Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4.

„Ten idiot,“ informoval Snape Harryho radostně, když druhý den ráno vstoupil do společenské místnosti.

Harry s předstíranou nudou vzhlédl. „Co se stalo?“

Snape si ho chvíli přemýšlivě prohlížel. Všichni učitelé do jisté míry věděli, ať už si to uvědomovali, nebo ne, že překážky na cestě ke Kameni slouží spíš k otestování Osla než ke skutečné ochraně. Prosím vás. Jako by tam bylo něco, co by Pána zla zastavilo… kromě Zrcadla, do kterého se Snape neodvážil podívat. Tušil, že Zrcadlo je to jediné, co Kámen skutečně chrání, a tím pádem také to jediné, co je nezbytné. Jenže důkaz o vlastní hodnotě chtěli po špatném Potterovi, a i když Snape byl zlomyslný, nechtěl být nepřímo zodpovědný za smrt dítěte. To by mu mohlo zkomplikovat život. Takže nápověda. „On a Weasley narazili na jednoho z Hagridových exotičtějších mazlíčků,“ zamručel. „Až do sklepení bylo slyšet, jak ječí.“

Chlapci se na tváři mihl drobný úsměv. „Kerberos,“ nadhodil.

Snape se na něj tázavě podíval a rozhodl se, že bude asi nejlepší, když se nebude ptát. „Ano. Jmenuje se ‚Chloupek‘, věřil byste tomu? A teď si vzpomeňte, o čem jsme se bavili včera při diskuzi o obraně proti černé magii. Jaká je typická funkce kerbera?“

„Hlídací pes,“ odpověděl Harry pohotově. Přimhouřil oči. „Co hlídá?“

Hagrid se chystal prohodit něco o Flamelovi, Brumbál s tím počítal. Ale i jeho student si to rozhodně zasloužil vědět a k závěru se nejspíš dobere mnohem dřív než Osel. „Něco pro Nicholase Flamela,“ prozradil se skrývaným úsměvem.

Sledoval útržky informací, které se v chlapcově hlavě shromažďovaly, odhazovaly, vyměňovaly, zacvakávaly na svá místa. „Kámen mudrců.“

Snape přehodnotil svou původní myšlenku. Nebyl bystrostí Harryho Pottera pouze potěšen. Možná se právě oddával nebelvírské neřesti – pýše.

„Velmi dobře,“ pravil uznale, přikývl a odešel z místnosti dřív, než by odpověděl na všechny otázky. To, že Potterovo přežití bylo nezbytné pro Snapeovu svobodu (a další existenci kouzelnického světa, na to se nesmí zapomínat), neznamenalo, že mu Snape dá všechny odpovědi. K čemu by bylo dobré ho hýčkat, když se nakonec stejně musí postavit Pánovi zla sám?

Navzdory tomu, že se pátým ročníkům Mrzimoru nějakým způsobem dařilo vytvořit polovědomá zvracející monstra, navzdory nepříjemnostem, které mu způsobovalo odstraňování nebelvírského šesťáka ze stropu, a všeobecnému podráždění a paranoie, které provázely nutnost dohlížet na trest Freda a George Weasleyových, nakonec dospěl k závěru, že ve svém volnu vlastně dělá něco smysluplného. Nejdůležitější ze všeho bylo, že pravděpodobnost, že by ho při tom někdo zabil, byla mizivá, a tak bylo mentorování Harryho Pottera mnohem důležitější než práce, kterou vykonával jako špión Fénixova řádu.

James Potter by se obracel v hrobě. Hned jak by ho tam Snape uložil.

ooOOoo

Čas plynul. Snape stále trpělivě čekal, až se ten, kdo po Kameni touží, chopí příležitosti, ale byl neustále zklamáván. Začínal tušit důvod, proč ho Albus nechal Kámen trvale hlídat.

Uvažoval, zda mu neoznámit, že i hadi mají omezenou trpělivost, ale po zralé úvaze se rozhodl, že je opravdu jediný, kdo se na tu práci hodí a má dost rozumu na to, aby zůstal podezřívavý i přes zjevnou porážku Pán zla. A každopádně – letos už Albuse jednou navštívil; další zbytečnou hádku s cukrem sjetým kouzelníkem by zatím nezvládl.

