Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 19. Opuštěný Lucius

Severus se toho večera nedokázal přimět k tomu, aby se připojil k Řádu v Lasturové vile. Po objevení Narcisy, která ve svých nejlepších šatech vyčnívala uprostřed té ubohé cely jako růže v hromadě hnoje, měl co dělat, aby se nerozkřičel. Belatrix odešla z panství, aniž by požádala o pomoc, a Lucius… Lucius prostě upadl do katatonického stavu. A Severus ho nechal ležet na pohovce o samotě s lahví ginu. Vrátil se do Bradavic, aby se zúčastnil vyučování, ale čekal ho tam zmatek. Alekta a Amycus Carrowovi ho odchytili, jakmile prošel branou hradu, a řekli mu, že nějací studenti pravděpodobně odpálili petardy na jedné z chodeb v sedmém patře, ale že přišli pozdě na to, aby je přistihli.

Severus na tuto zprávu téměř nereagoval, spokojil se s trpkým: „Najděte je a potrestejte, to přece umíte nejlépe, ne?“ Alekta Carrowová se na něj pohoršeně podívala a pak se otočila na patě. Severus jako automat absolvoval odpolední výuku (tři hodiny praktických cvičení s páťáky). Když pak zazvonil konec vyučování, věděl, že se nebude moci postavit Dracovi. Teď ne. Dnes ne. Nejdřív si musel srovnat myšlenky. Při večeři viděl, jak Belatrix vtrhla do Velké síně, a jako pokaždé, když vstoupila do školy, se mnoho studentů zkroutilo na židlích ze strachu, že je všechny sežere zaživa.

„Kde je Pán? Musím s ním mluvit,“ vyštěkla na Amycuse, který seděl u Velkého stolu vedle velké židle vyhrazené Voldemortovi. Během jídla však na toto místo usedal jen zřídka, protože studenty považoval za příliš hlučné a otravné.

Muž odpověděl pokrčením ramen a polkl plnou pusu mletého jehněčího. „Tady ne,“ odpověděl sarkasticky. „Pravděpodobně ve svých komnatách.“

Belatrix odešla dřív, než stačil dokončit větu, ale Severus se zvedl a spěchal za ní. Dohonil ji na chodbě a chytil ji za ruku, aby ji zastavil.

„Belatrix, počkej!“ vykřikl, když se na něj pohrdavě podívala.

„Cože? Vím přesně, co po mně chceš, tak neplýtvej dechem, nemá to cenu!“ vyštěkla a odtáhla se. „Všechno mu řeknu, musím.“

„Ne, prosím…“ žádal ji úpěnlivě. „Přemýšlej o tom. Je to tvoje sestra, u Merlina. Tvoje sestra!“

„A odteď zrádce!“ opáčila Belatrix a znovu se dala do chůze. Ale Severus ji následoval.

„On ji zabije… víš to, že ano?“ poukázal a protlačil se kolem ní, aby jí zabránil v pohybu vpřed. „Nedá jí šanci.“ A nám také ne, dodal v duchu.

Belatrix se v očích objevil záblesk smutku a přikývla. „To vím… teď mě nech projít.“

Udělala krok vpřed, ale Severus jí stále stál v cestě. „Ne,“ řekl prostě.

Zamračila se a ukročila stranou, ale on ji následoval.

„Nech mě projít, musím mu to říct hned!“ křičela, ale hlas se jí pomalu lámal.

„V žádném případě!“ zavrčel Severus a držel ji za ramena. „Prosím, Belatrix, dej mi dvacet čtyři hodin… dvacet čtyři hodin, víc nežádám…“

Belatrix ho prudce odstrčila a otočila k němu bledou tvář. „NE!“ vykřikla srdcervoucím vzlykem.

„PROČ?“ zařval mistr lektvarů a zatřásl s ní jako se švestkou. Jejich křik začínal přitahovat pozornost studentů na chodbách a zvědavé pohledy přibývaly. Netřeba dodávat, že jejich hádka měla být oblíbeným tématem večera. Belatrix zareagovala rychle.

