Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Našlapuj zlehka

Epilog - část 1/4

Našlapuj zlehka
Vložené: Jacomo - 03.06. 2023 Téma: Našlapuj zlehka
Jacomo nám napísal:

Našlapuj zlehka 


Autor: Dius Corvus

Překlad: Jacomo     Betaread: Calwen


Drama/Romantika
Preslash - Snarry

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Epilog - část 1/4

 

1. listopadu 2001

Ginny vešla do rodinné knihovny Blacků a zabrala si židli u kulatého stolku, na které obvykle při schůzkách Řádu sedávala. Bylo to její oblíbené místo, protože se z něj mohla dívat na portrét spící dámy, což byl patrně jediný příjemný výhled v čísle dvanáct na Grimmauldově náměstí.

„Ginny, neviděl jsem tě na Colinově večírku,” promluvil Fred, usazující se vedle ní. „Trochu ho to zklamalo, víš.”

„Ron měl večírek se svými spolužáky,” odpověděla Ginny. „Nejméně pět dětí zapálilo výzdobu náhodným kouzlem. Opravdu bylo dobře, že jsem tam šla. Ušetřila jsem si spoustu papírování.“

„Kancelář bystrozorů je pořád tak plná pergamenů?“

„Jo,“ řekla Ginny. „Je jimi napěchovaná. A kdo se tím vším má probírat? My, stážisté.“

„Mohla bys tam vzít malého Rona a pár jeho kamarádů,“ navrhl Fred. „Aby bystrozorskou kancelář zapálili.“

„Jako Vy-víte-kdo?“

„Ano, přesně jako Voldemort,“ kývl Fred a obrátil pozornost ke košíku se sušenkami, který vždycky ležel na stole.

Ginny instinktivně sevřel srdce strach. Připadalo jí tak neuvěřitelné, že Voldemort je mrtvý - mrtvý. Stále čekala, že se každou chvíli probudí ze sna. I všichni ostatní se zdáli být ve snovém vytržení; cizí lidé se na ulicích objímali a smáli se a v každé druhé čtvrti se konaly oslavy.

Všechno to bylo šílené, ale Ginny zjistila, že se nedokáže zapojit. Hodiny následující po závěrečné bitvě strávila tím, že jen vyčerpaně hleděla na zbývající členy Řádu. Neville navrhl, aby někam vyrazili, ale ani ona, ani Fred, Hermiona nebo někdo z ostatních se na to necítili.

„Ahoj, Hermiono,“ pozdravila kamarádku.

„Dobré odpoledne, Ginny,“ zazněla odpověď, zatímco se Hermiona posadila a roztržitě sáhla po sušence. „Jaké byly oslavy?“

„Je mi to trochu trapné, ale zůstala jsem doma s mámou.“

„Ne, já to chápu,“ ujistila ji Hermiona s pusou plnou sušenek. „Navíc se někdo musí postarat o ostatní věci, když všichni slaví.“ Zadívala se na hodiny a netrpělivě poklepala prsty na stůl.

„Takže, Hermiono,“ ozval se Fred, očarovávající právě sušenky, aby tančily v kruzích. „Tušíš, proč Brumbál svolal tuhle schůzku?“

Mladá žena zaváhala. „No, vlastně vím,“ odpověděla nakonec a věnovala okolí omluvný pohled.

„Můžeš nám to říct?“ zeptala se Ginny, ale bez valné naděje. Poté, co profesorka McGonagallová zemřela při obraně Bradavic během jejich obléhání, prozradil Brumbál Hermioně víc než téměř všem ostatním, s výjimkou Snapea a Harryho.

„Jde o Harryho,“ řekla Hermiona.

Fredovy sušenky bez života spadly na stůl. „O Harryho!“

Remus se dychtivě naklonil dopředu: „Zabral Snapeův lektvar...?“

Hermiona zvedla ruku, aby zjednala ticho, a druhou si zakryla ústa. „Ne, nenašli ho.“ Zamítavá slova byla ztlumená sušenkou v jejích ústech.

„Takže?“ dožadoval se krátké chvíli ticha Remus.

Hermiona pohlédla na obrovské stojací hodiny, které se nacházely vedle dveří jako tichý strážce. Polkla a pronesla: „Jde o to, že ve skutečnosti nevíme, jestli ten lektvar fungoval.“

„Ve skutečnosti to nevíte?“ zopakoval Remus. Znělo to znepokojeně a rozhořčeně. „Jak to, že to nevíte? Snapeův lektvar měl zbělet, pokud je Harry ještě naživu, a zčernat, pokud - není.“ 

„Je to o něco složitější,“ vzdychla Hermiona. Znovu pohlédla na hodiny. „A souvisí to s tím druhým lektvarem, který jsme testovali…  Voldemorta.“

Ginny na Hermionu nechápavě vytřeštila oči a začal ji polévat ledový pot. „Myslela jsem, že ten je...“

„Ne, ten je naprosto mrtvý...“

„Harry ho zabil, všichni jsme to viděli...“

Ginny vzhlédla a vyměnila si bezradný pohled se svou matkou, která přišla někdy během rozhovoru. Pokud byl Voldemort mrtvý, dalším krokem bude na něj pokud možno ihned zapomenout. Kdo by si chtěl uchovat takové vzpomínky - na bolest, hrůzu, chlad, na všudypřítomný a ochromující strach?

Je mrtvý!“ zvolala Hermiona. Dav se ztišil a v očích jim začaly narůstat divoké obavy. „Minimálně jsme si naprosto jistí, že je,“ dodala pokorně.

„Myslím,“ vmísil se do hovoru chraplavý hlas Pošuka Moodyho, než se dav stačil znovu zvednout na protest a na poplach, „že bychom měli raději požádat profesora Brumbála, aby nám vysvětlil, co tím slečna Grangerová myslí.“

Všichni se posadili, i Moody oddusal na své místo, a vstoupil Brumbál, zářící ve slavnostním zlatobílém rouchu. Vypadá jako egyptský kněz, napadlo Ginny.

