Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 23: Ve službách Jejího Veličenstva

Když se Hermiona probudila, jako první ucítila teplo Malfoyova těla. Nijak se to nelišilo od předchozích rán… až na pár detailů. Tohoto rána necítila absolutně žádnou vinu. Tohoto rána nechtěla vyběhnout z pokoje dřív, než se Draco vzbudí. Nechtěla se vrátit do pokoje, který sdílela s Harrym a Ronem, a předstírat, že se nic nestalo. Pomalu se otočila a ocitla se mu tváří v tvář, stále však tvrdě spal. Nemohla si pomoct a usmála se. Vypadal tak klidně, tak přirozeně. Věděla však, že jakmile otevře oči, nasadí výraz pečlivě vypočítaný podle nálady a znovu ovládne všechna nervová zakončení. Zbývalo jen čekat, jaký výraz se na jeho tváři objeví v toto výjimečné ráno. Úsměv typu ‚vidíš, Grangerová, konečně se mi podařilo tě vytrénovat‘? Ledový výraz naznačující, že včerejší polibek byl přece jen omyl? Zlý pohled, který vyvolával pocit, že ona je rozhodně zdrojem všech jeho problémů? Musela si přiznat, že vůbec netuší, a o to víc se bála okamžiku, kdy mladík zvednutím očních víček odhalí šedé duhovky. Co když si to rozmyslel? Co když se nakonec rozhodl, že mudlovská šmejdka není hodna toho, aby se ho dotýkala? Co když…

„Grangerová, měla bys přestat tolik přemýšlet… nakonec si ublížíš,“ zamumlal a tím přerušil tok jejích myšlenek.

Hermiona se na něj mrkla a zjistila, že má stále zavřené oči, ale jeden koutek úst zvednutý. Ten úsměv! Téměř vykřikla radostí.

„Nesmysl…“ odvětila prostě a zrůžověla. „Na nic jsem nemyslela. Vůbec na nic.“

„Samozřejmě že ne,“ ušklíbl se a konečně otevřel oči. „Skoro ti z uší vycházely obláčky kouře…“

Hermiona se mu podívala do očí a uklidnilo ji, že v nich vidí malý posměšný lesk. Žádná stopa lítosti nebo hněvu. Sledovala, jak je poté přimhouřil a pozvedl obočí. „Zdá se mi to, nebo ses bála, že si to po probuzení rozmyslím?“ zeptal se náhle ledovým hlasem.

„Vůbec ne,“ odpověděla Hermiona spěšně a snažila se znovu nabýt klidu. Skoro se cítila uražená, že ji někdo tak snadno odhalí. „Navzdory tomu, co si zřejmě myslíš, nejsi středobodem mých myšlenek, Malfoyi. Myslela jsem na něco jiného.“

„Hm,“ odtušil prostě. „Bohužel pro tebe jsi příšerná lhářka…“

Hermiona si podrážděně povzdechla a předstírala, že vstává. Malfoyova ruka ji však okamžitě objala kolem pasu, překlopila ji dozadu a vtáhla ji zpět do jeho sevření. „Ještě chvilku,“ zamumlal a Hermiona ucítila, jak se jí na tváři znovu zformoval obrovský, hloupý úsměv z předchozího večera. „Ještě jsem se nestačil psychicky připravit na to, že bys mohla opustit tento pokoj.“

Hermiona protočila oči, ale neprotestovala. Jako malému géniovi, kterým byla, jí však netrvalo dlouho a kolečka jejího mozku se opět roztočila a brzy se ocitla před novým problémem. Problémem, který se snažila pohřbít hluboko v sobě, ale který se brzy začal stávat čím dál konkrétnějším.

„Co řeknu Ronovi?“ zamumlala si pod nosem, spíš pro sebe než pro Malfoye. Přestože k němu byla zády a neviděla mu do tváře, okamžitě vycítila, že se jeho nálada zhoršuje.

Na druhé straně pokoje se Blaise otočil na posteli a opřel si hlavu o ruku, loket ohnutý na polštáři. „Podle mě je nejlepší být upřímný. Buď v klidu, ale buď upřímná,“ poradil jí, zatímco Draco za jejími zády otráveně vzdychl.

