Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 23. Štědrá odměna

Smrkat do kávy a vyskakovat, aby otevřela vchodové dveře pokaždé, když dům zavrzá, jí nepřinese nic dobrého, usoudila Hermiona. Když už má pláče plné zuby – a ona ho měla velmi, velmi plné zuby – měla by s tím raději přestat. Koneckonců to nebylo tak, že by neměla na práci lepší věci.

Vytáhla z kapsy gumičku a halabala si svázala vlasy, než si u kuchyňského dřezu umyla obličej a osušila ho utěrkou. Pak pustila horkou vodu a začala umývat… pomyje? břečku?… z hrnečků, které se jí za posledních pár dní nahromadily. Přemýšlela, jestli vůbec existuje nějaké souhrnné podstatné jméno pro špinavé hrnky. Krátce uvažovala, že by něco snědla, ale nedokázala se do toho pustit, takže jakmile byla kuchyň uklizená, zamířila do obývacího pokoje, kde narovnala polštáře, složila deky a uklidila je dovnitř sedačky u okna a ručně utřela prach. Nahoře vytáhla své mudlovské úklidové prostředky a jako derviš se pustila do koupelny pro hosty. Je trochu záhadou, pomyslela si, jak dva mužští dokážou zlikvidovat tolik ručníků. Špinavé prádlo vysypala na schodiště, v pokoji pro hosty svlékla povlečení, vyklepala přikrývky a peřiny, znovu ustlala postel a všechno přikryla dekou. Koláčkova postýlka byla jediná věc, se kterou si poradila kouzlem.

Když si prohlížela horu prádla na odpočívadle, napadlo ji, že by si mohla vyprat i vlastní povlečení a ručníky.

Její koupelně se dostalo drhnutí, které předčilo všechny předchozí úklidové záchvaty, a pak se trochu zpocená pustila do převlékání postele. Byl to melancholický proces a v polovině zjistila, že je opět blízko slzám.

„Sakra!“ zavrčela a sáhla po krabici s kapesníky, která byla prázdná. Hodila krabičkou přes celou místnost a začala křičet.

Jak to mohl udělat? Jedna její část se tomu nedivila, ale přesto…

Tu noc spala hluboce, pevně zabalená v Severusově náručí, s jeho tělem ochranitelsky stočeným kolem ní. Po tom všem, co se stalo, byla nesmírně vděčná, že v něm našla útočiště, a podle toho, jak se jí držel, se odvážila pomyslet, že by mohl cítit něco podobného. Když svítání rozzářilo okna, sledovala, jak se pohnul a zamračil, aby ji pak pevně objal, otevřel oči a stočil koutek úst.

„Tohle je poprvé,“ řekl ospale, „kdy Nebelvír vypadá, že mě po ránu rád vidí.“

Cítila jeho spokojenost, když podřimovali a vyhýbali se realitě dne a nadcházejícím potížím, ale nemohlo to trvat dlouho, nakonec se jí chtělo na záchod a i on se šel věnovat svým potřebám. Než se vrátil, byla ta chvíle pryč. Stále se cítila otřesená vším, čeho byla svědkem a co udělala, a vším, co se o sobě dozvěděla, on se však od ní stáhl a už myslel na Luciuse a Koláčka. Právem. Cítila se za ně také zodpovědná, i když nevěděla, co by pro ně mohla udělat. Našla tedy svůj pruhovaný svetr a doufala, že jí jeho zářivost zvedne náladu, natáhla si legíny a ztěžka sešla dolů, aby připravila snídani.

Lucius ani Koláček opět nechtěli jíst. Lucius nereagoval na nic, co by mu mohli říct nebo udělat, a Hermiona měla dojem, že jediné, co skřítkovi brání umlátit se k smrti, je Dracův poslední pokyn, aby se postaral o otce. Severus je odstavil v obývacím pokoji a vrátil se do kuchyně, kde Hermiona seškrabovala nesnědené jídlo do koše. Stál ve dveřích se založenýma rukama a nevyzpytatelným výrazem.

„Nemůžeme je přece vzít k svatému Mungovi, ne?“ nadhodila Hermiona. „Chtěli by příliš mnoho vysvětlení. Lucius nemá kromě nás žádné přátele a já si to nerada přiznávám, ale nevím, jak se vypořádat s jeho uzavřeností, s jeho…“

„Zoufalstvím,“ doplnil Severus.

„Co můžeme dělat?“

„Vezmu je s sebou do kláštera,“ odpověděl.

Hermiona zamrkala proti náhlým slzám a zatímco ovládala svůj hlas, zaměstnala se ukládáním špinavých talířů do dřezu.

„Jak budou mniši reagovat na domácího skřítka?“ zeptala se.

Severusova tvář se pod staženým obočím napjala. „Rafael nebude mít problém, a co se týče ostatních, no, domácí skřítci vědí, jak zůstat nevidění. Opat jim poradí, co si počít s případným zjištěním, že je tam Koláček.“

„Kdy je odvedeš?“

„Zdá se, že nemá smysl otálet.“

Hermiona se otočila zpátky k umyvadlu, aby znovu skryla tvář. „Dobře, přijdu se rozlou…“

Ale Severus už byl pryč. Vrhla se do obývacího pokoje a i ten byl prázdný. Hlasité prasknutí asistovaného přemístění, když otevřela vchodové dveře, ji zasáhlo jako rána do břicha. Nemohla uvěřit, že to udělal – prostě beze slova odešel, vypařil se do toho svého kláštera jen tak, po tom všem, co se stalo. Pomalu se vrátila do kuchyně, aby dokončila mytí nádobí. Nebylo jasné, jaká je povaha jejich pouta – koneckonců nešlo o nijak dlouhou dobu – ale byla přesvědčená, ještě před těmi strašnými zážitky na ministerstvu, že je skutečné, a doufala, očekávala, že ho bude dál zkoumat. S ním.

Ohřála v konvici vodu na první z mnoha hrnků kávy. Nechtěla usnout bez kotvy jeho přítomnosti. Záblesky vzpomínek a prázdnota byly už tak dost zlé, když byla vzhůru.

O dva dny později se o samotě na posteli rozplakala a usnula s noční můrou, ze které se probudila s pocitem, že je úplná troska.

„Jsi troska,“ řekla svému odrazu. „Dej se dohromady. Fňukat kvůli chlapovi, který tě upustí jako žhavý uhlík a ani nemá tolik slušného vychování, aby se s tebou rozloučil. Říkáš si Nebelvír? Vzpamatuj se.“

Sprcha napravila hodně z následků posledních dní. Zbytek pomohlo zamaskovat ojedinělé sáhnutí do kosmetické taštičky. Snídaně ji posílí, zatímco bude přemýšlet, jaké polopravdy řekne Kingsleymu Pastorkovi. Protože i když byla potomkem anděla, stále měla práci, do které musela chodit. Nebo možná pořád měla práci, do které musela chodit. No, výlet na ministerstvo by to měl vyřešit. Při pomyšlení na návrat na ministerstvo se jí roztřásly ruce. Potlačila třes toustem s marmeládou a přemýšlela o velkých černých perech, která měla naaranžovaná ve váze na stole. Máma vždycky říkala, že je zázračné dítě počaté dlouho poté, co se s tátou přestali snažit. Hermionu zajímalo, jestli si matka na setkání se Surielem vůbec vzpomínala. Nejspíš ne, když se to tak vezme. Ale myslela si, že chápe, proč si Suriel vybral právě její matku: pod naprosto obyčejným, pracovitým a realistickým zevnějškem se skrývala hluboce milující a soucitná žena, která oplývala neobyčejnou velkorysostí a pochopením.

