Našlapuj zlehka
Autor: Dius Corvus
Překlad: Jacomo Betaread: Calwen
Drama/Romantika
Preslash - Snarry
Epilog - část 4/4
PP: Velice se omlouvám za všechny překlepy a chyby, tato kapitola neprošla betací. Dala jsem přednost tomu umožnit vám přečíst si závěr příběhu ve slíbeném termínu, ale dokončovala jsem překlad na dovolené jen na tabletu a bez bety v dosahu. Pokusím se to napravit dodatečně. Děkuju za pochopení.
Severus klopýtal chodbami. Bolest v zádech se změnila v soustavné bušení. Nebylo divu, že hrbáčům se někdy říkalo 'kotlíkové kočky'; příšerné držení těla nadělalo z mnoha mistrů lektvarů ohnutá a polámaná stvoření, která sotva chodila.
Když procházel tajnými průchody do sklepení, nikoho nepotkal. Bradavice sice Voldemort po obléhání zbořil, ale podzemí pod nimi bylo z větší části nedotčené. Jeho komnaty byly samozřejmě zničeny, ale tajné chodby zůstaly.
„Anguifer corvus,“ vyštěkl na portrét.
Obraz se odklopil a Severus se vpotácel dovnitř. Od doby, kdy se naposledy takto namáhal, uplynuly měsíce a cítil se mnohem unavenější než dřív. Stárnul.
Malá šedá knížka ležela na nočním stolku, kam ji naposledy položil, i když teď ji zakrývala stále rostoucí hromada svitků. Severus odsunul pergamen stranou, otevřel knihu a vzal do ruky brk.
'Christolphe,' napsal. 'Pospěš si, nemám čas.' Odložil brk a obloukem mávl hůlkou. Svitky, pergameny a knihy se roztočily a rozletěly a uprostřed obývacího pokoje se vytvořilo volné místo.
Severus se ohlédl na knihu. 'Co se děje, Severusi?' napsal Christolph.
'Už mi nezbývá čas. Pokusím se o Gast Cunnian.'
Severus se narovnal a namířil hůlku na krb. „Adoleo!“ přikázal a krb ožil. „Accio tis,“ zavolal a z vedlejší místnosti mu do ruky přilétla větvička tisu, stále ještě s červenými bobulemi. Hodil větvičku do ohně a otočil se zpět ke Christolfovi.
'Co se stalo?' napsal Christolph. 'Severusi?'
'Šel jsem navštívit Brumbála a nakonec jsem mu ublížil. Utekl jsem od Svatého Munga, ale předtím po mně chtěli identifikaci, nechal jsem tam své jméno,' naškrábal Severus. 'Mohli by tu být každou chvíli.' Přejel rukou po krbové římse, vylovil náhrdelník s pětilistou růží a přetáhl si ho přes hlavu.
'Jak moc je zraněný?' zeptal se Christolph.
'Na tom nezáleží. Zranil jsem ho, utekl jsem. Nikdy mě nenechají být. Přinejmenším budu na dlouhou dobu zavřený, bez magie, zapomenutý. To raději zemřu.'
Severus namířil hůlku na oheň. „Stinguo,“ řekl a oheň zavířil a zmizel. Severus sáhl do krbu a nabral do dlaní žhavý popel z tisu. Opatrně vysypal z popela v prostoru, který předtím uvolnil, kruh.
'Nemohou tě zavřít navždy,' napsal Christolph. 'A možná ti to poskytne čas na přemýšlení.'
Severus se nevesele zasmál. 'Přemýšlím už dvacet let. Všechna ostatní kouzla selhala. Na tohle jsem čekal příliš dlouho.'
Natáhl se nad krbovou římsu a poklepal na zeď. Kámen se zatřpytil. zmizel a odhalil malý výklenek. Ležel v něm šedý prsten. Severus ho opatrně zvedl a navlékl si ho na prst.