Když už mluvíme o cukru…

„Weasley! Cukrové myši nejsou na to, aby slečně Bellové padaly na záda! Pět bodů z Nebelvíru.“

Cítil, jak mu na temeno míří pohledy. Hm. Byla to snad jeho vina, že zbytek nebelvírského famfrpálového týmu měl tu smůlu a ocitl se na místě Pottera-který-zůstal-naživu-aby-ho-štval?

Jistěže ne. „Bude to za deset bodů, jestli vás jen napadne zapálit tu rachejtli, Weasley,“ dodal, aniž by se otočil, a vykročil zase dopředu, kde mohl nejlépe působivě zahlížet a odhalovat všechna nebezpečí. Ještě neuspěl se svými prosbami, aby mohl rozdělit dvojčata Weasleyova v hodinách lektvarů, a dokud dvojče první nestráví své hodiny v lese a druhé ve sklepení (cokoli menšího by bylo hloupě shovívavé), jeho paranoia trvala na nejlepším pozorovacím stanovišti.

Nimbus dva tisíce. Obdržený u snídaně ve Velké síni, pro Merlina. To už rovnou mohl vyvěsit plakáty oznamující nového nebelvírského chytače.

Existovalo mnoho dní, kdy by Snape strašně rád použil kletbu Cruciatus na Jamese Pottera a, případně nebo, jeho tupého potomka. Mnohem vzácnější byly dny, kdy je chtěl pouze naučit, jakou hodnotu mají protijedy.

Použití kletby Cruciatus na Jamese Pottera nic nevyřeší, upozornila ho klidně ta rozumnější část jeho mysli. Protože však přestalo být otázkou života a smrti ji poslouchat, Snape už jí nevěnoval pozornost. Věnoval čas listování ve svých starých učebnicích lektvarů v naději, že se v nich někdy od doby, kdy je viděl naposledy, nějak zhmotnil recept na naprosto nevystopovatelný a výtečně prudký jed. Proč, ach proč, se tomu od pádu Pána zla přestal věnovat?

… možná by do tohoto projektu mohl zapojit i Harryho. Měl podezření, že by chlapec velmi rád bádal nad ošklivou smrtí svého bratra. Anebo Snape do Harryho pohledu na bratra promítal své vlastní pocity. Možná byl Harry Potter lepší člověk, který svému debilnímu, pozornost kradoucímu a nehodnému dvojčeti vůbec nepřál nic zlého.

Pf. A Snape vyhraje cenu Učitel roku.

ooOOoo

Než přišel Halloween, Snape přivedl třídu třeťáků z Havraspáru k nervovému zhroucení tím, že je přetěžoval látkou pro pátý ročník, Longbottoma nechával po škole tak často, že začínal ztrácet chuť do života, prohrál s Minervou sázku o to, kdo první způsobí Quirrellovi mdloby (stále tvrdil, že její použití zvěromágské formy ke skoku na hlavu ze skříně bylo dětinsky jednoduché a rozhodně podvodné), a zamluvil tolik tréninků famfrpálu zmijozelskému týmu, že na něj byla podána oficiální stížnost. K žádnému pokusu o získání Kamene přesto nedošlo. Jeho paranoia trvala na tom, že to neznamená nic dobrého navzdory všeobecnému mínění, že ‚žádná hrozba‘ ve skutečnosti znamená ‚žádná hrozba‘.

Proto ho chmurně potěšilo, když Quirrell vběhl do Velké síně, jako by viděl, jak ježibaby tančí kankán, a předtím, než omdlel, křičel něco o trollech. Hm. Rychlý pohled na obě strany odhalil, že je zjevně jediným členem sboru, který si pamatuje, že jednou z Quirrellových kvalifikací je schopnost plynně konverzovat trollí řečí. V důsledku toho, zatímco zbytek personálu hnal děti do bezpečí, si připomněl, k čemu jsou prefekti, a delegoval odpovědnost ve prospěch pronásledování Quirrella.

Což vedlo k jeho současnému stavu: stál na špatné straně dveří chodby ve třetím patře a Quirrell mu úspěšně vyklouzl (o tom se ve své zprávě Albusovi určitě nezmíní, to bylo jisté. Koktavý idiot s turbanem mu zázračně unikl). A co jen to Albuse napadlo, nechat chodbu ve třetím patře přístupnou jen po použití pouhého kouzla Alohomora? Každý zatracený prvňák by se mohl dostat dovnitř a být roztrhán na kusy.