Hermiona stiskla rty, když uvažovala o životní nespravedlnosti. Helen Grangerová přežila Hermioninu kariéru ve škole i válku, odpustila jí úpravu paměti, bez úhony pokračovala v přerušené kariéře… a to vše proto, aby rok poté, co je Hermiona přivezla z Austrálie, přišla po boku svého manžela o život při hloupé autonehodě.

„Kéž by ses s ním mohla pořádně seznámit, mami,“ zašeptala.

Na ministerstvu bylo všechno tak normální, až to bylo skoro urážlivé.

„Zpátky ze služby v terénu, bystrozorko Grangerová?“ zavolal na ni bezpečnostní kouzelník u stolu, když se kolem něj proplížila.

Zamávala, usmála se a skočila do jednoho z výtahů, právě když se dveře zavíraly. „Dobré ráno, Hermiono,“ pozdravila Padma, která byla na cestě do úřadu pro registraci nových kouzel s náručí plnou spisů. „Už se objevily nějaké stopy po těch zmizelých bystrozorkách?“

Hermiona nasadila neutrální výraz i přes náhlou, niternou vzpomínku na zvrácenou a násilnou smrt Břichnáčové a Rowleové. „Pokud vím, tak ne – ovšem nějakou dobu jsem nepracovala v kanceláři, takže jsem trochu mimo.“

„No, proslýchá se, že se zapletly do nějakých podivných záležitostí…“

I tak se to dá říct, pomyslela si Hermiona.

„– a musely zmizet dřív, než je chytili.“

„Musím se podívat, co o tom zjistím, a pak se ti ozvu, ano?“ slíbila Hermiona, když dorazily do jejího patra.

„Dáme si někdy kávu?“ zavolala Padma.

Kingsleyho sekretářka vrhla na Hermionu trochu vyděšený pohled a vyskočila na nohy. „Myslím, že je volný – jen se podívám!“

„To je v pořádku,“ řekla, posadila se na židli a vzala do ruky nejnovější Jinotaj. „Nečeká mě. Můžu počkat.“

Ale nemusela. Sekretářka přihopkala zpátky jako nervózní králík a ukázala cestu, jako by ji neznala. Sklopila oči a prošla tak nonšalantně, jak jen uměla – měla přece pověst nebojácnosti tváří v tvář Pastorkovu hněvu, kterou si musela udržet.

Nezklamal ji. „Co to, u Mordredových koulí, znamená, že se vypravíte na ‚práce v terénu‘ a ani slovem mě neinformujete o svých pokrocích, Grangerová?“ zařval.

Jakmile se za ním zavřely dveře, s úsměvem vyrazil vpřed.

„Posaď se, Hermiono, a všechno mi pověz,“ přikázal.

„Copak Harry…?“

„Potter má volno z rodinných důvodů a řekl mi, ať počkám, protože je to tvůj příběh. Dnešní mládeži bohužel chybí úcta,“ dodal.

„Dobrá tedy,“ pustila se do vyprávění jejich příběhu, přičemž vynechala každou zmínku o andělech. „A jestli na základě toho všeho něco z celého srdce doporučuji,“ uzavřela, „tak že odbor záhad by už neměl mít dovoleno fungovat bez jakékoli kontroly. Když tam dole mohou vyrábět drogy a chovat mozkomory, aniž by to někdo zjistil, co ještě mají za lubem?“

Kingsley si pohvizdoval. „Narcisa Malfoyová, co? Vždycky vypadala jako taková oběť, kterou manželovy intriky dovlekly do špíny, a celou dobu přitom byla horší než Voldemort. A teď už je mrtvá, říkáš? Jsi si tím jistá?“

„Ale ano. Jsem si tím jistá. A vzala s sebou Draca a stovku domácích skřítků.“ Spolkla hořkost z toho, že musela zatajit oběť všech těch ubohých mudlovských žen, ale vysvětlit jejich existenci a zmizení by vedlo k tomu, že by se toho muselo utajit příliš. Po Tomu Raddleovi a Narcise Blackové nemohla Hermiona dovolit kouzelnickému světu ani náznak povědomí o tom, že čistá magie může být zachycena a zadržena.

Kingsley nad vraždou skřítků pokrčil rameny, což v Hermioně vyvolalo pomalu se rozhořívající hněv, který se ještě znásobil, když vyjádřil lítost nad tím, že zničila všechna zařízení na výrobu drog. Vstala, aby opustila jeho kancelář. „Do zítřka dostaneš mou písemnou zprávu, Kingsley.“

Ztuhl při jejím chladném tónu hlasu.

„Počkej, Hermiono – co se stane s lidmi, kteří ten lektvar užívali, teď už ho nemohou dostat?“

„Ohledně toho nejsem o nic moudřejší než ty,“ odpověděla, „i když bys nejspíš měl dávat pozor na všechny mladší čistokrevné. Možná jej nebrali všichni – to asi Percy ví lépe než já. Což mi připomíná – musím všechno sepsat do nejmenšího detailu.“

„Co tím myslíš?“

„Bude to v mé zprávě.“ Otevřela dveře, pak se zastavila a otočila se zpátky. „Jo, a Severus Snape žije,“ prohlásila s vědomím, že sekretářka dychtivě naslouchá. „Zasloužil se o to, aby se celá tahle šlamastyka vyřešila. Možná byste se měl postarat, aby mu byla vyplacena válečná penze a to zpětně.“

„Cože? Jak? Kde je?“

„Jste bystrozor, Kingsley, tak si to zjistěte.“

Percy byl tak rád, že ji vidí, že vyskočil a sevřel ji v náručí objetím hodným George.

„Čím jsem si to zasloužila?“ zeptala se.

„To víš moc dobře,“ culil se Percy. „Ginny. Každým dnem je jí o něco lépe. Nevím, co jsi dala do toho odvaru, ale přivedlo ji to zpátky.“

„To je dobré vědět, Percy,“ odvětila a uhnula naznačené otázce. „Jsem ráda, že se uzdravuje. Jak se daří tvé síti?“

Percy sundal ze stěny zakrývací kouzlo a ona zamrkala.

