Preklady fanfiction Harryho Pottera

Chybné zařazení

Kapitola 1.

Prvního září. Další školní rok, další zařazování, další banda nevzdělaných spratků odhodlaných přivést ho předčasně do hrobu.

No, možná ne tak obyčejný nový rok. Koneckonců se zdálo, že studenti, a dokonce i jeho kolegové vibrují nervózní energií, odhodlaní drbat o něčem polodůležitém (a samozřejmě jeho se to netýkalo). Snapeův potterovský alarm však křičel, a to mohlo znamenat jen jedno: šlo o něco, co se týkalo jejich drahocenného Osla, který zůstal naživu. Možná se ten malý idiot ztratil v Příčné ulici. Opět. Od chvíle, kdy bylo chlapci šest let a unikl ‚bdělé‘ péči Potterových, aby zdemoloval jeho laboratoř lektvarů, bylo Snapeovým nejvroucnějším přáním seznámit chlapce se zázraky Obrtlé a zjistit, za kolik by mohl prodat orgány kouzelnického hrdiny.

Snape začal podrážděně bubnovat prsty o stůl – kde je sakra ten zatracený klobouk? – a oddával se své oblíbené předzařazovací zábavě, kdy sledoval, kolik studentů pozná jako pocházející z rodin, které tradičně rád znevažoval (šikanoval), a tipoval, kterou kolej nakonec zahanbí.

Fuj. Longbottom. Mrzimor, bezpochyby.

Tamta mudlorozená. Havraspárka, pokud rychlé odříkávání zaklínadel něco znamenalo.

A tady byl Draco, který se stále víc podobal svému otci. Snapea napadlo (a nebylo to poprvé), jestli Malfoyovi prostě ve čtrnáctém století nezrušili normální rozmnožovací procesy, aby se jen klonovali.

Ach Merline, další Weasley! Není třeba se ptát, kam se tenhle dostane.

Potter. Nebelvír.

Bonesová, Mrzi… počkat. Potter?

Ano, uvědomil si a očima zalétl zpátky k zrzkovi. Osel, který zůstal naživu, byl v Bradavicích. Škoda, že se neukázal být motákem. Snape by zaplatil slušné galeony, aby to viděl. Jenomže toto zjištění bylo důležité jen pro to, co znamenalo zprostředkovaně: že tu bude i Harry Potter.

Tady. Černovlasý a bledý a ještě vážnější, než když ho Snape viděl naposledy, což bylo v osmi letech. Tehdy si dole ve sklepení povídal s hadem v Salazarově portrétu (a nepřivodil právě tenhle pohled Snapeovi málem infarkt?), zatímco jeho bratr předváděl kolegům učitelům věrohodnou imitaci psa. Osel – Snape nikdy nezjistil, jak se vlastně jmenuje, ne že by jeho jméno používal, i kdyby ho věděl – mluvil nahlas a od pohledu vychloubačně, zatímco Harry studoval strop s intenzivní fascinací někoho, kdo se nudí až k zbláznění.

„Co myslíte, Severusi?“ zeptal se ho hlas po levici. „Pětadvacet galeonů, že jde do Minerviny koleje.“

„Pomono. Jste si vědoma, že hazardní hry by byly pro děti škodlivým příkladem?“

V očekávání zvedla obočí. Povzdechl si. „Jestli mluvíte o Oslovi, který zůstal naživu, tak padesátka říká Mrzimor.“

„Vážně, Severusi, takhle byste o studentech mluvit neměl! Padesátka, má kolej,“ zamumlala a pečlivě si to zapsala. „A jeho bratr?“

Snape se usmál (soudě podle vyděšeného výrazu pana Longbottoma, který právě vracel klobouk, to byl velmi děsivý pohled). „Zmijozel,“ pravil pevně.

