Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4. Sirotek

Došli do malé budovy, přes kterou se dostal do školy poprvé. Byla tam tma a chladno.

Se spoutanou magií se nemohl přemísťovat, a tak vklouzla svou malou rukou do jeho a o vteřinu později už stáli v uličce v mudlovském Londýně, obklopeni odpadky. Rychle pustila jeho ruku, odstoupila a otřela se.

Vyšla z uličky na ulici přeplněnou davy lidí a on ji následoval. Ocitli se v poněkud zanedbané čtvrti na okraji města. Blížili se k velké, stroze vyhlížející budově. Na ceduli nade dveřmi stálo: „Dětský domov na Jižní ulici“. Nápis byl na fasádě budovy mírně nakřivo. Vypadalo to, jako by tak visel už celou věčnost a zároveň jako by mohl každou chvíli spadnout.

Na nic se neptal, jen sledoval svou společnici a snažil se dát si věci dohromady sám.

Ve dveřích je přivítala starší, upjatá žena.

„Hermiona Grangerová,“ představila se Hermiona, „a toto je profesor Snape. Telefonovaly jsme spolu?“

„Jistě, samozřejmě. O tom děvčeti Dursleyových.“

„Ano, ráda bych si s vámi chvíli promluvila.“

„Ano, tudy prosím,“ řekla žena a vedla je do své malé kanceláře.

„To jméno mi zní povědomě,“ zašeptal jí Severus do ucha, když procházeli úzkou chodbou.

„Myslím, že jste se znal s její babičkou.“

Severus se snažil vybavit si nějakou čarodějku toho jména, se kterou by se setkal, ale byl v koncích.

Jakmile se usadili a byl jim nabídnut čaj, začal skutečný rozhovor.

„Takže jste tu kvůli Dahlii?“

„Ano. Co mi o ní můžete říct?“

Žena na okamžik zaváhala a nervózně se dotkla tužky, která ležela na jejím stole.

„No, většinou je to velmi milé děvče. Stalo se však několik… incidentů. Zdá se, že se dostává do situací, které nedokáže vysvětlit, a bez řádného objasnění nemáme jinou možnost, než ji potrestat. Nemyslím si, že by byla zlé dítě, jen má určitý talent na problémy.“

„Jak dlouho už je tady?“

„No, teď je jí devět let. Rodiče jí zemřeli, když jí byly tři, takže je tu šest let. Proč jste říkala, že se o ni zajímáte?“

„Znala jsem její příbuzné. Jsem ředitelkou internátní školy a ráda bych jí nabídla místo. Jsem zavázána některým členům její rodiny a cítím, že je to to nejmenší, co pro ni mohu udělat.“

Žena nervózně přikývla.

„Normálně takové věci neděláme, víte, jsou určité postupy, které se musí dodržovat, formuláře a tak podobně, ale malá Dahlie měla… jisté potíže. Možná by pro všechny bylo lepší, kdybyste si ji vzali a my v tichosti vymazali její záznamy.“

Hermiona přikývla: „Ano, myslím, že to by určitě bylo pro všechny nejlepší.“

„Na kdy byste chtěla zajistit její převoz?“

„Ráda bych si ji vzala s sebou hned teď, pokud to bude možné.“

„Ano, ovšem, samozřejmě. Ukážu vám její pokoj.“

Žena je vedla další úzkou špinavou chodbou. Severus neměl zrovna nejšťastnější dětství, ale oproti tomuto místu nevypadala Tkalcovská ulička zas až tak špatně. Došli k malým dveřím, které žena otevřela a uvedla je do pokoje. Stěny lemovaly palandy. Severus si nejprve myslel, že je místnost prázdná, ale sluneční paprsek pronikající zaprášeným oknem odhalil malou dívku se špinavě plavými vlasy, která seděla na podlaze a četla si knihu.

„Dahlie,“ oznámila jí žena, „máš tu nějakou návštěvu.“

Výraz v dívčině tváři, když vzhlédla od knihy, jim prozradil, že návštěvníky ještě nikdy neměla.

