Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 22. Jak plují oblaka

Narcisa tančila a točila se v dešti krve, smála se a posmívala se svému manželovi. Bledá v nastupující temnotě se míhala v Hermionině slábnoucím zraku jako bludička. Bolest se drápala jejím třesoucím se tělem stále blíž k bezvědomí, ale s každým záchvěvem jí hrot agónie škubl zpátky do příšernosti jejího posledního příbytku. Přilnula ke tmě. Její úkryt ji uchránil od povšimnutí, její ticho tlumilo úpění, které nedokázala potlačit. Tma byla bezpečí – a byl to Severus. Věděla, že je stále tam, chmurně se drží života a jí, stejně jako se ona držela jeho. Věděla, že jakmile její magie vyprchá, bude svůj poslední dech sdílet s ním. Nezradí ho svým odchodem – dokud z ní něco zbyde.

Zavřela oči, stáhla se do tmy a ucítila neznámý dotek.

Dítě.

Surieli?

Mé dítě.

Je mi to tak líto, Surieli.

Tiše, dítě. Ještě není po všem.

Ano, je. Nemůžu s ní bojovat. Nemůžu zachránit nikoho z nás. Všichni umíráme. Podívej se na nás – všichni tu vykrvácíme, zatímco si tu ona poletuje a hraje si.

Uklidni se. Krev je život.

Hermiona se zachvěla. Suriel už nic neřekl, ale ona vycítila, že čeká. Krev je život? Bolest ho musí dohánět k šílenství. Všechna ta ukradená andělská krev vedla jen k agónii, smrti a zkáze. Narcisa Blacková tančila a chichotala se, když se kochala tím, že bere život těmi nejkrvavějšími způsoby, jaké si dokázala představit… Ale…

Otevřela oči a uviděla, že ji Suriel pozoruje zlatým okem, které nebylo oteklé. Za cenu hlubších ran od fosforeskujících trnů, které ho poutaly, se odlepil od schodiště a vklouzl do stínů. Stíny, které se, jak si všimla, prohloubily a rozšířily, aby ho přivítaly. Otočila hlavu a zpod Severusových řas se zaleskl temný pohled. Jestli oni ještě neskončili, tak ona také ne.

Hermiona sevřela čelist tak silně, až si obrousila sklovinu ze zubů, a po loktech se centimetr po centimetru vlekla k čekajícímu andělovi. Roztříštěné kosti v noze skřípaly a nutily ji vykřiknout, ale ona odmítala dát bolesti průchod a drápala se dál. Děkovala tomu, kdo Malfoyovi vybral mramor místo koberce, čímž jí usnadnil postup. To, že byla všude krev, jí jen pomáhalo. Někde nahoře Lucius zasténal.

Zbývala jí ještě vzdálenost paže.

Půl délky paže.

Suriel jí věnoval ten nejněžnější úsměv.

Vedeš si dobře, mé dítě.

Takhle to Severusovi připadalo, když měl v hlavě anděla? Ten ohromující pocit lásky a přijetí a… hrdosti? Srdce se jí rozbušilo a ona se naklonila do polosedu k Surielovu rameni.

Krev je život.

Co nejjemněji, jak jen to s třesoucíma se rukama dokázala, mu roztáhla rty a otevřela jeho ubohá pohmožděná ústa. Jeden z jeho dlouhých špičáků byl zlomený, ale druhý byl neporušený, stále ostrý jako jehla. Stačilo jedno rychlé bodnutí a její prst získal čerstvou ránu, z níž jí vytryskla krev. Bude to stačit? Otočila ruku a nechala karmínovou kapku dopadnout na andělův jazyk.

„Do třetice všeho dobrého,“ zašeptala. „Doufám.“

Ale Surielovo oko se zavřelo a on se úplně uklidnil. Přišla pozdě.

Hermiona sklouzla zpátky na podlahu a slzy jí teď volně tekly. Už neměla sílu vrátit se k Severusovi.

Něco zašustilo. Nevšímala si toho. Ať si Narcisa dělá, co chce – Hermionina síla byla pryč, její poslední zdroje se vlily do krve, kterou dala Surielovi. Co dobrého to přineslo, pomyslela si hořce. A přesto… Po tváři jí přelétl dlouhý vzdech, který jí do nosu vnesl neznámou vůni a na jazyk teplou, kořeněnou sladkost. Oči se jí zachvěly a ona otočila hlavu.