„Á, sušenky,“ poznamenal s veselým leskem v očích, vzal si jednu z košíku a přesunul se k volné židli.

Pořád vypadá staře, pomyslela si Ginny. V posledních letech se jí zdálo, že vidí, jak ho válka tíží na ramenou a houstne nad ním jako černý mrak. Mrak zmizel, ale starcovu vitalitu, kterou si pamatovala z dávných dob, odnesla bouře. Brumbál vypadal bílý jako stěna, skoro jako by ho zbavili krve; navzdory svému zářivému úsměvu byl bledý a jeho vlasy měly barvu doběla vymeteného nebe.

„Albusi,“ oslovila ho Hermiona, která vypadala, že se jí ulevilo, když ředitele školy uviděla, „všem jsem vyprávěla o těch dvou pokusech, které jsme provedli pomocí lektvarů profesora Snapea.“

Brumbál přikývl a zvedl prst, aby vyčkali, než dožvýká a polkne sušenku. Ginny se zatím rozhlížela kolem stolu a všimla si, že profesor Snape tam není. Kde mohl být? Určitě ne na nějaké špionážní misi: většinu Smrtijedů pochytali na jeden zátah v poslední bitvě a on jistě nebude na nějakém večírku...

„Ano, Severusovy lektvary,“ přikývl Brumbál. Ginny zvažovala, jestli je jeho nezúčastněný tón hlasu opravdový, nebo je to jen špatný pokus o zlehčení, či velmi dobrá imitace lhostejnosti. U Brumbála se to nedalo poznat.

„Severusovy lektvary?“ nadhodil Remus svým mírným hlasem, i když si Ginny byla jistá, že všichni v něm slyšeli vlčí netrpělivost. „Hermiona nám řekla, že jeden z nich byl použitý na Harryho a druhý na Voldemorta.“

„A že si ve skutečnosti nejste jistí, jestli jsou naživu - nebo mrtví,“ dokončil Moody, těkaje magickým pohledem z Hermiony na Brumbála.

„Víc jsem neřekla,“ dodala Hermiona rychle, když na ni Brumbál vrhl ostrý pohled. „Nemluvila jsem o… té druhé věci.“

O té druhé věci? Ginny se náhle vyděsila.

„Albusi, myslím, že čas na tajemství už skončil,“ ozvala se Molly Weasleyová. Ginny se na matku překvapeně podívala. „Tahle válka trvá už pět let. Jsem si jistá, že jsi uchovával různá tajemství mnohem déle, ale vzhledem k válce to bylo nutné. Teď už ale skončila - nebo to alespoň říkáš. Jestli je to opravdu tak, pak už není třeba nic tajit.“

Ginny si všimla, jak rovně a strnule její maminka sedí a jak má zbělené klouby, a tak sklouzla rukou pod stůl, aby jí útěšně položila dlaň na koleno. Ginnyina matka byla vždycky přesvědčenou zastánkyní Albuse Brumbála, ale po Ronovi, Georgeovi a pak po jejich otci - už toho všeho bylo příliš. Zejména když dva z nich zemřeli, protože Brumbál odmítl přistoupit na výkupné.

„Omlouvám se, Molly,“ řekl Brumbál smutným, unaveným tónem hlasu, „ale Hermiona neprozradila víc, než jsem jí dovolil.“

Nastala pauza. Ginny se zadívala na košík se sušenkami - se sušenkami, na které se mimo Grimmauldovo náměstí dvanáct nikdy nedokázala podívat bez záchvěvu úzkosti a strachu.

„Stále nevíme, kde Harry je,“ pokračoval Brumbál vážně. „Těch několik základních naváděcích kouzel, o která jsme se pokusili, nefungovalo. Domníval jsem se, že bude nejlepší zjistit, zda je naživu, než budeme pokračovat v pátrání. Rozhodli jsme se použít lektvar, který je sice obtížné uvařit, ale obvykle dává velmi spolehlivé výsledky.“

Brumbál se odmlčel. Hermiona se naklonila dopředu. „V podstatě ten lektvar funguje stejně jako většina stopovacích kouzel. Uvaříme lektvar, přidáme do něj něco, co má souvislost s Harrym, a počkáme na výsledky.“ Odmlčela se. „Samozřejmě by bylo nejlepší použít něco, co bylo součástí těla, například vlasy nebo odstřižky nehtů. Nicméně i po použití čistících kouzel bylo nalezené množství materiálu spojeného s Harrym příliš malé na to, aby poskytlo spolehlivé údaje.“

„Jaká čistící kouzla jste použili?“ zavrčel Moody.

Verrere,“ řekl Brumbál. Poté dodal: „Bylo velmi důkladné. Provedl jsem ho sám.“

Moody se posadil, ačkoliv Ginny viděla v jeho tváři skepsi.

„Takže i přes nedostatek materiálu jsme měli to štěstí, že lektvar mohl fungovat za pomoci látek, které nepocházely přímo z Harryho těla,“ pokračovala Hermiona. Rozhlédla se po stole. „Profesor Snape by to dokázal vysvětlit lépe, ale...“

„A kde je vůbec Snape?“ přerušil ji Fred. „Neříkej mi, že je na tom večírku v hospodě U tří košťat a že divoce křepčí u Rosmerty?“

„Před Rosmertinými kouzly je v naprostém bezpečí,“ odtušil Brumbál se stejnou lehkostí. Ginny pocítila slabý pramínek úlevy; nevyslovená otázka ve Fredově poznámce byla zodpovězena. „Pokračuj, Hermiono.“

„Takže místo materiálů, které pocházely přímo z těla, jsme použili jiné věci s ním spojené,“ vysvětlovala Hermiona. „Nejdřív jsme to zkoušeli s fyzickými předměty, jako je prostěradlo, oblečení a zubní kartáček, ale ty nefungovaly. Nakonec jsme zkusili vzpomínky.“

Vzpomínky! zopakovala v duchu Ginny. To bylo... přinejmenším neobvyklé. Pokud šlo o stará dobrá, solidní zaklínadla, existovalo jen málo věcí, které by Ginny nedokázala, ale u nejasných magických abstrakcí se cítila jako ztracená na moři.

