Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 21. Do temnoty

U brány sídla Malfoyů se ve víru černého kouře jako první objevil Voldemort. Kolem něj se zhmotnila Belatrix spolu s tuctem dalších Smrtijedů a následovala ho po štěrkové cestě ke vchodu. Belatrix se snažila nasadit neutrální, odhodlaný výraz. Ve chvíli, kdy Pána zla informovala o zradě Malfoyových a Snapea, poznala z jeho rozzlobeného pohledu, že její život visí na vlásku. Beze slova opustil své místo v ředitelně Bradavic a vyšel ze školy, přičemž luskáním prstů vyburcoval každého Smrtijeda, kterého míjel. Jakmile se ocitl na cestě do Prasinek, jednoduše vyštěkl: „Sídlo Malfoyů,“ a pak před ohromenými tvářemi svých následovníků odkráčel. Někteří z nich se snažili z Belatrix získat informace, ale ta je ignorovala a také se přemístila.

„Lestrangeová, můžeš mi to vysvětlit?“ zamumlal Avery, když následoval ostatní ke vstupu do sídla. Belatrix však neměla sílu vydat ani hlásku. „Zatraceně…“ zaklel tlumeně a začal být ze zarputilého mlčení své kolegyně stále nervóznější.

Belatrix jeho nadávky ignorovala a prostě co nejpůvabněji následovala kroky svého pána. Ten se přiblížil na pár metrů od vstupních dveří, udělal rychlé gesto rukou a dvě obrovské dubové desky doslova explodovaly a do chodby se snesla sprška hnědých hoblin. Crabbe (otec), překvapený, že jeho pán takto útočí na panství jednoho ze svých nejvěrnějších služebníků, přiběhl a zařval: „Homenum revelio.“ Kouzlo k Belatrixinu překvapení ukázalo, že ve sklepě jsou čtyři osoby. Přejel jí mráz po zádech, zatvářila se neutrálně a tajně doufala, že mezi nimi není její sestra a její rodina. Voldemortova šedá tvář se k ní na okamžik obrátila a Belatrix musela vynaložit nadlidské úsilí, aby ukočírovala tok svých myšlenek a případně se nenechala ovládnout strachem.

„Tudy, dolů,“ pokynul Crabbe, řídící se pokyny svého kouzla, a popoběhl ke schodišti, které vedlo do kobek. Voldemort spustil oči z Belatrix a beze slova jej následoval. Belatrix trvalo dobré tři vteřiny, než ovládla své třesoucí se nohy a následovala skupinu. Když kráčela po schodech dolů, uviděla, že se první skupina včetně Voldemorta zastavila uprostřed. Zamračila se a pomalu popošla blíž. Stoupla si na špičky, aby se podívala přes rameno Averyho, který si svítil hůlkou na podlahu, a podařilo se jí rozeznat ležící, slabě sténající postavu. Pomocí loktů si vynutila průchod mezi Smrtijedy a ztuhla, když si náhle uvědomila, co je ona postava ležící na schodech zač. Byl to vězeň. Nebo spíš to, co z něj zbylo: muž během mučení postupně přišel o nohu, pak o druhou a chyběla mu i jedna ruka. Troska, kterou majitelé a ostatní vězni ve spěchu opustili, se vyškrábala ze své cely, jak jen to šlo, a začala šplhat ven. Byla teprve v polovině schodů, když se kolem ní objevili Smrtijedi, obklíčili ji a znovu zmařili jakoukoli naději na útěk.

Zatímco všichni obklopovali zohaveného vězně, jeden ze Smrtijedů obešel skupinu, aby zkontroloval další tři přítomné, na které Crabbe upozornil svým kouzlem. V bývalé cele šmejdky Grangerové seděla šílená žena s tupým výrazem, ve společné cele ležel na slaměné matraci umírající stařec v kómatu a v rohu chodby vykašlával proud krve další stařec. Po Malfoyových, Severusi Snapeovi nebo Hermioně Grangerové nebylo ani stopy. Ani po žádném jiném vězni.

„Kde jsou?“ zasyčel Voldemort a chytil znetvořeného muže za krk. Muž vyděšeně vykřikl.