Zlomený anděl se měnil. Jeho rány se zacelovaly a modřiny mizely pod leskem jeho kůže; svaly se mu vyplňovaly a zpevňovaly a tvář získávala zpět svou nadpozemskou krásu, zatímco se mu křídla, roztažená do obou stran, hojila a obnovovala, tmavé barvy dodávaly černému peří zdravý lesk. Toto bylo víc než regenerace, které byla svědkem v útrobách ministerstva – tohle byla metamorfóza. Jestli jí předtím připadal velkolepý, bylo to jen jako dětská čmáranice ve srovnání se Sixtinskou kaplí. Narcisina pouta z něj spadla jako prach a on ohnul prsty. Z nich mu vyrostly černé drápy, šarlatové vlasy měl ověšené obsidiánovými úlomky.

S nekonečnou pečlivostí kolem sebe stáhl stíny hlouběji a zvedl se, aby poklekl nad Hermionou, zlaté oči zalité láskou. Sklonil se, položil jí ruce po obou stranách hlavy a přibližoval se stále blíž, až křídla tvořila baldachýn noci a jeho rty se dotkly jejích úst. Pod kmitnutím jeho jazyka roztáhla rty, zmatená a omámená, příliš slabá na to, aby ho odstrčila od svého zničeného těla, příliš slabá na to, aby se k němu přitiskla a přitáhla si ho blíž.

A tak ti oplácím tvůj dar, mé dítě.

Celé její tělo se chvělo v extázi, když andělský dech naplnil každé vlákno její bytosti, a když se vzdálil s tím zvláštním, rošťáckým úsměvem, který si pro ni uchovával na rtech, uvědomila si, že je plně uzdravená – víc než uzdravená. Byla silnější než předtím.

Jak dlouho to trvalo? Hermiona si připadala nějak mimo čas, ale další Luciusův výkřik ji vrátil zpět. Zdálo se, že Narcisa si zatím ničeho nevšimla, ale…

„Severusi?“

Suriel jí olízl slzy z tváře a spokojeně zavřel oči. Uzdravím ho. Zaměstnej tu démonku.

„S potěšením.“ Vykroutila se z andělova objetí a vstoupila do úzkého kruhu světla, kde visel Lucius a krvácel na smějící se postavu své ženy.

„Narciso Blacková,“ pronesla Hermiona a její hlas ztvrdl.

Narcisa přestala tančit, náhle vyvedená z rovnováhy. „Jak?“ zalapala po dechu a její modré oči byly v krví potřísněné tváři groteskní. Prudce se však vzpamatovala. „To je jedno. Už jsem se s tebou jednou vypořádala. Dokážu si s tebou poradit znovu, mudlovská šmejdko.“

Hermiona v mžiku odvrátila kletbu a vykročila vpřed. Narcisa to zkusila znovu a znovu, ale dveře toho těžko přístupného místa v Hermionině magii, místa, které by dokázalo rozbít roj mozkomorů na jeden zátah, ty dveře byly dokořán. Nic z toho, co na ni druhá žena vrhla, se k ní nemohlo přiblížit. Hermiona udělala další krok.

Narcisa klopýtla dozadu, ustupovala po schodech a metala zákeřná kouzla.

„Zůstaň, kde jsi,“ přikázal jiný, hlubší hlas a ze stínu vykročil Severus.

Hermiona cítila, jak jí v srdci rozkvétá teplo, ale dál upírala oči na Narcisu, která se teď marně snažila pohnout z místa, kde byla zřejmě přikovaná k zemi.

„Pusť mě!“ vyjekla. „Pusť mě! Za tohle zaplatíš! Ty špíno! Jak se opovažuješ mě zadržovat! Nemůžeš mě zadržet!“ Její nadávky se dál neúčinně sypaly na všechny strany. „Pusť mě!“ Její oči se zúžily a náhle ukázala na Luciuse. „Pusť mě, nebo zemře!“

„Ne.“

Ačkoli Suriel mluvil tiše, kvůli rezonanci jeho hlasu si Narcisa musela přikrýt uši. I on vykročil vpřed. Hermiona znovu obdivovala jeho nepředstavitelnou, děsivou krásu. Tyčil se nad nimi a sálala z něj hluboká záře, díky níž se cítila živější, než by si kdy mohla představit. Když roztáhl mohutná křídla, v jeho peří se mihotaly jiskry. Narcisa se zachvěla.

