Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2.

Mrzutý pohled, který na něj Harry vrhl, málem přiměl Draca k dalšímu úšklebku. V stříbřitě šedých očích se mu pobaveně zalesklo a pohodlně se opřel v křesle. „Aha, to už je mnohem lepší, Pottere. Skutečně se ti podařilo udělat ze sebe napůl reprezentativního kouzelníka.“

Harry, oblečený do černého hábitu lemovaného zelenou a stříbrnou barvou, potlačil nutkání vytáhnout hůlku a zaklít jej na dvě doby. „Dovol, abych ti připomněl, Malfoyi, že léta nijak nepřispěla k ovládnutí mé výbušnosti, zejména pokud jde o tebe.“

„Ale no tak, ty bys proklel neozbrojeného člověka?“ Draco se na něj usmál, než ho kamenně chladný pohled přiměl zaváhat. „Na to jsi příliš velký Nebelvír.“

Harrymu v hlavě náhle zajiskřila vzpomínka a rty se mu roztáhly v pomalém, téměř dravčím úšklebku. „Za což bych ti měl opravdu poděkovat, fretko. Protože bych jinak byl stejně slizký had jako ty.“

To způsobilo, že Dracovo sebeovládání mírně ochablo, a na Harryho zůstal otevřeně zírat s očima doširoka rozevřenýma a nedůvěřivýma. Lehce zmatený pohled mu zůstal na tváři i ve chvíli, kdy do místnosti téměř královsky vplula jeho matka, která pouze mírně povytáhla obočí, než se otočila k více než jen trochu samolibě se tvářícímu Harrymu. „Povězte, pane Pottere, jak se vám podařilo tak rychle zničit vyrovnanost mého syna?“

„Léta praxe?“ nabídl Harry. Jeho výraz ale rychle zchladl. „Paní Malfoyová. Už je to nějaký čas.“

Skrytý náznak v tom prohlášení ženu téměř přiměl k úšklebku, ale jen pokývala hlavou a pak se elegantně posadila. „Ano, asi ano. Vypadáte pozoruhodně čistěji než při našem předchozím setkání. Stěží ve vás poznávám toho zhulákaného zpustlíka, kterého můj syn včera večer vytáhl ze stoky.“

„Je hezké vidět, že moje vzpomínky na Malfoyovský důvtip a šarm neotupil božský oddech od jejich společnosti,“ kontroval Harry kysele, setkal se s jejím pohledem a ani na okamžik neuhnul.

„S vaším slovníkem ale zřejmě udělal divy. Sotva v něm rozeznávám to nekulturní dítě, které jsem potkala naposledy.“ Narcisiny oči se zúžily do ledových štěrbin a rty se sevřely do tenké čárky, když hleděla do vyzývavých smaragdových očí muže před sebou.

Zmatený Draco nespouštěl pohled z Harryho a zdálo se, že mu nic neunikne ze slovního souboje s jeho matkou, jaký ještě nikdy nikdo neviděl. „Jaké dítě by to mohlo být? To, které zabilo tisíciletého baziliška vypuštěného vaším manželem do školy plné dětí, včetně vašeho vlastního? To, které pomohlo zajmout téhož muže, když se svou bandou Smrtijedů vtrhl na ministerstvo? Nebo to bylo to dítě, které uchránilo vašeho manžela, vašeho syna a dost možná i vás před deportací do Azkabanu?“

Narcisino obočí sebou škublo, zatímco ta chladná slova na ni křičela pravdu v každé větě, až se jí v krku zvedla žluč. Potlačila vzrůstající pýchu a zkroušeně přikývla hlavou. „Děkuji, že jste mi to připomněl, pane Pottere. I když by mě docela zajímalo, kde jste se naučil mluvit jako dospělý.“

Pokrčil rameny a nedbale zvedl sklenici džusu na stole. Po rychlém napití se ušklíbl a postavil ji zpět. „Poslední tři roky jsem žil s Andromedou – co myslíte, že děláme během mých zřídkavých záchvatů jasnozřivosti?“

„A najednou toho tolik dává smysl,“ nemohla se Narcisa zdržet zamumlání pod nos, zatímco studovala zachmuřeně vzdorovitého muže před sebou, shrbeného v křesle, kterému divoké černé vlasy téměř zakrývaly oči. „Přemýšlela jsem, proč dovolila tenhle nesmysl.“

