Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2., část 2. Pohřbené tajemství výrobkyně hůlek

„Někdy mi připadá, že jediné, co kdy najdu, jsou slepé uličky, stopy vodítek, které mě nikam nevedou, a přitom mě celou dobu ujišťují, že to, co hledám, je tam někde bezpečně ukryto.“

„Nic se nedá skrývat navždy,“ zašeptala zasněně. Seslal na ni kouzlo Zapomeň a odešel. Cestou ven si udělal duplikáty dvou knih obchodních záznamů, které našel v jejím obchodě.

Slečna Láskorádová měla podle všeho asistenta, protože si nedokázal představit, že by si sama dělala tak podrobné a velmi přehledné poznámky. Byly tam dvě knihy, jedna zaznamenávala každou vyrobenou a druhá každou prodanou hůlku. Celou noc strávil srovnáváním těchto knih. Než do okna začaly nahlížet první ranní sluneční paprsky, objevil celkem několik set chybějících hůlek.

Na ministerstvu se o těchto věcech vedly záznamy. Seznamy prodaných hůlek měla posílat na příslušné oddělení, aby se daly evidovat a využívat ke sledování a kontrole jejich majitelů. Ale kniha vyrobených hůlek, ta byla určena pouze pro jejich tvůrce. Ministerstvo by o této nesrovnalosti nemělo tušení. Porušovala přinejmenším tucet zákonů a neměla přístup ke vzpomínkám na to, co dělala. Přes to všechno nebyl o nic blíž k nalezení slečny Grangerové, o nic blíž k poznání, co dělá nebo kde to dělá. Věděl jen, že ať už provádí cokoli, je to dost důležité a nebezpečné na to, aby se z důvěřivé dívky, kterou znal, nakonec stala opatrná a paranoidní žena. Odložil knihy stranou a uložil se ke spánku.

Probudil se o několik hodin později. Byla to další noční můra, další sen, z něhož mu zůstal jen obraz jejích očí. Probral se s nápadem. Zkontroloval data soupisů. Zdálo se, že v nárůstu počtu zmizelých hůlek je určitý vzorec. Vypadalo to, že se každoročně ztrácejí hlavně ke konci léta… těsně před začátkem školního roku. Podíval se na velký kalendář na zdi, na němž byl vyznačen začátek školního roku za pět týdnů.

„Ach, slečno Grangerová,“ řekl jí nahlas, sám pro sebe, „zdá se, že jsme skončili v podobné profesi.“ Dílky do sebe zapadly. K čemu jinému by člověk potřeboval velké množství knih a hůlek, pokud by nevychovával mladé kouzelníky?

Zběsile prohledával svou kancelář. Od té doby, co Albus zemřel, ji nebyl schopný předělat a až na psací stůl v ní většina věcí zůstala nedotčená. Probíral se stohy knih, které se kupily na podlaze vedle knihovny. Trvalo mu téměř hodinu, než našel tu, kterou hledal. Byla velká, těžká a ležela na spodku hromady. Desky měla odřené a zaprášené. Deset let ji nikdo neotevřel. Odfoukl z ní prach a listoval jejími ohmatanými stránkami, dokud nenarazil na část, která se zdála být nedotčená. Do tohoto svazku se zapisovala jména a adresy všech dětí, které se narodily s magickými schopnostmi. Byla to kniha, umožňující Bradavicím kontaktovat děti narozené v mudlovských rodinách v době, kdy mudlorozené děti směly školu navštěvovat. Řekl Pánovi zla, že tu knihu zničil, ačkoli ve skutečnosti nikdy nevěnoval čas tomu, aby ji hledal. Našel dítě, které letos mělo být ve školním věku, mudlorozeného chlapce jménem Timothy Barrington, žijícího v Londýně. Na tomto dítěti nebylo nic zvláštního, bylo vybráno zcela náhodně.

Severus se vynořil ze své kanceláře a spatřil jemu zcela nepovědomou čarodějku, třímající štos pergamenů.

„Pane řediteli, za hodinu se koná schůzka k učebním osnovám.“

To tedy musí být jeho nová sekretářka. Měnily se tak rychle, že se už nesnažil udržet si o nich přehled. Všechny byly k ničemu, neschopné a otravné. Většina z nich dala výpověď hned první den. Obvykle se mu podařilo dohnat je k slzám, než odešly. Občas je vyhodil. Někdy je proklel.

„Já se té schůze nezúčastním. Musím si něco vyřídit,“ řekl rázně a protlačil se kolem ní.

Za hodinu už seděl pod zastíracím kouzlem před domem na klidném mudlovském předměstí Londýna. Podle toho, co mohl vidět, v něm žila docela normální rodina. Ani na údajně magickém dítěti neviděl nic neobvyklého. Když se setmělo, otráveně odešel, ale následující týden se každý den vracel, aby pozoroval a čekal. Nic se nestalo.

Sedmý den sledování se náhle probudil a zjistil, že při čekání usnul opřený o strom. To bylo nepřijatelné. Ale opravdu k tomu došlo. Už příliš dlouho neprováděl špionáž. Celou noc prospal a momentálně ho halila téměř tma velmi časného rána.

