Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10.

Harry Potter se pyšnil svým intelektem. Schopnost zůstat nepozorovaný a netušený byla také důležitá, ale hlavní byla skutečnost, že byl na rozdíl od většiny obyvatel kouzelnického světa jakéhokoli věku schopen racionálního myšlení.

To, že se po setmění plíží chodbami a snaží se vyhnout Protivovi, Filchovi a paní Norrisové, by se zdálo být výsměchem této pýše.

Harry Potter podezíral svého učitele, že není úplně upřímný. Vlastně ho z toho nepodezíral, on to věděl.

Nejspíš tím porušil nějaký přírodní zákon nebo přinejmenším zákon kouzelnické společnosti, ale Snapeovu společnost měl opravdu rád. Kdyby byl důvěřivější a, případně nebo, shovívavější, mohl by Snapea považovat za otcovskou postavu. Snape si naštěstí dával velký pozor a nikdy mu nedovolil, aby se v jeho přítomnosti cítil opravdu dobře – vlastně dost trval na tom, aby Harry nikdy nespadl do pasti, kdy by nadřazoval emoce nad rozum. Měl Snapea rád, ale Snapeovým heslem bylo nikomu nevěřit a Harry se rozhodl, že jestliže je jeho učitel stále naživu a špehuje, musí to znamenat, že dělá něco správně. Koneckonců, kdyby byli jeho rodiče tu halloweenskou noc před deseti lety doma, byli by mrtví, přičemž Snape, stejně starý a v situaci neustálého nebezpečí, kdy by ho sebemenší chyba mohla zabít, by byl stále naživu.

Věděl tedy, že Snape k němu není upřímný. Měl to takříkajíc z první ruky. Za normálních okolností by mu to ani v nejmenším nevadilo – byl přece jenom dítě a byl dobře zvyklý na to, že se před ním dospělí snaží něco skrývat pro vyšší dobro (jeho nebo jejich, to ještě nezjistil), ale Snape se k němu choval nezvykle přímočaře a ten náhlý obrat Harryho rozrušil víc, než si chtěl připustit. A tohle – něco – ať už to bylo cokoli, se týkalo i jeho. Nebo jeho bratra. Ale rozhodně Voldemorta.

Člověk nemohl vyrůstat v nenapravitelně nebelvírské rodině a neosvojit si pár nepěkných návyků – konkrétně zvědavost typu ‚bude brzo starý a zemře‘.

Harry se zhluboka nadechl a prošel dveřmi do třetího patra.

Snape ho zabije.

Harry jen doufal, že nejdřív dostane jeho bratra, aby alespoň on mohl jít na smrt šťastný.

ooOOoo

Severus Snape se okázalému hrdinství vyhýbal jako čert kříži. To mu naprosto vyhovovalo. Dnešek měl být jedním z těch dnů, kdy měl k hrdinství blíž, než se mu líbilo.

Potřeboval posily? Potřeboval McGonagallovou? Odpověď na tuto otázku, jak se rozhodl, nezávisela na míře nebezpečí, kterému mohl čelit, ale spíš na tom, jestli se na něj ještě zlobí.

Za svou dřívější chybu už byl docela důkladně pomučen, ale Minerva McGonagallová věděla, jak si udržet zášť. Upřímně řečeno, zmeškáte-li jednu jedinou schůzku ředitelů kolejí, bude vám to mít za zlé po zbytek života…

Ale to její studenti byli ve vážném nebezpečí. Jako vždy. On jako Zmijozel by neměl ani uvažovat o tom, že poletí na pomoc někomu jinému než svým vlastním hadům, a i kdyby, tak by nejprve zvážil výhody a nevýhody smrti na půdě školy.

Bohužel jeden z jeho studentů chyběl. Neměl žádnou výmluvu. „Minervo,“ zavolal na ni krbem, „prosím, zkontrolujte společenskou místnost a koleje. Možná máme problém.“

„Nemůžu uvěřit, že se opovažujete něco po mně chtít,“ zazněla zjevně podrážděná odpověď, ale skutečnost, že vzápětí vyběhla z místnosti s úmyslem vykonat spravedlnost na nic netušících studentech dlících vně postelí, ho poněkud uklidnila. Rozmíšky šly stranou kvůli společnému cíli, kterým bylo zajistit, aby ráno nebylo třeba uklízet žádné mrtvoly.

