Preklady fanfiction Harryho Pottera

Harry Potter a Bezva bouda na pláži 2. část

 „Harry, měl jsi zodpovědnost.“

Jmenovaný si povzdechl. „Máš nějakou představu, co se mi stalo minulý Halloween?“

Hermiona zamrkala, když změnil téma. „Ne.“

„Nic. Nikdo se nepokusil zabít mě ani nikoho z mých přátel, nikdo nepořádal obrovskou slavnost na oslavu smrti mých rodičů. Bylo to úžasné. Takový Halloween jsem prožil i v roce 2004 a 2003. V roce 2002 jsme s Deanem uspořádali večírek v sirotčinci. Ani tehdy se nekonala žádná oslava vraždy mých rodičů a, co je nápadné, nedošlo k žádným pokusům o vraždu mě samého. Od té doby, co jsem opustil Británii, mi na Halloween nikdo nic neudělal. To je zvláštní, nemyslíš? Někdo paranoidnější než já by si to mohl dát do souvislostí.“

„O to tu ani zdaleka nejde,“ rozzlobila se Hermiona.

„A víš, že od té doby, co jsme sem s Deanem přijeli, o mně nenapsali jediný pomlouvačný článek v novinách, i když jeho teta a strýc si chvíli mysleli, že jsme gayové, ale ani tehdy o tom v novinách nepadlo ani slovo. Nekrouží kolem mě žádní politici a nesnaží se mě přimět, abych podpořil nějaký jejich postoj, neprobíhají žádné soudy na základě vykonstruovaných obvinění, nenapadli mě žádní mozkomoři ani jiní démoni, žádní otravní kentauři se ke mně nechovali blahosklonně, a co je možná nejpodivnější, ani jeden stařec mi nelhal o tom, že to, co dělá, dělá pro větší dobro.“

„Harry, tak to přece nebylo!“

„Žádní obři, žádní trollové, žádní broučí zvěromágové, žádní vlkodlaci. V zátoce je kolonie mořských lidí, ale ti mají sklon držet se spíš stranou. Vedu zkrátka pěkný klidný život.“

„Nemusel jsi jen tak zmizet, mohl jsi nám říct, že odcházíš. Mohl sis se mnou promluvit,“ řekla a v očích se jí objevily slzy.

„Hermiono,“ povzdechl si Harry. „Přestala jsi mě poslouchat několik měsíců před tím, než jsem odešel.“

„O čem to mluvíš?“

„Vzpomínáš si na náš poslední rozhovor, tu noc před velkou bitvou?“

„Samozřejmě že si vzpomínám, pamatuji si všechno, o čem jsme kdy mluvili,“ dopálila se sebejistě.

„Aha? A co bylo to poslední, o čem jsme se bavili?“

„Co?“ pronesla roztržitě, než jí potemněly oči, jako vždy, když se ponořila hluboko do vzpomínek. „Měli jsme strach o Rona a rozhodli jsme se, že se po bitvě sejdeme v Doupěti, abychom byli všichni pohromadě, zatímco se budeme vzpamatovávat.“

„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou, „ty ses tak rozhodla. Opakovaně jsem ti řekl, že nemám v úmyslu jít do Doupěte, a ty jsi prohlásila, že jsem hloupý a že setkání s Ginny mě uklidní. Říkal jsem ti, že cokoli jsem k Ginny cítil, je dávno pryč a uzavřené, a že to pochopila. Tvrdila jsi, že až budu ‚doma‘, tak změním názor.“

„Chtěla jsem pro tebe jen to nejlepší, Harry.“

Natáhl se a vzal ji za ruku. „Já to vím, Hermiono. Opravdu věřím, že jsi chtěla to, co jsi pro mě považovala za nejlepší. Nikdy jsi však skutečně nepřemýšlela o tom, co pro sebe považuji za nejlepší já. Myslím, že sis příliš zvykla vést mě školou a myslela sis, že mě musíš vést i životem.“

„Proto jsi odešel? Protože jsem se tě snažila ovládat?“

„Odešel jsem, protože mě celý život ovládali jiní lidé, a já si řekl, že by teď mohla být řada na mně.“ Harry vytáhl barovou utěrku a začal utírat pult. „Myslím, že jsem udělal dobře. Tak, kde je Ron? Nedokázala jsi ho přimět, aby se svlékl?“

„Pokud vím, Ron je teď nejspíš v Příčné ulici, končí mu směna v Georgeově obchodě, pochybuju, že vůbec ví, že jsi naživu, George neřekl ani slovo. Prozradila mi to Angelina,“ ujistila ho s očima upřenýma do své sklenice. „Nejsme spolu. Chtěli jsme se vzít, ale když jsi tam nebyl, zjistili jsme, že toho vlastně nemáme až tak moc společného.“

„Aha,“ přikývl Harry. „Není zač.“

„Promiň?“ zeptala se sžíravě.