Harry štěkl náhlým, napůl pobaveným, napůl sarkastickým zasmáním a nabídl hořký úšklebek. „Co na to říct? Vždycky jsem se rychle poučil, když jsem musel čelit konfrontaci. Schopnost, která, zdá se, vašemu manželovi a synovi poněkud chybí.“

Narcisa si rezignovaně povzdechla, otočila hlavu, a jelikož nemohla jinak, usmála se na svého stále ještě zírajícího syna. „Není to tak docela to, co sis představoval, drahý Draco, že?“

„Myslím, že se stále snaží uchopit skutečnost, že jsem mohl být ve Zmijozelu, nebýt jeho… inspirace.“ Harry dlouhými, štíhlými prsty se zahálčivou pohodou uchopil okraje sklenice s džusem, znovu se opatrně napil a ušklíbl se. „Nepředpokládám, že by byl problém požádat k tomuhle o trochu whisky? Měl bych dost potíží zvládnout to i opilý.“

„Ani náhodou, nádhero,“ odpověděl Draco, když se vytrhl z omámení a bez okolků mu přistrčil lektvar. „Vypij to.“

„Způsoby, Draco, způsoby,“ zasyčela Narcisa mírně, i když nad lektvarem zvedla obočí.

„Nezastavujte ho kvůli mně, alespoň mu můžu svobodně říkat freneticky hopsající fretčák,“ opáčil Harry s úsměvem a pak se vyděšeně podíval na lektvar. Jeho otázku přerušil nový hlas dřív, než se stačil zeptat.

„Víš, vždycky mě zajímalo, proč přesně mu vy nebelvírští takhle říkáte.“ Hlas byl Harrymu matně povědomý, přesto nedokázal přesně zařadit, kde ho slyšel naposledy, když splynul ze rtů starší z dvojice podobných blondýnek. Ta, co mluvila, nenuceně a vyzývavě povytáhla obočí. Dlouhé světlé vlasy jí úhledně spadaly na záda, chladné tmavé oči jiskřily rozvážnou spekulací.

„Ach, Pottere, dovol, abych ti představil svou snoubenku Astorii Greengrassovou a její starší sestru, naši spolužačku Dafné.“ Draco se se postavil k uvítání příchozích a usmál se na mladší z obou žen. Ta okamžitě nasadila vlastní úsměv, ladně zamířila k židli po jeho boku a jemně ho políbila na rty. „Astorie, jsi krásná jako vždycky.“

„Nechvalně proslulý Harry Potter.“ Astoria dovolila Dracovi, aby jí přitáhl židli, a když se posadila, vrhla na něj vděčný úsměv. Následně začala studovat stále líně rozvaleného muže, který tak seděl záměrně v kontrastu k téměř královsky vyrovnaným Malfoyům. „Měla jsem dojem, že si s mým snoubencem nerozumíte zrovna nejlépe.“

„Nerozumíme,“ odpověděl Harry prostě a vyslal další pohled směrem k opět samolibě se usmívajícímu Dracovi. „Jsem tady, protože mě přistihl v nepříliš reprezentativním stavu a zatáhl mě do jedné ze svých malých pletich.“ Otočil se a na okamžik kývl směrem k dosud stojící Dafné. „Greengrassová.“ Pak se otočil a upřel oči na Draca. „A proč chceš, abych vypil tenhle lektvar?“

„Neodpověděl jsi mi na otázku, Pottere,“ přerušila ho Dafné, zkřížila ruce na hrudi a zpražila Harryho pohledem.

„Proč bych měl?“ Harry se na okamžik zarazil, ale zlomyslně se ušklíbl, jakmile zachytil v Dracových očích úlevu. „Ale co, sakra! Vždycky rád vyprávím historky o Malfoyových trapnějších přehmatech.“

„Opravdu, to není třeba,“ vložil se do hovoru Draco spěšně a gestem ukázal směrem k lektvaru. „To je na…“

„Ale ne, na tuhle historku jsem čekala skoro deset let, Draco,“ přerušila ho Dafné a konečně se posadila na jedinou volnou židli vedle rozvaleného Harryho. „Takže žádné vykrucování.“

Narcisa s rezignovaným povzdechem vyslala směrem ke svému synovi zamračený pohled a bojovala se samolibým úsměvem, který hrozil ovládnout její rysy, zatímco poslouchala, jak Harry začíná vyprávět. „Je to vlastně docela jednoduchý příběh. Všechno to začalo v našem čtvrtém ročníku, to si pamatuješ, viď, Greengrassová? Náš drahý Malfoy se naparoval a dělal ze sebe obecně otravného osla, a zatímco jsem soutěžil v tom zatraceném zbytečném turnaji, snažil se mě popichovat při každé příležitosti.“

„Během prvního úkolu jsi předvedl působivý letecký výkon.“ Dafné se opřela do svého křesla a jen mávla rukou na znamení neutrálního souhlasu.

