Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 20: Noclehárna

„Au,“ vypískla Hermiona dnes ráno už podesáté.

Stejně jako v předchozích devíti případech se Draco, který seděl vedle ní, zarazil a pohlédl směrem k osobě, která byla za tu bolest zodpovědná. A stejně jako v předchozích devíti případech si odpovědná osoba, Severus Snape, podrážděně povzdechla. Tohle se opakovalo od chvíle, kdy začal Hermionu léčit lektvary a různými substancemi, které zachránil ze svého kabinetu před kvapným odchodem z Bradavic.

„Slečno Grangerová, přestaňte se hýbat,“ zabručel, zatímco se snažil dívce na poničené nehty nanést hustou nazelenalou mast.

„Promiňte,“ zamumlala a našpulila rty. Každá další aplikace rány téměř okamžitě zahojila, ale těch několik vteřin, které uplynuly mezi použitím léku a zhojením, ji nepříjemně brněla nervová zakončení. Naštěstí bylo po všem. Hermiona viděla, jak Snape zavírá malou nádobku s mastí a znovu se přehrabuje ve své cestovní tašce.

„Teď obličej,“ zamumlal, když se probíral jednotlivými lahvičkami.

„Neobtěžujte se,“ přerušila ho Hermiona s úsměvem. „Tvář už mě nebolí, raději si nechte všechny ty léky na později…“ Tvář jí potemněla. „Pro lidi, kteří na tom budou mnohem hůř než já, pravděpodobně je budou někdy potřebovat.“

Snape povytáhl obočí a pak se podíval Dracovým směrem. Ten si to zřejmě nemyslel. „Děláš si srandu, Grangerová?“ vyhrkl a trochu zvýšil hlas. Hermiona koutkem oka zahlédla, že se polovina obyvatel domu prudce otočila jejím směrem, připravena zasáhnout. Staré reflexy umírají těžce… Zmijozel však pokračoval, protože si ničeho nevšiml: „Nemůžu se na tyhle nechutné rány dívat celý den. Nebo spíš ne, nesnesu představu, že jsem za některé z nich zodpovědný. Takže mi uděláš radost a necháš se ošetřit bez řečí.“

Hermiona se lehce usmála a mladíkův výraz se okamžitě zmírnil. „Jak si přeješ,“ řekla a otočila se ke Snapeovi, který se opět přehraboval ve svých věcech a koulel očima. Z rohu obývacího pokoje se ozval smích, který je přiměl otočit se.

Zvuk vyšel od samotného Luciuse Malfoye, který se pohodlně usadil na parapetu daleko od skupiny. Vypadal dost otráveně, hleděl na oceán před sebou a nevěnoval jediný pohled ostatním, kteří se k němu obrátili s různou mírou nevraživosti.

„Čemu se směješ, Luciusi?“ zeptal se Severus sarkasticky.

Tázaný muž odvrátil pohled od krajiny a jeho ledově šedé oči padly na syna a šmejdku. „Nic, jen jsem rád, že jsi na ní odvedl nějakou práci, Draco…“ zavtipkoval. „Po tom všem, co jsem se za posledních pár hodin dozvěděl, jsem skoro čekal, že mi řekneš, že jsi místo výslechů trávil čas hraním karet.“

Draco se zaťatými pěstmi udělal krok k otci, ale Blaise ho hrubě zadržel. „Nech to být, Draco, nestojí ti za to,“ zamumlal a podíval se na Luciuse. „Má prostě špatnou náladu, protože tu uvízl.“

Remus si vybral tuto chvíli, aby se postavil několik stop od Malfoye staršího a posměšně se na něj usmál. Mezi prsty mu vířila hůl se stříbrnou rukojetí, která obsahovala Luciovu hůlku. Lucius se na vlkodlaka zadíval a pak už neodvrátil pohled od hadí hlavy, která se jemně leskla v Remusových zjizvených rukou. „Co se týče toho…“ začal Remus pobaveně. „Teď, když jsi nucen zůstat mezi těmito zdmi, by nebylo moudré nechávat tu hůlku, že? Kampak ji dáme,“ promluvil a stále točil holí v ruce.

