Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 18: Měsíc

„Každý z nás je měsíc s temnou stranou, kterou nikdo nevidí.“

Mark Twain, z knihy Following the Equator

*****

„Je to tady!“ vydechla Ginny s náznakem vzrušení, když se na stěně chodby postupně začaly rýsovat dveře do Komnaty nejvyšší potřeby. Pak se otočila na Nevilla, který stál na rohu chodby. „Pořád není nikdo v dohledu, Neville?“

„Nikdo,“ odpověděl mladík, než se rozběhl k ní a k Nottovi. „Rychle dovnitř, než se někdo objeví.“

Nott otevřel dveře do Komnaty a se spokojeným úsměvem zjistil, že jim byla odhalena správná místnost: místnost se skrytými předměty. Obrovské hromady drobností se tyčily od podlahy až ke stropu a Nott musel uznat, že množství věcí z obchodu dvojčat Weasleyových bylo astronomické. Záškolácké zákusky, bezhlavé klobouky, kanáří piškoty, Požár De luxe, weasleovské výbušné velerachejtle, ultradlouhé uši, karamely Jazyk jako jelito, pro každého se něco našlo. Na okamžik byl Theodor v pokušení naplnit si kapsy, ale Ginny mu připomněla, že proto tu nejsou.

„Co teď?“ zeptala se úsečně a postavila se před Thea s rukama založenýma na prsou. Vrhla na něj vyzývavý pohled, na který Theo reagoval pobaveným úsměvem.

„Získáme diadém,“ odpověděl prostě, ale Neville se zasmál.

„To nemyslíš vážně, Notte,“ zažertoval a široce rozpřáhl ruce. „Nevím, jestli sis všiml, ale tahle místnost je obrovská a plná harampádí. Je to jako hledat jehlu v kupce sena!“

Nott podrážděně zasyčel a vytáhl z kapsy hůlku. „Accio diadém Roweny z Havraspáru,“ vykřikl a ukázal hůlkou přímo před sebe. Nic se nedělo a jediným zvukem, který se ozýval po místnosti, byl Nevillův uštěpačný smích.

Nott se na něj rozzlobeně podíval a nechal ruku klesnout zpět. Bylo načase použít některé z triků, které se naučil během svého výzkumu. Mladík se soustředil na diadém a jeho grafické znázornění, které našel v některých starých knihách. Cítil, jak mu celým tělem prochází známá energie, a po tváři se mu rozlil úsměv. Energie stoupala, bobtnala jako obrovská vlna, která se chystá ke srážce, ale marně. Theodora, který začínal ztrácet trpělivost, zaplavila další vlna, tentokrát frustrace. Ginny si povzdechla.

„Co to děláš, Notte? Vždyť se nad tím zamysli, mluvíme tu o nesmírně mocném tisíce let starém předmětu, který obsahuje kus duše Ty-víš-koho… Kdyby stačilo jen o obyčejné přivolávací kouzlo, nebo co se to snažíš udělat, Ty-víš-kdo by už byl desetkrát mrtvý!“ vynadala mu, zatímco Neville se souhlasným úsměvem přikyvoval.

Nott se otočil jejím směrem a Ginny před jeho vztekem zkřiveným obličejem o krok ustoupila. Okamžitě na něj namířila hůlku a zatvářila se hrozivě.

„Nebo jste mě s tím tvým kamarádem jenom napálili,“ vyštěkl, když Neville také vytáhl hůlku. „Diadém tu není, přiznejte to! Uvědomuješ si, že plýtváš mým časem? A co Řád?“ Poslední slovo vykřikl, aby se cítili provinile, ale nezdálo se, že by to Ginny nějak vyvedlo z míry.

„To je v pořádku, není třeba se rozčilovat…“ zabručela a sklonila hůlku. „Diadém je určitě tady a je tu mnohem déle, než si myslíš… alespoň loni tu byl,“ dodala, když se na ni Nott nechápavě podíval. Zdálo se, že ani Neville všechno nechápe.

„Můžeš mi to vysvětlit?“ vyprskl Nott a zkřížil ruce.