„Ano, no, vždycky se o mně říkalo, že to s koštětem opravdu umím.“ Harry jen lehce zakýval obočím a ještě víc se usmál nad lehkým zrudnutím a zamračením, které se mu u ní podařilo vyvolat. „Ale po jednom konkrétním dni, upřímně řečeno, už si nepamatuju kterém… ty jo, Malfoyi?“

Na tiché zamračení a zavrtění hlavou Harry souhlasně přikývl a mávl rukou. „Každopádně jsme měli jednu z našich malých konfrontací, došlo k výměně slov a na trochu verbální šermovačky – upřímně řečeno, už si nepamatuju podrobnosti – a jako obvykle jsem toho vzteklého klučinu opustil.“

Znovu se napil a znovu se znechuceně ušklíbl na džus. „Fuj, kde je alkohol, když ho potřebuješ?“ Povzdechl si a poraženě se zamračil na Malfoye. „Takže tady náš milý, zvlášť inteligentní Zmijozel počkal, až se k němu otočím zády, aby se svými knižními zarážkami – pamatuješ si je, viď, Greengrassová? Jů a Hele?“

„Možná si matně vzpomínám na některé spolubydlící, kteří odpovídají tomuto popisu,“ připustila Dafné s úsměškem.

„No, tak to si jistě dokážeš domyslet, o co se pokusili, když jsem se k nim otočil zády.“ Harry se znovu napil a náhle s grimasou celou sklenici dopil, než ji prakticky upustil na stůl.

„Hmm… No, chytré by bylo, kdyby odešli, sestavili si plán a připravili léčku na místě a v čase, který si sami zvolí,“ klepala si Dafné zamyšleně na spodní ret. „Takže si dovedu představit, že se tě hned na místě pokusili proklít.“

„Pět bodů pro Zmijozel, Greengrassová!“ souhlasil Harry s úsměvem, když si všiml, jak Draco mírně zrudl rozpaky a Narcisa si rezignovaně povzdechla. „Vskutku se o to pokusili. A pro jednou v životě jim to málem vyšlo, kdyby se neobjevil tohoroční člen klubu ‚Zabijme Harryho!‘, neproměnil je tři ve fretky a neposkakoval s nimi po chodbě.“

„Klub ‚Zabijme Harryho!‘?“ dovolila si otázku Astorie s poněkud zmateným výrazem, než Harry, Draco a Dafné jednohlasně odvětili.

„Učitelé obrany.“

„No, upřímně řečeno, Remus se mě pokusil zabít jen proto, že tak spěchal, aby mě zachránil, až si zapomněl vzít vlkodlačí lektvar. Lockheart mi chtěl jenom vymazat paměť a udělat ze mě slintajícího idiota a Snape mě prostě rád trápil a rval mi myšlenky z hlavy.“ Harry se odmlčel, promnul bradu a chvíli přemýšlel. „A Barty vlastně nebyl špatný učitel, koneckonců jsem se od něj naučil, jak setřást Imperius. Byl to jen úplně šílený Smrtijed.“

„Barty?“ Tentokrát se zatvářila zmateně Dafné a zamrkala. „Nikdy jsme neměli učitele obrany, který by se jmenoval Barty.“

„Jistěže měli. Jen jsi ho znala jako profesora Moodyho. Tu placatku, ze které si pořád upíjel? Mnoholičný. Ve skutečnosti to byl Barty Skrk mladší.“ Harry se na chvíli odmlčel, než se mu ve tváři objevil záblesk melancholie. „Skutečný ‚Pošuk‘ byl mnohem, mnohem děsivější chlapík. Kéž bych ho byl lépe poznal, než ho Tomík zabil.“

Když se nevěřícné ticho protáhlo, Harry zvedl láhev, kterou mu Draco přistrčil. „Tak co tu máme, lektvar?“

