Preklady fanfiction Harryho Pottera

3. kapitola - Trapné setkání

Devítiletá Rose otevřela zadní dveře domu a vešla dovnitř. Hrála si se svými sestřenicemi Roxanou a Dominikou, ale teď nastal čas oběda, tak spěchala domů, aby zjistila, jestli matka vaří špagety s mletým masem. Pádila chodbou a vběhla do kuchyně. Čekalo ji tam překvapení, ale nikoliv příjemné!

Její matka seděla na židli u stolu s tváří zabořenou v dlaních. A plakala.

Jako většina dětí na celém světě neměla Rose ráda, když byli její rodiče rozrušení. A i když její malý bratříček Hugo by možná nechal matku na pokoji, Rose k ní pospíchala plná obav.

„Mami, proč pláčeš?”

Matka prudce vzhlédla, překvapila ji. „Ach, Rosie. Neslyšela jsem tě přicházet.”

Rose si všimla, že matka má trochu červené oči a tváře mokré od slz. Musela už plakat delší dobu.

„Co se stalo, mami?” zeptala se.

„Ach, nic, Rose. To nic není,” namítla matka a během toho začala sbírat věci rozložené na stole.

Jedna z nich spadla na zem a Rose ji rychle zvedla, aby si ji prohlédla.

Šlo o fotografii, zachycující tři osoby. Navzdory tomu, že byla pořízená v době, kdy byla její matka hodně mladá, dalo se jednoznačně poznat, že je jednou z těch tří, podle jejích čokoládových očí a bujných hnědých vlasů. Další z nich byl očividně její otec - zrzavé vlasy, velký nos, pihy a šlachovitá postava. Ale neměla ponětí, kdo byl ten třetí; brýlatý chlapec s laskavým úsměvem, kšticí neukázněných černých vlasů a těma nejzářivějšíma zelenýma očima.

„Kdo to je, mami?” zeptala se Rose a ukázala na něj prstem.

Matka mlčela a zdálo se, že je rozpolcená. Očima těkala mezi fotografií a svou dcerou.

Nakonec si povzdechla, znovu se posadila na židli a řekla: „No, předpokládám, že je správné, abys to věděla…”

Zadívala na Rose, která ji s očekáváním sledovala.

„Dobře. Ten chlapec na fotce je Harry Potter.”

Rose při tom jméně vykulila oči. Odněkud ho znala. Několikrát slyšela to jméno říkat svou babičku Molly a tetu Ginny. A nezaslechla, jak se její rodiče hádali kvůli někomu, kdo se jmenoval Harry?

„Kdo to je?” zeptala se Rose.

„Harry je… byl,” opravila se její matka, „můj nejlepší kamarád. Byl to jeden z nejmilejších lidí, jaké můžeš potkat. Laskavý, statečný a čestný. A vždycky si našel cestu, jak pomoct lidem, kteří to potřebovali, a dělat to, co je správné, ne to, co je snadné.”

„A byl to tvůj nejlepší kamarád?” ujišťovala se Rose.

Když matka přikývla, pokračovala: „Jak to, že jsem se s ním nikdy nesetkala? Umřel ve válce?”

„Nevím. Nevím, co se s ním stalo?”

„Jak to?”

„Tvůj táta a Harry se jednoho dne pohádali. Rozkmotřili se a tvůj otec odešel. Já šla s ním,” přiznala a pak hořce dodala, „největší chyba mého života.”

„Snažila ses ho najít?”

„Ano. Vždycky se chtěl podívat do vesničky, kde jsou pochovaní jeho rodiče. Strávila jsem celé tři měsíce osm hodin denně tím, že tam čekala, jestli se objeví, a pak v tom hlídkování pokračoval někdo další. Nikdy nepřišel a my nemohli udělat nic dalšího, abychom ho našli. Byli jsme nuceni uprchnout ze země.”

„Takže už jsi ho nikdy neviděla?”

„Ne.” A s tímto slovem začala její matka znovu plakat.

Rose se vyšplhala na sousední židli, objala matku a doufala, že ji trochu utěší. Mezitím se její devítiletá mysl vzpamatovávala z představy, že se matka a její nejlepší kamarád rozešli za tak strašný podmínek a už nikdy se znovu nesetkali. A matka si myslela, že opustit Harryho a jít s otcem byla obrovská chyba. Jak se mohli nejlepší kamarádi takhle rozdělit?