'Je to tvoje volba, i když kdybych ti mohl radit, bylo by lepší najít ve svém srdci způsob, jak zapomenout. Přál bych si, aby Simon zapomněl.' Severus stiskl rty. Nebyl čas na hádku, hodlal pokračovat s Christolphovým souhlasem, nebo bez něj. 'Ale je to tvoje volba a i ta mi přinese klid.' Klid, zopakoval v duchu Severus a přemýšlel, jestli právě tohle může přinést smrt. Byla by to příliš hořká ironie, kdyby smrt přinesla něco jiného než prázdnotu. 'Možná není mrtvý.'
Severus se zachmuřeně usmál. 'Zjistím to. A co ta věc, o kterou jsi mě žádal?'
'Stále na ní trvám.'
'Bude to ode mě pokrytecké, ale možná bys měl zůstat.'
'Vskutku je to pokrytecké. Přesto ti za tu myšlenku děkuji. Rozhodl jsem se. Přemýšlel jsem o tom více než sto let.'
'Dobrá tedy.' Severus se odmlčel. Zdálo se mu vhodné napsat rozloučení, ale Christolph mlčel. 'Sbohem,' napsal a aniž by čekal na odpověď, odložil brk a zvedl hůlku. „Accio mast!“
Ozval se řinčivý zvuk a vzduchem pomalu připlula velká mísa, která s žuchnutím přistála na hromadě svitků vedle plochy obklopené popelem. Trochu tekutiny se vylilo a ve slabém světle pochodní se temně leskla.
Severus pohlédl zpět na stránku. 'Sbohem,' napsal Christolph. 'A pospěš si, než začnu být sentimentální.'
Severus se ušklíbl. 'Dobře,' naškrábal. Pak namířil hůlkou na krb. ”Adoleo,“ přikázal podruhé a z nicoty vyšlehl nový plamen. Opatrně zavřel knihu, zvedl ji oběma rukama a jemně ji vložil do krbu. Šedé desky se v ohni rozzářily planoucí žlutí a rychle se smrskly do černého škvarku, načež jednotlivé stránky vzplály a rozkvetly v záblesku světla.
Severus couvl od krbu, otočil se a přistoupil k nádobě s mastí. Rychle se svlékl do spodního prádla a vkročil do tekutiny. Lechtala ho, prosákla i tím málem, co měl na sobě, a přilnula mu ke kůži. Zavřel oči, sklonil hlavu k masti a cítil, jak ho hladí po tváři.
Vynořil se, ztěžka dýchal a vytíral si mast z očí. Měl pocit, jako by na něm ulpěla druhá kůže; už vůbec necítil vzduch. Opatrně, aby ho nenarušil, vstoupil do kruhu popela a zamával hůlkou.
„Adoleo,“ přikázal potřetí a bílý popel se rozzářil, rozjasnil, dal vzniknout stálému bílému plameni, který s očekáváním stoupal vzhůru.
Severus zvedl hůlku do vzduchu tak vysoko, jak jen dosáhl. „Přivolávám divoké síly, aby se zmocnily mé duše a poslaly ji na výpravu za mužem, kterého znám jako Jonathana Frosta,“ pronesl jasným hlasem. Od nohou se mu celým tělem šířilo horko, které pohlcovalo jeho ruce i hůlku. Otevřel oči a viděl, jak mu vidění zkresluje bílé mihotání, které vytváří závoj mezi ním a ustáleným ohněm vzešlým z tisového popela.
„Jsem jestřáb: nad útesem.
Jsem keř: který plane.
Jsem kopec: kde nocuje slunce.
Jsem vzduch: který přináší vítr...“
Začínal se potit. Krátce ho napadlo, jestli se vrstva masti neztenčila, nebo jestli nezůstala odložená příliš dlouho a nepozbyla svou účinnost, ale vypadalo to, že teplo si v jeho těle našlo hnízdo a hoří odpovídajícím ohněm.
„Jsem písek: třpytivý oheň.
Jsem tis: mrtvému dovoluji povstat.
Jsem ohniště: ...“
Ozvalo se bušení. „Profesore Snape! Severusi!“ volala Grangerová hlasem ztlumeným zdmi. „Pusťte mě dovnitř!“
Zatraceně! zaklel v duchu Severus. Okamžitě ucítil, jak plameny ustupují, a žár, který tak zřetelně cítil, slábl, až z něj zbyl jen jeho stín.
