Preklady fanfiction Harryho Pottera

Epilog - část 3/4

31. července 2002

Severus Snape vstoupil do výtahu a přesunul se přímo do rohu. V tom protějším stála unaveně vyhlížející stará čarodějka s chomáčem bílých vlasů a mezi nimi se nacházel kouzelník v záplatovaném hábitu.

"Třetí patro," odrecitoval monotónní hlas zdviže, zatímco Severus svíral opotřebované mříže tvořící stěny, aby čelil jeho odporným pohybům. "Otravy způsobené lektvary a rostlinami."

Kouzelník v záplatovaném hábitu vyklouzl ven ještě dřív, než se dveře naplno otevřely. Zůstaly dokořán, otevřené do chodby tak, že se Severus cítil podivně odhalený, a pak se stejně pomalým tempem zavřely.

Výtah se znovu rozjel vzhůru a Severus zaťal zuby, protože v tu chvíli pocítil silnou nenávist ke všemu mudlovskému. V průběhu obnovy po skončení války hledalo mnoho kouzelníků inspiraci u mudlovských kolegů. Výsledky byly podle Severusova názoru katastrofální.

"Čtvrté patro," pronesl hlas. "Poškození způsobená kouzly."

Dveře se otevřely. Stará čarodějka se vypotácela ven, přičemž se při svém pomalém výstupu jednou rukou opírala o stěnu. Dveře se začaly zavírat, ještě když na nich měla prsty, a pak se výtah v reakci na zaklapnutí kovových mříží zakymácel. Severus si netrpělivě poklepával prsty o předloktí, ale nepatrně se uvolnil; konečně byl sám.

Dveře se zabouchly. "Páté patro," ohlásil výtah. "Obchod pro návštěvníky."

Úhledně vyzdobený obchůdek se stojany na růže a lilie a kavárna, která voněla čerstvě uvařeným máslovým ležákem, byly prázdné, až na jednoho člověka, oblečeného do mundúru nemocničního zaměstnance, který přes hrnek ležáku zíral do noci.

Dveře výtahu se opět zavřely. "Šesté patro," ozvalo se a Severus slyšel, jak kouzelný hlas zívl. "Patro pro zvláštní případy. Budete potřebovat průkaz totožnosti, pane."

Severus přistoupil blíž ke stěně a poklepal hůlkou na vystouplou část.

"Přeji příjemnou návštěvu, pane," řekl výtah a dveře se znovu otevřely.

Chodba byla dostatečně dlouhá, aby tak působila, ale zároveň natolik krátká, že Severus viděl až na konec, kde mu okno do nočního šera vracelo jeho odraz. Slyšel, jak za ním zaklaply dveře,  následované slabým šumem, jak se výtah ponořil do nečinnosti.

Trvalo mu dlouho, než se k této návštěvě konečně odhodlal. Zpočátku nevěřil, že se Brumbál skutečně zbláznil. Navíc byl zaměstnán zkoumáním kouzel, zaklínadel a lektvarů, které by mu pomohly najít Jonathana. Čas rychle plynul a jednoho dne se objevila Hermiona Grangerová - opět bez pozvání.

"Měl byste za ním zajít, opravdu nemáte právo mu odpírat návštěvu," prohlásila svým typicky vzdorovitým nebelvírským tónem.

"Možná si to neuvědomujete, ale nejste můj hlídač," odpověděl chladně. Byl to však ten druh poznámky, které trousil vždycky, a oba to věděli. "Navštívím ho, brzy, ale na rozdíl od toho, co si možná myslíte, mám teď nesmírně napilno."

"Brzy? To jste říkal už minulý měsíc," namítla Grangerová.

"Navštívím ho, až budu chtít," odsekl Severus s chladnou definitivností a Grangerová pokorně ustoupila. Když sledoval, jak odchází, přemýšlel, jestli ji lituje: slečna Hermiona Grangerová, zástupkyně ředitele školy Freda Weasleyho, ministerská konzultantka podléhající Amélii Bonesové, přítelkyně všech a nikoho.

Ale myšlenka na návštěvu Albuse Brumbála, který podle všech zpráv doopravdy zešílel, na něj doléhala jako stín, který odmítal odejít. Stále se mu zdálo neuvěřitelné, že se ten starý otravný blázen opravdu a definitivně zbláznil. Uspokojení z klidu nerušeného ředitelovým častým zvaním na čaj a požadavky na výuku se najednou vytratilo. Grangerová, uvědomil si Severus, byla jeho jediným návštěvníkem.

Před několika dny se mu zdálo, že se Brumbál vyléčil z šílenství a vrátil se do své pracovny v Bradavicích. Zdálo se mu, že ho opět pozval na čaj, což v něm vyvolalo rozmrzelost a podráždění: hledal Jonathana, na Brumbálovy výstřelky neměl čas. Přesto však procházel jednotlivé síně, kráčel prázdnými chodbami a nabýval zvláštního dojmu, že on a Brumbál jsou jediní lidé na celém hradě. Všichni ostatní byli pryč.