„Mám nápad, kam bychom ji mohli dát, ale asi to bude bolet,“ zabručel Artur Weasley z druhé strany obývacího pokoje, kde právě prostíral k snídani na stole, který Fleur zvětšila mávnutím hůlky. Snape se té poznámce zasmál, zatímco Draco se na Artura Weasleyho podíval s výrazem ‚netlačte na pilu‘.

„Napadlo mě, že ji pověsím přímo za okno, aby byla na očích…“ pokračoval Remus a očividně si užíval příležitost Smrtijeda psychicky mučit. „Ale to by nebylo moc bezpečné, že?“

„Hoďte ji do moře,“ navrhl Ron a okamžitě ocenil Luciusův panický výraz. Jeho hůlka, jeho drahocenná hůlka, opuštěná v oceánu. To bylo nemyslitelné.

„Co jste to za zrůdy, že připravujete čistokrevného o jeho hůlku?“ vyštěkl a pohrdavě se na ně podíval. „Nemáte slitování?“

„Říká chlap, který drží vězně zavřené ve sklepě, bez hygieny, bez magie a podle nálady i nenakrmené,“ zavrčel Snape a nanesl Hermioně na obličej další mast (tentokrát průsvitnou).

„Tohle s tím nemá nic společného, Severusi!“ zařval Smrtijed a udeřil pěstí do parapetu, až se malá skleněná svíčka zakymácela. „Jsou to krvezrádci a mudlovští šmejdi, nezaslouží si nosit hůlku!“

„Ty jsi ale hajzl,“ vynadal mu Remus a přistoupil k němu s výhružným pohledem. „Ti ‚krvezrádci a mudlovšti šmejdi‘, jak jsi trefně vyjádřil, tě v současnosti drží při životě, na to nikdy nezapomínej. A jestli budeš dál plivat svůj jed v tomto domě, ještě není pozdě zrušit kouzlo domácího vězení a vyrazit tě ven.“ Ukázal ukazováčkem na útesy. „Je to na tobě, Malfoyi.“

„Raději zemřu, než abych byl pasivním divákem téhle potupy,“ zasyčel Lucius pohlcený vztekem a gestem ukázal na svého syna a Hermionu na pohovce. „Moje vlastní krev zradí a spolčuje se s omylem přírody…“

„Varuji tě, Malfoyi, ještě jedno takové slovo a pošlu tě do pekel…“ pohrozil Remus Luciusovi hůlkou.

Hermiona náhle vyskočila na nohy, málem převrhla lahvičku s mastí, kterou jí Snape ošetřoval levé obočí, a otočila se k Luciusovi. „Dost!“ vykřikla a všechny tím zaskočila. Snape s povzdechem zavřel lahvičku a uložil ji do zavazadla. Dívka ignorovala Dracovu ruku na své paži a obešla pohovku, aby se postavila metr od Luciuse, který na ni hleděl s očima vytřeštěnýma zlostí a překvapením. Ale Hermionin vztek, umocněný vším, co v poslední době prožila, teď hrozil přelít se přes Smrtijeda jako řeka přes protrženou hráz.

„Něco vám řeknu, pane Malfoyi,“ vyštěkla si a hněvivě mu zašermovala ukazováčkem pod nosem. „Mudlové a kouzelníci se míchají už po staletí, a to šťastně, protože bez toho by se populace kouzelníků značně zmenšila. Sníte o nadvládě čistokrevných, ale co jste vlastně udělal pro to, abyste zajistil další existenci své údajně nadřazené rasy? Tedy kromě vyvražďování celých rodin a šíření neštěstí všude, kde se rozhodnete ukázat svůj ošklivý nos?“ Lucius otevřel ústa, aby odpověděl, ale ona mu nedala čas. „Něco vám řeknu: nic! Pokud jste chtěl, aby čistokrevní byli početnější a silnější, měli jste založit klub Anonymní čistokrevní, nebo co já vím? Nebo tohle! Mějte více dětí! Podívej se na Weasleyovy, sedm čistokrevných dětí, to by pro člověka, jako jste vy, mělo být skvělé, ne? Měl jste následovat jejich příkladu! Ale ne, neee, pan Malfoy raději válčí, ne miluje, to je tak… jednoduché!“

