Preklady fanfiction Harryho Pottera

11. kapitola – Možní spojenci a neshody

Rose seděla u stolu uvnitř stanu a roztržitě listovala stránkami knihy, aniž by jim věnovala pozornost.

Byly to tři dny, co měl Harry vidění Voldemortovy porážky v Německu a následného ústupu, jehož posléze byli svědky a který potvrdil, že vidění bylo skutečné.

Od té doby probíhal pomalý, ale vytrvalý příliv Smrtijedů, mozkomorů a temných stvoření těsně za linii ochran bradavického hradu, odkud se pěšky vydávali k budově. V průměru každé dvě hodiny dorazila nová skupina. Zdálo se pravděpodobné, že se všechny Voldemortovy síly rozmístěné po Británii vrátily na hrad během prvních čtyřiadvaceti hodin, protože tehdy přicházely nejpočetnější skupiny. V poslední době byly příchozí skupiny mnohem menší, což naznačovalo, že se naopak jedná o jednotky z jiných zemí, které zůstaly skryté, aby mohly sabotovat a/nebo proniknout do řad nepřátel z týlu.

Harry stál momentálně před stanem a vyhlížel příchod další skupiny, která se podle časového rozvrhu, který si vypočítali, měla objevit před čtvrt hodinou.

Zrovna když Rose začínala zvažovat, zda už nedorazili poslední z Voldemortových stoupenců a tudíž už žádní další nepřijdou, upoutal její pozornost Harry tím, že vstoupil do stanu.

„Jsou tady.“

Vstala a následovala ho zpátky ven.

Zastavili se na samém okraji oblasti chráněné jejich kouzly, odkud mohli sledovat, jak se asi dvacet metrů od řady hlídek, která obklopovala Bradavice, objevilo několik malých skupin kouzelníků. Přemístili se a o pár okamžiků později dorazil přenášedlem další tucet stvoření. Celkem to bylo asi padesát čarodějek a kouzelníků, čtyři horští trollové a osm vlkodlaků v proměněném stavu.

„Tahle skupina je větší než ta předchozí,“ poznamenala Rose znepokojeným tónem.

Harry to nijak nekomentoval, a když se na něj podívala, viděla, že má ve tváři kamenný výraz; bez emocí a téměř bez citu.

První kouzlo Harryho i Rose překvapilo. Překvapilo i Smrtijedy, protože rozpůlilo muže, který vypadal jako jejich vůdce. Než se Smrtijedi stačili zmobilizovat k opětování palby, ze všech stran se na ně náhle snesl vodopád kleteb. Ať už je sesílal kdokoli, byl buď neviditelný, nebo dobře ukrytý, popřípadě obojí. A nešlo jen o omračující kouzla, ale i o propichující zaklínadla, výbušné a zmenšovací kletby, kletby vyvrhující střeva, trhací kletby, a ano, dokonce i o kletby usmrcující. Ať už útočil kdokoli, neměl v úmyslu nechat nikoho z temné skupiny naživu. Smrtijedům se však podařilo začít palbu oplácet a několik jejich kouzel zasáhlo cíle se smrtelnými následky. Když jeden z trollů padl k zemi, tři z vlkodlaků se vrhli k jednomu ze zdrojů útočných kouzel. Jeden z nich byl sražen, ale zbylým dvěma se podařilo vrhnout se na skrytý cíl. Jak se s obětí přetahovali, sečné kouzlo čistě rozřízlo páteř jedné z bestií, ale druhá stihla svému protivníkovi čelistmi rozervat hrdlo, než byla tvrdě sražena k zemi.

Teprve když poslední Smrtijed padl a z hluboké, smrtící rány na krku mu vytékala krev, útočníci se odhalili. Použili zastírací kouzla, aby se zamaskovali, a pak využili okolní skály a řídkou vegetaci kolem sebe jako další úkryt.

Rose se při pohledu na ně rozzářily oči. Otočila se k Harrymu.

„Harry, máme pomoc! To jsou bystrozoři ze Spojených států a Kanady. Pojď, musíme jít za nimi.“

V momentě, kdy se otáčela, aby prošla linií ochran, kterou vztyčili kolem stanu, zvedl Harry ruku a chytil ji za paži, aby ji stáhl zpátky.

