřebami menšiny nebo jednotlivce’.

Škoda, že si nedokázali uvědomit, že přehlížením Harryho potřeb ve skutečnosti poškozují potřeby většiny.

Rose si povzdechla a převalila se na posteli na bok. Takhle to nemělo probíhat. Setkání s dalšími lidmi se stejným cílem - svrhnout lorda Voldemorta - mělo znamenat začátek ukončení války. Místo toho zjistila, že se věci rapidně zhoršují, když ne pro ni, tak určitě pro Harryho.

Od jejího rozhovoru s australským ministrem dorazili lidé z Japonska, Číny, Nového Zélandu a mnoha dalších zemí. Nikdo z nich se jí na nic neptal a nezdálo se, že by někdo protestoval proti Harryho současné situaci.

Rose několikrát přemýšlela nad tím, jestli by tam neměla prostě zajít a říct jim, co přesně viteály jsou, ale zatím to neudělala. Většinou to bylo ze strachu, jak budou reagovat; kdyby zjistili, že Harry žil dvacet let v těsné blízkosti kousků duše lorda Voldemorta, pravděpodobně by ho vystavili horšímu zacházení, protože by se snažili zjistit, jak moc ho viteály poškodily. Nerada si to připouštěla, ale sama si často myslela, že Harryho mysl byla dlouhodobým kontaktem s oběma viteály nějakým způsobem nakažena; děsila se toho, jaké by mohly být výsledky jeho lékařského vyšetření. Co když usoudí, že představuje riziko? Kouzelnický svět nebyl zrovna proslavený tím, že by se dobře staral o lidi s duševními problémy; Harryho by buď odklidili do nemocnice a tam by zůstal zavřený až do smrti, nebo pokud by ho považovali za příliš velké riziko, by ho nejspíš prostě zabili, aby riziko odstranili.

Prostým faktem bylo, že Harry potřeboval mluvit, velitelé ve válce proti Voldemortovi ho k tomu donutí, pokud budou muset, a Rose věděla, že donucení by Harryho postoj jen zhoršilo.

Rose potřebovala spojence; někoho, kdo Harryho znal natolik dobře, aby věděl, jak s ním jednat.

Domnívala se, že potřebuje svou matku; ale takovou verzi matky, která se k Harrymu před dvaceti lety neobrátila zády.

Netušila, že na okraj tábora právě dorazila pomoc.

***

Tři nově příchozí jednotky indických bystrozorů se setkaly se svými nadřízenými a několika podobně postavenými úředníky z jiných zemí, aby zhodnotili situaci.

„... věřím, že stáhl všechny své síly za hradby hradu,“ hovořil Samuel Stevenson, velitel bystrozorů Amerického sdružení kouzelníků, „a my máme speciálně vycvičené odeklínače a prolamovače kleteb, kteří právě teď pracují na stržení ochran kolem hradu. Zabili jsme několik posledních skupin temných kouzelníků a bytostí, které se pokusily proniknout dovnitř. Bohužel se chovali tak nepřátelsky, že se nám nepodařilo nikoho zajmout a vyslechnout. Našli jsme však Harryho Pottera a vyslýcháme ho ohledně smrti Albuse Brumbála...“

„Cože?“ přerušil ho rozhořčený výkřik.

To muže úplně zaskočilo. Zatím nikdo neprojevil sebemenší rozmrzelost nad Potterovým zatčením, vlastně se zdálo, že to všichni schvalují. Tato osoba ale zjevně ne.

„Předstupte!“ nařídil.

Žena vystoupila z řady. Bylo jí něco přes třicet, vlastně skoro čtyřicet, a nesla všechny známky toho, že má za sebou dlouhou a těžkou válku; zjevně to byla veteránka mnoha bitev. Poznával ji, ale nedokázal k ní přiřadit jméno... „něco“ Shah, vzpomněl si.

„Vy máte námitky proti našemu zatčení Harryho Pottera?“ zeptal se jí.

„Ano,“ odpověděla Shah. „Harry Potter nemá se smrtí Albuse Brumbála nic společného. Vrahem byl Severus Snape.“

„Jaký o tom máte důkaz? Potvrzují to zprávy, které...“

Ale bystrozorka ho znovu přerušila: „Ty zprávy nebyly nic jiného než propaganda, kterou vypustil Voldemortův režim. Šlo o dokonalý způsob, jak poštvat lidi proti Harrymu Potterovi.“

„A jak to víte?“

„Protože jsem chodila do Bradavic. V době, kdy byl Brumbál zabit, jsem tam studovala. Polovina školy byla tu noc svědkem toho, jak Snape s půltuctem dalších z místa činu utekl. Harry je konfrontoval před Hagridovou hájenkou. Pokusil se jim zabránit v odchodu a málem přitom přišel o život.“