„Už nikomu neublížíš.“

Vytrhl Luciuse ze vzduchu, jako by nic nevážil, a kolébal ho jako dítě. Ještě jednou mu přiložil pořezané zápěstí k ústům a pak ho opatrně položil vedle Draca.

Hermiona s odporem sledovala, jak Narcisin pohled ulpěl na andělově krvi.

„Už nebudeš mít žádnou krev,“ prohlásil anděl.

„Vezmu si ji,“ odplivla si Narcisa a snažila se na něj dosáhnout. „Krev je život!“

Surielova tvář se zkřivila hněvem. „A přesto páchneš smrtí, navzdory všemu, co sis vzala.“

„Ale já mám tvou moc, anděli. Dal jsi mi všechnu svou moc, ty i tví druhové, po staletí jsi živil mou rodinu, zatímco jsme získávali čistotu.“ Zachichotala se. „Sloužil jsi nám po věky a budeš mi sloužit i nadále!“

„Tu moc jsi ukradla. A kvůli čemu? To je ta čistota?“ Gestem ukázal směrem k Dracovi. „Zkaženost a trýzeň – to jsi způsobila ty.“

„Není čistý,“ oponovala a vrhla na Luciuse jedovatý pohled. „Já jsem…“

„Už ne,“ přerušil ji. V levé ruce se mu objevil ošklivý černý bič s ohnivými třásněmi. Narcisa zakňourala, ale olízla si rty. „Za každý život zaplatíš. Za každého člověka, každého skřítka a každého z mého rodu, kterého jsi zničila – zaplatíš.“ Prošel mezi Severusem a Hermionou, zvedl bič a zasvištěl jím vzduchem. Jeden každý hořící bod zmizel v čarodějčině těle a ona vykřikla vztekem a rozhořčením. Znovu zvedl ruku, ale k jeho boku přispěchala Hermiona.

„Už ne,“ žadonila. „Prosím, Surieli, nepůsob další utrpení. Nesnižuj se na její úroveň.“

Se stále zdviženým bičem na ni upřel planoucí oči, ale ona pod jeho zlostným pohledem statečně stála, dokud bič s těžkým zaduněním neupustil. Kutálel se po schodech dolů a spočinul v tratolišti krve, která se pod ním nahromadila. Surielova tvář se pomalu vyjasnila a on jí jemně přiložil ruku k obličeji, přičemž se jeho drápy stáhly.

Tvé srdce je laskavé, mé dítě, zašeptal jí v duchu.

Zvedl druhou ruku a ona spatřila zakřivený zlatý meč, který předtím držel v bitvě.

„Krev je život,“ řekl Narcise něžně. Přistoupil k ní blíž a přiložil jí špičku čepele k hrudi. Nevěnovala mu pozornost a zuby nehty se snažila dostat blíž k jeho tělu. „A krví musíš vše vykoupit.“

Jediným plynulým pohybem jí čepel hladce vklouzla do těla a prošla skrz. Na okamžik se zatvářila překvapeně. Pak padla dozadu a dolů, ale její tělo se nedotklo podlahy. Stejně rychle jako mrknutí oka se rozplynula v šedé mlze a zmizela.

Hermiona zamrkala a zavrtěla hlavou. Narcisa Blacková už nebyla součástí světa. Hromadící se stíny zmizely a rozbitými okny se do zničené haly rozlévalo bledé světlo. Bylo po všem – nebo skoro po všem. Zbývalo postarat se ještě o jeden život. Natáhla ruku k Severusovi, který jí vyšel vstříc na půl cesty, a společně sešli po schodech k Luciusovi. Stále napůl omámený klečel u Dracova boku a tiše naříkal nad troskami svého jediného dítěte. Posadili se, aby s ním bděli.

Na Dracovu propadlou tvář padl stín, když se k nim připojil Suriel s mečem stále v ruce. Hermiona vzhlédla.

„Omlouvám se, Surieli, za všechno, co jsme my, lidé, udělali tobě a tvému druhu, za všechno, o co jsi přišel naší rukou.“

Nevšímal si jí, místo toho pozorně sledoval Draca. Hermionu překvapilo, když se Dracův pomalý, sípavý dech o kousek prohloubil a jeho víčka se zvedla. Skrz řasy se rozlilo stříbrné světlo a on se usmál.

„Můj bratře,“ vydechl Suriel.

Hermiona se zadívala z jednoho na druhého a pak na Severuse. Vyskočila na nohy a vzrušeně zamávala rukama.