„Ať jdou do háje,“ zamumlala vztekle, když vtrhla zpátky. „Právě jsem odzkameněla Longbottoma,“ prohlásila. „Tvrdí, že Potter, Grangerová a Weasley se předtím pokusili vyplížit ven a byli nuceni ho petrifikovat, aby mi to nemohl říct.“

„Nepředpokládám, že by teď byla vhodná chvíle říct ‚já vám to říkal‘,“ zamumlal Snape.

„Ne,“ odvětila Minerva chladně. „Zvlášť když jste řekl, že se tím budete zabývat.“

„Měl jsem plné ruce práce s Protivou,“ namítl Snape, „který si zřejmě myslel, že mu Krvavý baron dal právo navštěvovat chaos v každé části školy kromě třetího patra. To a…“ zhluboka se nadechl. Tak moc si nechtěl připustit, že by se jeden z jeho studentů ocitl ve stejné situaci. „… jeden z mých vlastních studentů… se ztratil,“ dodal spěšně.

„Ale copak?“ zeptala se McGonagallová a na tváři se jí rozlil nevěřící úsměv.

„Řekl jsem, že jeden z mých vlastních studentů je… pravděpodobně… také ve třetím patře.“ Ach, ta hanba. Ta vyčerpávající hrůza.

„Ts, ts, Severusi, jaké zklamání pro vás. Taková lehkomyslnost.“

„Mlčte,“ opáčil Snape, než si vzpomněl, že se té ženy smrtelně bojí – a má k tomu dobrý důvod – a omluvil se. Zbývala už jen jediná věc. „Prosím,“ dodal. „Minervo, potřebuji vaši pomoc.“

Úsměv na její tváři ho děsil víc, než si chtěl připustit. Už viděl Voldemorta, který mu naháněl menší strach. „Neměli bychom zavolat Brumbála?“ zeptala se po chvíli přemýšlení roztržitě a zjevně už plánovala, jak tuhle žádost použije proti němu.

„Nejspíš už je na cestě zpátky,“ podotkl Snape. „Víte, že to plánoval od začátku.“

„Ano, ale zjevně to potřebuji připomínat,“ pravila pevně. „Dobře, dejte si nějaké léčivé lektvary do nerozbitných lahviček, jdeme do třetího patra.“

„Minervo McGonagallová, jsem vám hluboce zavázán,“ pronesl Snape. Neznělo to, jako by ho ta vyhlídka těšila.

„Severusi Snape, skutečně jste mým velkým dlužníkem,“ odvětila McGonagallová s chladným úsměvem, z něhož mu přeběhl mráz po zádech. „A já se postarám o to, aby byl dluh plně splacen.“

ooOOoo

Harry se probudil, žalostně zasténal a zamrkal na příšernou bělost nemocničního křídla.

„Ani se nebudu ptát, na co jste myslel, protože je zcela zřejmé, že jste nemyslel.“

Přesunul zrak na sloup neutuchající černoty tyčící se u jeho postele a krátce si přál, aby stále stál tváří v tvář Voldemortovi.

„Chcete, abych vám řekl ‚já vám to říkal‘?“ zeptal se Snape. „U Merlinova plnovousu, chlapče, do které koleje že to patříte?“

Harry zamumlal. Snapeův výraz dával jasně najevo, že jediný důvod, proč z Harryho nevytřásl odpovědět, byla nemístná starost o jeho zdraví a blaho. „Zmijozel,“ zamumlal Harry po chvíli chraptivě a očima prosil o slitování.

Snape žádné neměl. „Omlouvám se,“ pravil hedvábně, „mám pocit, že jsem vás tak docela neslyšel.“

„Zmijozel,“ vyhrkl Harry. „Zmijozel. Zmijozel!“

„Přesně tak,“ přitakal Snape. „Takže… Jak – sakra – pojmenujete své činy vykonané před třemi dny?“

„Třemi dny?“

„Nazývám to nejkřiklavějším a nejstrašlivějším příkladem nebelvírského chování, jakého se kdy člen mé koleje dopustil. Chcete s tím nesouhlasit?“ Snape se ušklíbl. „Prosím, nesouhlaste,“ přemlouval ho s nebezpečným leskem v očích.

