Preklady fanfiction Harryho Pottera

Záměna osob

Severus Snape vtrhl do ředitelny a černý hábit kolem něj charakteristicky zavířil, když prudce zastavil. Starší kouzelník vypadal, že si… zaplétá vousy. A jako by to nestačilo (ze Snapeova pohledu to tedy rozhodně stačilo!), broukal si mudlovskou ukolébavku, zatímco si připevňoval pestrobarevné korálky na konec každého copánku.

Snape, zcela neschopen formulovat jakékoli slovo, přiškrceně zachrčel.

Brumbál prudce vzhlédl, rychle pustil vousy za stůl, aby nebyly vidět, a odkašlal si. „Ach, Severusi, rád vás vidím…“

Snape němě přikývl, očima zabloudil k malé misce s korálky a snažil se znovu nabýt klidu. „Pane profesore, Pán zla…“

„Nedělejte si starosti, Severusi. Jsem si jistý, že vás potěší informace, že Lily a James by tu měli být co nevidět i se svými dětmi. Všichni v pořádku a zdraví.“

Snape se zatvářil rozpolceně mezi úlevou založenou na pocitu viny a zklamáním, než se rozhodl, že Brumbálův podivně vzrušený výraz je naléhavější záležitostí, dal si ruku za záda a zkřížil prsty. Sáhl by po ohnivé whisky, ale situace nebyla až tak hrozná. Zatím.

„Takže se mě to týká jak?“

Naštěstí si právě ten okamžik vybrala již zmíněná rodina, aby vstoupila; Lily držela v náručí tmavovlasé dítě se zubatou ránou na čele a Potter svíral poněkud debilně vypadající dítě zrzavé. Jaká škoda, že to nebožátko (Snape jen těžko potlačoval odfrknutí) zřejmě podědilo mozek po svém otci. (Ten jej postrádal v takové míře, že se Snape kdysi pokusil zařídit, aby u něj byla právně prohlášena mozková smrt.) Brumbálův úsměv by zahanbil i několik sluncí, když se okamžitě vrhl na toho pitomce a začal ho ohrožovat citrónovými dropsy.

Snape si popuzeně povzdechl. „A co já s tím. Albusi, je opravdu nutné, abych zůstával…?“

Brumbál vzhlédl a Snapeovo podezření (a obavy) se při tom jiskření ještě zvýšilo. „Samozřejmě, že je, Severusi!“

James Potter se na něj typicky zamračil, zatímco Lily (jak mohla skončit s Potterem, mu bylo stále záhadou) se na něj omluvně, i když slabě, usmála. Tiskla si k hrudi vážné zelenooké dítě. „Severusi,“ vmísil se do němého hovoru Albus, který si patrně všiml jedovatého pohledu, který Potterovi staršímu vracel (přirozeně i s úroky). „Mám dobré zprávy.“

Snape zbledl. ‚Dobré zprávy‘ u Albuse mohly znamenat cokoli. Cokoliv. Připravil se na nejhorší a přemýšlel, jestli už není ten správný čas vyndat ohnivou whisky.

Jiskření se změnilo na oslepující jas. „Voldemort je pryč!“

Zůstal na něj zírat příliš ohromený, než aby sebou při vyslovení jména svého pána vůbec trhnul. Sotva před hodinou a půl měl s Pánem zla schůzku! To byl celý důvod, proč tu byl!

Přirozeně si rychle odvodil, co se děje: Brumbál se zbláznil…

Jistě, Albus byl vždycky jen tak tak na správné straně výstřednosti… ale teď se zdálo, že sklouzl daleko za hranici příčetnosti.

„Albusi…“ Odmlčel se a nevěděl, jak jemně upozornit šéfa Fénixova řádu, že cukr možná konečně ovlivnil jeho duševní schopnosti a že by si měl raději lehnout, než ho pošlou do nemocnice svatého Munga…

„Tady Connor ho porazil!“ zvolal Brumbál vesele a ukázal na zachmuřené zrzavé dítě, které na něj hloupě mrkalo z ochranného kruhu paží Pottera staršího.

