Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola šedesátá čtvrtá: Až do skonání světa

Projednou Harry sdílel zmatek s ostatními v místnosti. Přemýšlel, co se to ksakru děje v Severusově kanceláři, co způsobilo, že jejich vždy vyrovnaný Mistr špionů přerušil Brumbála uprostřed věty.

Hermiona měla nějaké obavy, to Harry poznal ze způsobu, jak se zdráhala a jak neochotně následovala Severuse ven z místnosti, ale na Severusově požadavku bylo něco zvláštního, cosi, co Harry nedokázal pojmenovat.

Upřímně doufal, že se nedostali do potíží, ale něco, co zkřížilo plány jeho nejlepší kamarádky a jejího přítele, obvykle problémy znamenalo.

Cokoliv tam teď dělali, jim však trvalo strašně dlouho. Když se jeho tázavý pohled setkal s Dracovým, odpovědí mu bylo jen podrážděné pokrčení rameny. Takže ani Draco netušil, o co se jedná.

Celou místností zněl šepot a méně trpěliví členové Řádu dokonce vstali ze svých míst a nenápadně se začali ubírat ke kanceláři Mistra špionů, když vtom se jeho dveře najednou otevřely.

Severus vykročil svým obvyklým, dlouhým, rozhodným krokem a Hermiona ho následovala.

„Severusi?“ zeptal se Brumbál, když se oni dva tiše usadili zpět na svá místa, a zjevně očekával vysvětlení.

„O nic nešlo, Albusi,“ odpověděl Severus chladně. „Jen nečekaný vývoj, který vyžadoval naši okamžitou pozornost.“ Jeho temné oči jako by všem říkaly špionská práce, nestrkejte do toho nos.

Harry se zamračil, jeho pohled se přesunul z Hermiony na Mistra špionů. Něco nebylo tak úplně v pořádku. Severusův hlas a chování byly stejné jako vždy, ale zároveň se zdálo, že něco je mimo, jako by nějaká zvláštní věc chyběla.

Pohlédl do Hermioniných očí a ona přikývla, potvrzujíc prohlášení svého partnera. Stále byl však na její tváři podivný výraz, cosi se skrývalo za koutky jejích úst…

Ale Brumbál pokračoval ve svém projevu a Harry si toho pocitu dál nevšímal. Později si s nimi promluví a snad zjistí, co to všechno mělo znamenat.

„Jak jsem říkal,“ pokračoval jejich velitel a trochu se usmál na druhý konec stolu, aby dal najevo, že mu to přerušení nevadí, „slečna Grangerová dnes večer potvrdí podrobnosti plánu. Jak mě informovala, bude to chtít nějaký čas uspokojit Tomovu zvědavost. Sejdeme se tedy zde zítra, aby nám sdělila výsledky. Pokud nejsou žádné otázky, tak bych… ano, pane Malfoyi?“

Harry obrátil hlavu a spatřil drobnou vrásku na čele svého přítele. Draco nebyl s něčím spokojen, ačkoli Harry nevěděl s čím. S plnou pozorností se Dracovy oči zaměřily na Hermionu, a vzápětí se obrátily na Harryho.

Byl to důsledek jejich společného intenzivního tréninku, že Harry ihned porozuměl. Když to bylo tak dlouho naplánováno, proč jim o tom Hermiona neřekla?

„Jenom přemýšlím o rizicích s tím spojených,“ řekl Draco, přičemž jeho pozornost nebyla věnována Brumbálovi, ale Hermioně a Severusovi. „Nezvýší tak brzké informování Voldemorta nebezpečí, v jakém se Hermiona nachází?“

Na konci stolu se Severus najednou zatřásl a jeho tělo se pohnulo, jako by se snažilo odhodit neviditelnou tíhu. Jako by v odpověď sebou Hermiona trhla, její ramena se pohnula dozadu zdánlivě v boji proti neviditelnému větru.

Harryho rozhodnutí se poté, co je viděl, utvrdilo. Něco tu rozhodně nebylo v pořádku, a ať se propadne, jestli nezjistí co.