„Jsem ohniště: vytvářím průchod,“ pokračoval, zvýšeným hlasem a snažil se nevnímat bušení přicházející od dveří s portrétem. „Jsem jezero: které skrývá...“
„Severusi! Vím, že tam jste!“
Zavřel oči, soustředil se na mihotavý plamen a snažil se vypudit z mysli všechno ostatní. „Které skrývá tajemství. Kdo jiný než já může tiše našlapovat...“
„Severusi? Jste v bezpečí, nehledají vás!“
Severus se zapotácel. Plameny náhle zhasly. Bílý oheň, který ho obklopoval, se rozplynul jako mlha odnesená větrem, plamen z tisového popela se vytratil a Severus se zachvěl a cítil se mdle a jako bez života.
„Aspoň mi odpovězte, proboha...“
Otřásl se. Byla mu zima, kůže se mu lepila od zbytků masti. Ale co hůř, prázdnota, kterou cítil, v něm otevřela obrovský prostor, který všechno vysál a zanechal ho jako otupělou a třesoucí se trosku uprostřed studené, prázdné místnosti.
„Sever...“
Zvedl hůlku do vzduchu. Dveře s portrétem se odklopily a hlasitě bouchly o zeď.
Hermiona Grangerová zamrkala. Stála tam jen v bleděmodré noční košili a se síťkou na vlasy na hlavě, která nahrazovala přísný uzel, jenž obvykle držel pohromadě její nepoddajné vlasy. V jedné ruce držela svíčku a v druhé hůlku.
„Severusi? Jste...“
Severus se krátce zamyslel, jak asi vypadá on: oblečený jen ve starém, tenkém spodním prádle, zhroucený uprostřed místnosti, obklopený popelem a změtí svitků a pergamenů. Zjistil, že je mu to jedno.
„Vyrušila jste mě, slečno Grangerová,“ odtušil chladně.
„Omlouvám se,“ řekla Hermiona, přizvedla si noční košili a překročila práh. „Mohu se zeptat, co jste...“ Tvář se jí stáhla obavami. „Neříkejte mi, že provádíte kouzlo Gāst Cunnian.“
Ostře se na ni zadíval. Myslel si, že jediné záznamy existovaly v Kolébce, a ty odstranil. „Jak jste to poznala?“
„Uhodla jsem to,“ odpověděla Hermiona. „Vypadáte strašně. Jste v pořádku?“
„Zavřete dveře,“ zavrčel Severus a vyškrábal se na nohy. Ta záda mě dřív nebo později zabijí, pomyslel si.
Hermiona mrskla hůlkou a dveře se zavřely. „Mimochodem, co se týče té situace s Albusem - co jste mu udělal? Když jsem tam přišla, breptal jako malé dítě.“
Severus zvedl svůj hábit a omotal si ho kolem těla. S mastí, která se mu lepila na kůži, se cítil špinavý a ulepený a hábit nijak nezabránil chladu. „Převrhl jsem mu šachovnici a pokusil se o nitrozpyt.“
„Severusi!“ pokárala ho Hermiona, zkřížila ruce na prsou a povzdechla si. „Věděla jsem, že to s dětmi neumíte, proto jsem říkala, že až půjdete na návštěvu k Albusovi, měla bych jít s vámi.“
To si nepamatuju, pomyslel si a otřásl se. Ale když propátral svou paměť, zjistil, že to skutečně řekla. Asi jsem tehdy nedával pozor.
„Máte tu nějaký čaj?“ zeptala se Hermiona se znepokojeným pohledem. „Nebo mám zavolat domácího skřítka?“
„Nechci čaj,“ odmítl Severus stručně. „Co se stalo poté, co jste tam přišla?“
„Všichni se tísnili kolem té velké díry, kterou jste udělal, ale já jsem zamířila do identifikačního registru a uviděla tam vaše jméno. Okamžitě jsem ho vymazala, protože vím, že byste Albusovi úmyslně neublížil, a bůhví, co by vám udělali, kdyby vás chytili. A teď,“ nadechla se a rázně přešla ke krbu. „Máte tu nějaké dřevo? Vypadá to, že je vám hrozná zima. Tohle byla kniha?“
Severus ucítil, jak mu srdcem projel záchvěv smutku. Christolph byl pryč. Jediný člověk, s nímž si dvacet let neustále povídal, který na něj netlačil, aby mluvil, který byl jeho rodinou - byl pryč. „Ano, byla,“ řekl a odkašlal si. „A... myslím, že nemám žádné dřevo.“
„Toggy?“ zavolala Hermiona.