„Asi máš pravdu…“ povzdechla si Hermiona s ustaraným výrazem.

„Ne, mýlíš se,“ vyhrkl Malfoy suše a znovu se uvelebil.

„Cože,“ utrousil Blaise a natáhl krk, aby se pokusil rozeznat přítelovu tvář za Hermioninými rameny.

Draco si znovu podrážděně povzdechl. „Osobně mám menší strach z Wízlíka než z otce,“ zabručel, zatímco si Hermiona s Blaisem vyměnili výmluvný pohled.

„Ten to přece nemusí vědět, jestli tě trápí jenom tohle…“ nadhodil Blaise, ale Draco se sarkasticky ušklíbl.

„Protože si myslíš, že Wízlík tu zprávu přijme s úsměvem a nebude dělat vlny?“ zabručel. Hermiona se ušklíbla. „Věř mi, Blaisi, jakmile se to dozví, můžeme si být jistí, že se to dozví celý svět.“

„Máš pravdu,“ zamumlal Blaise zamyšleně.

„Ale koho to zajímá?“ poznamenala Hermiona a otočila se k Dracovi. „Už nemá svou hůlku, nemůže nám nic udělat.“

Draco se na ni temně podíval: „Otázka, génie: použil hůlku, když ti s úsměvem jemně pracoval na odlupování každého nehtu?“

Hermiona okamžitě zrudla a Blaise vyskočil na nohy. „Draco!“ pokáral ho a hlas mu ztěžkl výčitkou.

„Promiň,“ zamumlal Draco a podíval se směrem k Hermionině sklíčené tváři.

„Ne, to je v pořádku, má pravdu,“ odpověděla Hermiona a pokusila se o chabý úsměv. „Už chápu, kam tím míříš.“

Draco vážně přikývl. „Chci jen říct, že jestli si tvoji přátelé myslí, že můj otec je bez hůlky méně nebezpečný, tak se šeredně mýlí. I když mu ostříháš drápy, vlčí hlava může stále kousat. Hádám, že jen čeká na příležitost, aby nás mohl roztrhat na kusy.“

Hermiona polkla, bylo jí to zjevně nepříjemné. Blaise se na ni podíval úkosem a rozhodl se změnit téma. „Možná bychom teď mohli pokračovat v hledání viteálů tam, kde jste skončili? Potter mi o tom vyprávěl, říkal, že jich je celkem šest a ty už jsi tři zničila!“

Šest… možná sedm, pomyslela si Hermiona. Ale Harry se zjevně nechtěl o svůj odhad dělit se Zabinim. Dívka se tedy rozhodla tuto volbu respektovat. „Vlastně už byly zničeny čtyři,“ vzpomněla si s rozechvěním. „Když jsem naposledy mluvila s… s Nottem, chlubil se, že zložárem zničil pohárek Helgy z Mrzimoru.“ Pak si náhle uvědomila: „Ach, Merline, úplně jsem zapomněla. Harrymu jsem to neřekla!“

Okamžitě vyskočila na nohy a vyhnula se Dracově paži, když se ji znovu pokusil bez úspěchu přitáhnout k sobě. Zavrčel a zabořil obličej do polštáře. Hermiona však už byla u dveří a vybíhala ven.

„Dobrá práce, kamaráde,“ zabručel Draco, když se Blaise protáhl a zívl. „Chtít po tobě pět minut klidu po probuzení by bylo moc, musel jsi ji vyplašit…“

Blaise vyprskl smíchy a vstal.

*****

Hermiona vtrhla do Harryho a Ronova pokoje v noční košili, málem vyrazila dveře z pantů a vyděsila oba spáče.

„Cože? Cože? Útočí na nás?!“ vykřikl Ron, popadl z nočního stolku hůlku a namátkou s ní zamířil před sebe.

