Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola šedesátá devátá: Jane v utajení

Byla to Janeina zásada, nikdy se neplést do záležitostí lidí.

Podle jejích zkušeností vedlo řešení problémů čarodějů jen k potížím, a to zejména pro domácího skřítka.

Když kouzelníci něco chtěli, byli ochotni kvůli tomu naléhavě prosit a kňourat, nebo dokonce ze sebe udělat blázna a slibovat cokoliv. Pokud jste jim to pak dali, nejlepší věc, kterou jste mohli očekávat, bylo nakopnutí a křik. Čarodějové se nikdy necítili být zavázáni domácím skřítkům.

Nebyla si jistá, proč je ochotna porušit svoje zásady kvůli té tvrdohlavé mudlovské dívce s hustými vlasy, kterou Severus hravě nazýval 'paní domu'.

Snad kvůli tomu, jak změnila jejího chlapce, sáhla přímo do jeho chladného srdce a vdechovala do něj nový život, dokud chladný, kontrolovaný a vzdálený muž, kterého znala, nebyl sotva znát a neproměnil se ve vášnivého, vtipného, geniálního a sebevědomého Severuse.

Možná proto, že ho zachránila před dlouhotrvajícím úpadkem, který započal před dvaceti lety, když ho to monstrum označilo.

Asi proto, že ona jediná z generace čarodějek a kouzelníků, které Jane znala, se snažila bojovat za domácí skřítky, naivně a trochu hloupým způsobem, ale s upřímným zájmem.

Nebo, i když by to nikdy nepřiznala nahlas, prostě Jane nikdy tolik nemilovala jinou lidskou bytost, ne od té doby, co držela v náručí malého Severuse, sotva jeden den starého, a naslouchala jeho dechu.

„Domácí skřítku Dobby,“ řekla nyní s přísným výrazem. Ačkoli to žádné lidské dítě v Bradavicích nevědělo, hodně ze Severusových výukových metod pocházelo od ní, když byl ještě příliš mladý a vyděšený, aby zapůsobil na děti svou vlastní osobou. Jedinou věc, kterou nepřevzal, byla její laskavost vůči dětem – ta byla ponechána stranou jako naděje pevně uzavřená v Pandořině skříňce.

„Skřítku Dobby. Přestaň se třást a odpověz na mou výzvu teď hned, nebo si tě tvoji přátelé spletou s oslem, až tě vytahám za ty tvoje uši!“

„Ale slečno Jane…“ zakňoural Dobby a kroutil si při tom ušima, jako by chtěl naplnit její hrozbu sám. „Dobby je…“

„A mluv jako inteligentní stvoření, kterým jsi, skřítku Dobby! Víš, že nesnáším blábolení. Tvoje gramatika je stejně dobrá jako kteréhokoliv čaroděje!“

Mezi domácími skřítky bylo komolení angličtiny bohužel žalostnou praxí. Jako by chtěli vypadat bezmocně, hloupě a méně vnímavě, aby si jich kouzelníci a čarodějky méně všímali. Nebo je méně trestali.

To bylo myšlení otroka, soudila vždy Jane, a její studium otrokářů z různých kultur to jen potvrdilo. Drobná skutečnost, která z nich činila míň, než byli, takže mohli kouzelníci ospravedlňovat utlačování skřítků jejich přirozeným chováním a vlastním nadřazeným intelektem. Jane to vůbec neschvalovala.

„Ano, slečno Jane,“ souhlasil Dobby se zarudlými tvářemi. Byla na něj tak pyšná, na tohoto týraného mladého Malfoyovic skřítka, když se zbavil svých okovů – mentálních i fyzických – a stal se druhým svobodným skřítkem, který chtěl svou svobodu. Ale namísto aby šel příkladem ostatním skřítkům, rozhodl se být roztomilým místo mocným. Občas se Jane divila, proč se vůbec namáhá.

„To jen, slečno Jane, že domácí skřítci nikdy nevyzrazují tajemství svých pánů…“

„Ty už nemáš žádného pána, Dobby,“ opravila ho přísně Jane a spatřila, jak sebou Dobby trhl. „Jsi svobodný skřítek, osobnost, ne otrok. Je to tvoje důstojnost, která ti dnes večer káže, abys dělal to správné, ne to, co je snadné! Zbav se posledních pozůstatků svého duševního vězení a přijmi svobodu, za kterou jsi tolik trpěl!“

Nyní vypadal Dobby naprosto zmateně.

Jane si povzdechla. Občas opravdu chápala Severusův přístup k ostatním lidem.