***

Když se Rose probrala k vědomí, mírně se pohnula. Pomalu otevřela oči, aby zjistila, v jaké se nachází situaci. Ležela na zádech, dobře tři metry nad ní byla béžová plachta, která připomínala střechu. S myšlenkou, kde asi je, se posadila a z čela se jí svezl vlhký kus látky. Nevěnovala tomu pozornost.

Nacházela se v posteli, zabalená do dek, ve zdánlivě obrovském stanu, což ji mátlo. Poslední věc, co si vybavovala, bylo, že se schoulila mezi silné kořeny velkého dubu. Ucítila bolest v rameni, kde ji zranil vlkodlak, a zvedla ruku, aby se dotkla rány. Překvapilo ji, když zjistila, že ji má obvázanou.

Odhodila přikrývky a objevila, že je stále zcela oblečená. Zvedla se z postele, postavila se a rozhlédla. Stan byl docela velký, tak velký, že briskně došla k názoru, že musí být kouzelnický.

Vypadalo to, že uvnitř nikdo další není.

Podél jedné strany stanu stál malý dřevěný stůl přetékající něčím, co na první pohled vypadalo jako hromada haraburdí. Když se však přiblížila, aby lépe viděla, zjistila, že nepořádek se skládá z mnoha věcí včetně různých knih, skleněných lahviček (z nichž některé byly rozbité), brků, útržků pergamenu a kusů oděvu.

Rose jednu z knih zvedla a přečetla si název na hřbetě. Stálo tam „Bajky barda Beedleho”.

Ten titul dobře znala. Šlo o sbírku krátkých příběhů jako „Kouzelník a skákavý hrnec”, „Fontána příznivé sudby” a „Králice Alice a chechtavý pařez”. Všechny byly určené pro kouzelnické děti. Taková kniha se zdála poněkud bezvýznamná, a proto ji odložila a sáhla po jiné.

Šlo o knihu s deskami vyřezanými z mahagonu, což bylo neobvyklé dokonce i u kouzelnické knihy.

Opatrně ji otevřela. Uvnitř uviděla fotku muže a ženy, přibližně ve stejném věku, jako byla ona sama, možná i o rok nebo o dva mladší. Žena měla dlouhé zrzavé vlasy a zářivě zelené oči, ale její pozornost zaujal muž s kšticí rozcuchaných černých vlasů a brýlemi ležérně posazenými na kořenu nosu… vypadal skoro jako… ne. To nemůže být pravda.

Otočila pár dalších stránek a našla fotky tohoto páru s přáteli nebo jen spolu, oni a jejich přátelé ve svatební den, pár s miminkem, a pak…

Rose překvapeně upustila knihu zpátky na stůl. Zvedla chvějící se ruku k ústům a snažila se uklidnit, než se znovu podívala na onu fotografii.

Byla úplně stejná jako ta, nad kterou našla před více než jedenácti lety plakat svoji matku. V levé části fotky stála její matka, ne starší než dvanáctiletá, s velkými zuby a huňatými vlasy. A vpravo její otec, vytáhlý, pihovatý, s dlouhým nosem. A tam uprostřed…

Za jejími zády se otevřel vchod do stanu. Rose se překvapeně otočila a uviděla muže, který vešel. Nikdy dřív se s ním nesetkala, ale poznala ho okamžitě. Navzdory po ramena dlouhým vlasům, které teď byly špinavé, zacuchané a prokvetlé šedými prameny, a navzdory neuspořádaným trsům vousů, které mu pokrývaly většinu krku, se ty zelené oči za brýlemi nedaly s ničím splést. Stejně jako jizva, která mu hyzdila čelo.

Usmál se na ni, ale Rose poznala, že to bylo nucené. „Aha, tak jsi tedy konečně vzhůru.”

„Prosím?” otázala se Rose nečekaně pisklavým tónem.

„Našel jsem tě pod stromem,” odpověděl. „Byla jsi úplně mimo, tak jsem tě vzal sem. Trochu jsem tě zazáplatoval. Prospala jsi tři dny.”

„Cože?”

„Jo. Začal jsem uvažovat, jestli se vůbec probereš. Ehm, jsem Harry mimochodem.”

„Já vím,” odpověděla Rose a vzápětí sebou trhla.

Zvědavě se na ni zadíval. „Jak to víš?” zeptal se a náhle měl v ruce hůlku a mířil s ní na ni. „Jsi jedna z nich?”

„Jedna z koho?”