„Rone, to jsem já!“ vykřikla Hermiona s podrážděným povzdechem. Pak se otočila k druhé posteli, kde Harry šmátral na nočním stolku po brýlích, které si nasadil a promnul si ještě rozespalé oči. „Harry! Musím ti říct něco nesmírně důležitého. Nemůžu ani uvěřit, jak jsem na něco tak… A když si pomyslím, že je to tak důležité… Cítím se fakt špatně… Byla jsem tak šťastná, že jsem zase s vámi, že mi to úplně vypadlo z hlavy…“

Obě Harryho ruce, které se zvedly z postele, spočinuly rovnou na jejích ramenech a Hermionin slovní průjem okamžitě ustal. „Hermiono, přestávka,“ pravil s povzdechem. „Nadechni se, vydechni a jednu větu po druhé, předem děkuji.“

Hermiona se nadechla, vydechla a na vteřinu zavřela oči. „Čtvrtý viteál byl zničen,“ pověděla o něco klidnějším, vyrovnanějším hlasem. Zaskočený Harry se zamračil.

„Cože?“ vykřikl Ron a vystřelil z postele. „Ale kdy? Jaký viteál? A kým? Jak?“

Harry se podíval na Rona, jako by chtěl říct: „Ty taky?“ Pak se otočil zpátky k Hermioně a pokynul jí, aby pokračovala.

Ta se snažila přemýšlet co nejrychleji, aby neprozradila žádnou informaci, která by byla příliš… osobní na to, aby Harry pochopil ‚pouto‘, které ji nyní spojovalo s Nottem. „Zjistila jsem to nějakou dobu předtím, než jsem utekla ze sídla, a až do dnešního rána jsem na to úplně zapomněla…“ začala omluvným tónem. Harry se na ni povzbudivě usmál, aby dal najevo, že jí rozumí. „Řekl mi to Theodor Nott.“

„Cože? Ten zmijozelský cápek?“ zeptal se Ron zamračeně. „Odkdy tenhle není na straně Smrtijedů?“

„Pořád je,“ odpověděla Hermiona s úšklebkem. „No, svým způsobem. Řekněme, že není na naší straně, ale pád Vy-víte-koho by se mu taky hodil. A tak se vydal hledat viteály a našel pohárek…“

Zdálo se, že Harry usilovně přemýšlí a výraz na jeho tváři postupně temněl.

„Harry, musela jsem mu říct, jaké viteály jsme už našli a zničili…“ Hermiona se kousla do spodního rtu.

„Musela?“ zopakoval Ron nevěřícně. „Jak to myslíš, musela? Taky tě mučil?“

„Ne,“ bránila se Hermiona a nevěděla, co říct, aby nevzbudila podezření. „No, možná ano. Chci říct, možná. Já… já už nevím.“

Harry se na ni podivně podíval.

„Ty už nevíš?“ zeptal se Ron, který zřejmě velmi rád opakoval konec každé své věty. „Jak můžeš nevědět, jestli tě nějaký kluk mučil, nebo ne, Hermiono? To přece nedává smysl!“

„Rone…“ pronesl Harry varovným tónem.

„Nevím, jestli si to uvědomuješ, Hermiono,“ odsekl zrzek a ignorovala Harryho tvrdý pohled. „Ale budeš nám muset říct, co se tam stalo! Tohle mlčení je…“ Prohrábl si rukou vlasy a zaťal zuby. „Merline, možná máš nějaké užitečné informace, dřív nebo později to bude muset vyjít najevo!“

Harry položil svému nejlepšímu příteli jemně, ale pevně ruku na hruď a stáhl ho o několik kroků zpět. Během řeči se totiž přiblížil k Hermioně, čímž poněkud narušil její osobní prostor, a dívka mírně zbledla. Ron se nechal odstrčit a s bručením se odvrátil. Harry ho sledoval pohledem a pak obrátil pozornost zpět k Hermioně, které ještě pořád nebylo příjemně. „Takže pokud víš, zničil pohárek Helgy? Jak?“

„Zložárem,“ odpověděla Hermiona tiše a Harry přikývl.

„Máš nějaký důvod si myslet, že ti lhal a pohárek nezničil?“ zeptal se, když se Hermiona kousla do rtu ještě silněji.