„Skřítku Dobby,“ zkusila to znovu, tentokrát bez přísnosti. „Slečna Grangerová, nejlepší kamarádka Harryho Pottera, byla unesena tvým bývalým zlým pánem. Harry Potter tím velmi trpí, a jen ty mi můžeš pomoci ho znovu učinit šťastným. Dokážeš to?“

Zachráněn od propasti plné politické filozofie Dobby pustil své uši, viditelně přemýšlel (ano, já vím, proč je Severus vždycky chtěl tolik proplesknout) a zářivě se usmíval.

„Dobby udělá…“ začal šťastně, ale pak si všiml jejího zamračení a spěšně se opravil, „udělám vše, abych pomohl velkému Harrymu Potterovi, slečno Jane.“

Jeho hlava sebou škubla, jako by chtěl sebou bouchnout proti nějakému bolestivému předmětu, ale Jane se natáhla a téměř bezmyšlenkovitě ho uklidnila. Byla zvyklá na takovéto automatické jednání. V místnosti, kde učila mladé, nebyl žádný stůl, který by se dal využít k sebetrestání domácích skřítků.

„To nebude nutné,“ řekla a rezignovaně sledovala, jak výraz hrdinného mučedníka s úlevou zmizel z Dobbyho tváře. „Vše, co potřebuji, jsou informace, které jsem od tebe žádala. HNED!“ S posledním slovem se výrazně vrátila její učitelská povaha, a dřív, než by si toho Dobby stačil všimnout, vyžvanil vše, co potřebovala vědět.

xXx

Obléknutí uniformy domácího skřítka bylo prostě šokující a nejtěžší věcí, kterou kdy učinila – mnohem víc než jen fyzický čin. Pozorovatel by si všiml jen mírně podrážděného zamračení na její tváři, ale pravdou bylo, že když spatřila perfektně čistou, bílou zástěru a brož, která ji měla držet, naplnila Jane hrůza.

Odfrkla si, když si ji navlékala kolem svého nahého těla – technika oblékání jí i po všech těch letech šla lehce – ale když zahlédla svůj obraz v zrcadle, hrozilo, že se odfrknutí změní ve vzlyk.

Její svoboda trvala téměř dvacet let, učila generace skřítků, hovořila dokonce s velkým Albusem Brumbálem a se slavným Harrym Potterem, a přesto to byl obyčejný bílý kus látky, který ji omezil na věc, který vše vrátil zpět.

Dvacet let, a tady byla – otrok, nerozeznatelná od stovky dalších skřítků, kteří po celé zemi dřeli pro pohodlí svých pánů.

Bílá utěrka a ostýchavé chování, a vše, co kdy řekla a učinila, zmizelo, jako by to nikdy neexistovalo.

A pravdou bylo, jak si sama sobě přiznala tváří v tvář svému otrockému zjevu, že zapomněla, jak se cítila. Zapomněla na to, jaké to bylo být obětí, vědět, co přijde, všechna ta bolest a ponížení, a přesto stáhnout ramena a bez stížností to přijmout.

Najednou veškeré podráždění, které cítila vůči Severusovým a později Hermioniným špionážním hrám, hněv na jejich tvrdohlavost a pochybnosti o užitečnosti jejich práce se rozplynuly.

Tohle muselo být to, co cítili, kdykoliv šli k Voldemortovi, tohle skličující chvění a třes v končetinách, které normálně oplývaly klidem, tato náhlá slabost mysli, která jí navrhovala, aby se otočila a běžela zpátky bez ohledu na to, co bylo správné nebo nezbytné. Jestli tohle byly pocity, které prožívali pokaždé, než si nasadili svoje bílé masky a odešli za svým pánem, pak to byli ti nejodvážnější lidé na světě.

Pak jejich kuráž stála za její život.

Zhluboka se nadechla, stáhla ramena a znovu si upravila utěrku kolem sebe. Pak luskla prsty a zmizela ze svých pokojů, aby se okamžitě přemístila na jiné místo.

Když se ocitla ve velké, téměř prázdné kuchyni, vzhlédla a opatrně vztyčila uši způsobem, který vypadal poslušně a ustrašeně. V jednom rohu pracovala stará skřítka, myla nádobí unavenými pohyby někoho, jehož magie byla téměř vyčerpaná.

Jane mohla říct, že tento čas už skoro přišel, a v dobré, starostlivé domácnosti by byla dávno zbavena práce. Zde mohla jen doufat, že bude nechána na pokoji, jak jen to bude možné, a neumístí její hlavu na podstavec na zdi, až odejde.

„Já být Jinny. Pán Jinny poslat pomoct s uklízením,“ představila se s gesty, která odkazovala na její původ a statut věci. Poslední dva dny se učila tyto náznaky, ale zdálo se, že její úsilí bylo zbytečné, protože stará domácí skřítka jen otočila hlavu jejím směrem a ani se neobtěžovala předstírat zájem.