„Kdyby hrozilo nebezpečí,“ řekl Severus a jeho hlas ztratil trochu ze své sametové jemnosti, „určitě bych nesouhlasil, aby toto Hermiona dělala.“

„Vždy je tu určité riziko při jednání s Pánem zla, Draco,“ přerušila ho Hermiona lehce. „A navíc tenhle plán mi dává větší bezpečí. Voldemort nebude riskovat kontrolu nad Harrym tím, že mi ublíží.“

Draco přikývl a opřel se zády o židli, i když se nezdál být zcela přesvědčen. Ale nikdo jiný z Řádu nevystoupil, aby zpochybnil plán, a ačkoli Harry chápal Dracovy obavy, rozhodně by neučinil Hermionin a Severusův život složitější tím, že by veřejně vyslovil pochybnosti.

Všichni souhlasně přikývli a Brumbál znovu blahopřál Hermioně k její výjimečné práci, což vedlo k potlesku a chvále, která zanechala Hermionu mírně bledou a třesoucí se a Severuse zírajíce na něco s temným, bezvýrazným pohledem, jelikož jiného nebyl schopen.

Ze způsobu, jakým se užší kruh bavil kolem Hermiony, jak jí přáli hodně štěstí, objímali ji a třásli si s ní rukou, se zdálo, že ji Řád konečně přijal jako hlavního špiona, a Harry tušil, že Severus si příští dny bude vychutnávat, jak jeho plán funguje.

„Hermiono,“ řekl Harry nakonec, když většina lidí opustila ústředí, nebo přinejmenším odvrátili svoji pozornost od Hermiony a Severuse. „Je s tebou všechno v pořádku? Vypadáš...“ pohlédl na Severuse, který stál po jejím boku s bezvýraznou tváří, „dnes nějak divně.“

„Jsem v pořádku, Harry,“ řekla Hermiona s širokým, vřelým úsměvem, který způsobil, že Harryho pochybnosti zmizely. „Ale máme nějakou pohotovostní situaci s jedním špionem... severní sekce, víš... a Severus se neuklidní, dokud se to zcela nevyjasní.“

„Aha, dobře,“ souhlasil trochu překvapeně. Vzhledem k poslední situaci, kdy se něco stalo s jeho špiony, neočekával Harry, že bude Severus tak klidný. Ale možná, že o tom byl jejich malý výlet do jeho kanceláře? Snad se potřeboval odreagovat a nechtěl to udělat před nimi?

„Hermiono, Draco a já si s tebou chceme promluvit, než dnes večer odejdeš...“

„Obávám se, že to nebude možné,“ řekla a očividně toho litovala stejně jako Harry. „Severus potřebuje moji pomoc. Ale promluvíme si zítra, ano?“ 

Něco uvnitř Harryho ztuhlo a říkalo mu, jak důležité je si s ní teď večer popovídat, ale copak měl právo dožadovat se rozhovoru, když se odehrávaly tak důležité věci?

„Samozřejmě,“ řekl. „Budu tu ráno.“

Draco, který se k nim připojil, chtěl zjevně nesouhlasit, ale Severus mu věnoval přísný pohled.

„Hermiona se musí před odchodem připravit,“ oznámil a Draco zřetelně ustoupil.

„Uvidíme se tedy zítra,“ řekl Harry a Hermiona přikývla.

 „Ano,“ odpověděla a dřív, než mohl Harry zareagovat, měl plné ruce práce s kudrnatou ženou, která se ho na chvíli držela, a pak stejně tak objala i Draca.

„Mám vás ráda,“ řekla tiše a její hlas byl plný vážnosti. „Dejte na sebe pozor.“

„Ty taky,“ odpověděl Harry a lehce zmatený sledoval, jak se ona a Severus vytratili skrze tapisérii. 

„Máš nějakou představu, co to všechno mělo znamenat?“ zeptal se pak Draca, který pokrčil rameny, ale přesto vypadal rozmrzele ne zcela v Malfoyovském stylu. 

