Roztříštěná a zlomený
Autor: A plus
Překlad: denice Beta: Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 2., část 1. Pohřbené tajemství výrobkyně hůlek
P/A: Zapomněla jsem to zmínit, ale tento příběh je inspirován 2. kapitolou povídky Leraiva Snapea Řada neobyčejně blízkých setkání. Moc se mi líbila představa Hermiony, která zlomila vlastní hůlku, a rozhodla jsem se kolem toho napsat příběh.
Severus Snape strávil deset let čekáním na dívku, která nikdy nepřišla, a každý den byl zklamán.
Pak se jednoho rána probudil a rozhodl se, že už na ni čekat nebude. Chystal se ji najít. Neměl ani ponětí, kde začít. Bývaly doby, kdy měl rozsáhlé informační sítě po celém kouzelnickém světě. V posledních letech se však izoloval a přerušil všechny kontakty. Byla jen malá šance, že by mu teď někdo mohl pomoci. Koneckonců žila jako mudla.
Sama zlomila svou hůlku, což byl v kouzelnickém světě téměř nepředstavitelný čin. Proto se ministerstvo vždycky tolik bálo mudlorozených a vytvářelo proti nim rafinovanou politiku. Mudlorození prostě ministerstvo nepotřebovali. Pro ně byla magie darem, ne nutností. Výhrůžka zlomením hůlky čistokrevným byla téměř stejná jako hrozba smrtí. Jednoduše jim chyběly schopnosti, aby bez ní přežili. Naproti tomu mudlorození nikdy magický svět nepotřebovali, vždycky měli svobodu přicházet a odcházet podle libosti. To byl důvod, proč ministerstvo zakázalo v Bradavicích výuku kouzlení bez hůlky. Pokud jste mohli ovládat kouzelníkovu hůlku, ovládali jste i jeho.
Ačkoli dokázala přežít i bez magie, bylo pro něj těžké uvěřit, že by jen tak odešla od něčeho, v čem byla tak talentovaná. Ještě těžší pro něj bylo přijmout, že přerušila veškeré kontakty s kouzelnickým světem, ale jak pokračoval v pátrání, byl v pokušení tomu uvěřit. Nezbylo tu po ní nic, ani stopa. To, co potřeboval najít, byla její slabost, to jediné, pro co by riskovala všechno. U něj to byla Lily. Co se týče slabosti Hermiony Grangerové, jeden nápad by měl. Po tváři se mu rozlil úsměv… ona a její knihy. Úsměv rychle zmizel, když vzhlédl a všiml si přecpaných polic od podlahy až ke stropu ve svých komnatách. Zavolal jednu ze svých podřízených.
„Sežeňte mi kopii obchodních záznamů firmy Krucánky & Kaňoury za posledních deset let.“
Byl to jeho jediný odhad, ale měl pocit, že by mohl být správný.
Trvalo mu několik měsíců, během kterých ve svém volném čase procházel záznamy, než našel anomálii, kterou hledal. Bylo to tu, úhledně zaznamenané na pergamenu: pravidelné dodávky knih slečně Lence Láskorádové. Tyto zásilky probíhaly jednou za několik měsíců a obvykle každá obsahovala více než dvacet knih. Skoro to vypadalo, jako by si někdo zařizoval knihovnu. A kdyby si měl na něco vsadit, tipl by si, že slečna Láskorádová není tou osobou, která ji buduje. Ne že by nikdy neviděl slečnu Láskorádovou číst, právě naopak. Spíš než co jiného měla tvář zabořenou v nějaké tiskovině. Prostě ji nikdy neviděl číst něco z tak renomovaných zdrojů. To, co ho zaujalo, nebylo množství zasílaných svazků, ale jejich názvy. Nebyly to sbírky pověstí a mýtů, nýbrž literatura faktu. A jestli někdy někdo miloval fakta, pak to byla Hermiona Grangerová.
Severus byl nucen své pátrání odložit, protože mu jeho týdenní rozvrh nedovoloval věnovat se mu ve volném čase. V myšlenkách se k němu však vracel, když seděl na jedné nekonečné schůzi za druhou.
Obrátil se s prosbou o laskavost na kontakt na ministerstvu a brzy získal kopii složky o Lence Láskorádové. Musel si přiznat, že být pravou rukou sadistického diktátora má své výhody, co se týká přístupu a osobního prospěchu.