„Vlastně sem Voldemort nedávno přišel a něco tu nechal, ale diadém ne,“ odpověděla dívka. „Jestli je to tak, jak si myslím, tak to tu bylo už loni. Vím to, protože… jsme to s Harrym viděli, když jsme sem přišli schovat…“ Zmlkla a vzpomněla si na den, kdy se s Harrym zbavili učebnice lektvarů Prince dvojí krve a pak se poprvé políbili. „To je jedno. Tehdy jsem si ji spletla s ošklivým starým šperkem, ale když ses předtím zmínil o diadému, znovu jsem o tom přemýšlela. Chtěla jsem se ujistit, že jsi připravený dojít až sem a zničit viteál, než ti to řeknu… Nebyla jsem si jistá tvými úmysly.“

Nott otevřel ústa, ale nenašel nic, na co by si mohl stěžovat. Znovu je zavřel a okouzlujícím způsobem se usmál. „Ty jsi ale dáreček, Wasleyová. Víš, kdyby tě Potter někdy odkopl, mohli bychom…“

„Jdi do háje,“ opáčila Ginny s širokým, falešným úsměvem. Otočila se na patě a zapátrala ve vzpomínkách, aby našla cestu, kterou se před téměř rokem vydala s Harrym. Bohužel se poněkud změnila scenérie, protože množství přinesených předmětů bylo letos značné. Po několika minutách hledání náhle spatřila rozplývavou skříň, zpola zakrytou hromadou záškoláckých zákusků, krvácivých kokosek a velkým špinavým prostěradlem.

„Tudy,“ zavolala a oba chlapci přiběhli. „Vzpomínám si, že to bylo vlevo, pár metrů za skříní. Mějte oči otevřené. Pokud si dobře vzpomínám, je v půlnočně modrém sametovém pouzdře.“

Trojice mlčky pokračovala v hledání, dokud se zpoza hromady opotřebovaných knih neozval Nevillův vítězoslavný výkřik: „Mám to!“ Theodor se téměř okamžitě ocitl vedle něj a naklonil se nad krabičku, kterou mladík držel v rukou.

„Vypadá to, že je to ten pravý,“ pronesl Theodor šťastně a široce se na Nevilla usmál. „Dobrá práce, Longbottome. A já si vždycky myslel, že jsi zbytečný trouba!“

Neville se zamračil. „To je jedno, já si vždycky myslel, že jsi zbytečný trouba, který umí jen lízat Malfoyovy boty. No, každý se může mýlit… nebo taky ne,“ opáčil Nebelvír s posměšným uchechtnutím.

Ginny se tiše zasmála. „Tak co teď? Jak chceš tu věc zničit?“ zeptala se a znovu zvážněla.

„Použil jsem zložár, abych se zbavil pohárku Helgy z Mrzimoru, a protože vítězný tým zbytečně neměníš…“ začal Theodor a mávl hůlkou.

Ginny vypískla a přidržela mu ruku. „Zbláznil ses? Chceš seslat zložár do místnosti plné suchých, zaprášených starých věcí? A to nemluvím o stovkách rachejtlí a dalších výbušných věcí, které moji bratři vymysleli?“

Nott stiskl rty. „Není to špatný nápad. Když budeme stát u vchodu a budeme připraveni co nejdřív odsud vypadnout,“ řekl a doprovodil to příslušným gestem.

Ginny a Neville si vyměnili vyděšené pohledy a pak se vydali za ním. Když diadém opatrně položil na hromadu starých knih několik stop od východu, stáhli se spolu s ním ke dveřím do Komnaty.

„Počkej, to myslíš vážně, to chceš vážně všechny ty věci spálit?“ vykřikl Neville a s hrůzou přemýšlel o staletích bradavické historie a artefaktech, které by se měly rozplynout v kouři.

„Komnata nejvyšší potřeby zložár zvládne. Kdybych to udělal v jiné místnosti, přitáhl bych pozornost, nehledě na riziko, že by mohl shořet celý hrad. A dělat to venku nepřipadá v úvahu, když kolem číhají Smrtijedi…“ vysvětlil Theodor a pokrčil rameny. „Chápu, proč máš obavy, Longbottome. Tato místnost je skutečným zlatým dolem. Ale obávám se, že nemáme moc na výběr…“

Ginny vrhla na Nevilla lítostivý pohled. „Má pravdu, Neville,“ připustila tiše a položila příteli ruku na rameno. „I mně přijde divná představa, že to všechno zmizí, ale jiná metoda by byla příliš riskantní.“

Neville přikývl. „Máš pravdu… ale stejně je to škoda.“

Theodor se otočil k hromadám různých předmětů, které ležely před jejich očima. I jemu se to nelíbilo, protože měl vždycky rád očarované přístroje a další podivné starožitnosti z kouzelnického světa. Neměli však na výběr. Jak se tomu říkalo? Ach ano. Vedlejší ztráty.