V duchu se Jane spokojeně usmála. Přesně to, v co doufala. Tato domácí skřítka si nebude nic pamatovat a řekne ještě míň.

„Ty uklízet. Já udělat vaření pro pana Malfoye,“ zamumlala směrem k Jane, která nepřítomně přikývla na souhlas.

Vskutku to bylo spíš nezvyklé. Koneckonců trvalo jí dva dny, než se vypravila do tohoto sídla, dva dny, kdy navštěvovala domácí skřítky známých a údajných Smrtijedů a setkávala se se skřítky, které jí Dobby vylíčil jako nešťastná stvoření, mučená a týraná natolik, že by mohli být ochotni pustit nějaké rodinné tajemství.

Mezi domácími skřítky nebyla žádná politická oddanost, vysvětlovala často těm pár lidem, kteří byli ochotni naslouchat, byli loajální jen ke svým domům a rodinám. A i tak byli otevření k tlumočení informací nebo se dali přelstít šikovnými slovními obraty. Nebo mohli podlehnout pouhé hrůze, kterou Jane ztělesňovala.

Protože oddanost, navzdory jednoduchému způsobu, jakým jí kouzelníci a čarodějové rozuměli, byla něco jiného. Během svých lekcí pro mladé skřítky ji Jane obvykle přirovnávala ke skvěle utkané pavučině, která se táhla bez přerušení rodinných vazeb, přátelství, spojenectví nebo finanční závislosti na svém pánovi.

Byla to skvělá věc, jinak by se nikdy nenacházela v tomto sídle a nenápadně by si nečistila cestičku směrem k Hermioninu vězení.

Poznala dveře z popisu Malfoyovic kluka. Byl zděšen tím, co za nimi našel, a jí srdce bilo strachy na poplach, když se natahovala po klice.

Byla tak napjatá a nervózní, že když se za ní ozval ostrý hlas, přikrčila se a zakňourala jako opravdový domácí skřítek dřív, než si vůbec stačila uvědomit, co se stalo.

„Co si myslíš, že tu děláš, skřítko,“ ozval se mužský, uhlazený, naprosto chladný hlas. Nemusela vzhlédnout, aby poznala hlas Luciuse Malfoye – on a jeho otec často byli hosty jejích bývalých pánů, takže se jí jeho aura stala strašně známou.

Na chvíli přemýšlela, zda celá záchranná mise skončí pověšením její vycpané hlavy na nějakou zeď v panství, nebo jestli bude přinucena udělat něco tak směšného jako žehlení vlastních rukou. Ani jedna varianta ji nepotěšila.

„Pane, Jinny se nabídnout, že se postará o tu mudlovskou holku,“ zamumlala Jane, oči sklopené k nohám, a její ramena se lehce třásla starým strachem z kouzelníků, se kterým se narodil každý domácí skřítek. „Jinny všechno udělá čisté a hezké.“

Téměř zapomněla na tento pocit po letech svobody a pohodlí, které jí Severus poskytl, ale teď to bylo zpět, bezmocnost, strach a horoucí dychtivá podřízenost, přání potěšit svého pána.

Lépe, když budeš naživu, děvče, pomyslela si hluboko v mysli, nebudu tohle dělat pro nic za nic.

Hůl, která se bolestivě dotýkala jejích žeber, byla tvrdá a studená, a Jane se těžce dýchalo. Zůstala na podlaze, kde ji zaskočil, čekajíc na svůj trest, ale nic se nestalo. Zdálo se, že tohle byl okouzlující způsob Luciuse Malfoye, jak říct domácímu skřítkovi, aby pokračoval ve své práci.

„Ujisti se, že ji nezahojíš ani se jí nikterak nedotkneš,“ podotkl s podivným podtónem plným posedlosti. „Patří mně.“

Jane se zhluboka nadechla a vyškrábala se na nohy co nejdůstojněji to šlo.

„Ano, pane, Jinny udělá, pane,“ zamumlala a slyšela jen znechucený povzdech, jediné znamení, že Malfoy jejímu představení uvěřil.

Vzhlédla právě ve chvíli, když mizel za rohem. Pak se zhluboka nadechla a otevřela dveře.

Zápach ji téměř přemohl. Domácí skřítci byli na pachy velmi vnímaví, což jim ostatně umožňovalo posoudit kvalitu jídla a hygienické standardy domova, ale zároveň často trpěli nevolností, a tak si dávali na špatné pachy pozor.

Nesnášeli přetrvávající pachuť nemoci a krve, zbytkový zápach bolesti a strachu, který přetrvával, když byl dotyčný zraněn.

Pro domácí skřítky nebylo lehké pracovat pro Smrtijedy, a morálka s tím neměla vůbec nic společného.

