Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2.

Snape se na příchod Osla, který zůstal naživu, připravoval od toho osudového Halloweenu, kdy si uvědomil, že existují jen dvě další osoby, které vědí, že to Harry Potter porazil Voldemorta. Jednou z těch osob byla hloubající hučka a druhou kremační kuře.

Bez ohledu na nenávist k Oslovi, který zůstal naživu, hýčkanou jen z principu, že je potomkem Jamese Pottera, Snape očekával, že nestydaté upřednostňování žalostně pomýlených rodičů vytvoří z Osla dítě hodné jeho výsměchu, i kdyby nebyl geneticky příbuzný s Potterem. Ukázalo se, že měl pravdu.

Přirozeně že měl od Brumbála příkazy, aby chránil toho odporného červa, ale Snape si odůvodnil, že už jednoho Pottera pod svými křídly má – toho lepšího Pottera, Merlin mu odpusť, že ta dvě slova dává vedle sebe – a kromě toho, Brumbál nikdy nic neříkal o nedělání mu pekla ze života.

Snape, což může být bezpečně předpokládáno, pohrdal dětmi. Jakož i většina učitelů, ale Snape to povýšil do stavu přesahujícího normální hranice. Díky svému jedinečnému vzdělání v určitých oblastech magie a naprosto nulovému vzdělání v oblasti pedagogiky, jevil se Snape v přístupu k vyučování stejně jako Voldemort nabízející životní pojištění. Od poslední oficiální stížnosti na něj uběhlo nicméně už osm let, což vypovídalo hodně o jeho zastrašovací kampani.

Jeho plán mučení se rozjel na plné obrátky. Podplatil Protivu několika explozivními a odporně barevnými lektvary, aby dezorientoval Osla a Blbouna (jinak známého jako Rona Weasleyho, nebo občas Ronánka) natolik, že se snažili vlámat do chodby ve třetím patře, aby unikli.

Následně stačilo jen pár opatrných náznaků Filchovi a mohl sledovat s tím nejnepříjemnějším úsměvem, jak jim školník hrozí několika klasickými tresty, které byly bohužel už delší dobu zrušené. Filch se právě dostal k některým… zajímavějším metodám výslechu, když kolem prošel Quirrell a vysloužil si Snapeovo nehynoucí nepřátelství tím, že je zachránil.

A to bylo teprve prvních pár hodin. Měl sedm dlouhých, předlouhých let na to, aby uplatnil všechna ta vybraná umění mučení, která zdokonalil.

Veselou náladu mu zkazila snídaně – přišel právě včas, aby byl svědkem toho, jak Harry Potter přinesl do bradavických síní další prvenství: huláka, a to hned první den, ještě než dostal rozvrh.

Když poslouchal, jak James Potter zesíleným hlasem nadává svému synovi za ten strašný zločin, že byl zařazen do pro něj správné koleje – nevěděl, jestli má být za Harryho rád, že si jeho otec vzpomněl, že je naživu, nebo se urazit jménem svého studenta a koleje – rozhodl se, že je načase najít ještě o trochu víc opovržení pro toho Osla, které mu následně umožní použít mnohem zlověstnější nápady, aniž by ho navštívilo jeho odcizené svědomí. Musí však vydržet do páteční první hodiny s Oslem, než bude moci řečeného Osla zasvětit do toho, co bude jeho údělem po zbytek jeho školních let – pronásledování té nejvyšší kvality, jaká je ve školách k dispozici.

Do té doby – Snape se temně usmál, když prošel kolem Osla ve vstupní hale s tichým zaklínadlem Levicorpus – si vždycky může najmout Protivu.

ooOOoo

Probouzel se pátek. Snape klidně čekal ve svém podzemí a sledoval své zmijozelské – poté, co byli staršími studenty varováni, že Snape od svých studentů očekává to nejlepší, raději přišli včas dokonce i Nebelvíři. S potěšením si všiml, že Potter – jeho Potter – pečlivě listuje v Kouzelnických odvarech a lektvarech. Stejně jako ostatní zmijozelští prvňáčci byl informován o Snapeově obvyklém Nebelvíry zesměšňujícím kvízu, ale zřejmě pochyboval, že had na jeho hábitu stačí k tomu, aby vyvrátil Snapeovu legendární nenávist ke jménu Potter. Bylo to od něj velmi moudré. Snape se přistihl, že souhlasně přikyvuje, než se vrátil k zamračenému výrazu a čekal, až se Osel opozdí. (Ano, díky Protivovi a slibu nové várky experimentálních bomb hnojůvek, jakož i pečlivému příkazu Krvavému baronovi, aby udržoval bokem další duchy, kteří by studentům mohli pomoci, se dostavily dobré výsledky).