„A výsledky byly neprůkazné,“ prohlásil Moody.

Brumbál pokýval hlavou. „S různými vzpomínkami od různých lidí měnil lektvar barvu na černou, bílou nebo dokonce šedou.“

Z davu se ozvalo mumlání. Ginny se opřela zády o židli a zamračila se. Netušila, co by mohlo být základem magických teorií vysvětlujících tento jev, ale zajímalo ji, jaké vzpomínky použili. Dávalo by smysl, že vzpomínky na studenta Harryho Pottera z doby před několika lety vyvolaly temnotu; onen člověk, i když se jmenoval stejně a měl stejné tělo, neexistoval.

„Už se to někdy stalo?“ zeptal se Fred.

„Podle záznamů, které jsme našli, ne,“ odpověděla Hermiona. „Také je to hodně obtížný lektvar, takže těch záznamů moc není.“

„Ale co to může znamenat?“ nadhodil znepokojeně Remus. „Nemůže být živý a mrtvý zároveň. Někde musí být, někde musí - někde musí být.“

„Nevíme, Remusi, ale musíme doufat v to nejlepší,“ podotkl Brumbál mírně.

„Doufat v nejlepší?“ zavrčel Remus. „V to všichni doufáme už léta, v to...“ Náhle se zarazil. Ginny sklopila zrak ke svým rukám. Kolem stolu se rozhostilo ticho jako na hřbitově těsně před západem slunce. „Omlouvám se,“ hlesl, ale neznělo to ani trochu kajícně.

„Válka sice skončila, ale některé věci se nesmazatelně změnily,“ pokračoval Brumbál pomalu. Ginny si uvědomila, že použil svůj tón moudrého učitele. „I mně je to líto, Remusi.“

Remus na to neřekl nic. Brumbál si povzdechl a podíval se na Hermionu.

„Dobrá,“ přikývla a pokračovala, jako by se nic nestalo, „takže jsme použili stejný lektvar, abychom potvrdili Voldemortovu smrt.“

„A výsledky byly neprůkazné?“ zavrčel Moody.

„Lektvar se zbarvil do černa, až na drobný bílý poprašek uprostřed,“ odpověděla Hermiona. „Ale to neznamená, že je stále naživu,“ dodala spěšně. „Albus se o kouzlo pokusil po Voldemortově prvním pádu a tehdy měl lektvar mnohem bělejší odstín šedi.“

„Tak co znamená ten bílý poprašek?“ otázal se Fred.

Hermiona se mírně ošila. „Myslíme si, že to znamená, že Voldemortova duše byla díky jeho rituálu tak mocná a byla takovým konglomerátem, řekněme, duší obětí, že část z něj bude stále někde tady.“

Po jejím prohlášení zavládlo ticho. Ginny se cítila jednoznačně nesvá. Stačilo, že stále přetrvávaly jizvy a vzpomínky na Voldemortovu vládu. Opravdu se jí nelíbila představa, že se jeho malé částečky vznášejí ve vzduchu, který dýchá, ve vodě, kterou pije, v jídle, které jí...

Pošuk Moody si odkašlal. „Obecně platí, že duše se po smrti rozptýlí.“

„Ano, obvykle se tak děje,“ souhlasila Hermiona trpělivě, „ale Voldemort není tuctový případ. Přesto jsme se téměř v každém slova smyslu shodli na tom, že je mrtvý.“

Ginny si vyměnila znepokojivý pohled s matkou a pak se tázavě otočily stejně jako lidé na protější straně stolu na Brumbála.

Ředitel se usmál.

„Všechno, co Hermiona řekla, je pravda,“ potvrdil a položil ruce na stůl dlaněmi vzhůru. „Voldemort je skutečně mrtvý.“

„Ale co Harry?“ zeptal se Remus.

Brumbálova tvář vyjadřovala zároveň soucit a smutek, ale rovněž ji naplňovalo množství vzácné naděje. Ginny zamrkala; odkdy dokázala výrazy starého ředitele tak přesně klasifikovat? Bylo to skoro jako prohlížet si katalog masek.

„Můžeme jen čekat a doufat,“ řekl. „Alespoň prozatím je Harry mimo dosah našich sil. Ale věř, Remusi. Harryho schopnosti jsou větší než to, co ty nebo já známe.“ Obrátil pozornost zpět ke zbytku Řádu a znovu se usmál. „Jděte dál, přátelé. Oslavujte.“ Pak se nenápadným pohybem, který Ginny zachytila jen díky tomu, kde seděla, přesunul k Hermioně. „To je vše.“

To je všechno? zamyslela se Ginny. Brumbál sáhl do košíku se sušenkami a jednu si vzal. „Tyhle jsou moc dobré,“ poznamenal a vstal. „Ale troufám si říct, že dort, který jsem měl v Děravém kotli, byl o něco lepší...“

Otočil se a neuspěchanými pohyby došel ke dveřím. Než jimi prošel, zastavil se. „Voldemort je mrtvý,“ prohlásil. „Řád je rozpuštěn.“ A byl pryč.

Ginny mrkala na dveře a nebyla si jistá, co se stalo. Trápil ji pronikavý pocit rozčarování nebo pochybností. Opravdu Brumbál čekal, že se po oznámení, že Harry je pryč a Voldemort není úplně mrtvý, propadnou do zapomnětlivé blaženosti?

„Neříká nám všechno,“ poznamenal Fred tajemným tónem.