„PROTOŽE KDYBYCH ČEKALA DÉLE, NEMĚLA BYCH SÍLU!“ zaječela. Když Belatrix dokončila větu, oči se jí rozšířily, jako by si po jejím vyslovení konečně uvědomila, jak moc ji sestřina zrada ranila. Třesoucí se rukou si přejela po čele. „Nemůžu… nemůžu… Merline, tohle je noční můra…“

Severus ji pozoroval, jak se na místě rozkládá, a slova se mu zadrhla v krku. „Dvacet čtyři hodin…“ vydechl a sevřel Belatrixina ramena. Několikrát zavrtěla hlavou, zavřela oči a nervózně si přejela chladnou rukou po rozpálených tvářích a čele.

„Ne, ne, ne, ne, ne, ne…“ vydechla a zachvěla se.

„Postarám se, aby byla v bezpečí…“ zašeptal Severus konejšivě. „Slibuji…“

Belatrix prudce zvedla hlavu. „Takže ho taky zradíš? Ty? Jak se opovažuješ…“ řekla prostě a obviňujícím pohledem se podívala na Severuse.

„Belatrix, otevři oči, zatraceně…“ okřikl ji Severus a zkontroloval, jestli někdo neposlouchá příliš pozorně. Znovu ztišil hlas, aby ho slyšela jen ona. „Je jen otázkou času, kdy Pán zla padne. Všechno jde k čertu, šance se mění. Druhá strana má stále více členů a dnem i nocí pracují na jeho pádu. Musíme si začít hlídat záda, dokud je čas.“

Belatrix se třásla a znovu začala kroutit hlavou jako šílená. „Ale ne, ne, ne, ne… To nechci slyšet…“

„Přesto je to pravda a ty to víš. Nejdřív Zabini, pak Narcisa, Draco, Nott se zbláznil a Fénixův řád se organizuje a rozšiřuje své řady…“, vypočítával Severus nemilosrdně. „Je po všem, Belatrix, dřív nebo později padne. A všechny, kdo ho následují, stáhne s sebou.“

„Buď zticha…“ šeptla Belatrix sotva slyšitelným hlasem. Dovlekla se k nejbližšímu schodišti a sestoupila po jednom z prvních schodů. Pak si zabořila prsty do divokých vlasů a zůstala stát s hlavou v dlaních, bez hnutí. Po několika dlouhých minutách ticha se Severus chystal nechat ji napospas osudu, když se Belatrixin hlas ozval znovu, chraplavý a slabý.

„Dávám ti čas do zítřejšího poledne, abys ji odtamtud dostal…“ zachraptěla a zvedla hlavu.

„To je víc času, než potřebuji,“ ujistil ji Snape a přikývl.

„A já mu řeknu o tobě…“ pokračovala Belatrix s úšklebkem. „Budu mu muset říct, že jsi taky zrádce. Protože to zjevně jsi. Stejně jako všichni ostatní.“

Severus sklopil zrak. Když bude souhlasit, jeho ‚krytí‘ skončí. Už žádný dvojitý agent, žádné intriky, žádné ředitelování v Bradavicích… Vítej útěku, nejistoto a strachu. Ale pokud by to znamenalo, že se vyhne tomu, aby Narcisu potkal stejný osud jako Lily, pak už odpověď znal. „Jestli si myslíš, že je to tak nejlepší, tak ti nebudu bránit,“ odpověděl vážně.

Belatrix se mu podívala přímo do očí. „Myslím,“ ujistila ho s trochou smutku.

„Dobře,“ dokončil Severus a otočil se na patě. Pak zamířil do své kanceláře, aby si před odchodem vzal co nejvíce věcí. Jeho útěk započal.

*****

Když se Severus vrátil do sídla Malfoyů se všemi svými věcmi v tašce, měsíc už dávno vyšel, ale Luciuse Malfoye našel na stejném místě, kde ho ráno zanechal. Ve stejné pozici. Zdálo se, že se od jeho odchodu nezměnilo nic kromě láhve ginu, ta už byla prázdná a přibyla k ní další od ohnivé whisky.

Pod mistrem lektvarů zaskřípalo prkno a Lucius vyskočil, jako by si teprve teď uvědomil jeho přítomnost.