Podle spisu se Lenka Láskorádová stala výrobkyní hůlek, vyučila se u samotného Olivandera. Být hůlkařem vyžadovalo vzácné schopnosti, nadání vycítit magii, vidět dál, než jen to, co je. Výrobci byli často nesmírně zvláštní jedinci. Slečna Láskorádová nebyla výjimkou. Takže teď už do sebe všechno zapadalo. Ona byla schopná vyrobit Hermioně hůlku, neregistrovanou na ministerstvu, takže nevystopovatelnou, jako by vůbec neexistovala. Možná se své magie nevzdala úplně, ale to stále neřešilo otázku, kde se pohybuje.
xxx
Té noci se vloupal pod rouškou tmy do obchodu s hůlkami. Předtím, než odešel do důchodu, patřil Olivanderovi. V péči slečny Láskorádové se změnil. Po místnosti visely podivné předměty, které nedokázal identifikovat. Rychle procházel obchodem a příliš si ho nevšímal. Koneckonců tu nebyl kvůli krámku, ale kvůli čarodějce, která bydlela nad ním. Snadno prolomil ochranná kouzla a vstoupil do malého bytu.
S očekáváním, že ji najde spící v posteli, pomalu otvíral dveře její ložnice. Nebyla tam. Křehká světlovlasá postava seděla na otevřené okenní římse, vlasy jí zářily v měsíčním světle.
„Dobrý večer, pane profesore,“ řekla a stále hleděla z okna. Její hlas byl vzdušný a vzdálený, přesně takový, jak si ho pamatoval.
„Slečno Láskorádová,“ pozdravil ji, vyvedený z míry tím, že ho zřejmě očekávala. Byl mužem, který praktikoval temnou magii, který poklekal před Pánem zla, ale tahle dívka, tahle podivná holčička mu vždycky naháněla husí kůži.
Otočila se a on si ji pořádně prohlédl. Zdála se o něco starší, ale kromě toho se změnila jen málo. Lenka Láskorádová vždycky existovala tak trochu mimo tradiční pojmy času a prostoru. Vypadalo to, že má jen malé spojení s fyzickou realitou, v níž seděla, ale mnohem větší spojení s neviditelnými silami, které se kolem ní přelévaly a proudily.
„Čekala jste mě?“ zeptal se a vstoupil do malé místnosti osvětlené měsíčním svitem.
„Ano. Cítila jsem, že přicházíte,“ vysvětlila mu a podívala se na něj a zároveň mimo něj.
„A vy jste neměla připravenou hůlku?“ otázal se, když ji spatřil ležet na nočním stolku na druhé straně místnosti.
„Nechcete mi ublížit,“ řekla prostě.
Přistoupil k ní blíž o další krok.
„Něco hledám. Potřebuji mít přístup k vašim vzpomínkám.“ Nezáleželo na tom, co jí řekne, hodlal jí vymazat paměť, až bude hotov. Chvíli ho zkoumala.
„Předpokládám, že mě donutíte, když vám to nedovolím.“
„Ano.“
„Tak dobře.“
Zírala na něj otevřeně a bez zábran, čímž mu umožnila úplný přístup. Beze slova seslal kouzlo a vklouzl do její mysli.
Okamžitě poznal, že se liší od ostatních, do nichž kdy vstoupil. Byla méně konkrétní, více pomíjivá. Bylo těžké rozlišit vzpomínky, fantazie a sny. Trvalo mu několik minut, než se v ní zorientoval, a začal vyhledávat Lenčiny vzpomínky na Hermionu. Rychle prolistoval vzpomínky z Bradavic a z války. Nenašel však žádnou na Hermionu po válce. To nebylo možné. Viděl záznamy v knihách, musela s ní být v kontaktu. Zkoumal dál, ale bezvýsledně. Už to chtěl vzdát, když ucítil nepatrný zádrhel, téměř neznatelně vyvýšený povrch, jakoby jizvu tam, kde měl být hladký. Dloubal do něj, rýpal se v něm, snažil se ho protrhnout.
Nepodařilo se mu to, ale byl si jistý, že s jejími vzpomínkami někdo manipuloval. Ať už to udělal kdokoli, dokázal některé z nich zapečetit před každým, kdo se k nim pokoušel dostat, a dokonce i před samotnou Lenkou. Nikdy o takovém kouzlu neslyšel, ale ocitl se tváří v tvář neklamnému důkazu. Hermiona Grangerová byla vždy důvěřivá, dokonce až příliš. Nechtělo se mu věřit, že by jedné ze svých nejbližších přítelkyň nedůvěřovala ani se vzpomínkou na svou další existenci. Po několika dalších neúspěšných pokusech o otevření zapečetěných míst se z její mysli vymanil.
„Našel jste, co jste hledal?“
„Ne.“
„Najdete.“
„Někdy mi připadá, že jediné, co kdy najdu, jsou slepé uličky, stopy vodítek, které mě nikam nevedou, a přitom mě celou dobu ujišťují, že to, co hledám, je tam někde bezpečně ukryto.“
„Nic se nedá skrývat navždy,“ zašeptala zasněně. Seslal na ni kouzlo Zapomeň a odešel. Cestou ven si udělal duplikáty dvou knih obchodních záznamů, které našel v jejím obchodě.