Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 24: Zabít a utéct

Ron třesoucí se rukou přejel po iniciálách vyrytých do rukojeti Komety. Harrymu vedle něj se sevřelo srdce. Beze slova zíral na Ginnyino koště, a kdyby Hermiona nebyla dost blízko, aby rozeznala, jak mu nervózně cuká v čelisti, přísahala by, že se proměnil v sochu. Sledovala ho se stisknutými rty a narůstaly v ní obavy. Harry byl sice vzhledem ke své minulosti neuvěřitelně silný, ale dokázal ztratit nervy, když se jeho nejbližší ocitli v nebezpečí. Jejich skupina už byla v nebezpečí, když Voldemort údajně zajal Siriuse na ministerstvu nebo když na Artura Weasleyho zaútočila Nagini. Ale jak mohl reagovat teď, když se někdo dotkl Ginny?

První se opět pohnul Ron. Vrhl se Snapeovi po krku a chytil ho za límec. „Kde je?“ zavrčel a zablýsklo se mu v očích. „Kde je moje sestra?“

Lupin popadl Rona za ramena a přinutil ho ustoupit. Mladík sebou trhl a upřel na něj pohled. „Copak jsme začátečníci, Rone? Kontaktoval jsem Minervu v Bradavicích, jakmile se Severus vrátil s koštětem,“ zavrčel vlkodlak. S blížícím se úplňkem měl tendenci ztrácet nervy o něco snadněji. „Prostřednictvím Patrona nás ujistila, že Ginny se účastnila všech hodin a že je v současné době v bezpečí v Bradavicích. Také nemá tušení, co dělalo koště tvé sestry u Notta. Takže prosím, zachovej klid.“

Zdálo se, že myšlenka na to, že Ginny je stále ve škole, Rona a Harryho poněkud uklidnila, takže Hermiona zavřela oči a s úlevou si oddechla. „Dobrá, jdeme. Doufejme, že tam najdeme ještě nějaké věci, které nám pomohou tuhle záhadu rozluštit,“ pronesla a Harry strnule přikývl.

Hermiona se podívala dolů a viděla, že zatíná pěsti tak silně, až mu zbělely klouby. Mírně se od Draca vzdálila, vzala jednu Harryho pěst mezi své a jemně ji pohladila. Vyměnili si pohled. Věnovala mu chabý povzbudivý úsměv těsně předtím, než odšpuntovala lahvičku s mnoholičným. Harry ji následoval a během několika desítek vteřin malá skupinka teenagerů zmizela a nahradilo ji pět dospělých v dlouhých černých pláštích s vládními odznaky připnutými na prsou.

„Sejdeme se tam,“ pokynul Snape temně. „Nezapomeňte se pro jistotu několikrát zastavit, než tam dorazíte. Lansdowne Road, Notting Hill.“ A s tím překročil ochrannou bariéru kolem Lasturové vily a s hlasitým prasknutím zmizel.

*****

Když se Hermiona objevila v malém lesoparku u Lansdowne Road, jako první ji napadlo, že Nottovi musí být pěkně bohatí, když si mohou dovolit žít v této části Londýna. Celou ulici lemovaly velké domy z bílého kamene, doplněné kovanými ploty a malými květinovými zahrádkami. Místo by mohlo být naprosto dokonalé, kdyby o pár desítek metrů dál nebránil dopravě policejní kordon. Uniformovaní muži stáli s vážnými tvářemi podél zábran a bránili přihlížejícím, aby se dostali příliš blízko k domu. O kousek dál parkovalo u verandy černé nákladní auto Kriminalistického ústavu s oběma zadními dveřmi otevřenými. Hrstka techniků v bílých oblecích a montérkách měla plné ruce práce u vchodových dveří a na chodbě, zatímco detektiv v béžovém plášti hovořil s jedním ze svých poručíků. Ruce měl zastrčené v kapsách a tvářil se zamyšleně.

Hermiona vystoupila zpoza houští a udělala několik kroků vpřed.

„Drž se u mě,“ ozval se za ní Dracův ledový hlas. Hermiona se otočila a zalapala po dechu, když ho uviděla jen pár centimetrů od sebe. Jeho nová neoholená čtyřicátnická tvář ji překvapila, ale vzpamatovala se a přikývla. Postupně se na různých místech ulice objevovali ostatní a sbíhali se k jednomu z policistů ve službě.