„Nemám ponětí. Ale na tom, jak se dnes večer chovali, bylo něco podivného. Možná mají větší obavy, než dávají najevo?“

Dlouhou chvíli Harry hleděl na obraz, kterým odešla jeho nejlepší kamarádka, a snažil se uspořádat zmatek plný neurčitých obav ve své hlavě. Nakonec si povzdechl a obrátil se k tapisérii, která vedla do opuštěné učebny vedle knihovny.

„Ať už to bylo cokoliv,“ řekl Dracovi, „nemusíme si dělat starosti, pokud o tom ví Severus. On jí nedovolí udělat něco hloupého, že?“

„Ne,“ souhlasil tiše Draco. „Za její ochranu by dal svůj život.“

xXx

„Souhlasili, můj Pane.“

Nikdy ve chvílích, kdy sem přišla, poslušně mu podlézajíc, nebylo tak obtížné oklamat to monstrum, jehož znamení nosila.

Nikdy ji tak nezraňovalo projevovat sebejistotu a přesvědčení v popředí své mysli, zatímco hluboko uvnitř ní její obrany křičely bolestí a zoufalstvím.

I kdyby to přežila, Severus jí za žádných okolností neodpustí.

Vložila vše, co měla, do jediné kletby, všechnu svou sílu, odhodlání, a stejně s ní bojoval na každém kroku. Jednou se málem osvobodil, ale ona vyvinula poslední zbytky sil do vynuceného spojení, které mezi nimi Imperius vytvořil.

Byla to skutečnost, že by jí neublížil ani po tom, co učinila, která jí umožnila zvítězit. Když se jednalo o Neodpustitelné kletby, láska byla opravdu slabostí.

„Výborně, mazlíčku,“ zasyčel Pán zla se skutečným potěšením a vzrušením v hlase.

Nestarala se. Bylo tak obtížné vytvořit vhodné zvuky potěšení, tak těžké připoutat své tělo a mysl do schémat, která očekával.

Zradila ho. Zničila jejich partnerství, lásku, vše, co mezi nimi bylo.

Vzpomněla si, jak s ním putovala skrze tapisérii poté, co lhala a zajistila si svou cestu během setkání Řádu, jak zaměřila všechno své odhodlání na kletbu a modlila se, aby tu dnes večer Jane nebyla, protože i když dokázala oklamat Draca a Harryho, skřítka byla jiný případ.

Ale Jane byla pryč, jejich komnaty zely prázdnotou.

Poslední věc, která by ji mohla zastavit.

A ona ho přiměla jít do postele, jeho tělo ochotně následovalo její příkazy, jeho tvář ji podivně toužila potěšit, sundala jeho boty a přikázala mu lehnout si, donutila ho vypít lektvar na spaní, který bude účinkovat až do rána, a pak ho přikryla dekou, tichého a klidného v jeho spánku.

Její tvář se přitiskla k tmavému kameni Voldemortova trůnního pokoje a Hermiona zavzlykala, její oči se pevně zavřely, aby z nich neunikly slzy a její čelist se sevřela, aby zadržela výkřik plný bolesti a hrůzy, který chtěl ven.

Políbila ho na tu nádhernou, inteligentní, vřelou tvář s trochu pootevřenými rty a očima lehce zavřenýma spánkem. Už nikdy neuslyší jeho hlas vyslovit její jméno nebo smát se tak neuvěřitelně silným a přesvědčivým smíchem.

Nikdy už neucítí jeho paže, které jí objímaly.

Třásla se chladem při chůzi směrem k hranici bradavicích pozemků, aniž by se obtěžovala s oteplovacím kouzlem.

Jaké teplo by jí zůstalo?

Severus…

Tak krátký byl její život, a přesto tak plný zázraků a krásy – nejlepších přátel, v které jen mohla doufat, magický svět se jí otevřel se všemi jeho nádhernými znalostmi a láskou, kterou málokdo najde na tomto místě, v temnotě.

A ona to vše zahodila.

Pro tohle.