„Je to detoxikační lektvar. Opravdu nechci strávit týden tím, že tě budu přivazovat k posteli a ujišťovat se, že si neublížíš, zatímco se tvé tělo bude čistit od toho bordelu, který jsi v něm nadělal,“ odpověděl Draco s neutrálním pokrčením ramen. „Strašně nepříjemný proces.“

„Aha, chápu. Tak do dna.“ Harry do sebe rezignovaně hodil lektvar a spolkl ho na jeden lok, načež lehce zamrkal. „Hmm, není to špatné, chutná to trochu jako vodka s džusem.“

„Aha, jasně…“ Draco neurčitě přikývl a pak gestem ukázal ke dveřím. „Koupelna je hned támhle, uvidíme se asi za hodinu, až dokončíš očistu od všech těch toxinů.“

„Počkej, cože?“ Harry ztuhl při pohledu na náhle se uculujícího Draca, dokud nepocítil náhlou nevolnost v žaludku spolu s tlakem ve střevech i v močovém měchýři. „Draco….“

„Nejdřív jsem ti chtěl o těch účincích říct, ale pak jsi musel začít vyprávět tu historku.“ Dracův úsměv se jen zvětšil, když sledoval, jak Harrymu po tváři přeběhlo zděšené uvědomění. „Bav se.“

Harry zatnul zuby, vstal, královsky zvedl hlavu a zadíval se na blonďáka naproti sobě. „Tohle nezůstane bez odezvy, Malfoyi.“ A s tím se cílevědomou chůzí vydal ke koupelně, hlavu vztyčenou, když vklouzl dovnitř a zamkl za sebou dveře.

Astoria si povzdechla a věnovala svému snoubenci trochu nespokojený pohled. „Bylo to nutné, Draco?“

„Ani v nejmenším,“ připustil vesele a usmál se na ni. „Ale ať jsem prokletý, jestli to nebylo zatraceně uspokojující.“

„Draco, uvědomuješ si, komu přesně jsi před chvílí hodil rukavici, že?“ Narcisa pomalu povytáhla obočí a chvíli studovala svého syna, když zachytila zmatený výraz v jeho tváři i ve tváři sester Greengrassových. „Slyšel jsi někdy o Pobertech?“

„Vzpomínám si, myslím, že matka a otec se o tom jménu jednou nebo dvakrát zmínili,“ ozvala se Astorie, v tmavých očích mírnou zvědavost, když se tázavě podívala na svou budoucí tchyni. „Byli to nějací šprýmaři v Bradavicích, že?“

„Ti nejchytřejší, nejkreativnější, nejgeniálnější a nejzlomyslnější vtipálci, jaké Bradavice do dnešních dob znají,“ souhlasila Narcisa a usadila se zpátky na své místo.

„Skupina, kterou tvořili James Potter, Sirius Black, Remus Lupin… a Petr Pettigrew.“ Poslední jméno bylo vysloveno s krajním znechucením a před nimi se objevila královsky vyhlížející žena středního věku, jejíž oči s těžkými víčky byly tmavé a ostražité. Za ruku držela nervózně vyhlížejícího šesti nebo sedmiletého chlapce s lesklými, neonově modrými vlasy, který vyplašeně vykukoval zpoza jejího hábitu.

„Ach, teto Andromedo, to je od vás hezké, že jste se k nám připojila!“ vesele promluvil Draco. „Nemohli byste se s mým bratrancem posadit?“

„Vážím si vaší nabídky, pane Malfoyi,“ odpověděla žena s mírným nakloněním hlavy, ale zůstávala chladná. „A mohla bych se otázat, kde přesně je celý důvod mé přítomnosti?“

„Obávám se, že je momentálně trochu… indisponován.“ Draco se na chvíli odmlčel, pak si na krk přiložil kouzlo Sonorus a zavolal. „Jak to tam vypadá, Pottere?“

V opětovaném křiku byla cítit velikost hněvu. „ZA TOHLE TĚ DOSTANU, MALFOYI!“

„Vidíte?“ pokračoval s bezstarostným úsměvem Draco po zrušení kouzla. „Jak jsem říkal, je momentálně dost indisponován. Měl by se odtamtud dostat tak za hodinu.“

„A čím přesně jste ho tak indisponoval?“ Chladná úsečná slova prořízla vzduch a Draco se přistihl, že se kroutí pod ledovým pohledem, který mu až příliš připomínal pohled jeho matky, když měla jednu ze svých nálad.