„Co kdybychom se šli trochu projít a každý si vzal nějaký suvenýr?“ navrhl oběma nebelvírským.

Ginny to považovala za skvělý nápad a všichni tři se vydali hledat zábavné věci, které by mohli před tím velkým grilováním zachránit. Neville se rozhodl pro hru Tchoříčky a ječivé Yo-yo. Ginny si vzala brk se zabudovanými odpověďmi a několik bomb hnojůvek, zatímco Theodor si vybral frisbee s hadím zubem a pár všechnohledů v barvách irského famfrpálového týmu (pravděpodobně zbyly z posledního mistrovství světa). Všichni tři se znovu setkali před východem a vyměnili si pobavené pohledy nad tím, co si každý z nich přinesl.

„Připraveni?“ zeptal se Theodor a napřáhl hůlku na diadém.

„Připraveni,“ odpověděli Ginny a Neville shodně, otevřeli dveře a začali proklouzávat do chodby.

„Už to začíná! Daemonignis!“ zařval Theodor a natáhl druhou ruku, která ho opět svědila. Na konci hůlky se zhmotnil obrovský ohnivý drak, ale Theodor cítil, že většina energie, kterou ke kouzlu použil, vychází z jeho druhé ruky. Z té, kterou nedržel hůlku. Drak, který musel být nejméně padesát stop dlouhý, kroužil po místnosti a zapaloval záclony, stohy knih a krabice s Kouzelnickými kratochvilnými kejklemi. Výbušné velerachejtle začaly vybuchovat po celé místnosti a explodovaly v radostném prdění, které jako by se odráželo od stěn sedmého patra. Theodor uslyšel za svými zády Ginnyin hlas plný paniky.

„Notte, pospěš si a vypadni odtamtud! Kvůli tomu hluku si nás všimnou, musíme odsud zmizet,“ pobídla ho Ginny a natáhla ruku jeho směrem. Vyděšeně hleděla na obrovského plamenného draka, zatímco Neville stál na stráži o kus dál.

„V žádném případě, Wízlice, chci se ujistit, že drak zasáhne svůj cíl!“ zakřičel přes hluk. Mávl levou rukou a o několik stop dál drak udělal stejný pohyb. Theodor mu dodal ještě trochu rychlosti při dalším otočením po místnosti a pak zvedl levou ruku nad hlavu. Drakův ohnivý čumák sledoval pohyb, zvedl se do vzduchu a spočinul u lustrů, kde čekal na další příkaz svého pána.

„Nootteee, prosím, zrychli!“ Ginnyin hlas zněl nyní panicky.

„Jen trochu víc trpělivosti!“ zavrčel, než prudkým a silným pohybem spustil ruku na zem. Drak narazil do kamenné podlahy, přímo do diadému, čímž vyslal tlakovou vlnu, která vyhodila Theodora ven z místnosti, až narazil do brnění na chodbě. Theodor a brnění spadli na podlahu a ke zvukům výbuchů se přidal rachot kovu narážejícího na kámen. Ginny se vrhla ke dveřím a zavřela je, přičemž si popálila prsty o kovanou kliku, která se od ohně pořádně rozžhavila. Jakmile se dveře zavřely, hluk utichl a dveře do místnosti se skrytými předměty začaly mizet.

„Rychle, nezdržuj se tady,“ zasyčel Neville s ustaraným pohledem směrem k hlavnímu schodišti. „Slyším kroky. S tímhle randálem jsme museli přivolat polovinu učitelského sboru!“

Ginny zaklela a držela si bolavou ruku, na níž se jí začínaly tvořit malé puchýřky. „Pojďte!“ vydechla a zamířila opačným směrem. „Znám tajnou chodbu, která nás zavede zpátky nedaleko Nebelvírské věže. S trochou štěstí…“

Oba chlapci následovali Ginny k portrétu dvou kouzelníků z osmnáctého století, kteří seděli u partie kouzelnických šachů. Dívka se přiblížila a něco pošeptala do ucha jednomu z hráčů, který se na ni usmál, a portrét se otočil a odhalil malý, tmavý, vlhký výklenek, do něhož vběhla, brzy následována dvěma mladíky. Theodor, poslední z nich, za sebou zavřel portrét ve chvíli, kdy Alekta Carrowová a tucet dalších Smrtijedů vstoupili na schodiště v sedmém patře na druhém konci chodby.