„Ne,“ zakňučel Harry. Měl pocit, že snažit se apelovat na Snapeův smysl pro soucit je marné, a jediné, co by mohlo Snapeův současný vztek na něj zmírnit, by bylo odpovědět vyrovnaně a důstojně, jak se na Zmijozel sluší, ale nedokázal sebrat potřebnou sílu, aby se vzpamatoval a přestal se chovat jako nakopnuté štěně. Všechno ho bolelo. Příště rozhodně nechá bratra napospas Voldemortově milosrdenství. Vlastně ani nevěděl, proč to tentokrát prostě neudělal.

„Co jste si myslel, že děláte? Co… Proč…?“ Přerušil se a zhluboka se nadechl. „Jste Zmijozel,“ pravil sveřepě. „Mám pro to mnohem víc důkazů, než abych to vyvrátil, i když právě teď o tom začínám vážně uvažovat. Zmijozelové se na rozdíl od Nebelvírů nezapojují do takových hloupých projevů nezodpovědnosti. Vědí, že učitelé tu jsou z nějakého důvodu. Neriskují své životy kvůli cizím lidem bez naděje na odškodnění. Neriskují své životy pro nikoho bez naděje na odměnu nebo uznání. Nezaplétají se do situací, kdy by mohli být zabiti ještě před dosažením puberty. Rozumíte tomu?“

„Ano,“ přitakal Harry a snažil se posadit. Bylo zapotřebí rovnováhy. Bylo zapotřebí obnovit rovnováhu. Rozhodně bylo zapotřebí, aby se Snape na něj přestal zlobit.

„Měl jste přijít za mnou.“ Snape to řekl chladně, naprosto bez vnějšího náznaku toho, že by si uvědomoval, jak směšně to prohlášení zní.

„Ano, pane,“ souhlasil Harry a sebral dost rozumu, aby zněl zkroušeně. Ten chabý pokus vyvolal na Snapeově tváři rychlý pobavený úšklebek.

„Váš bratr, pokud vás to zajímá – o čemž upřímně pochybuji – odsud odešel včera. Nejenže jste nás tedy připravil o body, ale také jste prohrál svou sázku.“

Harry zvažoval, že se prostě udusí polštářem a bude to mít za sebou.

„Podle Brumbála váš bratr statečně a obětavě…“ Harry netušil, jak se Snapeovi podařilo, aby ‚statečně‘ a ‚obětavě‘ znělo jako zločiny hodné starého dobrého oběšení, „… bránil vás i Kámen před Voldemortem. Skutečnost, že jste ho měl v kapse vy, ho zřejmě nepřiměla příliš pochybovat o této verzi událostí, stejně jako ani fakt, že jste to vy, kdo trpí magickým vyčerpáním.“

Harry znechuceně zahučel.

„Ne, to není fér,“ souhlasil Snape. „To nikdy není. Ale přinejmenším máme stále ještě pohár.“

Harry ztěžka spolkl pocit neklidu. „Quirrell měl v týle Voldemorta,“ řekl místo toho.

Snape se na něj upřeně zadíval. Tvář se mu zkřivila do nepříjemného výrazu, jak se zjevně snažil si to představit, než vydal tichý zvuk znechucení a ten pokus zavrhl. „Byl jsem si vědom Voldemortovy přítomnosti,“ poznamenal místo toho. „Váš bratr už podal svou verzi událostí. Věděl Pán zla, kdo jste?“ zeptal se.

„Poznal mě a mého bratra,“ přiznal Harry po chvíli.

„Teď není vhodná doba na to, abyste byl natvrdlý,“ odsekl Snape. „Věděl, že jste to byl vy, kdo ho přivedl do takového stavu, že se musel zmocnit Quirrella?“

Harry udělal to, co by Zmijozel při rozhovoru nikdy neměl dělat. „Hm,“ zahučel a rychle si uvědomil svou chybu, když zíral na sílící hromobití ve Snapeově výrazu. „Já si to… nemyslím?“

„Vy si to… nemyslíte?“ zopakoval Snape. „Vy si to nemyslíte? U Merlinova plnovousu, hůlky a zatraceném šedém plášti!“

„Byla tma,“ navrhl Harry. „A myslím, že vidí jen v odstínech červené, takže možná…“ odmlčel se.

„Pán zla,“ pronesl Snape se strašlivým klidem, „je mistrem černé magie, ať už je jeho neexistující duševní stav jakýkoli. Chcete mi snad říct, že nepozná jizvu po kletbě, jako je ta vaše? Že nepozná svůj vlastní magický podpis na vašem čele?“

„Vždyť jste říkal, že je blázen,“ podotkl Harry.