„Tady Malfoy měl jeden ze svých proslavených okamžiků absolutní geniality,“ ozvala se Dafné a zvědavě povytáhla obočí nad ledovou interakcí mezi ženou a jejími hostiteli. „Dal Potterovi detoxikační lektvar a nezmínil se, jak přesně někoho detoxikuje, dokud ho Potter nespolkl.“

„Trvám na tom, že bych mu plně prozradil, co to je a co to dělá, kdyby se nerozhodl, že mě ztrapní před mou snoubenkou,“ zamumlal Draco tiše, načež se narovnal a znovu se na tetu usmál. „Teto Andromedo, bratranče Teddy, tohle je moje snoubenka Astorie Greengrassová a její sestra a bývalá spolužačka moje a Pottera, Dafné.“

Andromeda se na mladého muže chvíli dívala, než se s tichým povzdechem sesunula na prázdnou židli, kterou nedávno uvolnil Harry, a vykouzlila po svém boku menší židli pro Teddyho, načež pohlédla směrem k Narcise. „Nemá ani ponětí, co udělal, že?“

„Vůbec ne,“ přitakala Narcisa, obrátila pohled k nervózně vyhlížejícímu chlapci, jehož vlasy se náhle během několika okamžiků změnily z modrých na zelené a blond, a její oči změkly. „Vidím, že je po matce.“

„Ty jsi znala mou mámu?“ konečně promluvil Teddy a s vykulenýma očima se podíval na nejstarší ze tří blondýnek sedících u stolu.

„Setkala jsem se s ní jen jednou nebo dvakrát, a nikdy ne za těch nejlepších okolností.“ Narcisa se na okamžik odmlčela, když zahlédla, jak se sestře napjal pohled, a pak tiše pokračovala. „Neuvědomila jsem si, jak moc toho lituji, dokud neodešla.“

„Aha… Víš, zabila ji sestra babičky Andy.“ Teddy to prohlásil tak věcně, až sebou zbytek stolu překvapeně cukl. Teddy nicméně pokračoval, aniž by si něčeho všiml. „Strejda Harry o tom občas mluví, když je nemocný. Mluví o spoustě věcí. Třeba o tom, jak moc se mu stýská po tátovi a mámě a po tátově kamarádovi Siriusovi. Byl to kmotr strejdy Harryho, stejně jako je strejda Harry můj, víš.“

„Ano, Teddy, já vím,“ řekla tiše Narcisa a zadívala se do talíře před sebou, zatímco zbytek stolu ztichl. „Sestra tvé babičky byla taky moje sestra.“

„Aha… Jaké to je mít sestru?“

Prostá upřímnost otázky Narcisu naprosto zaskočila, když se podívala do měnících se odstínů chlapcových očí, a pak s lehkým, hořkosladkým úsměvem zavřela víčka. „Bylo to něco, čeho jsem si nikdy nevážila, dokud jsem o to nepřišla.“ Pak oči znovu otevřela a smutně se na chlapce usmála. „Když máš někoho tak blízkého, je pro tebe mnohem snazší si navzájem ublížit, a někdy si neuvědomíš, že jsi udělal něco, co jsi neměl, dokud není příliš pozdě na to, abys to napravil.“

„To nezní moc dobře,“ připustil Teddy a zavrtěl se na sedadle.

„Mělo to i své dobré stránky.“ Narcisa se ještě chvíli usmívala, než pokračovala. „Chceš si poslechnout příběh o třech sestrách, Teddy?“

„Jasně!“ Chlapec ženě úsměv oplatil, zatímco zbytek stolu v okouzleném tichu čekal, až žena začne vyprávět.

„Byly jednou tři sestry…“

„Bylo, nebylo?“ přerušil ji Teddy a v očích mu zajiskřilo nadějí.

„Skutečně, kdysi dávno byly tři sestry, svým způsobem princezny jednoho starobylého a hrdého rodu.“

„Byly krásné?“

„Říkalo se, že byly nejkrásnějšími čarodějkami své generace,“ souhlasila Narcisa se smutným, trochu ztraceným úsměvem na rtech. „Každá měla rychlou mysl a mocnou magii, ale dvě z nich, nejmladší a nejstarší, se narodily s přílišnou pýchou, zatímco prostřední sestra měla vůli, která se odmítala před kýmkoli sklonit.“

Narcisa nechala slova chvíli viset ve vzduchu, nechtěla se sestře při vyprávění podívat do očí. „Každá z nich se nakonec vdala. Nejmladší měla to štěstí, že její srdce patřilo muži, kterého její rodina schvalovala, bohatému a pohlednému, ale se stejnou prokletou pýchou, jakou měla ona. I nejstarší se provdala za muže, kterého její rodina schvalovala, ačkoli k němu chovala jen nepatrný obdiv.“

„A prostřední sestra?“ zeptal se Teddy a oči mu jasně zářily.