*****

„Hermiono, drahoušku, jsi tak hubená,“ zvolala Molly, když si dívka svlékla kabát a svetr, aby si udělala pohodlí. V Lasturové vile bylo mnohem příjemněji než v sídle a protože už na to nebyla zvyklá, rychle se v obývacím pokoji s praskajícími plameny v krbu zahřála. Líce jí hořely. „Udělám ti něco k jídlu, musíš mít hlad! Co takhle masový koláč?“ navrhla Molly a dala si ruce v bok.

„To by bylo skvělé, děkuji mnohokrát!“ odpověděla Hermiona s úsměvem. „Chtěla byste pomoct?“

„Ne, ne, ne, v žádném případě! Vypadáš hrozně, chci od tebe jediné: abys odpočívala,“ pokárala ji Molly a přinutila ji posadit se do křesla v obývacím pokoji.

Hermiona se rozpačitě usmála a sledovala Mollyin návrat k plotně. Blaise následoval paní Weasleyovou, ale ještě předtím se na Draca přísně podíval a ukázal na Hermionu. Ten se zamračil, protože nechápal, co Blaise chce, a pak si uvědomil, že ho Hermiona pozoruje. Okamžitě odvrátil pohled. Chtěla se ho zeptat, jak se cítí, když se z chodby vedoucí k pokojům vynořili Harry a Ron a přišli si sednout vedle ní.

„Hermiono, máme pro tebe překvapení!“ zvolal Ron, který držel něco za zády. „Zavři oči!“

Hermiona se zamračila a pak se s pobaveným smíchem zeptala: „Co máte vy dva za lubem?“

„Vůbec nic. Zavři oči a uvidíš, nebudeš litovat,“ usmál se na ni zeširoka Harry.

Hermiona mu vyhověla a brzy ucítila, jak jí něco vkládá do rukou. Něco dlouhého a tenkého, vyrobeného ze dřeva. Znovu otevřela oči.

„Je to…“ začala s pusou dokořán.

„Tvoje hůlka,“ dokončil Ron vítězoslavně. „Po několika dnech jsme se vrátili na místo tvého dopadení a našli ji ve spadaném listí. Není ani škrábnutá!“

„Rone, to je…“ Hermiona větu nedokončila. Otáčela mezi prsty svou věrnou hůlkou, s níž sesílala svá první kouzla, s níž vstoupila do světa kouzelníků. Vzhlédla a uviděla, že za jejími dvěma přáteli stojí rozrušený a smutný Draco.

„Je to velmi milé, chlapci, opravdu. Je to úžasný dárek, který mi dáváte, a já si ho nechám… na památku…“ pokračovala, když se na ni oba nechápavě podívali. „… Ale teď mám novou hůlku.“ Vytáhla z kapsy hůlku Malfoyovy babičky a ukázala ji kamarádům. Viděla, jak k ní Draco otočil hlavu. Z jeho obličeje zmizel veškerý smutek. Teď se tvářil šťastněji, než kdyby mu někdo řekl, že Vánoce přijdou o osm měsíců dřív. Na bledých rtech mu hrál jemný úsměv a šedé oči mu jiskřily, když se na ni vděčně díval. Hermiona cítila, jak se jí při pohledu na ten úsměv o něco rychleji rozbušilo srdce.

„Hermiono, na té hůlce je had…“ poznamenal Harry a divně se na ni podíval.

Vtom se Ron prudce otočil k Malfoyovi a zle se na něj podíval. Malfoy mu to stonásobně oplatil a Hermiona cítila, jak se situace vyhrocuje.