„Jak to proboha dokážeš sledovat?“

Předklonil se. „Ve skutečnosti to není tak složité. Stačí, když vyvolám vlákno spojené s každým z těch souborů…“ gestem ukázal na novou řadu kartoték, jejichž přítomnost měla za následek, že její stůl byl přisunut přímo ke zdi, „…a ejhle! Dostaneme svítící linku. Když chci vyvolat paralelní vlákna nebo vlákna s největší aktivitou, je to trochu jiné kouzlo.“

„Ukaž mi Umbridgeovou.“

„Ano, madame!“

Hermiona si prohlížela růžovou čáru – celou vlastní pavučinu. „Měla hodně práce. Předvoláme ji.“

V podzemní výslechové místnosti se Umbridgeová nafoukla jako rozzuřená ropucha plná samolibosti. „Nic špatného jsem neudělala! Nemůžete mě z ničeho obvinit! Nemáte žádný důkaz!“

„Proč si děláte starosti s důkazy, když jste nic špatného neudělala?“ zeptala se Hermiona mírně. „Ale v každém případě důkaz máme. Spoustu a spoustu krásných důkazů o tom, jak jste byla užitečná při domlouvání obchodů a při dohlížení na to, aby se kola čistokrevného vlivu důkladně promazala. Doufám, že jste dostala zaplaceno předem.“

„Žádný důkaz neexistuje!“ trvala na svém Umbridgeová s vypouklýma očima.

„Ale právě teď,“ pokračovala Hermiona, jako by druhá čarodějka nepromluvila, „mě zajímají jen ty drogy, které jste distribuovala.“

Umbridgeová trochu zoufale zaúpěla. Hermiona věděla, že už skoro týden neslyšela nic ani od Bastableové, ani od Narcisy, a začínala si dělat starosti.

„Ano, Dolores, vím o tom lektvaru všechno. Vím, jak působí, a vím, jak se pak lidé cítí, když už nemohou nic dostat. A oni už žádný nedostanou, že? Došel vám, nebo brzy dojde, a vaše zásoby, jak jistě nadšeně zjistíte, byly zastaveny u zdroje. Co vám ti chudáci udělají, až si uvědomí, že jim nemůžete dát to, co tak zoufale chtějí? Ach ano, vidím, že o tom přemýšlíte. Doporučuji vám také přemýšlet o tom, jak bezpečné a zabezpečené mohou být cely v Azkabanu – jediné místo, kam se k vám nemohou dostat.“

Před výslechovou místností si Hermiona a Percy dopřáli plácnutí.

„Dej jí hodinu na rozmyšlenou, Percy, a pak ji přiměj, aby všechno vyklopila. Úplně všechno do čeho je zapletená.“

S jistotou, že Umbridgeová udělá cokoli, aby si udržela kůži vcelku, se Hermiona vrátila do své kanceláře, kde si uvědomila, že už vlastně není její.

Percy našel na svém stole její rezignační dopis spolu s důrazným doporučením Kingsleymu, aby její místo obsadil Percy Weasleym, který byl v této práci mnohem lepší než ona a ve skutečnosti ho bavila.

ooOOoo

Po návratu domů se Hermiona neubránila pocitu zklamání, jak je její dům tichý a prázdný. Zabloudila do své pracovny a posadila se do velkého otočného křesla, ale motivace něco skutečně dělat jí chyběla. Vzít do ruky některé ze svých sotva započatých projektů a snažit se předstírat zájem také nezabíralo. Vrátila se tedy do kuchyně, ignorovala dveře do sklepa a připravila si steak a salát. Pak si nalila sklenku vína, posadila se ke stolu, vzala do ruky nůž a vidličku a chvíli zírala na talíř, než se rozhodla, že jíst nechce. S povzdechem se přesunula do obývacího pokoje, zapálila oheň a usadila se těsně před krbem, aby pozorovala plameny. Už od útlého dětství se vždycky dokázala ztratit v pohádkových palácích a fantaskních krajinách u ohně, když ji nic jiného nedokázalo utěšit. Teď se plameny třepotaly jako andělské peří v barvě Surielových rozesmátých očí, ale byl to jiný pár očí, který se jí překrýval s vnitřním zrakem, temné oči, které vůbec nedokázala přečíst.

„Zapálíš se, když se budeš takhle předklánět. Copak ses v hodinách lektvarů nenaučila nic o základní bezpečnosti?“

Hermiona se pomalu probírala z omámení. Dřepěl vedle ní a nabízel jí jednu z jejích vlastních gumiček, kterou vytáhl z kapsy. Když nereagovala, přesunul se za ni a začal jí stahovat vlasy do kostrbatého copu.

„A tvoje zabezpečení je příšerné. Vstoupil jsem přímo sem.“

„Severusi?“ Odvrátila se od něj a vyškrábala se na nohy. „Ty… Ty… bastarde!“

Zůstal přikrčený, ale teplo v jeho očích se vytratilo. „Tedy zde nejsem vítán.“

„Odešel jsi! Opustil jsi mě! Řekl jsi mi, abych se Kingsleymu postavila sama! Vrátil ses do kláštera a ani ses nerozloučil!“

„Proč bych se loučil, když mám v úmyslu se vrátit?“

„Bože, ty jsi tak zatraceně nechápavý!“ vykřikla a zamávala rukama jako v záchvatu. „Prostě jsi odešel!“

„Ty jsi mě zrovna neprosila, abych zůstal.“

„Ani ses nechoval, jako bys chtěl!“

„Nechal jsem si věci nahoře v zásuvce!“ vykřikl.

„A na základě toho jsem měla něco předpokládat?“ zaječela.

„Nedáváš smysl!“ zařval a vstal.

„Já vím!“

„Zůstávám, nebo odcházím?“ Přistoupil k ní a zamračil se.

„Zůstáváš, ty pitomče,“ vyjela na něj. „Jestli chceš.“

„Nemám kam jít.“

„Báječně. Jsem místo poslední záchrany.“ Rozčileně rozhodila rukama a Severus je chytil.

Polovičatě sebou škubla. „Pusť mě!“

„Tak jsem to nemyslel.“

„Tak jak jsi to myslel, Severusi?“ zeptala nešťastně.

Rozrušeně jí mačkal prsty. „Chtěl jsem říct,“ slova ze sebe dostával se zjevnými obtížemi, „že nikde jinde být nechci. Tedy pokud jsem vítán.“

Hermioně se zatajil dech. Vyhýbal se jejím očím a místo toho se díval na jejich propletené ruce, které se teď k sobě zuřivě tiskly. Uvědomila si, že je v této situaci stejně zranitelný jako ona. Stejně vyvedený z rovnováhy a odhalený; stejně neschopný řešit věci, na kterých opravdu záleží.

Přisunula se k němu a na chvíli mu přitiskla čelo na hruď. Přestal útočit na její klouby a místo toho ji objal. Obtočila mu ruce kolem pasu.

„Jsme idioti,“ zašeptala. „Samozřejmě, že jsi vítán. Chci tě tady. Chci…“

Ale to už bylo příliš silné prohlášení. Zaklonila hlavu a podívala se na něj s unaveným úsměvem.