Musela vynaložit veškeré své odhodlání, aby vstoupila do místnosti a zavřela za sebou dveře. Zdálo se, že zápach jí ulpěl na rtech i nose a dráždil její plíce. Najednou si nebyla jistá, zda chce opravdu vidět to, co leželo na posteli.

Ale nepřežila toho tolik pro nic za nic. Disciplína ji udržovala v chodu, když se ostatní skřítci již vzdávali. Ta jí nedovolila nyní odejít.

Postoupila o krok do této podivně bílé, děsivě čisté místnosti a spatřila postel. Na ní ležela nehybná postava. V krvi.

„Ach, ty ubohé děvče,“ zašeptala, veškerá přísnost a morální síla byla zapomenuta tváří v tvář tomuto zlu. „Ubohé, ubohé děvče.“

xXx

Harry ostře zaklepal na magickou tapisérii, chvilku čekal a pak to zkusil znovu. V těchto dnech nebyl jiný způsob, jak se dostat k Severusovi, než být vytrvalý.

Když se nic nedělo, vrhl krátký, tázavý pohled směrem k Remusovi, který stál po jeho boku a prakticky z něj sálalo napětí.

„Seš si jistý, že děláme správnou věc?“ zeptal se Harry, a i když nevypadal ze své přítomnosti nejšťastněji, Remus přikývl.

„Takhle to dál nejde,“ odpověděl. „Musí čelit tomu, co se stalo, nebo už nikdy nebude jako dřív.“

Mlčky se Harry zamyslel nad tím, zda vůbec lze použít nebelvírskou psychologii takovýmto způsobem na Zmijozelovi. Draco by se nad Remusovými slovy ušklíbl a řekl jim, že popření je pro člověka vzácným darem, pokud by tedy zrovna nebyl ukryt ve svých komnatách, kde se stále vyrovnával se zármutkem a vinou.

Harry si povzdechl. Jejich skupina se rozpadla tak rychle, že bude s podivem, kolik si z nich udrží rozum až do Halloweenu. Nějak nikdy nečekal, že největší nebezpečí přijde zevnitř. Ale o skupinové dynamice toho nikdy moc nevěděl, ne?

A také nikdy neslyšel ve své hlavě hlas Zmijozela, který mu našeptával, že některé věci nelze vyřešit konfrontací, že je určitý druh smutku, na který čaj a soucit nestačí. Ani whisky.

Remus znovu zaklepal a Harry si najednou nebyl úplně jistý, že to je moudrý nápad. Ani nevěděl, proč se vlastně rozhodl Remuse doprovodit. Vlkodlak mu vyprávěl něco o tom, že Harry je nejlepším kamarádem Hermiony, a že ho to pojí se Severusem, ale pro Merlinovu lásku – Harry si nedokázal představit, že by mezi nimi bylo nějaké pouto. Dokonce si nedokázal ani představit, jak Severusovi říká, že rozumí jeho pocitům – další Remusův návrh.

„Neměli bychom…“ začal, ale byl přerušen zlatou září, která se najednou rozlila kolem tapisérie. Zdálo se, že se Severus rozhodl odpovědět na jejich volání.

Vstoupili do jeho komnat a Harry musel vynaložit veškerou sílu, aby se neskryl za Remusem nebo se na místě neotočil a neběžel pryč. Byl vyveden z míry, už když vstoupil s bezvědomým Dracem před dvěma dny do jeho knihovny, šokován změnami, kterými tato místnost prošla.

Teď to bylo ještě horší. Gobelíny a obrazy byly vytrženy ze zdí a vypadalo to, jako by někdo ve vzteku rozbil většinu skla a křišťálu na kousky. Jediné, co nevypadalo rozbitě a sklíčeně, byl Severusův stůl, jediný, který zůstal v místnosti a který přetékal pergameny a knihami.

Byl přesunut přední stranou k bílé zdi, jako by ten, kdo u něj pracoval, odmítal čelit svým komnatám. Nebo světu.

Uprostřed toho všeho na ně ve stínu čekal Severus s mastnými vlasy, nažloutlou tváří a temnýma očima. Vypadal, jako by sem dobře zapadal, na toto místo zkázy a zoufalství.

„Ano,“ řekl namísto pozdravu temným, nepřátelským hlasem, ale jeho pohled byl výrazu jako prázdný dům.

Najednou Harry zjistil, že s Remusem souhlasí. Tohle nemohlo pokračovat.

„My… chyběl jsi nám během setkání, Severusi,“ začal Remus, síla v jeho hlase však při Severusově netečnosti slábla.

„Tomu nevěřím,“ odsekl Severus. „Poznámky, které jsem nechal na vašich místech, detailně popisují nejnovější vývoj a každé jiné rozhodnutí bezpečně spočívá v rukou našeho ctihodného vůdce.“

Na okamžik jeho hlas sklouzl k náznaku starého sarkasmu, ale pak se vrátil zpět do nicoty. „Není tedy žádný důvod, abych se jich zúčastnil.“

Napůl se otočil k tapisérii, jako by očekával, že teď odejdou, když byla záležitost vyřízena.