„To ta žena… co tu žila…“ Zajatec zalapal po dechu, zbylou rukou chytil Voldemorta za předloktí a ten se na něj znechuceně podíval. „Osvobodila nás!“ Vyděšeně se zajíkl a zesílil stisk Pána zla, který ho ale znechuceně pustil. Muž s hlasitým žuchnutím dopadl zády na kamenné schody. „Prosím, už mi neubližujte, prosím…“ opakoval, rozplakal se a nešťastně se svíjel, mávaje těmi několika pahýly, které mu zbyly. Když ho jeden ze Smrtijedů kopl do břicha, vytekl mu z úst pramínek růžového slizu a dopadl na kámen. „Řeknu vám všechno, co vím, prosím,“ zařval muž. „Přidám se do vašich řad, prosím, udělám všechno, co budete chtít…“ vzlykal muž, ale Voldemort jen bezcitně zasmál.

„A co bych si počal s bezrukým a beznohým Smrtijedem?“ odplivl si temný mág a širokým gestem obsáhl trosku muže u svých nohou. Všichni shromáždění Smrtijedi kromě Belatrix propukli v hurónský smích.

„Jste všemocný, můj pane…“ zakňučel vězeň a pokusil se uklonit. Belatrix se držela, aby se nepozvracela, tak moc ji chování toho hadru odpuzovalo. „Vím, že to dokážete napravit, jste největší kouzelník všech dob…“

Voldemort se ušklíbl, což muselo být něco jako úsměv. Obrátil se ke svým stoupencům a ukázal na muže na podlaze. „Tolik rozumu v tak malém těle, nezávidíte mu?“ zavtipkoval, zatímco Smrtijedi se uštěpačně usmívali a nevěděli, jestli se mají svému pánovi zasmát, nebo utéct. Ten se pak naklonil a zašeptal vězni do tváře. „Kdo vlastně jsi? Nechtěl bych riskovat, že budu mít ve svých řadách kouzelníka se špinavou krví…“

Mrzák zalapal po dechu, ale tentokrát s úlevou. „Barnabáš Cuffe, bývalý redaktor Denního věštce. Jsem čistokrevný, pouze obviněný z publikování článků, které jsou proti Vašemu lordstvu…“ Muž viděl, jak se Voldemortova chladná tvář zkřivila, a rychle dodal: „Ale dnes jsem změnil názor… Jste velký kouzelník… ten největší!“ Koktající Barnabáš chytil Voldemorta za spodní část hábitu. Belatrix se odvrátila, už nemohla déle snášet tu odpornou bytost, která tak rychle změnila strany, aby získala zpět svůj život. A nové končetiny.

„To je dobře, to je moc dobře, můj drahý Barnabáši,“ zašeptal Voldemort, když přesto vytáhl svůj plášť ze sevřených prstů vězně. „A s čím mě chceš seznámit, co mi má drahá Belatrix ještě neprozradila?“

Když Belatrix slyšela své jméno vyslovené tak medovým způsobem, nedokázala potlačit zachvění, protože vycítila ironii, kterou Voldemort do svých slov vložil. Viděla, jak se na ni vězeň podíval s polootevřenými ústy a věnoval jí znechucený pohled doprovázený jistou dávkou obav. Kdo věděl, co by tenhle špinavý odpad mohl chtít říct, aby si zajistil návrat do světa dvounožců.

„Ona… byla tady,“ vykoktal Barnabáš a natáhl ruku k Belatrix, která ztuhla. „Slyšel jsem ji mluvit s Luciusem Malfoyem…“

„Kdy?“ zavrčel Voldemort a přimhouřil víčka, takže mu rudé duhovky téměř zmizely.

„Když tu našel svou ženu…“ Barnabáš se trochu narovnal a opřel se o jeden loket. Ukázal bradou na první celu vlevo. „Malfoy nevěděl, co má dělat… ale chtěla vás hned varovat.“

Belatrix si téměř oddechla. Úleva však netrvala dlouho, když uslyšela další Voldemortovu otázku.

„A kdy přesně to bylo?“ zeptal se Temný pán chladně.

„No… tedy…“ Barnabáš se střídavě díval na obličeje, které se nad ním skláněly, a na jeho tváři byla vidět panika.

Ten blázen mě chce zabít… pomyslela si Belatrix a snažila se zůstat klidná. Její prsty se jemně sevřely kolem rukojeti hůlky.