„No tak, Hermiono, víš přesně, jak jsem to myslel. Jestli jsem byl to, co vás dva drželo pohromadě, pak jsem ti udělal největší laskavost v životě, když jsem odešel. Představ si, že bych zůstal a tobě by trvalo pár let, než by sis uvědomila, že jsi udělala chybu. Co kdybys měla děti dřív, než bys přišla na to, že Rona nemiluješ?"

„Měli se jmenovat Hugo a Rose,“ zamumlala.

„Jo,“ Harry se vskrytu otřásl při pomyšlení na posměch, kterým by mohl být chlapec jménem ‚Hugo’ stíhán na hřišti.

Hermiona se zachvěla, jako by se nutila myslet na cokoli jiného než na to, co mohlo být s Ronem Weasleym. „Takže, proč tady? Proč jste si otevřeli podnik na nudistické pláži?“

„Proč ne tady?“ zasmál se. „Přišli jsme na St. Barthelémy, protože tu Dean měl rodinu. Koupili jsme ‚Boudu‘, protože byla na prodej, a upřímně řečeno, nemysleli jsme si, že by sem kdy vkročil nějaký britský kouzelník nebo čarodějka. Asi jsme opravdu měli brát v úvahu George.“

„Takže tohle je teď tvůj život? Nekonečný průvod mladých dívek ve vašem baru a ve tvé posteli?“

„Nevím, jestli bych ženy ve svém životě charakterizoval jako ‚nekonečný průvod‘, ale jsem šťastný,“ vzhlédl od pípy, kterou doleštil, než se přesunul k další. „Je na tom něco špatného?“

„Ginny je pořád svobodná,“ nadhodila Hermiona s nadějí.

„Hermiono," povzdechl si Harry, „neposlouchala jsi mě v roce 98 a neposloucháš mě ani teď. Chodili jsme s Ginny tři týdny, když mi bylo šestnáct. To je všechno. Za ty tři týdny jsem k ní nevzplál žádnou hlubokou nehynoucí láskou, nanejvýš jsem se do ní bezhlavě zabouchl. Byla sexy, zajímala se o mě a byla ochotná. Bylo mi šestnáct.“

„Rozešel ses s ní jen proto, abys ji chránil,“ namítla.

„Nejdřív ano,“ připustil Harry. „Ušlechtilý malý blbec, to jsem byl já. Pak jsem se vrátil k Dursleyovým a pomalu mě dostihla realita. Než jste si pro mě přišli, už jsem se od Gin odpoutal a zbláznil se do úplně jiné holky.“

„Cože?“ vyjevila se. Na chvíli zapomněla, že je před svým starým kamarádem nahá, a poprvé tak Harrymu poskytla nerušený pohled na svá ňadra. „Nikdy jsi nic neřekl.“

„Řekl jsem toho spoustu, Hermiono," potřásl Harry hlavou. „Jak jsem podotkl, už jsi mě neposlouchala.“

„My tři jsme byli spolu skoro každou vteřinu od tvých narozenin až do dne předtím, než jsi v červnu 1998 zabil Voldemorta, chceš mi snad říct, že jsi celou tu dobu měl nějaký tajný románek a já ani Ron jsme si toho nevšimli?“

„Neřekl jsem nic o milostném románku ani o něčem podobném,“ řekl Harry s úsměvem. „To, co jsem měl na mysli, byla jednostranná posedlost plná chtíče. Nikdy se to nedozvěděla.“

„Tonksová? Ach, to je mi moc líto, Harry, nikdy mě ani nenapadlo…“

„Tonksová?“ opakoval. „Proboha ne. Myslím, že by mě ta potvůrka zničila. Chci říct, že jsem ji jednou ráno zahlédl, jak cvičí, takhle ohebný jsem nebyl ani v nejlepším dni svého života.“

„Tak kdo?“ dorážela Hermiona. „Kvůli komu jsi nás všechny opustil.“

„Neodešel jsem kvůli žádné ženě. No, možná kvůli Molly Weasleyové, ale jen proto, že jsem věděl, že by mě udusila, kdyby mě dostala do svých spárů, a měl jsem hrůzu z toho, že bych jí nikdy neunikl. Zmizel jsem kvůli sobě, z žádného jiného důvodu.“

„Kdo to byl?“ naléhala znovu.