„Panebože!“ vykřikla. „Merline! Proč jsme to neviděli dřív?“ Vrhla se Surielovi kolem pasu a smála se, když ji vyhoupl do vzduchu. „Krev opravdu je život!“

ooOOoo

Severus nechápal, proč se tak bezbožně raduje ze smrti Draca Malfoye, ani o čem to mluví.

„Severusi! Jen se podívej!“

Ukazovala na Draca, ale jeho zaujaly dychtivé tváře, které ho pobízely, aby si to dal dohromady. Střípky do sebe s rachotem zapadly a i on se začal unaveně smát.

„Luciusi,“ pobídl ho. „Podívej se na ně. Prosím – jen na chvíli.“

Lucius neochotně poslechl.

„Vidíš to, viď?“

Lucius pokrčil rameny. „Je to k ničemu.“

„Ale není, opravdu není.“ Zavrtěl hlavou nad tím, jak byl hloupý. „Mé dítě! Celou tu dobu nás nazýváš ‚lidskými syny‘, a přitom jediná ona je ‚mé dítě‘ – ona je opravdu tvoje dítě, že? To jsou všechny mudlorozené děti!“ Znovu se otřásl smíchy. „Jsi jeho věrná podoba, Hermiono, a nikdo z nás to neviděl.“

Vykroutila se z andělova sevření a šla k Luciusovi.

„Takhle se do lidí dostala magie, Luciusi. Taková byla Agáta Blacková – andělské dítě. Ale byla také psychicky labilní, chudák ženská, a svou posedlost předala svým dědicům. Chtěli, aby jejich magie byla naprosto čistá, jako magie andělská. Nechápala, že magie se musí smísit se smrtelníky, aby vůbec mohla být součástí lidství, a v průběhu generací Blackové ze své rodiny lidskost vyvrhli. Narcisa to jen posunula dál tím, že Draca otrávila andělskou krví.“

„K čemu je to všechno dobré, když mi to jenom řekne, jak byl můj syn zničen?“ vykřikl Lucius a po tvářích mu stékaly slzy.

„Ale také nám to říká, jak ho lze zachránit,“ vysvětlil Severus jemně. „A právě tvoje krev to umožňuje, Luciusi. Bez tvé ‚mudlovské šmejdky‘ prababičky by Draco nikdy neměl sílu dostat se do bodu, kdy by mohl být uvolněn.“

„Uvolněn?“ Lucius se přitiskl k Dracovým křehkým prstům.

„Uvolněn,“ zasyčel Draco.

„To chceš, Draco?“ zeptala se Hermiona tiše.

„Ano.“

„Krev…“

„To už jsme pochopili, Surieli,“ prohodila trochu jízlivě.

Severus si odfrkl a zasmál se. Měl pocit, že by vynadala samotnému bohu, kdyby ji dostatečně podráždil.

Hledala mezi sutinami svou hůlku, a když ji konečně našla, vyčarovala – z nějakého důvodu – dlouhý trn, který podala Luciusovi. „Dejte mu svou krev.“

Lucius se píchl do prstu a nechal kapku dopadnout do Dracových úst. Severus ho následoval a pak podal trn Hermioně.

„Čistokrevná, polokrevná a mudlorozená,“ zašeptala a dala Dracovi poslední kapku. „Je tam všechno. Všichni z čarodějnického rodu. Teď už můžeš jít. Už se nemusíš trápit.“

Vrátila se k Surielovi a vzala ho za ruku. Z nějakého důvodu její radost vyprchala. Pak si Severus všiml, že andělovo tělo začíná průsvitnět. Vzpomněl si, co Suriel říkal o tom, že není schopen udržet si tělesnou podobu dlouho bez bolesti, a snažil se radovat z jeho osvobození, ale pocit ztráty, který v něm už narůstal, byl příliš silný.

Draco se roztřeseně nadechl a vydechl. Naposledy. Jeho tělo dlouhou chvíli leželo bez hnutí a pak, zrovna když Severus přemýšlel, jestli už opravdu nepřišli pozdě, se chlapec pohnul.

Přetočil se na bok, směrem k otci, a po boji se mu podařilo dostat pod sebe ruce a kolena. Obrovské zakřivení páteře mu bránilo vstát, a tak mu Lucius se Severusem pomohli dostat jeho neskutečně lehké tělo na nohy – jak jen to šlo.