Snape si těžce povzdechl a stiskl si kořen nosu. „Uděláme to jinak,“ podařilo se mu po chvíli ticha. „Komu věnoval největší pozornost? Na koho z vás zaměřil svůj výkladový dialog?“

„Na mě. Ale to mohlo být tím, že jsem přišel pozdě…“

Snape čekal.

Harry se zhluboka nadechl a pokusil se dát věcem logičtější a poučnější řád. „Jakmile jsem tam byl, zdálo se, že se na mě trochu víc soustředí, ale to mohlo být tím, že si všiml zmijozelského odznaku. Říkal, že se s Nebelvíry nedokáže bavit, že prostě nemají potřebnou mozkovou kapacitu nebo schopnost soustředit se.“

„To je pravda,“ zamumlal Snape. „Až příliš pravdivé. Ale řekl něco o své porážce? Když o ní mluvil, komu z vás slíbil utrpení?“

„Oběma,“ odtušil Harry.

„Ach pro…“ Snape zaklel. Dlouze, s velkou plynulostí a stylem. „To je ono,“ dokončil rozhodně. „Už nikdy vás nespustím z očí. Nikdy.“

Harry zíral.

Snape mu pohled opětoval.

„Mohu navrhnout kompromis?“ naťuknul Harry po chvíli.

„Jen do toho,“ pobídl ho Snape. „Hlavně ať to z vaší strany zahrnuje slavnostní slib, že už nikdy, nikdy neuděláte takovou hloupost.“

„Jsem naprosto ochotný to slíbit. To ta nebelvírská výchova, to je všechno.“

„To mě nijak neuklidňuje. Každé léto se moje tvrdá práce zmaří.“

„Pak byste možná měl vytvořit nějaký důvod, abyste mě z tak škodlivého prostředí odstranil,“ podotkl Harry nevinně.

Snape na něj upřeně zíral. „Vy chytrý hajzlíku, právě jste v mém ocenění zase stoupl.“

„Nevěděl jsem, že si mě vůbec nějak vážíte,“ ušklíbl se Harry. „Kdybych to věděl, nadělal bych ve formulích víc škody.“

Snape zavrtěl hlavou s něčím, co nebylo tak docela obdiv a ani tak docela podráždění. „Zkuste ale madame Pomfreyovou včas přemluvit, aby vás pustila na slavnost na konci roku; nerad bych, abyste přišel o to, jak Zmijozel osmým rokem vyhraje kolejní pohár. McGonagallová má výrazy, pro které se dá zemřít.“

ooOOoo

Bylo to netolerovatelné. Snape zíral na Brumbála, který se směšně rozzářil poté, co rozdal body všem, kteří se podíleli na strašlivém Quirrellově incidentu (všichni znamenalo pouze nebelvírské studenty, kterých se to týkalo, přirozeně).

Padesát bodů pro Grangerovou za to, že udělala nemožné, aby udržela své hloupé společníky naživu? To se dalo čekat! Přijala tu roli ve chvíli, kdy měla tu smůlu, že se s nimi spřátelila!

A dalších padesát bodů pro Weasleyho za šachovou partii? Šachovou partii, kde se jeho úspěch měřil tím, že ta chytrá neskončila s mozkem zdobícím šachovnici?

A Osel, který měl zemřít, který by zemřel, nebýt včasného zásahu několika stran? Šedesát Morganiných prokletých bodů!

Jediné body, v nichž s Brumbálem souhlasil, bylo deset bodů pro Longbottoma za to, že měl dost rozumu, aby se pokusil zabránit studentům toulat se po světě a zabíjet se.

„Vy… naprostý… bastarde,“ supěl Snape. Mezi slovy ‚naprostý‘ a ‚bastarde‘ bylo vlastně několik všestranných a stále nápaditějších popisů různé mravní zkaženosti, ale toto byla obecná představa.