„Já nevím, vaše výsosti…,“ vydechl Barnabáš nešťastně. „V jednu chvíli jsem omdlel… ta bolest, víte… a pak, jakmile jsem znovu otevřel oči, už jsem byl na cestě ven. Ale mohl jsem být v bezvědomí pět minut nebo deset dní, to nepoznám…“

Voldemort pohrdavě pokrčil rameny. „Nebuď hloupý, Barnabáši. Za deset dní bys byl mrtvý…“ zasyčel sarkasticky. Redaktor se trochu vyděšeně zasmál.

„To… máte pravdu, vaše výsosti…“ zašeptal s bledým úsměvem. „Muselo to být méně než pět minut…“

Ty vlezdoprdelko… zaklela Belatrix v duchu. Ale cítila se o něco lépe, když teď byla jediná, kdo mohl Pánovi zla předložit věrohodnou časovou linii. Musel jí věřit na slovo.

Voldemort se posadil a zdálo se, že se krátce zamyslel. Pak obrátil pozornost zpět k Barnabášovi a široce se usmál. „Máš pro mě ještě něco?“ zasyčel. „Protože na novináře jsi mi zrovna neposkytl sólokapra století.“

„Redaktor,“ opravil ho Barnabáš žalostně, zatímco se mu oči rozšířily hrůzou.

„Redaktor, novinář, tiskař papíru, bílý klobouk a bílá čepice…“ posmíval se Voldemort a otráveně mávl rukou. Otočil se a vydal se po schodech nahoru pod panickým pohledem redaktora Věštce.

Avery se vrhl za ním. „Pane, co budeme dělat?“ zeptal se, když se Voldemort zastavil na schodech a otočil se k němu čelem.

„Zabijte je všechny,“ prohodil lehce, zatímco Barnabášovo vyděšené zavytí se po jeho větě donekonečna odráželo od stěn podzemí. Chystal se odejít, když ho Avery znovu přerušil.

„Pane, dokonce i jeho?“ naléhal Avery tázavým hlasem.

Voldemort se znovu otočil, přiblížil svůj obličej na vzdálenost jen pár centimetrů k Averymu a zařval: „Řekl jsem všechny!“

Avery polkl a spěchal zpátky dolů po schodech, načež zaznělo čtyřikrát Avada kedavra, což definitivně umlčelo redaktora Barnabáše Cuffeho a jeho tři společníky.

S bušícím srdcem a bez tíhy, která jí spadla z ramen, se Belatrix vydala po schodech do haly. Tam uviděla, jak Voldemort stoupá nahoru, a vydala se za ním. Došla na schodiště, když on vstoupil do pracovny, která donedávna sloužila jako osobní pracovna Luciuse Malfoye. Když za ním dorazila, Voldemort si prohlížel skleněné vitríny, v nichž byly uloženy všechny většinou temné a nebezpečné předměty, které si členové rodu Malfoyů předávali z generace na generaci.

„Pane?“ pokusila se Belatrix pomalu přiblížit.

Když neodpověděl, osmělila se a obešla švagrův mahagonový stůl, aby se připojila ke svému pánovi u okna.

„Všechno tu nechal…“ zamumlal Voldemort zamyšleně, když si prohlížel jednotlivé předměty. „Nikdy by mě nenapadlo, že se Lucius vzdá svého drahocenného dědictví, aby utekl se zrádkyní,“ dodal s hořkým smíchem.

„Ani mě ne,“ dodala Belatrix a pak se podívala Voldemortovi do tváře. A to, co tam viděla, bylo jako studená sprcha.

Pochybnosti.

Pochybnosti se Pánovi zla vpíjely do všech pórů kůže, stékaly mu po čele, kalily mu oči, vyhloubily vrásky u spánků, tváře mu bledly a rty se mu svraštily. Tehdy si Belatrix uvědomila, jak málo záleží na tom, zda ho zradila její sestra, Draco nebo Snape. Nejvíce pána zklamala zrada Luciuse Malfoye. Zabini, Snape, Narcisa, Draco, Theodor (který byl v poslední době tak vstřícný), to vše pominul beze slova. Ale Lucius… Pokud se od něj Lucius odvrátil, nebylo už všechno ztraceno?