Stoupal po točitém schodišti a při čekání si prohlížel stěny. Nacházely se tam portréty, které tam předtím nevisely, obrazy všech velikostí a tvarů, ale plátna byla prázdná. Když procházel kolem zdobených rámů, slepě na něj hleděly a matně se leskly ve světle, které ozařovalo jeho kroky a vše ostatní ponechávalo ve tmě. Pozorně se zadíval na prázdná plátna, protože se mu zdálo, že se v prázdnotě něco pohnulo, ale to už došel k vysokým dubovým dveřím, které se před ním otevřely.

Místnost za nimi byla holá, holá a bílá, zbavená portrétů předchozích ředitelů, bez zdobného nábytku, jaký míval Brumbál, prázdná až na postel v rohu, mudlovský záchod a špinavé umyvadlo. Světlo svítilo jen matně, linulo se z blikajících mudlovských lamp. Byl to pokoj v blázinci.

Severus pocítil nával hrůzy; jak mohli Brumbála umístit na tak strašné místo? Brumbál je všechny vedl proti nepředstavitelné přesile; co mělo tohle znamenat? Rozhlédl se kolem a hledal nějakou známku ředitelovy přítomnosti, ale nikdo tam nebyl. Otočil se a místo dveří našel prázdnou zeď, která na něj zírala stejně slepým pohledem jako zbylé tři. Byl uvězněný, uvězněný v této holé a odporné místnosti jako hmyz v kaluži jedu. Hmatal po stěnách, potácel se od jedné stěny ke druhé a jako slepec tápavě hledal nějakou skulinu nebo skryté dveře, ale pak se s vážnou definitivností ozval Brumbálův hlas: "Je to beznadějné."

Severus se otočil. Brumbál, zářící v křiklavě fialovém hábitu, stál uprostřed místnosti. Ve tváři měl přísný, nelítostný výraz. "Vzdej to, Severusi, můj chlapče," řekl. "Jsi tu uvězněn navždy."

Ne! vykřikl. Musím pryč, ještě jsem neskončil, musím najít Jonathana! Pusť mě ven, ty starý blázne!

"Proč musíš hledat, můj chlapče?" zeptal se Brumbál jakoby zmateně a ozvěna jeho smíchu rezonovala v místnosti, jako by šlo o jeskyni hluboko pod zemí. "Je to beznadějné. Nikdy ho nenajdeš. Odešel. Opustil tě."

Poslední dvě slova zazněla spolu se smíchem, ale to, co Severus slyšel, nebyl Brumbálův smích, byl to Voldemortův smích, bušil mu do hlavy jako údery černých vln o černý břeh a dusil ho, a on si vzpomněl, jak mu to monstrum způsobovalo modřiny, když si užívalo jeho ústa, jeho tělo, jeho kůži.

Nech mě být! vykřikl tiše, a když ucítil, jak ho Voldemortův smích přitlačil ke zdi, vztáhl ruku ke stropu. Jonathane, kde jsi? Svět jako by se posunul a on náhle sklouzl po stěně do věčné jámy, dolů, dolů, po kluzkých stěnách a do prázdného prostoru. Bílý strop se zmenšoval čím dál víc, až byl velký jen jako hrací karta, pohlcený temnotou a třepotavou ozvěnou jeho výkřiků...

Na to se probudil, zamotaný do prostěradla a s pocitem na zvracení. Poté se rozhodl navštívit Brumbála.

Severus se zastavil a zadíval se na dveře před sebou. 'Albus Percival Wulfric Brian Brumbál,' stálo na nich pozlacenými písmeny. ‘Požadováno povolení.’

Nakreslil hůlkou před vystouplým místem na zdi kruh. Ozvalo se hlasité pípnutí, v tiché chodbě nápadně pronikavé. ‘Vstupte, prosím, Severusi Snate,’ pronesl automatický hlas.

"Jsem Snape," zamumlal si pod nosem a podrážděně stiskl kliku. Dveře se otevřely. Uvnitř byla tma. Severus vstoupil dovnitř. Albus nejspíš spí, pomyslel si a s mrkáním hleděl do tmy, jelikož za ním dveře tiše zaklaply. Kde je to zatracené světlo? pomyslel si podrážděně a odmítl podlehnout panice z déjà vu. Rukama šmátral po stěnách, až nakonec nahmatal jedno z těch hloupých mudlovských udělátek a cvakl vypínačem.