„Grangerová…,“ ozval se jí tiše u ucha Dracův hlas. Hermiona si toho však nevšímala. Teď, když byla stavidla zvednutá, se nedokázala zastavit. A bez přemýšlení se přistihla, že víceméně parafrázuje řeč, kterou jí Theodor přednesl v Dracově pokoji.

„Jestli vám to ještě nedošlo, Malfoyi, polokrevní a mudlorození jsou budoucností kouzelnického světa. Díky nám přetrvává a vzkvétá, jinak by vaše čistá rasa vymřela v době kamenné,“ pokračovala, zatímco Lucius na ni dál zíral, jako by právě snědl prošlý jogurt. „Zatím mi udělejte laskavost, Malfoyi. Pořiďte si další dvě nebo tři děti, nebo třeba dvacet sedm, to je mi jedno. Vychovávejte z nich hodné malé rasisty, jestli chcete, ale Draca nechte na pokoji. A mě taky, když na to přijde.“

Obývací pokoj opět ztichl. Remus na Malfoye zíral, ale přestal točit jeho hůlkou mezi prsty. Dvojčata zvedla obočí a s potěšeným výrazem ve tváři sledovala své rodiče. Molly trochu zrůžověly tváře, rozpačitá z toho, jak důvěrný obrat rozhovor nabral, a Harry se ze svého místa u vchodu do kuchyně tiše zasmál. Fleur ztuhla s hromadou talířů v rukou a Artur Weasley se nervózně drbal na zátylku a po celou dobu vrhal pobavené pohledy směrem ke své ženě.

„Grangerová…“ zašeptal jí Draco znovu do levého ucha. Dívka se mírně zachvěla, když ucítila jeho teplý dech na krku a prsty, které ji jemně tahaly za rukáv. „Děkuju. To je v pořádku, chápeme to.“

Hermiona se na něj ohlédla a viděla v jeho tváři ublížený výraz. Pak její pohled spočinul na Narcise, která stála hned za Harrym v kuchyni, a všimla si jejího upjatého úsměvu. Ale ne, co jsem to řekla? Tázavě se podívala na Draca, ale ten ji stáhl zpátky na pohovku.

„Hm, no, co jsem to chtěl říct…“ přerušil ticho Artur, „ehm… podává se snídaně.“

Všichni se pomalu přesunuli ke stolu, tedy až na Harryho a Rona, kteří přešli k Hermioně a Dracovi, a na Luciuse, který zůstal sedět na parapetu, stále byl v šoku ze sedmnáctileté dívky, která mu právě předvedla opravdový hysterický záchvat.

Snape, který potlačoval úsměv, se naposledy naklonil k Hermioně a přísně se na ni podíval. „Žádná další zranění, která by bylo třeba ošetřit?“

Hermiona podvědomě ucítila, jak ji svědí stehno, ale udržela se a přes džíny si ho nepoškrábala. Pak si všimla Harryho zamyšleného výrazu. Zdálo se, že ji zkoumá, jako by se snažil proniknout do jejích myšlenek.

„Ne, nic dalšího…“ zalhala a široce se usmála. Zdálo se, že Draco vedle ní se poněkud uvolnil.

„No, budeme muset nechat léčbu být,“ pokračoval Snape a zavřel brašnu. „Normálně by to mělo do večera zmizet a neměla by vyvstat potřeba opakované aplikace. Ale zase nemůžu nic zaručit, nejsem madame Pomfreyová…“

„Všimli jsme si…“ zavtipkoval Ron a potutelně se na učitele lektvarů usmál, zatímco Harry se tiše uchechtl.