Belatrix nepotřebovala číst Voldemortovy myšlenky, aby věděla, že se začíná obávat, jak to celé dopadne. Strach, že všichni budou následovat Malfoyův příklad, když ucítí, že se karta obrací, strach, že všechny přestane bavit být hračkou tyrana, strach, že ti na druhé straně nakonec skutečně převezmou moc. Záplava strachu a pochybností se temnému mágovi vepsala do tváře stejně jasně jako černý inkoust na čistý pergamen.

Ne, to ne… zasténala Belatrix, než se natáhla a vzala svého pána za ruku. Představa, že by se vzdal, že by pochyboval, že by byť jen na vteřinu uvažoval o porážce, byla pro Belatrix příliš krutá, příliš dezorientující. Celý její život byl založen na tom, že Voldemort je neomylný. Kdyby tento jednoduchý pojem přestal být pravdou, co by se s ní stalo? Raději na to nemyslela. Voldemort ucítil, že ho bez dovolení uchopila za ruku, a podíval se na ni napůl překvapeně a napůl otráveně. Belatrix si ho nevšímala, přiblížila si šedou ruku ke rtům a lehce ho políbila, aniž by spustila oči z temného mága.

„Vždycky tu pro vás budu…“ vydechla a hlas se jí lehce zachvěl.

Voldemort vypadal nejprve překvapeně a pak rozzlobeně. Překvapilo ho, že se ho odvážila takhle dotknout, rozzlobilo ho, že v něm dokázala tak jasně číst. Že zachytila jeho obavy, jeho starosti, tak snadno, jako by je vyslovil nahlas.

„Budu žít nebo zemřu po vašem boku, můj pane. Rozhodla jsem se tak před více než dvaceti lety a odmítám jakoukoli jinou alternativu…“ pravila a jemně pustila jeho ruku. Voldemort se na ni ještě několik okamžiků udiveně díval, pak se odvrátil a vydal ze sebe podivné škytnutí, něco mezi smíchem a sarkastickým odkašláním si.

„Kdyby mi jednou někdo řekl, že můj nejvěrnější služebník bude žena,“ vyprskl, ale Belatrix urážku přijala s nadhledem. Byla sice žena, ale mezi nejvlivnějšími Smrtijedy byla vždycky jedinou ženou a díky tomuto postavení byla vůči podobným poznámkám imunní.

„Ano, žena,“ odpověděla Belatrix a zvedla bradu, „ale žena, která vás na rozdíl od mnoha mužů nikdy nezklamala.“

Ta poznámka vyvolala na Voldemortových tenkých rtech sebevědomý úsměv. „ To je pravda…“ připustil, když odcházel mezi jednotlivými vitrínami. „Svým způsobem výjimka, která potvrzuje pravidlo.“

Belatrix se uštěpačně usmála a ulevilo se jí, když viděla, že se Pánovi zla vrátila sebejistota a odhodlání. Znovu se otočil ke sbírce předmětů a zastavil se u místa, kde se nacházela Dracem ukradená hůlka, a zamračil se.

„Něco tady chybí…“ pronesl a Belatrix si pospíšila zjistit, co zapříčinilo jeho výrok. V jednom z regálů bylo skutečně vidět velké prázdné místo. V tom s předměty, které patřily Narcisiným a Luciusovým prarodičům. Belatrix našpulila rty.

„Nevím, co by tam mohlo být…“ odvětila a podívala se na Voldemorta, který několikrát mlaskl jazykem o patro.

„Ts ts ts, to je špatná otázka. Správná otázka zní: proč si vzít tento předmět, a ne jiné?“ pravil Pán zla blahosklonně. „To je absurdní, jak znám Luciuse a jeho náklonnost ke všemu tomu harampádí, vzal by si buď všechno, nebo nic.“

„Takže to nebyl on, kdo ten předmět vzal…“ zamumlala Belatrix, když Voldemort přikývl.

