Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola sedmdesátá osmá: Ten správný čas

Obětí dlouhou přespříliš
se srdce v kámen změní.
A konec nikde nevidíš.
To v naší moci není,
my jenom jména šeptáme,
jak matka dětské jméno,
když spánek duši ovane
třeštěním zpustošenou.
To asi jenom soumrak pad.
Ne noc, to smrt se sklání.
Zbytečné bylo umírat?
Snad Anglie slib splní,
i když je všechno takové.
A o jejich snu stačí
vědět, že snili do rakve.
Nebo jak velcí hráči
z nadbytku lásky zemřeli?
Vypíši to tu veršem,
že MacDonagh a Connolly
a MacBride s P. H. Pearsem,
dokud šat barvy zelené
kdekoli něco hlásá,
jsou jiní v mocné proměně:
rodí se strašná krása.

Od W. B. Yeatse: Velikonoce, 1916

xXx

Cítila jeho dotek ve své mysli, ledově chladný, a přesto podivně váhavý. Tohle byla situace, kterou nedokázal pochopit – a Voldemort se bál toho, co neznal.

Z bezpečí své obléhací věže odhalila hlavní špionka s vrčivým smíchem své zuby. Musela ho přilákat hlouběji, naservírovat mu výzvu, kterou prostě nemohl odmítnout.

Jako by si teprve teď všimla jejich mentálního kontaktu, roztřásla se a zaklonila hlavu. Uvnitř mysli však rychle vztyčila ochrannou bariéru, přímo na vršek falešných obrazů, které skutečně chránily její mysl, bariéru tak chabou a plnou doširoka rozevřených děr, že to muselo vypadat jako práce začátečníka. Ale na druhou stranu Voldemort nikdy nezjistil, že je Hermiona odborníkem na nitrobranu.

Bariéra, tak neforemná a nápadná, upoutala Voldemortovu pozornost právě tak, jak očekávala, a pouhá drzost jejího úsilí změnila jeho obavy v zuřivost.

Pryč byla všechna opatrnost, podezřívavost. Vrhl se na ni, ocelové drápy trhaly falešnou stěnu, a ona vykřikla, klesla na kolena a nechala svou hlavu ochable viset.

Cítila krev stékající z nosu a rtů, věděla o Smrtijedech, kteří na ni zírali a o Harryho a Ronově přítomnosti po svém boku, ale pak opustila své vnější tělo, protože věděla, že bude potřebovat každý ždibec síly a důvtipu, aby tuhle bitvu vyhrála.

Ozvěna vlastního bolestného zalapání po dechu jí rezonovala v uších, ona sama se však hnala níž a níž, kolem Voldemortovy ledové přítomnosti, minula své překážky a pasti, až se dostala k samotným základům své mysli, kde ležela její magie jako spící zvíře. Polechtala ji, aby se vzbudila, a když zahřměla hněvem z vyrušení, usmála se. Je čas ukázat Lordu Voldemortovi, proti čemu ve skutečnosti stojí.

Když se magie v jejím nitru protáhla, stala se jedním ze štítů, které chránily její mysl a tajemství, poprvé vděčná za to, co se jí stalo. Se svými starými štíty by se mu nemohla postavit. Žádná běžná nitrobrana nemohla proti Pánovi zla obstát a vyhrát.

Ale teď byla jiná. Její mysl se rozpadla na kusy a byla obnova mistrem. Bezchybně. Kompletně. Bez slabosti či nestálosti. Nikdo nikdy neměl takové štíty. Ukáže mu, čeho je schopná.

Se sevřenými prsty vybrala obrazy ze své mysli, tajné rozhovory se Severusem, intimní šeptání s Luciusem, věci, které ani sám Pán zla o svých služebnících nevěděl. Učinila je tenkými a průhlednými jako jsou duchové ve větru, a poslala je ven najít ho, tančit kolem něj a plést jeho smysly.

Nyní byla sama se svými štíty, a tak mohla sledovat svou vlastní mysl, plochu po ploše, mohla ho vidět, jak prochází neškodné představy školačky a marně hledá vysvětlení její přítomnosti.

Pak ho její poslové našli, natáhli se k němu a on se je pokusil zachytit, jen aby je nechal spadnout a ponořit se do nekonečné studny její mysli. Otevřela mu veškerou obranu, nechala ho sledovat obrazy, klouzající jeden přes druhý, vířící kolem zahrady, kolem skrytých tajemství a myšlenek, které byly dobře chráněny neviditelnými zábranami.

Ani si jich nevšiml. Všechna jeho pozornost byla upřena na výjevy, které mu mohly vše vysvětlit. Ve své snaze o poznání a sílu byl nemilosrdný, cílevědomý, a to byla ta slabost, kterou nyní využívala.

Myslel si, že ji porazil, že ta tenká stěna, kterou proti němu vztyčila, je vše, co na něj dokáže vyslat.

Ve své věži se usmála. Právě tam si přichystala své skutečné zbraně.

S rozmáchlým gestem zahrnující celou její mysl shromáždila všechny ty chvíle bolesti, strachu a paniky, ponížení, které musela snášet u jeho nohou, zoufalství, které zažila v jeho přítomnosti.

Kdysi stačil jen zlomek její minulosti, aby Rona naučila nenávisti. V tuto chvíli použije proti Voldemortovi vše.

Hnal se kupředu, prorážel vzpomínky a propracovával se hlouběji do temnoty její mysli, a po celou dobu ona utvářela své vzpomínky, přeměňovala je v bodce, ostré, chladné, nekompromisní a tvrdší, než by jakýkoliv člověk nebo kouzelník mohl stvořit.

Opatrně rozmístila své pasti lemované čepelemi, skobami a hroty stvořenými z oceli, zahalené do temnoty, aby byl skryt jejich pravý účel.

Ale v jeho slepotu nemohla doufat. Byl silný jako ona, navíc byl Pán zla, a ona nenechá osud této bitvy jen na jeho nevědomosti. Musí ho rozptýlit.

Zanechávajíc tenký pramínek sebe sama uvnitř svých ochran k udržení vzhledu, vstoupila do popředí své mysli jedním plynulým pohybem, stoupala, zatímco cítila, že se jeho mysl honí za proradnými obrazy, hlouběji a hlouběji do jeskyň jejích vzpomínek.

Pozvedla hlavu, a zatímco její oči zůstaly upřené na Voldemortův spalující pohled, stačilo jí jen periferní vidění, aby mohla sledovat Smrtijedy, šokované, a přesto uhranuté jejím neočekávaným vzhledem, a Luciuse, jak od nich pomalu ustupuje, ve tváři zlomený výraz. A pak viděla dvě další temné siluety, které postupovaly směrem k ní a Pánovi zla.