„Mluvte vážně!“ protestovala Prýtová. „Potter ve Zmijozelu! To se ještě nikdy nestalo!“

„No tak potom,“ zapředl Snape hedvábně, „bude muset prostě porušit pár trendů. Koneckonců je to on, kdo je zařazován, ne jeho rodina.“ Věnoval jí svůj nejproslulejší ‚ďábelský úsměv jisté blížící se zkázy‘. „Jsem ochotný dát na to dvě stě padesát.“

Od Sinistry se ozvalo tiché hvízdnutí a podél stolu se rozšířilo udivené zahučení.

„Platí!“ přidala se Hoochová ostře a ostatní to rychle zopakovali. Snape se ponuře usmál. Nejenže bude mít do konce hostiny pod svým vlivem skutečného chlapce, který zůstal naživu, ale ještě na tom vydělá. Všechno bylo čím dál lepší. Dokonce by mohl ignorovat i ten Quirrellův zatracený nervový tik – upřímně řečeno, pokud nechtěl být konstantně vyděšený k smrti, měl si ten člověk vybrat židli dál od Mistra lektvarů, který touží po postu obrany. Jeden se musel divit, proč si vedle něj vůbec někdo z nesčetných učitelů obrany sedal, vzhledem k jeho známé touze po jejich práci a jeho nesmírnému talentu na jedy.

Náhlý výbuch od nebelvírského stolu naznačoval, že Snape přišel o padesát galeonů zařazením Osla, který zůstal naživu. Buď to, nebo dvojčata Weasleyova letos začala dřív.

„Potter, Harry!“

Snape trhl hlavou a na bledého tmavovlasého chlapce, který přistoupil ke klobouku, upřel pohled tak intenzivní, že by zahanbil i baziliška s bolavými zuby. A bylo to tady – okamžik, na který Snape čekal (ačkoli každý, kdo by se odvážil něco takového naznačit nahlas, by se musel velmi rychle naučit být stran svého pití stejně paranoidní jako Moody).

Napjatě a nervózně čekal na rozhodnutí Moudrého klobouku. Samozřejmě si byl téměř jistý, kam Harry půjde, ale klobouk, který dokázal přečíst nejniternější vlastnosti z každé hlavy, měl před ním mírnou výhodu (dokonce i s nitrozpytem). Přesto bylo nutné, aby chlapec šel do Zmijozelu: coby Nebelvír by sledoval Osla jako ostříž a vyzdvihoval jeho průměrné schopnosti. Mrzimor – no, neexistovala šance, že by šel do Mrzimoru, doufal Snape. Havraspár kladl příliš velký důraz na knihy a známky, ovšem nic z toho nebylo životně důležité, když se člověk potřeboval naučit, jak zabít Pána zla. Zato Zmijozel kladl důraz na chytrost, opatrnost a jistou neúctu k pravidlům, když se to hodí, což byly vlastnosti, které Potter potřeboval nejen k tomu, aby přežil školní rok, ale také k tomu, aby přežil náhodné útoky Pána zla.

A tak Snape dál trpělivě čekal. Pak se znovu podíval na hodinky. Uplynulo pět minut a klobouk ještě neprovolal žádnou kolej. Jak dlouho asi může trvat, než si Moudrý klobouk uvědomí něco, co Snape věděl už od chlapcova roku?

Po půl hodině už vážně uvažoval o tom, že Harrymu klobouk strhne z hlavy, zařve ‚Zmijozel!‘ a odtáhne ho ke stolu vyzdobenému zelenou a stříbrnou barvou.

Ostatní studenti, kteří se před patnácti minutami začali vyptávat, jestli Potter náhodou není moták (a Moudrý klobouk je za to skvostně pokáral a vyvedl z omylu), se začali zaměstnávat, jak se dalo – havraspárští se pustili do křížovek a šibenice, mrzimorští se s žalostnými výrazy dívali do svých stále prázdných talířů. Snape se bavil tím, že se zuřivě mračil na dosud nezařazené studenty, čímž jim bránil, aby si ze strachu před jeho hněvem sedli na kamennou podlahu Velké síně. Bylo to malicherné, zlomyslné potěšení a nepochybně za něj ve třídě draze zaplatí, ale bylo nanejvýš zábavné sledovat, jak se kroutí, jak se jim při pohledu na něj roztřesou nohy, jak se idiotsky kymácejí a zděšeně piští, když některého z nich přistihne téměř v mdlobách.