„Přesně tak,“ dodal. „Otázkou je kdo…“

*****

Hermiona nonšalantně kroužila ebenově stříbrnou hůlkou Malfoyovy babičky mezi prsty a občas pronesla několik základních kouzel, aby se ji postupně naučila ovládat. Hůlka byla poddajná a reagovala na každý její pohyb s rychlostí a přesností, která ji překvapovala čím dál víc. Poprvé levitovala pohovku, prostřela stůl k večeři, za soumraku zapálila oheň v krbu… Potěšená znásobila své pokusy a snažila se nevnímat zuřivé pohledy, které na ni vrhal Lucius Malfoy ze svého oblíbeného kouta u okna. Obyvatelé vily byli nuceni zůstat několik posledních hodin uvnitř, protože déšť, který začal silně padat, znemožnil jakýkoli únik. Blízkost Luciuse Malfoye byla proto dusivější než kdy jindy a každý se snažil po svém ignorovat nenávist, která z prostoru vyhrazenému Smrtijedovi doslova sálala.

Draco seděl na židli a povzbuzoval Hermionu nebo ji žádal, aby udělala to či ono a vyzkoušela nová kouzla. Harry se dokonce přidal a objednal si čokoládový muffin. Hermiona nakonec vykouzlila tolik, že by to stačilo na nasycení celého pluku (k Ronově velké radosti). Harryho sice mírně znepokojovala představa, že jeho kamarádka používá hůlku z rodiny čistokrevných kouzelníků, ale musel uznat, že Hermiona to umí ještě lépe než se svou starou hůlkou. Byla pohotovější, přesnější, dělala věci ve velkém stylu a její tvář se rozzářila s každým novým kouzlem, které vyslovila. Harry se tedy rozhodl, že důležitý je výsledek, a ne prostředky, jak se k němu dostat. Ale zřejmě ne všichni to cítili stejně.

„Musím se dívat, jak mudlovská šmejdka manipuluje s hůlkou mého předka…“ Lucius Malfoy už poněkolikáté zabručel, když Hermiona za nadšeného potlesku dvojčat a Ronalda zakouzlila muffin o velikosti melounu.

Blaise, který si na pohovce četl Denního věštce, nonšalantně mrštil svazkem novin jeho směrem a zasáhl Malfoyova patriarchu do čela.

„Nech ho na pokoji, Blaisi,“ okřikl ho Draco a pohlédl na otce. „Nakonec ho to omrzí.“

„Nebo bych mohla vyměnit papírové noviny za olověné, abych zjistila, jestli se taky odrazí…“ povzdechla si Hermiona, zatímco Draco se krátce zasmál. Podívala se jeho směrem a vyměnili si vědoucí pohled. Lucius znovu zavrčel. Blaise si vzal další stránku z novin a zmačkal ji do koule, připravený ji hodit.

„Ještě jednou otevřete pusu a já takhle zpracuju celé noviny, stránku po stránce,“ pohrozil Blaise klidně a vrhl na Smrtijeda ošklivý pohled.

„No tak moment…“ ozval se Artur Weasley a přiběhl k Blaiseovi. Naklonil se mu přes rameno a prolistoval několik posledních stránek, než vytáhl dvě, které si nechal u sebe. Blaise se na něj tázavě podíval. „Sportovní stránky,“ ospravedlnil se Artur s úsměvem. „Ještě jsem si nestačil přečíst výsledky patnáctého dne famfrpálové ligy ani finále závodu na košťatech…“

„Závod vyhrál Jonah Ellerby, tati,“ zamračil se zklamaně Fred.

„Jaké koště?“ zeptal se Artur a obrátil se na syna.

„Proutěnka devadesát,“ odvětil George a utrhl si velký kus z Hermionina obřího muffinu. „Což není žádné překvapení. Tohle koště má možnost korekce kurzu…“

Artur si povzdechl a jednu ze dvou stránek vrátil Blaiseovi. „Dobře, jen si musím přečíst výsledky famfrpálu. Pak dostanete ještě jednu stránku…“

Blaise věnoval panu Weasleymu zářivý úsměv a Lucius Malfoy se na svém místě zkroutil a zatvářil se nevrle.

„Hermiono, měla bys zkusit ten muffin, udělala jsi ho fakt dobrý,“ vyhrkl Ron a změnil tím téma.

„Rone, právě jsme jedli, jak můžeš pořád tolik jíst?“ pokárala ho jemně, když k ní přistoupil s velkým kusem a podal jí ho. „No, tak jen na ochutnání,“ vzdala se a sáhla po pečivu. Ron je však odtáhl z jejího dosahu a na rtech se mu objevil rošťácký úsměv.