„Ne tak rychle,“ řekl. „Ti bystrozoři se právě zúčastnili vražedné bitvy, bitvy, ve které utrpěli těžké ztráty. Jaká by podle tebe byla jejich první reakce, kdyby ses teď, za těchto okolností, zničehonic objevila a zamířila k nim?“

Rose si odfrkla a zpráskaně se zeptala: „Co tedy uděláme?“

Harry se vrátil pohledem ke skupině kouzelníků a čarodějek, kteří právě likvidovali těla svých nepřátel a sbírali zraněné a mrtvé.

„Tolik bystrozorů na jednom místě najednou. Tohle přepadení nebyla průzkumná mise, která se změnila v násilnou. Museli svůj tábor přesunout někam poblíž. Pokud ho najdeme, pak bychom je mohli kontaktovat tam. Nejspíš nás zatknou stráže na hlídce, ale je to lepší, než kdyby nás tady zabili.“

„Jak ten jejich tábor najdeme?“ zeptala se Rose.

Než Harry stačil odpovědět, dvojici čekalo další překvapení. Ochranná kouzla, která vztyčil kolem stanu, byla obvykle neviditelná. Nyní se na krátký okamžik zbarvila do jasně modrého odstínu, poté zoranžověla a rozpadla se v prach.

Oba se otočili a zjistili, že o kousek dál ve svahu stojí sedm amerických bystrozorů, každý s hůlkou namířenou na Harryho a Rose.

Bystrozor uprostřed je oslovil: „Odložte všechny zbraně na zem, ruce si dejte za hlavu a nedělejte žádné prudké pohyby.“

Rose vytáhla z kapes nůž a hůlku a zřetelně uslyšela, jak si Harry pod nos zamumlal „do hajzlu“, zatímco napodobil její počínání.

***

Harry a Rose pochodovali se zavázanýma očima a rukama pevně spoutanýma za zády mezi řadami amerických a kanadských bystrozorů.

Zcela dezorientovaná Rose musela přemýšlet, co se teď bude dít. Zpočátku byla pohledem na severoamerické kouzelníky a čarodějky nadšená, ale teď si začínala myslet, že její radost byla žalostně mylná.

Alespoň že nebyli mrtví.

Zastavili se po dobré půlhodině pochodu.

„A co to tu máme?“ zeptal se mužský hlas.

„Dva neznámí,“ odpověděl druhý hlas, tentokrát ženský, po Roseině levici. „Schovávali se za ochrannými kouzly kousek nad místem, kde jsme nastražili léčku. Napadlo nás, že s nimi šéf bude chtít prohodit pár slov, než se rozhodneme, co s nimi uděláme.“

„Právě se radí s naším ministrem a těmi z Kanady a Mexika. Zatím je strčte do jednoho ze stanů pro vězně.“

„Ano, pane. Pojďte, vy dva.“

Rose, stále se zavázanýma očima, zjistila, že ji opět postrkují vpřed, pravděpodobně aby někde počkala na výslech. Alespoň měli dostat příležitost obhájit se. Doufejme, že se vše snadno vyřeší, jakmile jim sdělí své údaje; údaje, které by potvrdily její totožnost coby osoby podílející se na válečné ofenzivě; určitě měli nějaký záznam o tom, s kým je v kontaktu, protože na své poslední misi pracovala po boku tří Američanů a jednoho Kanaďana. A s trochou štěstí rychle poznají, kdo je Harry, a společně by mohli začít pracovat na plánu, jak najít viteály, které se stále skrývaly ve starobylých zdech bradavického hradu.

Ačkoli neviděla, poznala, když ji vtáhli do stanu. Bez okolků ji usadili na jednu židli a slyšela, jak Harryho postrkají k další opodál. Mírně zalapala po dechu, když ucítila, jak se kolem ní ovinuly chladné kovové řetězy a připoutaly ji k židli.

„Harry?“ napůl zavolala, napůl se zeptala.

„Ticho!“ ozval se jiný hlas dřív, než Harry stačil odpovědět.

Rose se rozhodla znovu nepromluvit.