Kingsley se představil jako první a ukázal policistovi svůj vlastní odznak.

„Kingsley Pastorek, poradce předsedy vlády, rád bych mluvil s inspektorem Jamesonem,“ pronesl a ukázal na inspektora, který stále hovořil se svými podřízenými. Policista si prohlédl Kingsleyho odznak a zamračil se.

„Odkdy Downing Street posílá zaměstnance na místo činu?“ zamumlal policista, než naklonil hlavu na stranu a tázavě pohlédl na své společníky.

Hermiona se rozhodla převzít iniciativu a postavila se před něj se vztyčeným odznakem. „Bettina Williamsonová, MI7. Byli jsme požádáni, abychom převzali tento případ. Jameson o tom ví,“ ujistila ho s nadhledem. Řekla to zcela náhodně, ani nevěděla, jestli je to pravda.

Policista se postupně podíval na Hermionu ‚Bettinu‘ a Kingsleyho, pak zvedl žlutou pásku a pozval je k sobě. Než Hermiona prošla rovnou na druhou stranu, Kingsley zadržel křivý úsměv. Ta malá holka ho vždycky překvapí. Harry přišel a postavil se vedle Hermiony, zatímco Malfoy si ji zvědavě prohlížel.

„Hermiono, doufám, že máš představu, do čeho jdeme,“ zeptal se Harry s nervózními pohledy.

Hermiona se ušklíbla. „Řekněme, že mi snad večery strávené s rodiči sledováním londýnské kriminálky a celé té záležitosti s kriminalistikou alespoň dobře poslouží…“

„Skvělé,“ zamumlal Harry a zavrtěl hlavou. „Skvělý plán.“

„Ach, mlč…“ vyhrkla a nervózně si kousala nehet na palci.

Malá skupinka došla na verandu sídla Nottových a detektiv Jameson, čtyřicátník s ošlehanou tváří a vlasy, které začínaly šedivět na spáncích, se k nim otočil, aby je přivítal. „Pastorku,“ usmál se muž, než ztišil hlas, „když jsi mi řekl, že se chystáš sehnat posily, nenapadlo mě, že na místo činu přivedeš celý svůj oddíl Houdiniů.“  Zlobně pohlédl směrem k Hermioně/Bettině, která se zarazila. „Williamson by stačil. No, to je fuk. Ani nevíš, jak moc to tam smrdí magií. Měl jsem problém udržet kriminálku dál. Ale Scotland Yard poslal speciální tým techniků zároveň s tebou. Teoreticky jsou všichni v obraze. I když o tom malém stážistovi támhle mám pořád pochybnosti. Ten pitomec se vyzvracel do růžových keřů, přísahám, že jsem byl takhle blízko, abych ho na příštích třicet let strčil do archivu.“

Hermiona se zamračila a pohlédla na Jamesona. Zřejmě to muselo být zvykem i u Bettiny, protože detektiv nevypadal překvapeně a uchechtl se. „To je v pořádku, Betty, uklidni se. Víš, že mám vždycky tendenci věci zlehčovat.“

„Co tam tedy máme?“ zeptala se hned, aby inspektora vrátila zpátky k tématu.

Jameson se znovu zasmál a zavrtěl hlavou. „Vždycky rovnou k věci,“ odpověděl a vykročil k verandě. Prošel kolem dodávky policie a popadl kombinézy a návleky na boty, které rozdal celé skupině. Draco, Blaise a Ron chvíli otáčeli svými v rukou a přemýšleli, co s nimi. Brzy je však zachránili Hermiona a Harry, kteří si tu výbavu bez váhání oblékli.

„Tak jsem říkal, že se nic moc neliší od ostatních kouzelnických vražd. Dva tuzí, tuzí jako límec dědečkovy košile, žádná zranění, žádná vražedná zbraň,“ odříkával detektiv, když je vedl do domu. V domě byl cítit štiplavý, páchnoucí zápach, který Hermioně připomínal ten, který neustále cítila během svého zajetí na Malfoyově panství. Stejný pach hnijícího masa a výkalů, těžký, svíravý. Hermiona, Draco, Blaise a Snape vstoupili do zatuchlé atmosféry téměř bez mrknutí oka. Pro ostatní však bylo mnohem těžší udržet žaludek pod kontrolou.