„Otevři pusu,“ řekl a předstíral, že ho chce sníst sám.

Hermiona se zasmála, když jí Ron poklepal muffinem na špičku nosu. „Nech toho, Rone,“ zasmála se a snažila se vyhnout muffinovým úderům. Harry se při pohledu na ně tiše uchechtl a pak otočil hlavu směrem k Dracovi.

Ten se vůbec nesmál. Naklonil se k Blaiseovi, vytrhl mu papírovou kuličku původně určenou pro jeho otce a hodil ji Ronovi na hlavu, který protestoval důrazným: „Hej!“ Hermiona využila chvíle jeho nepozornosti, vytrhla mu z rukou muffin a se smíchem ho zhltla.

Z kuchyně, kde popíjela čaj s Fleur a Narcisou, se usmívala Molly Weasleyová, šťastná, že vidí trojici konečně pohromadě. A Hermionu, jak se usmívá. Od chvíle, kdy se vrátila domů, se nad dívčinou tváří vznášel zlověstný stín. Na několik vteřin, když si pochutnávala na muffinu od Rona, stín téměř zmizel a ona byla tou Hermionou, kterou Molly vždycky znala. Ale oddech trval jen krátce a stín, houževnatý, zákeřný, se téměř okamžitě za tím křehkým úsměvem znovu objevil. Narcisa, která sledovala Mollyin pohled, položila ruku na její. Zrzka při jejím doteku ucukla, než k ní obrátila pohled.

„Ona se uzdraví… časem…“ vydechla tiše Narcisa s vědoucím úsměvem. Molly se zachvěla. Stejně jako Harry měla podezření, že se Hermioně stalo něco strašného, a Narcisina utěšující slova ji v tom jen utvrdila. Molly se otřásla, přikývla a zabořila nos do šálku čaje, aby skryla svůj zmatek.

O pár metrů dál se Draco s Ronem předháněli v uštěpačných poznámkách o pihách jednoho a platinově blond vlasech druhého, zatímco Hermiona se je snažila uklidnit a Blaise s Harrym to s pobavením sledovali.

Molly si podrážděně povzdechla a Narcisa se rozesmála.

„Kdo myslíš, že vyhraje, Narciso?“ zeptala se Molly a zavrtěla hlavou.

Narcisa obrátila své blankytně modré oči k Molly a plně si uvědomovala, že zrzka mluví o Dracovi a Ronovi, ale hlavně o Hermioně. Narcisa se napila čaje a s úsměvem odpověděla: „Můj syn, samozřejmě, ten je nejhezčí.“

Molly potlačila sarkastický smích. „Ano, ale ten můj jí posledních šest let nenadával…“ ušklíbla se a  Narcisa protočila oči.

„Za to může Lucius, ne já…“ zabručela, zatímco Molly se tiše zasmála.

Obě matky znovu pozorovaly mladé lidi v obývacím pokoji a Narcisa se vítězoslavně nadechla, když Hermiona uchopila Draca za ramena a jemně ho poučovala. Dívčina tvář byla velmi blízko Dracovy a on si toho všiml. Prudce se posadil, ale nemohl si pomoct a zčervenal, než se nešťastně pokusil nasadit vážnou tvář. Ron za Hermionou vypadal zklamaně, že není na místě svého soupeře, rozhodl se však nic neříkat. Lucius Malfoy naopak vypadal, jako by se chtěl doslova oběsit.

„Malfoyovi jedna - Weasleyovi nula,“ hlesla Narcisa a schovala úsměv za šálek čaje.

„Weasleyovi možná prohráli tuhle bitvu, ale válku ještě ne,“ opáčila Molly stejným tónem. Obě ženy si vyměnily pobavené pohledy a propukly v tichý smích.

*****

Od té doby, co Voldemort opustil Bradavice, se počet Smrtijedů o polední přestávce snížil, ale po včerejších incidentech v Komnatě nejvyšší potřeby hlídkovali Carrowovi a jejich banda po škole a házeli Crucio na každého studenta, který jim zkřížil cestu. Jako varování pro všechny. Proto Ginny usoudila, že bude moudřejší zavřít Notta v nebelvírské věži, dokud se situace neuklidní. Stále to bylo nejbezpečnější místo, protože McGonagallová vždy odmítala pustit jakéhokoli Smrtijeda za portrét Buclaté dámy. Po dvou dnech však Theodor požádal, aby mohl opustit loď.