Dobrá otázka: lhal jí Theodor? Nebylo to pravděpodobné. Vysvětlil jí svůj způsob myšlení od A do Z, svou nenávist k mudlům, k této bratrovražedné válce mezi kouzelníky různého původu, svou touhu učinit z kouzelnického světa velmoc, která mu náleží. Tehdy byla Hermiona příliš vyděšená, než aby si to uvědomila, ale při zpětném pohledu cítila, že mluvil poměrně otevřeně. Bylo to, jako kdyby si ji vzal násilím a ovládl ji. On byl pánem, ona otrokem. Teď byla jeho majetkem a jejich setkání v Malfoyově pokoji muselo tento dojem potvrdit, protože Hermiona se mu nedokázala postavit a vzdorovat mu. V hloubi duše cítila, že jí Nott nemohl lhát. Merline, nejspíš si ani neuvědomoval, kolik škody způsobil. Nejspíš to pro něj byl jen detail. Když ji viděl, jak se mu před očima třese strachy, přímo si z toho dělal legraci. Ne, nemohl lhát. Jednoduše proto, že se v tu chvíli cítil všemocný. A člověk nelže, když si myslí, že je nad věcí.

Zavrtěla hlavou. „Ne, jsem si tím docela jistá. Mluvil pravdu.“

Harry znovu přikývl, i když z ní nespouštěl oči. „Dobře. Připravíme se, půjdeme dolů a najíme se, a pak si o tom vážně promluvíme.“ Jemně jí stiskl paži a přešel ke kufru, aby vytáhl čisté oblečení.

*****

„Jde vám to krásně,“ poznamenala Molly Weasleyová s šálkem kávy v ruce a sledovala, jak paní Malfoyová maže toasty sobě i manželovi. Lucius zadržel podrážděné zavrčení a Narcisa se potěšeně otočila k paní Weasleyové.

„Že ano?“ pronesla hrdě. „Konečně někdo, kdo oceňuje mé dovednosti! To je vzácné!“

Kroky na schodech přiměly dospělé vzhlédnout a Molly se široce usmála, když do jídelny vešla její dvojčata, Ron, Harry, Hermiona a dva mladí zmijozelští. Ron už pokukoval po jídle na stole a rychle se posadil a pomohl si k talíři se slaninou a míchanými vajíčky. Rázně zaprotestoval, když se mu George naklonil přes rameno, vytrhl mu plátek slaniny a během čtvrt vteřiny ho zhltnul, zatímco Fred ho štípl do ucha. Okamžitě nad tou drzostí zrudl.

Máchl na ně rukou. „Ale, sakra, vezměte si vlastní talíře a přestaňte mě srát…“

„RONALDE! Slovník,“ pokárala ho Molly s rychlým pohledem směrem k Narcise. I když si to nerada přiznávala, nechtěla, aby si paní Malfoyová myslela, že nedokáže pořádně vychovávat své děti. Ale ta se jen tiše zasmála, když Ron otevřel ústa dokořán.

„Ale mami, oni si začali,“ zakňučel, když se Draco posadil vedle Hermiony a protočil oči.

„Ten kluk je sám o sobě přemíra decibelů…“ zamumlal. Ron se na něj zamračil, vstal a posadil se na druhou stranu Hermiony, aby vzápětí bouchl talířem o masivní dubový stůl. George využil příležitosti a ukradl druhý plátek slaniny, ale tentokrát byl Ron příliš zaměstnán vrháním jedovatých pohledů směrem k Malfoyovi, než aby si toho všiml.

„Miono,“ řekl Ron a trochu pevněji ji uchopil za ruku. „Mohla bys mi podat džbán mléka, prosím?“

Hermiona se natáhla a vzala mléko, aby mu ho přisunula. Když uslyšela Dracovo otrávené zavrčení, obrátila se k němu.

„Miono?“ zopakoval s úšklebkem. „Proč ne Hermy nebo Herm, když už jsi v tom?“

„Budu své kamarádce říkat, jak chci, Malfoyi,“ opáčil Ron a nalil si sklenici mléka.

Ne, nebudeš mé holce říkat hloupými přezdívkami, měl Draco chuť zavrčet nahlas. Než však stačil zformulovat jízlivou repliku, odpověděla za něj matka.