Jameson se zdál být reakcí Hermiony a zmijozelských překvapen, zbytek skupiny už méně. Nato vytáhl malou krabičku s mátovým gelem. „Už jsem vás viděl míň netečné,“ zamumlal, když jim gel nabídl a všichni si ho hojně nanesli na nosní dírky, opět po vzoru Kingsleyho, Hermiony a Harryho. „Betty, miláčku, když nás naposledy chytili s takovýmhle smradlavým sajrajtem, myslel jsem, že utečeš…“

Hermiona se na něj zadívala. Vůbec se jí nelíbilo, jaké důvěrnosti si k ní tenhle muž dopřává. „Co ještě?“ zeptala se příkře.

Jameson se uchechtl a ukázal na vchodové dveře. „Kriminalisté oprašují dveře kvůli otiskům, ale obávám se, že kromě těch rodinných toho moc nenajdeme. Nejsou tu žádné stopy po vloupání, ale na druhou stranu, vy umíte otevřít skoro každé dveře, takže to není zrovna překvapení.“

Hermiona přimhouřila oči a podívala se na ostatní. Harry si začal pečlivě prohlížet každý kout, zatímco Ron jako by litoval, že si udělal čas na snídani. Možná, že stážista nebude jediný, kdo do růžových keřů nasype dávku organického hnojiva…

„Nějaké stopy na podlaze?“ zeptala se Hermiona, zatímco Kingsley se pobaveně usmíval.

„Pozitivní,“ ušklíbl se Jameson a napodobil ‚Bettin‘ autoritativní tón. „Máme několik použitelných. Velikost 40-41, relativně nové tenisky. Podrážky mají vlnitý vzorek, jeden z techniků si je jistý, že jsou to adidasky. Budu mu věřit na slovo, než dorazí odpověď z laboratoře, protože pokud jde o mě, boty pro kluky…“ Udělal rukou vyhýbavé gesto. „Otisky nejsou široké ani příliš hluboké, takže bych řekl, že náš vítěz je mlaďoch, spíše mladší a průměrně vysoký.“

„Mohl by to být klidně Th… syn,“ prohlásila Hermiona, když inspektor přikývl.

„To mě taky napadlo,“ odpověděl a věnoval jí okouzlující úsměv.

Bože, on mě snad balí, pomyslela si Hermiona zděšeně. Vyšetřujeme smrt dvou lidí a on….

„Promluvme si o synovi, kde je?“ zeptal se Kingsley zamračeně.

Inspektor pokrčil rameny. „Tady ne,“ odvětil prostě. „Předpokládáme, že přistál na koštěti, kde jsou nejhlubší stopy. Nato vešel dovnitř, odložil koště, které jsme vám ráno vrátili, na chodbu a pak kdo ví… našel tuhé rodiče a utekl. Nebo ho možná unesl ten, kdo jeho rodiče zabil, ale nejsou tu žádné stopy po zápase, takže je to nepravděpodobné.“

Hermiona cítila, jak kolem ní prošel Draco a postavil se před detektiva. „Nebo je to možná on, kdo zabil své rodiče…“ vyhrkl a pohlédl na muže. Hermiona si pobaveně pomyslela, že ani jemu se Jamesonovo chování k ní nemusí líbit.

„Ano, to je možnost,“ zamumlal Jameson a vrhl na něj nehezký pohled.

Hermiona trochu poodstoupila a koutkem oka zahlédla, že se Harry sehnul a něco si spěšně strká do kapsy. Opatrně to skryla před Jamesonovým zrakem, přistoupila k němu a zašeptala: „Našel jsi něco?“

Harry vstal a nervózně zavrtěl hlavou. „Obálku s mým jménem. Je to Ginnyin rukopis,“ odpověděl a našpulil rty. „Byla napůl schovaná pod skříní v předsíni, narazil jsem na ni úplnou náhodou.“

Hermiona se zhluboka nadechla. „Schovej si to, přečteme si to, až bude trochu klidněji. Nevím, jak ty, ale já tomu Jamesonovi vůbec nevěřím. Děsí mě tak, že si to ani nedokážeš představit.“

Harry přikývl a spěchal do obývacího pokoje, aby pokračoval ve svém výzkumu. Hermiona se pomalu vracela k Jamesonovi. „Jak je to dlouho, co zemřeli?“ zeptala se zamračeně.