Vykulil oči na obraz, který se před ním objevil. Místo jedné z těch směšných mudlovských zářivek se z okna na vzdáleném konci místnosti rozlilo světlo, takže to vypadalo, že je odpoledne. Místnost byla velká a prostorná a zařízená přesně tak, jak byla zařízena bradavická pracovna Albuse Brumbála: byly tu portréty ředitelů, stejně jako masivní stůl, zavalený stříbrnými přístroji.

Takže léčitelé radili známé prostředí? pomyslel si Severus s hranou opovržlivostí. Na Brumbálově stole ležel talíř s oblíbenými sušenkami, z nichž se polovina proměnila v drobky. Severus se otočil a, jak očekával, spatřil částečně skryté dveře, které vedly do Brumbálových soukromých prostor.

Otevřel je, nahmatal vypínač, cvakl jím a z malého lustru připevněného ke stropu se rozlilo jemné světlo. Zamračil se. Dveře do Brumbálovy ložnice byly otevřené a on viděl velkou postel s baldachýnem, ale byla prázdná. Vlastně vypadala úplně nedotčeně.

Kde může ten starý bručoun být? dumal a nahlédl do koupelny. I ta byla prázdná. Obývací pokoj s velkou fialovou pohovkou a dominantním obrazem tlusté podřimující ženy byl rovněž prázdný. I záchod.

Severus se spěšně vrátil do hlavní místnosti, zastavil se vedle Brumbálova obrovského psacího stolu a zadíval se z falešného okna na idylickou scenérii svažitého zeleného pozemku s nehybným modrým jezerem. Ticho přerušoval jen tikot stojacích hodin. Není tady, pomyslel si. Možná se nikdy doopravdy nezbláznil a jen se tu schovával, než utekl. Bylo skutečně bláhové myslet si, že někdo dokáže zadržet čaroděje Brumbálova kalibru, dokonce i kdyby zešílel -

V tom ucítil, jak ho něco chytlo za kotník. Uskočil dozadu, švihl hůlkou a vykřikl: "Reducto!" Stůl zarachotil a on si opožděně vybavil, že na místnost jsou umístěny protimagické ochrany. Vzduch naplnil smích.

"Vyděsil jsem tě?" ozval se Brumbálův hlas zpod stolu. "Vyděsil, viď? Přiznej to, vyděsil jsem tě!"

Severus přešel na druhou stranu stolu a podíval se pod něj. Tam, oblečený jen v tenké fialové noční košili, koncem bílého plnovousu zametaje podlahu, se krčil Albus Brumbál.

Stařec se zhroutil v dalším záchvatu chichotání. "Líbí se mi tvůj nos!" lapal po dechu. "Vypadá jako velký, přecpaný pták! Setkal ses někdy s Augustou Longbottomovou? Má čepici se supem, který vypadá přesně jako tvůj nos!"

Severus se ušklíbl: "Velmi vtipné, Albusi."

Brumbál se ušklíbl. "Jsi dospělý, ne? Takhle mluví jenom dospělí, nebo děti, které nemá nikdo rád."

Severus si pomyslel, že je velmi zvláštní vidět Brumbála s bezelstným úsměvem na vrásčité a podrážděné tváři. "Dalo by se říct, že jsem obojí," připustil Severus suše. "Pověz mi, Albusi - ještě si pamatuješ, kdo jsem?"

"Tebe si nepamatuji, ale tvůj nos ano. Jednou se změnil v zobák plameňáka. Byl velmi, velmi, velmi růžový."

"Aha, takže jsi o tom věděl," podotkl Severus.

"Ale ano," kývl Brumbál s leskem v očích. Pohrával si s citronovým bonbonem v ruce a Severus si všiml, že na zemi před ním leží šachovnice pokrytá bonbóny. "Já vím všechno."

Severus zvedl obočí: "Všechno?"

"Tedy všechno, co stojí za to vědět," doplnil Brumbál a nasadil zvláštně arogantní výraz. "Nikoho nezajímá, jaké jsou přísady do mnoholičného lektvaru, víš. Nebo do lektvaru bezesného spánku. To je pro amatéry."

Severus se pousmál. Tak takhle vypadalo šílenství Albuse Brumbála. Hermiona mu nikdy neřekla, co to šílenství obnáší, a on měl vždycky představu starého a zlomeného muže nebo nechápavě se usmívajícího blázna, kterého rozruší i pohybující se stín. Neočekával, že si Brumbál ve svém šílenství ponechá tento jedinečný vhled; Severus vlastně soukromě doufal, že to bude první věc, která zmizí. Aby toho starého všiváka skřet spral.

"Tak se na to podíváme," nadhodil Severus a vyzývavě naklonil hlavu. "Kdo je současný ředitel Bradavic?"

"No přece Armando Dippet!" odvětil opovržlivě Brumbál. "To ví každý."

"Ach, obávám se, že se mýlíš, Albusi," odtušil Severus. "Současným ředitelem je Fred Weasley."