„Myslím, že můj chlapec chtěl říct, že Hermiona má tak krásné jméno, že by byla škoda neříct ho celé, viď, Draco,“ pravila Narcisa svým libozvučným hlasem, zatímco se na ni Hermiona zeširoka usmívala.

„Merline, zabij mě,“ zavrčel Lucius a unaveně si přejel rukou po tváři.

„Obávám se, že Merlin momentálně není k dispozici, ale pokud dovolíte, rád vyhovím vaší žádosti, pane Malfoyi,“ vyhrkl Blaise nenuceně a nalil si čaj s mlékem. Fred se zasmál a Lucius se na Blaise zaškaredil, ale než stačil říct cokoli dalšího, vstupní dveře vily se otevřely dokořán a do místnosti vtrhl Kingsley Pastorek v doprovodu Snapea, Remuse a Tonksové.

„Máme velký problém,“ oznámil Kingsley a ustaraně se podíval na každého z hostů u stolu. Pak se zastavil u Molly a stiskl rty. „Molly, vím, že mě za to budeš nenávidět, ale budu muset Harryho a Rona na pár hodin odvést pryč. Je tu něco, co potřebují vidět.“

Harry okamžitě vyskočil na nohy, Ron udělal totéž, ale ještě stihl spořádat další dva plátky slaniny, které popadl spolu s velkou sklenicí mléka.

„Kam?“ zeptal se Harry s odhodlaným výrazem.

Molly se narovnala a zvedla ruce před sebe. „Moment, ráda bych věděla…“

Okamžitě ji však přerušila Hermiona, která také vyskočila na nohy. „A co já? Přece tu nebudu stát a nic nedělat! Tak kam jdeme?“

„Chceš říct, kam jdeme,“ vyštěkl Draco a zvedl se, brzy následován Blaisem. „V žádném případě tu nezůstanu, pokud ona někam jde,“ řekl a ukázal na Hermionu.

Ron protočil oči, ale nic neřekl. Snape a Kingsley si vyměnili tvrdý pohled.

„Varoval jsem tě,“ zamumlal Snape s úšklebkem. Kingsley přikývl, vědom si toho, že by bylo zbytečné se hádat.

„Došlo k vraždě,“ vysvětloval Kingsley vážně. „Přesněji řečeno ke dvěma.“ Kingsley se podivně podíval na Draca a Blaise a dodal: „V Lansdowne Road v Notting Hillu.“

Snape koutkem oka zahlédl, jak sebou Lucius Malfoy škubl a zvedl oči od kávy. Jeho synovi a Blaiseovi trvalo jen o tři vteřiny déle, než si spojili uvedenou adresu s…

„To je Theova ulice,“ zamračil se Blaise. Draco viděl, jak se Hermiona mírně zachvěla, ale ať už byla jakkoli zmatená, okamžitě se vzpamatovala a on jediný si tohoto drobného detailu všiml.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry a nakrčil nos. Už dvakrát během jednoho dne slyšel jméno Nott v souvislosti s podivnými záležitostmi a začínal mít neblahý dojem, že mu Hermiona zase neřekla všechno.

Snape nervózně pohlédl na Luciuse, který si teď prohlížel scénu před sebou. „Navrhuji, abychom tuhle diskusi dokončili venku,“ zabručel a vedl malou skupinku za sebou. Draco se je chystal následovat, když si náhle uvědomil, co dělá. Ztuhl. Jenom moment. Řekl Grangerové, že ji dostane ze sídla, ale co se týče pomoci kamarádům z Řádu, k tomu se neupsal. Jestli bude následovat Snapea a ostatní, nebude cesty zpět. Bude v tom až po uši, on, který byl vždy odhodlaný chovat se po celou dobu této neslavné války jako Švýcarsko, zůstat neutrální, nestavět se na žádnou stranu, nechat ostatní hrát si na vojáky a trpět, zatímco on by trpělivě čekal, až jedna strana zvítězí.