Ke slovu se přihlásil kanadský vrchní bystrozor: „Pan Potter odmítá odpovídat na naše otázky. Protože se zdá, že ho znáte, možná byste se ho mohla na pár věcí zeptat místo nás.“

Čarodějka se na něj dlouhou chvíli dívala zkoumavým pohledem, než přikývla: „Dobrá, udělám to. I když to může chvíli trvat, podle toho, jak moc je rozladěný.“

***

Rose právě vyšla ze stanu, aby se nadýchala čerstvého vzduchu, když kolem prošla skupinka lidí. Důležitější ale bylo, jak jí přeběhl mráz po zádech, když ji míjeli. Věděla jen o jediné věci, která by mohla vyvolat takové chvění, a to znamenalo, že ti lidé nesou viteály, nebo alespoň jeden z nich.

Rose sledovala, jak se skupina vydává ke stanu, uvnitř kterého předpokládala, že se stále nachází Harry. Vypadalo to, že se ho znovu pokusí vyslechnout.

Zajímavé bylo, že tentokrát dovnitř vešla jen jedna osoba; asi čtyřicetiletá Indka. Rose měla nejasný pocit, že její tvář už někde viděla.

***

Harry měl hlad, byla mu zima, cítil se nepohodlně a vyloženě mizerně, ale nehodlal se tím nechat zlomit; už se nacházel v horších situacích.

Od jeho posledního výslechu uplynuly dva dny a usoudil, že se ho snaží nechat vyčerpat samotou, i když na tu byl také zvyklý.

Slyšel, jak se odklopila plachta stanu a někdo vešel dovnitř, ale nevzhlédl. Předpokládal, že zjistili, že už nejsou schopni dál čekat na odpovědi. No, to budou zklamaní.

„Ale, ale. Harry Potter; no není na tebe radost pohledět? Nebo spíš žalost pohledět?“

Harry sebou lehce trhl. Ten hlas znal, i když teď už šlo spíš o hodně vzdálenou vzpomínku. Zvedl hlavu, aby se podíval na čarodějku, která stála před ním, a překvapením otevřel pusu. „Padma?“ zeptal se. „Padma Patilová?“

Usmála se na něj a opravila ho: „Vlastně se teď jmenuji Shah; Padma Shah.“ Na to se mírně zachmuřila: „Nebo jsem jí alespoň byla, dokud můj manžel asi před rokem nezemřel.“

Harry neměl tušení, co na to říct, kromě: „To je mi líto.“

Padma tak trochu rezignovaně pokrčila rameny a řekla: „Už jsem si na smrt tak nějak zvykla.“

Posadila se na protější židli a pokračovala: „Tak, Harry, jak to, že odmítáš odpovídat na otázky, které ti kladou vyšetřovatelé?“

Harryho oči potemněly: „Jestli jsi tu kvůli těm...“

Padma ho přerušila: „Ani ne. Jsem si dobře vědoma, že s Brumbálovou smrtí nemáš nic společného; o tom potřebují přesvědčit všichni ostatní. To, co chci opravdu vědět, je, kde jsi byl, co jsi dělal a co je tohle.“

S tím otevřela tašku, kterou si přinesla s sebou, a vytáhla z ní známou dřevěnou krabičku, kterou otevřela a odhalila její obsah: pohárek Helgy z Mrzimoru a medailonek Salazara Zmijozela.

Padmě rozhodně neunikl pohled, který se Harrymu objevil v očích; kombinace touhy, hněvu a strachu.

Odtrhl zrak od viteálů až po celé minutě a zadíval se Padmě přímo do očí: „Povím to jen těm, kterým dostatečně důvěřuji, pokud přijde na tajemství.“

Padma zavřela krabičku a odložila ji pod sedadlo. „Harry, spřátelila jsem se s Lenkou Láskorádovou měsíce před tím, než ji zajali Smrtijedi; vzala jsem ji takříkajíc pod svá křídla, abych se ujistila, že ji ti tyrani nechají na pokoji. Řekla mi, že ti Brumbál zanechal nějaký úkol. Nikdy mi nepověděla, co to bylo za poslání, a nemyslím si, že to věděla, ale teď je jasné, že se to nějakým způsobem týká těchto dvou předmětů. Také je zřejmé, že zamýšleným konečným výsledkem je Voldemortův pád. A zejména je zřejmé, že tento úkol nemůžeš splnit sám.“

Harry mlčel a výraz jeho tváře byl nečitelný; stal se takovým ve chvíli, kdy zmínila jméno Lenky Láskorádové.