***

Po době, která se zdála jako pěkných pár hodin, jí konečně stáhli pásku z očí a z hlavy.

Bezradně se rozhlédla kolem sebe a několikrát zamrkala. Svět se zaostřil a ona se otočila na Harryho právě včas, aby viděla, jak stahují pásku z hlavy i jemu.

Všimla si, že brýle mu nevrátili.

Kolem místnosti stály na stráži nejméně dva tucty amerických a kanadských bystrozorů a před ně se posadil jakýsi muž. Rose zahlédla, že má na rukávu hábitu, těsně pod úrovní ramen, našitý obrázek vlajky Spojených států amerických. Pod ní byl symbol Mezinárodního sdružení kouzelníků.

Šlo o muže kolem padesátky s bílými, krátce střiženými vlasy a hustým bílým knírem.

„Kdo jste?“ zeptal se bez jakýchkoli úvodních slov a dokonce i bez zdvořilého představení.

Rose se rozhodla jeho nepříjemný výraz ignorovat a odpověděla: „Rose Weasleyová. Jsem agentka australského ministerstva kouzel.“

Muž pozvedl obočí a zeptal se: „Identifikační číslo?“

„1037122,“ odpověděla Rose.

Muž mávl na jednoho ze strážných bystrozorů a ten přistoupil blíž. Švihnutím hůlky se před vyšetřovatelem objevil spis. Rose si všimla, že je označen štítkem „Personál australského ministerstva; čísla 1037000 - 1038000“.

Vyšetřovatel se ve složce přehraboval, dokud nenašel, co hledal. Vyjmul z ní kus pergamenu a pak postrčil složku zpátky k bystrozorovi, který si ji od něj vzal. Pak si pergamen pozorně prohlédl. Rose věděla, že se snaží odhalit nějaké nesrovnalosti.

„Píše se tu, že jste vedena jako 'nezvěstná, pravděpodobně zemřela při akci'.“

Rose přikývla a dodala: „Ano, ten nájezd nedopadl tak dobře, jak bylo plánováno.“

Muž rovněž přikývl: „Znal jsem velitele vaší skupiny. Byl to dobrý člověk.“

Obrátil zrak zpět k pergamenu, který držel v ruce. Po chvíli řekl: „Zdá se, že odpovídáte uvedenému popisu, včetně identifikační fotografie. Ačkoli vaše hůlka, která je zde uvedena, by měla být z oulinového dřeva s jádrem z rozemletého paroží gunniho. Ta, kterou jsme u vás našli, je však z dubového dřeva a její jádro tvoří blána z dračího srdce.“

„Ano,“ potvrdila Rose, „ztratila jsem hůlku v boji, při kterém jsem se oddělila od své skupiny. Později jsem sebrala nějakému Smrtijedovi tuhle a zjistila jsem, že mi sedí, i když zdaleka ne dokonale.“

Vyšetřovatel přikývl: „Ještě poslední věc, abych si ověřil, kdo jste...“ Vytáhl hůlku a vypálil na ni rychlé kouzlo. Celé Roseino tělo se na okamžik rozzářilo žlutou září, která pak opustila její tělo a vystřelila k pergamenu ve vyšetřovatelově ruce.

Když pergamen zmodral, muž se usmál a vstal. Gestem máchl na dvojici bystrozorů, aby ji zbavili řetězů, jimiž byla připoutána k židli. Když se postavila na nohy, muž jí podal ruku a řekl: „Je dobře, že jste zpátky, slečno Weasleyová. Vždycky rozjasní den, když najdeme pohřešovanou osobu živou a zdravou.“

Rose mu s radostí potřásla rukou, ulevilo se jí, že je zpátky v přátelských řadách. Podal jí její nůž a ukradenou hůlku.

„A kdo byste mohl být vy?“ obrátil se vyšetřovatel na Harryho.

Rose částečně doufala, že Harryho pozná, ale když se na něj teď podívala, bez brýlí, s dlouhými vlasy a neoholenou tváří vypadal úplně jinak, než jak by měl vypadat Harry Potter.

Také se tvářil vyloženě nespokojeně, a když promluvil, znělo to ještě nevrleji.