Domácí skřítek se objevil se slabým prásknutím. Měl na sobě čistý čajový ubrousek a Severus usoudil, že je mužského rodu. „Ano, profesorko Grangerová, madam?“ zapištěl skřítek a s vytřeštěnýma očima se rozhlédl po nepořádku.
„Přineste profesoru Snapeovi nějaké dříví na oheň a pak čaj a sušenky, když už jste v tom,“ požádala ho Hermiona. „Děkuji.“
„Ano, ano, a není třeba děkovat!“ zapištěl Toggy a s dalším prásknutím zmizel.
„Už nejsem profesor,“ namítl Severus, ovinul si ruce kolem hrudi a schoulený se posadil na postel. Mávl rukou směrem k jediné židli ve svém bytě a Hermiona z ní jemně odsunula svitky, než se posadila. „Myslím, že jsem za celý rok neviděl víc než tři studenty. A kdybych mohl, vyhnul bych se jim.“
„Jednou profesor, vždycky profesor,“ zamumlala Hermiona.
Severus si odfrkl. Rozhostilo se mezi nimi ticho, ale podivil se, že v něm byla jen nepatrná stopa nepříjemného pocitu. Bylo zvláštní necítit se v přítomnosti druhého člověka trapně nebo otráveně. „Jak jste věděla, že provádím Gāst Cunnian?“ zeptal se.
„Viděla jsem to jednou na něčem, co jste napsal,“ vysvětlila Hermiona. Mírně sklonila hlavu, snad se červenala kvůli něčemu, co považovala za přečin. „Nechtěla jsem, ale... Každopádně, psalo se tam, že Simon Freegard zemřel na následky použití Gāst Cunnian, a protože to kouzlo znamená 'Hledej duši', zní to jako druh kouzla, které by člověk použil, aby někoho našel.“ Zaváhala. „Nemůže to být moc bezpečné kouzlo, že ano, když zahrnuje magii duše?“
„Funguje jen tehdy, když existuje dostatečně silné spojení,“ řekl Severus. „Jinak se uživateli nic nestane. Máte pravdu, když říkáte, že použití magie duše dělá kouzlo nebezpečným. Doslova je to tak, že je duše vyslána, aby hledala odpovídající duši.“
„A pokud se hledaná duše rozptýlí ve smrti...“ začala Hermiona, ale zarazila se.
„Pak se rozptýlí i duše hledajícího,“ dokončil Severus suše.
Vtom se objevil Toggy - nesl hromadu polen dvakrát vyšší než on a velký stříbrný podnos. Ten, kdo rozhoduje o množství porcí, by měl být proklet, pomyslel si Severus a se slabou nevolností pohlédl na obrovský kopec sušenek.
„Děkuji, Toggy,“ pokývla Hermiona a odlevitovala dříví do krbu. „Ehm, Severusi, můžu...“
„Jen do toho,“ řekl a mávl hůlkou. Štos svitků a pergamenů se sesunul z jediného stolu v místnosti na zem.
„Polož to tam, prosím,“ instruovala Hermiona skřítka. Toggy odlevitoval talíř nad stůl, nechal ho s jemným cinknutím dosednout a pak s hlubokou úklonou zmizel.
„Čaj?“ nabídla Hermiona. Severus nic neřekl, Hermiona mu podle očekávání stejně nalila šálek. „Je moc dobrý,“ řekla a poslala šálek s podšálkem k Severusově posteli. „Jasmínový.“
„Mám raději zelený,“ zamumlal Severus, ale stejně si ho vzal. Připustil, že vůně je docela příjemná, a teplo hrnku ho příjemně hřálo do rukou.