Spatřila v jeho očích uvědomění. Všiml si, že proplula na povrch, a bez přemýšlení jí jeho část následovala. Jeho přirozená nedůvěra způsobila, že zlomek své mysli vrátil do svého těla, aby ho hlídal.

Dostatečně velký kus, aby oslabil svoji přítomnost v její mysli.

Ale i tak jeho větší část byla uvnitř ní, honící se za vzpomínkami, snažící se zjistit, kdo ho zradil a proč byly jeho dobře uspořádané plány narušeny.

Ocelové drápy se zatínaly do její mysli a ohnivé ruce odstrkovaly stranou cokoliv, co jim stálo v cestě.

Věděla, že nebude schopná udržet se dlouho, ale pak už na tom nebude záležet. Vše, co potřebovala, byla minuta, jen tenhle jeden, vzácný okamžik…

Blíž, blíž, hlouběji, hlouběji… teď!

Voldemortovo skutečné tělo ztuhlo, když sklapla past, a v jeho očích spatřila náhlé poznání toho, co Hermiona dělá.

Bylo však příliš pozdě. Pevné hroty jejích vzpomínek se do něj zasekly, zanechávajíce v jeho mysli za sebou bolestivá zranění a paniku, zatímco všude kolem něj se hladce uzavíraly ocelové stěny, aniž by v nich zůstal kout nebo skulinka k úniku.

Zavrčela, když zvyšovala ochranu, a když uvedla klec do pohybu, její tělo se automaticky zvedlo na nohy. Jen napůl si byla vědoma toho, co říká nebo dělá, ale byla odhodlaná předvést Smrtijedům show, která by na chvíli odvrátila jejich pozornost od ostatních.

Uvnitř klece Voldemortova mysl řvala vztekem. Navenek mu po bledé kůži stekl pramínek krve. Prolila první krev.

Stáhla ho s sebou dolů, do temných vod jejího zoufalství, dolů, kde se toulala monstra a žádné jeho drápy, magie ani moc nebyly dostatečně silné, aby vydržely tisíce skob, které ho zachytily.

On zostřil tyto hroty, které ho nyní držely. On je ukoval svou krutostí a šílenstvím, a v jeho mysli nebylo nic, co by se mohlo vyrovnat jeho vlastnímu děsu.

Když se voda dostala k jeho tváři, trhl sebou, křečovitě se snažil dostat vzhůru v posledním odmítnutí vzdát se, a ona ho udeřila svým odhodláním, talířem z oceli a světla, a tlačila, a tlačila…, dokud se vlny nezavřely nad jeho hlavou.

Rozeběhla se nahoru, znovu se spojila se svým nosem, ušima a jazykem a nemohla si pomoct, ale na rtech se jí objevil úsměv, když její oči našly tělo Lorda Voldemorta, prozatím prázdné jako opuštěný dům.

„Jsi ták v prdeli,“ zašeptala kód, který stanovila, a všude kolem ní explodovaly útesy v dobře nacvičené akci.

xXx

Remus dalším pohybem hůlky poslal znamení bystrozorům, kteří potřebovali několik minut, než se mohli připojit k bitvě. Cítil každý sval ve svém těle, jak vibruje napětím, zatímco sledoval dva Smrtijedy, kteří nestáli příliš daleko za Voldemortem, jak se pohnuli kupředu a tasili své hůlky. Jeden z nich začal vrhat kletby směrem ke svým smrtijedským spolubojovníkům, zatímco ten druhý začal mumlat zaklínadlo.

Najednou se kolem Nebelvírů, Voldemorta a hrstky Smrtijedů objevila zářící stěna, která je obklopila jako skleněný poklop, nezanechávajíc žádný východ. Vypadalo to skvostně, mnohem působivěji, než když jim Filius a Minerva popisovali účinek, a krystaly, které poklop ukotvovaly, měly takovou sílu, že ani Voldemort by ji nedokázal rychle a snadno prorazit.

Výborně, pomyslel si Remus, a jako by to byl signál, ti dva Smrtijedi odstranili své masky a kápě, odhalujíce tak tváře Draca, který stále decimoval své nepřátele s chladnokrevnou přesností, a Severuse, který překročil základnu magické nádoby dlouhými kroky, a Smrtijedi padali vlevo i vpravo v důsledku jeho kouzel.

Remusův zrak se zatoulal směrem k Harrymu a Ronovi, kteří nyní vzdali jakékoliv předstírání, že jsou překvapeni nebo vyděšeni, a místo toho se připojili k boji. Spolu s Dracem se postavili kolem Hermiony, aby ji chránili před jakýmkoliv kouzlem, které by letělo jejím směrem nebo narušilo její koncentraci.

Pro Hermionu, která stála mlčky, to byl mnohem obtížnější boj než pro ně; musela zajistit, že Voldemort pro tuto chvíli bude mimo hru.

Další pohled ho ujistil, že Severus se téměř dostal ke zmrzlé pozici svého bývalého Pána a přikývl, přesvědčený, že mladí členové Řádu budou v bezpečí.

Pak Remus vyskočil na nohy a zrušil maskovací kouzlo na jejich úkrytu. S Kingsleym, Moodym a Tonksovou po svém boku běžel naposledy vstříc svým nepřátelům.

xXx

Za zlatou září jejich bariéry Harry viděl členy Řádu a Smrtijedy zapojující se do bitvy. Všiml si i Remuse běžícího kolem a zahlédl Albuse a Minervu bojující zády k sobě, ale většina jeho pozornosti byla upřena na Voldemorta a Smrtijedy, kteří byli zavření s nimi.

Byl to jediný způsob, jak tohoto dosáhnout, a ačkoliv se Harrymu tato část plánu příliš nelíbila, nyní viděl, že se nemusí bát. S Dracem a Severusem po jejich boku byl tucet Smrtijedů lehkým úkolem.

Ale že byli překvapení, pomyslel si, když dostal jednoho Petrifikem a dalšího svázal mávnutím hůlky, a neměli tušení, co se děje s jejich Pánem. 

Harry vyslal perfektní řezací kletbu a klesl na koleno, aby se vyhnul kletbě Avada Kedavra, která byla odpovědí. Dokonce i pro něj, který přesně věděl, co se děje, vypadal Voldemort podivně děsivě, jak tam tak stál jako zmrzlá loutka.

Ale to se má brzy změnit, pomyslel si Harry s temným úsměvem a pustil se do dalšího Smrtijeda. Voldemort tak neměl zůstat příliš dlouho.

Smrtijedi uvnitř jejich magického poklopu klesli na všechny čtyři, když Harry cítil, že se Hermiona po jeho levici zachvěla.

„Teď!“ vykřikla chraplavě a najednou se Severus ocitl vedle Voldemorta a ve vteřině zabil dva jeho strážné.