„A co je ještě nového?“ ozvala se Tonksová z druhé strany stolu s nucenou rozverností. „O plánu odrazit Avadu Kedavru jsme se dozvěděli až poté, co Harryho unesli.“ Při tom vrhla na Hermionu poněkud obviňující pohled.

Hermiona si podrážděně povzdechla. „Je mi líto, ale přiměl mě odpřísáhnout mlčenlivost. Upřímně řečeno, přála bych si, abych před vámi ostatními nemusela mít tajemství...“

Fred si odfrkl.

Ginny viděla, jak se na Hermionině tváři ve zlomku vteřiny objevila bolest, než ztvrdla v nesmiřitelný výraz Brumbálova podporučíka ve Fénixově řádu. „Jestli jsi tak nespokojený, doporučuji ti soukromou schůzku s profesorem Brumbálem a jeho citronovými bonbony.“ Odmlčela se a pak dodala: „Harry to chápal.“

Náhle se ozval chraplavý hlas: „NE!“ - Ginny nadskočila na sedadle a až pak poznala, že hlas patří Remusovi - „Nevyslovuj jeho jméno. Prosím. Ty ne.“

Hermiona se kousla do spodního rtu a vypadala, jako by chtěla něco říct, buď aby vlkodlaka utěšila, nebo aby se hájila. Ale nakonec se jen otočila a odešla z místnosti.

Těžké ticho naplňující prostor dlouho nikdo nepřerušil. „No,“ ozval se poté Fred a zvedl se ze židle, „jdu k Zelenému drakovi. Přidá se ještě někdo?“

Několik členů se zvedlo, zamumlalo pozdrav na rozloučenou a následovalo Freda ze dveří. Ginny zůstala sedět a dívala se, jak odcházejí. Napadlo ji, že je to možná naposledy, co se všichni členové sešli na jednom místě. Přemýšlela o budoucnosti bez řádových schůzek, bez těch známých tváří sedících kolem jednoho stolu. Místo smutku ji zaplavila silná vlna úlevy. Bojů a tajných schůzek už měla dost. Bylo načase jít dál.

„Pojď, Ginny,“ řekla Molly. Podívala se na hodiny vedle dveří a narovnala si hábit. „Je čas vrátit se domů.“

Ginny vstala, rozhlédla se kolem sebe a vtiskávala si do paměti jednotlivé tváře. Najednou si uvědomila, že nebyli přítomni všichni členové Řádu, že se to nedá nazvat poslední společnou schůzkou; Snape chyběl. Kde byl? Hledal Harryho?

Na půl ucha poslouchala matčino povídání o tom, jak jí zahradní skřítci kradou brambory a jak zvažuje, jestli bude malému Ronovi chutnat mrkvový koláč. Ginny si nějak nedokázala představit Harryho, jak si s chlapcem hraje v Doupěti, jak oslavuje po hospodách, jak dělá něco jiného než to, že se objevuje a mizí bez povšimnutí, velí vojákům a čte hlášení. Byl tak velkou součástí války, a když teď válka skončila...

Najdou ho, pomyslela si rychle. Stály před domem číslo dvanáct na Grimmauldově náměstí a odpolední slunce vrhalo osamělé stíny ošuntělých mudlovských domů a rozložitých stromů. Ulice byla tichá.

 

8. listopadu 2001

Dveře do toho bytu byly stejně zelené jako všechny ostatní, ale zdály se jaksi čistší, hladší a vyleštěnější. Remus se zhluboka nadechl a zaklepal.

Otevřely se o několik okamžiků později. „Remusi!“ zvolala Hermiona.

„Ahoj, Hermiono,“ pozdravil ji Remus s křivým úsměvem.

„Prosím, pojď dál,“ vyzvala ho téměř vzrušeným tónem. Odstoupila a oba automaticky provedli kouzla, aby zkontrolovali totožnost toho druhého.

„Dáš si čaj? Sušenky?“ otázala se, ale zmizela dřív, než stačil odpovědět.

Remus se váhavě přesunul do obývacího pokoje. Nikdy se mu pohodlně nevstupovalo do cizího obytného prostoru; na to měl v sobě příliš mnoho z vlka. Všiml si, že byt je velmi úhledný a čistý. Na stěnách visely obrazy, o nichž si domyslel, že jsou od mudlovských umělců, a na krbové římse stály fotografie, některé mudlovské a jiné kouzelnické.

„Prosím, posaď se,“ vyzvala ho Hermiona a ukázala na jednu z židlí.

Usadil se a sledoval, jak po mudlovsku nalévá čaj a kouzlem přivolává z vedlejší místnosti sušenky. „Tebe ani nikoho jiného jsem neviděla, no, vlastně už týden,“ řekla a podala mu hrnek s čajem. „Setkala jsem se s Ginny, Molly a malým Ronem, ale to je všechno. Jak se mají ostatní?“

Remus se nepříjemně ošil při vzpomínce na večírky, na které byl pozván. Všiml si, že Hermiona se žádného z nich nezúčastnila, a doufal, že to bylo proto, že měla příliš mnoho práce. Koneckonců nedávno nastoupila na místo právního poradce na odboru spravedlnosti. „No, Colin Creevey a Natalie MacDonaldová se zasnoubili a Fred Weasley učí v Bradavicích přeměňování.“

„Ach,“ hlesla Hermiona a pokusila se o úsměv. „No, jsem rozhodně mimo dění. Nikdy by mě nenapadlo, že by Fred mohl být profesorem. Každopádně,“ pokračovala dřív, než Remus stačil cokoli říct, „jak se daří tobě? Přiznám se, že jsem prostě zavalená papírováním.“

Remus se navzdory suchu v puse usmál a řekl si, že by měl otevřít téma, kvůli kterému přišel, ale místo toho se přistihl, jak říká: „Co to znamená právní poradce? Papírování?“

Hermiona se zasmála. „Prostě chtějí, aby za ně věci řešil někdo jiný a rozhodoval, kolik jídla má ve vězení dostat Lucius Malfoy. Je to docela nuda.“

„Ach, Malfoy,“ poznamenal Remus s uvědoměním, že se mu v hrudi formuje osten hořkosti a nenávisti. „Vyvázl s příliš mírným trestem.“

Hermiona pokrčila rameny, ale její odpověď byla výrazně neutrální. „Být zbaven magie a skončit v přísně střeženém vězení s nutností pracovat je pro někoho, kdo nesnáší mudly a narodil se bohatý, velmi těžké. A jiná možnost opravdu není.“

Ano, je, pomyslel si Remus. Někdo by ho mohl zabít. Pomalu.