"Vymýšlíš si!" naštval se Brumbál. Pak se mu však na tváři objevil šibalský úsměv. "Freddie Fred, Freddie Fred," broukal si zpěvavě. Natáhl se po malé misce s citronový bonbony, jeden vylovil a položil ho na šachovnici. "Bude z něj výtečný ředitel. Freda mají všichni rádi. Škoda, že George zemřel. Jinak mohlo dojít na společné ředitelování."

"Hermiona Grangerová se na tu pozici hodí mnohem víc než ten šašek," odfrkl si Severus.

Brumbál zavrtěl hlavou. "Chudák slečna Grangerová. Je prostě jako dospělá, tak vážná a seriózní, ve všem. Navíc už nemá žádné blízké přátele. Nezíská si je."

"Možná by měla víc přátel, kdybys ji tak nevyčleňoval," odsekl Severus chladně.

"Ale no tak," kníkl Brumbál naříkavým hlasem. "Neobviňuj mě ze všeho! Je mi to strašně líto a nechtěl jsem, aby se to stalo. Takhle." Pak se zachichotal. "Neville Longbottom by byl skvělý ředitel. Škoda, že zemřel."

"Ano, škoda, že zemřel," zopakoval Severus suše. Na jazyku ho svrběla otázka: A co tvůj milovaný Harry Potter? Byl by z něj dobrý ředitel? Ale mlčel.

"Onehdy jsem si z chudáka slečny Grangerové pěkně vystřelil," pronesl Brumbál s úšklebkem. "Chtěl bys to slyšet?"

"Ani ne."

"Ale no tak," zamračil se Brumbál a mrzutě si založil ruce. "Když si to poslechneš, nechám tě taky vyprávět příběh."

"Nechci ti vyprávět žádné příběhy."

"Ale každý má nějaký příběh," namítl Brumbál. "No, jestli mi svůj příběh nepovíš, tak si ho pro tebe vymyslím. A," pohrozil mu, "hlavní postavou bude tvůj nos."

"To je ale vzrušující úvod," podotkl Severus. Mrkl na šachovnici u Brumbálových nohou. Poprvé si uvědomil, že na obalech jednotlivých citronových bonbonů jsou načmáraná slova.

Brumbál natáhl nad šachovnici ruce a zakryl kostkovanou plochu širokými rukávy noční košile. "Tss, tss, žádné šmírování," uculil se rošťáckým úsměvem. "Tohle je moje malé tajemství. Pracoval jsem na něm celou věčnost. Zatím se na to nesmíš dívat."

"Dobře," řekl Severus. "Nebudu se šťourat ve tvých tajemství."

"Ale chtěl bys, že jo?" ušklíbl se Brumbál. Mírně zvedl pravou ruku a Severus uviděl, že citronové bonbony jsou uspořádány do podoby šachové partie; na okrajích ležely nějaké figurky a jeden nebo dva prázdné obaly. "Moje tajemství je opravdu zvláštní. Říká mi všechno a cokoliv, co bych kdy chtěl vědět."

"Cože, ty věštíš z bonbonů?"

Brumbál vydal posměšný zvuk. "Věštění je pro staré dámy s příliš mnoha kočkami a příliš mnoha čajovými sáčky. Jako teta Kasandra." Posadil se a dramaticky zvedl ruce, jako když se zvedá opona. "Tohle je můj dějový plán. Sbírám příběhy, víš?"

"Já dávám přednost receptům na lektvary," řekl Severus a nezaujatě si prohlížel kudrnatá písmena zdobící obaly. Viděl několik jmen, která poznal - Hermiona Grangerová, Amélie Bonesová a Molly Weasleyová; ale byla tam i další, o kterých nikdy neslyšel, jako např: Mohini Chatterjee, Duch Rogera Casementa a Toggy.

Brumbál se natáhl na roh stolu pro vypelichaný brk. "Nebudeš mi muset vyprávět žádný příběh, prostě si tě přidám do své sbírky a sám si nějaký vymyslím," řekl. "Ale musíš mi říct, jak se jmenuješ."

Severus se potutelně usmál. "Ty přece víš všechno, ne? Chceš snad říct, že neznáš ani moje jméno?"

"Tvé jméno není nic, co by stálo za to znát," odpálkoval ho Brumbál. "Vsadím se, že je to něco strašlivě pochmurného, třeba Mordred Muddlemurg nebo Nurville Norrowcooper."

"To zní velmi pochmurně," podotkl Severus. "Chci vědět, jestli si na něj vzpomeneš."

"Vzpomenu? JDěláš si legraci! Vždyť jsem tě nikdy neviděl, jak bych si mohl vzpomenout na tvé jméno?"

Severus se záhadně usmál: "Aha, ale my už jsme se setkali."

"Opravdu?" dožadoval se Brumbál. Založil si ruce na prsou a vystrčil bradu. Jeho vousy se třepotaly nad šachovnicí. "Kdy? Kde? Jak? Co? Proč? Kam? Nač?"