Jakmile s lapáním po dechu vpadli do místnosti – později se od Protivy dozvěděl, že je pronásledoval po celém čtvrtém patře (což si ověřil u portrétů, než ke standardnímu pytlíku s bombami hnojůvkami přidal i několik lahviček s inkoustem) – začal hned s odebíráním bodů za zpoždění.

Po prvním puštění žilou pak pokračoval ve standardní řeči, kterou dával všem zmijozelsko-nebelvírským prvňáčkům, a koutkem oka pozorně sledoval Osla. „Pottere,“ vyštěkl, jakmile si zrzek vyměnil s Weasleym ošklivý pohled, a zamračil se ještě zlostněji, když se na něj ostře podívali oba dva nositelé vyřčeného jména.

„Tohle začíná být vrcholně otravné, že?“ Otočil se s obviňujícím pohledem na černovlasého Pottera, kterého měl na starosti, jako by to byla osobní urážka, že je náhodou dvojče. „Proč jste nemohl mít tolik slušnosti, abyste ho –“ podrážděné trhnutí hlavou směrem k nebelvírské straně místnosti stačilo k tomu, aby všichni přítomní věděli, o jakém ‚ho‘ je řeč, „uškrtil jeho vlastní pupeční šňůrou v děloze?“

„Na kom byste si ale pak vyléval svůj jed, pane?“ zeptal se Potter – Harry, ne, Potter… zatracená hříčka biologie, která vedla k tomu, že Lily porodila dvojvaječná dvojčata, a zejména že je obě donosila! – co nejuctivějším tónem, zatímco nenápadně urážel svého učitele.

Celá třída zatajila dech. Bylo nevyřčeným pravidlem, že se nikdy nezmiňujete o Snapeově nenávisti k Potterům, Weasleyovým, Nebelvírům… obecně ke všem, kdo nepatří ke Zmijozelu. Snape přimhouřil oči a pomalu se usmál (bylo by malicherné hledat potěšení ve skučení, které to vyvolalo u Nevilla Longbottoma, ale Snape býval často obviňován z malicherností). Ano, potenciál tu rozhodně byl.

„Hm. Nebelvírský Potter bude od nynějška oslovován jako Osel, který zůstal naživu…“ (ozvalo se pochlebovačné pošťuchování zmijozelské poloviny sklepení, a – k čertu s profesionální integritou – tohle byla válka) „… a vy budete mít to pochybné potěšení být prostě ‚Potter‘. Pokud ovšem nebude do očí bijící, kdo z vás je hromosvodem mého hněvu. Je to přijatelné?“

Chvíli čekal, až někdo z těch, kdo se brání sebezáchově, zamumlá nevyhnutelné: ‚Jako bychom se s vámi chtěli hádat‘.

„Trest, Weasley,“ zavrněl hedvábně a vklouzl zpátky do té poloviny sklepení, kterou pokaždé, když měl hodinu se lvy, zakouzlil, aby byla o pět stupňů chladnější než zbytek místnosti. „Takže, může sláva vynahradit chyby přírody? Pottere, co bych dostal, kdybych do nálevu z pelyňku přidal drcený kořen asfodelu?“

Osel zrudl – Snape pocítil krátké intenzivní nutkání vyzkoušet, jestli by jeho rozdrcení vedlo k získání rajské omáčky, a nemilosrdně je potlačil, protože to odporovalo Brumbálovu nevyslovenému omezení jeho hrůzovlády. Zdálo se, že Oslův práh ponížení je nižší, než předpokládal, když už teď rudne – ještě pár otázek a začne nevyhnutelně protestovat proti nespravedlnosti, a pak by mu mohly být oprávněně odebrány body za odmlouvání.