„Smrtijedů. Zkontroloval jsem ti ruku, ale -”

„Ne. Nejsem Smrtijed. Vím to, protože -” snažila se vymyslet hodnověrnou krycí historku, ale rozhodla se kousnout do kyselého jablka. „Vím to, protože jsem vyrůstala na příbězích o vás. Jsem Rose Weasleyová. Můj otec je Ron Weasley a moje matka je Hermiona Grangerová.”

Harryho tvář při zmínce jmen jejích rodičů naplnila bolest. Několik dlouhých okamžiků vládlo ticho, během kterého si Rose přála, aby jména rodičů nevyslovila. Nakonec se Harry zeptal: „Takže jsou naživu?”

Rose odpověděla přikývnutím a dodala: „Žijí v Austrálii.”

„Takže ti zbabělci uprchli.”

„Neměli moc na výběr -”

„To zrádci obvykle nemají.”

Rose věděla, že její rodiče udělali strašnou věc, když opustili Harryho, ale nechystala se mu dovolit, aby je nazýval zrádci. Přece se nepřipojili k Voldemortovi nebo něco takového.

„Bylo to buď to, nebo smrt. Víte, že Vy-víte-kdo obsadil Bradavice, ne?”

„Jsem si dobře vědom toho, že obsadil Bradavice,” odpověděl Harry chladně. „Jsem si dobře vědom, že zabil každého, kdo se mu odmítl klanět, studenta nebo dospělého. A jsem si dobře vědom toho, že pak pokračoval přes celé Britské ostrovy a daleko na kontinent.”

„Pak tedy…” začala Rose, ale každý argument jako by jí odumřel v krku.

„Co vůbec děláš v této zemi?” zeptal se Harry. „Proč nejsi se svými rodiči tam, kde je to bezpečné?”

Rose, šťastná ze změny tématu, se toho rychle chytila a pověděla Harrymu o operační skupině, jejíž byla součástí. Pověděla mu o misi, které se zúčastnila, a tom, jak se to všechno totálně pokazilo.

„Páni,” zamumlal Harry. „A já si myslel, že mám sklony k hloupě vznešenému chování. No a co tu ještě děláš? Určitě jsi měla přenášedlo na cestu domů.”

Rose zakroutila hlavou. „Ten vlkodlak mi sebral tašku s přenášedly.”

Harry se zamračil a zeptal se: „A ty jsi neměla záložní přenášedlo pro případ nouze?”

Když Rose zavrtěla záporně hlavou, Harry obrátil oči v sloup a zamumlal si pro sebe: „Samozřejmě. Kdo kdy slyšel o kouzelníkovi se záložním plánem?” Poté pokračoval směrem k ní: „No, předpokládám, že by ses tu měla pohodlně zabydlet. Myslím, že na dnešek večer mám dost jídla pro nás oba, ale ráno budeme muset vyrazit na lov.”

To Rose zaskočilo. „Chcete, abych zůstala?” zeptala se.

Harry pokrčil rameny. „Jen ti to doporučuju. Vyjdeš ven,” ukázal k východu ze stanu, „a do týdne tě chytí a umučí k smrti.”

A s tím se k ní otočil zády a zamířil do té části stanu, která byla jasně rozpoznatelná jako kuchyňský kout.

Rose zůstala stát a sledovala ho s překvapeným výrazem ve tváři. Krátce předtím si byla jistá, že se ji po zmínce o jejích rodičích chystá vyhodit, a teď jí nabízel útočiště a jídlo. Nedávalo to smysl…

„Ale ano, dává,” řekl hlas v její hlavě. A ona věděla, že ten hlas má pravdu. Její matka ráda říkávala, že „Harry zachraňuje lidi”. Vypadalo to, že i přes roky bolesti, které prožil, se proti ní nechystal použít to, že ho její rodiče opustili. I když mohl.

Díky Merlinovi za drobné milosti!

Rychle se také ujistila, že mu vlastně nemůže ublížit, i kdyby byla jeho nepřítelem. V boji ztratila hůlku a teď se po rychlém prohledání kapes zdálo, že někam založila i nůž.

Zvažovala, jestli jí ho Harry pro jistotu nesebral.

Rozhodla se, že se ho na to zeptá později, a zamířila do kuchyně. Konec konců by od ní bylo neslušné jíst Harryho jídlo a nepomoct mu s jeho přípravou.

Nad plamenem se už peklo nějaké maso a pomalu se otáčelo.

„Co to je?” zeptala se.

„Holub,” odpověděl Harry.