„To bude v pořádku, děkuji mnohokrát,“ odpověděla Hermiona a přikývla. Snape vstal a šel se připojit k ostatním u stolu. Harry na Hermionu stále hleděl s nevyzpytatelným výrazem a dívka se začala cítit nesvá.

„Co se děje, Harry?“ zeptala se s nuceným úsměvem.

„Jsi si jistá, že nemáš žádné další zranění?“ zeptal se a podíval se jí do očí, jako by ji zkoumal. „Řekla bys nám to, viď, Hermiono?“

Hermiona slyšela, jak Draco zadržel dech, a tázavě se na Harryho podívala. Jeho otázka byla příliš zvláštní na to, aby ji ignorovala.

„Samozřejmě, že by nám to řekla, není hloupá,“ pokáral ho jemně Ron a postrčil kamaráda ke stolu v obýváku. Pak se otočil k Hermioně, vzal ji za ruku a táhl ji za sebou. „No tak, musíš se najíst. Jsi až moc hubená.“

Hermiona ho lehce zatahala za paži, aby ho zadržela, a Ron se na ni tázavě podíval. „Počkej, Rone, nejdřív se musím na něco zeptat Draca. Hned jsem u tebe.“

Na Ronově tváři se objevil zklamaný výraz a Hermiona cítila, jak se jí sevřelo srdce. Ronův pohled se však přesunul na Malfoye a oba chlapci na sebe chvíli hleděli. Ron souhlasil, že Hermioninu ruku pustí, ale ne bez posledního varovného pohledu na zmijozela, a neochotně se vydal na své místo. Hermiona se otočila k Dracovi a přešla k němu, aby ji slyšel jen on.

„Co to bylo za výraz poté, co jsem… řekněme…“ zmlkla, jak byla v rozpacích.

„Vytočila mého tátu?“ nabídl Draco s úsměvem.

„Chtěla jsem říct… dala průchod svému vzteku a frustraci, ale tvoje formulace taky sedí,“ ušklíbla se. „Tvoje matka taky vypadala divně. Řekla jsem něco špatně? Určitě jsem zašla příliš daleko, ale on mě tak vytočil kvůli těm svým čistokrevným hovadinám…“

Draco sklopil oči a pokrčil rameny. „Řekněme, že jsi do toho tak trochu… šlápla…“

Hermiona se zamračila, ustaraně se na něj zadívala a pobídla ho, aby pokračoval.

„Matka se po mém porodu stala neplodnou,“ pokračoval mladý muž. „Zřejmě komplikace. Lékouzelníci nemohli nic dělat. Nebýt toho, určitě bych nebyl jedináček…“ dokončil s hořkým uchechtnutím.

Hermiona pootevřela ústa a zděšeně vytřeštila oči. „Panebože, to jsem ale… to jsem ale pitomec… já…“

„Nemohla jsi to vědět,“ řekl Draco a spěšně odvrátil pohled. Pak Hermionu objal kolem ramen a jemně ji táhl za sebou. „Pojď si sednout ke stolu, než tvůj přítel Wízlík zhltne i naše porce…“

Hermiona si v duchu střelila pohlavek a pohledem zabloudila k Narcise. Ta seděla vedle Molly, ale nenechala si ujít ani minutu malého intermezza mezi svým synem a Hermionou. Hermiona se na ni zahanbeně podívala, načež se Narcisa lehce usmála a kývla hlavou, aby jí dala najevo, že se nic strašného nestalo.

Není divu, že za takových podmínek udělá pro Draca cokoli… pomyslela si Hermiona, když se usazovala mezi Draca a Rona.

Obávala se, že jídlo skončí vraždou, ale překvapivě se zdálo, že Ron změnil chování a byl střídavě zábavný, hravý a starostlivý. Naservíroval jí ještě třikrát míchaná vajíčka se slaninou, a když ho prosila, aby jí přestal plnit talíř, objal ji kolem pasu.