„Já nevím, pane,“ pravil hoch nevrle. Snape se ušklíbl. Osel se sice možná více podobal Lily, ale nic z její inteligence, zejména nadání na lektvary, zřejmě nepřešlo dál. Dobře. Stačí mu tedy vydržet pět let.

„Kde bych hledal bezoár?“

Výraz v Oslově zkřivené tváři byl téměř bolestný. Zdálo se, že přemýšlení je pro něj strašně těžká práce. „Nevím, pane,“ zopakoval, každé slovo mírně zdůrazněné, jako by Snape měl věnovat pozornost tomu, co říká.

„Jaký je rozdíl mezi šalamounkem a mordovníkem?“

„Já nevím! Dobře? Spokojený?“

„Pět bodů z Nebelvíru za tu strašlivou kombinaci idiocie a drzosti, Pottere.“ Odmlčel se, když ho cosi napadlo. „Doufám, že vás naučili číst?“ Nedivil by se, kdyby se Potter vyhnul výuce základní gramotnosti svého syna tvrzením, že jeho dokonalý, Pána zla přemáhající syn nepotřebuje trávit čas tak přízemními činnostmi.

„Samozřejmě!“ vyštěkl Osel a tvářil se, jako by ho to urazilo. Zajímavé.

„Opravdu? Tak proč jste si nepřečetl učebnice? Ujišťuji vás, že odpovědi tam jsou.“ Snape měl přiměřené informace o sourozencích obecně a o možném škodlivém vlivu, který může mít upřednostňování jednoho před druhým na délku a kvalitu života protěžovaného dítěte, a tak se taktně nezmínil o tom, že Harry už nejspíš přečetl veškeré učebnice ročníku i odzadu dopředu – alespoň ty o lektvarech, vzhledem k varování od starších studentů. Chtěl, aby to dítě žilo a aby bylo v Bradavicích šťastné – nebo alespoň tak šťastné, jak jen Potter ve Zmijozelu s dosud žijícími nebelvírskými rodiči může být – jinak by Snape mohl očekávat, že jeho vlastní délka života bude odpovídat délce života jepice. Povzdechl si.

„Pro vaši informaci, Pottere – i když doufejme, že ne pro zbytek vašich nešťastných spolužáků – z asfodelu a pelyňku se vyrábí uspávací lektvar tak silný, že je známý jako Doušek živé smrti.“ Kdyby jen domácí skřítci nebyli zcela imunní vůči podplácení, rád by viděl, co by se stalo, kdyby se mu podařilo nakrmit jím Osla. „Bezoár je kámen z žaludku koz, který vás zachrání před většinou jedů –“  panebože, právě mu dal prostředek, jak se vyhnout bolestivé smrti většiny nevystopovatelných, „– a mezi šalamounkem a mordovníkem není žádný rozdíl vzhledem k tomu, že se jedná o stejnou rostlinu, známou též jako oměj.“

Hodina se nezlepšila, i když ho potěšilo, že Harry je v lektvarech zběhlý, možná dokonce stejně nadaný jako Lily.

Než se Longbottomovi podařilo nějakým způsobem roztavit kotlík, což Snape považoval za výkon, který byl i nad jeho síly, Snape sám se blížil bodu tání. Mít ve třídě Osla, který zůstal naživu, se rychle stávalo zkouškou odolnosti. Vůbec si nebyl jistý, zda má vnitřní zdroje zloby, aby mu mohl vše oplatit. Jak je jen možné, že existuje bytost, která je ještě otravnější než obě dvojčata Weasleyova dohromady, aniž by porušila všechny zákony magie a přírody známé lidstvu? A dokázat být tak otravná, a přitom zdánlivě nedělat nic špatného? Bylo to nepochopitelné, prostě nepochopitelné.

Odebrání bodů trochu zmírnilo jeho rozčilení a odeslání Osla, aby Longbottoma doprovodil na ošetřovnu, ho alespoň dostalo z dohledu (upřímně pochyboval, že se ten v této hodině vrátí, ať už madame Pomfreyová řekne cokoli, a pokud se Osel chtěl dožít konce prvního týdne, měl by si vzít z Longbottomova úniku příklad). Chudák Longbottom. Kdyby se jen Moudrý klobouk řídil svým prvním instinktem a zařadil ho do Mrzimoru, kam tak jasně patřil, nemusel by jím Snape ze zásady pohrdat – ten nešťastník se ujal role děsivého nebelvírského neumětela a od něj se očekávalo, že bude systematicky decimovat Longbottomovo sebevědomí jednu lekci lektvarů za druhou.