„Harry, tahle hůlka patřila Dracově prababičce a vyhovuje mi mnohem víc než moje předchozí,“ vysvětlovala a položila Ronovi konejšivou ruku na předloktí. „Zatím jsem ji moc nepoužívala, ale už jen to, jak ji držím v ruce, je tak intenzivní.“ Vrhla vědoucí pohled směrem k Dracovi, který byl stále zaneprázdněn jedovatým soubojem v zírání s Ronem, a zasmála se: „Draco říká, že jeho prababička byla stejně tvrdohlavá a k zlosti jako já, a proto mi to tak sedí!“

Draco zanechal soutěže v zahlížení, obrátil pozornost zpět k Hermioně a znovu se usmál. „Je to pravda. Vy dvě jste největší dubové palice ve své generaci. A myslím to vážně.“

Hermiona se znovu zasmála. „Každopádně vám moc děkuji, kluci!“ pokračovala a přitiskla si svou starou hůlku k srdci. „Myslela jsem, že jsem ji navždy ztratila, a jsem moc rád, že ji mám zpátky. Koneckonců je to moje první hůlka a mám ji moc ráda.“

Harry se podíval nejprve na Draca a pak na Hermionu a lehce se usmál. „Není zač, Hermiono. Ani nevíš, jak rádi tě zase vidíme…“

Hermiona si odfrkla a zamrkala, aby se jí znovu nenaplnily oči slzami. „Ano, myslím, že vím…“

*****

„Přestaň se hýbat, Grangerová… Slibuju, že se ti to bude líbit…“

Křičela a vzpírala se, ale váha mladíka a její více než podlomené zdraví jí znemožňovaly to zvládnout. Jedna jeho ruka jí sklouzla kolem hrdla a přitiskla jí krk a zadní stranu lebky na studený, špinavý kámen.

„Prosím… Notte, prosím…“ slyšela se zajíkat, ale útočník byl zřejmě v transu a neslyšel ji. Křičela zbytečně. Nikdo ji nepřijde zachránit. Nikdo ho nezastaví…

Hermiona srdceryvně zaúpěla a posadila se v potemnělém pokoji. Celá zadýchaná se rozhlédla a uviděla, že Harry a Ron, oba v oddělených postelích v rozích pokoje, stále tvrdě spí. Její křik jí stále zněl v uších, ale oni přesto nic neslyšeli. Možná se jí jen zdálo, že křičela… jenže to vypadalo tak opravdově…

Potlačila dávení a prsty sevřela prostěradlo. Mechanicky si sáhla pod noční košili, vsunula si ji mezi stehna a zuřivě si poškrábala strup, který zůstal po Nottově škrábnutí. Už to bylo víc než den, co ji rána svědila, ale kdykoli ji uviděla nebo si vzpomněla na to, co prožila, sáhla na ni a třela a třela, jako by doufala, že to zmizí. Nebylo to nic platné, když ruku stáhla, červený, oteklý škrábanec posetý malými tvrdými body tam stále byl. Někdy, když se poškrábala příliš silně, jedna z malých červených kuliček praskla a po bílé kůži jí stekla malá kapička šarlatové krve.

Znovu se rozhlédla po potemnělé místnosti a přemýšlela, kolik je hodin. Pak si vzpomněla, že Harry a Ron jí přinesli všechny věci, takže měla zase své malé mudlovské hodinky, jejichž ručičky svítily ve tmě. Podívala se na ně a vytěsnila zlověstnou myšlenku, že během svého zajetí ztratila i ten idiotský reflex sledovat čas na hodinkách. Tři hodiny ráno. Věděla, že nemůže znovu usnout. Ne bez… Draca, dokončil tichý hlásek v hlavě.

Její pohled padl na Ronovu postel v protějším rohu pokoje. Spal jako obvykle na břiše, ruce a nohy mu trčely po obou stranách postele a půlka deky visela skoro až na podlahu. S otevřenou pusou na polštáři tiše chrápal a Hermiona chvíli zvažovala, že se k němu přitiskne, jako to dělávala s Malfoyem, aby se po jeho nočních můrách vyspala. Ale už viděla tu scénu, jako by ji prožila… Ron bude vrčet, ona do něj bude muset strčit vší silou (která jí mimochodem stále chyběla), aby si udělala trochu místa, a on ji bude pořád mlátit lokty nebo koleny, dokud z ní nezbude jen velká modřina. Při té myšlence se usmála, ale pak jí úsměv zmrzl, když si uvědomila, že to, co opravdu potřebuje, je jednoduše v jednom z dalších pokojů v domě.

Pomalu vstala z postele a po špičkách vyšla z pokoje, přičemž si dávala pozor, aby při otevírání a zavírání dveří nevydala jediný zvuk. Neviděla, jak Harry otevřel oči a pozoroval ji. Neviděla ani, jak se posadil zpříma a užasle zíral na dveře, které se za ní pomalu zavíraly.