Chystal se odejít, připraven označit to za další neúspěšnou noc, když náhle zahlédl přes velké tabulové okno známou postavu. Z místa, kde stál, ji sotva rozeznal, ale nikdy by nepřehlédl ty divoké vlasy a živá gesta rukou. Srdce se mu rozbušilo. Po všem tom hledání byl blízko, tak blízko. Nemohl ji nechat uniknout. Obešel dům z boku, až měl dobrý výhled na vchodové dveře. Byli to mudlové, ona je přece nebude znepokojovat tím, že by se přemístila přímo z jejich domu.

Konečně se otevřely domovní dveře a z nich vyklouzla postava zahalená v plášti, která spěchala upravenou ulicí osvětlenou pouličními lampami a občas se rozhlédla. Tiše ji následoval. Zašla za roh a vklouzla za strom. Ozvalo se tiché lupnutí a pak byla ta tam. Stoupl si na místo, kde zmizela, vyslal stopovací kouzlo a sledoval ji až tam, kam odešla. Ihned se ocitl na liduprázdné městské ulici. Byl to jen okamžik, nemohla se mu tak rychle ztratit z dohledu.

„Takže vy víte, že jsem vám na stopě,“ řekl nahlas, „tuhle hru znám.“ A opravdu věděl, o co jde. Sám to používal, když si myslel, že ho někdo sleduje. Mohl se přemísťovat z jednoho místa na druhé přes řadu zastávek, dokud se pronásledovateli neztratil. Teď však byl tím, kdo stopoval, on sám a v tomto druhu sledovacích kouzlech byl výjimečně zkušený. Hřiště, les, toalety na nádraží, garáže, pokaždé dorazil o zlomek vteřiny za ní. Stále ji cítil, stále vnímal její přítomnost ve vzduchu. Přibližoval se k ní, doháněl ji. Střecha mrakodrapu, zavřená hala muzea, zadní ulička za kontejnerem, staveniště, a pak tma, cítil, jak je sražen na tvrdou dřevěnou podlahu a do zátylku se mu zaryla hůlka. Vyrazil si dech a chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Její koleno tlačící na jeho záda mu to ztěžovalo. Neviděl ji, ale slyšel, jak za ním namáhavě dýchá. Rychlé přemísťování bylo fyzicky vyčerpávající.

„Dobrý den, pane profesore, nebo vás teď mám oslovovat pane řediteli?“

„Vzhledem k tomu, že máte hůlku zarytou v mém krku, mně můžete říkat, jak chcete, slečno Grangerová.“

Napětí se zmírnilo, když zmizela tíha z jeho zad a ucítil, jak tlak na jeho krk ustoupil, když odtáhla hůlku. Pomalu vstal, oprášil se a otočil se k ní čelem. Stále na něj mířila hůlkou.

„Kde to jsme? Co tu děláte?“ zeptal se a rozhlédl se po malé tmavé místnosti, ve které stáli. Byl v ní jednoduchý stůl a nic jiného.

Hleděla na něj s připravenou hůlkou a bez hnutí ho zkoumala. Položil svou hůlku před ni na stůl, na znamení toho, že se poddává.

„Vaše hůlka není vaše jediná zbraň. Ukážu vám to tu, ale nejdřív budu muset spoutat vaši magii. Bezpečnost je velmi důležitá.“

Měla pravdu, byl velmi zkušený v bezhůlkové magii, a ona to věděla. Nikdy nenechal jiného kouzelníka, aby spoutal jeho magii. Bylo to příliš riskantní. Byl by zcela zbaven veškeré magie, dokud by ho vazač nepropustil. Nebyl si jistý, jestli jí věřil víc než kdy komu jinému, nebo jestli po všech těch letech jeho zvědavost prostě převážila nad smyslem pro opatrnost, ale dovolil jí to udělat.

Otevřela dveře a vyvedla ho do rozsáhlé zahrady. Zdálo se, že místo, v němž se ocitli, je jen komnatou pro přemísťování na pozemku mnohem většího sídla. Když procházeli zahradami, zahlédl v nich růst spoustu přísad do lektvarů. Před nimi stála velká budova.

„Co už víte?“ zeptala se tiše.

„Jen to, že učíte, že se jednou za rok spojíte s Lenkou Láskorádovou kvůli hůlkám a knihám, a pak jí vymažete vzpomínky na ta setkání."

Neřekla nic, ale pokračovala v chůzi směrem k budově. Následoval její svižné kroky, pozoroval i okolí a zvědavě si ji prohlížel. Bylo to už deset let, co ji viděl naposledy, a dívku, kterou znal, nahradila žena, známá i cizí zároveň. V mládí se její inteligence jevila jako nepříjemná arogance, ale teď se projevovala tichou sebedůvěrou.

„Jste starší," poznamenal.

„To udělá čas,“ odpověděla, utrhla zvadlý květ z popínavé rostliny, kterou míjeli, a nechala ho spadnout na zem.