„Promiňte, milý chlapče,“ pronesl Brumbál klidně a dal si ruku jako trychtýř na ucho. „Trochu jsem ohluchl na levou stranu, víte.“

Snape se zhluboka nadechl a silou vůle se snažil udržet si zdravý rozum. „Vy…“ namáhal se a více než třikrát se kousl do rtu, než mohl pokračovat. „Bylo nezbytně nutné, abyste nás tak dokonale ponížil?“ zeptal se hořce. „Bylo pro vás nemožné, abyste Potterovi a jeho kumpánům dal jejich bezdůvodné body před hostinou?“

„Pa-ra-papa-ra…“ příjemně zabručel Brumbál. „Promiňte, co to bylo?“

„Ne, musel jste jim dát všechny body na hostině, aby celá škola mohla být svědkem vašeho nehorázného zvýhodňování a našeho naprostého ponížení,“ zavrčel Snape a ruce měl tak pevně sevřené, že ho náhlá krvavá skvrna na ubruse vůbec nepřekvapila.

„Poppy,“ vypískla Pomona rozzářeně, „stůl krvácí.“

„Není ta červená a zlatá barva nádherná?“ broukal Brumbál mile.

Snape seděl zcela klidně a plánoval vraždu.

Po jeho levici vydala McGonagallová tichý zvuk nezvykle podobný kočičímu mňoukání z rozčilení. „Není to žádná legrace, když se jim pohár jen tak dá,“ prskala podrážděně. „Zatraceně, Albusi! Pořád takhle vytahujte deus ex machina a já z nich pak nikdy žádnou práci nedostanu!“

… Ukřižování? Pověšení za vousy? Ubíjející kouzlo? Vlastní brokovnici?

Podíval se na kolejní stůl plný tváří strnulých v různých stavech vzteku, nedůvěry, zděšení a rezignace. Sedm bylo v kouzelnickém světě dobré číslo. Mocné. Ale byl by mnohem raději, kdyby měli i osmý ročník. Bylo to jedině zasloužené, bylo to jedině správné.

Potter zvedl obočí s výmluvným pohledem, který sliboval, že o prázdninách bratrovi znepříjemní život, jak jen to půjde, aniž by riskoval vyhnání z rodinného domu. Snape stočil pohled zpátky k nebelvírskému stolu, který stále oslavoval zmijozelské pokoření a pád. Člověk by si myslel, že je to něco osobního.

Byl to jen chvilkový neúspěch, ujišťoval sám sebe. Je tu příští rok, jako vždycky. Nebylo třeba mít chuť vyvraždit celý kontingent idiotů se lvím odznakem jen proto, že se Brumbálovi povedl kousek s tak nebetyčnou a bezmyšlenkovitou krutostí. (Vlastně, byl si tak jistý, že to byla bezmyšlenkovitá krutost? Mluvil přece o Brumbálovi.)

Jeho studenti by alespoň věděli, že jediným důvodem, proč k takové parodii došlo, byl Brumbálův rozmar. (A pokud to Brumbál udělal jen proto, aby potěšil Osla, bude si s ním Snape muset důrazně promluvit o jeho často opakovaném výroku ‚důležité je se zúčastnit‘ a o tom, proč si myslel, že je z toho vyňat). Utěšovali by se představou, že pohár jim právem patří a že byl ukraden hrubým a drzým způsobem.

Ach, koho se pokouší obelhat – nebýt toho, že za pár hodin opustí školu, už by se usilovně snažili učinit nebelvírskou existenci nesnesitelnou. Místo toho měli celé léto na to, aby vymýšleli plány děsivého (a potenciálně zločinného) rozsahu.

Na příští rok se vůbec netěšil. Nikdy se netěšil (byl učitel, bylo by to proti všemu, za čím si stál a v co doufal – totiž v naprosté zničení doby mezi jedenáctým a osmnáctým rokem), ale… bude muset pracovat přesčas, aby se ujistil, že na žádného z jeho studentů nebude podáno trestní oznámení.

Příští rok bude hrozný. Snape uvažoval, že si o tom promluví s Pomonou a zajistí si, že ho stráví ve zvláštním rostlinném oparu. Ale ne, musí Nebelvír donutit, aby upřímně litoval svého podvodného získání kolejního poháru, a to by nemohl udělat, pokud by byl přesvědčen, že na něj mluví zdi.

Musí si to naplánovat. Musí si opatřit nějaké pochybné lektvary… a také se musí ujistit, že neexistuje žádná Zápletka Pána zla™, která by mohla dát Brumbálovi důvod zopakovat tuto monstrózní demonstraci diskriminace.

Příští rok si k němu bude Voldemort chodit pro rady.