„Chci sendvič, kbelík vína, pohovku a tvou společnost.“

Uvolnil se. „Já taky.“

„Chceš společnost?“

„Hlavně tuhle.“

„Pitomče.“

„Divoško.“

Neřekl nic o jejím opuštěném obědě, ani o uspořádání peří, ačkoli cestou ke skříni, kam šel vyndat talíře, natáhl ruku a jemně se jich dotkl.

Večer ubíhal klidně. Hermiona zjistila, že nepotřebuje moc mluvit – stačilo jí být Severusovi nablízku. Dělili se o pohovku, talíř sendvičů, láhev vína a oheň, zatímco venku skučela vichřice a do oken bušil déšť. Uvnitř bylo světlo a teplo a Hermiona zjistila, že může přemýšlet o posledních dnech, aniž by jí v útroby svíral známý záchvěv paniky.

„Jak se má Lucius?“ zeptala se nakonec.

„Zlomený. Ale jestli ho někdo dokáže uzdravit, je to Rafael. Koneckonců, uzdravil i mě.“

„Zapomněl vyleštit hrubé kousky.“

Severus si odfrkl.

„A Koláček?“ vybídla ho.

„Věřím, že Koláček bude brzy schopen fungovat – pobyt ve společenství s etikou služby je mu blízký a pomůže mu vyrovnat se se zármutkem a vinou. Rafael ho velmi rád přivítal a vymyslí mu nějaké povinnosti, které bude moci nepozorovaně vykonávat.“

„Váš opat je velmi moudrý a vnímavý muž, že?“

Severus přikývl.

„A co ty, Severusi?“ zeptala se Hermiona trochu váhavě. „Nechtěl jsi zůstat?“

Podíval se na ni a pak zpátky k ohni. „Já… chtěl. Ale zjistil jsem, že už se to nehodí, nebo spíš, že já se tam nehodím.“

„To je mi líto.“

„Opravdu, slečno Grangerová?“

„No, ne, pane profesore, ale také ano. Čekal jsi, že tam dožiješ bez povšimnutí, že? To je dost velká věc na to, aby se jí člověk vzdal.“

„Vzdát se očekávání je pro mě vlastně nečekaně osvobozující.“

Když sledovala jeho profil, zdálo se jí, že v něm zahlédla náznak úsměvu.

„A vy, slečno Grangerová?“

„Dala jsem výpověď.“

„Takže nic, co jsi očekávala?“

„Až příliš, co jsem očekávala, kromě podivných dobrodružství se smečkou nezodpovědných a nepředvídatelných kouzelníků a jiných magických bytostí.“

„Co budeš dělat teď?“

Pokrčila rameny. „Nevím. Úspory mi vystačí, než si to promyslím.“

„Tak to jsme na stejné lodi.“

„Jsou horší místa.“ Podívala se na hodiny. „Jsem unavená.“

Na odpočívadle se rozloučili, ale Hermiona byla spokojená, že zatím nechce nic uspěchat. Nepočítala však s tím, že andělé jsou strašní šťouralové, jakmile se o ně začnou zajímat. O týden družných dnů a cudných nocí později se přistihla, že prchá do Severusovy ložnice a práská za sebou dveřmi. Probudil se s hůlkou v ruce a ona jen tak tak stačila včas uskočit.

„Co to sakra děláš?“ vyhrkl a vyskočil z postele, aby se ujistil, že se jí nic nestalo.

„To Suriel!“ zašeptala. „On… Chtěl…“ Tváře jí vzplály. „Je to můj otec! Neměl by se ke mně takhle chovat! Je to naprosto nevhodné!“

„Myslím, že andělé se neřídí našimi normami slušnosti. Chce ti být jen nablízku.“

Hermiona si uvědomila, že stojí v jeho pokoji v tenké bavlněné noční košilce, kterou jí dala Molly, takže jí byla trochu moc velká a padala z jednoho ramene. Zrudla a vyhrnula si malý rukáv zpět. Druhý jí spadl dolů. Otočila se k němu zády a zabořila obličej do dlaní.

„To je tak trapné,“ zamumlala.

Něžné prsty jí odhrnuly vlasy stranou a teplý dech jí přelétl přes holé rameno, až se zachvěla.

„Nemusí být,“ zašeptal jí Severus do ucha. „Ledaže by ti to také připadalo nevhodné?“ Přejel jí rukama po pažích a po břiše a přitáhl si ji ke svému vysokému, štíhlému tělu. Končetinami jí projelo brnící teplo a připravilo ji o pevnost kolen.

„Ne,“ zašeptala.

Ztuhl.

„Ne, ty nechceš?“

„Ne… není… nevhodné.“

Pohladil ji po břiše a po jednom prsu, což ji přimělo zakňučet a zaklonit hlavu, aby vyhledala jeho ústa. Přiblížil své rty k jejím, narazili na sebe nosy a špatně se natočili, ale pro Hermionu, když padli ve spleti končetin na postel, to byl ten nejlepší polibek v dějinách.

Když pak ležela nasycená a ospalá a poddávala se tmě, která se zvedla, aby ji přivítala, zdálo se jí, že v hlavě slyší smích.

„Ten anděl je Zmijozel,“ zamumlala.

„Přirozeně.“

ooOOoo

Hermiona se zamračila a nevšímala si troubení auta venku. Nestávalo se to často, ale čas od času se nějaký mudla ztratil a vydal se po uzoučké cestičce až k jejímu domu. Neviděli dům, ale někteří z nich přesto troubili a doufali, že si vyžádají pozornost – od koho? od králíků? – než se otočili a vrátili se zpátky dolů do míst, o kterých věděla GPS síť. Počasí se konečně umoudřilo a Hermiona toho využívala, seděla u otevřeného okna své pracovny a v klidu pracovala na překladu starobylého kodexu psaného výhradně runami. Šlo o knihu kouzel z temného středověku, a jakmile překlad dokončí, hodlala jeho obsah seřadit a klasifikovat a pak napsat pojednání, v němž by sledovala vývoj kouzel do jejich moderní podoby. Když neměla náladu na knihy, obvykle chodila pomáhat Severusovi s prací v laboratoři, ale dnes byl nevrlý a protivný a ona mu ani náhodou nedopřeje ventilaci jeho nálad. Počasí bylo příliš pěkné. Později ho vezme ven na vřesoviště, aby provětral hlavu, a pak si něco dobrého uvaří a pokusí se přijít na to, co je nejnovějším problémem jeho abstraktních experimentů. A zjistí, jestli by jí vůbec mohl osvětlit ten šílený recept na lektvar, který právě luštila.

Klakson znovu zahoukal. Na cestě za zdí její zahrady čekala otlučená bílá dodávka. Položila knihu na stůl a rozhodla se zkusit nějaké jemné odpuzující kouzlo, které by otravnou osobu poslalo pryč.

„Relinquatio.“

Motor dodávky naskočil, ale dodávka se nepohnula. Po chvíli motor opět zhasl. Zajímavé. Ten mudla její kouzlo setřásl.