„Bojovali jsme, abychom ukončili vládu teroru,“ navázala Hermiona, jako by mu četla myšlenky, „a já nedovolím, abychom začali další. Některým obětem druhé války jsme se mohli vyhnout, kdybychom se po první válce chovali... racionálněji.“

Racionálněji? pomyslel si Remus nevěřícně. Je pravda, že někteří - mnozí - si přísné tresty nezasloužili. Ne každý se k Voldemortovi přidal dobrovolně. Ale jiní, jako Lucius Malfoy a Petr Pettigrew, byli prohnilí až do morku kostí.

„Asi to nebyla moc populární volba,“ prohlásil chladně. Denní věštec vydal několik celých čísel plných tirád kouzelníků a čarodějek, kteří požadovali pro bývalé Smrtijedy přísnější trest. Sám uvažoval o tom, že by k nim přispěl, ale rozhodl se, že to neudělá.

„Ne, to nebyla,“ potvrdila Hermiona rázně a pak se s námahou znovu usmála. „Dost už o mně. A co vy, profesore Lupine?“

Remus se usmál. Otevřel ústa a znovu si pomyslel, že zmíní, proč vlastně přišel, ale místo toho zaváhal a řekl: „Nic... opravdu. Ucházel jsem se o práci, ale na nic dobrého jsem zatím nenarazil.“

Hermiona se zamračila. „Vždyť jsi docela známý tím, že jsi bojoval proti Voldemortovi, nikdo by tě už nemohl podezřívat...“

Remus zavrtěl hlavou. „No, ty odmítavé dopisy jsou mnohem zdvořilejší a omluvnější než předtím.“ Ale pořád jsou to odmítnutí, dodal v duchu. Euforie z Voldemortovy smrti byla ještě příliš čerstvá na to, aby cítil hořkost, ale ten první odmítavý dopis, do kterého nevědomky vkládal tolik nadějí, polil studenou vodou všechno štěstí, které mu po Harryho zmizení zbylo.

Harry, pomyslel si. Přišel jsem kvůli Harrymu. Remus se zhluboka nadechl. „Jestli ti to nevadí,“ začal, „rád bych si promluvil o Harrym.“

Hermiona se na něj podívala a pak beze slova přikývla.

„Po schůzi Řádu se mi podařilo promluvit si o něm s Brumbálem,“ spustil Remus. To samo o sobě bylo dost obtížné, protože Brumbál byl zřejmě příliš zaneprázdněn večírky. O to víc to Remuse mrzelo: jak mohl někdo pořádat večírky, když je Harry stále pryč? V Denním věštci se objevovaly zprávy a titulky o tom, že ‘Muž, který porazil Vy-víte-koho’ je neznámo kde, ale působily pozoruhodně spokojeně, jako by to byla součást osudu nebo zkázy Harryho Pottera, že zmizí se svou nemesis.

„Co říkal?“ optala se Hermiona.

Remus polkl. „Řekl mi, kam Harry odešel.“ Podíval se na ni. Přikývla, tvář bez výrazu. „Říkal, že se Harry vrátil v čase.“ Hermiona znovu přikývla, ale stále nic neříkala. „Do času mého mládí.“

„Přesněji do roku devatenáct set sedmdesát sedm,“ doplnila.

„Ano,“ potvrdil Remus a znovu se nadechl. „To byl náš poslední rok v Bradavicích. Brumbál mi řekl, že Harry navštěvoval několik měsíců Bradavice jako student se jménem Jonathan Frost.“

„Znal jsi ho?“ zeptala se Hermiona. Její hlas zněl mírně.

„Ne moc dobře, ale...“ Odmlčel se. Pak spěšně, aniž by věděl proč, vyslovil to, co Brumbálovi řekl jen napůl: „Byli jsme hrozní. Hlavně Sirius, ale James ho hodně neměl rád. Já jsem to jen hrál, jen jsem nechal všechno plynout a neudělal jsem nic, abych tomu zabránil.“

Hermiona se zatvářila zmateně. „Jsem si jistá, že jsi nebyl tak špatný a že jsi neměl tušení...“ Odmlčela se. „Ale - promiň, že se ptám - proč? Myslela bych si, že nebyl -“ Ve tváři jí svitlo uvědomění. „Byl zařazený do Zmijozelu, že ano?“

Remus přikývl.

„Aha. No,“ hlesla Hermiona tak chlácholivě, jak jen dokázala, „nemohl jsi tušit, kdo bude, a Harry není - merlinvíjak přístupný. Jsem si jistá, že jsi nebyl tak špatný, jak si myslíš.“

„Ale pro Harryho muselo být nesnesitelné, že se k němu jeho vlastní kmotr chová tak špatně. Vůbec nepřeháním, když řeknu, že se Sirius choval jako pitomec.“

„Byli jste mladí; Harry to pochopí.“

„Byl Harry - na kluky?“

Hermiona zamrkala: „Cože?“

„Je Harry na kluky?“

„Na kluky?“

„Jako jestli je homosexuál.“

„Jasně, pochopila jsem, jak jsi to myslel,“ odtušila Hermiona pomalu, zamyšleně. „Abych byla upřímná, nevím. Nikdo z nás neměl v posledních letech na vztahy čas a Harry byl vždycky opatrný, aby někoho neohrozil...“ Upírala na Remuse pohled a on téměř viděl, jak se jí v mozku roztáčejí kolečka. „Tehdy v minulosti byl s někým zapletený, že ano? Byl to... kdo to byl?“

„Tehdy jsem si nebyl jistý, ale teď je to jasné,“ řekl Remus. „Severus Snape.“

„Snape!“ zvolala Hermiona. „Snape? Ale...“ Rychle zamrkala. Remusovi se zdálo, že náhle dospěla k velkému poznání. „Severus Snape,“ zopakovala tiše. „To... myslím, že to dává smysl...“ Remus trochu s nelibostí dumal, co ví; proč Brumbál vždycky tolik spoléhal jen na Hermionu, i když šlo o Harryho?