Vše se zdánlivě zpomalilo, každý pohyb byl ostře zřetelný na pozadí bitvy, když Severus máchl svou hůlku v širokém oblouku, odřezávaje kůži a kost, a krev vystříkla z nečekaného zranění jako fontána.

Tam kde se nacházela ruka, kterou držel hůlku Pán zla, čněl jen pahýl hrozivě vztyčený směrem k Hermioně. Severus ji odřízl jako rákos.

Žluč se nahrnula Harrymu do krku, když sledoval škubající se ruku s hůlkou stále zaťatou v nepoužitelných prstech, a najednou si vzpomněl na Pettigrewovu paži, jak před lety spadla do kotle jako mrtvá věc.

Voldemort zařval, v jeho hlase se ozýval vztek a bolest a Hermiona vedle Harryho taky křičela. Její tělo se divoce roztřáslo, krev jí stékala z nosu a zabarvovala její rty do ruda.

„Pospěš si,“ zašeptala. „Nemůžu…“

„Severusi!“ zvolal Harry a černě oděný muž se na patě otočil, vyrazil a hodil uťatou ruku.

Harry ji lehce zachytil, jeho žaludek se obrátil při dotyku Voldemortovy kůže naruby, a pak se třemi kroky dostal k jejich oltáři.

Pustil ruku do kotle a sledoval, jak se kapalina uvnitř mění do tmavě červena.

„Tak,“ zašeptal si pro sebe. „Jdeme na to.“

xXx

Severus viděl, jak Hermiona dopadla s bolestí na kolena, jak Harry hodil ruku do lektvaru v kotli a začal pokřikovat, a pak se otočil právě včas, aby byl svědkem toho, jak se Voldemortovo vědomí vrací zpět do svého těla.

Pozvedl hůlku Pána zla, 13 a půl palce, v jádru pero z Fénixe. Kdysi krásná hůlka, nyní zkroucená a zkažená jako její majitel.

Viděl, jak se Voldemortovy oči rozšířily a jak pahýl jeho paže sebou škubl, jako by ji chtěl sevřít.

A Severus ji rozlomil na dva kusy.

Zvuk byl podivně hlasitý a na okamžik kolem nich ustal všechen chaos, zanechávaje jen Severuse, jeho bývalého Pána a pozůstatky jeho zlomené síly.

Pak Voldemort zavyl bolestí a hněvem, zvuk, který byl spíše typický pro zvíře než pro čaroděje, a naposledy Severus ucítil bolest toho, co se v něm odráželo.

„Severusi!“ zařval Pán zla. „Za tohle tě zabiju!“

„Ne, můj Pane,“ odpověděl Severus klidně a cítil se podivně smutně. „Nemyslím si, že ano.“

Zaútočil a jeho pěst udeřila Voldemorta do nosu s uspokojivým křupnutím. Voldemort klopýtl, jeho zbývající ruka se nevěřícně zvedla.

Poslal poryv větru a ledu směrem k Severusovi, ale ten kouzlo snadno zablokoval. Voldemort byl stále dezorientovaný ze svého duševního souboje, otřesený bolestí a nedůvěrou, a stále oslabený z krve, která stále odkapávala z jeho rány.

Nebyl pro Severuse žádným soupeřem.

„Rozhlédněte se kolem sebe,“ řekl Severus téměř něžně a jako dítě v noční můře Pán zla následoval jeho příkazu.

Jeho zrak putoval podél magického poklopu, nacházeje své stoupence mimo něj bojující proti členům Řádu a bystrozorům, a teprve nyní si uvědomil, že situace se změnila, že je sám a bez hůlky, zavřený se svými nejhoršími nepřáteli.

Poprvé zahlédl Severus na hadovitém obličeji strach.

„Vítejte v bitvě, můj Pane,“ zašeptal. „Bude vaše poslední.“

xXx

„Pět sekund,“ vykřikl Harry, právě když Ron svázal a umlčel posledního Smrtijeda.

Otočil se a jeho oči zamžouraly směrem ke kotvícímu krystalu, aby se ujistil, že je v bezpečí. Jejich plán stál a padal s magickou bariérou, kterou Minerva nazvala jejich bezpečnostním zvonem, a zatímco Severus a Draco umisťovali aktivační krystaly mezi Smrtijedy, jen tento jeden, skrytý za oltářem, mohl být použit k deaktivaci bariéry. Byla to Ronova práce udržet ho izolovaný od zbytku bitvy dost dlouho, aby to mohli s Voldemortem skončit.

Ron potlačil další záchvěv nad myšlenkou, že stojí tváří tvář Voldemortovi. Samozřejmě slyšel Harryho příběhy a viděl Hermioniny vzpomínky, ale tohle bylo zcela něco jiného.

Cítil Voldemortovu sílu vířící okolo nich, jeho magii plížící se nyní do jejich duší, i když byl onen čaroděj zraněný a zmatený.

Na chvíli Rona přemohl úžas, když si uvědomil, že jeho přátelé, Harry, Hermiona, dokonce i Snape, se znovu a znovu byli schopní postavit tomuto kouzelníkovi, a ztrácel naději, že ho někdy porazí. Ale zatím jejich plán fungoval dokonale a Ron stále nemohl uvěřit, že Voldemort tak lehce padl do Hermioniny léčky.

Přelstili nejtemnějšího kouzelníka všech dob, a on, Ron Weasley, byl toho součástí. Vzpomněl si na bratry své matky, na matku svého otce, na jizvy na duši své sestry. Tři generace Weasleyových bojovaly proti tomuto zlu, bojovaly a umíraly, a nakonec on pomůže to ukončit.

„Teď společně,“ zakřičel Harry a na okamžik zněl jako Moody, a Ron se zhluboka nadechl.

Jeho hůlka, zdá se, byla sama přitahována ke strašnému vzorci ve vzduchu.

„Avada Kedavra,“ zasyčel, soustředil svůj veškerý hněv, veškerou svou nenávist nad jejich utrpením, a viděl silný paprsek zeleného světla opouštějící jeho hůlku, jak zasahuje hrudník Pána zla společně s Harryho, Hermioniným, Dracovým a Snapeovým kouzlem.

Voldemort zavrávoral, na rtech bolestivý výdech. Ale zůstal stát.

„Znova!“ zařval Harry. „Soustřeďte se! Avada Kedavra!“

A znovu ta ohavná zelená světla vystřelila z jejich hůlek, ale tentokrát se spojila v jedno, ztmavla a zároveň se neskutečně rozzářila, zasahujíce Voldemorta se zvukem tisíce hlasů křičících ve vzteku.