„Ustupte,“ zašeptal. „Tohle bude… hlučné.“

Lucius se ani nepohnul, a tak Severus s pohledem upřeným na Surielovu značně rozrostlou postavu popadl jeho paži a včas jej škubnutím dostal z cesty. Detonace provázející Dracovo vzpřímení je srazila na záda. Jasné světlo je dočasně oslepilo, takže teprve když Severus párkrát zamrkal, mohl ocenit pravdivost Hermioniny sardonické poznámky.

„Páni, Malfoyi, to není špatné. Trochu okázalé, ale vůbec ne špatné.“

Ačkoli Dracovy rysy zůstaly jeho vlastní, jemné a povýšené, z mladíka, kterým býval, zbylo jen velmi málo. Byl dvakrát vyšší než jeho otec, štíhlý, ale dobře osvalený, oči mu stříbrně zářily a jeho pleť byla neposkvrněnou černí leštěného gagátu. Jeho křídla, když si načechral peří a usadil je na zádech, se třpytila všemi bledými barvami opálu. Jeho vlasy…

„Vidím, že vlasy sis nechal,“ poznamenal Severus.

Draco si rukama prohrábl dlouhé bělostné kadeře. „Některé věci se nedají vylepšit,“ odpověděl hlasem jako tekutý med. Usmál se a ukázal tesáky ostré jako Surielovy, ale jeho úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Neplač, otče,“ zašeptal a klesl před Luciusem na kolena. „Jak vidíš, je mi dobře. Tati, prosím tě, neplač! Musím jít. Prosím, neplač!“ Už se zdál méně hmotný.

Ale Lucius byl k neutěšení. Draco ho sebral do náruče a zoufale se podíval na Suriela, který jen zakroutil hlavou a zvedl šarlatové obočí.

Kdyby Severus někdy, než začaly tyto výjimečné dny, nad tím přemýšlel, asi by nikdy nečekal, že se v andělském slovníku objeví: „Jo, jasně.“

„Koláčku!“ zavolal Draco.

S praskotem se objevil třesoucí se skřítek. „Ach, pane Draco!“ vypískl. „Co se to s vámi děje?“

„Já… Odcházím. Musím odejít, Koláčku. Jsem tak rád, že se ti podařilo schovat se.“

„Koláček dělá, co se mu řekne, mladý pane.“

„Vykonáš pro mě ještě jednu povinnost?“ Kývl na svého otce.

Skřítek si Luciuse prohlížel s lítostí jasně vepsanou ve tváři. „Pokud si to přejete, pane, bude to splněno.“

Draco se rozhlédl po všech a jeho vlastní slzy přetekly. „Nevím, jak vám mám poděkovat,“ řekl. „Tohle jsem nečekal, ale, no, díky, Grangerová, díky, Severusi, a tobě, Koláčku – tobě ze všeho nejvíc. Tati… Mám tě rád, tati.“

Přenechal otce skřítkově péči a konečně přistoupil k Surielovi.

„Co teď?“ zeptal se. „Vždyť ani nevím, jak se jmenuješ.“

„Já jsem Suriel. A ty jsi můj bratr.“

Draco se zazubil. „Takže jsi moje neteř, Grangerová.“

„Ach, ha ha,“ snažila se udržet hlas v klidu.

Suriel pustil Hermioninu ruku a trochu ji postrčil směrem k Severusovi. „Dávej na sebe pozor, Hermiono, nejvzácnější z dětí.“

„Přijďte nás někdy navštívit,“ odpověděla. „Víme, že můžete.“

Oba andělé roztáhli křídla. Byl to pohled, o němž Severus věděl, že si ho bude pamatovat do konce svých dnů. I kdyby zestárl a senilněl, tato návštěva se mu vypálí do vědomí, dokud bude dýchat.  Převyšovali lidi – vlastně převyšovali realitu. A v zájmu reality bylo možná dobře, že odcházejí. V duchu ucítil Surielův dotek a mrzutě si přiznal, že není jeho zásluha, že od jejich prvního setkání zůstal volný.

I ty jsi můj bratr, zamumlal Suriel. Pozvedl meč na pozdrav, pak ho obrátil a zabořil čepel do mramorové podlahy.