Hermiona, která se už vrhala za Snapem a Kingsleym, si vybrala právě ten okamžik, aby se otočila a pohlédla mu do očí. Ústa se jí roztáhla do lehce ustaraného úsměvu a trochu naklonila hlavu na stranu.

„Malfoyi?“ zeptala se jedním dechem. „Jdeš s námi?“

Draco se na okamžik podíval na ruku, kterou natáhla jeho směrem, a za ní uviděl, že i Blaise se zastavil a s očekáváním na něj hledí. Obrátil pozornost zpět k Hermioně, jejíž úsměv poněkud ochabl, když zaváhal, zda je má následovat.

Pohni se, sakra, nebo to zničíš… ozval se mu v hlavě tichý hlásek. Reflexivně se otočil k jídelnímu stolu, kde na něj otec hleděl s vražedným úmyslem v očích. Draco si najednou připadal, jako by mu bylo zase pět let, a potlačil nutkání utéct k matce pod sukně. K matce… která se na něj teď dívala s větší pýchou než kdy dřív. Neznatelně přikývla a uštěpačně se usmála. Lucius k ní okamžitě vztekle otočil hlavu, ale bylo pozdě. Její gesto mělo kýžený účinek. Než stačil Lucius vydat hlásku, Draco se otočil, popadl Hermionu za ruku a spěchal se připojit ke zbytku skupiny před vilou. Snažil se ignorovat úlevné výrazy Hermiony a Blaise, když se znovu dal do pohybu, a usoudil, že jim nemůže mít za zlé, že o něm pochybují.

Konečně se připojili k ostatním venku, aby trpělivě počkali, až někdo z dospělých promluví. Byl to Snape, kdo konečně prolomil ticho.

„Abych to zkrátil, dnes brzy ráno jsem odjel k Nottům v naději, že Theodorovým rodičům promluvím do duše a…“ Snape se odmlčel, nebyl si jistý, jestli se má zmínit o podivných schopnostech, které se u toho chlapce v poslední době objevily. Kingsleymu, Tonksové a Lupinovi řekl o všem, co se týkalo Theodora, včetně té katastrofy s Hermionou, ale představa, že by to měl říct dívčiným přátelům, mu najednou připadala nemístná. Rozhodl se tedy, že si tuto část nechá na později. Hermiona si zřejmě myslela totéž, protože si s úlevou oddechla, když pokračoval, aniž by zašel do podrobností. „Každopádně jde o to, že když jsem tam dorazil, ulice byla zablokovaná a na místě byl celý tým mudlovské policie.“

„Mudlovská policie?“ podivila se Hermiona a zamračila se. „Jak to, že ministerstvo kouzel neposlalo své vlastní zaměstnance?“

„Nikdo z našich o tom nevěděl. Byli to nějací mudlovští sousedé, kteří spustili poplach poté, co…“ Kingsley zkřížil ruce. Chtěl to říct poté, co ucítili kolem domu příšerný zápach a Nottovy neviděli přes tři dny, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. „Každopádně mě Severus kontaktoval a já se tam co nejrychleji dostal. Díky svému postavení bývalého tajemníka mudlovského premiéra mám v těchto záležitostech volnou ruku. Moje jméno stále otevírá v mudlovských kancelářích spoustu dveří…“ dodal s úsměvem.

Snape si odkašlal a Kingsley se okamžitě přestal usmívat a vrátil se k faktům. „Hm, ano, a jak jsem říkal, že ministerstvo kouzel se o těch vraždách ještě nedozvědělo a naštěstí to nevěděl ani Věštec…“

„Kdo jsou ty oběti?“ zeptal se Blaise, který si už byl odpovědí celkem jistý.

„Greg a Romilda,“ odpověděl Snape temně a pak se podíval Harryho směrem. „Tedy Nottovi.“

Blaise přikývl. Říct, že to nečekal, by byla lež.

„Proč by Vy-víte-kdo začal zabíjet své vlastní stoupence? Zbytek by ho zradil,“ zamumlal Ron zamyšleně.