„Koroner říkal, že mezi šedesáti a dvaasedmdesáti hodinami: ztuhnutí naznačuje, že s obětmi po smrti nebylo pohnuto, což nám usnadňuje práci. Jeden z mých poručíků vyslechl sousedy a zdá se to jako věrohodný odhad, protože se shoduje s výpověďmi nejbližšího okolí…“ Jameson vytáhl malý zápisník, kterým listoval a mnul si nos. „Od… Watsonových, kteří tvrdí, že před třemi dny v pozdním odpoledni, v podvečer slyšeli hádku.“

Hermiona se otáčela dokola a prohlížela si přitom okolí. Vila byla hodna toho, aby se objevila v některém z čísel časopisu Maisons & Jardins. V každé místnosti stál dokonale udržovaný starožitný nábytek, obvykle na orientálních kobercích, jeden větší než druhý. Nottovi zjevně netrpěli nouzí. Hermiona stále rozvážnými kroky přešla k otevřenému oknu v obývacím pokoji a vystrčila hlavu ven, aby se podívala směrem k ulici. Kolem se motali policisté, přihlížející se stále tlačili u zábran a zdálo se jí, že zahlédla několik mladých mudlů, kteří si je fotili mobilními telefony. Zamžourala. Co je to za zrůdy, které by si chtěly pořizovat takové snímky? Chtěla se znovu vzdálit od okna, když spatřila něco, z čeho jí ztuhla krev v žilách. Něco, nebo spíš někoho.

Na druhé straně ulice, těsně před jednou ze zábran, stál v davu přihlížejících Theodor. A díval se na ni. Nebo se spíš díval na Bettinu. Jejich oči se setkaly, a než Hermiona stačila zareagovat, viděla, jak jemně zvedl prst ke rtům a pak se na ni široce usmál. On to ví. Ach Merline, on ví, že jsem to já… Ale jak…? Viděla, jak na ni Theodorův mladistvý obličej mrká, a hrůza jí náhle zrychlila tep.

„Herm-Williamsonová, jsi v pořádku?“ ozval se hlas a na paži jí spočinula ruka. Hermiona odskočila a podívala se na Harryho, který jí věnoval ustaraný pohled. Co nejrychleji se ohlédla směrem k ulici, ale Theodor byl pryč.

„Ano… já… všechno je v pořádku…“ odpověděla a rychle odstoupila od okna. Vrátila se ke Kingsleymu a snažila se nasadit neutrální výraz.

„Kde jsou?“ zeptal se Kingsley hlubokým hlasem. Vyměnili si s Jamesonem pohledy. Nemusel říkat, že mluví o tělech. Jameson ukázal bradou směrem k hlavnímu schodišti.

„Nahoře,“ odpověděl, když Hermiona vyšla po schodech za Kingsleym. „V pracovně. Nemůžeš ji minout, jsou tam nejméně čtyři nebo pět techniků. Nepůjdu s tebou, nevadí ti to? Už jsem viděl všechno, co se tam dá vidět.“

Hermiona se chystala následovat Kingsleyho nahoru, když ji Jameson popadl za paži a táhl ji svým směrem. „Nepůjdeme potom na skleničku? Jako obvykle?“ zašeptal, když se Hermiona odtáhla, zatímco se usilovně snažila nevrhnout na něj znechucený pohled. Williamsonová a tenhle chlapík jsou zjevně víc než jen kolegové z práce…, pomyslela si Hermiona. No, promiň, Bettino, ale tenhle chlapík stejně není ideální muž…

„Promiňte, já… už nemám zájem,“ zamumlala, než se vyřítila do prvního patra, zatímco policista nevěřícně přihlížel. Draco/Adalbald s úsměvem prošel kolem Jamesona a vydal se po schodech.

Při stoupání zápach sílil a Hermiona se zarazila. Oči se jí zamžily a připadalo jí, že zápach proniká každým pórem její kůže. Harry, Ron a Blaise, kteří je následovali, nebezpečně zbledli a Ron cítil, že je na hranici možností, aby nezvrátil snídani. Vydal podivný žbluňkavý zvuk a všichni se otočili jeho směrem.