Hermiona zvažovala, že to řekne Severusovi, ale úroveň vrčení z podzemí nebyla příliš povzbudivá, a tak obešla sklep a vyšla ven, přičemž se pro jistotu zamaskovala kouzlem. Další houknutí překročilo hranici od zajímavého k otravnému a ona se vydala přes zahradu, aby se zbavila osoby, která si dovolila rušit klid jejich útočiště. Okna dodávky byla zatemněná, takže teprve když obešla vůz k řidiči, kde bylo otevřené okno, uviděla, kdo sedí za volantem. Zalapala po dechu.

„Pane Filchi!“

Školník prudce vyskočil a udeřil se hlavou o rám dveří.

Hermiona ukončila své krycí kouzlo a trhla dveřmi dodávky. „Ach, bože, to je mi tak líto! Vaše nebohá hlava! Jste v pořádku?“

Filch si třel bouli, která se mu už zvětšovala, a mračil se na ni.

„Neměla byste se k lidem takhle plížit,“ zabručel.

Za posledních sedm let se moc nezměnil, pomyslela si, ale to nebyl důvod, aby ona, dávno po škole, reagovala se stejnými napůl provinilými, napůl nepřátelskými pocity, jaké k němu tehdy vždycky chovala. Zvlášť když to byl on, kdo Severusovi zachránil život.

„Pojďte dál, pane Filchi,“ nabídla a podala mu ruku. „V kuchyni mám pastu na modřiny a postavím na čaj. Severus pracuje na nějakých lektvarech, ale jsem si jistá, že to odloží, až se dozví, že jste tady.“

„Takže je v pořádku, že?“ zeptal Filch a znepokojeně se na ni podíval zpod huňatého obočí. „Doufal jsem, že je zase v pořádku, když mi psal, abych mu přinesl věci.“

Zavedla ho krátkou cestičkou před dům. „Ano, je naprosto…“

Ze sklepa se ozvalo hlasité a nesrozumitelné zavrčení.

„… v pořádku,“ dokončil Filch a ušklíbl se. „Vždycky se takhle izoloval, jen když byl nervózní. Dávejte si pozor na pusu, chlapče, když jsou přítomni starší!“ houkl na něj ze schodů.

Překvapené ticho, následované škrábnutím laboratorní stoličky o podlahu, předcházelo Severusovu úprku po schodech do kuchyně, kde do Filche málem vrazil.

„Argusi! Zvládl jste to!“ vykřikl a popadl starce do medvědího objetí.

„Pomalu, Severusi. Máme společnost,“ poznamenal Filch rozpačitě.

„To je v pořádku, pane Filchi,“ pravila Hermiona. „Už nemusíte předstírat, že nejste člověk – nebo alespoň ne tady. Dáte si raději čaj nebo kávu?“

Naplnila konvici a lovila pastu na modřiny, zatímco Severus usadil Filche ke stolu.

„Jak jste se vlastně dostal pryč?“ zeptal se. „Nezhroutí se škola bez vás?“

„Ne,“ odvětil Filch. Odmávl Hermioninu ruku a začal si sám mazat pastu na hlavu. „Já a paní Norrisová jsme neměli prázdniny už sedmatřicet let, tak jsem prostě řekl ředitelce, že si beru dovolenou, a šel jsem.“

„Jak jste si to udělal?“ zeptal se Severus a prohlížel si bouli.

Hermiona zároveň vykřikla: „Třicet sedm let? To je paní Norrisová tak stará?“

„Nechte to být. Není to poprvé, co mi nějaká pěkná holka otřásla hlavou.“

Hermiona se začervenala.

„Čistokrevní maguárové žijí stejně dlouho jako jejich majitelé. Copak vám to Hagrid nikdy neřekl?“

„To jsem netušila,“ odpověděla. „Hagrid se o neškodné tvory moc nezajímal a profesorka Červotočková se k maguárům nedostala.“ Rty se jí trochu zvlnily. „Před pár lety mi umřela kočka.“

Severus jí stiskl ruku a ona postřehla, že si toho Filch všiml. Přikývl na ni. „Tak já tu starou dámu přivedu, až skončí se svým šlofíčkem, ano?“

„Ano, prosím. Najdu jí něco k jídlu.“

„Takže, chlapče. Proč mi o tom všem nepovyprávíte?“

Hermiona naplnila svou největší konvičku, postavila ji na stůl se dvěma hrnky a džbánkem mléka a nechala je. Vyšla na zahradu a z malé kůlny, kterou si postavila na nářadí, když se stodola stala obyvatelnou, si vzala lopatku. Teď, když bylo jaro v plném proudu, bylo třeba plít spoustu plevele. Hodinu strávila na kolenou v bylinkových záhonech a pak se rozhodla, že ostříhá růže, a vrátila se do kůlny pro zahradnické nůžky. Její cesta vedla kolem otevřeného kuchyňského okna.

„… jsem rád, že jste se oženil a usadil se. Už bylo na čase, abyste našel trochu štěstí.“

Severus řekl něco, co nezachytila.

„Nejste ženatý? Co si to myslíte, chlapče? Máte děvče, které je ochotné s vámi vydržet, uvaří vám dobrý čaj a dobře se na ni dívá, a vy jste z ní neudělal počestnou ženu?“

Hermiona se usmála a vzdálila se. Kdo řekl, že tajní posluchači o sobě nikdy neslyší nic dobrého? Upřímně řečeno, celá otázka manželství ji až tak netrápila, ale bylo příjemné slyšet, jak někdo takhle otevřeně mluví se Severusem. Vzpomněla si, že Harry říkal, že Filch a Severus ve škole táhli za jeden provaz, ale přirozeně mu úplně uniklo, že Filch byl jediným člověkem, s nímž Severus skutečně mohl polevit v ostražitosti. Snad jediným člověkem, kterému na Severusovi záleželo bez ohledu na jeho užitečnost. Přistihla se, že má Arguse Filche ráda. Téměř jistě to byl stále starý mrzout, ale vzhledem k tomu, že žila docela spokojeně s mrzoutem mladým, nemohla mu to mít za zlé.

Prořezala pár růžových keřů a pak zanechala zahradničení ve prospěch posezení na rustikální lavičce v plném slunečním světle. Zdálo se jí, že už dlouho nesvítilo slunce. Zvedla tvář a zavřela oči před oslnivou září. O několik minut později ji naplnil malátný pocit tepla, který jemně směřoval k něčemu, co bylo nepochybně vzrušení.

„Dnes je to tu jako na Václaváku,“ zamumlala. „Odprejskni, Malfoyi. Jsem mimo dosah a ty to víš.“

Draco se ušklíbl a posadil se vedle ní, přičemž pečlivě urovnal svá opálová křídla přes opěradlo lavičky.

„Za pokus to vždycky stojí,“ prohodil.