Musím to udělat, řekl si Snape pevně. „Přišel jste o rozum?!“ dožadoval se a hlas se mu zoufale lámal. Jiskření (pokud to vůbec bylo možné) zesílilo.

„Samozřejmě že ne, můj drahý chlapče! Vidíte…“ Snape sebou škubl, ale včas si připomněl, že má k řediteli stále dost respektu na to, aby neřekl, že jestli ho ještě jednou osloví ‚drahý chlapče‘, bude nosit vnitřnosti zvenčí. Místo toho pozorně poslouchal, jak Brumbál líčí Voldemortův neblahý útok na Godrikův Důl a končí rozkošným vysvětlením, že ‚tady Nathan‘ (Snape se rozhodl nezdůrazňovat, že mu před několika minutami říkal ‚Connor‘) nějak odrazil vražednou kletbu samotného Pána zla. „A myslím, že zjistíte,“ pokračoval a naklonil se dopředu s jedním z těch drobných úsměvů, díky nimž vypadal důvěryhodně, moudře a skutečně zaujatě, „že když si vyhrnete rukáv, vaše Znamení zla zmizelo nebo přinejmenším vybledlo.“

Snape se zamračil a rozpačitě si třel místo, kde měl Znamení zla, přičemž s nacvičenou lehkostí ignoroval Potterovy pohledy a syčivé urážky.

Severus Snape byl sotva idiot. Být Zmijozel vyžadovalo chytrost a dostatek inteligence, aby ji dokázal vhodně využít (rody Crabbeho a Goyla představují zjevnou výjimku). A Snape nyní poznal, že na způsobu, jakým se automaticky předpokládalo, že zrzavé dvojče je ‚chlapec, který zůstal naživu‘, jak ho vesele nazýval ředitel, prostě není něco v pořádku. Ne když Snapeovi všechna znamení ukazovala na opak, na to tiché černovlasé dítě, které ho soustavně a na batole až příliš vážně pozorovalo. Bylo načase, aby pořádně využil svou eidetickou paměť.

„Jsem tu snad jediný, kdo je obdařen trochou inteligence?“ zeptal se řečnicky. Brumbálovy jiskřící oči se upřely na ‚pomalou a bolestivou smrt‘.

„Proč, ať už tím myslíte cokoli, drahý chlapče?“

Snape sebou cukl, ale sebral svou zmijozelskou důstojnost. „Chci říct,“ opáčil strnule a odvrátil oči, než ho jiskření opravdu oslepí, „že takové pitomosti snad nemůžete věřit? Jistě máte na mysli toho zelenookého chlapce?“ Líně mávl rukou na zmíněné dítě, na toho Harryho, který jako jediný nezatěžoval své duševní schopnosti snahou pochopit, jak mohl Severus dospět k takovému závěru. Tedy, druhé dvojče také ne, ale to Snape přičítal především naprostému nedostatku mozkových buněk než skutečnému pochopení.

„Ne, ne, ne, dra-Severusi,“ opravil se Brumbál, který si možná všiml vražedného lesku ve Snapeových očích na začátku slova ‚drahý‘. „Jak vás to vůbec napadlo? Všechna znamení ukazují támhle na Haydena.“

„A jaká znamení to, prosím vás, jsou?“ zeptal se Snape hedvábným hlasem a jedno obočí pozvedl přesně tak, že by z toho prvňák omdlel, sedmák se rozplakal a učitel se běžel schovat.