„Co tady sakra děláš?“ zeptal se a neohrabaně hodil prázdnou láhev ginu po Snapeovi, který se jí snadno vyhnul.

„Přišel jsem si pro Narcisu…“ odpověděl temně mistr lektvarů, když se opilý Lucius s námahou postavil na nohy.

„Odkdy posílá své poskoky, aby za něj dělali špinavou práci?“ vyštěkl Malfoy a vrhl na něj nepěkný pohled. Pak zvedl ruce a posměšně se zasmál. „Aha, přesně tak… ODJAKŽIVA!“

Severus se zamračil a chvíli přemýšlel, o čem to mluví, ale pak pochopil. „Nepřišel jsem ji odvést k Pánovi,“ opáčil a sledoval Luciusovy nekoordinované pohyby, kterými se bezvýsledně snažil znovu otevřít uzávěr láhve od whisky. „Chci, aby byla v bezpečí.“

Lucius vzteklým gestem mrštil lahví whisky ke zdi, kde explodovala a rozstříkla rozbité sklo a jantarovou tekutinu na stěny a okolní nábytek. „Není tvým úkolem ji chránit,“ zařval Lucius. „JE TO MOJE ŽENA, MOJE POVINNOST!“

Severus zvedl uštěpačně obočí. „Ach ano, a jak jsi úspěšný!“ posmíval se, když Lucius vztekle zavrčel.

„Jestli ji chceš odvést…“ mírně se naklonil a přidržel se opěradla pohovky, než pokračoval, „budeš muset vzít i mě.“

Severus se ušklíbl. „A kdy ses tak rozhodl?“

„Měl jsem na to celý zatracený den,“ zabručel Lucius a širokým pohybem ruky ukázal na pohovku a znovu se zakymácel. Severus chvíli přemýšlel, jak je možné, že se mu při pohledu na ten pohyb nedostavila mořská nemoc. Tu myšlenku však zahnal, protože si uvědomil, že se objevil nový problém. Lucius nechtěl Narcisu pustit bez boje. A Lucius Malfoy ovládal černou magii stejně dobře jako jemné umění lektvarů. I když byl opilý, stále představoval hrozbu. Musel ho tedy rychle zneškodnit nebo odvést pryč. Ale kam s ním? Severus věděl, že Řád by Narcisu v Lasturové vile bez větších problémů přivítal vzhledem k tomu, jakou roli sehrála v Hermionině propuštění a jak malou roli obecně hrála v akcích Smrtijedů, ale Luciuse… toho by tam nikdo nechtěl. Nemluvě o bezpečnostním problému, který by to představovalo pro všechny v domě.

„Co když se rozhodnu tvé žádosti nevyhovět?“ zeptal se Severus pomalu.

Lucius se zasmál, jako by to byl vtip roku. „To myslíš vážně?

„Nevypadám na to?“ odvětil mistr lektvarů svým co nejnetečnějším výrazem. Lucius se na něj tázavě podíval a zamrkal.

„Ale ano,“ odpověděl a zavrtěl hlavou.

„Obdivuji tvou jasnozřivost,“ ušklíbl se Severus a protočil očima.

„Jdi do prdele,“ vynadal mu Lucius a nalil si skleničku. Tentokrát vody. „Nebude chtít s tebou jít, když nepůjdu já. Je to moje žena, neopustí mě.“

Severus s úsměvem přikývl. „To uvidíme. Jestli ti to nevadí, půjdu se zeptat přímo na její názor,“ pronesl a otočil se, aby zamířil do sklepa. Lucius jeho odchod doprovodil otráveným mávnutím ruky, načež vypil sklenici vody a nalil si další, aby si ji mohl vylít na obličej.

Snape přišel ke dveřím cely, kde byla zavřená Narcisa. Nahlédl dovnitř a ve tmě uviděl, že křeslo je prázdné. Zamumlal: „Alohomora,“ aby otevřel dveře, a „Lumos,“ aby rozsvítil místnost. Jeho přítelkyně se choulila v rohu místnosti na staré špinavé matraci a hlavu měla opřenou o kamennou zeď.