„Jsi si jistý, opravdu tu nechceš zůstat o něco déle?“ zeptala se Ginny a zkřížila si ruce na břiše.

Nott zavrtěl hlavou.

„Si piš, že si je jistý,“ zamumlal Jimmy Peakes ze čtvrtého ročníku, kterému byla Nottova přítomnost ve věži krajně nepříjemná. „A přiznám se, že by mi nevadilo, kdyby ten had už nebyl nablízku.“

Ginny se otočila k mladíkovi a vrhla na něj nesouhlasný pohled. Na pohovce u krbu si Parvati a Levandule vyměnily výmluvný pohled. Obě s Jimmym souhlasily, ale neodvážily se to říct nahlas. Zejména Levandule. Přestože se Nott choval přátelsky, dívka cítila, jak se jí svírají vnitřnosti a nevysvětlitelně se chvěje odporem pokaždé, když se na ni podívá. Levandule vůbec nechápala, jak může Ginny Weasleyová tomuhle člověku věřit. Kdyby jí v tom nebránila zdvořilost a dobré vychování, Levandule by prostě utekla a co nejvíc se od zmijozela vzdálila.

„Musím se vrátit do štábu Řádu, čekají na mě,“ zalhal Nott polohlasně. Pak věnoval Ginny svůj nejlepší falešný úsměv a pravil: „Bylo mi potěšením s tebou spolupracovat, Wízlice.“

Ginny protočila oči a zvedla koště, které leželo na pohovce. „Schovávala jsem ho ve věži pro případ nouze…“ řekla s nejistým smíchem. „A předpokládám, že je to naléhavé… Nezapomeň to vrátit mým bratrům. Je to jen Fredova stará Kometa, ale stejně ji chci!“ Pak sáhla do jedné z kapes a vytáhla obálku, kterou také podala Theodorovi. „Dáš to za mě Harrymu?“ zeptala se ho, když si dopis vzal.

Myslí si, že jsem sova? pomyslel si Nott a dal si pozor, aby neprotočil oči. „Žádný problém,“ odpověděl a strčil si dopis do kapsy. Dobře ale věděl, že s ním nic neudělá.

Ginny přešla k nejširšímu oknu ve věži, otevřela ho a znepokojeně se podívala dolů. „Sakra, je tam celá banda chlapů, co budeš dělat?“

Nott pokrčil rameny. „Jednoduché rozplývací kouzlo by mělo stačit…“ vyhrkl, zatímco známé mravenčení v pravé ruce mu už napovídalo, že cokoli sesílá, bude mnohem silnější než rozplývací kouzlo.

Ginny zavrtěla hlavou. „Ne, už jsme se s Nevillem pokoušeli kolem nich takhle projít, ale oni jsou vycvičení na to, aby poznali účinky. Všimnou si tě… Aby se člověk stal úplně neviditelným, musí být kouzlo nesmírně silné a takové umí jen kouzelníci jako Brumbál…“ Když Ginny uslyšela překvapené výkřiky spolužáků, otočila se a uviděla, že Nott i s koštětem v ruce úplně zmizel.

„Asi jsem trénoval,“ posmíval se jí Nottův hlas, jen pár centimetrů od ucha. Ginny zalapala po dechu. Využil své neviditelnosti a bez hlesu se k ní přiblížil. Na její vkus až příliš. Udělala několik kroků zpět a narazila do otevřeného okna.

„Asi ano…“ vydechla a zamračila se. Cítila, jak se kolem ní Nott otřel, když vylezl na parapet, a pak uslyšela, jak pod jeho vahou zavrzal rám.

„No tak se uvidíme později, Wízlice,“ loučil se Nottův ironický hlas těsně předtím, než okenní rám znovu zavrzal. Odstartoval. Ginny beze slova zavřela okno a otočila se k ostatním obyvatelům společenské místnosti. Jimmy Peakes měl pusu dokořán, Neville měl ruce zkřížené na hrudi a mračil se, zatímco Levandule a Parvati se na sebe vyděšeně dívaly. Pak se Levandule otočila k Ginny a v hlase Ronaldovy bývalé přítelkyně bylo slyšet paniku.