„No přece zbytky temné magie.“

„Která byla po celém domě a nejsilnější jistě na… Harrym, že?“

Brumbál nepřítomně zabručel – zjevně naprosto nevnímal, co právě zaznělo. „Ano, jmenuje se Harry… a ta jizva je zřejmě další znamení.“

Snapeův pověstný pohled ve stylu ‚musíš být tak hloupý?‘ očividně selhával. Raději přešel na pohled číslo dvě: ‚jestli brzy nenajdeš alespoň nějakou mozkovou buňku, skončím s něčím, kvůli čemu mě vyhodí‘. „Váš drahocenný zrzoun je nezraněný.“

„Harryho s největší pravděpodobností zranil kus padající stropní suti.“

Jsem takhle blízko k tomu, abych tě násilím nakrmil něčím velmi nepříjemným. „Kus padající suti by nevytvořil dokonalou jizvu ve tvaru blesku, a kromě toho strop byl, hádám, nedotčený.“

„Pak byl magicky slabší než jeho bratr…“ Brumbál na okamžik obrátil pohled vzhůru; Snape si to gesto vyložil jako ‚odpusť mi, bože, že jsem to řekl tak přímočaře‘. „Nebo ho chránila bratrova vlastní magie a tělo.“

Ještě že jsou neodpustitelné oficiálně nezákonné. Ještě nikdy Snape tak plně nepodporoval blazeovaný postoj Pána zla k používání kletby Cruciatus. „Zajisté byli v oddělených postýlkách. V oddělených pokojích. Na různých koncích domu.“

Brumbál zamrkal. Lily a James nadšeně vrkali na zrzavé dítě (Harryho položili na podlahu, aby se zabavil kreslením poněkud nelichotivého obrázku Voldemorta do prachu). Snape se ušklíbl.

Naneštěstí začal Brumbál znovu mluvit. „To je zcela vedlejší, Severusi. Teď už samozřejmě víte, že se proroctví zmiňuje o ‚moci, kterou Pán zla nezná‘, což je samozřejmě láska…“

„Co prosím? Jak si můžete být tak jistý?“

Brumbál si ho prohlížel s něčím, co Snape v okamžiku zrady ostré jako Cruciatus definoval jako lítost. „Samozřejmě, že je. Co jiného by to mohlo být?“

„Něco užitečného?“ vyštěkl hořce a ohlédl se na Harryho, který setřel Voldemortovu tvář a začal ji nahrazovat o něco lidštější a překrytou bleskem. Severus naštěstí na osudová znamení nevěřil.

Brumbál se nenamáhal reagovat. „Moc, kterou Pán zla nezná, je láska,“ pronesl pevně a jeho tón nepřipouštěl žádné argumenty (ačkoli Snape na protest vycenil zuby v poněkud zvířecím zavrčení). „A Jerryho vlasy jsou rudé, což, jak je všeobecně známo, se pojí s láskou…“

„Hodláte vybrat spasitele kouzelnického světa podle barvy vlasů?!“ zařval Snape, čímž způsobil, že se portréty s vystrašeným výkřikem probudily, Klobouk spadl z police, Fawkes se s vyděšeným výkřikem vznesl do vzduchu a Potter s Lily se na něj zamračili, ‚Osel, který zůstal naživu‘ se zatvářil otráveně, že ho někdo převálcoval v záchvatu vzteku, a Harry se lekl, čímž si zničil obrázek.

„Samozřejmě že ne,“ odvětil Brumbál pokojně. „Takže vidíte, že Harry nemůže být dítě toho proroctví…“

„Cože? Vždyť jste nic nevysvětlil!“

„Copak jste mě neposlouchal, Severusi?“

Snape se prudce nadechl a zdržel se oznámení toho, co si tak moc přál vyventilovat. Nejspíš něco ve smyslu: ‚Nikdy se nepřenesu přes tu ostudu, že patřím ke stejnému druhu jako vy.‘ Takové prohlášení by zmařilo jakoukoli šanci, že by někdy mohl získat místo obrany proti černé magii, po kterém tolik toužil. Byl si jistý, že v tuto chvíli by se dost možná mohl snížit i k tomu, aby ředitele nazval několika velmi oplzlými přídomky, kdyby pevně nevěřil, že vulgarity tohoto druhu jsou pod jeho úroveň.