Hermiona se otočila k ženě: „Rádi bychom s ní mluvili o samotě, pokud vám to nevadí.“

„Ne, ne, samozřejmě,“ odpověděla dotyčná, vyšla z místnosti a zavřela za sebou dveře.

Severus stál opřený o zeď, zatímco Hermiona přistoupila k dívce a usedla na jednu z malých postelí.

„Ahoj, Dahlie, jmenuji se Hermiona."

Severus žasl nad tím, jak jemný má hlas a jak něžně s tou malou dívkou jedná. Holčička se posadila vedle ní, ale stydlivě odvrátila pohled. Přes tenké špinavé sklo okna sem tlumeně doléhal křik a smích dětí, které si hrály venku. Děvčátko posmutněle hledělo ven.

„Proč si nehraješ venku s ostatními dětmi?“

„Mám potíže.“

„Co se stalo?“

„Věci.“

„Jaké věci?“

„Já nevím.“ Dívka odvrátila pohled, tajnůstkářsky a rozpačitě.

Hermiona vytáhla z kapsy hůlku a levitovala kartáč na vlasy z podlahy směrem k nim, zatímco děvčátko to s úžasem pozorovalo. Když se dostal k Hermioně, vzala ho do ruky, znovu na něj namířila hůlku a proměnila ho v lilii. Dívka nevěřícně zírala na bílý květ, když jí ho Hermiona podávala.

„Tohle se ti stalo, takhle ses dostala do potíží? Věci, které jsi nějak způsobila, aniž bys věděla jak? Věci, které jsi nedokázala vysvětlit?“

„Ano," zašeptala dívenka a upřeně na ni hleděla.

„Jsi čarodějka, Dahlie. Umíš kouzlit.“

Dívčiny oči se rozzářily.

„Jsem ředitelka kouzelnické školy. Můžeme tě naučit, jak ovládat svou magii, jak používat hůlku jako je tahle, jak sesílat kouzla. Jestli chceš, můžeš tam přijít bydlet a chodit na hodiny. Líbilo by se ti to?“

„Ano,“ řekla dívka bez zaváhání.

Severus stál a studoval scénu. Prohlédl si Brumbálovy vzpomínky na setkání s Tomem Raddlem v sirotčinci před těmi dlouhými lety. Tak takové to bylo vyrůstat v přesvědčení, že jsi podivín, že je s tebou něco špatně, co tě odlišuje od ostatních dětí, a pak zjistit, že to není vada, ale dar. Severus to dokázal ocenit jen do určité míry, ale měl pocit, že Hermiona, která vyrůstala v mudlovském světě, si musí uvědomovat skutečný význam tohoto okamžiku.

„Znamená to, že moji rodiče… než zemřeli­… byli jako já?“ zeptala se.

„Ne. Tvůj otec magii neovládal a o tvé matce toho vím jen málo, ale nic nenasvědčuje tomu, že byla čarodějka. Magie je dědičná, nicméně geny, které ti dávají tvůj dar, mohly ve tvé rodině dřímat po mnoho generací. Tvá babička však měla sestru, a ta byla čarodějka. Její syn také. On byl jedním z mých nejlepších přátel.“

„Můžu se s ním setkat?“ zeptala se osiřelá holčička, nadšená vyhlídkou na rodinu, kterou nikdy nepoznala.

„Je mrtvý,“ řekla Hermiona tiše, vzhlédla a poprvé od chvíle, kdy vešli do místnosti, zachytila Severusův pohled. Tehdy si vzpomněl, kde slyšel jméno Dursley a kdo byl bratranec otce této dívky, který pro Hermionu tolik znamenal. Skutečně se před mnoha lety setkal s babičkou této dívky. Sestru její babičky miloval. Usmál se při pomyšlení na Petuniinu reakci na to, že její vnučka je čarodějka jako Lily.

Čekali na chodbě, zatímco si holčička balila své zavazadlo. Zmínka o Harrym Potterovi stále ještě Hermionu zjevně rozrušovala. Zdálo se, že čas tu ztrátu ještě nezahojil. Uvědomil si, že ho nepožádala, aby šel s ní, protože by ho mohly zajímat jeho vazby na příbuzné té dívky, ale protože ho tam chtěla, pravděpodobně dokonce i potřebovala. Možná nebyl největším fanouškem Harryho Pottera, ale on jediný dokázal pochopit hloubku i tragédii její ztráty.