„Dobré ráno, Severusi,“ pozdravila tiše. „Nebo dobrý večer. Přece jen nepoznám, kolik je hodin, že?“

„Je noc…“ odpověděl a klekl si vedle ní, aby se dostal na její úroveň. „Jak se cítíš?“

„Dobře…“ odpověděla Narcisa s lehkým úsměvem. „Lépe. Konečně mám pocit, že jsem se svým životem udělala něco rozumného. A Draco? Je v bezpečí?“

„Asi ano, jinak bych byl varován…“ odpověděl Snape, když se Narcisa náhle narovnala, jako by ji pohnula pružina.

„Tys to nešel zkontrolovat?!“ vyjela na něj a Severus ucouvl, až málem spadl na podlahu cely.

„Já…“ podíval se na ni zaraženě. „Ne, já…“ Pohlédla na něj a on si najednou připadal jako dítě přistižené při krádeži bonbonu. „Nemohl jsem se přinutit postavit se před Draca a přiznat mu, co jsi udělala. Zlobil by se na mě, že jsem se vrátil sám.“

„Jsi dospělý,“ pokárala ho Narcisa a svraštila obočí. „Měl jsi mu to vysvětlit.“

„Vysvětlit co?“ vyhrkl Severus a znovu se trochu ovládl. „Vysvětli mi, proč ses rozhodla zůstat zavřená tady, když jsi mohla utéct? Narciso, já sám tomu nerozumím!“

Narcisa odvrátila pohled. „Tohle si zasloužím. Za to, že jsem celou tu dobu zavírala oči. Nezasloužím si žít svobodně.“

„Přestaň plácat nesmysly,“ zavrčel Severus. „Tam venku máš syna, který na tebe spoléhá, manžela, který se opíjí do němoty při pomyšlení, že by tě mohl ztratit, ač se to může zdát divné…“ usmál se, „a přítele, který nechce nic jiného než tě udržet naživu. Dokonce máš sestru, která je ochotná ti dát čas do zítřejšího poledne, abys opustila místo, než nás čtyři vydá Pánovi zla.“

Narcisa, která se do té doby usmívala, se najednou zatvářila ustaraně. „Jak to myslíš, čtyři? Tebe také?“

Severus přikývl.

„Ale… co tvoje špionážní mise? Tvé krytí?“ panikařila. „A co všechny děti v Bradavicích? Nemůžeš ji nechat, aby tě udala, Severusi! Spoléhá na tebe příliš mnoho lidí!“

Severus zvedl ruce na usmířenou. „Byla to její podmínka, kdybych s tím nesouhlasil, nejspíš bychom už byli všichni mrtví… Proto musíme opustit loď. Bez tebe neodejdu, a pokud odmítneš opustit tuto celu, budu s tebou trpělivě čekat, dokud nás nepopraví, a to přesně v poledne.“

Narcisa zděšeně otevřela ústa. „Nemůžu uvěřit, že mě nutíš k takovému rozhodnutí,“ protestovala rázně. „Rozhodla jsem se tu zůstat a ty to nechceš respektovat. Dobře víš, že tě budu bez váhání následovat, pokud tě to ochrání!“

„Co bys taky chtěla…“ Severus se ironicky ušklíbl. „Možná jsem polokrevný, ale zmijozel nejsem jen tak pro nic za nic… Teď jde o to, co udělat s Luciusem. Říká, že by ses ho neodvážila opustit, ale nic by mě nepotěšilo víc, než kdybych ho viděl mýlit se.“

„Jestli je pravda, co říkáš, pak bude zítra v poledne také považován za zrádce a určitě odsouzen k smrti…“ zamumlala Narcisa zamyšleně.

„Ale jestli ho odvedou tam, kde jsem si myslel, že budeš ty, což zahrnuje tvého syna, slečnu Grangerovou a mladého Zabiniho, mohlo by to ohrozit naši bezpečnost i bezpečnost tamních členů Řádu…“ Severus si povzdechl.

Narcisa vstala a začala se zkříženýma rukama přecházet po malé cele. Nervózně si kousala nehet na palci a zdálo se, že je hluboce zamyšlená. Severusovi se také ulevilo, když viděl, že se zřejmě pomalu vzpamatovává a stává se z ní opět neochvějná Narcisa Blacková. „Pokud… ne… pokud… ne…“ zamumlala a nepřestala se otáčet.