Rose při představě pojídání holuba znechuceně nakrčila nos.

Harry zahlédl její výraz a dodal: „Neboj se. Není tak špatný. Chutná trochu jako kuře, ale o něco výrazněji a někdy po ořechách nebo nějakých bobulích.”

Rose se rozhodla počkat se soudem, až ho ochutná.

***

Později…

Harry vyšel ven ze stanu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a všechno si promyslel. Musel přiznat, že když o tom teď přemýšlel, Rose se Hermioně hodně podobala, a uvažoval, proč si to neuvědomil dřív. Nejspíš proto, že bylo tak nepravděpodobné, že jediná osoba, která ho po tak dlouhé době najde, bude náhodou Hermionina dcera. Byl to ale šok zjistit, kdo jsou její rodiče, a přirozeně ho to přimělo pochybovat o její důvěryhodnosti. A přesto jí dovolil zůstat. Nemohl pořádně přijít na to proč, ale kdyby měl být sám k sobě upřímný (což nebyl), připustil by, že za nemalou část jeho rozhodnutí dovolit jí zůstat mohla samota.

Měl jen malou povědomost o čase, ale podle Roseina věku (protože jí bylo nejméně osmnáct) mohl vytušit, že už je sám asi dvacet let.

Merline, bylo to už tak dávno? Dost dlouhá doba na to být sám, skrývat se před světem a hýčkat si svou bolest.

Ano, přinejmenším na úrovni podvědomí byla Harryho ochota dovolit Rose zůstat pokusem zmírnit samotu. Určitě by bylo jiné mít vedle sebe někoho dalšího. Někoho, s kým si může promluvit.

Ne že by jí úplně důvěřoval. Její nůž odpočíval v zásuvce u jeho postele, kterou měl vždy zamčenou, a ještě se jí ho nechystal vrátit.

Samozřejmě, že ne všechno, co s sebou přinesla, bylo vítané. Zmínila se o bitvě v Bradavicích, jako kdyby to byl jen fakt, o kterém si přečetla v jedné ze svých školních učebnic. Harry na druhou stranu dělal maximum pro to, aby vzpomínky na tuto bitvu zaplašil. Nebyl tam, ale Voldemort se postaral, aby všechno viděl.

Pokusil se ty vzpomínky vyhnat z mysli, zaklonil tedy hlavu a podíval se na nebe.

Mraky se stáhly stranou a odhalily srpek měsíce. Okamžitě mu to někoho připomnělo a v mysli se vynořila vzpomínka na strašlivý křik. Harry ji opět násilně potlačil, otočil se a vrátil se dovnitř. Na tohle rozhodně nechtěl vzpomínat.

Uvnitř stanu se zadíval na Rose, která se po večeři rozhodla jít vyspat (její tělo se stále cítilo vyčerpané). Nevědomky se uložila do té postele, která dřív patřila její matce.

Nakonec uznala, že holub je ucházející jídlo. Škoda, že k němu neměli nic dalšího.

S myšlenkou na to, co asi teď přinese budoucnost, když tu měl společnost, zamířil do své vlastní postele. Doufal, že přítomnost někoho dalšího by mohla noční čas učinit o něco snesitelnější.

***

PA: Tak tady to máte. Harry je zpět, Rose se s ním setkala a řekli si dost na to, aby mohli vyhlásit příměří. Při komentování ale pamatujte na to, že zdaleka nejsou nejlepší kamarádi. To bude teprve muset přijít. Harry ji neodstrčil díky své osamělosti a skutečnosti, že navzdory všemu, co ho potkalo, není úplný parchant, aby ji poslal na smrt. Vím, že tato kapitola nezachází příliš do podrobností, zejména co se týče minulosti, ale myslím, že Harry a Rose se musí spolu nejdřív cítit pohodlněji, než bude moci dojít na důvěrnější vyprávění. Nebojte se ale, v příští kapitole přijde další příběh a získáme náznak toho, jak velký pokrok Harry udělal. Ve skutečnosti bude několik příštích kapitol o tom, jak se budou Harry a Rose navzájem poznávat, seznamovat se s minulými událostmi a pracovat na dalším posunu. A ano, za odchodem Rona a Hermiony z Británie do Austrálie je trochu víc důvodů, než jen to standardní, že ji „Voldemort obsadil”. Původně jsem měla v plánu to dát sem, ale zdálo se mi trochu divné přinést v tuto chvíli takovou informaci.

(...)