Kdyby byl Longbottom z Mrzimoru, tolik opěvovaná loajalita této koleje by ho úspěšně povzbudila natolik, že by mu možná docvaklo, že bylinkářství úzce souvisí s uměním výroby lektvarů, a navíc by to Snapeovi dovolilo být trochu pružnější, pokud jde o jeho žalostnou práci v hodinách. Koneckonců, neměl nic proti Mrzimorům – pracovitost byla ctnost použitelná ve všech oblastech, zatímco statečnost se k práci ve škole hodila asi tak jako živé mantichory ke zdravotnictví.

Ale jak to tak vypadalo… u Merlinova huňatého bílého plnovousu, Longbottom, Weasley a Osel, a to všechno v jedné třídě? Bude zázrak, jestli příštích pět let přežije se zdravým rozumem. Nejspíš skončí tak, že se v záchvatu šílenství znovu připojí k Pánovi zla. Nebo hůř, bude souhlasit, že ho bude znovu špehovat.

„Pottere,“ pravil klidně na konci hodiny, „zůstaňte na chvíli.“

Chlapec se nejspíš zaobíral nejasnými myšlenkami na zadržení, vykuchání nebo jiné formy perzekuce, které by ho jistě čekaly, kdyby byl svým bratrem, a zastavil se.

Když Snape hleděl do pečlivě prázdných zelených očí Lilyina syna, napadlo ho, že všechna ta léta, která strávil jako učitel a špión, ho jen stěží připravila na to, aby se sblížil se zachráncem kouzelnického světa, trénoval jej, vedl nebo jinak zvýšil jeho možnost přežití. Díky oběma těmto profesím ve skutečnosti natolik zatrpkl, že se stalo zdrojem neustálého přátelského sporu mezi Pomonou a normálně inteligentním Filiusem, zda opravdu dokáže srazit mléko pouhým pohledem. (Nemyslete si, že si nevšiml, jak se mu každé ráno při snídani snaží nenápadně posunout džbánky s mlékem do zorného pole.)

„Věřím, Pottere, že se ve Zmijozelu cítíte dobře? Nebo tak blízko, jak je to vzhledem k okolnostem možné?“

Harry Potter byl pozoruhodně zahořklý malý chlapec, pokud to zkřivení úst o něčem svědčilo. „Okolnosti? Myslíte tím nebelvírské rodiče, z nichž jeden je mudlorozený? Nebo příbuzenství s chlapcem, který zůstal naživu?“

Ať jdou zmijozelské instinkty k čertu, pomyslel si Snape, a rozhodl se pro upřímnost. „Vlastně jsem doufal, že se dostaneme k tomu, že váš bratr ve skutečnosti není chlapec, který zůstal naživu, ale jestli chcete, můžeme v tomto zábavném, i když nepodstatném směru myšlení pokračovat.“

Harry zíral dlouho. Pak se Snapeovi dostalo úsměvu tak chladného, že by dokázal zabránit roztavení zmrzliny ve vysoké peci. Něco ve Snapeovi ten výraz poznalo a začalo líbat lem hábitu. Snape to nutkání krutě potlačil a úsměv opětoval.

Tohle bude zajímavější, než čekal. Možná se mu ten chlapec nakonec dokonce zalíbí, místo směsice nechuti a neustálého rozčilování, ke kterému mělo vést jeho rozhodnutí.

Dlouho si prohlížel svůj nový domácí projekt. Byl připraven být tomu chlapci učitelem, rádcem, ochráncem, přítelem (doufal, že se tomu dá vyhnout, ale pokud chtěl, aby mu chlapec důvěřoval, mohlo by to být nezbytné) a – k čertu s Jamesem Potterem za to, že nebyl schopen tuto zásadní roli plnit – rodičem?

A jestli to Jamese Pottera dožene k pití (smrti, zničení) či poškození života a zdravého rozumu?

K čertu, ano!