„Vážně, Hermi, podívej se na to! Kdybych měl jen o chlup delší ruce, mohl bych tě obejmout dvakrát!“ přeháněl a přitiskl si ji k hrudi. Pohlédl na Draca přes Hermionina ramena a ten se na něj zamračil. Naproti nim Blaise skrýval úsměv za miskou kakaa, zatímco Hermiona se zoufale snažila přimět Rona, aby ji pustil.

Harry sedící vedle Blaise se díval na Hermionu stejně zvláštním pohledem jako předtím. Bylo to tak nenápadné, že toho měl Snape nakonec dost. „Problém, pane Pottere?“ zeptal se úsečně.

Harryho (a Lilyiny) smaragdové oči se přesunuly z Hermiony na něj. „Nevím, možná…“ odpověděl Harry drsněji, než by si přál. Snape se zamračil. Měl pocit, že ten kluk něco ví, což by ho při jeho zvyku neustále se plést do cizích záležitostí a slídit nepřekvapilo. Snape si náhle vzpomněl na lekce nitrobrany, při nichž se Potter hanebně vetřel do jeho vzpomínek, a zavřel oči. Ačkoli pochyboval, že ten spratek je dost dobrý na to, aby se mu samovolně dostal do hlavy, poslední, co chtěl, bylo, aby Potter vyhrabal jeho vzpomínky na noc, kdy Draco viděl Notta znásilňovat Grangerovou. Je lepší být opatrný a vyhnout se dramatu.

Harry odvrátil zrak, jako by věděl, že Snape právě chrání svůj mozek před jakýmkoli vniknutím, a zelené duhovky se znovu zaměřily na Hermionu.

„Luciusi,“ ozval se od stolu Narcisin libozvučný hlas. „Opravdu bys měl něco sníst, víš, že snídaně je…“

„Nejdůležitější jídlo dne,“ dokončil Lucius s mručením, aniž by se pohnul z místa.

„Přesně tak, Luciusi…“ posmíval se Remus vysokým hlasem a dokonale napodobil Narcisu. „Být tebou, tak si to jídlo vychutnám… pro případ, že bychom se rozhodli tě potom nenakrmit.“

Fleur si povzdechla, popadla prázdný talíř a začala ho plnit, aby ho odnesla Malfoyovi, ale Bill ji zadržel za ruku. „Miláčku, ty nejsi jeho domácí skřítek. Jestli chce jíst, může si přijít, ale pokud jde o mě, nevadí mi, že se drží stranou…“

Fleur nechala talíř klesnout zpátky na stůl a s nesouhlasným výrazem se posadila. Lucius v koutě protočil oči, ale vůně horké kávy, toastů a slaniny ho začínala nahlodávat. Zvlášť když měl v žaludku už skoro čtyřiadvacet hodin jen láhev ginu a půl láhve whisky. Zašoupal nohama, vstal a přešel k té části stolu, kde seděla Narcisa. Molly sledovala každý jeho pohyb a stiskla rty, když se posadil vedle své ženy. V místnosti zavládlo ohromené ticho. Jakmile se Lucius posadil, všichni přestali jíst, jako by jeho přítomnost u stolu byla znamením, že svět spěje k záhubě. Mohli jste slyšet bzučet mouchu. Ticho však brzy přerušilo cinknutí Fredovy vidličky, která dopadla zpět na talíř.

„Dobrá, odlehčíme si náladu malou hádankou: jaký je jediný dobrý způsob, jak přivítat Smrtijeda u svého stolu?“ zeptal se mladík a snažil se skrýt úsměv.

„Frede…“ začala jeho matka varovným tónem.

Mladík několik vteřin čekal, rozhlížel se kolem sebe, ale když se zdálo, že se nikdo nechce pokusit o odpověď, pokračoval: „Odpověď zní: na talíři a s jablkem v puse!“ dokončil zrzek a zvedl pravou ruku, aby si s Georgem plácl (což George bez vyzvání udělal).