Severus se odmlčel. Udržovat s Albusem Brumbálem rozumnou řeč bylo jako snažit se ulovit odraz měsíce. Přemýšlel, jakou šílenou odpověď by mohl vykouzlit, aby se vyrovnal Brumbálově zvrácené logice, ale starý kouzelník zvolal: "Aha! Zasekl ses, lžeš. Vždycky poznám, když někdo lže. Nikdy předtím jsme se nesetkali, ale ty chceš tvrdit, že ano. Protože lžeš, musíš zaplatit pokutu. A teď," Brumbál v očekávání zvedl brk - "jak se jmenuješ?"

Severus kysele zkřivil rty. Jaká ironie, že někdo nezná jeho jméno a že je to zrovna Albus Brumbál. Ale ta myšlenka byla iluze, řekl si. Nebylo možné poznat, co z Brumbálových slov je pravda a co lež. Což, jaksi, nebylo nic překvapivého.

"Severus Snape," řekl.

"Severus... Snape..." mumlal si Brumbál a mhouřil oči přes půlměsíčkové brýle, když to jméno pečlivě psal. "To je ponuré jméno. Ve svém příběhu se budeš smát jen jednou nebo dvakrát za rok, a to proto, že se budeš smát někomu jinému."

Severus mlčel, ale upoutal ho malý kruh citronových bonbonů, naaranžovaných uprostřed šachovnice. Srdce mu poskočilo. 'Harry Potter,' stálo na jednom z nich. ‘Tom Raddle,’ hlásal druhý. ‘Lord Voldemort. Jonathan Frost.’

"Kdo-kdo je to?" zeptal se a hlas se mu zadrhl, když ukázal na kruh se sladkostmi.

"Ach, lidé," řekl Brumbál a neurčitě pokynul rukou. Do jednoho rohu šachovnice postavil bonbon se Severusovým jménem. "Zmínila se mi o nich slečna Grangerová a zdálo se, že mají ten nejpodivnější příběh. Všichni jsou jedna osoba, víš, ale nemohli se rozhodnout pro jedno jméno, tak si vybrali čtyři."

Severus se natáhl a jen s nepatrným zaváháním zvedl sladkost s Jonathanovým jménem.

"Hej!" houkl na něj ostře Brumbál. "Co to děláš? Chceš mi zkazit tajemství! Vrať to zpátky, vrať to zpátky!"

"Není třeba panikařit," ušklíbl se Severus, natáhl se a položil bonbon na původní místo. Byla to koneckonců jen sladkost. Srdce mu však stále bušilo a zrychlovalo příval krve v hlavě. "Měl-měli nějaké zajímavé příběhy?"

Brumbálovy oči se zuřivě leskly. "Ach, ha," řekl. "Chceš, abych ti o nich vyprávěl, viď? To jsi přece celou dobu chtěl, ne? Přiznej to!"

Severus se pousmál: "Dobrá tedy. Přiznávám."

Brumbál se uculil a pak vydal zvláštní zvuk, ve kterém Severus rozeznal tlumený smích až poté, co se starý čaroděj začal smíchy prohýbat. "Hádej co? Nic ti nepovím!"

"Velmi zábavné," odtušil Severus. Musel potlačit nepřekonatelné nutkání natáhnout ruce a toho starého otravného všetečku uškrtit. Brumbálova schopnost podněcovat vražedný vztek se vůbec nezměnila.

"Ano, nemyslíš, že je to k popukání?" nadhodil Brumbál, který stále chrčel smíchy. "Vidíš, dvakrát jsem tě napálil, ty hlupáku!"

"Tohle je ztráta času," prohlásil Severus náhle. Krčil se v nepohodlné poloze, ale teď se postavil a protáhl si záda ve snaze zbavit se bolesti v kloubech. "Ty vlastně nevíš vůbec nic, Brumbále. Byl jsem blázen, když jsem věřil, že mi dokážeš pomoct."

"Hej!" vykřikl Brumbál, natáhl obě ruce a chytil Severuse za hábit. "Řekl jsi právě, že nevím vůbec nic? To ty jsi hlupák! Jsi prostě uražený břídil!"

Severus pohrdavě pokrčil rameny: "Jsem. Co na tom? Pusť mě, ty hlupáku."

Brumbál zesílil sevření. "Nepustím! Nepustím!" křičel a naléhavě tahal Severuse za hábit. "Když tě pustím, slíbíš mi, že tu chvíli zůstaneš?"

"Samozřejmě že ne," vyhrkl Severus. "Pusť mě. Hned."

