Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9.

Brumbál prožíval nejlepší okamžiky svého života. Vždycky si tajně přál, aby se jeho postava zlého mocipána / vševědoucího bastarda / velkého šachového mistra projevila patřičně vyšinutě, a díky Kameni, nesčetným pastem a rozkošným pěšákům (ne, to bylo vhodné, rozhodl se v bezpečí vlastních myšlenek) se považoval za skutečně potěšeného.

Och, pepřoví šotci.

Nic se vážně nepokazí. Koneckonců měl na tu práci Severuse, aby vše v skrytu obstaral. Samozřejmě, ten milý chlapec se nikdy nedočká žádného uznání za svou tvrdou práci, a i kdyby byl odhalen, stejně na něj budou pohlížet s podezřením a paranoiou. Severusovi šla role plížícího se zlého bastarda v černém tak dobře. Možná až příliš dobře, ale bohužel, tak to bylo.

… Hejno švábů?… no, jednou se musí zkusit všechno. Samozřejmě kromě Bertíkových fazolek, ty byly nicotné.

Aha… tady bylo to naléhavé předvolání na ministerstvo, na které čekal už několik týdnů. Od Toma to bylo šikovné, že počkal, až skončí zkoušky, a teprve pak se pokusí o Kámen. Měl podezření, že by se z toho klidně mohl stát rituál – každý červen pěkně načasovaný útok na život, zdraví, Bradavice a, případně nebo, ministerstvo. Zlo tak milovalo své pečlivé plány.

Někdy, přemítal Brumbál soucitně, zatímco meditativně cucal Krvavou šuměnku (nula negativní – ne, neptejte se), zmijozelská opatrnost pracovala proti cíli. Obezřetnost byla v pořádku, ale dohnaná do extrému dávala Nebelvírům čas, aby zjistili, co se doopravdy děje.

Hvízdal si, když se vydal k Hagridově chatě, aby si vyžádal testrála (nechtěl být na ministerstvu příliš rychle; kdyby se tam zjevil, během několika minut by pravděpodobně zjistil, že jeho přítomnost je krajně zbytečná, a musel by se tam poflakovat celou věčnost, než Tom učiní svůj tah). Opravdu měl Minervě říct, kam jde (protože jeho malí nebelvírští pěšáci se samozřejmě vydají za svojí ředitelkou koleje, jakmile konečně zjistí, že tajemství Chloupka je prozrazeno), ale musel přiznat, že po jejich poslední hádce – zahrnující zničení velké části severní věže – se mu příliš nechtělo se s ní setkat bez bezpečí přítomnosti ostatních učitelů, kteří by ji udrželi na uzdě.

My o vlku… „Minervo!“

Upřený kočičí pohled zkázy.

„Rád vás vidím!“

… Byl si docela jistý, že mimo svou zvěromágskou podobu obvykle takové drápy nemá…

„Albusi.“ To… byla ta nejděsivější intonace jeho jména, jakou kdy slyšel od údajného přítele. Znělo to tak strašně jako syčení kočky, a dokonce i Brumbál byl dost rozumný na to, aby se rozzuřené kočky bál. „Čemu vděčím za tuto… poctu?“

„Aha,“ reagoval Brumbál šťastně, „no víte, právě jsem dostal naléhavé – nanejvýš naléhavé – předvolání z ministerstva… takže…“

„Takže… potřebuje náš vážený ministr pomoci s rozhodnutím, zda si má na koktejlový večírek francouzského ministra vzít hnědé nebo černé boty?“

„Po dobu mé nepřítomnosti to tu máte na starosti vy, měl bych se vrátit někdy zítra ráno, zatím nashle!“ Udělal jedinou rozumnou věc, kterou mohl tváří v tvář jejímu nedůvěřivému pohledu (rychle přecházejícímu v nedůvěřivý vztek) udělat. Rozběhl se jako o zbytek svého dlouhého života.

„Brumbále!“

Pro Minervu McGonagallovou by byl mnohem vhodnější zvěromág v podobě ohnivého draka, cítil Brumbál a zrychlil.

„BRUMBÁLE!“

ooOOoo

Snape neměl dobrou náladu. Jediná věc, která by snad mohla mít na jeho současný rozjitřený stav byť jen nepatrně pozitivní vliv, předpokládala užití velmi silných a vysoce zakázaných látek. Nebo možná incident zahrnující aplikaci několika velmi nebezpečných kleteb na nebelvírského prváka a končící za bezměsíčné noci mělkým hrobem.

V době zkoušek stejně nikdy nebyl nejšarmantnější a letos měl navíc stres z toho, zda se Pán zla a, případně nebo, jeho přisluhovači nepokusí získat Kámen mudrců, zatímco on se bude starat o to, aby se různorodí blbci dožili závěrečných zkoušek, eventuálně dalšího ročníku.

Za pár let bude mít bílé vlasy. Možná dokonce dřív, než se mu podaří dosáhnout pětatřiceti, podle toho, jak se věci v současnosti vyvíjely, a poslední dva dny ho z napětí bolela hlava.