Když se ocitla na chodbě v patře, snažila se vzpomenout si, do kterého pokoje se Blaise s Dracem přestěhovali. Pokud si dobře vzpomínala, sdíleli pokoj s Fredem a Georgem. To byla výhoda kouzelnických domů: v mudlovských domech mít hodně hostů znamenalo připravit nafukovací matrace a náhradní postele a snažit se každého vměstnat, kam se dalo. Kouzelníci naopak jednoduše přidávali místnosti a nábytek do interiérů svých domů, aniž by je jakkoli rozšiřovali. Tak snadné to bylo.

Když se blížila k místnosti, kde si myslela, že najde zmijozelské, zahlédla dole pod schody světlo. Zřejmě nebyla jediná, kdo nemohl spát. Rozhodla se tedy sejít dolů a zjistit, kdo je ten nespavec. V přízemí vešla do malého útulného obývacího pokoje a nikoho tam neviděla. Zamračila a vzápětí nadskočila, když za jejími zády někdo promluvil.

„Co tady, sakra, děláš?“ ozval se Malfoyův chraplavý hlas.

Hermiona se otočila. Seděl sám na okenním parapetu a pozoroval stříbrný měsíc v úplňku, který se odrážel od moře pod ním. Jakmile překvapení opadlo, usmála se.

„Vlastně jsem tě hledala…“ přiznala a lehce zatahala za spodní část noční košile, kterou jí Fleur půjčila. Nešlo o nic víc ani o nic míň než dětsky modrou noční košili z hrubé bavlny, ale teď, když tu stála, si uvědomila, jak je krátká. Přinejmenším na její vkus příliš krátká, vzhledem k nedávným událostem.

Draco s úsměvem sledoval její ošívání. „To je v pořádku, Grangerová, už jsem tě viděl mnohem víc svlečenou než takhle, pamatuješ?“

Hermiona se na něj zamračila. „To je právě ono, ano. Pořád z toho mám noční můry…“ opáčila, když si přišla sednout vedle něj.

Mladý muž si uvědomil svůj nedostatek taktu a zamrkal. „Promiň, já… no, měla jsi zase zlý sen?“ zeptal se, aby změnil téma.

Hermiona přikývla. „Ano, ale to nic není… Asi si na to budu muset zvyknout.“

„Pochybuju, že by tví přátelé byli nadšeni, kdyby tě viděli, jak mi každou noc lezeš do postele, takže ano, asi si budeš muset zvyknout…“ Odvrátil pohled a na rtech mu hrál rošťácký úsměv. „Nebo můžeš prostě přijít a spát se mnou jako za starých časů. Ušetřilo by ti to práci s přesunem tam a zpět…“

Hermiona se zahihňala. „Je dobré vidět, že velký a velkorysý Draco Malfoy neztrácí glanc…“ ušklíbla se, když se Draco usmál ještě víc. Rozhostilo se mezi nimi ticho a Hermiona se také začala rozhlížet po noční krajině. Když se zaposlouchala, slyšela slabé šumění příboje na útesech a okamžitě se uklidnila. „Co tady děláš v tuhle hodinu?

„To co ty,“ odpověděl a jeho výraz potemněl.

„Cože? Taky tě znásilnil nějaký úchyl?“ zažertovala a žaludek se jí sevřel. Napadlo ji, že by mohla zkusit nějaký vtip, ale zdálo se, že je ještě příliš brzy. Nicméně výraz, který se mu objevil ve tváři, byl tak komický, že se rozhodla, že to stálo za to. Kdesi v domě zaskřípalo prkno a Hermiona se podívala ke schodišti, ale rozeznala jen tmu.

„Ne!“ namítl s napůl pobaveným, napůl znechuceným úsměvem. „Chci říct, že prostě nemůžu spát, to je všechno.“

„Jak to, že mě to nenapadlo,“ ušklíbla se a Draco protočil očima.

„Velmi vtipné, Grangerová. Jde jen o to, že…“ Jeho výraz opět potemněl a on se zadíval směrem k měsíci nad oceánem. „Severus se sem měl dnes večer vrátit, říkal Lupin. Ale… neukázal se.“

Hermiona se znepokojeně zamračila.