"Dobře!" vřískl Brumbál. Pustil ho a schoulil se do kouta. Noční košile se nadzvedla natolik, že Severus mohl vidět starcovy hubené nohy, pokryté pavučinou namodralých žilek. Vypadaly jako tyčky a byly hubené jako u malého dítěte. "Jen do toho, nech mě tu samotného," brblal Brumbál rozzlobeně. Ve stínu, který vrhal stůl, to bylo těžko rozeznat, ale Severus měl dojem, že starý kouzelník mrká a potlačuje slzy. "Vyprávěl bych ti všechny příběhy, které bys chtěl, jen kdyby sis se mnou hrál. Nikdo si se mnou nechce hrát - nikdo."

"Možná bys měl zkusit jinou hru," navrhl Severus neutrálním hlasem. Bylo to žalostné, tahle troska, kterou se Brumbál stal. Svým způsobem to bylo děsivé. Brumbál se zdál tak nepřemožitelný, tak věčný, ačkoli všichni věděli, že to není možné. Ale co víc, starý kouzelník znal tolik Severusových tajemství a s Brumbálem ztraceným v šílenství se Severus cítil osamělejší než kdy dřív.

"Neznám žádné jiné hry," řekl Brumbál mrzutě. "A vůbec, tuhle hru jsem si vymyslel sám. Proč ji ostatní nechtějí hrát se mnou? Je to naprosto zábavná hra. Vsadím se, že jsi za celý svůj život nehrál jedinou hru. Měl bys hrát se mnou."

"Nebudu ji umět hrát," namítl Severus.

Brumbál si osušil oči a hlasitě si odfrkl: "Můžu tě to naučit."

Severus zavrtěl hlavou. Bylo pozdě a on byl unavený. Bolela ho záda. "Najdi si jiného spoluhráče."

"Nikdo si se mnou nehraje!" zakňučel Brumbál a prudce zamrkal. Severus pocítil ostrý osten odporu; nenáviděl nemluvňata a lidi, kteří se nechali strhnout k pláči stejně snadno jako malé děti. Věděl, že jeho otec slzy také nesnášel, ale to vědomí ho jen přimělo dívat se na takovou odpornou sentimentalitu s ještě větším odporem.

Postavil se a znovu se pokusil zahnat bolest zad. Přitom ucítil v kapse měkkou, zmačkanou bouli. Neochotně se znovu přikrčil.

"Myslel jsem, že odcházíš," řekl Brumbál, mrzutě na něj zahlížeje přes od slz zamlžené brýle.

"Odcházím. Ale tady máš," sáhl Severus do kapsy hábitu a vytáhl pár měkkých vlněných ponožek. "Ty jsou pro tebe. Někdo mi kdysi říkal, že by sis přál mít víc ponožek." Samotné ponožky měly příšernou bordó barvu a Severus si nemohl vzpomenout, kde k nim přišel (nejspíš jako vánoční dárek od starého ředitele). Nikdy je nenosil.

"Ponožky?" zamračil se Brumbál a na čele se mu objevila vráska.

"Ano, ponožky," pronesl Severus tónem, o kterém věděl, že by kohokoliv jiného přiměl se rozhořčit. Ale Brumbála nikdy.

Starý kouzelník si odfrkl a vzal si dva beztvaré bordó kusy. Pak se usmál, a světlo toho úsměvu mu zahalilo tvář takovou nevinností, jakou Severus nikdy dřív neviděl. "A jéje. Ponožky! Tohle jsou ty nejvlnitější ponožky, jaké jsem kdy měl."

Brumbál skopl huňaté růžové pantofle a rychle si ty dva vlněné kousky natáhl. "Nejsou krásné?"

"Vypadají velmi slušivě," souhlasil Severus.

Stařec se zatvářil rozpačitě a téměř stydlivě řekl: "Děkuji, pane Snape. Kdo je ten chlapík, který vám řekl, že mám rád ponožky?"

Severus odpověděl jen s nepatrným zaváháním: "Harry Potter." A ukázal na citronový bonbon s Potterovým jménem.

"Ach, opravdu! To by mě zajímalo, jak to věděl," poznamenal Brumbál, zavrtěl prsty a podíval se na ně ze své přikrčené pozice. "Chytrý chlapík. Nebo jsem mu to možná řekl já." Brumbál se zachichotal. "Tohle je ta nejhezčí věc, kterou pro mě někdo udělal, kromě slečny Grangerové, která mi dala všechny tyhle citronové bonbony. Opravdu bych ti za to měl vyprávět příběh." Odmlčel se a šibalsky se usmál. "Chtěl byste, pane Snape?"

"Vlastně bych chtěl," řekl Severus a usilovně se snažil, aby jeho hlas zůstal klidný, nevzrušený, nezlomený.

"Čí příběh mám vyprávět?"

Severus natáhl ruku k šachovnici a chystal se zvednout jeden bonbon, ale Brumbál ho odstrčil stranou. "Ne-e," zavrtěl hlavou v gestu posměšného odmítnutí. "Nedotýkat."