Upřímně řečeno, trpěl. A Snape neměl utrpení rád. Jediná věc, na kterou přišel, aby zvládl bojovat proti strašlivým dopadům na spánkový režim a náladu, bylo sdílení utrpení, k neutuchající vděčnosti všech studentů. Budování charakteru, to bylo to, oč tu běží.

Proto: „Budete to psát tak dlouho, dokud vás nezačnou brát křeče do ruky a nebude vážně hrozit, že už nikdy nebudete moct udržet brk.“

„Ale pane…!“ Marcus Flint nepatřil k nejchytřejším Zmijozelům.

„Prvňáci by neměli být povzbuzováni, aby se přátelili s Vrbou mlátivou, ani by neměli dostávat plány utvrzující je v bludu, že je možné postavit si v jejích větvích stromový dům. Podmínky, jejichž splnění je nutné, než vás pustím z této třídy, jsem již stanovil.“

„Byli to Nebelvíři!“ protestoval Flint. Za normálních okolností by to Snapeův hněv uklidnilo.

„S McGonagallovou jsem uzavřel dočasné příměří. Máte vůbec představu, kolik přemlouvání to stálo? A že to všechno málem zhatila vaše hloupost!?“

„Ale pane…“ Rozhodně nepatřil k nejchytřejším Zmijozelům.

„Pište, Flinte!“

Nemohl si být úplně jistý, jestli Flint opravdu poslouchá jeho pokyny (Flintův rukopis byl horší než Hagridův po několika lahvích jeho domácího likéru dost silného na to, aby přivedl draky do stavu lehké podnapilosti), ale věřil, že bez ohledu na to, co píše, kouzla na brku zajistí, aby přestal až ve chvíli, kdy mu ruka oteče tak, že se brk už nebude dotýkat pergamenu.

„Severusi! Zelený kód!“ vykřikla porcelánová soška kočky, která seděla na jeho stole (protože v bitvě to byla zelená kletba, na kterou si člověk opravdu musel dávat pozor). „Brumbál opustil budovu!“

Jediná věc mohla jeho špatnou náladu ještě zhoršit.

Byly chvíle, které si žádaly použití prastarých a mocných slov uznávaných lidmi v krizi všude a vždycky od doby, kdy byl jazyk vynalezen. „Do prdele,“ zadeklamoval Snape procítěně.

ooOOoo

„Osel ví, že někdo jde po Kameni?“

„Pořád vám říkám, abyste mu tak neříkal,“ odsekla Minerva. „Ale ano. Překvapilo mě, že o tom ví, přirozeně…“

„To by i mě na vašem místě,“ prohodil Snape suše. „Grangerová očividně pracovala přesčas.“

„Hm.“ McGonagallová se zarazila, ale nehádala se. Koneckonců to byla pravda a oba to věděli.

„Zaslechl jsem…“ chvíli bojoval s instinktem a pak zavrčel, „že ten kluk a jeho tlupa plánují zamířit do třetího patra. Doporučoval bych, abychom se tam pro jistotu vydali.“ Odmlčel se, aby posoudil její reakci. Nebyla dostačující. Nepoškodí tedy ještě přitlačit. „I když vzhledem k povaze toho Potterova spratka jsem si docela jistý, že i když jim v tom bude zabráněno, zkusí to v noci znovu.“

„Idioti,“ zasténala McGonagallová. „Proč jsou moji studenti takoví idioti?“

„To je řečnická otázka, předpokládám?“

„Ano, zatraceně. Ať vás ani nenapadne na ni odpovídat.“

Snape zvedl ruce na znamení porážky. „Samozřejmě,“ klidnil ji. „Samozřejmě. Ani ve snu by mě to nenapadlo.“

Důvod 1: Jsou to Nebelvíři.

Důvod 2: Váš maskot je lev, ale jméno vaší koleje je odvozeno od gryfa a za tisíc let nikoho z vašich studentů nenapadlo tuto nesrovnalost zpochybnit. To by vám mělo něco říct.(*)

Důvod 3: Odkazem Godrika Nebelvíra je meč. Historicky vzato, mozek nikdy nebyl důležitou složkou, která by byla nutná pro akt sekání špičatým předmětem.

Důvod 4: Nebelvíři byli vybráni pro svou ‚odvahu‘, tedy neohleduplnost k životu a zdraví. To se říká v každé zařazovací písni od doby, kdy byly Bradavice postaveny. Že se tohoto stereotypu drží, vás překvapuje proč přesně?

Důvod 5: Nebelvír.

Důvod 6: Nejdřív zaútoč, pak se ptej, to je jejich heslo už tisíc let; rodiny ve stejné koleji, mají to vštípené.

Důvo –

„Tak co?“ dožadovala se Minerva a Snape si uvědomil, že se na něco zeptala a on netuší, co to bylo. Snažil se netvářit záhadně. „Co budeme dělat?“ zopakovala po chvíli netrpělivě.