„Ty jsi to nevěděla?“ zeptal se. „Takže tohle ti Brumbál neřekl?“

„Ne, tuhle část ne,“ zamumlala se stále zaujatým výrazem.

Remus chvíli počkal a pak s přiznanou netrpělivostí v hlase řekl: „No? Jak to myslíš, že to teď dává smysl? Co dalšího ti Brumbál řekl?“

Hermioně se na tváři mihl výraz, který mohl vyjadřovat omluvu (Remus to nedokázal říct s jistotou, trvalo to příliš krátce). Pak řekla: „Ne o moc víc, ale některé věci jsem si zvládla domyslet. A s tím, co jsi mi řekl, to do sebe lépe zapadá.“ Zamračila se, jako by shromažďovala myšlenky.

„Tak co ti řekl?“ zeptal se zdvořile Remus, protože se zpožděním uznal, že jeho rozčilený výbuch byl neopodstatněný.

Hermiona se zhluboka nadechla. „Řekl, že protože Voldemortova duše byla příliš silná, než aby byla po jeho fyzické smrti zničena, spojila se s Harryho duší, což způsobilo poruchu, která Harryho vrhla zpět v čase. Shodou okolností přistál v roce, kdy jste ty, Severus, Sirius a Harryho rodiče chodili do sedmého ročníku Bradavic, a Brumbál ho nechal předstírat, že je stejně starým studentem se jménem Jonathan Frost. Odešel ještě před skončením roku a Brumbál nemá tušení, kde je.“ Hermiona se odmlčela. „Ale to všechno už přece víš, ne?“ 

Remus přikývl. „To je všechno, co mi Brumbál pověděl.“ Takže ředitel nepověděl Hermioně o nic víc než mně, pomyslel si a znovu se cítil provinile. Byl stejný jako ostatní - rychle ji obvinil, že se dělí o tajemství s Brumbálem a před ostatními je tají. Chladným, racionálním způsobem chápal proč: potřebovali někoho vinit, a protože Brumbál byl nenapadnutelný, Hermiona se stala obětním beránkem. Ona to ví, pomyslel si nešťastně a přál si, aby to mohl změnit. Ale teď už to mohl změnit jen Brumbál. Jen Brumbál měl tu schopnost a on...

V mysli měl vyrytý obraz ředitele, stojícího před zamrzlým oknem, jak odpovídá na Remusovy úsečně položené otázky a dívá se ven na sněhovou nadílku. Hlas měl tichý, snad smutný, snad lítostivý. Remus pocítil jisté znepokojení. I když v hlavě i v srdci věděl, že Brumbál je starý muž, kterého tíží mnohá břemena, nepamatoval si, že by ho kdy viděl vypadat tak ztraceně a průhledně, téměř jako duch z tenkého bílého papíru.

„To, že Harryho duše splynula s Voldemortovou duší, vysvětluje spoustu věcí,“ pokračovala Hermiona. „Za prvé to lépe vysvětluje, proč Severusův lektvar nedokázal přesvědčivě určit, jestli je Harry naživu, nebo ne. Osoba, kterou považujeme za Harryho, už není Harry. Vysvětluje to také, proč stejný lektvar, aplikovaný na Voldemorta, přinesl mírně pozitivní výsledek.“

„Takže,“ nadhodil Remus trochu váhavě, „i když to znamená, že Harry, kterého známe, se... změnil tak, že není magicky rozpoznatelný, pořád to znamená, že je stále naživu, viď?“

„Ano,“ přikývla Hermiona. Remus však zachytil náznak nejistoty.

„Nezní to moc přesvědčeně.“

„Ach,“ vzdychla Hermiona, mírně zrudla a sklopila zrak, čímž Remusovi připomněla školačku, kterou přistihli s jejími dvěma kamarády při lumpárnách, „jde jen o to, že lektvar, který Severus použil, není... ehm... dobře zdokumentovaný.“

„Ale funguje, ne?“ zeptal se. „Protože ukázal, že Harry je pořád naživu.“

„Zdá se, že ano,“ řekla Hermiona.

Zdá se, že ano, zopakoval v duchu Remus s návalem frustrace. Pořád tomu nevěří, nemyslí si, že je to pravda. „Zdá se? Jen to tak vypadá...?“ Odmlčel se, frustrace, kterou cítil, ho dusila jako pevně smotané klubko nevyplakaných slz, žhnoucí a vyjící úzkostí vyhladovělého vlka. „Je naživu - nebo ne?“

„Je, Remusi!“ vykřikla. Pak její hlas zjemněl. „Věř tomu. Je stále naživu. Jenže se strašně změnil. S Voldemortovou duší v sobě a dvacetiletým rozdílem to musí být - velmi významná změna. Proto ta kouzla moc dobře nefungují. To je ten důvod.“

Remus cítil, jak se Hermionin hlas jemně dotýká hněvu a vzteku, který v něm burácel. Uvědomoval si, že k němu mluví téměř jako k dítěti, že svůj hlas ladí do měkkosti ujištění, že jeho obavy uklidňuje soucitem ve svých očích. Jsem starý člověk, pomyslel si Remus a cítil se zatrpklý a chladný, ale ten dojem zmizel poté, co znovu vzhlédl a uviděl, jak si Hermiona v hlubokém zamyšlení kouše spodní ret.