„Ty sušenky jsou taky moc dobré,“ pokračovala. Jemně foukla do kouřící tekutiny a decentně usrkla ze svého šálku. Celá Minerva, pomyslel si. „Co když je cíl v jiném čase?“ zeptala se s pohledem stále sklopeným ke svému čaji.
„Pak je duše hledajícího rozmazaná napříč časem a ztracená,“ odpověděl Severus. „Ano, to se stalo Simonu Freegardovi.“
„To nezní moc příjemně,“ podotkla Hermiona. Přestala usrkávat čaj. Severus ji pozoroval, jak pokládá šálek na stůl a pohrává si s rukama. „Severusi,“ začala, zarazila se a pak váhavě pokračovala, „nikdy nenastane čas - když nebudete mít co ztratit.“
„Co ztratit?“ zopakoval, překrucuje ta slova s hořkým opovržením. Odložil šálek čaje a bezděčně pohlédl na vesele plápolající polena v krbu. Srdcem mu projelo ostré bodnutí lítosti, když si vzpomněl na Christolpha, a sepjal ruce. Zvedl ale hlavu a chladně řekl: „O tom, slečno Grangerová, musím rozhodnout já. A některé věci stojí za to, aby se kvůli nim dalo něco v sázku.“
„Jonathan Frost by nechtěl, abyste takhle riskoval,“ podotkla Hermiona s otravnou trpělivostí.
„Na názoru Jonathana Frosta příliš nezáleží,“ odseknul.
Hermiona se ponořila do ticha. Severus si na okamžik myslel, že se stáhne jako obvykle a začne mluvit o něčem nesmyslném a neškodném.
„Proč jste ublížil Albusovi?“ zeptala se.
Severus se na ni překvapeně podíval, a když zvedla oči, sklopil pohled ke svým rukám.
„Ptal jste se ho na Jonathana, že ano?“
Její hlas byl jemný, naléhavý, skoro jako Brumbálův, ale znal ji příliš dlouho na to, aby ji podezříval ze lži. „Ano,“ přinutil se přiznat. „Ano, ptal.“
„A on vám vyprávěl hloupou vymyšlenou historku, že?“ Hermiona nechala na otázku odpovědět ticho. „Vy jste ho vůbec nenechal jít, Severusi,“ řekla tiše. „Promiňte, jestli se mýlím, ale zdá se mi, že vás pronásledoval přinejmenším tak dlouho, co vás znám. Ale... možná je načase, abyste to nechal být...“
„Nechat to být?“ zasyčel Severus a pak se nevesele uchechtl. „Myslíte si, že bych mu mohl tak snadno odpustit? Víte, co ten netvor udělal?“
Hermiona se na něj podívala s jistým zmatkem v očích. „Myslíte Harry? Nebo Jonathan?“
„To je jedna a tatáž osoba,“ vyhrkl Severus. Zjistil, že je překvapivě rozzlobený, rozzuřený vztekem, který vždycky překroutil v hořkost dřív, než ho mohl pohltit. Teď byl však příliš unavený, než aby s tou vlnou bojoval. „Nebudu se zmiňovat o tom, že zabil Terrance Lestrange a pravděpodobně zabil i Emily Matellanovou. Jsem sobec, jejich smrt pro mě znamená jen málo. Ale on, s celou tou mocí, kterou vstřebal od Voldemorta, měl schopnost změnit budoucnost. Mohl změnit budoucnost - ale neudělal to. Neudělal to.“
A teď se na mě podívej, dodal v duchu. Podívej se na mě. Ubohý stařec. Žalostný, zlomený, potlučený, zapomenutý, opovrhovaný, nedůvěryhodný. Zavřel oči a se zachvěním si vybavil dotyk Voldemortových rukou, které se mu pohybovaly po těle, Voldemortův dech, který ho pálil na kůži, jako by na něj sahala smrt. Věděl jsi, že se to stane, Jonathane, pomyslel si Severus. A ty jsi to dopustil. Dovolil jsi, aby se to stalo.