„Navrhuji, abychom šli zkontrolovat ostatní pokoje,“ vykoktal Harry, protože mu začalo být také špatně, navzdory množství mátového gelu nad horním rtem.

„Dobrý nápad,“ souhlasil Ron a co nejrychleji zamířil ke vzdáleným dveřím.

Hermiona ho zamračeně následovala.

„Williamsonová?“ vyštěkl Snape, když i on došel na schodiště. Hermiona hned neodpověděla, stále se dívala směrem, kterým utíkal Ron. „Williamsonová!“ zeptal se.

Hermiona zalapala po dechu. Páni, správně, to jsem já, Williamsonová. Otočila se a uviděla Snapea, jak se blíží ke dveřím do pracovny. „Pojďte se mnou, musíme v téhle místnosti něco najít. Cítíte se připravená?“

Hermiona vzhlédla do uzavřené tváře bývalého Mistra lektvarů. O čem to mluvil?

„Všechno vám vysvětlím, až se dostaneme dovnitř, pojďte,“ zamumlal Snape a odváděl ji pryč.

Draco je sledoval, jak odcházejí, a ve tváři měl ustaraný výraz. Pomyšlení na to, že se setká s dalšími dvěma mrtvolami, ho však přemohlo a rozhodl se připojit k ostatním ve vedlejších místnostech. Bez váhání zamířil k místnosti, která byla Theovou ložnicí, a když strčil do dveří, uviděl, že Blaise napadlo totéž. Kamarád a oba nebelvíři se proplétali mezi nábytkem a s vážným pohledem zkoumali každý kout. Když Draco vstoupil do pokoje, vzhlédli a pak se znovu mlčky pustili do hledání.

„Když si pomyslím, že jsme tu byli už tolikrát…“ zamumlal Blaise a strčil si ruce do kapes kabátu. „Tohle je tak divné.“

Draco pokrčil rameny. „Našel jsi něco?“

Blaise odpověděl záporně. „Jen normální… věci.“ Kousl se do rtu. „Sakra, samozřejmě, že všechno vypadá normálně. Vždyť… je to Theo! Náš kamarád. Hráli jsme si v tomhle zatraceném pokoji na piráty. Tak dobře, poslední dobou je trochu mimo, ale kdo by někdy nebyl mimo od začátku téhle zatracené války?“ Blaise si prohrábl vlasy a otočil se. „Ale až tak moc? To přece nedává smysl, ne? Něco na tom musí být.“

Za nimi se ozvalo zaskřípění a pak hlasité kovové zařinčení a oba se otočili, aby zjistili, že Ron klečí na podlaze a v ruce drží malý kovaný větrací otvor.

„Ehm… promiňte… já… ehm… málem to samo spadlo,“ řekl Ron a neohrabaně se snažil vrátit mřížku na místo. Nepovedlo se mu to.

„Rone…“ povzdechl si Harry s náznakem podráždění.

„Já za to nemůžu, Harry,“ bránil se mladík okamžitě s úšklebkem. „Přísahám, sotva jsem se ho dotkl, spadl mi do rukou.“

Draco protočil oči a klesl do křesla u okna, zatímco Harry se na něj otráveně podíval. Blaise se však ani nepohnul. Zamyšleně hleděl na nyní už nekrytý větrací otvor.

„Cože?“ Ron se ušklíbl. „Je to v pohodě, není to tak, že by se majitelé vrátili a stěžovali si…“

Blaise se skokem ocitl na všech čtyřech a strčil ruku do ventilace, šmátral po trubce a hledal… co vlastně? Neměl tušení. Ale v tomhle domě, který byl vždycky tak dokonale udržovaný, byla hloupá už jen představa, že je ventilace uvolněná. Muselo to být úmyslné.

„Co to sakra děláš?“ zeptal se Draco z křesla.

Blaise se o něco otřel prsty a předmět s charakteristickým zvukem zaškrábal o stěnu potrubí. Ostatní tři chlapci se posadili zpříma a Blaise se usmál a zároveň se snažil lépe uchopit to, co se skrývalo ve ventilaci. Najednou se jeho prsty sevřely kolem něčeho, co vypadalo jako kartonová krabice, a s vítězoslavným výkřikem to vytáhl z úkrytu.