Ne že by mu taková událost vadila, samozřejmě, ale papírování by bylo ohromné.

Za jeho zády se ozvalo tiché zavrčení. Snape se poddal klišé a velmi pomalu se otočil.

Ztuhl. Chloupkova druhá hlava na něj upřela oči (třetí hlava spala a první byla zaměstnána hledáním obřích blech).

Tříhlavý pes. Podrážděný tříhlavý pes.

Na to se dalo reagovat jen jedním způsobem.

Snape vzal do zaječích a poprvé v životě proklel svou zálibu v rozevlátých hábitech. Chloupek se rozhodl, že za celá léta, nebo alespoň za dobu, kterou strávil hlídáním padacích dveří, si neužil ani zdaleka dost zábavy, dal se do pronásledování a zběsile štěkal. Hagrid by bezpochyby tvrdil, že si chtěl jen zahrát aport nebo nějakou podobnou hru, ale Snape byl ten, kdo běhal, a důrazně protestoval proti tomu, aby si ho pes pletl s pohyblivou žvýkací hračkou.

Než se vypotácel zpátky na chodbu, byl hojně potřísněný kerberovými slinami a jeho levá noha by mohla dát kusu mletého masa šanci získat první cenu na okresní výstavě. Chtěl Hagrida proklít tak silně, až by mu vypadaly vousy. Chystal se jím po kouskách krmit jeho milovaného vraždícího psa. A Quirrell. Chtěl Quirrella uškrtit tím jeho zatraceným turbanem. Chtěl ho použít na výrobu přísad do lektvarů. Chtěl ho představit obří olihni – ta chudinka žila v celibátu už od dob temna.

V Bradavicích bylo možné a povolené všechno až po zmrzačení a pokus o vraždu, pokud to vypadalo jako nehoda. Kouzla byla koneckonců nebezpečná záležitost. Snape neměl absolutně žádné výčitky svědomí, když plánoval smrt svého kolegy učitele. Když už nic jiného, ukrátilo to čas.

Chtěl je sakra zabít všechny.

Ušklíbl se, očistil si sliny z hábitu a ujistil se, že na chodbě nevykrvácí. Možná by to byla výhodnější varianta, kdyby se Pán zla někdy vrátil, ale Snape byl i tak rozhodnutý nechat sebevraždu na poslední chvíli.

„Musím Brumbálovi připomenout, aby pořádně zamykal dveře,“ zamumlal a zíral na svou zmrzačenou nohu. „Někdo by se mohl opravdu zranit. A kdybych chtěl mít neustálé bolesti, mohl jsem zůstat řádným Smrtijedem. Za tohle mě dost neplatí.“

Potácivě se narovnal a kulhal směrem ke slabým výkřikům kdesi pod ním (Nad ním? Kterým směrem bylo ‚nahoře‘?) s instinktivním přesvědčením, že v epicentru najde alespoň jednoho z Potterových spratků.

„Protivo!“ vyštěkl a nezvykle rád viděl strašidlo žonglující s vodními balonky. „Kde je ta potíž, Protivo, a proč se do ní nezapojuješ?“

Protiva překvapeně upustil balónky a zamrkal na otrhaný zjev před sebou. „Pročpak, vaše profesorstvo, co jste to dělal?“

Jak bylo při rozhovoru s Protivou obvyklé, Snape nevěděl, jestli se má zlomyslně ušklíbnout, nebo zařídit vymítání. „Sklapni, Protivo,“ zachraptěl. „Potíže. Kde?“

Jejich nejisté partnerství zjevně stále fungovalo, protože Protiva řekl pravdu. „Dívčí záchody,“ prozradil vesele. „Nechtěl bych, aby mě tam někdo viděl, Snape. Mohlo by to vyvolat různé fámy.“

Snape nepochyboval, že Protiva bude zdrojem všech těch fám. Platil strašidlu dobře, ale pokud by se našla lepší zábava, která by šla proti němu, Protiva by ji využil.