„Vzala si silného a opravdového muže, dobrého muže, kterého milovala nade vše. Ale její rodina to se svou prokletou pýchou odmítla vidět, a tak ji zavrhla a otočila se k ní zády jako k vyděděnci,“ odpověděla Narcisa smutně. „Nejstarší ze sester se rozzuřila, že jí ten muž ukradl sestru, muž, kterého kvůli své pýše považovala jen za špínu. Nejmladší byla zraněná a zmatená, přemýšlela, proč ji její milovaná sestra opustila, proč ji opustila kvůli někomu, koho se učily nenávidět.“

Narcisa se pomalu, zhluboka nadechla. Teddy na ni zíral širokýma, tázavýma očima a chvilku trvalo, než uslyšela jeho otázku. „Co se stalo?“

„Nejstarší sestra si nakonec našla muže, který si získal její srdce a její věrnost, ale byl to temný, zlý a krutý muž. Zničil ji a přetvořil k obrazu svému. Nestala se ničím víc než jeho psem, jeho temnou lovkyní, která šířila strach, bolest a utrpení. I ta nejmladší ve své pošetilé pýše uvěřila tomu muži a její manžel se rozhodl sloužit jako jeho pravá ruka. A svět se před nimi třásl strachy, když dělali strašné, hrozné věci.“

„To zní špatně,“ poznamenal Teddy a vážně pokýval hlavou.

„Bylo to špatné,“ tiše souhlasila Narcisa a přikývla zpátky. Zlehka se na chlapce usmála. „Ale ne všechno bylo špatné. I když kolem nich začala zuřit válka, ztracená sestra porodila se svým milujícím manželem dítě, krásnou bystrou dceru, ze které měla jednou vyrůst silná a starostlivá čarodějka. A o něco později se i nejmladší z nich narodilo dítě, chlapec, kterého pojmenovala podle hvězd na obloze, stejně jako to její rodina dělala po celé generace. Ale na rozdíl od jasné a krásné dcery ztracené sestry byl syn, ač tak velmi inteligentní, proklet stejně pošetilou pýchou svých rodičů.“

„To nezní dobře,“ poznamenal Teddy, když se ustrašeně posunul na židli a oči se mu rozšířily očekáváním.

„Já vím.“ Ještě jednou souhlasně pokývala hlavou, než našpulila rty, jak si sbírala myšlenky, aby pokračovala. „A pak najednou válka skončila. Zlý muž, který za ní stál, na čas zmizel vyhnán způsobem, který nejstarší sestru poslal na ty poslední roky do šílenství, z něhož se už nikdy nevymanila. Dělala strašné, neodpustitelné věci, když se snažila zjistit, co se stalo s mužem, kterého milovala, a nakonec byla poslána pryč na chladné, temné místo, kde hnila za to, co udělala.“

„Co se stalo s ostatními sestrami?“

„Byly doby, kdy ztracená sestra natáhla ruku k mladší. Ta ji však odmítla kvůli té proklaté pýše, kterou v sobě nosila, a nikdy si neuvědomila, jak moc skutečně potřebuje, aby sestru přivedla zpět do svého života. Bez síly prostřední sestry, bez její vůle, se nejmladší sestra a její rodina propadly ještě hlouběji do své pýchy. Manžel se přiživoval na korupci a využíval ji k prosazování svých vlastních, sobeckých cílů… A pak, než jejich syn stačil dospět v muže, válka se vrátila.“

„A prostřední sestra?“

„Ta se svým manželem vychovala dceru v laskavou, statečnou a věrnou ženu, která, když přišla válka, byla u toho od začátku až do konce a bojovala v první linii proti zlému pánovi usilujícímu vládnout všem. Během války potkala muže, přítele jediného dalšího člena matčina rodu, který unikl prokletí své pýchy. Dobrého muže, který se nenáviděl za něco, co nedokázal ovládnout. Ale ona se tím odmítala nechat odradit a zamilovala si ho.“

Teddy chvíli nic neříkal a s očima upřenýma na ruce tiše promluvil. „Pak přišla ta zlá sestra a zabila je.“

„Ano, bohužel to udělala. A prostřední sestra, ta hodná, přišla o víc, než by kdy kdo měl přijít,“ souhlasila Narcisa a tiše pokývala hlavou.