„Weasley, nejspíš mi to utrhne pusu, když ti to řeknu, ale… jsi génius,“ uchechtl se Blaise a ukázal ostatním svůj úlovek.

„Jo, jo, my víme, Weasley je náš král,“ hlesl Draco, když na něj Ron vrhl jedovatý pohled. „Otevři to.“

Blaise neváhal a se širokým úsměvem na tváři sundal víko z krabice. Úsměv, který mu okamžitě zmrzl, když první, co v krabici uviděl, byla Hermionina tvář, která se na něj usmívala širokým úsměvem. Fotografie. Uvnitř byly nacpané desítky fotografií a výstřižků z novin, více či méně čerstvých. Blaise pomalu přešel k posteli a obsah krabice obrátil na přikrývku. Fotografie se bezvládně vršily na látce a Blaise si s rostoucím znepokojením všiml, že na lesklém papíře jsou stále stejní lidé. Ukradené fotografie pořízené z dálky, novinové výstřižky včetně článku Tajné trápení Harryho Pottera. Harry ho okamžitě poznal a chňapl po něm. Rita Holoubková ho tenkrát nešetřila a radostně popisovala jeho pubertální trable celému čtenářstvu novin. Ale zjevně to nebyly trable chlapce, který zůstal naživu, které Notta přiměly, aby si článek ponechal. Některé pasáže byly dokonce podtržené.

Zdá se, že slečnu Grangerovou, obyčejnou, ale ctižádostivou dívku, přitahují slavní kouzelníci, ale Harry sám ji nedokáže uspokojit. Od té doby, co do Bradavic přijel Viktor Krum, chytač bulharského famfrpálového týmu a hrdina posledního mistrovství světa, slečna Grangerová zřejmě náklonnost obou chlapců velmi užívá. Krum, který se do záludné slečny Grangerové očividně zamiloval, ji už pozval, aby ho o nadcházejících letních prázdninách navštívila v Bulharsku, a neustále jí opakuje, že „k žádné jiné dívce nikdy nic takového necítil“.

Není však jasné, zda je to právě pochybný půvab slečny Grangerové, který nešťastníka tak silně přitahuje.

„Je opravdu ošklivá,“ říká Pansy Parkinsonová, bystrá a atraktivní čtvrťačka. „Ale je velmi chytrá a uměla by vyrobit nápoj lásky. Myslím, že to dělá právě takhle.“

Harry se zamračil, ponořil ruku do hromádky fotografií a namátkou jich několik vytáhl. Na mnoha z nich byla Hermiona zachycena v Bradavicích, na chodbách, v nebelvírské tribuně, v Bradavicích nebo (a Harry cítil, jak mu tuhne krev v žilách) na dovolené na francouzských plážích s rodiči.

„Co to sakra je?“ zaúpěl Ron, když si prohlížel fotografie rozeseté kolem. Na různých portrétech se objevovaly další známé tváře. Colin a Dennis Creeveyovi, Justin Finch-Fletchey, Dean Thomas, Penelopa Clearwaterová, Mandy Brocklehurstová, Megan Jonesová, Sally-Anne Perksová… všichni mudlorození. Nemohli však popřít to, co bylo zřejmé: nejčastěji se opakující tváří byla bezesporu Hermiona Grangerová. Blaise a Draco si reflexivně vyměnili rychlý pohled. Ale zjevně ne dostatečně rychlý. Harry je uviděl a jeho hněv doslova vřel jako vybuchující sopka. Hodil fotografie, které držel v ruce, na vrchol hromady a zaklel.

Blaise a Draco se na něj znepokojeně podívali. Ron se sklonil nad obrázky, které Harry právě odložil, a jeho ústa se několikrát mlčky otevřela a zavřela. Kdyby se Draco tolik nebál, že Potter vybuchne, určitě by využil příležitosti a otevřeně se Weasleyho hloupému obličeji vysmál. Ale teď na to zjevně nebyla vhodná chvíle.

„Je to on, že jo…?“ zavrčel Harry tak chraplavým hlasem, že Blaise lehce ucukl.