V poslední chvíli k nim Pán zla pozvedl oči, ke sjednocené linii svých nepřátel. Ronu Weasleymu, krvezrádci. K synovi jeho pravé ruky a svému bývalému mistru lektvarů, jejichž černé pláště společně vlály ve větru. Hermioně, dívce, která ho navedla k jeho vlastní zkáze. A nakonec k Harrymu Potterovi, chlapci, který přežil, vyvolenému, kterého se obával jako nikoho jiného.

Všichni stáli pohromadě, společně ve svém přesvědčení, a možná si v tuto chvíli Voldemort uvědomil, že nikdy neměl šanci, že takováto moc nemůže být nikdy poražena děsem, že ji nikdy nelze srazit strachem.

Možná si uvědomil, že nikdy tak úplně nepochopil, za co vlastně bojuje.

Pak se svalil na zem s pahýlem své ruky sevřeným na hrudi, a na jeho tváři zůstal udivený výraz.

Pán zla byl mrtvý.

Ron pocítil závrať.

xXx

Draco měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi, zatímco sledoval Pána zla, jak padl na kolena a pak se pomalu zaklonil, až ležel na zemi, tiše a velmi klidně.

Ta chvíle, ve kterou doufali a na které tak pracovali od doby, kdy Hermiona vedle něj seděla před mnoha měsíci u Velkého jezera, byla konečně zde.

Voldemort byl mrtvý, a na okamžik Draco dostal naprosto iracionální nápad snížit v úctě svou hůlku, aby vzdal čest této chvíli, která vše změnila.

Ale i když světlo v jeho očích pohaslo, pro ně nebyl ještě konec, a již jim uběhl drahocenný čas, navždy ztracený.

„Harry,“ zakřičel. „Začni s rituálem, rychle!“

Harry vzhlédl od kotle a nad oltářem se jejich oči setkaly.

Draco spatřil Harryho strach, jeho paniku, že se v poslední vteřině něco pokazí. Draco mu nezáviděl. Až do tohoto momentu byl jejich plán týmovou prací, ale nyní odpovědnost spočívala pouze na Harryho bedrech. Tuhle část mohl udělat jen on. A Harry se bál, že selže.

Ale po nekonečné chvíli přikývl, jeho ruka sevřela pevně hůlku a jeho rty zbělely napětím.

„Povstals z hrobu a popela, povstals z krve a kostí,“ začal pronášet a jeho hlas se nesl nad bitevním polem jako výkřik. „Tvoje tělo a duše oddělené, znovu vás svolávám.“

„Začalo to,“ vykřikl Weasley a Draco se otočil, pozvedaje hůlku viděl utvářet se nad mrtvolou Pána zla bílý kouř. Vířil sem a tam jako mlha, a Draco musel potlačit záchvěv.

Bylo to děsivé. Temné artefakty, lehce šílení čarodějové, neodpustitelné kletby, ano vyrostl v tom, ale i kouzelník by měl zůstat mrtvý. Tento beztvarý kouř, pomalu se spojující do podoby člověka, tento mlhavý obraz duše na existenční úrovni byl prostě špatně.

Draco cítil zděšení z toho všeho hluboko v kostech a myšlenka, že tomu Harry čelil, jen když mu bylo jedenáct, pozvedla jeho obdiv k Nebelvírovi o další stupínek výš.

„Teď,“ vykřikla Hermiona a její tvář byla rovněž plná hrůzy. „Je téměř připraven povstat!“

A Harry, stojící sám u oltáře, přikývl, pozvedl stříbrný nůž a řízl se do své vlastní dlaně, velmi blízko místa, kde ho zranila Pettigrewova čepel. Nechal kapat krev do kotle.

„Krvi nepřítele, krvi tvé krve, kouzlo víry a lásky,“ vykřikl chraptivě a magie kolem něj zavířila jako plášť. „Spojuji tě, spojuji tě, spojuji tě magií a krví!“

Mlha sebou začala zmítat ve snaze dostat se pryč od Harryho a kotle, ale jako by ji neviditelné ruce stahovaly zpět. Bílá ztmavla na zelenou jako paprsek smrtící kletby a vytvořila tvář s černými děrami místo očí, ústy široce zejícími v tiché parodii výkřiku.

Najednou se země pod Dracovýma nohama začala chvět a vzduchem se šířil vysoký pronikavý zvuk, který sílil čím dál víc, dokud nezaplnil celou jeho hlavu a neučinil ho neschopného myslet. Draco si všiml, jak Weasley vlevo od něj padl na kolena a chránil si uši oběma rukama, viděl bitvu mimo jejich poklop ustat, všechny oči se k nim obrátily.

Byl svědkem toho, jak zelené monstrum ztmavlo a zvětšovalo se, zaoblovalo, dokud se nad nimi nevynořila spíše lebka než tvář. Vypadala to, jak když samotná země zasténala bolestí. Vzduch chutnal po magii a krvi.

Harry stále zaříkával, ačkoliv jeho tvář byla strašidelně bílá, pokračoval, opakoval slova rituálu a hůlku pevně držel v ruce.

A pomalu, kousek po kousku, byla Voldemortova duše vtahována do kotle.

Zuřil, ta příšerná ústa se rozevřela v tichém řevu, nepřirozená silueta se třásla a zmítala s sebou.

Ale byl bezmocný proti Harryho magii, proti krvi, která tekla v jeho vlastních žilách. Před třemi lety v poslední večer Turnaje tří kouzelnických škol Voldemort povstal pomocí Harryho krve. Označil ho za rovnocenného, za nepřítele hodného takového rituálu.

A nyní, když si byli stejně rovni, Harryho vůle s ním mohla bojovat krok za krokem, a jeho odhodlání ukončit Voldemortovu vládu bylo stejně silné jako Voldemortův zoufalý strach ze smrti.

Ale Harry měl své přátele, kteří stáli po jeho boku a dodávali mu sílu. Měl lásku lidí okolo sebe a těch, kteří zemřeli, aby ho zachránili, a dle vrásek na jeho tváři a přísného držení zad Draco poznal pevné rozhodnutí ctít tuto lásku.

Harry nezklame.

A nakonec ani síla nesmrtelného, nejmocnějšího a nejstrašnějšího čaroděje, kterého kdy tento svět spatřil, nedokázala odolat této vůli.

S kvílením naplněným naprostým žalem ztratila duše svůj tvar. Byla vtažena do kotle, nasáta k ruce, která k ní kdysi patřila, a s posledním úsilím je Harry uzavřel k sobě – tělo i duši, magii a vůli.

Z kotle vytryskly plameny, bílé a horké, pohlcující obsah příliš rychle, než aby to bylo přirozené, vařící lektvar, tavící stříbro, stravující ruku, dokud nezůstalo nic, než popel.

Existence Pána zla byla zničena. Už nikdy nebude chodit po této zemi.

xXx

Na chvíli Harry zavřel oči. Zhluboka se nadechl, zklidnil dech, jeho mysl a srdce byly tak plné, že nevěděl, co si má myslet.

