Roztříštěná a zlomený
Autor: A plus
Překlad: denice Beta: Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 1. Roztříštěná
Sledoval, jak si silou, o níž netušil, že v ní dřímá, zlomila přes koleno tenkou hůlku. Zlobně mrštila rozbitými kousky dřeva po vysokém plavovlasém muži, který stál před ní. Ten se zasmál, když ho zasáhly do hrudi a neškodně dopadly na zem.
„Skončila jsem. Jsem zatraceně hotová. Vezměte si to. Nechte si to všechno.“
Před ministerstvem se shromáždil dav, který sledoval střet Hermiony Grangerové s Luciusem Malfoyem, ministrem kouzel. Severus stál na okraji houfu a se soustředěným zájmem sledoval konflikt. Byl jejím učitelem sedm let a nikdy neviděl, aby tato dívka cokoli vzdala.
Sáhla na sponu svého hábitu a uvolnila ji, takže těžká černá látka spadla do louže u jejích nohou a odhalila mudlovské tričko a džíny, které měla pod ní.
„Vyhrál jste. Vy jste k čertu vyhrál.“
S tím se otočila k Luciusovi zády a odešla.
Ale byl tu ten okamžik, ten jediný okamžik, hned poté, co se odvrátila od ministra, ale těsně předtím, než ji pohltil dav, kdy zachytil její pohled. Neviděl v něm rezignaci, kterou očekával. Vlastně spíš naopak. Znal tu dívku, učil ji, intenzivně ji studoval. V jejích hlubokých hnědých očích se zračilo odhodlání. Ta dívka měla plán.
Z jejího cílevědomého pohledu mu přeběhl mráz po zádech. Svými slovy uznávala porážku a všichni je vzali za bernou minci. V Denním věštci se o tom psalo, na večírcích se měsíce poté šeptalo a vtipkovalo, když si lidé povídali o jejích slovech a činech, kterými přiznala porážku. Její oči, ty oči mu však vyprávěly jiný příběh. Severus si byl jistý, že pronesla dvě lži: Lucius v žádném případě nevyhrál a slečna Grangerová rozhodně neskončila.
Čekal, čekal, až se vrátí, aby svým brilantním plánem vzala celý kouzelnický svět útokem.
Nevrátila se.
Uplynulo deset let a ona se stále neobjevila. Buď její plán selhal, nebo byl mnohem dlouhodobější, než si kdy dokázal představit.
Těch deset let strávil v mizérii. Všechno to začalo před o něco více než deseti lety, kdy Pán zla dobyl celý kouzelnický svět. Ustanovil Luciuse Malfoye ministrem kouzel a Severuse ředitelem Bradavic, zatímco si po svém boku ponechal Bellatrix Lestrangeovou, aby vedla smrtijedy. Mudlorození měli měsíc na to, aby odevzdali své hůlky a nadobro opustili kouzelnický svět. Ti, kteří tak neučinili, měli být vybiti.
Byl samozřejmě věrný Řádu, ale ten byl poražen. Harry Potter byl mrtvý. Prvních pět let ve funkci ředitele Severus setrval na svém místě špeha a vedl si podrobné záznamy o Voldemortových aktivitách. Řád si pro ně nikdy nepřišel. Teprve při pohledu na hromadu špionážních zpráv, nashromážděných v průběhu pěti let, si uvědomil, že ho Řád opustil. Už nebyl špiónem, protože neměl pro koho vyzvídat. Hodil pergameny do ohně. Nikomu už nebyly k ničemu užitečné, to jediné, k čemu by mohly vést, byla jeho smrt. Udivilo ho, jak snadno se z něj stal člověk, za kterého se vždycky vydával.
Prostě využil karet, které mu byly rozdány, jak nejlépe uměl. Protože teď vládl Voldemort, vzdal se role špeha a přijal své mocenské postavení ve světě, za jehož porážku tak tvrdě bojoval. Ze svého povýšení byl nejprve mírně potěšen. Vždycky nesnášel děti a nenáviděl učení. Myslel si, že se bude lépe hodit na místo ředitele než na profesora. Když už nic jiného, bez vyučování, kterému by se musel věnovat, by měl víc prostoru na vlastní experimenty. Strašně se mýlil. Pokud se něco změnilo, tak to, že měl času méně. Mezi řešením problémů s idiotskými dětmi, šílenými rodiči a neschopnými učiteli mu nezbývala skoro ani chvíle pro sebe.
Pohrdal každým, kdo za ním přišel se svými hloupými problémy. Neměl trpělivost lidi vyslechnout a nesoucítil s nimi tak, aby jim chtěl pomoci. Nejhorší ze všeho bylo, že sám Pán zla pečlivě kontroloval učební osnovy a dával si pozor, aby nikdo z této nové generace nevyrostl v mocnějšího než on sám. I když Severus nenáviděl uznat, že něco nezvládá, byl ochoten si přiznat, že se z něj stal mizerný ředitel.
A pak tu byla ona. Neuplynula noc, aby mu nevstoupila do snů. Její oči, vždycky to byly její oči. Každou noc se mu vracel ten pohled jejích očí z onoho dne před deseti lety. Probouzel se s trhnutím, zpocený a prochladlý. Byla to muka. Stal se součástí toho strašného, zlého světa, proti kterému oba bojovali. Ztratil své přesvědčení ve prospěch rezignované poddajnosti. Co by si o něm teď myslela? Každé ráno, když vstával z postele, choval v sobě malou naději, že právě dnes nastane ten den a ona se objeví a obrátí magický svět vzhůru nohama. Každý večer, když šel spát, si zklamaně povzdechl, že se tak nestalo. I když si to nerad přiznával, čekal, že ho ta otravná, nesnesitelná holka přijde zachránit. Nějak na ni vsadil celý svůj život.
Uplynulo deset let. Nikdy nepřišla.