Harry neklidně přešlápl. Během předešlých sedmi let se nikdy u Snapea při hodinách lektvarů nesetkal s takovým nezájmem nebo přehlížením. Vzpomněl si i na dobu, kdy Severusova prostá přítomnost stačila, aby změnila atmosféru v místnosti.

Nyní dával najevo svou přítomnost asi jako květina v květináči.

Zvadlá květina.

Ani se to nedalo nazývat tragédií, pomyslel si Harry při pohledu na Severusovy prsty zašpiněné od inkoustu a jeho pomačkaný, zaprášený černý hábit. Bylo to jen smutné, smutné tichým, zdrcujícím způsobem.

Zachytil Remusův pohled plný očekávání a znovu se soustředil na situaci před nimi. Neměl však tušení, co s tím. Také v minulosti prožil ztrátu, cítil ji i teď, ale jeho pocit nebyl v porovnání s událostí, která lapila Severuse a rozcupovala jeho život na kousky, ničím.

Jeden pohled na něj a jeho komnaty stačil, aby Harrymu bylo jasné, že nic nepomůže. Ale slíbil, že se pokusí, a také že ano.

„A co trénink?“ zeptal se tiše a Severusova tvář se prudce otočila od gobelínu směrem k němu, jako by byl překvapen, že s ním stále mluví. „Tvoje přítomnost nám tam hodně pomáhala. A zvláště Ron potřebuje všechnu pomoc, které se mu může dostat.“

Ačkoli se cítil, že trochu zrazuje svého kamaráda, Harry věděl, že to byla pravda. Práce navíc, kterou dělal v pátém ročníku pro BA a přidané hodiny s Dracem posunuly Harryho na úroveň obranných a útočných kouzel, kterou ovládala jen hrstka sedmáků. Skutečnost, že jeho dva nejlepší kamarádi Draco a Hermiona byli stále lepší než on, jen přidalo na jeho motivaci.

Severus se zamračil. Vypadal, jako by přemýšlel, něco, co Harry viděl na jeho tváři, jen když jejich Mistr špionů čelil složité situaci nebo otázce vysokého strategického významu. To, že odpověď na takto jednoduchou otázku vyvolala dle Harryho soudu tolik soustředění, jej vyděsilo. Dokazovalo to, jak moc byl Severus vyčerpaný.

„Na to máte Moodyho nebo Lupina,“ řekl Severus po chvíli, očividně rozhodnut ignorovat význam Harryho slov. „Ředitel mě v dopise informoval, že výzkum o duševní kletbě, kterou použijete na Voldemorta, je téměř dokončen, a že maskovací zařízení, které jsme Minerva a já vymysleli, úspěšně prošlo testy. Trénink s těmito dvěma aspekty zabírá většinu vašeho času, a protože nejsem odborník na starodávná prokletí ani přeměnu, nevidím důvod mé přítomnosti.“

„Možná, že to nejsou tvoje odborné znalosti, které nám chybí, Severusi,“ vložil se do řeči lehce Remus. „Možná, že nám chybíš ty.“

Severus vypadal na okamžiku opravdu zmateně. „Pak jste blázni,“ řekl hrubě. „Není nic, co by vám mělo chybět.“

„Ale ano, je, Severusi,“ nesouhlasil Remus tichým, ale pevným hlasem, a na okamžik Harry zahlédl, jak se na temné tváři muže před ním něco mihlo, emoce tak nefalšovaná a komplikovaná, že ji nedokázal poznat.

Pak Severusův obličej ztuhl a odvrátil se od nich, odmítaje se setkat s Remusovým pohledem.

„Naše vztahy s bystrozory se uspokojivě zlepšují,“ řekl, jako by nikdy neopustili téma Řád a jeho práce. „Mám kontakty umístěné v blízkosti každého podezřelého sympatizanta se Smrtijedy a odposlouchávače na kritických místech ministerstva. Naše přípravy jsou v předstihu. Jsem přesvědčen, že budeme…“

„Severusi,“ řekl Remus jemně, a Harry spatřil na Snapeově tváři znovu jakousi emoci. Tentokrát v ní poznal vztek. A strach. Jako by se Severus obával, že mu něco udělají.

„Tohle není pro tebe dobré,“ pokračoval Remus. „Nemůžeš se navždy schovávat před světem a pohřbít svoji práci!“

„Hleď si svého, Remusi, a já si zas budu všímat jen svých věcí,“ řekl Severus bez změny hlasu. Ale Remus, starostlivý, tvrdohlavý Remus se nehodlal vzdát.