„Tak proč se ještě nevrátil, když je pořád naživu?“

„Nevím,“ řekla, lehce zavrtěla hlavou a podívala se kamsi nad něj. „Harry by si nedovolil objevit, dokud je tu jeho mladší já - to se nikdy nestalo a on se musí řídit zákony času. Ale teď...“

„Možná už nás nechce vidět.“

„Kdyby nás už nechtěl vidět, nebylo by to kvůli tobě a Siriusovi,“ prohlásila. Remus jí věnoval unavený, ale vděčný pohled. Věřte Hermioně, že je ostrá jako břitva.

„Ale proč se nevrátíl? Kdyby nebylo mého - našeho chování k němu, Siriusova, Jamesova a mého, pak nemá důvod zůstávat stranou. On  - necítil k nám nenávist, než se vrátil v čase. A“ - nějak bylo těžké si to připustit - „je tu Snape.“

„Ano,“ souhlasila Hermiona tiše. „Je tu Snape.“

Remus náhle zaznamenal, jak se mu v srdci usadil smutek. Proklínám tě, Severusi, pomyslel si. Celé ty roky jsem Harryho miloval jako vlastního syna, dohlížel na něj, dělal si o něj starosti, bojoval za něj. Přesto mě Harry nikdy neviděl jinak než jako profesora Lupina. Nikdy jsem se k němu nedokázal přiblížit. Ale tebe... Miloval tě víc než cokoli jiného na světě. Miloval tě. V srdci mu rozkvetla zuřivá nenávist, která mu s nesnesitelnou bolestí propalovala duši. Nenávidím tě, Severusi, pomyslel si Remus a s vlčím vztekem si přál proříznout to bledé hrdlo a zabořit čelisti do tenké hrudi. Ale z hlubin paměti se mu vynořovaly obrazy, malé útržky, které tehdy neznamenaly nic a teď znamenaly všechno - krátký dotek, viděný z druhé strany Velké síně; chvilkový úsměv, který se zdál stejně přirozený jako dýchání; dvě hlavy skloněné k sobě v tichém šepotu; strašidelný zármutek v těch tmavých očích...

Načež Remus ucítil, jak jeho nenávist odplouvá, protože Severus Harryho také miloval. Stále tu byla žárlivost, nejasná a teskná jako mraky, které se neochotně loučí s měsícem. Ale na nenávist byl příliš unavený a smutný.

„Určitě se vrátí,“ řekla Hermiona s nadějí v hlase.

„Ano,“ kývl Remus, usmál se křivým úsměvem a vstal.

„Už odcházíš?“ zeptala se Hermiona a Remus pocítil příval lítosti nad smutkem v jejím hlase. Rozhodl se tedy, že ji bude navštěvovat častěji; nezasloužila si nelibost Řádu.

„Rád bych si to v klidu promyslel,“ řekl. Znovu se pokusil o úsměv, tentokrát uklidňující. „Doufám, že ti nebude vadit, když se občas zastavím na čaj,“ dodal váhavě.

„Jistěže ne,“ usmála se Hermiona, ale Remus měl pocit, že jí v očích zůstal melancholický výraz. „Harry se určitě vrátí,“ zopakovala tiše, když otvírala dveře.

Remus souhlasně přikývl. „Ano,“ potvrdil a dveře se za ním zavřely. Na okamžik zapomněl, kudy má jít. Zjistil, že zírá do chodby se zelenými dveřmi, které se v tlumeném světle zářivek bledě lesknou. Najednou měl dojem, že se dívá do nekonečného zrcadla, a jediné, co vidí, jsou ošuntělé sny a touhy smíšené s polozapomenutými vzpomínkami starého muže.