„Lupin na něj čekal se mnou, ale nakonec si šel v jednu v noci lehnout. Řekl mi, že nemá smysl si dělat starosti, že možná má něco na práci a že nejspíš přijde zítra. Ale prostě jsem nemohl jít spát.“

Hermiona neřekla nic. A to z dobrého důvodu. Nic z toho, co mohla říct nebo udělat, by ho neuklidnilo. Věděla, že ho ani tak neznepokojuje Snapeův zdravotní stav, ale spíš potvrzení, že jeho matka, která zůstala v sídle sama, je v pořádku.

„Jsem si jistá, že se Narcise se daří dobře,“ začala, zatímco on jen nakrčil nos. Vadilo mu, že v něm čte jako v otevřené knize. Bylo to příliš divné. Hermiona však pokračovala. „Je to skvělá žena, poradí si.“

Draco otevřel ústa, aby odpověděl, ale nevydal ani hlásku. Hermiona viděla, jak sevřel prsty a pěsti tak pevně, že mu nehty zanechaly na dlaních malé půlměsíčkové stopy. Pak se konečně uvolnil.

„Měl jsem na tom trvat…“ tiše vydechl. „Měl jsem ji donutit, aby šla s námi. Mám pocit, že se rozhodla udělat nějakou hloupost a to se mi nelíbí…“

„Nepředbíhej,“ pravila Hermiona tiše a vklouzla dlaní do jedné jeho ruky, aby ji stiskla tak pevně, jak jí to jen prsty dovolily. „Vůbec nic se nechystá udělat a jen čeká na vhodný okamžik, aby tvého otce a všechny jeho kámoše v kápích poslala ke všem skřetům.“

Draco se zazubil a otočil se k ní. Hermiona se na něj usmála a s potěšením zjistila, že se tváří posměšně a trochu nadřazeně, jak u něj byla zvyklá. Pamatovala si, jak to kdysi nenáviděla, ale teď to pro ni bylo znamení, že se Draco Malfoyovi daří. A teď toužila vidět to na jeho tváři víc než jakýkoli jiný výraz.

„Ach, Grangerová…“ povzdechl si a zavrtěl hlavou.

„Cože?“ usmála se.

„Nic. Pojď sem…“ Zasmál se, objala ji kolem ramen a přitáhla si ji k sobě. Hermiona trochu na oko zaprotestovala, ale nechala se obejmout a tiše se zasmála. „Díky, že jsi tady, bobříku,“ poděkoval jí a zabořil obličej do jejích hnědých kadeří.

„Nemáš zač, ty poskakující fretko, děkuji,“ odpověděla Hermiona a převrátila oči, když se zasmál.

O pár metrů dál, u schodů, skrytý ve stínu, se Harry Potter snažil nekřičet.

„Jako ty.“

„Cože? Taky tě znásilnil nějaký úchyl?“

V hlavě se mu ta scéna přehrávala pořád dokola, ale i tak nedokázal zpracovat to, co právě slyšel. Pak v duchu znovu uviděl rozpačitý výraz v Lupinově tváři, když se ho zeptal, proč se záchrana Hermiony stala tak naléhavou. Cítil, že Snape a Lupin před ním něco skrývají, to bylo jisté, ale tohle? Jeho Hermiona. Už dlouhých sedm let byla jeho věrnou kamarádkou. Jeho Hermiona byla tak věrná a tak správná. Z představy, že by ji nějaký chlap mohl takhle zneužít, se mu dělalo špatně. A proč mu to nikdo neřekl? Pokud to Malfoy věděl, měl to vědět také. A Ron? Harry pocítil smutek z Ronovy reakce na tuto zprávu. A najednou pochopil. Pochopil, proč Hermiona ještě nezmínila téma svého pobytu ve Voldemortově vězení. Kvůli Ronovi.

Pokud jí na Ronovi stále tolik záleželo, proč se nechala Malfoyem obejmout? Proč dovolila, aby se jí syn Smrtijeda dotýkal, aby se k ní přiblížil? I když ji zachránil, stále byl spojovacím článkem mezi Hermionou a tím, co zažila v sídle. Harry si byl jistý, že aby se Hermiona uzdravila, musí se odpoutat od všeho, co jí připomíná ty hrozné dny. Včetně Malfoye. Pokud se měla dostat z této noční můry a vrátit se do normálního života, Malfoy musí odejít. Pak se z nich opět stane trojice. Hermiona, Ron a Harry. Nikoho jiného nepotřebují.

Nikoho dalšího.