„Cože?“ zeptal se Severus, kterému se z přítelových pohybů začala točit hlava.

„Co když…? Ne, to je hloupost, oni nikdy…“ zamumlala Narcisa znovu a zavrtěla hlavou.

„Prostě to řekni…“

Narcisa se zastavila a postavila se mu čelem. „Pamatuješ, když byl Draco malý… sotva chodil, a přesto, když ho někdo nechal bez dozoru, dokázal zmizet tak rychle, jak mu to jeho malé nožičky dovolily… Pamatuješ?“ zeptala se.

Severus se zamračil, pak náhle pochopil, o čem mluví, a jeho tvář se rozjasnila. „Domácí vězení, ale samozřejmě!“ vykřikl, než se rozesmál. „Ach, ach, to se mu nebude líbit!“

„Budeme mu muset zabavit hůlku, samozřejmě…“ zavtipkovala Narcisa s pobaveným úsměvem. „Bude nás nenávidět, ale pokud je to pro bezpečí nás všech…“

Severusovi se po tváři rozlil široký úsměv. „Jdi nahoru a sbal si věci, Ciso, rád mu tu novinu sdělím…“

*****

„To nepřipadá v úvahu,“ vyhrkl Lucius a ukázal hůlkou na Snapea, který protočil očima. Právě mu vysvětlil jejich plán a zřejmě to byl mistrovský lék na účinky alkoholu. Lucius Malfoy za necelých patnáct vteřin vystřízlivěl. „Domácí vězení v chudinské čtvrti plné krvezrádců a špíny, přeješ si moji smrt, že?“

Severus pozvedl obočí a usmál se: „Je to možné, ano…“

Narcisa zamířila do obývacího pokoje, levitovala dva obrovské kufry a postavila je před vchodové dveře. Pak se obrátila na svého manžela s přísným pohledem. „Luciusi, nebuď jako malý. Pokud nepřistoupíš na naše podmínky, všichni tvoji přátelé tu budou přesně za…“ podívala se na hodiny na krbové římse, „sedm hodin a ty budeš mít Avada kedavru přímo před obličejem dřív, než stačíš říct ‚no páni‘. Je to na tobě.“ Stála před ním s rukama v bok a odhodlaným výrazem. Lucius na ni zíral s otevřenou pusou.

„Ale no tak, to nemyslíš vážně, ti lidé jsou…“ ohradil se Malfoy a nechal ruku spadnout zpátky.

„Ti lidé ve skutečnosti chrání život našeho jediného syna, Luciusi, takže být tebou, chovala bych se uctivě a vděčně,“ vyštěkla Narcisa, když manžel začal znovu otvírat ústa. Severus už skoro očekával, že se mu čelist oddělí a bezvládně padne na koberec. „Poslední šance, drahý! Tvůj kufr je připraven, takže buď mi dáš svou hůlku a budeš nás bez reptání následovat, nebo tě necháme napospas jisté smrti, aniž bys dostal poslední šanci vidět svého syna živého, vyber si!“

Lucius přejížděl očima z Narcisy na Severuse, pak ze Severuse na dva velké kufry na chodbě a pak se vrátil k Narcise se založenýma rukama a nekompromisním výrazem v jemných aristokratických rysech. Oba Malfoyové na sebe chvíli hleděli a Lucius s hrůzou zjistil, že jeho žena nevypadá, že by to chtěla vzdát. Povzdechl si, zastrčil hůlku do své hole a s podrážděným výrazem jí ji podal. „Merline, mám pocit, že toho budu litovat…“

*****

O necelou půlhodinu později přistál Severus s oběma Malfoyovými na útesu s výhledem na moře. Daleko ve vnitrozemí už slunce zbarvovalo oblohu do růžova a chladný mořský vánek ovíval trsy vřesu, které vyrůstaly mezi kameny.