„Ano,“ řekla Hermiona tichým, téměř neslyšným hlasem. „Já vím.“
Severus po ní střelil nedůvěřivým pohledem. „Jak to myslíte, že jste to věděla? Řekl vám to Brumbál?“
Hermiona zavrtěla hlavou. V její tváři je příliš mnoho soucitu, pomyslel si Severus s dalším návalem hněvu. Schovej si ten soucit pro sebe. „Myslím, že Brumbál to tušil, ale já jsem to věděla, až když jsem si spočítala, jakou mocí bude Harry disponovat po vstřebání Voldemortovy duše.“ Odmlčela se. „Když jsem provedla výpočty pro cestování časem, uvědomila jsem si, že bude mít dost síly na to, aby změnil budoucnost.“
Chytrá holka, pomyslel si Severus neochotně. Zhluboka, roztřeseně se nadechl. Bezprostřední dny po Jonathanově zmizení byly strašné. Pamatoval si jen mlhu utrpení, bolest tak syrovou, že jeho denní myšlenky i noční sny byly nasáklé vzpomínkami a nočními můrami. Byl si jistý, že Jonathan zemřel, zavražděn stejným netvorem, který plenil jeho tělo pro svůj vlastní chtíč.
Ale i ta jistota měla trhliny. Po Voldemortově prvním pádu čekal, zatímco ostatní bláznivě oslavovali, čekal, že se Jonathan vrátí, s nadějí, která mu visela na tenkém vlásku. Koneckonců Jonathan slíbil - slíbil, že Severusovi všechno poví, až bude po všem. Čekání se protáhlo na týden, měsíc, rok, dokud ta naděje nezřídla a neseschla jako stromek v zimě.
„Taky jsem přemýšlela,“ pokračovala Hermiona, „proč nezměnil budoucnost.“
Severus vzhlédl, vytržen ze zamyšlení. „A?“
„Nesmíte zapomínat, že měl v sobě Voldemortovu duši,“ řekla Hermiona. „A vždycky byl... myslím, že nikdy nebyl šťastný. Ne po Ronově smrti.“
„Ano,“ zamumlal Severus a vzpomněl si, jak se zdálo, že Jonathana neustále něco pronásleduje jako přízrak, který vidí jen on. „Taky měl sny. Voldemortovy vzpomínky.“
„Ano,“ řekla Hermiona. „Možná si to myslel - možná opravdu nevěřil, že si může vybojovat štěstí. Vždycky byl svázaný s osudem, který nechtěl, a možná - přes všechnu moc, kterou měl - nikdy doopravdy nevěřil, že by mohl věci změnit.“
Severus pomalu a neochotně přikývl. Možná. Jonathan měl v sobě tolik osudovosti a byly chvíle - tehdy děsivé, ale teď pochopitelné - kdy se k Severusovi přitiskl s téměř děsivým zoufalstvím, s bolestnou beznadějí. Ale byl jsem mladý, pomyslel si Severus. Udělal bych pro tebe cokoli. Copak jsi mi nemohl věřit?
„A možná ho jeho moc děsila,“ pokračovala Hermiona. „Na nějaké úrovni musel vědět, že ta moc pochází od Voldemorta. Musel vědět, že je poskvrněná. Pokud by změnil budoucnost pro sebe, kdo ví, co dalšího by mohl udělat?“
Vždyť už svou mocí zabíjel, namítl v duchu Severus. Hranice už byla překročena. Čin už byl vykonán.
Zavrtěl hlavou. Proč si nepřál odpustit, zapomenout? Věděl, že by neměl odmítat logiku Hermioniných výroků, věděl, že on - chladný, vypočítavý zmijozel, do kterého se uzavřel - by měl své emoce zvažovat v souladu s logikou, ale to ne. Nechtěl žádnou logiku. Ve stínu bolesti, v jeho životě plném šílenství, nikdy žádný rozum neexistoval. Byl to vtip vesmírných rozměrů, že se zamiloval do Harryho Pottera a zůstal podvedený a plný stesku celých dvacet let. Vtip, to to bylo všechno. Šílenství.