Severus se krátce ušklíbl, ale kvůli tomu, jak mu srdce zběsile bušilo v hrudi, se jen těžko ovládal. "Jonathan Frost."

"Ach, tajemný Jonathan Frost!" zvolal Brumbál a zamnul si ruce v slastném očekávání. "Tak o něm chceš slyšet, ano?"

"Ano, chci," potvrdil Severus suše a ze všech sil se snažil skrýt svou netrpělivost. "Proč bych ho jinak jmenoval?"

"Možná ses mě snažil obelstít, kdo ví?" odvětil Brumbál. "A buď trpělivý! Příběh se nedá vyprávět ve spěchu."

Severus si povzdechl. Mírně se opřel, nadzvedl se na rukou a uvelebil se do sedu se zkříženýma nohama. Zároveň uvolnil prsty, které měl zaťaté v pěst. "Jsem připraven."

"Dobře, dobře," pokýval hlavou Brumbál, který zaujal stejnou pozici. "Takže, příběh Jonathana Frosta začíná za temné bouřlivé noci. Jednoho dne se zčistajasna objevil na rozlehlé temné pláni, na vřesovišti, chcete-li, a neměl nic než oblečení na sobě."

Severus přikývl. "Nuže? Pokračuj."

"Trpělivost!" tišil ho Brumbál. "Každopádně Jonathan Frost putoval dny a dny a noci a noci, až nakonec narazil na největší hrad v zemi. Tím hradem byly samozřejmě Bradavice a jejich ředitelem byl Armando Dippet."

Severus měl na jazyku, že tomu tvrzení bude odporovat, ale zarazil se. Tenhle Brumbál byl šílený. Nevyhnutelně mu některá fakta unikla.

"Co se stalo potom?"

"No, Jonathan Frost se potuloval po chodbách. Ještě nikdy neviděl tolik krásných pohyblivých obrazů, ani tolik vysokých brnění. Jistě, možná je už někdy viděl, ale ve skutečnosti si to nepamatoval. Myslím, že měl velmi špatnou paměť, víš?"

"Opravdu?" nadhodil Severus skepticky. Jonathan sice nebyl Grangerová, ale nebyl hloupý.

"Vlastně byl obvykle docela chytrý, ale to, že ho vysadili uprostřed ničeho, ho dost zmátlo," opravil se rychle Brumbál. "V každém případě přišel k soše ošklivého chrliče. Jonathan a chrlič na sebe chvíli hleděli, až chrlič, který nebyl moc zvyklý na to, že se lidé dívají na jeho ošklivý obličej, konečně promluvil.

’Co chceš?’ zeptal se příšerně skřípavým hlasem.

‘Chci projít,’ odpověděl Jonathan.

‘No, jestli to chceš udělat,’ řekl chrlič, vstal a začal mlátit svými strašlivými křídly, ‘budeš muset odpovědět na tři mé hádanky!’

Jonathan se samozřejmě vyděsil, protože chrličova křídla byla větší než cokoli, co jste kdy viděli, a chrličovy zuby byly tak ostré, že by vám mohly projít kostí jako nůž máslem -"

"Můžeme tuhle část přeskočit?" přerušil ho ostře Severus. "Za prvé, myslím, že Jonathan s chrličem nikdy nemluvil. Zadruhé, chrlič nemá křídla a chybí mu většina zubů."

Brumbál dovedně pokrčil rameny. "No, Jonathan možná mluvil sám se sebou a chrlič byl nejspíš jiný, než si pamatuješ..."

"Byl stejný," řekl Severus ocelovým hlasem. "Jestli si vzpomínáš, tak jsme s Jonathanem chodili v Bradavicích do stejného ročníku."

"Ach, opravdu?" zarazil se Brumbál překvapeně. "Byli jste ve stejné koleji? Vypadáš skrz na skrz jako zmijozel nebo havraspár, ale Jonathana jsem nikdy nepotkal, takže to opravdu nemůžu říct..."

"TY SES S NÍM NIKDY NESETKAL?" zařval Severus. Praštil do Brumbálovy šachovnice a všechny pečlivě naaranžované sladkosti se rozsypaly po podlaze. "Ty sis to všechno vymyslel, že jo?" zasyčel vztekle. "Ty odporná malá - zrůdo!"

Brumbál se choulil v koutě a stahoval se do tak malého klubíčka, že se zdálo, že mu vousy zakrývají celé tělo. "T-ty jsi mi rozbil h-hru..." zakňučel. Oči se mu zalily slzami. "Já-já jsem na tom tak tvrdě pracoval, každý den, a teď..."

"Skřet vem hru!" zavrčel Severus a upřeně se na starce zadíval. Brumbál byl posmrkávající troska, pohled mu oplácel vodnatýma modrýma očima zkamenělýma strachem. Spodní ret se mu třásl a celé tělo jako by mu ztuhlo hrůzou.