„To je nádhera,“ vydechla Narcisa, když pustila Severusovu paži, aby se rozběhla k okraji útesu a obdivovala vlny, které se pod ním rozbíjely. „To je výhled, to je neuvěřitelné!“

Lucius se zamračil a podezřívavě pohlédl Severusovým směrem, ale ten dělal, že si toho nevšiml. „A právě na tato potenciálně romantická místa jsi chtěl vzít mou ženu,“ zabručel Lucius, když Severus potlačil smích a zamumlal sérii zaklínadel, dostatečně potichu, aby je Lucius nemohl rozeznat.

„Netuším, o čem to mluvíš…“ utrousil bývalý profesor, když se na něj druhý muž vražedně podíval. Po několika dalších minutách latinských inkantací se na útesu náhle objevil dům a Lucius se zarazil, když jeho žena nadšeně vykřikla.

„Protismrtijedské obrany…“ vysvětlil Severus, když viděl Luciusův nedůvěřivý pohled na budovu. „Opatrnosti není nikdy dost…“

Malfoy se zapotácel a klesl na vřesoviště. Snape jej tázavě sledoval. „Co je?“ zeptal suše.

Lucius na něj nechápavě hleděl. „Neměj mi to za zlé, ale dozvědět se téže noci, že moje žena a velký Severus Snape jsou zrádci, že můj syn zachránil život mudlovské šmejdce, se kterou pak utekl, a že budu nucen shnít v téhle… ubohé boudě o rozloze sotva sto dvacet metrů čtverečních?… Promiň, Severusi, ale každý člověk má hranici toho, jak hrozné to může být, a já jsem právě dosáhl té své.“

Snape protočil očima a chystal se pronést jízlivou repliku, když se k nim připojila Narcisa s tvářemi zrůžovělými chladným vánkem a náručí plnou vřesu. „Co s ním zase je?“ zeptala se Severuse a tázavě pohlédla na svého manžela, který seděl na zemi. Bývalý ředitel Bradavic si jen zhluboka povzdechl a vydal se směrem k domu. Pokynul Narcise a Luciusovi, aby ho tiše následovali a nevzbudili dosud spící obyvatele.

Všichni tři zamířili do vily, Narcisa stále držela vřes a snažila se levitovat kufry. Jakmile Severus vešel dovnitř, snažil se ze všech sil ignorovat pohrdavé pohledy, které Lucius vrhal na nábytek. Fleur však zařídila tento prostor s velkým vkusem a vdechla vile hřejivou atmosféru v duchu prázdninového domova, přičemž si zachovala jistý nádech modernosti. Ale Lucius měl tak špatnou náladu, že by se tak tvářil, i kdyby ho odvezli do pětihvězdičkového hotelu na Bahamy. Narcisa odložila kufry s jejich věcmi do kouta pod schody a s úsměvem si prohlédla prostor. Severus jim pokynul, aby ho následovali do obývacího pokoje, stále tiše, ale když vešli do místnosti, náhle ztuhl a upřel pohled na konkrétní místo. Lucius vzhlédl a sledoval jeho pohled.

Na jedné z malých látkových pohovek, zabalený do vlněné kostkované deky, ležel jeho syn Draco a svíral v náručí křehké tělo stejně ospalé Hermiony Grangerové.

„Rozmyslel jsem si to, dávám přednost Avadě kedavře,“ vyhrkl Lucius, aniž spustil oči z propletených postav svého syna a Grangerové.

Když uslyšeli jeho hlas, oba spáči se omámeně probudili. V tu chvíli Draco s očima ještě zakalenýma spánkem spatřil matčin něžný úsměv, Snapeovo pozdvižené obočí a otcův vražedný výraz. Udělal jedinou věc, kterou mu jeho spící mozek dovolil: zařval z plných plic.

To probudilo Hermionu, ale i všechny v domě a během minuty se tři nově příchozí ocitli obklopeni hůlkami, kterými mávala armáda bojovníků v pyžamech.

„SNAPE, co to sakra je?“ vyštěkl Artur Weasley a bradou ukázal na Luciuse Malfoye. Hlava rodiny Malfoyů hleděla synovi do očí a ani se nehnula. Dracovi trvalo několik desítek vteřin, než se vzpamatoval ze svých emocí, a pak se postavil před Hermionu. Oba také zvedli své hůlky, a když se ve světle vycházejícího slunce zaleskla jasná záře hada kolem rukojeti hůlky, kterou držela Hermiona, Draco najednou viděl, jak otcovy oči nabraly velikost talířů. Draco v duchu odříkal všechny pohanské modlitby, které znal, a připravil se na smrt. Ale kupodivu se nic nestalo.