„Možná je Harry - nebo Jonathan, ať už je kýmkoliv - stále naživu a možná jen čeká, až přijde ten správný čas,“ nadhodila Hermiona. „Ale... nemůžete žít v minulosti, Severusi. Tohle je váš život. Snad mu můžete zkusit odpustit a možná na něj zapomenout - aspoň trochu?“
Severus zavrtěl hlavou. Žádáš toho příliš mnoho, pomyslel si, příliš mnoho. Ale jen unaveně zvedl zrak a zadíval se do plamenů krbu. „Děkuji vám, slečno Grangerová, za vaši starost, ale jsem docela vyčerpaný.“
„Samozřejmě,“ přikývla, postavila šálek na stůl a vstala. Uhladila si záhyby na noční košili. „Tak dobrá,“ pronesla váhavě, „dobrou noc, Severusi.“
„Dobrou noc,“ odpověděl.
Slyšel, jak se opatrně prodírá změtí pergamenů, slyšel, jak se odklopily dveře s portrétem, i pauzu, když se ohlédla. Pak se ozvalo jemné zadunění a on věděl, že je sám.
Ještě víc se schoulil. Byla mu zima. Oheň příliš neohříval vzduch, dokonce ani neosvětloval místnost. Po stěnách a stropech se roztahovaly stíny a skrývaly kouty v temnotě.
Severus se pro sebe slabě zasmál. Odpustit? Zapomenout? Smál by se, kdyby nebyl tak unavený, nebo kdyby ta myšlenka nebyla tak nesmyslná. Od Grangerové to znělo jako nějaké vědomé rozhodnutí, jako že lusknutím prstů přestane Jonathan Frost existovat. Nebo to možná bylo nějaké úhledně zabalené kouzlo, které by se mu prohnalo myslí a pohltilo všechny vzpomínky na tu bezmeznou bolest, až by mu zbyl jen paprsek věčného slunce.
Vstal. Uprostřed místnosti stále rozeznával obrysy kruhu popela. Miska s mastí tam stále byla.
„Verro,“ pronesl nahlas. Zbytky popela odsvištěly do krbu, hnány neviditelným větrem. „Recursus,“ řekl a namířil hůlku na misku. Ta se zvedla do vzduchu a s mírným pohupováním odplula z místnosti.
Ať už o velikosti porcí rozhodoval kdokoli, měl by být proklet, pomyslel si znovu a bezděky pohlédl na hromádku sušenek. Otočil se čelem ke krbu. Ve stěně zel malý výklenek; zapomněl ho znovu uzavřít.
Prsty mu sjely k prstenu na ruce, ale právě když se ho chystal sundat, zarazil se. Pak pomalu přejel rukou přes zeď a tajnou schránku uzavřel.
Vrátil se k posteli a rozvážně se posadil. Pohlédl dolů na ruku, kde se ve světle plamenů matně leskl prsten. Seděl mu, pasoval, jako by ho posledních dvacet let nosil každý den. Jemně přejel prstem po jeho povrchu.
Dvacet let není příliš dlouhá doba, pomyslel si. Tak tedy dobře. Počkám.
„Stinguo,“ řekl a ukázal hůlkou na oheň. S rychlým skroucením plamenů oheň zhasl a místnost znovu ovládly stíny.
Finis
PA: Ještě jednou bych rád poděkoval všem čtenářům a komentujícím, kteří se mnou tuto cestu absolvovali. Vědomí, že jsem se někde někoho dotkl slovy, která jsem napsal, je nesmírně potěšující. Děkuji vám.
PP: I já děkuju všem čtenářům, kteří u této povídky vytrvali navzdory mým dlouhým odmlkám v překládání. Práce na ní byla nesmírně náročná, jednak proto, že v určitém okamžiku pro mě přestala být povídka tak magická, jako byla zpočátku, a následně poté, co se od ní postupně odklonilo několik mých bet. Jsem nesmírně vděčná Calwen, že ji se mnou dotáhla do konce. Jsi moje světlo v každé temnotě *heart*
Jak ale asi víte, toto není konec příběhu Severuse a Harryho/Jonathana - autor napsal ještě pokračování s názvem ‘Čas rozpadlý na popel’. Plánuji začít jeho překlad publikovat od září 2023 - letní čas si vám dovolím zpříjemnit jinou, mnohem hravější a méně na psychiku náročnou povídkou.