Chtěl se smát a zároveň plakat, obejmout všechny kolem sebe a prospat celý týden.

Ale pak si uvědomil, že mimo jejich poklop stále zuří bitva.

Někteří členové Řádu tvrdili, že se Smrtijedi vzdají, jakmile bude jejich Mistr mrtvý, ale jak se zdálo, Severus a Hermiona měli opět pravdu. Pokud něco, Smrtijedi se vrhali do boje ještě zuřivěji než předtím, dobře si vědomi toho, že již není nic, co by je mohlo ochránit.

Většina z nich byli hledaní muži a jen málokdo měl zdroje na vykoupení, ne před očima veřejnosti. Protože ochrany stále fungovaly, jejich jedinou šancí bylo porazit je a uprchnout ze země. Z pouhého následování vůle jejich Pána se nyní tato bitva změnila na boj o život, a Harry nemusel vidět napětí na tvářích bystrozorů, aby mu bylo jasné, že Smrtijedi mají stále šanci vyhrát.

Harry si ještě nemohl dovolit polevit.

Jeho oči se setkaly s pohledy jeho přátel, viděl Ronovy obavy, Dracovu absolutní pýchu nad ním, Severusovu naprostou koncentraci a bitevní žár, který zachvátil Hermionu. 

„Připraveni?“ zeptal se tiše a dostalo se mu ode všech přikývnutí. „Připraveni.“

Jeho ruka byla jistá, když zamířil na krystal a začal snižovat jejich obranu.

Svým způsobem to připomínalo začátek famfrpálového zápasu – všechno bylo o trochu hlučnější, barvy se zdály ostřejší a adrenalin naplňoval jeho tělo životem.

Mávl hůlkou, aby ukončil kouzlo, a ve stejnou chvíli se vrhl vlevo, s větším vzrušením, než když viděl bariéru klesat. Jejich malá skupinka se během vteřiny rozptýlila a pomocí skal a mohyl se skryli právě tak, jak se to naučili.

Viděl Hermionu kolem něj protancovat, oheň vystupující z jejích dlaní a pohlcující první oběť, viděl Smrtijedy, jak padají po zásahu Severusových kleteb jako loutky, a najednou cítil na tváři široký úsměv.

Ano. Přesně jako famfrpál. Jen s tím rozdílem, že Zlatonku již chytil. Zbytek byl jen úklid.

xXx

Remus si nebyl jistý, jak dlouho již bitva zuří, když se k nim připojili bystrozoři.

V jednu chvíli Řád stěží držel svoji linii, v příštím okamžiku už proudili z jeskyních vchodů muži a ženy v bojových hábitech, aby zaplnili jejich řady a otočili stav bojů.

Remus útočil a bránil, uhýbal a vrhal se vpřed, neustále si vědom malé skupinky uprostřed poklopu. Viděl bolest na Hermionině tváři, náhlý triumf u Severuse, strach u Harryho.

Všiml si mrtvého Pána zla a v jedné nekonečné chvíli byl znovu mladý, nacházel se na svatbě Jamese a Lily a jeho nejlepší přítel Sirius byl po jeho boku. Svět se mu otevíral, všechny ty možnosti a šance, na které už zapomněl, dokonce i jeho prokletí se mu zdálo být snesitelnější při představě budoucího života s jeho přáteli.

Možná bude mít další příležitost.

„Je po všem,“ zašeptal, přičemž si představoval Siriusův nakažlivý smích, Jamesovy neustále rozcuchané vlasy a Lilyin vřelý úsměv. „Nyní můžete odpočívat.“

Ale dnes večer měl ještě jeden úkol, pomyslel si, když vyřadil a svázal dalšího Smrtijeda a bariéra se zasyčením zmizela.

Ještě jedna věc, než mohl žít dál.

„Ochráním dnes večer vašeho syna,“ přísahal tiše tvářím ve své mysli. „Nezklamu vás.“

xXx

Na konci nebyla válka ničím jiným než komplikovaným lektvarem. Spletitým sledem akcí a protiopatření a každý chybný krok mohl vytvořit jed.

Ale pokud jste měli talent, potřebnou dovednost – dobře, stačila jen koncentrace a přesnost. Pohyb vpřed, sekání a přikrčení – Severus nehnul ani brvou, když mu krev postříkala tvář.

Jeden krok stranou před Avadou, další na frontu, aby se dostal k následujícímu nepříteli.

Jedno mávnutí hůlkou stranou a omráčil Smrtijeda, který útočil na Tonksovou. Zakřičela díky, příliš zaneprázdněná, než aby se otočila. Klesl na jedno koleno a vyslal tichou kletbu pod ochranný štít dalšího černě oblečeného muže.

Přesnost, koncentrace. Válka neměla místo pro emoce, žádný prostor pro teatrálnosti.

A žádné zaváhání. Nakrájet dračí játra, zabít muže. Zamíchat lektvar, chránit záda přítele. Rozsekat a proklít, zakouzlit a nakrájet. Nikdy nezaváhej, nebo budeš mrtvý dřív, než padneš na zem.

Jeden má za cíl Haryho – chyť ho, než si tě všimne. Další se snaží dostat za Minervina záda. Odřízni mu cestu.

Jeho hůlka ležela v pravé ruce, nůž v levé a on používal oboje, aniž by jej zajímalo, co schytali jeho nepřátelé, pokud znovu nevstali.

Zahlédl Hermionu, jak se zavrčením vykuchala jednoho Smrtijeda a zároveň rozřezala jeho partnera kouzlem.

Nikdy to nebyl jeho styl – chtíč po boji a vztek, i když většinu svého života byl rozhněvaný muž. Ale na bojišti se pohyboval chladně jako chirurg.

Nebyl čas na zadostiučinění, když se jeho oči setkaly s Yaxleym jen na tak dlouho, aby Smrtijed zaváhal. Nikdy neváhej.

Nikdy.

Zapomněl na Yaxleyho v momentě, kdy se Smrtijedova hlava dotkla země.

Skrčení, útok, spálení, rozpárání.

Hermiona se prodírala skrze řadu svých nepřátel jako přírodní síla. Moody vpadl do jejich středu a držel je od sebe pouhou silou své vůle. Albus vysílal oheň a vlny, aby je smetly na zem.

Ale on raději likvidoval jednoho po druhém.

Metodicky a s přesností. Stačí jen připravit lektvar, zamíchat a přivést k varu. Udržet absolutní kontrolu.

Ale nikdo ho zatím neobvinil ze slitování. 

xXx

Zvládnu to, pomyslel si Draco, čelisti sevřené tak pevně, že to muselo bolet jako ďas. Jsem na tohle vyškolen. Pro tohle jsem se narodil!