„Troll?“

„Velmi výmluvný.“ Protiva se zazubil. Snape se s námahou zdržel toho, aby mu řekl, co si myslí o jeho jazykových schopnostech. „O trollovi nic nevím. Ale ozývá se odtamtud pořádný jekot,“ vydechl s požitkem.

Snape dlouze a s velkou kreativitou zaklel a odkulhal, jak nejrychleji byl schopen, (nepochybně nedoceněně) zachraňovat. To, že našel Quirrella schovaného za brněním, bylo jistým bonusem, ale výskyt ustarané a rozzuřené Minervy byl mnohem víc potěšující – i Snape měl pochybnosti o tom, že by se sám mohl postavit dospělému horskému trollovi, a nepochyboval, že ačkoli se Quirrell zatím ukázal jako zbabělý a nepoužitelný, neznamená to, že by nebyl schopen ho zasáhnout Avada kedavrou, až bude zaneprázdněný trollem. Minerva věnovala jeho zakrvácené noze ostrý pohled, ale tříštivé zvuky a výkřiky, po nichž následovalo náhlé zlověstné ticho, ji zřejmě znepokojovaly víc.

Dveře se rozletěly a Snape vstoupil na místo, které, jak doufal, už nikdy neuvidí, aby se mu naskytl pohled, o kterém věděl, že už ho nikdy neuvidí – omráčený dvanáctimetrový horský troll; Hermiona Grangerová rozplácnutá u zdi; Ron Weasley tupě zírající (škrtněte si to – to ještě jistě v budoucnu uvidí); Osel, který zůstal naživu, snažící se očistit svou hůlku od trollích holubů a snaživě se vyhýbající Harrymu Potterovi, který měl ruce zkřížené a tvářil se naprosto vztekle. Snape se přiblížil k trollovi a podle popraskané kaše, která kdysi bývala jeho nedovyvinutou lebkou, usoudil, že může bezpečně vyloučit ‚bezvědomí‘. Rychle se podíval na Harryho Pottera a zaznamenal jeho úsečné přikývnutí v odpověď.

Konečně. Důkaz jeho hluboce zakořeněného přesvědčení, že všechny děti jsou zlí, vraždící malí parchanti, dvakrát horší než kterýkoli Pán zla.

„Na co jste proboha mysleli?“ zasyčela McGonagallová.  Snape ji málokdy viděl tak rozzlobenou a jen se mu ulevilo, že její hněv nemíří na něj. „Proč nejste ve svých ložnicích?“

Rozhostilo se intenzivně nepříjemné ticho, zatímco si Osel a Blboun vyměňovali bezradné pohledy a Harry se nenápadně uklidil do pozadí a vyklouzl ze dveří. Na Snapea to udělalo tak velký dojem, že se téměř rozhodl, že na něj nebude hodinu křičet, až ho uvidí ve společenské místnosti. Téměř.

Výmluvám nevěnoval velkou pozornost, jsa zaneprázdněný tím, že si cvičil své nejlepší mračení na Quirrellovi, který se v odpověď báječně rozplakal. Je ještě zábavnější než prvňáci, usoudil Snape, a byl tak zaujatý svým úkolem, že málem přehlédl, jak Minerva rozdává pět bodů Oslovi a Blbounovi za… no, za hloupost.

Vejde to do bradavických legend, pomyslel si rezignovaně a zamířil do sklepení, aby hodinu, nebo možná šest, křičel na Harryho Pottera, že dva prvňáci si na dívčích záchodcích vzali na paškál trolla a jen dostali každý pět bodů.

„Pottere,“ zasyčel a poslal tím všechny Zmijozely na útěk do ložnic, přičemž nechali cíl jeho hněvu, aby mu čelil sám, což bylo vynikající ukázkou zmijozelského pudu sebezáchovy.

Dokonce i Harryho docela překvapilo, že dožil následujícího rána. Jak poněkud užasle poznamenal Draco Malfoy, po setkání se Snapem v takovém rozpoložení už nebyl nikdo nikdy viděn jinak, než ve formě lektvaru.

Snape však zvážil následky a plně očekával, že se mu jeho vzácná milost později vrátí. Azkaban nebyl na seznamu jeho deseti nejlepších prázdninových destinací a mít na své straně budoucího zachránce kouzelnického světa mohlo být jen dobře.

Teď ještě zajistit, aby Osel neviděl první famfrpálový zápas sezóny…