Poslední tajná naděje, že se jedná o nějakou promyšlenou lest či fintu, která jim poskytne skutečnou moc vedoucí k úspěchu, se rozplynula. Brumbál skutečně věřil…

Byl to ztracený případ, rozhodl se, vstal a vrhl poslední pohled na zelenooké dítě, než odrázoval ze dveří.

Klobouk zamručel: „Docela s tebou souhlasím, Severusi,“ když ho míjel, a ‚ten zatracený pták‘, jak Snape fénixe nazýval, souhlasně zatrylkoval a vypadal, že ho pánova slepota lehce rozčiluje. To ho zdaleka neuklidňovalo – situace na straně světla musela být špatná, když hučka a hořící kuře dokázali vidět očividné věci, zatímco vůdce sil světlých nikoli.

Ale všechno se mu to vrátí a kousne ho do zadku, to prostě věděl. Fakt první: přehlížení jeho většího potenciálu kvůli průměrnému bratrovi bude druhé z dvojčat štvát.

Fakt druhý: dítě to nepochybně rozhořčí a posléze zahořkne, že je tak zanedbáváno, čímž se zvýší pravděpodobnost, že se nechá snadno zlákat černou magií.

Fakt třetí: zneužívané a (případně nebo) zanedbávané děti často končily v koleji hadů – jejich touha přežít je naučila lstivosti a potřeba dokázat, že jsou hodny, zvyšovala jejich ctižádostivost. Pán zla byl dokonalým příkladem.

Závěr: bude mít zmijozelského Pottera.

Zaúpěl při pouhém pomyšlení.

Nehledě na to, jak snadné by to pro Pána zla bylo. V-vo- Pánovi zla by trvalo pouhé vteřiny, než by si uvědomil, že a) zelenooké dvojče je mocnější a b) že by bylo šíleně snadné zlákat zanedbané dítě k temnotě.

Snape si v duchu poznamenal, že kdyby zmíněné ztělesnění zla někdy spatřilo zanedbané Potterovo dvojče, úplně přejde na stranu Pána zla. Pánovi zla sice pravidelně zlepšovalo náladu sesílání Cruciatu, pravda, ale většina jeho plánů alespoň ztroskotala na nedostatku inteligentních služebníků a ne na tom, že by byly vytvořeny v cukrovém rauši.

Ach, čekalo ho několik těžkých rozhodnutí, to bylo jisté. Pokračovat v podpoře světlých, přestože jejich vůdce měl být už před lety umístěn ke svatému Mungovi? Nebo se vrátit k temným s hojnými dávkami Cruciatu a čistokrevnou mánií, která by zabila i samotného Snapea, kdyby nebyl tak zatraceně dobrý v lektvarech (díky zas- bohu)? Riskovat svou bezúhonnost coby šéf Zmijozelu (jedinou bezúhonnost, kterou měl) tím, že bude pokračovat ve vendetě proti Potterovi prostřednictvím jednoho ze svých vlastních studentů? Nebo to snad nechat plavat (tj. vyhradit si to pro toho druhého) a naučit to drahocenné dítě, které mělo tu smůlu, že sdílelo Potterovy geny, všechno, co potřebovalo vědět? Kdyby si toho chlapce nehodlal vážit nikdo jiný než on… měl by na chlapce největší vliv. A jen si představte, jakými všemi způsoby by se toho dalo využít. James Potter by mohl mít pěnu u pusy!

Poněkud zvadl, když narazil na významný zádrhel v postupu. Žádný chlapec, ať už byl či nebyl jakkoli magicky mocný, se nemohl vyrovnat Pánovi zla a jeho letům intenzivního… mimoškolního… kouzelnického vzdělávání v tolika různých předmětech. A co teprve kdyby se mu nějak podařilo držet krok s pokroky v černé magii a dalších oblastech, i když byl nyní bez těla? Rozdíly by pak byly ještě větší.

„Svět je odsouzen k záhubě,“ zamumlal nahlas a ignoroval ostražitý pohled, který k němu vyslala Trelawneyová, nová učitelka věštění.