"Albusi, jsi opravdu, ale opravdu šílený?" vyštěkl Severus. Chtěl do té uslzené tváře vlepit facku, vrazit pěstí do nosu a rozbít třpytivé půlměsícové brýle. "Já sám - zešílím, jestli budeš v tomhle - v tomhle odporném žertu pokračovat!"

"Neubližuj mi!" vykřikl chraptivě Brumbál, zvedl ruce a snažil se za ně schovat obličej. "Omlouvám se, už nebudu vyprávět pohádky, jen mi neubližuj, p-prosím, neubližuj mi!"

"Jak jsi věděl, že se můj nos proměnil v zobák plameňáka?" dožadoval se Severus odpovědi. "Řekni mi to!"

"Vymyslel jsem si to!" vzlykl Brumbál. "Vymyslel jsem si to, neubližuj mi, už nikdy - už nikdy se o tvém n-nosu nezmíním!"

Severus zaťal zuby, zvedl ruce a roztáhl starcovy paže od sebe. Brumbál byl na svůj věk docela silný, ale Severus byl silnější.

"Néé!" vypískl Brumbál a přivřel oči. "Neubližuj mi!"

"Useknu ti prsty, jestli neotevřeš oči!" zasyčel Severus.

"Ne!"

"Tak otevři je!"

Brumbálova víčka se zachvěla.

"Legilimens!"

Severus čekal. Nic se nedělo. Brumbál blekotal a kňučel jako hloupoučské dítě. Pak si Severus vzpomněl na protimagická opatření a proklel je tolika výrazy, na kolik si jen dokázal vzpomenout.

"LEGILIMENS!" zařval a sevřel Brumbálova zápěstí tak silně, až se mu vlastní ruce třásly snahou vyvolat každou kapku magie v jeho těle.

Protimagické ochrany povolily. Severus pronikl do Brumbálových očích tak prudce, až zalapal po dechu. Všechno bylo bílé. Oslepující bílé světlo pálilo a Severus si s výkřikem zakryl dlaněmi obličej. Postupně a s bolestí cítil, jak se jeho oči začínají přizpůsobovat. Udiveně se rozhlédl kolem sebe. Vzdáleně slyšel, jak mu v uších zní Brumbálův nářek. V bělostné tmě se objevovaly slabé tvary, jako duchové v mlze. Zíral na ně, mhouřil oči a snažil se rozeznat, co to je. Byli to lidé? Zdálo se, že mají ruce, nohy, obličeje, těla, ale pohybovaly se tak rychle, jako uschlé listy zachycené vichřicí, a bylo jich tolik...

To není Brumbálův hlas, uvědomil si s úlekem. To je alarm.

Odtrhl se od starcovy mysli. Vzduchem pulzoval pronikavý zvuk a Severus cítil, jak se kolem něj jako smyčka stahuje těžký provaz magie.

"Resolvo!" přikázal a bodl hůlkou do vzduchu. Magie v místnosti se na okamžik zachvěla a pak se rozplynula v nicotě. Severus se vyškrábal na nohy, proklínal bolest zad a klopýtal ke vchodu, přičemž málem uklouzl na jednom z bonbónů. Před vchodem se zastavil; byla tam skrytá silná magická síť a na to, aby ji mohl okamžitě rozbít, byla příliš pevně spletená.

Z hloubi chodby zaslechl zvuk dunících kroků, které patřily šesti nebo sedmi lidem. Severus zaťal zuby. Těch šest nebo sedm by se dalo snadno zneškodnit, ale určitě by jich přišlo víc. Jeho válečné zásluhy byly dobře známé, ale nebyl merlinvíjak důvěryhodný, a kdyby ho chytili, nebyl by tu žádný Brumbál, který by ho bránil.

K čertu s tím! blesklo mu hlavou, když se vrhl zpátky k masivnímu stolu, kde se Brumbál stále skrýval a blekotal. Okno bylo také dobře hlídané, ale stěny - Severus natáhl hůlku, aby otestoval úponky magie ve vzduchu. Stěna byla nechráněná.

"Reducto!" zasyčel a zeď vedle okna se rozletěla na kusy. Severus na sebe seslal nadnášecí zaklínadlo a kouzlo nepovšimnutí, protáhl se otvorem s nerovnými okraji a otočil se.

Do místnosti vstoupilo několik kouzelníků, podle vzhledu obyčejných členů ochranky. Jeho ale neviděli, shlukli před otvorem a náhodně vrhali detekční kouzla. Severus se zachmuřeně usmál a snesl se dolů. Ukončil nadnášecí kouzlo, rozběhl se k okraji ochran Svatého Munga, přičemž proklínal svá bolavá záda, a přemístil se pryč.

***