Výkřiky a výbuchy, krev všude kolem něj, záblesky kouzel osvětlující noc. Smrtijedi ztratili pozici, ale stále bojovali, a ne všechna těla, která ležela na zemi, měla na sobě černé pláště jejich nepřátel.

Stále bojovali, a jediná kletba stačila, aby zabila jeho kamarády, jediný zásah vás mohl zpomalit a učinit z vás snadný cíl.

Držel se co nejblíž Harryho, věděl, že na něj Hermiona v tomto ohledu spoléhá. Byla někde v tom zmatku, příliš pohlcená nenávistí, než aby mohla účinně Harryho hlídat, a on byl díky svému černému hábitu a blond vlasům nenápadný. Mnoho Smrtijedů ho vůbec nezaregistrovalo jako nepřítele, dokud nebylo příliš pozdě. A on toho hojně využíval. 

Pak se na něj najednou vrhli tři z nich, z očí jim sálala zuřivost a z jejich hůlek se na něj snášely kletby.

Schovej se, přikazoval si Draco, ale žádný úkryt tam nebyl. Jen kletby.

Jedna ho zasáhla do ramene, druhá ho řízla do stehna a on klesl na kolena, jeho štíty nyní sotva držely.

Je mi to líto, pomyslel si, je mi to tak líto, Harry. Slíbil jsem, že tím všichni zvládneme projít. Ale zdá se, že jsem lhal.

Viděl studené zelené světlo smrtící kletby formující se na špičce hůlky, věděl, že mu nemůže uniknout. Ale odmítl se odvrátit.

Pokud byl tohle jeho konec, bude na něj hledět s otevřenýma očima.

Zemře jako Nebelvír.

Kletba opustila hůlku, opsala svou trajektorii a klesala směrem k němu…

… jen aby v poslední chvíli dopadla na dřevěné prkno, které bylo vykouzleno mezi ním a kletbou.

Draco vzhlédl do stejných tváří Freda a George Weasleyho, kteří již jeho útočníky znehybnili a svázali.

„Opatrně, mladý Draco,“ řekl jeden z nich. „Nemůžeme dovolit…“

„... jedinému čestnému blond Weasleymu…“

„... aby přišel k újmě, teď…“

„... můžeme?“

„Díky,“ zašeptal Draco chraptivě, ale už byli pryč, hnali se napříč bitevním polem, jeden chránící druhého, a výbuchy osvětlovaly místa, která míjeli.

„Děkuji,“ zašeptal znovu a otočil se, aby opět vstoupil do boje.

Jen aby se setkal s chladným pohledem Luciuse Malfoye.

„Otče,“ zalapal po dechu, a cítil jeho přítomnost jako ránu do břicha.

„Draco.“ Pro chlapce bylo zázrakem, jak jeho otec uprostřed všeho tohoto chaosu, kdy jeho Pán padl a jeho budoucnost se rozpadla na kousky, mohl znít tak kontrolovaně, tak neuvěřitelně arogantně.

„Nemyslím si, že jsem tě sem pozval,“ protáhl Lucius a zablokoval Dracovi cestu, jako by to byla ta nejpřirozenější věc, s jakou se na bitevním poli setkal; hábit měl roztrhaný a jeho vlasy divoce vlály, ale stále se držel jako král.

„Nepozval,“ odpověděl Draco, nedbaje na to, že jeho oblečení bylo nasáklé krví a potem, že jeho tvář odhalovala více emocí, než kdy jeho otec toleroval. „Ale stejně jsem přišel.“

A pozvedl hůlku, aby zamířil přímo mezi oči svého otce.

„Vidím,“ odpověděl Lucius a za jeho slovy bylo skryto nespočet věcí. „Vidím.“

Na okamžik jeho tvář ztratila masku kultivovaného nezájmu, vyzrazujíc, jak unavený jeho otec je, jak starý. Na chvíli si Draco vzpomněl na své dětství a na to, jak byl jeho otec pro něj hrdinou neschopným konat zlo.

Na moment chtěl snížit svoji hůlku. Ale pak si vzpomněl na Hermionu svíjející se pod Cruciatem a jak se tomu Lucius smál. Jak se k tomu Draco připojil.

„Takže, můj synu. Chceš mě teď zabít, nebo jsi příliš slabý, než abys dokončil svou zradu?“

„Nejsem slabý,“ zasyčel Draco, vztek zahalil jeho mysl a smrtící kletba byla připravená na jeho rtech. „A na tohle dlouho čekám.“

Přesto Lucius vypadal spíše pobaveně, než že by si dělal starosti.

„Tak to udělej,“ zašeptal. „Zabij svého vlastního otce, Draco. Udělej to.“

Okamžitě si všiml Harryho přítomnosti po svém boku, aniž by se musel dívat. Jeho přítel smrděl krví a plameny, ale stál klidně po jeho levici, a jeho hlas nějak pronikl rudým oparem hněvu.

„Ne,“ řekl tiše a Draco se znovu mohl nadechnout.

xXx

Harry viděl Smrtijedy přibližující se k Dracovi a chtělo se mu křičet bezmocným vztekem. Byl příliš daleko, než aby se dostal ke svému příteli, příliš daleko na to, aby udělal cokoliv, a nemohl se na tohle dívat!

Ale pak se tam objevila dvojčata, zachránila Draca s jejich typickou lehkostí a odběhla pryč dřív, než se mohl vzpamatovat. Kamkoliv přišli, Smrtijedi měnili barvu, části těl se proměňovaly nebo výbuchy osvětlovaly prostor. Severus měl pravdu, když je doporučil za členy, pomyslel si Harry omámeně.

Ujistil se, že Draco není v nebezpečí, a pak se otočil, aby vyhledal další nebezpečná místa. Když se rozhlédl, bitva však postupně slábla, a někteří bystrozorové již začali sbírat své vězně.

Jen v blízkosti Hermiony a Severuse boj stále zuřil, a byl to divoký, odporný boj, poháněný bezpochyby nenávistí, kterou většina Smrtijedů musela cítit ke zrádcům v jejich středu.

Museli již vědět, že porážka je nevyhnutelná, ale zdálo se, že byli odhodlaní vzít s sebou každého, kdo byl zodpovědný za jejich pád.

Harry by měl obavy, kdyby nebylo nelidské účinnosti, s kterou Severus i Hermiona decimovali své nepřátele. Bylo jim jedno, zda zranili nebo zabili, ale tam, kde byl Severus chladně přesný, tam Hermiona byla šílenstvím samotné bitvy.

Severus se zjevně snažil držet blízko Hermiony, více se soustředil na tento cíl než na zneškodnění svých bývalých kolegů, ale Hermiona se smála a zabíjela se stejným potěšením, šílená žena na smrtelném hřišti.