„Ty.“

Harrymu bylo dopřáno několik vteřin ticha, zatímco Hermionina ústa se pohybovala, aniž by vydala zvuk.

Nakonec se ovládla.

„Já?“

„Jo,“ přikývl a začal leštit sklenice. „Tenkrát jsi měla fantastický zadek a parádní prsa k tomu,“ zazubil se na ni rošťácky, „a teď nejsou o nic horší.“

Vědomí, že vystavuje ňadra na odiv, ji přimělo znovu zkřížit přes ně ruce. „Jenže jsi nikdy nic neřekl.“

„Ale no tak, Hermiono," opřel se o bar. „Co jsem měl říct? ‚Hele, Hermiono, já vím, že jsi zaneprázdněná tím, že se snažíš jazykem provést topografický průzkum Ronových mandlí, ale kdybys měla pár minut, mohla bys mi parádně vyšukat mozek z hlavy?‘ Myslíš si, že jsem totální vůl?“

„Ale.“

„Chodila jsi s Ronem. Raději bych si uřízl ruku, než bych se zapletl mezi vás dva.“ Harry se usmál a dlouze se napil z láhve s vodou. „To už bylo dávno a je to za mnou. Vždyť kolik lidí opravdu skončí se svými školními láskami?“

„Odešel jsi kvůli mně,“ řekla naříkavě.

„A to Snape říkal, že já jsem arogantní,“ povzdechl si Harry. „Ne, Hermiono, neodešel jsem kvůli tobě. Kdybys o mě projevila sebemenší zájem, skočil bych po tobě a snažil bych se tě ze všech sil přemluvit, abys zmizela se mnou, ale rozhodl jsem se, že odejdu z Británie už v pátém ročníku, když mě noviny označovaly za lháře a ministerstvo se mě mezi vlnami mučení snažilo zabít. Zůstal jsem tak dlouho z jediného důvodu, bylo mi jasné, že kdybych utekl, Tom by mě pronásledoval.“

„Vrátil by ses teď kvůli mně?“

„Hermiono, je to sedm let, už tě vlastně ani neznám. Do Británie se nikdy nevrátím. Jestli půjdeš a všem řekneš, kde jsem, jestli se začnou objevovat lidé, kteří po mně něco chtějí, budou ode mě cokoli vyžadovat, prostě zase zmizím. Měl jsem sedm let na to, abych si udělal plány, a pokud se rozhodnu vypadnout, nikdo mi už nikdy ani náhodou nezkříží cestu a každý, kdo mě bude hledat, bude buď velmi zklamaný, nebo možná nezvěstný, pokud bude umět lépe hledat než já se schovávat. Koneckonců jsem chlápek, který zabil Voldemorta, a tak umím pár ošklivých triků.“

„Takže takhle to je? Už se nevrátíš?“ ujišťovala se.

„Takže takhle to je,“ zopakoval Harry s konečnou platností. „Už se nikdy nevrátím. Co bych tam hledal? Kromě těch pár přátel, které jsem si našel v Bradavicích, co mě tam čeká? Tady mám život, obchod a ano, přátele. Neříkám, že tě nechci vidět, kdykoli budeš chtít přijít na návštěvu, nebo kdyby se chtěl zastavit Ron, Neville, George nebo kdokoli z Brumbálovy armády, zatraceně, rád je přivítám, ale už nechci být Brumbálovou loutkou nebo poskokem ministerstva.“

„Nevadí ti, že jsem za tebou přišla?“ zeptala se velmi tichým hlasem.

„Samozřejmě, že ne,“ zasmál se.

„Ach, Harry!“ vzlykla a v jejím hlase bylo víc emocí, než si Harry pamatoval, že by kdy slyšel. Rozběhla se kolem baru a přitáhla si ho do objetí, které si tak dobře pamatoval, jenže tentokrát je od sebe dělilo jen velmi málo látky. „Tolik jsi mi chyběl!“

„Taky jsi mi chyběla, Hermiono, ty panovačná holko.“ Opětoval objetí a hladil ji po zádech, dokud nepřestala plakat. „Už je to lepší?“

„Lepší,“ přikývla do jeho hrudi a klopila zrak. „Tak trochu jsem zapomněla, že na sobě nic nemám.“

„To mi došlo. Ale pro mě je to bonus,“ škádlil ji Harry.

„Takže,“ podívala se mu do očí. „Co má holka udělat, aby tě viděla bez té hloupé zástěrky?"

„Koupit mi oběd. Možná jsem snadno k mání, ale nejsem laciný.“

-Konec-