„A co ta nejmladší sestra?“ zeptal se Teddy tiše, když zvedl oči od svých prstů a studoval plavovlasou ženu.

„Její syn měl to štěstí, že dostal druhou šanci. Podařilo se mu uniknout prokletí pýchy…“ Na chvíli se odmlčela, než se poněkud smutným způsobem usmála a pohlédla na Draca. „Tedy alespoň z větší části. Pořád má své chvilky.“

Teddy se tiše pobaveně zachichotal, Draco se na matku zamračil a ta pokračovala: „Ale i tak se mu podařilo matku překvapit a dát jí šanci poznat syna neteře, kterou měla poznat, ale nepoznala.“

Pod stolem Draco ucítil jemný uklidňující stisk Astoriiny ruky ovinuté kolem jeho vlastní. Ta svému snoubenci věnovala uslzený úsměv. Pak se i jemu na rtech objevil úsměv a záměrně ignoroval grimasu znechucení, kterou jeho bratranec udělal, když si jemně opřel hlavu o její.

„Fuj…“ Teddy zavrtěl hlavou a podíval se zvědavě zpět na Narcisu. „Ale jak ten příběh končí?“

Narcisa se na chlapce jemně usmála, než opatrně otočila hlavu a konečně sebrala odvahu podívat se na sestru. „Ach, příběhy jsou prostě takové, Teddy… Nevíme, kde a kdy skončí. Můžeme jen sledovat, jak se to nakonec vyvine.“

V Andromediných očích se objevily slzy, to Narcisa viděla, ale kromě toho Andromeda přísně držela své emoce na uzdě, když krátce kývla hlavou, než odpověděla. „Tak to uděláme.“

Dafné chvíli studovala celou skupinu, než si jemně otřela slzy, které jí samé vyhrkly z očí, a hlas se jí jen na okamžik zadrhl z hloubky emocí, když promluvila: „Věřím, že jste nám chtěla povyprávět o Pobertech?“

„O Náměsíčníkovi, Tichošlápkovi a Dvanácterákovi!“ ozval se Teddy s úsměvem a energickým kývnutím hlavy, než se zamračil a pokračoval. „A o Červíčkovi, ale o něm bychom neměli mluvit. Byl to špatný, špatný přítel.“

„To je pravda, Teddy,“ přitakala Andromeda tiše, s úsměvem se natáhla a zajela prsty do vlasů svého vnuka. „Proč jim neřekneš o Pobertech ty?“

„Ale, babičko! Strejda Harry to vypráví nejlíp!“ Teddy našpulil pusu a zkřížil ruce na prsou. „Zvlášť když přivolá Dvanácteráka, jak ho to naučil táta!“

„Ano, on to vypráví nejlíp,“ souhlasila Andromeda a na rtech se jí objevil lehký úsměv. „Chápu to správně, že to nechceš zkusit?“

„Nu, ehm, není to tak dobré bez Dvanácteráka,“ prohlásil Teddy a trucovitě vystrčil ret.

„No dobře, sestra už vyprávěla, tak já bych asi také mohla.“ Andromeda a s pousmáním prohrábla chlapcovy zářivě oranžové vlasy. „Kdysi žili čtyři mladí kouzelníci, chlapci, z nichž se jednoho dne měli stát muži, kteří milovali rošťárny tak moc, že vytvořili bratrstvo.“

Na chvíli se odmlčela a usmála se při té vzpomínce, než pokračovala. „Jeden z nich byl svéhlavý bratranec těch tří sester z předchozího příběhu, neodolatelný, okouzlující mladík, tvrdohlavý a unáhlený, který byl stejně skvělý jako zbrklý. Ale své přátele miloval víc než život sám.“

Narcisa při těch slovech lehce ucukla, jak se jí hlavou honily obrazy, role, kterou v bratrancově smrti sehrála ona sama, a jak se z toho její sestra ještě týdny poté škodolibě radovala. Přesto pokývala hlavou a sklopila pohled k vlastním rukám při poslouchání sestřina povídání.