Na chvíli Harrymu připomněla Bellatrix, jak zde stála, křičela svoji výzvu k souboji do větru, bez zájmu zabíjela a mrzačila, a Harry se otřásl.

Ale tohle nebyla Hermiona, připomínal si, tohle byla postava, kterou nazývala hlavní špionka, a stejně jako před mnoha týdny, když zabila Theodora Notta, se z toho nakonec dostane.

Bude znovu Hermionou, tak jak ho Draco ujišťoval.

Neúmyslně Harry znovu vyhledal Draca, možná aby posílil paměť, snad aby se ujistil, že je jeho přítel stále v bezpečí. Jeho oči ho našly v půlce bojiště a stále stál tam, kde ho dvojčata zanechala.

A naproti němu jako kruté, zvrácené zrcadlo, které ukazovalo, čím by mohl být, stál jeho otec.

Rychleji, než by si byl pomyslel, Harry spěchal přes bojiště Tintagelu, stěží se zastavil, aby si ověřil, že je jeho cesta bezpečná, kletby vrhal všemi směry, aby donutil Smrtijedy prchnout do stran.

Nebyl si jistý, čeho se bojí víc: že Lucius zabije svého syna nebo Draco svého otce, ale v hloubi duše věděl, že ani jedno se nesmí stát, že Draco nemůže vyjít z této bitvy celý, pokud udělá něco svému otci.

Když se k nim dostal, Dracova hůlka byla zvednutá a mířila na Luciuse, a nemusel vidět jeho tvář, aby tušil, že má blízko k činu. Pouze spatřit Luciusův obličej poprvé potom, co Hermiona zmizela, stačilo, aby Harry ztratil nad sebou kontrolu, a jen obavy o jeho kamaráda zastavily jeho vlastní hůlku, aby se připojila k té Dracově.

Místo toho bylo znovu jeho povinností uklidnit svého rozzuřeného přítele.

„Draco,“ řekl tiše. „Ne. Nestojí to za to.“

Luciusovy oči se zúžily vztekem a nenávistí, ale přesto mu na rtech zůstal chladný úsměv.

„Musím říct, že jsem poněkud zklamán, Draco,“ konstatoval. „Pochopil bych peníze nebo moc, ale zradit mě kvůli tomuhle…“

Jeho oči pomalu zkoumaly Harryho postavu. Přinutily ho cítit se špinavý, ale zároveň způsobily, že se jeho zuřivost zvýšila. Otevřel pusu, aby odsekl, ale někdo ho předběhl.

„To není tak úplně pravda, Luciusi,“ zapředl Hermionin hlas a Luciusova maska se roztříštila na kusy. „Draco tě nezradil jen kvůli Harrymu.“

xXx

Hermiona tančila uprostřed krve a bitvy.

Ano! Bude s nimi bojovat, dokud nikdo z nich nezůstane stát, pošle každého jednoho z nich do pekla, všechny ty parchanty, kteří jí mučili a smáli se! Prořízne jim hrdla, odsekne hlavy a nakrmí s nimi psy, bude řezat, sekat a pálit, dokud nezůstane nikdo k zabití!

Kolem ní členové Řádu a bystrozoři bojovali a vítězili, někteří s vervou, jiní s obavami v očích, ale všichni se starali o to, aby způsobili co nejmenší škody, než odzbrojili a svázali své oběti.

Ne tak Hermiona.

S jejím skutečným já schovaným bezpečně v její mysli jí bylo jedno, zda nějaký Smrtijed přežije noc. Jaká by to byla zábava, kdybyste na bojišti nemohli zasadit smrtící ránu? Proč nahánět kořist, když ji pak necháte na poslední chvíli žít?

Její cesta se na chvíli zkřížila s Minervou, a ony bojovaly zády k sobě, její bývalá kolejní vedoucí byla stejně půvabná a smrtící jako její zvěromágská podoba. Černé a šedivé vlasy unikly z jejího pevného drdolu a hábit měla roztrhaný a zakrvácený, ale přesto vrhala kletby stejně zuřivě jako Hermiona a téměř stejně riskovala.

Sotva se otočily a vyměnily si úsměv, už byla Hermiona znovu pryč, tančící přes útesy, zanechávající za sebou mrtvé a umírající.

Bitva byla téměř u konce, ale ona si toho nevšímala. Kolem ní bylo dost nepřátel a bez ohledu na to, kolik jich padlo, pořád přibývali.

Zabije je všechny!

Zvrátila hlavu dozadu a se smíchem zařvala, cítila život proudící svými žilami a viděla, jak se od ní její nepřátelé odvracejí.

V jejich očích byl strach.

Pozvedla hůlku a vyslala mezi ně blesk. Po hromu svých kouzel vykřikla výzvu, řvala na ně, ať zkusí přijít a dostat ji, ať ukážou mudlovské šmejdce, co dovedou.

Ale oni před ní utíkali.

Naklonila hlavu na stranu, zklamaně a mírně zmateně. Nebude mít nic z toho. Jak je může zabít, když před ní prchali?

Na okamžik uvažovala o nejlepším způsobu, jak je dostat všechny na jedno místo, aniž by se jí do cesty postavili bystrozoři.

Ale pak uviděla jeho a ztratila zájem o všechno ostatní.

Přešla přes pole, kam vyslala blesk, neobtěžujíc se zapojit běžící Smrtijedy do bitvy. Jejich zabití bylo ve srovnání s tím, čeho byl on příslibem, fádním uspokojením.

Ublížil jí. Zlomil ji. A teď ho za to roztrhá na kousky.

Než se k němu stačila dostat, byl zde Harry, stál po Dracově boku, chvějící se vztekem, ale stále se držící zpátky. Tím lépe. To znamenalo, že pro ni toho zbyde víc.

„To není tak úplně pravda, Luciusi,“ zapředla a viděla, jak nádherná bolest zkřivila jeho tvář. Tohle si užije. „Draco tě nezradil jen kvůli Harrymu.“

Vykročila vpřed, blokujíc Dracovu palebnou dráhu vstoupila do Luciusova osobního prostoru, jako by se právě sešli na tanečním parketu.

„Také kvůli mně, víš?“

xXx

Severus právě uhnul mlátící kletbě a odpověděl Sectumsemprou, když si najednou všiml změny Hermionina chování.

Vypadala jako kočka, která ztratila zájem o svou kořist kvůli většímu, lákavějšímu úlovku, odvrátila se a zamířila přes bojiště, vlasy a hábit za ní vlály. Sledoval cíl jejího intenzivního soustředění a všiml si dvou blonďatých hlav, stojících proti sobě v nenávistném tichu.