Ron se zasmál a málem se udusil slaninou. Molly zabořila tvář do dlaní, zoufalá z Fredova chování, zatímco Artur s Remusem neúspěšně zadržovali chechot. Draco se na Freda podíval s uštěpačným výrazem ve tváři, jedno obočí pozvednuté, jako by váhal, zda mu skočit po krku, nebo mu pogratulovat.

Lucius Malfoy si s nepřívětivým výrazem ve tváři hrubě posloužil třemi plátky slaniny a zavrčel: „Jednoho dne vás za to donutím zaplatit… vás všechny…“ Severusovi unikl mezi rty uštěpačný smích.

„Velmi dobrý nápad, můj drahý! Plánování je skvělé na deprese…“ otočila se k němu Narcisa s konvičkou v ruce. „Čaj?“

*****

Odpoledne se kluci rozhodli uspořádat improvizovaný zápas ve famfrpálu v bezpečném prostoru kolem domu a Hermiona v obavách sledovala, jestli se hra mezi Ronem, Harrym a Malfoyem nezvrtne. Znovu se však musela vyrovnat s fakty: Ronaldovo chování se od dnešního rána stalo tak příkladným, až to začínalo být podivné. Uklidnila se však a rozhodla se využít volného času k tomu, aby pokračovala ve svém výzkumu viteálů. A zejména možnosti proměnit živou bytost ve viteál. Přišlo jí logické, že jedním z nich je i obludný had, který Voldemorta vždy doprovázel, ale nejprve se chtěla ujistit, že je to vědecky možné. No, vědecky řečeno… Automaticky by jí odpověď na tuto otázku napověděla, jestli by Harry mohl být také viteálem. V tom případě… o této možnosti a následcích, které by mohla mít, zatím raději neuvažovala.

Přesunula se tedy do obývacího pokoje, zabalená do deky, kterou ji Draco přikryl ještě včera večer. Usmála se při té vzpomínce, přitáhla si obdélník látky trochu těsněji k sobě a otevřela první knihu o staré magii, jejíž jedna kapitola pojednávala o viteálech. Zapomněla však na jeden detail. Více než znepokojivý detail.

Luciusův rozzlobený pohled ji doslova pálil v zátylku a ať dělala, co dělala, zdálo se, že je nemožné soustředit se na čtení, protože Smrtijed, který stále číhal v koutě u okna, vyzařoval pohrdání a nenávist. Pokaždé, když otočila hlavu, stál tam, mlčky na ni hleděl a na rtech mu visela urážka. Jen přítomnost dalších lidí mu zabránila, aby jí nadával nebo ji dokonce uškrtil vlastníma rukama. Mužova nálada se v průběhu dne neustále zhoršovala a dna dosáhla, když Remus s Billem konečně vyšli ven, aby našli vhodný úkryt pro jeho hůl s hůlkou. Poté, co se ho dobrých dvacet minut marně snažila ignorovat, to nakonec vzdala a odešla nahoru. Ale teď, když byla sama, cítila jiný druh neklidu.

V minulosti jí samota nikdy nevadila. Naopak, obzvlášť si užívala, když mohla na pár hodin uniknout z ruchu nebelvírské společenské místnosti a pracovat v tichém, odlehlém rohu bradavické knihovny. Ale teď byla samota synonymem strachu a úzkosti a pouhý pohled na zavřené dveře prázdného pokoje v ní vyvolával chuť křičet. S rozčileným gestem zavřela knihu, odhodila ji na matraci a vrátila se dolů, kde Molly a Narcisa popíjely s Fleur čaj. Znovu prošla kolem Luciuse, který se na ni posměšně podíval, ale tentokrát si nemohl pomoci a promluvil.

„Trápí vás něco, má drahá? Chcete si o tom promluvit?“ vysmál se jí, když se na něj podívala.

„Vy jste ten poslední, s kým bych chtěla mluvit,“ zasyčela Hermiona a on nasadil falešně ublížený výraz.