„Ginny, sakra!“ vykřikla a otřásla se. „Vůbec nepoužil hůlku a neřekl ani slovo!“

*****

Po několika hodinách letu Nott měkce přistál za živým plotem vily svých rodičů a postupně se opět zviditelnil. Otevřel dveře a vpadl dovnitř, překvapen, že v přízemí nesvítí žádné světlo.

Už chtěl zavolat, aby dal najevo svou přítomnost, když vtom nahoře uviděl záři. Theodor se zazubil. Světlo vycházelo z pracovny, což bylo zvláštní, protože si pamatoval, že když odcházel, zamykal pokoj. Položil Ginnyino koště a dopis Potterovi na podlahu, vystoupal po schodech a tiše se přiblížil ke dveřím. Oba rodiče byli v pokoji a seděli na podlaze obklopeni všemi knihami, které Theodor vyprázdnil při svém posledním ‚výzkumu‘.

„Gregu, nemůžu tu nic najít…“ ozval se zoufalý hlas jeho matky, když zavírala další knihu. „Všechny jsou prázdné. Severus se mýlí.“

„Romildo, musíme jich ještě několik desítek zkontrolovat…“ napomenul ji manžel, i když sám začínal pochybovat.

Theodor, tichý jako stín, stál ve dveřích. „Co tady sakra děláte? Myslel jsem, že jsem to řekl jasně. Do této místnosti nikdo nesmí,“ zavrčel hrozivě.

Jeho matka překvapeně škytla a upustila knihu, kterou držela v ruce. Gregory vyskočil na nohy a okamžitě namířil hůlku na svého jediného syna.

„Okamžitě jdi do svého pokoje,“ křikl Gregory Nott hlasem, který měl působit autoritativně, ale ruka se mu třásla. Romilda to viděla a Theodor také. Jen se na otce klidně podíval s nesmírným opovržením. „Řekl jsem: do svého pokoje!“ opakoval otec, když se Romilda zvedla na nohy s obavami, že se situace vymkne z rukou.

„Jinak co?“ usmál se Theodor.

Pan Nott se na syna nevěřícně podíval. „Odvažuješ se zpochybňovat mé rozkazy?“ vyštěkl a udělal krok k Theodorovi, který se dál drze usmíval.

„Udělám něco lepšího…“ odtušil a zvedl pravici směrem k otci.

Romilda Nottová srdceryvně zavyla.

Sousedé ve vedlejším domě, manželé Watsonovi, vzhlédli od reprízy pořadu Peče celá země a paní Watsonová sáhla po dálkovém ovladači, aby ztlumila zvuk.

„Roberte, u Nottů pořád někdo křičí…“ podotkla Isabella ustaraným hlasem. „Neměli bychom někomu zavolat?“

Na malé obrazovce Mary Berryová, Mel Giedroycová a Sue Perkinsová s uznalým pokývnutím ochutnávaly dezerty kandidátů. Robert Watson podrážděně zavrtěl hlavou. Z vedlejšího domu se ozvalo další zavytí a pak se v sousedství rozhostilo hrobové ticho.

„Není třeba, vidíš? Už je po všem…“ zabručel Robert, když se jeho žena znepokojeně podívala k oknu. „Mohla bys teď znovu zapnout zvuk, prosím?“

Isabella Watsonová si povzdechla a znovu stiskla na dálkovém ovladači tlačítko ‚Mute‘. Watsonovi neměli s Nottovými zrovna dobré vztahy. Panovaly mezi nimi velké rozdíly. Byla to zvláštní rodina s podivným oblečením a podivnými zvyky. Za jiných okolností a u jiných sousedů by se paní Watsonová šla přesvědčit, že je vše v pořádku. Brzy však budou rozdávat poznámky k různým bezé dortům. A Robertovi to zřejmě nevadilo o nic víc. A musel by se obléknout trochu vhodněji, aby mohl vyjít na ulici a zaklepat u sousedů. Paní Watsonová pustila všechny starosti z hlavy a zaměřila se na soutěž v pečení. Rozumné rozhodnutí. Rozhodnutí, které jí na rozdíl od Romildy a Gregoryho Notta nacházejících se o pár desítek metrů dál, umožnilo zůstat naživu.