Poslal svého Patrona se zprávou pro Albuse, a pak se vydal za ní. Zaznamenal raněné a mrtvé, když kolem nich běžel, a s úlevou si všiml, že jejich ztráty byly minimální, ale většina jeho pozornosti byla upřena na postavu Hermiony, která utíkala před ním.

Cítil obavy vzrůstající ve svých vnitřnostech, ne kvůli tomu, co mohla udělat – na to měla právo, co se týče jeho – ale proto, že byla tak zatraceně bezhlavá, když ji přemohla bitevní horečka.

Tahle bitva byla prakticky u konce a bystrozoři by se je neodvážili vyslýchat pro pár neodpustitelných vržených v naléhavé situaci, ale mučení vězně poté, co bitva skončila, by tak snadno neprošlo.

Ale s tímto počítal, díky Merlinovi za jeho paranoiu. Udrží ji v bezpečí a nechá ji udělat to, co musí být provedeno. Dnes v noci tu pohřbí její démony, aby mohla žít v klidu po zbytek svého života.

Dorazil k nim právě včas, aby slyšel její slova a viděl jejich účinek na Luciusově tváři.

Jeho žaludek se se znechucením stáhl, a uslyšel slabé zavrčení. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že to vzešlo z jeho vlastního krku, a ještě déle, než si všiml, že jeho hůlka míří na Luciuse. Trochu níž než na jeho tvář.

„Ne,“ zasyčela Hermiona, která ani jednou neodtrhla planoucí pohled od Luciuse. „Je můj. Nevezmete mi to.“

„Hermiono…“ začal Harry očividně s úmyslem ji uklidnit, ale Severus varovně zavrtěl hlavou.

„Ne,“ zasyčela znovu. A pak: „Chyběla jsem ti, Luciusi?“

„Hermiono,“ zašeptal Lucius, jeho hlas zněl zlomeně a bolestně. „Myslel jsem…“

„Myslel sis, že tě miluji?“ zasmála se krutě a chladně. „No, to sis myslel špatně. Celou tu dobu, Luciusi, všechna tajemství, co jsi mi šeptal do uší, a já jsem tě jen využívala. Nakonec jsi to byl ty, kdo ve skutečnosti zradil Pána zla. Bolí vědět to?“

Setkal se s jejím pohledem, a v jeho tváři nebylo žádné porozumění, důstojnost ani pýcha.

„Vidím, že ano,“ zašeptala. „Dobře. Crucio!“

Z útesu se ozývaly jeho bolestivé výkřiky, které se ztrácely ve vlnách Severního moře.

Hermiona si nevšimla, jak Draco, Harry a Severus utvořili kolem ní pevnou skupinu, aby jí chránili záda.

Neviděla členy Řádu, kteří se potlučení a špinaví z dlouho trvající bitvy přesunuli, aby ji zastínili před pohledy. Žádný bystrozor z ministerstva tohle neuvidí. Nikdo jiný, než její přátelé nebude svědkem.

„Měli jste nás nechat vidět, co se děje!“ budou protestovat později, ale Řád odpřísáhne, že si ničeho nevšimli.

„Našla Malfoye, jak leží mrtvý na bojišti. Muselo se to stát během bitvy,“ odpoví Brumbál lehce. Všichni s tím budou souhlasit a něco v jejich očích přiměje bystrozory nepřemýšlet o dotazování v budoucnosti.

Ale nyní obrátili svá záda směrem k lidem z ministerstva a své pohledy od toho, co jejich hlavní špionka dělala. Jen Severus ji pozoroval, oči ho pálily z prachu a únavy.

A Hermiona sledovala Luciuse, její oči se vpíjely do jeho bolesti. Vypadalo to, jako kdyby rostla, něco, co bylo zlomeno se zase dalo do pořádku, cosi, co ztratila, se k ní vrátilo.

„Jsi hnusné stvoření, Luciusi Malfoy,“ zasyčela a náhle ukončila prokletí, které drželo jeho tělo v zajetí záškubů. „Ale tvá moc nade mnou je u konce. Víš, co se stane, Luciusi? Můj nejdražší?“

Usmála se, odhalujíc tak zuby jako útočící zvíře. Byla to hrozná podívaná a Severus zaslechl, jak z úst chyceného Smrtijeda uniklo zaskuhrání.

Ona to slyšela také a tiše, vrčivě se zasmála, zvuk, díky kterému Severusovi vstaly chlupy na kůži.

„Stane se toto,“ pokračovala a přistoupila k Malfoyovi blíž, aby se mohla setkat s jeho pohledem; jeho oči nyní byly na smrtelně bílé tváři široce rozevřené a jeho blond vlasy pokrývala krev. „Teď tě zabiju, Luciusi a skvěle si to užiji. A pak…“ Její hůlka načrtla nad jeho hrudí malé kruhy. Pokoušel se od ní odplazit, lapaje ve strachu po dechu, ale její bota ho zastavila. „Pak půjdu domů. A zapomenu na tebe.“

Odtáhla se od něj a pozvedla ruku. V její dlani se stvořila ohnivá koule, která se čím dál víc zvětšovala, až měla velikost jedné z Hagridových obřích dýní.

„Spi dobře, Luciusi,“ zašeptala. „A jen abys věděl – byl jsi mizerný milenec.“

Vrhla ohnivou kouli vpřed. Přes útesy se nesl zdlouhavý výkřik. Pak nastalo ticho.

Na okamžik tam tiše stála a lehce se kymácela v chladném severním větru. Až dosud si Severus nevšiml, jak je tato noc studená, jak je obloha jasná a jak zářivé může být vycházející slunce.

Začínal úsvit a poprvé po mnoha letech měl nastat den beze strachu.

Najednou bylo jeho srdce uchváceno všemi těmi možnostmi, které stály před nimi. S úlevou pocítil malátnost.

„Je po všem,“ řekla a Severus viděl před sebou její proměnu. Zlost zmizela, ustupujíc ženě, kterou se stala. Hlavní špionka se stáhla zpět do její věže. A on doufal, že tam navždy zůstane.

Setkal se s Harryho a Dracovým pohledem, chápal vše, čím prošli a co učinili. Zkontroloval jejich spojence a přátele a ulevilo se mu, kolik známých párů očí na něj hledělo.

Někteří chyběli, ale bude zítřek, aby je oplakali.

Prozatím existovalo jen jedno: úleva, svoboda a Hermiona.

Vtáhl ji do objetí a ona se k němu přitiskla, jejich černě oděná těla splynula v jedno.

Šli směrem k útesům, které se tyčily do výšky v ranním slunci. Nikdo se nepohnul, aby je zastavil.

Bitva skončila a oni přežili, hlavní špionka a Mistr špionů. Mohli odejít domů.

A společně usínat a probouzet se. A na dvorku jim budou zpívat ptáci.

A všude se rozhostí mír.