„Ne, to nestojí. Je jasné, že všichni ti umělci, kteří malují anděly jako čisté a éterické, se s tebou nikdy nesetkali.“

„Nevím, o čem to mluvíš, Grangerová. Já jsem definice éteričnosti.“

Podívala se na jeho zářivě černou kůži, stříbrné oči a jiskřivé opeření. „Nejsi.“

„Jsem.“

„Kde je Suriel?“

„Loví střevle. Miluje vodu. Jak se máš, Grangerová?“

„Skvěle, díky. Vidím, že se ti daří dobře. Jak se má Lucius?“

„Už zase mluví.“ Dracův úsměv se vytratil. „Kéž by…“

Rychle ho objala. „Já vím. Není to tvoje vina, Draco.“

„V klášteře má velký respekt, víš?“ prohodil Draco šibalsky. „Říká se, že ho navštěvují armády andělů.“

„Neměl bys je dráždit!“ zahihňala se Hermiona. „A co Koláček?“

„Ten to zvládne. Snaží se Rafaela přesvědčit, že opatství potřebuje víc skřítků. Je velmi odmítavý k jejich úklidovému rozpisu.“

„To je dobrá zpráva. Chceš vidět Severuse?“

„Ne, jen jsem přišel zkusit štěstí u tebe.“

„Pojď nahoru do domu,“ přikázala přísně.

Draco se odrazil na nohy, roztáhl křídla a lehce vyskočil do vzduchu.

„Ty umíš létat!“ zasmála se.

„O tomhle jsem snil, víš?“ jásal. „Celou dobu, co jsem umíral, jsem o tom snil. Nemusíme to dělat, ale je to neuvěřitelně příjemný pocit.“

„Jsem za tebe šťastná, Draco.“ Složení jeho křídel ji málem srazilo z nohou, když vstala, aby ho následovala.

Suriel zrovna nelovil střevle – byl nahoře u domu a fascinovaně se krčil nad velkou proutěnou přepravkou na zvířata na schodech před zadními dveřmi. Filch se u ní ochranitelsky tyčil a čelist se mu zvedala a klesala. „No, nelhal jste,“ podařilo se mu nakonec vykoktat. Severus pro něj vyčaroval židli, právě včas.

Draco se snesl a připojil se k Surielovi, který nahlížel do koše, z něhož teď Hermiona slyšela sbor tenkých mňoukavých hlásků. Spěchala, aby ho dohnala.

„Ach!“ vydechla. „Jsou rozkošní!“

Paní Norrisová vyskočila z košíku, pohlazená po hlavě od každého anděla, a hopla Filchovi na klín, kde se mu konejšivě přitulila k břichu. Její čtyři napůl dospělá koťata se vyškrábala za ní. Obešla všechny přítomné, jak to maguárové dělají, a pak se shlukla do klubka a rozhodně vypadala, jako by vedla hlubokou diskusi.

„Tohle jsem ještě nikdy neviděl,“ konstatoval Severus, „i když jsem o tom četl.“

„Já ano,“ poznamenal Filch. Hermionu překvapilo, že se mu na tváři objevila slza. „Když si mě paní Norrisová vybrala. Hloupá stará paní, proto jsi je chtěla vzít s sebou?“

Želvovinová kočička náhle vystrčila nohu do vzduchu, aby si umyla spodní stranu stehna. Ujistila se, že je vše k její spokojenosti, a pak se odloudala k Severusovi a dožadovala se, aby ji zvedl. Hermiona si ten okamžik chtěla vychutnat, ale pak se jí vrhl do klína velký mourovatý kocour a ona věděla, že byla adoptována na celý život. Ostatní koťata kupodivu zamířila rovnou k andělům. Suriel překvapeně zasyčel na modrookého zrzka, který, nevzrušen velikostí andělských tesáků, zasyčel zpět a přátelsky ho kousl do prstu. Než se Hermioně podařilo odtrhnout oči od pohledu na ten pěkně začínající vztah, Dracova černá kočička už byla pověšená kolem jeho krku a hlasitě vrněla. Se zavřenýma očima byla pod jeho vlasy téměř neviditelná.

„Máš smysl pro styl, že, Minervo?“ oplatil jí vrnění.

„Nemůžeš jí tak říkat!“ vyžbleptla Hermiona.

„Je to její jméno,“ pokrčil rameny.

„Nebudu se o tebe moct starat, ty malé zvíře,“ řekl Suriel svému kotěti. „Už teď je potřeba odejít docela naléhavá.“

„Mohli by tu bydlet,“ nabídla Hermiona. „Stejně sem neustále chodíte a odcházíte – vy dva. Stačilo by to pro koťata, pane Filchi?“

„To si troufám říct,“ přitakal školník a začal se sípavě smát. „U Nimueniných gatěk! Jestli vy dva někdy budete mít děti, budou mít tu nejpodivnější rodinu, jakou kdy kdo viděl!“

ooOOoo

Než přišel srpen, koťata už byla skoro dospělá. Minerva a Zvíře žili většinou ve stodole, zatímco Lektvar a Paddington – tak se jmenoval proto, že mu zachutnala marmeláda – se usídlili v domě. Severus a Hermiona seděli u snídaně každý ponořený do své vlastní četby a užívali si chladný ranní vzduch s otevřenými okny a dveřmi, včely líně bzučící v růžích a levanduli a ptáky zpívající nad vřesovištěm. Po mozkomorech nebylo už několik týdnů ani vidu, ani slechu a Hermiona konečně nechala obrany kolem svého domu ležet ladem.

Přilétla sova a upustila poštu do másla.

„Musí to dělat?“ zeptala se Hermiona.

„Je to v jejich kodexu,“ poznamenal Severus. Vzal dopisy a podal Hermioně Věštce a její vlastní poštu.

Harry jí napsal – konečně se naučil si dopisovat. Otevřela psaní a začala číst.

„Ach, to je smutné,“ vydechla.

„Cože?“ zeptal Severus, aniž by jí věnoval pozornost. Měl před sebou dlouhý škrabopis od Arguse.

„Ginny a Harry se rozešli. Naštěstí dost přátelsky, ale nemůžu říct, že by mě to překvapilo.“

„Aha?“

„Nikdy neměl pocit, že by jí mohl skutečně důvěřovat poté, co si vzala drogy zvyšující výkonnost. A ona… Je to taková škoda. Když jsem ji viděla naposledy, říkala, že si ho prostě nezaslouží, zvlášť teď, když ztratila svou magii.“ Hermiona si povzdechla a rozhodla se, že Ginny i Harrymu napíše později během dne. Otevřela noviny. „Aha, dalších pět mrtvých na následky lektvaru. To je třicet jedna. A podle novin je dalších patnáct v nemocnici svatého Munga. Zajímalo by mě, o kolika nevíme, protože se o ně starají jejich rodiny.“

„Jestli tě to utěší,“ pravil Severus a složil Filchův dopis, „zdá se, že McGonagallová shání peníze na rozšíření kolejí, protože se náhle zvýšil počet těhotenství, která se odhadují jako magická. Draco se činí.“

Hermiona se zasmála. „Nemůžu si pomoct, ale baví mě ta ironie, že Draco Malfoy je otcem celé generace mudlorozených.“

Severus si odfrkl a vzal nůž, aby rozřízl velkou, důležitě vypadající obálku. Hermionu zajímalo, jestli to má něco společného s výzkumem, který se snažil zveřejnit, ale nepochybně jí to řekne, až bude vhodný čas. Položila na talíř hrudku sevillského jemného řezu, postavila ji na zem pro Paddingtona a otočila stránku v novinách.