Snape, Blaise, Draco, Lupin, Kingsley a Tonksová při tom rozpačitě sklopili zrak nebo se odvrátili. Co se týče Hermiony, ta se nepohnula ani o milimetr. Harrymu to neuniklo a cítil, jak v něm probublává náznak hněvu. Všichni něco věděli. Něco, co jemu a Ronovi záměrně zamlčovali. A jestli Harry Potter něco nesnášel, tak to, že mu to nikdo neřekl. Rozhodl se však, že teď není čas na to, aby se choval jako puberťák v krizi. Z jejich reakcí si uvědomil ještě něco: zřejmě si nemysleli, že dvojnásobnou vraždu spáchal Voldemort.

„Hele, já nechápu, proč bychom tam měli chodit,“ řekl Harry. „Kromě toho si nemyslím, že by mudlovská policie pustila na místo činu pět nezletilých, aby do všeho strkali nos…“

„Nemluvě o tom, že nás hledají po celé zemi. Pamatuješ? Nežádoucí číslo jedna a dva,“ zopakoval Ron a ukázal na Harryho, než si ukazováčkem namířil na vlastní hrudní koš. „A Hermiona. Jestli ji nějaký Voldemortův špeh uvidí s námi a… s nimi,“ ukázal na Draca a Blaise, „jsme všichni v háji.“

Pak poprvé od svého příchodu promluvil Lupin. „Přesně tak, Ronalde. Proto použijeme mnoholičný a také totožnost bývalých styčných bystrozorů, kteří donedávna spolupracovali s některými mudlovskými policejními odděleními. Tak se nikdo nedozví, kdo jste, a vy si budete moci v klidu prohlédnout prostory.“

Zdálo se, že Rona vysvětlení uspokojilo, a Snape pokračoval v rozdávání lahviček mnoholičného spolu s dlouhými černými plášti a odznaky každému z teenagerů. Hermiona se podívala na svůj odznak a uviděla tvář, kterou bude nosit několik příštích hodin. Z průkazové fotografie na ni hleděla žena kolem třicítky s chladným, hubeným obličejem orámovaným středně dlouhými černými vlasy.

Bettina Williamsonová, Britský úřad pro vyšetřování zločinů. MI7

„MI7?“ podivila se a zvedla hlavu Kingsleyho směrem. „Znala jsem MI5, MI6, ale MI7 ne…“

„Je to další oddělení britské tajné služby, zaměřené spíš na kouzelnický svět,“ vysvětloval jí trpělivě. „Je to most mezi našimi dvěma světy, velmi užitečný v případech, jako je tento, kdy se tyto světy náhle střetnou….“

„Adalbald Fiertalon?“ vyprskl Draco, když si s vyděšeným výrazem přečetl vlastní odznak. „Děláte si ze mě srandu?“

Ron se rozchechtal a brzy ho následovali Blaise a Hermiona. Harrymu však do smíchu nebylo. Místo toho zíral na Kingsleyho s výrazem, který bývalému ministrovu tajemníkovi začínal být opravdu nepříjemný. „Jedna věc mi vadí, bez urážky.“

„Prosím tě, Harry,“ odpověděl Kingsley s uštěpačným úsměvem.

„Jak tam můžeme být užiteční? To mi, přiznám se, uniká.“

Čtveřice dospělých si vyměnila rozpačité pohledy a Hermionu přešla dobrá nálada. Ucítila, jak se jí v žaludku tvoří kámen. Ani trochu se jí to nelíbilo.

Kingsley si dlouze povzdechl a našpulil rty. „Mám důvod se domnívat, že byste mohli být schopní identifikovat některé předměty na místě, zejména jeden z nich…“

„U Nottů jsem nikdy nebyl a Ron taky ne, jak bychom tam mohli něco poznat?“ trval na svém Harry.

Kingsley se otočil k Tonksové a vědoucně na ni kývl. Chvíli zaváhala a pak obešla dům k hromadě dříví. Za hromadou polen se sehnula a zvedla něco, co tu museli nechat před vstupem do domu. Koště. Staré koště. Vrátila se a podala ho Ronovi. Mladý Weasley cítil, jak mu krkem stoupá snídaně. Do zvětralého dřeva na konci násady staré Komety, kterou znal až příliš dobře, byla vyřezána dvě malá kulatá písmena: GW.