Severus zvedl ruce v gestu smíření. „Uklidněte se, zabavili jsme mu hůlku, nikoho neukousne…“ řekl, když se Narcisa postavila vedle něj.

„Můžu už jít políbit svého syna?“ zeptala se tichým hlasem a zářivě se usmála na Artura. Podíval se na Snapea, který jí jemně pokynul, aby dal najevo, že se nemá čeho bát, a Artur souhlasně přikývl. Narcisa se doslova vrhla na Draca a objala ho, až se začal dusit.

„Ach, můj miláčku, můj nejdražší…“ vypískla a zapomněla na veškeré zábrany. Draco se nechal líbat, objímat, hladit, a to vše bez reptání. Když ho matka konečně pustila, měl vlasy ulízané na jedné straně hlavy a na druhé rozcuchané. Za sebou uslyšel Hermionu, jak se tiše směje. „A ty, Hermiono… Ach, už máš zase trochu barvy! To je dobře!“ vykřikla úplně euforicky a štípla ji do tváře.

Hermiona jí úsměv oplatila, ale stále ustaraně sledovala Luciuse, který stál o pár kroků dál. Narcisa sledovala její pohled a mávla rukou Luciusovým směrem, jako by chtěla odehnat nepříjemný zápach. „Nedělej si o něj starosti, drahoušku, nemá hůlku a byl poučen. Neudělá žádnou hloupost, že ne, Luciusi?“ dokončila tak rázným tónem, že Draca vyděsil stejně jako jeho otce.

Lucius se na ni podíval. Pak se rozhlédl a zdálo se, že mlčky počítá všechny hůlky, které míří jeho směrem. „No… dobře…“ zformuloval, vědom si toho, že za současného stavu je to jediná přijatelná odpověď.

„Perfektní,“ odvětila Narcisa potěšeně. Kolem ní se nic nepohnulo. Členové Řádu stále ohrožovali jejího manžela hůlkami a Lucius se stále tvářil, jako by právě zemřel. To jí ale nebránilo v tom, aby se kolem sebe nerozhlížela dál. Přejela pohledem všechny v domě, než se zastavila u paní Weasleyové, která se na ni tázavě podívala. „Molly Weasleyová, že?“ zeptala se, a když Molly přikývla, Narcisa k ní přiběhla a objala ji, zatímco ostatní přihlížející užasli. „Děkuji! Děkuji vám za péči o má tři děťátka!“

Molly nenapadlo nic, co by mohla říct.

O kousek dál Draco spatřil Blaise, jak se na něj usmívá a pobaveně vrtí hlavou. Lehce pozvedl koutky úst, ale otcova přítomnost mu podvědomě zabránila udělat víc.

„Co kdybychom šly udělat snídani, Molly?“ pokračovala Narcisa stále stejně vesele. „Než Severus situaci vyřeší, určitě si všichni rádi něco dají… Víte, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne, že?“ švitořila a vedla Molly za ruku směrem ke kuchyni.

Hermiona sledovala obě ženy a stiskla rty, aby se nerozesmála. Pak se vrátila k dramatu, které se odehrávalo v obývacím pokoji, a na okamžik zachytila Ronův pohled. Pozoroval ji. Nebo se spíš díval na ni a Malfoye, stále ještě napůl zabaleného v kostkované dece. Hermiona cítila, jak se jí při pohledu na Ronův ublížený výraz sevřelo srdce, a sklopila hlavu. Snape se mezitím pustil do vysvětlování, které se týkalo Narcisy, Belatrix a termínu, který vyprší dnes v poledne. Hermiona ho poslouchala s odstupem, tak moc ji znepokojil pohled, který jí Ron právě věnoval. Proč se k němu nemohla vrátit, proč mu nemohla konečně přiznat své city, jak měla udělat už dávno? Proč se teď s Malfoyem cítila mnohem lépe? S Draco Malfoyem, u Merlina!