„Tohle je dobré. Zahlédli nás v Exeteru a výrazy, které o tobě používají, jsou tentokrát vlastně docela neutrální. Brzy budeme moci… Severusi?“

Naprosto ztuhl s tváří bílou jako stěna.

„Co se stalo?“

Podal jí listy pergamenu, které přelétla a pak si je s nedůvěrou přečetla pozorněji.

„To není možné…“

„Ano, je. Všechno na nás společně přepsal, kromě pozemků darovaných opatství.“

„Ale…“ Zhluboka se nadechla. Paddington, který vycítil její rozrušení, vyskočil na stůl a přistál na jejím toastu. „Nemotorný kocoure,“ plísnila jej láskyplně a nechala jeho hlavu pod svou ruku. „Ach, Severusi. Všechno? Celé jeho jmění?“

Podal jí další list, tentokrát opatřený pečetí od Gringottových.

„Bože. Vypadá to, že už nebudu muset hledat práci v inzerátech.“ A rozplakala se.

O týden později Severus dokončil zmenšování poslední bedny s knihami určenými k převozu z knihovny sídla Malfoyů do jejich stodoly. Po prohlídce se rozhodli, že už nic dalšího nechtějí. Hermiona sešla ze schodů se starým slabikářem rozkošně ilustrovaným kresbami víl a jiných kouzelných bytostí, které si hrály nevinné hry na písmena. „Draco říkal, že by to Koláček mohl chtít,“ řekla.

Sbalili zmenšeniny bedýnek do batohu a vyšli z rozlehlého prázdného domu do venkovního slunce. Na stromech konečně zpívali ptáci a v zarostlých záhonech šelestila drobná zvířata. Štěrková cesta jim křupala pod nohama, když sestupovali k brance, kde se naposledy otočili, aby se ohlédli.

„Co uděláme se sídlem?“ zeptala se. „Rozhodně tam nechci bydlet.“

Severus znovu vztyčil a posílil obrany, které po stovky let udržovaly panství neviditelné a chráněné, a pak s rozmachem připevnil kouzla, která by ani on nedokázal zlomit.

Vzal Hermionu za ruku a něžně ji políbil na dlaň. Usmál se a teplo se mu dostalo až do tmavých očí, jak se to v těchto dnech stávalo často.

„Ať si ho nechají andělé.“

FIN

Dodatek

Autorská poznámka:

Někteří lidé si možná všimli, že název tohoto příběhu i jednotlivých kapitol je převzat přímo z Písma. Nejsem věřící, ale když začaly vznikat zárodky tohoto příběhu a já si uvědomila, že se týká bytostí, které se západní mudlovská tradice rozhodla považovat za posly Boží, přišlo mi vhodné hledat inspiraci v mudlovské náboženské literatuře – konkrétně v Bibli krále Jakuba, která je zdrojem mnoha krásného v našem jazyce.

Pro zvědavce uvádím verše, které jsem použila:

Fair Weather From The North. Job 37: 22. "Fair weather cometh out of the north: with God is terrible majesty."

Od severu zlatavá záře

Jób 37:22, „Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu.“

http://www.biblenet.cz/b/Job/37

1. Few days, full of trouble. Job 14: 1-2. "Man that is born of woman is of few days, and full of trouble. / He cometh forth like a flower, and is cut down: he fleeth also as a shadow, and continueth not.

1. Jen pár dnů – a plných trápení

Jób 14: 1-2, „Smrtelník z ženy zrozený má jen pár dnů – a plných trápení. Jako květ vzejde a uvadne, jako stín prchne, nezastaví se.

https://www.bible.com/cs/bible/15/JOB.14.B21

2. All things crooked. Ecclesiastes 1: 15. "That which is crooked cannot be made straight: and that which is wanting cannot be numbered."

2. Vše je pokřivené

Kazatel 1:15, „Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat.“

http://www.biblenet.cz/b/Eccl/1

3. They that plow iniquity. Job 4: 8. "Even as I have seen, they that plow iniquity, and sow wickedness, reap the same."

3. Ti, kdo se obírají ničemnostmi

Jób 4:8, „Pokud jsem já viděl, jen ti, kdo se obírají ničemnostmi, ti, kdo rozsívají trápení, je také sklidí.“

http://www.biblenet.cz/b/Job/4

4. Labouring for the wind. Ecclesiastes 5: 16. "And this also is a sore evil, that in all points as he came, so shall he go: for and what profit hath he that hath laboured the wind?"

4. Honit vítr

Kazatel 5:16, „A také to je zlý neduh: Každý odejde, jak přišel; jaký užitek má z toho, že se pachtil a honil vítr?“

http://www.biblenet.cz/app/b?book=Eccl&no=5

5. Vanity and vexation. Ecclesiastes 1: 14. "I have seen all the works that are done under the sun; and, behold, all is vanity and vexation of spirit."

5. Pomíjivost a honba

Kazatel 1:14, „Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.“

http://www.biblenet.cz/b/Eccl/1

6. Days of affliction. Job 30: 16-17. "And now my soul is poured out upon me: the days of affliction have taken hold upon me. / My bones are pierced in me in the night season: and my sinews take no rest."

6. Dny soužení

Jób 30:16-17, „Teď už mě ale duše opouští, zmocňují se mě dny soužení. Bůh ve mně v noci drtí kosti, bolest mě sžírá, nedá se utišit.“

https://www.bible.com/cs/bible/15/JOB.30.B21

7. Crackling thorns. Ecclesiastes 7: 6. "For as the crackling of thorns under a pot, so also is the laughter of a fool: this also is vanity."

7. Praskot trní

Kazatel 7:6, „Neboť jako praskot trní pod hrncem je smích hlupáka. I to je pomíjivost.“

http://www.biblenet.cz/b/Eccl/7

8. A handful of quietness. Ecclesiastes 4: 6. "Better is an handful with quietness, than both the hands full with travail and vexation of spirit."

8. Dlaň odpočinku

Kazatel 4:6, „Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění a honby za větrem.“

http://www.biblenet.cz/b/Eccl/4

9. Let thistles grow. Job 31: 40. "Let thistles grow instead of wheat, and cockle instead of barley."

9. Ať vzejde trní

Jób 31:10, „Ať místo pšenice vzejde trní, místo ječmene býlí.“

http://www.biblenet.cz/b/Job/31

10. The strength of stones. Job 6: 11-12. "What is my strength, that I should hope? And what is mine end, that I should prolong my life? / Is my strength the strength of stones? Or is my flesh of brass?"

10. Síla z kamene

Jób 6: 11-12, „Copak mám sílu, abych to vydržel? Copak mě ještě něco čeká v životě? Copak je má síla z kamene? Copak je mé tělo bronzové?“

https://www.bible.com/cs/bible/15/JOB.6.B21

11. Goads and nails. Ecclesiastes 12: 11. "The words of the wise are as goads, and as nails fastened by the masters of assemblies, which are given from one shepherd."