Otřásl se a udělal několik kroků vpřed, pak se zastavil, otočil se a vydal se chodbou pryč.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Irena - 03.06. 2023
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Edit - 03.06. 2023
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: anizne - 03.06. 2023
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Re: Epilog - část 1/4 (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 03.06. 2023
|
Tato povídka má hodně propracovaná kouzla a vůbec svět. To se mi líbí. A vůbec se neodvažuju odhadovat, kde Harry je. A jaký je. Brumbál je pořád stejný tajnůstkář. Hermiona si sice mohla hodně věcí domyslet, ale stejně neví to hlavní, kde je Harry. A Remus (ta drobnost o nelibosti cizích obytných prostor mě nadchla) taky trpí. A žárlí.
Kromě otázky, kde je Harry, mě teď zajímá, kde je Severus? Jsem hodně zvědavá na pokračování.
Díky, Jacomo.
Re: Epilog - část 1/4 (Hodnotenie: 1)
Od: Jacomo - 06.06. 2023
| |
Kouzla i svět jsou opravdu moc pěkně promyšlené, jen mě trochu mrzí, že není o trochu líp propracované i vypointování první části. Některé věci se tedy z epilogu nedozvíme. Ale naštěstí přijde ještě pokračování, které je o hodně lepší. Už se moc těším, až ho začnu překládat.
Remus tu nevychází zrovna charakterově nejlíp, ale co se dá dělat, vždycky to někdo "odnese". Kde je Severus, se ukáže hned v příští části.
Veliké díky za přízeň, Lupinko.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: nika12 - 03.06. 2023
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Re: Epilog - část 1/4 (Hodnotenie: 1)
Od: kakostka - 03.06. 2023
|
Ty jooo, Mione vi urcite vic, Rona je mi lito... Ale tahle povidka je od zacatku nemilosrdna... Remus je kapku na prws hubu, takovej dospelej, ze? Harry je jeste v minulosti? A buh vi, co z nej bude a Severus je velka neznama... Brumbal.si vede svou intrikanskou, jak jinak. Jacomo, jsem zvedava, co na nas jeste chystas.
Re: Epilog - část 1/4 (Hodnotenie: 1)
Od: Jacomo - 06.06. 2023
| |
Hermiona něco málo navíc ví, ale hlavně si hodně domyslí. Není nadarmo nejchytřejší čarodějka své generace. A její bystrost bude víc než potřebná...
Co je s Harrym, je otázka, ale mnohem důležitější je, co je a bude se Severusem. Už ví, kdo to byl Jonathan? A co s ním udělá, až to zjistí?
Zkrátka je tu ještě spousta otázek a ne na všechny nám odpoví epilog. Naštěstí bude ještě pokračování.
Díky moc za komentář, kakostko.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: scully - 03.06. 2023
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Denisa - 03.06. 2023
| |
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Re: Epilog - část 1/4 (Hodnotenie: 1)
Od: denice - 04.06. 2023
|
Tak se něco vysvětlilo, ale myslím, že starý manipulátor má pořád ještě pár informací, o které se nepodělí.
-„Albusi, myslím, že čas na tajemství už skončil,“ ozvala se Molly Weasleyová. Ginny se na matku překvapeně podívala. „Tahle válka trvá už pět let. Jsem si jistá, že jsi uchovával různá tajemství mnohem déle, ale vzhledem k válce to bylo nutné. Teď už ale skončila - nebo to alespoň říkáš. Jestli je to opravdu tak, pak už není třeba nic tajit.“ - Molly, dostat z Brumbála jeho tutlaná tajemství by chtělo pořádný krumpáč, rozumná slova nezaberou...
Katalog masek, to se mi líbilo. Další člověk, který ho prokoukl :-)
Remuse Lupina tady asi opravdu nemám ráda. Prý roky dohlížel na Harryho, no jo...
Díky.
Re: Epilog - část 1/4 (Hodnotenie: 1)
Od: Jacomo - 06.06. 2023
| |
Albus je kapitola sama o sobě. Ještě se od něj v průběhu epilogu něco dozvíme, otázka ovšem je, bude-li to k něčemu dobré. A máš pravdu, rozumná slova nezaberou...
Remus se vnímá jako outsider, tak jím je. Neměl by se litovat a radši konat. Ale to je celý on - nic nedělal před dvaceti lety, nic nedělá ani teď. A pak si stěžuje.
Díky moc za komentář, Denice.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: luisakralickova - 04.06. 2023
| |
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Re: Epilog - část 1/4 (Hodnotenie: 1)
Od: Yuki - 05.06. 2023
| |
No páni... takový skok do "současnosti", kdy je po válce, Voldy pryč a Harry ztracený kdesi. Kdepak máme Severuse?
Lektvary a kouzla, s nimiž se tady setkáváme jsou neskutečná a dokonale propracovaná. Remusovy pocity, i ty drobnosti při vstupu do obydlí někoho jiného, a jeho, vážně se to dá nazvat žárlivostí(?) nelibost při vzpomínce na poslední ročník v Bradavicích...
Opravdu, opravdu mě zajímá, kde nakonec skončíme.
Velice děkuji, Jacomo :)
Re: Epilog - část 1/4 (Hodnotenie: 1)
Od: Jacomo - 06.06. 2023
| |
V minulosti se už všechno podstatné událo, vracíme se tedy na samý začátek povídky, do času, kdy Harry porazil Voldemorta a zmizel. A minulost se chystá spojit se současností, otázkou ovšem je, jakou stvoří budoucnost.
Remus se možná snaží, ale stejně jako v době svého mládí málo. Jen postává v pozadí a konají jiní. Například Hermiona. Naštěstí.
Tato povídka má poněkud otevřený konec, ale už dlouho avizuju, že přijde pokračování a v něm je na co se těšit.
Díky za komentář, Yuki.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: anonymka9 - 06.06. 2023
| |
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Sofia99 - 07.06. 2023
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Re: Epilog - část 1/4 (Hodnotenie: 1)
Od: sisi - 03.07. 2023
|
Omlouvám se, tuhle povídku dočítám z posledních sil, je hrozně náročná na vnímání a spojování věcí. Ráda bych věděla, kdy a kam se Harry vrátí, jestli najde Severuse a svůj prsten.
Děkuji za překlad, moc si vážím té práce, kterou způsobil.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Aeidaill - 14.07. 2023
| |
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: avisavis - 23.07. 2023
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lea16 - 10.09. 2023
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Libbi - 29.12. 2023
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Prehľad článkov k tejto téme:

Dius Corvus: ( Jacomo )08.07. 2023Epilog - část 4/4 (závěr)
Dius Corvus: ( Jacomo )01.07. 2023Epilog - část 3/4
Dius Corvus: ( Jacomo )10.06. 2023Epilog - část 2/4
Dius Corvus: ( Jacomo )03.06. 2023Epilog - část 1/4
Dius Corvus: ( Jacomo )27.05. 202319. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.04. 202319. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )25.03. 202318. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )11.03. 202317. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.03. 202317. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.02. 202316. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.02. 202316. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )11.02. 202315. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.02. 202315. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.01. 202314. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.01. 202314. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )14.01. 202313. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )07.01. 202313. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )24.11. 202212. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )01.11. 202212. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )25.10. 202211. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )18.10. 202211. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )11.10. 202210. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )20.09. 202210. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )13.09. 20229. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )30.08. 20229. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )19.07. 20228. kapitola - část 3/3
Dius Corvus: ( Jacomo )12.07. 20228. kapitola - část 2/3
Dius Corvus: ( Jacomo )05.07. 20228. kapitola - část 1/3
Dius Corvus: ( Jacomo )28.06. 20227. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.06. 20227. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )14.06. 20226. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )07.06. 20226. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )27.11. 20215. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )02.10. 20215. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.08. 20214. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.08. 20214. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )06.02. 20213. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )21.04. 20182. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )17.02. 20181. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )20.01. 2018Prolog
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo )22.07. 2017Našlapuj zlehka - úvod