„Musíš se s tím vypořádat, Severusi,“ naléhal na něj. „Musíš truchlit!“

Severus se zasmál, tak krátce a náhle, až Harryho vyděsil.

„A co bych měl jako dělat?“ zeptal se hořce. „Omdlévat, přemítat a trpět samomluvou? Očekáváš ode mě, že snad uspořádám řádný obřad? Dobře, hádám, že bych se mohl tlouct do hrudi, vytrhat si vlasy a nasypat si popel na hlavu. Udělá tě to šťastnějším?“

„Tady nejde o štěstí,“ řekl Remus. „Ale o tvoje zdraví. Vždyť se o sebe vůbec nestaráš!“

„Starám se o svoji práci,“ zasyčel Severus. „To je vše, na čem záleží. Udělám, co je třeba, a ty nemáš právo se do toho plést! Zpochybňuješ moji užitečnost?“

Remus si povzdechl a otevřel ústa, aby se hádal, ale Harry, když viděl prohlubující se zuřivost a zoufalství v Severusových očích, ho zarazil.

„Severusi,“ řekl tiše, jako by mluvil s jedním z Hagridových zvířat, aby ho uklidnil. „Jsme tu jen proto, abychom tě podpořili. Jen nám řekni, co můžeme udělat, abychom ti pomohli.“

Pomalu se k němu Severus otočil a setkal se s jeho pohledem.

„Hermiona je tam venku, naživu, držená Luciusem Malfoyem,“ konstatoval, a nejhorší věc na tom byla, jak klidně vlastně při tom zněl. Harry si pomyslel, že by bylo snazší snést křik nebo pláč. „Řekni mi, co by tak mohlo pomoci.“

Nebyla to otázka. Věděl, že na toto neexistuje odpověď.

xXx

Během následujících dnů dvakrát denně uklízela Hermionin pokoj, přilehlou chodbu a cokoliv, co shledala na sídle špinavé. Její práce byla bez poskvrnky, chování pokorné a velmi skřítkovské, a Malfoy si jí přestal všímat ještě než se první den, kdy se stala Jinny smrtijedovým otrokem, setmělo.

Byl to hrozný čas. Procházela se velkým domem, leštila mosazné kliky tuhle, oprašovala knihu tamhle, a pak najednou slyšela výkřiky. Ty ale byly dobrým znamením, protože znamenaly, že je Hermiona stále dost naživu, aby je vůbec vydala, ale naprosto s Jane otřásly a nezbytnost nezasahování byla horší, než si dokázala představit.

Nicméně ona nezapomněla, co Hermiona vždycky říkala, a co Severus opakoval s menším přesvědčením, a tak neudělala nic, co by plán ohrozilo. Když uplynulo šest dní a nic se nestalo, usoudila, že její novost se zcela okoukala a že si Lucius Malfoy ani nepamatuje změnu domácích skřítků.

Krátce po snídani odešel do neznámých částí panství. Během minulého týdne se snažila co nejvíce zjistit o jeho zvyklostech a místech pobytu, ale pokud si vůbec Lucius Malfoy dělal nějaké poznámky, ukrýval je tam, kde je slídiví skřítci nemohli najít, a nikdy nepoužil přenášedlo, jak si všimla při kontrole zbytkové magie či lokalizaci kouzel.

Tentokrát však ostré prásknutí jeho přemístění bylo přesně tím, v co doufala. Čekala patnáct minut – její starý pán Sinistrus Snape byl známý hlučným odchodem, ale pak se tiše vplížil zpět do domu a špehoval domácí skřítky nebo svou ženu, kterou nikdy nenašel – a magicky prohledala dům na všechny živé bytosti a detekční kouzla. Nic nenašla, kromě staré domácí skřítky, jejíž jméno stále ještě nedokázala zjistit.

Byla trochu nejistá, když procházela kolem kuchyně.

„Jinny teď uklidit pokoj mudlovské šmejdky,“ oznámila jako každý den, a stará hospodyně si odfrkla na znamení svého pohrdání někým, kdo měl ještě menší hodnotu než domácí skřítek, stejně jako každý den od té doby, co Jane přišla.

Tentokrát byla připravena na to, co ji čekalo v prázdné místnosti s bílými stěnami, ale i tak se jí ulevilo, když viděla, že Malfoy po poslední návštěvě Hermionu vyléčil a očistil. Ne vždy to udělal, občas dával přednost nechat ji ležet ve vlastní krvi a špíně.

Jane dbala jeho příkazu, aby se jí nedotýkala, ve skutečnosti však byla opatrná, aby neukázala svůj obličej, protože si nemohla být jistá, jak na tom Hermiona psychicky je a jak schopná by byla skrýt tajemství před Malfoyem. Když v těchto dnech uklízela tento pokoj, jen její silná vůle jí bránila ve spěchu k Hermioně a její záchraně z té strašné postele.