„To mě mrzí,“ ušklíbl se a dodal, „… nebo taky ne.“

Hermiona otráveně mlaskla jazykem a odešla do zahrady, aby ho nechala opět samotného.

„Hermiono, je všechno v pořádku?“ ozval se za ní hlas.

Otočila se. Harry seděl na trávě opřený o dům, koště položené na zemi. Přikývla. „Co tu děláš sám?“ zeptala se a podívala se na ostatní kluky, kteří si přehazovali starý opelichaný camrál.

Harry se na ni usmál a pokrčil rameny. „Zdá se, že Ron a Malfoy si mezi sebou chtějí vyřídit nějaké účty a dělají z téhle hry osobní záležitost… Zabini se tím zřejmě dobře baví,“ dokončil a zavrtěl hlavou.

Hermiona klesla vedle něj a také se usmála, ale nic nedodala.

„Vlastně je dobře, že jsi tady,“ pokračoval a hrál si s malou hrstí štěrku. „Chtěl jsem s tebou mluvit o samotě.“

Hermionin úsměv trochu povadl, ale snažila se zachovat klidnou tvář. Od chvíle, kdy se vrátila, se takového rozhovoru bála, ale věděla, že dříve nebo později se Harry, Ron nebo někdo jiný zeptá.

„Co chceš vědět?“ zeptala se tiše, aniž by se na něj podívala.

Harry si zvedl nohy k hrudi a opřel se lokty o kolena. „No, znáš mě, nerad chodím kolem horké kaše, že jo?“ Usmál se na ni, ale Hermiona se zamračila a čekala, až to konečně vyklopí. Tu osudovou otázku.

„Přesto to děláš,“ podotkla trochu suchým tónem, kterého okamžitě litovala. Škrábanec mezi stehny ji v tu chvíli svědil tak, že se divila, jak může zůstat tak klidná.

Harry se zadíval do dálky a povzdechl si: „Včera večer jsem tě slyšel…“ řekl. Zavrtěl hlavou, když viděl, jak Hermiona s omráčeným výrazem ucukla.

„Špehoval jsi mě?“ vydechla tiše, aby neupozornila hráče famfrpálu.

„Ne, Hermiono,“ namítl s lítostivým výrazem. „Slyšel jsem, že jsi vstala, a šel jsem se dolů ujistit, že jsi v pořádku. A pak jsi začala mluvit s Malfoyem a… Ztuhl jsem, vůbec jsem si nedokázala představit, že bych tě vyrušil, ale zároveň jsem se nedokázal přinutit jít zpátky nahoru a spát s vědomím, že jsi s ním sama. A pak přišla ta věta…“

Harry zmlkl a zamračil se. Když se znovu podíval na Hermionu, z jejích rysů poznal, že přesně ví, o jaké větě mluví.

„Neřekl jsi Ronovi nic, že ne?“ naléhala na něj znepokojeně. „Prosím, Harry, řekni mi, že budeš držet jazyk za zuby.“

„Myslíš, že bych měl?“ zeptal se jí s trpkým výrazem. „Já si naopak myslím, že má právo to vědět. Váš vztah… nikdy nemůžete být spolu, když mu to neřekneš, Hermiono.“

„To vím,“ vydechla dívka a sklonila hlavu. Opět mezi nimi zavládlo ticho a Harrymu se náhle potvrdilo to, co cítil od kamarádčina návratu.

„Ale ty to už možná nechceš,“ poznamenal tiše.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Harry, v tuto chvíli nemám ponětí, co chci, ale jedno je jisté, nic už nemůže být jako dřív.“

Nastalo ticho a Harry odvrátil pohled. O kousek dál bylo slyšet, jak Blaise křičí: „A padesát ku třiceti, S PRSTEM V NOSE, WEASLEYOVI!“ Hermiona se zahleděla na zápas a na rtech se jí objevil úsměv, když viděla, jak dva zmijozelové tančí na svých košťatech malý vítězný tanec. Ten byl přerušen, když George obletěl Malfoye, vší silou po něm hodil camrál a zasáhl ho zezadu do hlavy. Dvojčata vyprskla smíchy. Malfoy zlostně vyjekl. Hermiona si na okamžik připadala jako zpátky v Bradavicích, kde se rivalita mezi Nebelvírem a Zmijozelem omezovala na obyčejné žertíky na chodbě. Než se z toho stalo něco víc. Než se z ní stala válka bez slitování…

Pak se znovu ozval Harry a jeho otázka byla pro Hermionu studenou sprchou.