Nebylo divu, že se jeho studenti dalších sedm let věnovali spíš tomu dělat mu ze života peklo než se učit.

Nebelvíři byli podezřele potichu. Snapeův sedmý smysl – ten na obecné problémy páchané Nebelvíry – se s trhnutím probudil a zaburácel, jak to dělal jen tehdy, když byli nablízku Weasleyovi. A vzápětí na jakýsi neviditelný signál červeno-zlatý stůl propukl v bujarý zpěv a přednesl svou vlastní průměrnou zařazovací píseň, v níž studenti vykřičeli ‚přednosti‘ idiocie a bezohlednosti a zároveň se jim podařilo urazit jejich nepřátele na život a na smrt (a souboje mezi Nebelvíry a Zmijozely byly dost často smrtelné, natož když byly vyprovokovány takovým způsobem jako teď). Snape zavřel oči s výrazem dlouhotrvajícího mučednictví a připravil se na následky.

Když dozněl poslední rozladěný tón, zmijozelští se postavili jako jeden muž a začali sacharinově sladkými a posměšnými hlasy zpívat svou vlastní verzi, začínající zlověstně veršem ‚zmijozelští jsou víc sexy‘, a nějak se jim podařilo urazit všechny koleje v síni vypíchnutím jejich nežádoucích vlastností.

Celá síň ztichla stejnou měrou pobavením i zděšením.

Snape si povzdechl. Za všechny ty obětavé roky ve funkci ředitele koleje (možná ne tolik jako Minerva, ale i tak – těmto spratkům věnoval nejlepší léta svého života) se mu nepodařilo vštípit svým studentům, jak je důležité, aby se nikdy nesnížili na úroveň Nebelvírů.

Zdálo se, že ‚čelo‘ klobouku se svraštilo hlubokým zamyšlením. Velmi hlubokým zamyšlením, protože klobouk vzápětí porušil zařazovací etiketu starou jako Bradavice samotné tím, že začal nahlas brumlat.

„Dnešní děti si myslí, že se vyznají ve svých hlavách…“

Následovalo neslyšitelné mumlání toho malého nešťastníka. Snape se rozzářil. Tak tohle bude zajímavé.

„Je mi jedno, co si o tom myslí tvůj otec, je to…“

Zamumlání. Vlastně spíš prosba.

„Blbost,“ vyštěkl klobouk, teď už dost hlasitě, aby to slyšela celá síň. „Zmijozel je naprosto slušná kolej… někdy.“

Snape se uculil a nesmírně se rozjařil. Teď už bylo jedno, jestli klobouk udělá parodii na soud a zařadí ho do Nebelvíru – nikdy ho tam nepřijmou. Mezi učiteli se rozpoutala krátká, ale nepředstavitelně ostrá debata, vedle níž Brumbál versus Grindelwald vypadali jako dohadující se batolata. Snape využil situace a nejenže přidal ke své sázce dalších sto galeonů, (a to navzdory nesouhlasnému pohledu Minervy, která Pomoně naznačila, aby k jejím přidala dalších padesát), ale také provedl narychlo zamumlané Silencio, když to vypadalo, že Minerva se chystá klobouku připomenout, že se nemá hádat nahlas.

„Ano, spousta odvahy… to jsem přece říkal, ne?… zmírněné zmijozelským pudem sebezáchovy. Žádný Nebelvír nemá pud sebezáchovy, který by stál za starou belu.“

Snape se uchechtl, ale spěšně to změnil v kašel, když Minerva vrhla jeho směrem pohled, který sliboval pomstu. Bolestivou, ponižující pomstu. Opravdu, všiml si Snape, je fascinující, jak tenké rty Minerva dokáže mít.