„Mohl bych dostat zpátky své brýle, abych alespoň viděl, s kým mluvím?“

Vyšetřovatel kývl na jednoho z bystrozorů, který vytáhl z kapsy Harryho brýle a nasadil mu je. To, že jedno ze skel bylo prasklé, Harrymu náladu nijak nezlepšilo. Žádný pokus o opravu čočky se však nekonal, protože když muž nasazoval Harrymu brýle, odsunul mu část dlouhých vlasů z očí a  odhalil přitom také charakteristickou jizvu ve tvaru blesku, která se mu rýsovala na čele.

Bystrozor odskočil, jako by byl zasažen elektrickým proudem: „Merlinovy vousy! Harry Potter.“

Rose by měla mít radost, že ten muž Harryho poznal, protože to mělo znamenat, že se situace mnohem dřív vyjasní. Nicméně mužův tón a zjevný strach, který se v něm ozval, byly rozhodně důvodem k obavám. Znepokojivé bylo i to, že všichni ostatní bystrozoři v místnosti vytáhli hůlku a teď jimi mířili na Harryho.

Kouzelník, který vyslýchal Rose, přistoupil blíž a sáhl Harrymu na čelo. Prstem podebral Harryho nemyté vlasy a odsunul je stranou, aby si mohl jizvu prohlédnout.

Poté se zamračením ustoupil a oznámil: „Harry Pottere, tímto jste zatčen pro podezření z napomáhání k vraždě bývalého nejvyššího hlavouna Mezinárodního sdružení kouzelníků Albuse Brumbála.“

„Cože?“ napůl se otázala, napůl se dožadovala vysvětlení Rose, přičemž nedokázala zamezit rozhořčenému zapištění. „To je absurdní.“

Harryho oči se mezitím jen ještě víc zúžily: „Chcete říct, že skutečně věříte propagandě, kterou hlásá Voldemort a jeho stoupenci? No, tak to se nedivím, že vám trvalo dvacet let, než jste se sem dostali.“

Tohle zjevně byla špatná reakce. Než stačila Rose začít protestovat, byla vyvedena ze stanu a výslech Harryho Pottera začal naplno.

***

Uplynuly celé dva dny, kdy Rose neviděla z Harryho ani vlas. Předpokládala, že ho stále drží ve stejném stanu, ale s jistotou to říct nemohla. Mohl být přemístěn na jiné místo, když ji odvedli, aby posbírala všechny věci z jejich tábořiště. Zdálo se, že se lidé okolo snažili, aby se cítila vítaná, ale z nějakého důvodu jí skutečnost, že Harryho stále vězní, příliš nepomáhala nepříjemné pocity zmírnit.

Z rozhovorů, které zaslechla, věděla, že Harry vytrvale odmítá odpovídat na jakékoli otázky. Rose zajímalo, co za otázky mu kladou; měla pocit, že pokračovat v obviňování, že je zapleten do vraždy Albuse Brumbála, ho nijak nepřiměje k tomu, aby s nimi mluvil; ať už na toto téma, nebo na jakékoli jiné.

Za tu dobu, co byla v táboře, se dozvěděla, že po boji, který viděli, dorazily na stejné místo další dvě skupiny Voldemortových stoupenců a pokaždé se strhla další bitka. Od té doby však touto cestou žádný z Voldemortových stoupenců už nepřišel. Vzhledem k tomu, že všechny ostatní cesty do hradu byly nyní také hlídány, předpokládalo se, že Voldemort má teď všechny své přeživší jednotky u sebe za kamennými zdmi hradu.

Vchod malého stanu, v němž Rose přebývala, se otevřel a jeden z kanadských bystrozorů ji požádal, aby ho doprovodila.

„Kam?“ zeptala se.

„Váš přítel je opět vyslýchán, slečno,“ odpověděl jí bystrozor. „Doufáme, že s vámi by mohl mluvit.“

Rose se nechala odvést přes tábořiště ke stejnému stanu, v němž po příchodu vyslýchali ji. Bystrozor do něj nevstoupil, jen odklopil plachtu a pokynul jí, aby vešla.