„Pottere…“ začal Draco varovným tónem. „Zmlkni.“

„Proč má tvůj kámoš fotky Hermiony v plavkách?“ vyjel na něj Ron, tak ohromený, že si ještě nevšiml psychodramatu, které se odehrávalo mezi zbylými třemi teenagery. „Co to má být, nějaký upřímně řečeno pochybný žert?“ dodal a narovnal se, aby se podíval postupně na oba zmijozelské. Draco a Blaise mu však nevěnovali ani vteřinu pozornosti. Oba sledovali Harryho, jehož napjatý obličej se postupně vrásnil hněvem a deformoval jeho rysy.

Pak bez varování popadl Draca/Adalbalda za límec jeho kabátu a tvrdě s ním praštil o nejbližší zeď. Draco se nechal překvapit. „Na něco jsem se tě zeptal, Malfoyi,“ procedil Harry skrz zuby. „Je… je to on?“

Draco odvrátil pohled od Blaise a pak se vrátil k Harrymu, jehož tvář byla jen pár centimetrů od té jeho. Pomalu zamrkal a stiskl rty. Tlak Potterových pěstí na jeho límci rázem polevil a on cítil, jak jejich váha postupně mizí. Draco se poněkud uvolnil, když sledoval, jak Harry ustupuje, rukama chytá obrázky a strká je zpátky do krabice, zatímco Ron se na něj nechápavě díval.

„Harry, co se děje?“ zeptal se Ron, znepokojený chováním svého nejlepšího přítele.

Harry mu neodpověděl, dokončil ukládání obrázků a zavřel krabici, kterou si zastrčil pod kabát. Pak došel ke dveřím ložnice a naposledy se otočil s rukou na klice.

„Vracím se do vily,“ zavrčel a pohlédl na Malfoye. „Až budeš hotov, řekni Hermioně, že na ni čekám v našem pokoji a že si spolu musíme trochu popovídat.“

Už se chystal odejít, když na něj Malfoy zavolal. „Hermiona bude mluvit, když bude chtít, já odmítám…

„NEPAMATUJU SI, ŽE BYCH VÁM DAL NA VÝBĚR,“ vyštěkl Harry a pak ukázal na bouli od krabice pod svým kabátem. „Tohle už zachází příliš daleko. Myslím, že už jsem byl dost trpělivý, ale teď už nastal čas.“

Vyrazil z místnosti a zmizel, brzy následován Ronem, který neměl nejmenší tušení, co se děje, kromě toho, že situace je zjevně vážná. Draco se bez dechu opřel o zeď, pomalu se sesunul na podlahu a oběma rukama se chytil za hlavu.

„Je úplně mimo,“ zamumlal Blaise, když dopadl na Theodorovu postel.

„Jo, to není žádná novinka,“ zamumlal Draco, který se stále ještě vzpamatovával z toho, jak na něj křičel jeho dlouholetý nepřítel. „To na něj asi působí ta jeho jizva.“

Blaise se zamračil. „Ne Potter,“ opravil ho. „Theo.“

„Aha,“ řekl Malfoy prostě a vypadal zachmuřeně. Jo, to je pravda, on taky…

Blaise zkřížil ruce a zadíval se na deku, kde ještě před několika minutami ležely obrázky. „Jaký to má všechno smysl?“ zeptal se, když Draco zamyšleně sledoval jeho pohled. „Všechny tyhle obrázky mudlorozených, Hermiony… co se mu to sakra honí hlavou?“

„Theo Grangerové zřejmě vyložil svůj názor, že skutečnými nepřáteli jsou mudlové, ale že nižší krev… mudlorození jsou nějakým způsobem prospěšnou evolucí jejich rasy…“ odpověděl Draco a protočil oči. „Jistě souhlasíš, že je to hloupost.“

Blaise se na něj nesouhlasně podíval. „Počkej, přece bys zrovna včera večer nepolíbil jednu z těch ‚hloupých evolucí‘?“ škádlil jej Blaise.

„To není totéž,“ bránil se Draco a důstojně se zvedl na nohy. „Grangerová, ona je ta nej…“ Zmlkl, právě si uvědomil, proč se na Theodorových fotkách neustále objevuje právě Hermionin obličej. Otočil se k Blaiseovi a z vážného výrazu jeho tváře poznal, že i on pochopil.

„Nejnadanější čarodějka své generace,“ dokončil Blaise pomalu. „Přesně tak.“