11. Bodce a hřeby

Kazatel 12:11, „Slova mudrců jsou jako bodce, sbírky výroků jsou hřeby zatlučené – všechny pocházejí od téhož Pastýře.“

https://www.bible.com/cs/bible/15/ECC.12.B21

12. Gathering stones. Ecclesiastes 3: 5. "A time to cast away stones, and a time to gather stones together; a time to embrace, and a time to refrain from embracing."

12. Sbírání kamení

Kazatel 3:5, „Je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat.“

http://www.biblenet.cz/b/Eccl/3

13. Brother to dragons. Job 30: 29. "I am a brother to dragons, and a companion to owls."

13. Bratrem šakalů

Job 30:29, „Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů.“

http://www.biblenet.cz/b/Job/30

14. This sore travail. Ecclesiastes 1: 13. "And I gave my heart to seek and search out by wisdom concerning all things that are done under heaven: this sore travail hath God given to the sons of man to be exercised therewith."

14. Bídný úkol

Kazatel 1:13, „Rozhodl jsem se vynaložit svou moudrost, abych vyzkoumal a vyzkoušel vše, co se děje pod nebem – takový bídný úkol totiž dal Bůh lidem, aby se jím zabývali.“

https://www.bible.com/cs/bible/15/ECC.1.B21

15. Walking on snares. Job 18: 8. "For he is cast into a net by his own feet, and he walketh upon a snare."
15. Procházet se nad pastí

Job 18:8, „Nohama se zaplete do sítě, prochází se po pletivu nad pastí.“

http://www.biblenet.cz/app/b?book=Job&no=18

16. Canst thou bind the unicorn? Job 39: 10. "Canst thou bind the unicorn with his band in the furrow? or will he harrow the valleys after thee?"

16. Připoutáš jednorožce?

Job 39:10, „Připoutáš jednorožce provazem k brázdě, bude snad za tebou doliny vláčet?“

http://www.biblenet.cz/b/Job/39

17. A time to rend. Ecclesiastes 3: 7. "A time to rend, and a time to sew; a time to keep silence, and a time to speak."

17. Čas trhat

Kazatel 3:7, „Čas trhat a čas sešívat, čas mlčet a čas povídat.“

https://www.bible.com/cs/bible/15/ECC.3.B21

18. Troubled at midnight. Job 34: 20. "In a moment shall they die, and the people shall be troubled at midnight, and pass away: and the mighty shall be taken away without hand."

18. O půlnoci lid se zachvěje

Job 34:20, „Umírají v okamžení, třeba o půlnoci. Lid se zachvěje, když odcházejí; i vznešený je odvolán, aniž kdo hne rukou.“

http://www.biblenet.cz/b/Job/34

19. The price thereof. Job 28: 12-13. "But where shall wisdom be found? and where is the place of understanding? / Man knoweth not the price thereof; neither is it found in the land of the living."
19. Cena

Job 28: 12-13, „Ale moudrost, kde se najde? Kde je místo rozumnosti? Člověk nezná její cenu, v zemi živých se nenajde.“

http://www.biblenet.cz/b/Job/28

20. The gall of asps. Job 20: 12, 14. "Though wickedness be sweet in his mouth, though he hide it under his tongue; ... / Yet his meat in his bowels is turned, it is the gall of asps within him."
20. Hadí jed

Job 20:12,14, „I když mu zlo chutná v ústech sladce, i když je chová pod jazykem,…

v útrobách mu ale ten pokrm zhořkne, promění se mu v hadí jed.“

https://www.bible.com/cs/bible/15/JOB.20.B21

21. More bitter than death. Ecclesiastes 7: 26. "And I find more bitter than death the woman, whose heart is snares and nets, and her hands as bands: whoso pleaseth God shall escape from her; but the sinner shall be taken by her."

21. Trpčí než smrt

Kazatel 7:26, „A přicházím na to, že trpčí než smrt je žena, je-li léčkou, je-li její srdce síť a ruce pouta. Kdo je Bohu milý, unikne jí, hříšník jí však bude lapen.“

http://www.biblenet.cz/b/Eccl/7

22. The balancings of the clouds. Job 37: 16. "Dost thou know the balancings of the clouds, the wondrous works of him which is perfect in knowledge?"

22. Jak plují oblaka

Job 37:16, „Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího?“

http://www.biblenet.cz/b/Job/37

23. A good reward. Ecclesiastes 4: 9-10. "Two are better than one; because they have a good reward for their labour. / For if they fall, the one will lift up his fellow: but woe to him that is alone when he falleth; for he hath not another to help him up."
23. Štědrá odměna

Kazatel 4: 9-10, „Lépe je dvěma nežli samotnému; jejich námaha má štědrou odměnu:

Padne-li jeden z nich, druhý ho zvedne, padne-li osamělý, běda, kdo zvedne jej?!

https://www.bible.com/cs/bible/15/ECC.4.B21

Někteří čtenáři možná znají větu ‚krev je život‘ z Draculy od Brama Stokera. Tato stať víry však pochází přímo z Bible, z Deuteronomia 12, 23:

Deuteronomium 12:23, „Jenom rozhodně odmítej jíst krev, neboť krev je život; proto nebudeš jíst s masem i život.“

http://www.biblenet.cz/app/b?book=Deut&no=12

Ve 3. knize Mojžíšově 17: 10-11 je toto téma dále rozvedeno:

Leviticus 17:10-11, „Kdokoli z domu Izraele nebo z přistěhovalců, kteří žijí u vás, by jedl jakoukoli krev, proti takovému člověku se postavím. Toho, kdo jí krev, vyvrhnu z jeho lidu. Vždyť život těla je v krvi! Proto jsem vám ji určil na oltář, k vykoupení vašich životů. Vždyť krev, ta vykupuje život!“

https://www.bible.com/cs/bible/15/LEV.17.B21

Rozpracovala jsem si kolem toho trochu vlastní mytologie a postavila vedle sebe krádež krve s darováním krve, a význam každého z těchto činů.

Jak už jsem řekla, nejsem věřící v žádného boha, ale přesto mě často naplňuje úžas nad vesmírem ve všech jeho malých i velkých detailech, nad dobrodružstvími, která přináší mysli i tělu, a nad vytrvalostí nás, kteří se v něm snažíme žít. Moji andělé nejsou poslové Boha. Jsou to bytosti, které obývají dimenzi blízkou té naší, ale velmi odlišnou – dimenzi, kterou bychom mohli nazvat ‚magickou‘. Pronikají do našeho světa, protože jsou přitahováni syrovou energií, tvořivostí, vášní a laskavostí, kterou cítí v lidské rase, a na oplátku za radost, kterou jim přináší blízkost lidí, nám dávají největší dar, který mají – sebe sama.

Pro malé tvory, jako jsme my.

je rozlehlost snesitelná pouze

díky lásce.

Carl Sagan (1934-1996)