Uvnitř zjistila, že okolo stěn postávají bystrozoři z USA, Kanady, Mexika, Brazílie, Argentiny a několika dalších zemí. Ti výše postavení stáli podél zadní stěny; včetně toho, který vyslýchal ji. Od té doby se dozvěděla, že se jmenuje Samuel J. Stevenson. Spolu s bystrozory se tu nacházelo několik dalších, zřejmě významných lidí. Rose v jednom z nich poznala amerického ministra kouzel, vedle něj stál ministr z Kanady. Z toho usoudila, že ti další jsou ministři jiných zemí a ostatní důležití úřední činitelé.

Uprostřed místnosti, stále připoutaný k židli, seděl Harry. Působil ještě zanedbaněji než předtím, vypadal nějak hubenější a mnohem unavenější. Rose hádala, že doufají, že ho zlomí kombinace hladu a nedostatku spánku.

Naproti Harrymu se nacházela prázdná židle. Nikdo jí neřekl, aby si na to místo sedla, ale Rose správně odhadla, že právě tam ji chtějí. Když se posadila, zklamaně si všimla, že pravá čočka Harryho brýlí stále není opravená. Pohled do jeho pravého oka byl tím sice zkreslený, ale levé jí napovědělo, že hlad a nedostatek spánku nepřinášejí výsledky, v jaké lidé kolem nich doufali. To ji ani v nejmenším nepřekvapilo. Znala toho teď o Harrym dost na to, aby věděla, že uplynulých dvacet let bylo jedním dlouhým cvičením v nedostatku spánku a hladovění. K čertu, na takové věci byl nejspíš zvyklý dávno před svým dlouhatánským kempováním.

Hluboko v hlavě se jí objevila myšlenka, jak se asi vládní a bezpečnostní personál mudlovské strany zemí, které se okolo ní prezentovaly, bude stavět k činům svých kouzelnických protějšků.

Radši doufala, že takové zacházení s Harrym neschválí.

Když si náhle uvědomila, že už dobrých pět minut nedělá nic jiného, než že na Harryho zírá, odsunula své myšlenky stranou a oslovila ho.

„Takže, Harry, nechceš mi říct, proč se s těmi milými muži a ženami nebavíš?“ zeptala se.

Harry na to nic neřekl, jen přimhouřil oči.

Při tom pohledu jí přeběhl nepříjemný mráz po zádech. Skoro jako by ji nenáviděl.

Rozhodla se to ignorovat a naléhala dál: „Harry? Mluv se mnou. Proč neodpovídáš na jejich otázky?“

Harry konečně otevřel ústa a pronesl odpověď.

„Ještě jsem neslyšel otázku, která by stála za to, abych na ni důstojně odpověděl.“

„Dobře,“ kývla Rose a nepohodlně se zavrtěla na židli, „a proč si myslíš, že jejich otázky nestojí za to, abys na ně odpovídal?“

„Protože už to, že je pokládají, dokazuje, že věří Voldemortovým lžím. Nejsou o nic lepší než všichni ostatní.“

Rozhodla se zjistit, jestli hravý přístup neprolomí Harryho rozzlobený zevnějšek, a sladce nadhodila: „Doufám, že pod označení ‘všichni ostatní’ nezahrnuješ mě.“

Nezabralo to. Ve skutečnosti se zdálo, že se Harry ještě víc rozzlobil.

„Pod to označení jsi zahrnuta především ty,“ opáčil s tónem čirého jedu v hlase.

Zrovna když přemýšlela, co mohla udělat, aby ho to k něčemu takovému opravňovalo, Stevenson a jakýsi bystrozor vykročili vpřed. Bystrozor nesl něco, co vypadalo jako krabice zakrytá látkou.

„Slečno Weasleyová,“ promluvil Stevenson, „tady váš přítel je velmi nespolupracující, ale doufali jsme, že vy nám řeknete, co je tohle.“

S tím odhrnul látku a odhalil krabici pod ní. Rose se rozbušilo srdce a najednou věděla, co udělala.

Nebo jak to minimálně v Harryho očích vypadalo.

Krabice se otevřela a odhalila medailonek Salazara Zmijozela a pohárek Helgy z Mrzimoru.

Rose otevřela ústa, aby se pokusila něco říct, zformovat nějakou odpověď, ale nenapadla ji žádná slova.