„Mrzimor! Helga by se obracela v hrobě, kdybych tě šoupl tam! Upřímně, co je na hadech tak špatného? Vždyť ty máš pro jednání s těmi malými potvorami dokonce Salazarův talent.“

V celé síni, která si mumlala od chvíle, kdy začalo Harryho zařazování, se náhle rozhostilo ticho (Za prvé – bratr chlapce, který zůstal naživu! Zadruhé – proč to trvá tak dlouho? Mám hlad! a za třetí – Zmijozel?! To snad ne!).

Bylo úžasné, jak neživý předmět dokázal vyjádřit takovou frustraci. „To není zlý dar. Je to záležitost genetiky!“

Tahle lahůdka nakonec chlapce vyprovokovala natolik, že vyděšeně zaječel zpátky: „Nejsem příbuzný s Voldemortem!“ (Následovaly výkřiky z galerie. Snape zakoulel očima a příhodně opomenul vzpomínky na vlastní hrůzu z Toho, kdo rád cruciuje).

„Řekl jsem snad, že jsi?“ Klobouk se zamračil (ne že by ho Harry viděl, protože mu trůnil na hlavě).

„Říkal jsi…“

„Genetika. Kdo ví, třeba slečna Evansová přece jen nebyla mudlorozená a pochází z rodu Zmijozelových motáků.“

Chlapec si odfrkl. „Motáků? Ze vznešeného Zmijozelova rodu? To by je zardousili hned, jak by se to zjistilo.“

Snape si teď už skoro třel ruce radostí (skoro, ale takové beznadějně banální počínání bylo pod jeho úroveň). Jelikož byl dobře zběhlý v umění sarkasmu, pochopil, že chlapec tu teorii zavrhuje. Zbytek síně, který měl jen malé porce důvtipu, si myslel, že podporuje čistokrevnou cestu, což mu v ostatních kolejích jen přidávalo nepřátele.

Klobouk na Harryho nepřestával křičet a Snape si byl poměrně jistý, že kdyby to nebyl klobouk, plakal by frustrací. Z mentálního seznamu zmijozelských vlastností odškrtl ‚tvrdohlavé přesvědčení, že ví všechno nejlíp a nikdy se nemůže mýlit‘. Fajn, sdílel tuhle kolonku i s Nebelvírem, dalo by se říct.

„U Merlina chlapče, takových zařazování už jsem zažil miliony a nikdy jsem neviděl zmijozelštější hlavu, než je ta tvoje, když nepočítám samotného Salazara. Jo, a pana Raddlea, samozřejmě.“ To přirozeně uvedlo zbytek studentů a většinu učitelů do zuřivého šepotu a dotazů, kdo je sakra ‚pan Raddle‘ (Brumbál měl k užitečným informacím zatím daleko – dokonce i k něčemu tak malému, jako je Vold – bývalé jméno Pána zla).

„Já nejsem vůbec jako ten pokrytecký vraždící bas–“

„Slovník, pane Pottere. A je mou svatou povinností ti říct, jelikož jsem viděl do mysli vás obou, že jsi. Kromě toho Zmijozel ve skutečnosti není o ‚čisté krvi‘, víš? Ve skutečnosti je to všechno o lstivosti a ctižádosti. A jestli ty tyhle vlastnosti nemáš, tak já jsem stepující plameňák.“

Nastalo dlouhé, napjaté ticho. Nakonec se okraj klobouku rozevřel dokořán a s extatickým jásotem oznámil: „ZMIJOZEL!“

Harry Potter si sundal Moudrý klobouk z hlavy a čelil dalšímu prvenství v dějinách zařazování – naprostému, absolutnímu, obviňujícímu tichu.

Snape se vesele zašklebil a začal tleskat. Zřejmě se mu jeho pravidelný rozhovor s Moudrým kloboukem vyplatil.