„Přála bych si, aby tu u toho mohl být,“ zašeptala nakonec. „Vím, že Dursleyovi s ním zacházeli hůř než s domácím skřítkem, ale stejně si myslím, že by tu rád byl, aby si neteř od toho všeho odvedl, aby ji vychovával tak, jak si vždycky přál, aby zacházeli s ním.“

Od chvíle, kdy přišel do její školy, ji viděl silnou, sebevědomou, panovačnou a velitelskou. Právě to od ní očekával a její křehkost ho nyní znepokojovala. I ona byla opuštěná po smrti svých přátel. Celý kouzelnický svět se k ní obrátil zády. Vyrovnala se s tím obdivuhodně, vytvořila si vlastní svět, ale i obklopená učiteli a studenty byla na svou tragédii stále sama. Nikdo z nich nezažil to, co ona, nezažil tu ztrátu, tu zkázu.

Stála tam na chodbě, zírala na oprýskanou malbu na stěnách a byla ztracená ve vlastních myšlenkách. Nemusel použít nitrozpyt, aby věděl, jaké myšlenky to byly.

„Jak je vyhledáváte?“ zeptal se náhle, čímž ji vyrušil z jejích myšlenek. Zdálo se, že to zabralo, a než se pustila do vysvětlování, setřela si jedinou slzu, která jí stekla po tváři.

„Děti narozené v mudlovském prostředí? Obrátili jsme se do minulosti a vystopovali rodokmeny všech čarodějek a kouzelníků tisíce let nazpět. Hledáme ty, kteří zmizeli do mudlovského světa, a odtud přebíráme jejich rodokmeny, přičemž u všech jejich dosavadních předků prověřujeme jakékoli stopy magie. Také běžně kontrolujeme základní školy, jestli se u dětí neobjevilo podivné chování. Není to dokonalý systém, ale najdeme jich docela dost.“

„To musí být finančně hodně náročné. Jak jste si vůbec mohla dovolit tu školu založit?“

„Harry mi odkázal všechno, co měl… celé jmění Potterů i Blacků. Založila jsem školu pro mudlorozené za zbytky čistokrevného bohatství.“

Holčička otevřela dveře. Všechno, co vlastnila, se vešlo do malého kufru.

„Je tu někdo, s kým by ses chtěla rozloučit?“

„Ne, nikdo.“

Vyšli ze sirotčince. Hermiona zvedla ruku, aby přivolala taxík, a Severus se na ni tázavě podíval.

„Je v tomhle všem nová. Nechci ji příliš rozrušit přemísťováním. Vrátíme se mudlovskou dopravou.“

Nastoupili do taxíku a Dahlie seděla mezi nimi. Když se vůz rozjel, obloha se zatáhla a začalo pršet. Velké kapky šplouchaly na přední sklo a slévaly se v kaluže na ulici. Severus fascinovaně zíral z okna, jak mudlové vytahují deštníky v zoufalé snaze nezmoknout. Deštník, ten kdysi používal, ještě než získal schopnost sesílat kouzla, která by odvrátila déšť. Opravdu byl pryč z mudlovského světa příliš dlouho. Jistě, kouzla odrážející déšť byla pohodlná, ale musel uznat, že v tom pocitu, kdy se choulíte pod napnutým kusem látky a kapky do něj tlučou, je i jisté kouzlo.

Cesta zpátky byla dlouhá a déšť bušící do střechy kabiny působil narkoticky. Ne že by Severus už neměl žádné další otázky, jen se mu nechtělo o ničem diskutovat, když ho poslouchal mudla a malá holčička. V určité chvíli Dahlie usnula, opřela se o Hermionu a ta ji objala svou paží a přidržovala ji. Uvědomil si, jak to musí vypadat pro taxikáře, který se nejspíš domníval, že jsou manželský pár, který jede domů s malou dcerkou, spící v matčině náručí. Kdyby tak jen řidič věděl, že veze uprchlíka, špióna zabijáka a sirotka, a ti všichni umí kouzlit.