„Kdo to byl?“

Hermiona se na něj hněvivě otočila. „Proč to potřebuješ vědět? Mělo by to nějaký význam? Připadalo by ti méně děsivé, kdyby to byl pohledný, svalnatý mladý muž, nebo bylo by ti mě více líto, kdyby to byl tlustý, obtloustlý, špinavý úchyl?“ Hermiona si náhle uvědomila, že mírně zvýšila hlas, a zhluboka se nadechla, než se přinutila ztišit. „Nezáleží na tom, kdo to udělal. Stalo se to a to je můj největší problém.“

Harry cítil, jak jím od hlavy až k patě přejíždí mrazivý vztek. „Byl to Lucius Malfoy, že jo?“

„Harry, ne!“ vyštěkla Hermiona a praštila pěstí do země. „Nech to být, ano? Nebyl to on, jinak bychom ho nevzali s sebou. Přemýšlej trochu,“ dokončila s otráveným nádechem.

Harry dopřál Hermioně čas, aby se znovu uklidnila, a pak ji vzal za ruku. Při jeho doteku lehce ucukla a pak se jemně podívala na kamarádovu snědou ruku svírající její bledé prsty. Volnou rukou si nenápadně setřela slzu z tváře a slabě se usmála.

„Možná by ses měla zbavit všeho, co ti připomíná, čím… čím sis prošla,“ řekl Harry a pohrával si s jedním z Hermioniných už téměř uzdravených prstů. Snapeova mast dělala divy.

Hermiona předstírala, že nechápe, na co naráží, a zasmála se: „Ano, je dobře, že jsem zase s lidmi, které mám ráda, to je dobrý začátek, ne?“

„Tak jsem to nemyslel…“ zamumlal Harry s úšklebkem.

„Vím přesně, jak jsi to myslel, Harry, a ještě jednou ti radím, abys to nechal být… ano? Je na mně, abych se rozhodla, co je pro mě dobré a co ne. Jen na mně.“

„Ron se z toho nevzpamatuje, když ho kvůli Malfoyovi opustíš,“ poznamenal a Hermiona na něj zůstala ohromeně zírat.

„Nemáš pocit, že trochu přeháníš?“ zvolala a zavrtěla hlavou. „Momentálně nikoho neopouštím. Mou prioritou je dát se dohromady. Co se týče srdečních záležitostí, uvidíme později,“ bránila se, i když věděla, že Harry má pravdu. Zavládlo mezi nimi ticho a zdálo se, že Harry už o tom přestane mluvit, což Hermionu trochu uklidnilo.

„Co takhle obejmout?“ rozpřáhl najednou doširoka ruce.

Hermiona se na něj zadívala. „Teď, tady?“ zeptala se se zdviženým obočím.

„Ano, po tvém zmizení mi to chybělo,“ přiznal, když ho Hermiona objala. Pak se zasmál a dodal: „A taky proto, že nás pozoruje Malfoy a nevypadá vůbec šťastně.“

„Slez ze mě, ty ďáble,“ zahihňala se, ale navzdory svým slovům objala svého nejlepšího kamaráda pevněji. „Chyběl jsi mi, Harry.“

„Už nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil, Hermiono,“ odpověděl a pevně ji stiskl.

„Slibuješ?“ ozval se Hermionin hlas u jeho ucha.

Přikývl, a když ucítil, jak mu po krku stéká malá studená kapka, poznal, že zase pláče.