Teď, když konečně mohla dokončit svoji misi, cítila najednou obavy, že přišla příliš pozdě.

„Hermiono,“ zašeptala a její normální hlas po týdnu pištění a kňourání skřítčím tónem zněl strašně. „Hermiono!“

Dívka na posteli se ani nepohnula. Malfoy ji oblékl do bílého saténového negližé, které jen zdůrazňovalo, jak moc zhubla – kůži měla tak bledou, až byly téměř vidět její kosti. A i když byla uzdravena, zanícené zarudlé jizvy pokrývaly její ruce i nohy.

„Hermiono,“ zasyčela Jane znovu, a když dívka nijak nereagovala, přikročila blíž a pleskla ji přes tvář. Neměli čas na zdvořilosti.

„Vzbuď se, holka, nebo propásneš svou jedinou šanci na útěk z téhle zatracené díry!“

Hermioniny rty se zachvěly a Jane zadržela dech, nejistá, jakou reakci očekávat. Pomalu se její oči otevřely. Ale její pohled byl divoký, prázdný a postrádal výraz odhodlanosti, který Jane tak dobře znala. Nebylo v něm žádné uvědomění, žádná inteligence.

Navzdory opačnému důkazu, který viděla před sebou, měla Jane najednou pocit, že tu Hermiona není, že vše, co z ní činilo unikátní bytost, odešlo kam si do neznáma. Náhle skřítka cítila jen lítost nad tímto prázdným, zneužitým tělem, opuštěným jako nemilovaná hračka, ponechaná v rukách jejího trýznitele.

„To jsem já, Jane,“ zašeptala, vědíc, že je to zbytečné. Kamkoliv Hermionina mysl uprchla, Jane se k ní nemohla nyní dostat. Vzpomněla si na věci, které viděla a slyšela během posledních dnů, a tiše doufala, že dívka unikla dost daleko od Malfoyova mučení.

Opatrně se natáhla a zvedla Hermioninu hlavu. Dívka sebou škubla, jako by se bála cizího doteku, ale byla příliš slabá, než aby kladla odpor.

„Uklidni se,“ zašeptala Jane. „Hermiono, potřebuju, abys pro mě něco vypila. Otevři ústa.“

Nereagovala, jako by ji neslyšela. Když se však Jane natáhla, aby jí sama otevřela pusu, majíc obavy z Hermioniny chladné a na dotek mrtvé kůže, dívka se ani nesnažila o odpor.

„Tohle je Doušek živé smrti,“ vysvětlila Jane, nejistá, zda Hermiona může chápat, ale zároveň přesvědčená, že kdyby ano, bude potřebovat co možná nejvíce informací. „Budeš spát.“

Chtělo se jí brečet nad způsobem, jak její hlava visela, jako loutka, jejíž provázky byly zpřetrhány. Jane chtěla najít Malfoye a zabít ho za to, co provedl kdysi tak živé a pyšné ženě. Skutečnost, že to nemohla udělat, že ho musela nechat v bezpečí tohoto nezmapovatelného sídla, aby neriskovala jejich plán, ji jen rozčílila.

„Spi,“ řekla jemným šeptavým hlasem, který používala jen na malé děti a zvířata. „Spi a až se znovu probudíš, budeš se svou rodinou.“

Opatrně položila její hlavu zpět na postel, pak otevřela její ústa a vyčistila je, aby po lektvaru nezbyla ani stopa. Použila svoje kouzlo, aby odstranila vlastní magický podpis z Hermionina těla, a pak rychle a účinně uklidila místnost – s jedním uchem a okem celou dobu na dveřích.

Pak začalo čekání. Jane setrvávala blízko Hermionina pokoje, dychtivě očekávající zvuk značící přemístění, zatímco předstírala, že důkladně uklízí chodby. Přemýšlela, jak bude Malfoy reagovat, až se vrátí a najde svoji drahocennou hračku mrtvou.

Jane si sama sobě zakázala obávat se nebo jen pomyslet na to, co by se mohlo pokazit. Nic dobrého nikdy nevzejde z pesimistického pohledu na svět, jak často říkala Severusovi. Ale navzdory její vynikající sebekontrole a odhodlání, s kterým se zaměřovala na kliky, které potřebovaly vyleštit, i přes skutečnost, že věděla o věcech, které nyní nemohla ovlivnit, nedokázala zabránit své představivosti, aby pracovala.

Pohled na chladné tvrdé dřevo jeho hůlky a síla, která v ní byla ukrytá. Jeho oči, ještě chladnější, a přesto naplněné tou strašnou touhou a láskyplností, kdykoliv se přiblížil k Hermioně.