Zřejmě to musel najít jeden z bystrozorů, kteří ji doprovázeli do stanu, a schovat dřív, než si toho stačila všimnout.

Harrymu zavřenému uvnitř tábora to ale připadalo, že Rose viteály předala. A z velké části díky tomu, že nad ním měly více než nepatrnou moc, ho v jeho očích zradila.

Stejně jako předtím její matka a otec.

Po pěti minutách, kdy nic neříkala, Stevenson nařídil, aby ji vyvedli ze stanu. Když odcházela, Rose ho slyšela, jak říká: „Tohle jsou temné artefakty, pane Pottere, a vy jste hledaný kvůli smrti velkého kouzelníka. Tak či onak z vás dostaneme odpovědi. Právě teď vaříme veritasérum, ale nejdřív uvidíme, co s vámi udělá trocha samovazby.“

Rose jim mohla povědět, že Harry Potter je na samotu zvyklý, ale rozhodla se šetřit dechem. Kdyby něco řekla a oni se pak rozhodli použít něco horšího, aby z Harryho dostali informace, jen by to vztahy mezi ní a Harrym zhoršilo.

Ministerstva a jejich bystrozoři chtěli po Harrym odpovědi, odpovědi na otázky, které, upřímně řečeno, nebyly až tak nerozumné. Problém byl v tom, že Harry měl svou tvrdohlavou stránku, stránku, kterou vliv viteálů nijak nezmírnil. Tím, že se z něj tito kouzelníci snažili odpovědi vynutit, stejně jako předtím britské ministerstvo kouzel, situaci jen zhoršovali.

A teď si Harry myslel, že ho Rose zradila.

Vešla do svého stanu, klesla na postel, zabořila obličej do dlaní a začala plakat.

Doufala, že nalezení spojenců pomůže zmírnit jejich problémy, ale nyní se zdálo, že se všechno spiklo, aby jejich problémy ještě prohloubilo.

Doufala, že pokud někdy dorazí australské jednotky, bude mezi léčiteli, které přivezou, její matka. Tak zoufale toužila všechno napravit, ale neměla ponětí, jak to udělat. Rozhovor s matkou jí v minulosti vždy pomohl vyřešit důležité problémy a dala by cokoli za to, aby si s ní mohla promluvit i teď.

Netušila, že právě v tu chvíli australští bystrozoři odjíždějí z Německa, aby se připojili k těm britským. Bohužel u nich ale žádnou pomoc nenajde.

Pověsti o Harryho podílu na smrti Albuse Brumbála se začaly šířit dávno předtím, než si zbytek světa skutečně uvědomil, že Voldemort převzal vládu v Británii. Pokud jim bylo známo, Harry byl do Brumbálovy vraždy skutečně zapleten. Skutečnost, že byl dvacet let nezvěstný, celou záležitost ještě umocňovala.

Harry byl považován za podezřelého, a dokud Rose nebo kdokoli jiný nedokáží jednou provždy opak, nevypadalo to s budoucností dobře.

AP: Než mi někdo utrhne hlavu kvůli tomu, jak jsou tu líčeni kouzelníci z Ameriky, chtěla bych jen podotknout, že víra v to, že Harry mohl být tím, kdo zabil Brumbála, je celosvětová; věří tomu lidé v Austrálii (jak bylo naznačeno na konci kapitoly), věří tomu lidé v Číně, věří tomu lidé v Indii, věří tomu lidé v Rusku, Japonsku, Egyptě, Jižní Africe, věří tomu ti, kteří přežili Voldemortovo ovládnutí Evropy. Prostě se to tak semlelo, že Američané byli první, kdo Harryho našel, a mohli se ho na to zeptat, ale ne tak, aby z tvrdohlavého, viteály omámeného Harryho dostali odpovědi. (...)

Jo, a pro ty, které to zajímá, oulin (PP: počeštila jsem anglický výraz ‘ouline’) je běžné pojmenování pro kadeliji, strom pocházející z Austrálie (kde Rose v tomto příběhu vyrůstala), a gunni je tajemný tvor z Austrálie, nejspíš vymyšlený, o kterém se tvrdí, že je to vombat s parohy, podobně jako zajdalen (Jackalope) má být králík s parožím.