Z myšlenek ji vytrhl výkřik z kuchyně.

„Nejsou tu žádní domácí skřítci?“ vykřikla Narcisa s veškerým překvapením, které dokázala vyjádřit v jedné větě. „Škoda! Ale jsem si jistá, že připravit vše bez jejich pomoci je stejně zábavné!“

Vtom se ozval rachot rozbitého nádobí a Hermiona viděla, jak se Fleur zavrtěla.

„Myslím, že jim půjdu pomoct…“ prohodila Francouzka a rychle vyklouzla z místnosti.

Harry ji sledoval, jak odchází, pak se podíval na Hermionu (pohled, který jí připadal nesmírně zvláštní) a rozčileně mávl hůlkou na Luciuse Malfoye. „A můžete mi tedy vysvětlit, proč jste tam nenechal tohohle? Zdál se vám málo nebezpečný?“ zeptal se s pohledem na Snapea, který si povzdechl.

„Věřte mi, pane Pottere, že kdyby to bylo na mně, pořád by seděl na pohovce a popíjel whisky…“ řekl s náznakem rozmrzelosti v hlase.

„Říkáte, že nemá hůlku?“ zeptal se podezřívavě Artur Weasley. Snape vytáhl zpod dlouhého pláště hůl s hadí hlavou a hodil ji Arturovi, který ji ve vzduchu chytil a zatočil s ní v prstech.

Lucius se na pana Weasleyho jedovatě zadíval, jako by dotek jeho ruky mohl jeho drahocennou hůlku pošpinit.

„Narcisa také předložila nápad, že na něj uvalí kouzlo domácího vězení, které může provést pouze Bill nebo Fleur…“ pokračoval Snape, než ho přerušily dva nezřetelné zvuky řevu. První slovo vyšlo z Ronaldových úst a druhé z Dracových.

„Tady v žádném případě nezůstane,“ vykřikli oba mladíci jednohlasně a pak se na sebe podívali.

„Nemáme na vybranou,“ prohodil Harry a nesouhlasně se ušklíbl. „Teď, když je tady, ho můžeme buď zabít, nebo ho udržet mezi těmito zdmi. Ale nemůže se vrátit, bylo by to pro nás všechny příliš nebezpečné…“ Všiml si Ronova pohoršeného výrazu a dodal: „Ano, Rone, je to mnohem nebezpečnější, než kdybychom ho měli u sebe!“

„Nebo ho můžeme shodit ze skály…“ zamumlal Fred. „Rychlé, čisté, šetrné k životnímu prostředí…“

„To je lákavé…“ souhlasil George.

„Uznávám…“ zabručel Remus, který se do hry zapojil.

„Copak jste se zbláznili, nebo co?“ vyhrkl Draco, zatímco ho Hermiona držela za ruku. „Dobře, není to žádný svatoušek, ale mluvíte o mém otci!“

„Máš pravdu, bloncko, možná to nakonec není tak šetrné k životnímu prostředí,“ zažertoval George a Hermiona zdvojnásobila úsilí, aby mu Draco neskočil po krku.

„Uvidíš, jestli je má ruka ve tvém obličeji šetrná k životnímu prostředí,“ vyjel na něj aspoň a Snape si unaveně přejel rukou po tváři.

„No, až skončíte, možná bychom se mohli vážně zabývat jeho případem?“ nadhodil s náznakem netrpělivosti.

„Domnívám se, že domácí vězení je dobrý nápad,“ pokračoval Artur, než se obrátil na Billa „… pokud s tím ovšem ty a Fleur souhlasíte…“

Bill přikývl. „Dokud bude neozbrojený a bude se držet stranou, nevadí mi to. Ale jeden přešlap a…“ otočil se k oknu, ukázal na oceán a pak se zadíval na Luciuse. „Útesy. Skály. Šplouch.“

Dracovi se z úst vydral dlouhý, zoufalý vzdech a všichni se k němu otočili, včetně jeho otce, který celou dobu zlostně zíral na Hermionu, svírající jeho syna.

„Skvělé…“ zabručel Draco, zatímco mu Hermiona konejšivě tiskla ruku. „Naprosto skvělé…“