Co když se rozhodne spálit její tělo? Co když ji odmítne pochovat? Lektvar napodoboval smrt jen dvacet čtyři hodin. Kdyby zůstala stále blízko něj, vše by bylo ztraceno.

Otřela kliku drsněji. Klíčem bylo udržet se zaměstnanou, a také že ano, i kdyby to mělo znamenat, že vyčistí každičký čtvereční centimetr chodby toho zatraceného čaroděje…

Zvuk přemístění narušil ticho téměř bolestným způsobem. Aniž by si to uvědomovala, klesla Jane na kolena a začala leštit dokonale čistou část mramorové podlahy. Slyšela ho opustit vstupní halu, jeho kroky, když se otočil doleva, těžké klepání jeho hole o dlažbu, když ji míjel.

Zastavil se před Hermioniným pokojem.

Otevřel dveře.

A vešel dovnitř.

Na okamžik bylo ticho, dost dlouho, aby to Jane připomnělo, že dýchání je skutečně pro domácí skřítky nezbytnou záležitostí.

A pak se ozval řev, bezeslovný zvuk plný hněvu a zklamání, díky čemuž skřítka zapomněla na veškeré své odhodlání a vynikající sebekontrolu. Pustila hadřík a přitiskla se k podlaze, jako by jí mohla poskytnout jakékoliv bezpečí.

Vydala ze sebe trapné zakňučení, nesmírně ráda, že ji takhle nikdo neviděl. Ale i kdyby vedle ní stál Severus, nemohla by si pomoci, nemohla by poprvé ve svém životě potlačit strach, který změnil Jane v naprosto normální malou skřítku.

„SKŘÍTKO,“ zahřměl Malfoy a po nekonečné chvíli, kdy její mozek znovu dokázal pracovat a poslat příkaz končetinám, se Jane namáhavě vyškrábala na nohy.

Cesta do Hermionina pokoje byla delší než kdykoliv předtím. Když prošla dveřmi, ramena shrbená v instinktivní nejistotě z toho, co ji čeká na druhé straně, spatřila Malfoye stojícího uprostřed místnosti s tváří bílou vztekem.

A poprvé, když na něj pohlédla, měla pocit, že spatřila skutečného Malfoye.

Věc, která se schovávala pod maskami, rukavicemi a hedvábnými hábity.

V náručí držel bezvládné Hermionino tělo.

Zachvěla se.

„Co se tady stalo, skřítko?“ zařval a zblízka zněl mnohem nebezpečněji. „Dotkla ses jí? Dělala jsi s ní něco?“

„Jinny je dobrá domácí skřítka, pane Malfoyi,“ odpověděla Jane rychle s odvráceným pohledem. „Jinny uklízí a dává si pozor, nikdy se ani nepodívala na tu mudlovskou š…“

„NEŘÍKEJ jí tak,“ zařval Malfoy, a dokonce i přes hněv Jane slyšela upřímnou úzkost. Ohromeně vzhlédla, jen aby viděla, jak dokonale vyrovnaný, chladný Malfoy zabořil svou dokonalou tvář do slepených vlasů Hermiony Grangerové.

„Ona je víc než to,“ zašeptal a na okamžik se Jane divila, jestli se nezbláznila. „A byla MÁ!“

„Já se omlouvat, pane Malfoyi,“ zapištěna Jane, ale přerušilo ji vzteklé zasyčení. Víc se skrčila.

„Tohle se nemělo stát,“ zasyčel, oči stále zaměřené na Hermioninu tvář. Jedna z jeho dokonale pěstěných rukou se natáhla a něžně se dotkla prstem jejího spodního rtu. „Nedovolil jsem ti odejít. Jsi má.“

Jane cítila, jak se jí v krku zvedá žluč, a tak se odvrátila, ráda, že jí Malfoy nevěnoval vůbec pozornost. Viděla Severuse dotýkat se takhle jejích rtů, a to s takovou něhou a úctou, která hraničila až s úžasem. Vidět stejný výraz na tváři Malfoye, který Hermionu nutil křičet a prosit, který ji zlomil jako levnou hračku a myslel si, že ji poté opraví, způsobovalo, že se jí chtělo křičet.

Místo toho odvrátila svůj zrak a čekala, až bolestivé ticho přejde.

„Skřítko,“ zopakoval nakonec Malfoy, a když k němu vzhlédla, viděla, že Smrtijed je zpět. A přesto měl zarudlé oči, jako by si je mnul, a jeho ruce byly něžné, když Hermionu pokládal zpět na postel.

Dychtivý pohled přejel po jejím těle, dotkl se všeho, co v posledních měsících pošpinil, pak se Lucius Malfoy odvrátil od mrtvoly svého drahocenného majetku a narovnal se.

„Nedaleko odtud je hřbitov. Pohřbi ji.“