Doufala, že to tak bude. Byla nejen Lenčina kamarádka, ale také studijní partnerka Hermiony Grangerové, a to už od konce jejich čtvrtého ročníku v Bradavicích. Obě jí vysvětlily jednu věc: jak je třeba s Harrym jednat; předkládat mu rozumné a racionální argumenty, aby mu takříkajíc vzaly vítr z plachet, dokud nebude poslouchat. Obě dívky uznávaly, že to občas nefungovalo, ale mělo to dobrou úspěšnost, a to Padmě stačilo, aby toho teď využila.

Trochu to připomínalo usměrňování obou jejích dávných kamarádek.

Bylo načase uplatnit svou převahu.

„Vím, že potřebuješ pomoc, Harry. A já ti chci pomoct, ale musíš mi to dovolit.“

Viděla, že stále není přesvědčený.

„Harry, v Bradavicích jsem byla členkou BA. Bojovala jsem v zoufalé bitvě proti Smrtijedům, která se tam odehrála, a snažil jsem se pomáhat mladším studentům při útěku. V té bitvě jsem přišla o svou sestru-dvojče. A přišla jsem o dost přátel. Od té doby jsem tvrdě pracovala na tom, aby si mě svět všiml, a jakmile se tak stalo, šla jsem přímo do první linie a od té doby tam jsem. Za tu dobu jsem ztratila oba rodiče, staršího bratra, manžela, obě dcery a syna. Neopravňuje mě to k tomu, abych od tebe slyšela pravdu?“

Harry ji po jejím proslovu dlouho pozoroval. A pak promluvil a řekl jí pravdu... tedy, většinu z ní.

„Ty dva předměty jsou viteály; nádoby, které obsahují fragmenty Voldemortovy duše. Úkolem, který mi Brumbál zadal, bylo najít je a všechny zničit. Dva už jsou zničené, dva mám já a další dva jsou uvnitř bradavického hradu. Jedním z nich je diadém Roweny z Havraspáru, který je uložen v Komnatě ukrytých věcí, jedné z prostor přístupných z Komnaty nejvyšší potřeby. Druhým je Voldemortův hadí mazlíček, který zůstává po jeho boku, jak jen to jde, i když obvykle nikoliv při bitvě. Spolu s částí, která stále existuje v jeho živém těle, má Voldemort sedm kousků duše, nebo tedy měl. Ke zničení zbývajících viteálů potřebuji Nebelvírův meč, který se, jak předpokládám, také nachází někde uvnitř bradavického hradu. Dokud nebudou zničeny všechny čtyři zbývající viteály, pak Voldemort nemůže nikdy skutečně zemřít. Kdybychom znovu zničili jeho tělo, velmi pravděpodobně by si jen vytvořil další stejnou metodou jako předtím.“

„Takže zkrátka a dobře se musíš dostat do Bradavic,“ podotkla Padma.

„A čekám na to už dvacet let,“ odpověděl Harry. „Hrad a jeho pozemky jsou přísně střežené. Bez něčeho, co by odlákalo stráže, jsem neměl naději tam proniknout. Kdybych se o to pokusil a nechal se zajmout, Voldemort by mohl získat zpět oba viteály, které už jsem měl, a nikdo jiný by se o nich nedověděl, takže by nikdy nezemřel.“

Padma vstala ze židle a natáhla k němu ruku: „Tak tedy, pane Pottere, myslím, že je nejvyšší čas zajistit, aby ses do toho hradu dostal.“

Harry se na její nataženou ruku chvíli díval, a pak zvedl tu svou a stiskem Padminu nabídku přijal, protože Indka hůlkou rozvázala pouta, která ho po několik dlouhých dní držela připoutaného k židli.

***

Rose zamířila ke stanu, kde Harryho drželi, a doufala, že se jí podaří zjistit, co se děje. Nikdo na ni však nepromluvil a nikdo ani nevzal její přítomnost na vědomí.

Po chvíli, která jí připadala jako věčnost, se odklopila stanová plachta a ven vyšla ta čarodějka, kterou předtím viděla do stanu vstoupit, a za ní kráčel unavený a vyhladovělý Harry. Čarodějka něco řekla několika strážným, kteří přikývli a pak ji i Harryho doprovodili k velkému stanu kousek odtud, o němž Rose věděla, že se v něm scházejí a připravují plány ti, kteří mají na starosti válečnou strategii.

Když kolem ní skupina procházela, Harry se jejím směrem ani nepodíval, což v ní vyvolalo pocit prázdnoty.

AP: (...) Nebojte se, Rose ještě není ze hry, a i když Harry je ochotný spolupracovat s Padmou, je víc než schopen uchovat si zášť vůči všem ostatním.

(...)