„Jeden z nich byl vůdce, stejně skvělý jako ten první, ale s touhou po uznání a nenávistí k temným uměním. Občas se nechal ovládnout svým egem a někdy mohl působit téměř jako padouch, jak zoufale lpěl na dětství. Ale z nich to byl on, kdo by odmítl nechat zemřít i někoho, koho nenáviděl, kdyby tomu mohl pomoci zabránit. A když konečně opustil své dětské způsoby, získal lásku ženy, po které tak dlouho toužil.“

Draco i Teddy se při tom popisu ušklíbli, což způsobilo, že ženy v reakci na to ucítily společné škubnutí rtů, než Andromeda zavrtěla hlavou a pokračovala.

„Jeden z nich byl tichý, učený chlapec prokletý šílencem za vzdor svých rodičů a žijící ve strachu z toho, co by mohl jednoho dne udělat. Ostatní tři se s ním spřátelili, přijali ho takového, jaký byl, a dělali všechno pro to, aby se cítil jako chlapec stejně jako oni, a získali si tím jeho lásku a obdiv.“

Andromeda se na okamžik odmlčela a pomalu, zhluboka se nadechla, aby se sebrala, ale Teddy ji přerušil. „A pak tu byl Červíček.“

Andromeda se pousmála a tiše pokývala hlavou, když znovu rozcuchala vnukovi vlasy. „Ano, Teddy, a pak tu byl Červíček. Následovník, přisluhovač, ten, který byl vždycky ve stínu, ale toužil vystoupit na světlo. Ten, kterého ostatní považovali za svého bratra stejně jako ostatní. A ten, který je zničil.“

„Tahle část se mi nelíbí,“ přiznal Teddy tiše, když si lehce položil ruce do klína a zadíval se na ně.

„Ani mně se to nelíbí, Teddy, ani mně ne,“ souhlasila Andromeda. „Ale to je jiný příběh, který v dnešní době zná každý.“ Jen se uchechtla nad chvilkovým zmatkem ve tvářích sester Greengrassových a zahanbenými pohledy chápajících Malfoyových a vysvětlila. „Halloween, devatenáct set osmdesát jedna.“

„Aha…“ Dafné se na okamžik zarazila, než pohlédla na Teddyho a pak na dveře koupelny, za kterými zmizel Harry. „Takže tady Harry a Teddy jsou dětmi Pobertů?“

„Vskutku.“ Andromeda slavnostně pokývala hlavou a poklidně se usmála na svého synovce. „A ty jsi právě muže, který byl synem i kmotřencem Poberty, vyzval na soutěž v lumpárnách.“

Draco se na chvíli odmlčel, pečlivě vše zvážil, a pak se podíval na Teddyho. „Řekni, bratranče…“

„Ne-e.“ Teddy okamžitě prudce zavrtěl hlavou. „Ne proti strejdovi Harrymu.“

„Do háje.“ Draco se zamračil a s nadějí se podíval na svou snoubenku. „Ach, ty krásné světlo mého života…“

„Chceš, abych ti pomohla v soutěži žertíků s Harrym Potterem? S mužem, který porazil Pána zla?“ naprosto nevěřícně pohlédla na svého snoubence.

„No, myslím, že to bylo příliš…“

„Samozřejmě, že tě nenechám jen tak napospas osudu.“ Astorie ho blahosklonně poťapkala po tváři, pak se jen trochu usmála a dodala: „I když sis to zavinil sám.“

„No, potřebuju toho Nebelvíra něčím zaměstnat,“ usmál se Draco a políbil Astoriinu dlaň. „A jakákoli pomoc, moje krásná, úžasná, báječná…“

„On je to, čemu strejda Harry říká ‚pod pantoflem‘, že?“ Teddy se při řeči díval přímo na Dafné, než stočil pohled na Draca a otřásl se.

„Vážit si ženy ve svém životě, zvlášť té…“ začal Draco okamžitě protestovat, ale Dafné ho s úsměvem přerušila.

„Ano, Teddy. Rozhodně je ‚pod pantoflem‘.“ Starší ze sester Greengrassových se na Draca opětovně usmála, zatímco ten se trucovitě nadechl a zkřížil ruce na hrudi.

„Neboj se, Draco, drahý, nemyslím si, že jsi pod pantoflem,“ utěšovala ho Astorie, než se otočila a mrkla na Narcisu. „Jen dobře vycvičený.“

Když se Draco zamračil nad různými úsměvy a hihňáním, Narcisa pokývala hlavou a jemně se na syna usmála. „Ano, ale ne tak dokonale vycvičený, aby tě přestal překvapovat, když se do toho pustí.“