„Aha,“ děl Snape. „No, až je zaženete, dál se o ně nestarejte. Jestli se dnes večer vydají pro Kámen, vyřídím si to s nimi sám.“

Zírala na něj. „To… není zrovna… uklidňující prohlášení, Severusi.“

„Nebudu se ptát ‚nevěříte mi?’…“

Jak ji nejlépe přesvědčit, že nechat ho, aby se s tím vypořádal, je správné… „Buďte si jistá, Minervo, že Brumbál mi do smlouvy napsal, že nesmím nebelvírským studentům způsobit žádnou nenapravitelnou škodu, jinak mě čekají hrůzy, jaké si nedokáže představit nikdo jiný než cukrem nadopovaný blázen. Uklidňuje to dostatečně vaše pochybnosti?“

„Proč se o tom ještě nikdo nezmínil?“

Snape pokrčil rameny. „Rád vidím, čeho si vy ostatní myslíte, že jsem schopen. Návrhy, které předkládá Filius, jsou často vynalézavější než to, co jsem měl v plánu.“

„Severusi, vy hrozný, mazaný, protivný muži.“

„Takové komplimenty, Minervo.“ A teď, za deset galeonů, odváží se…? „Teď spolu chodíme?“

Důkaz, pokud byl vůbec potřeba, že nebelvírská odvaha skutečně pochází z lahví s nápisem Ohnivá whisky.

Snapeovi se naskytl ten nejvzácnější pohled v Bradavicích: Minerva McGonagallová prskala. Ano… Kratiknot mu dluží deset galeonů. A Poppy taky, když o tom tak přemýšlel. Což šel neprodleně vyřídit, protože i tak potřeboval běžet na ošetřovnu jako o život v naději, že bude alespoň poblíž lékařské pomoci, až se Minerva konečně vzpamatuje z šoku a s hůlkou v ruce se vydá za ním.

„Výbuch ve sklepení!“ vykřikl jeden z žáků druhého ročníku Mrzimoru, když kolem něj prosvištěl, což mělo za následek, že rychle získal doprovod hordy křičících studentů. Předpokládalo se, že Snape opouští své charakteristické plachtění jen tehdy, pokud mu hrozí vážné nebezpečí od těkavých přísad do lektvarů smíšených s neschopnými studenty. Obecně vzato šlo o správný předpoklad a za normálních okolností, které nezahrnovaly Minervu McGonagallovou, bylo lze očekávat zničení učeben nižšího stupně během deseti minut. Místo toho Snape vběhl do postranní chodby skryté za závěsem a na okamžik se zastavil, jen aby si vychutnal zvuk studentů narážejících do kamenné zdi.

Takový krásný, rozptylující zvuk. Ach, ta hloupost studentů. Skoro zapomněl, že mu hrozí vážné nebezpečí smrti.

Když už mluvíme o vážném nebezpečí – musel se připravit na dnešní večer. A ujistit se, že ho McGonagallová nenajde dřív, protože – jak Pán zla neustále dokazoval – lidem stačí odebrat zbraně a přestávali být hrozbou. Místo toho představovali mírně nechutnou formu zábavy, ať už šlo o jejich pokusy o útěk, nebo o vyděšené a neuvěřitelně bolestivé výkřiky a kletby, které často vydávali. A pokud omdleli z šoku, obvykle je probral krátký ostrý Cruciatus.

McGonagallová byla mistryní přeměňování a mučení. Bylo pravděpodobnější, že jeho smrt bude zahrnovat odstranění několika životně důležitých orgánů, ďábelské použití proměňovacích a lechtavých kouzel a dost možná i skopovou tlačenku. Nebo něco ještě horšího (Protože Snape, stejně jako každý student, kterého kdy učila Minerva McGonagallová, se smířil s tím, že je děsivější než kterýkoli ministr kouzel za posledních dvě stě let, a nic nenechá být. A jako učitel věděl ještě lépe, že o tom nesmí pochybovat).

To si vyžádalo využití všech jeho těžce a bolestně získaných znalostí o tom, kde jsou v Bradavicích ty nejlepší úkryty (když jste byli oblíbeným cílem pobertovských Nebelvírů, šlo upřímně řečeno o otázku ‚udělej to, nebo zemřeš‘, přičemž jednou nebo dvakrát bylo ‚zemřít‘ velmi pravděpodobné).

Měl koneckonců asi sedm hodin, než bude muset bezpodmínečně zasáhnout a zabránit předčasné smrti Osla, který zůstal naživu. Sedm hodin může zůstat v úkrytu. McGonagallová věděla, že by ho neměla zabít dřív, než bude Osel zachráněn. Jak těžké by mohlo být vyhnout se šedesátileté čarodějce…?

„Mňau.“

Snape se neobtěžoval otočit. Prostě se rozběhl. Jestli to byla paní Norrisová, může jí tu potupu oplatit později. Jestli to byla Minerva, tak ‚skryj se a zmiz‘ byla jedna z prvních věcí, které se člověk naučil při vstupu do Bradavic.

(*) Originální název koleje je Gryffindor, přičemž gryf je bájné zvíře s orlí hlavou a křídly a druhou půlkou těla lví. Takže ztraceno v překladu.