Severus objal Hermionu kolem ramen. Třásly se jí rty, ale zjevně se ovládala železnou vůlí. Po andělech nebylo ani stopy. Nebylo tu vlastně ani žádné znamení, že by se v sídle vůbec stalo něco nepěkného. Nebyly tu žádné trosky, žádné roztříštěné sklo, žádný prach, žádné rozbité vybavení. Nebyla tu ani žádná krev. Hermiona se prudce nadechla, přeběhla do salonu a otevřela dveře. Těla skřítků byla pryč. Severus ji vedl do kobek – i ty byly prázdné a čisté.

„Kéž by…“ řekla smutně. „Vždyť jsme ani nevěděli, co jsou zač. Nemohou mít žádný pomník, žádný pohřeb. Je to, jako by nikdy neexistovali.“

„Takhle je to ale jednodušší,“ odpověděl Severus. „Nikdo nebude muset nést vinu za hrůzy, které tu byly spáchány. Není co vysvětlovat. Dovedete si představit, jak byste měla vysvětlit všechno, co se stalo? Kdo by vám věřil?“

„Kdo by věřil… mně,“ řekla. Severus nedokázal interpretovat náznak zklamání v jejím hlase. „Asi máte pravdu. Musím se vrátit do skutečného života.“

Vystoupala po schodech zpátky do haly a znovu se rozhlédla. Po ničem nebylo ani památky, až na dvě truchlící stvoření na schodech, osiřelé ve všech možných ohledech.

„Nemohou tu zůstat,“ konstatovala Hermiona. „Pojďme ke mně domů.“

Když se přiblížil večer, přestali se snažit přesvědčit Luciuse nebo Koláčka, aby se najedli nebo napili. Hermiona, která se z nějakého důvodu vyhýbala očnímu kontaktu, připravila skřítkovi malou postýlku v nohách postele ve svém volném pokoji a pak nechala Severuse, aby oba uložil. Nadopoval je lektvarem na spaní a nechal je odplout do několikahodinového zapomnění. Když se Severus znovu objevil na schodišti, Hermionu nikde neviděl, a tak se rozhodl dát si dlouhou horkou sprchu a pak se sám pokusit odpočinout si na pohovce. Nejspíš už byla v posteli.

Sprcha byla příjemná. Prostá a opravdová – první z mnoha malých krůčků zpět do normálu po jejich pobytu v dokonalosti a pekle. Bylo toho hodně, co musel zpracovat, a právě teď mu horká voda a vůně mýdla připadaly jako první pevná půda pod nohama po hodně dlouhé době.

Dole postavil konvici na čaj ve snaze zabavit se všedností té činnosti. Natáhl se po dvou hrncích, vhodil do nich čajové sáčky a překvapeně se zastavil. Pak pokrčil rameny. Pokud potřeboval čaj on, pak ona nejspíš také. A pokud spala, vloží na hrnek zahřívací kouzlo. Položil hrnky na malý tác a odnesl je zpátky nahoru. Na tiché zaklepání na její dveře nikdo neodpověděl, a tak otočil klikou a trochu je pootevřel. Do nosu ho udeřila vůně šamponu z její sprchy, ale voda netekla a z koupelny se neozývaly ani žádné jiné zvuky. Zatlačil na dveře ještě víc a uviděl, že není, jak očekával, ve své posteli. Místo toho seděla na zemi jako hromádka neštěstí, tiše plakala do vlhkého ručníku a houpala se dopředu a dozadu, dopředu a dozadu.

Severus bez cavyků odložil tác na knihovnu a vyrazil vpřed, přistál před ní na kolenou a nevěděl, co má dělat.

Natáhl ruku a dotkl se prsty jejího zápěstí. Polekaně k němu zvedla obličej, celý skvrnitý a se zarudlýma, opuchlýma očima.

„Přinesl jsem čaj,“ nabídl bezradně.

Slabě se zasmála. „Když jsou Angličané na pochybách, sáhnou po čaji,“ pronesla a popotáhla. „Děkuji. To je milé.“

„Budete v pořádku?“

Tvář se jí zkroutila. „Ne,“ vzlykla. „Myslím, že už nikdy nebudu v pořádku!“

Začal vstávat, aby jí přinesl hrnek, ale ona ho chytila za ruku a pevně ho držela.

„Neopouštěj mě – ne dnes v noci. Nemůžu… Prosím.“

Severus, který cítil, že ze všech věcí, které se staly, je tohle možná ta, na kterou byl nejméně připravený, pomalu vzal andělskou dceru do náruče. Byla velmi teplá, velmi skutečná a velmi lidská.