A přesto když ležela na podlaze třesoucí se a vzlykající, její zrádná mysl, ten krutý rozum, který nedokázal přestat přemýšlet, se prostě nezastavil, bez ohledu na to, že se svět kolem ní rozpadal na prach, ten zatracený mozek se ujistil, že vypadá nadšená, šťastná a dychtivá mu sloužit.

„Žiji, abych vás poslouchala na slovo, můj Pane!“

Nechala mu dopis. Nežádala ho, aby k ní nechoval nenávist, nebo aby jí odpustil. Neměla na to právo.

„Dnes večer jsi splnila svůj úkol, mazlíčku. Přivedla jsi mi Pottera, tak jak jsi slíbila.“

A přesto se ve všem tomto utrpení, v této poušti z popela a spálených těl, v kterou změnila svůj svět, nemohla litovat.

Toto bylo její rozhodnutí. Právě sem ji cesta zavedla.

A dokonce i tehdy před rokem, když učinila toto rozhodnutí, když byl Draco ještě arogantním nejistým chlapcem, který se hledal, když byl Harry ještě dítě, které se bálo postavit svému osudu, a Severus nikdy o ní nepřemýšlel a trávil svůj čas v temné izolaci, i tenkrát věděla, že není žádná cesta zpět, jakmile na ni vkročí.

Věděla, kam ji to zavede. Přijala to.

Svoji smrt.

„Ale protože jsi udělala to, na co si byla určena, Hermiono, tvoje užitečnost pro mě – naneštěstí – skončila.“

Vzhlédla do jeho obličeje, na jeho chladnou, krutě pobavenou tvář, a přestože její mysl dělala s jejíma očima, pusou a pažemi vše potřebné, aby ho přesvědčila o svém šoku a překvapení, bylo jí to jedno.

Věřil jí. Jejich plán uspěje. Harry poháněný nejen svojí odhodlaností, ale také přáním pomstít její smrt, ho porazí. S Dracem po svém boku, který nakonec vystoupí z otcova stínu.

Žádné dítě již nikdy nebude vyrůstat s vědomím, že jeho rodiče zabil Voldemort, že jizva na hlavě ho odsuzuje k smrti. Žádní mudlorození již se nebudou otáčet k tomuto magickému světu zády, protože se jim Znamení zla zjevuje v jejich snech.

Nakonec nebylo tohle vše, na čem záleží?

A Severus…

Severus alespoň žije.

Nebylo víc, co by mohla žádat.

Jen toto.

V jiném království smrti

probouzet se sám

v hodině v níž se

chvějeme něhou

rty jež by líbaly

odříkávají modlitbu puklému kameni.

„Nerozumím, můj Pane,“ zašeptala, ne protože by věřila, že ji její jednání zachrání, ale jelikož se čekalo, že bude zoufalá, bude prosit za svůj život a o jeho slitování, nebo aby začal alespoň pochybovat.

Jsme dutí lidé

toto je mrtvá země

„Uvidíš, má sladká mudlorozená,“ zašeptal Voldemort, naklonil se na svém trůnu a ona upřela oči na jeho tvář, hltala jeho vzhled, všechnu tuhle aroganci, tuto zlobu, která nedávala víru v příliš brzký konec.

„Neuniklo mé pozornosti, že jsi rozčílila mnoho mých služebníků, že čistokrevní z mého kruhu jsou zcela nespokojeni s tvou pozicí mezi nimi. A samozřejmě mají pravdu. I když jsi sladká, bystrá a k nakousnutí, mazlíčku, jsi lůza, a nebudeš nikdy víc než špinavá, podřadná, ošklivá mudlovská šmejdka.“

„Ale můj Pane…“

Nejhlubší strach a bolest pronikla do jejího hlasu a očí. Jen si musela vzpomenout na Severusovu tvář, aby toho dosáhla, jeho napřaženou ruku, která se ho snažila ochránit před její zradou, s naprosto nevěřícným pohledem v očích, než na něj byla vržena kletba a vtáhla ho do prázdné díry.

Nejsou tu oči…

Nejsou tu vůbec oči

„Luciusi.“

„Ano, můj Pane.“

Její hlava se prudce otočila a její oči se setkaly s jeho chladným, temným pohledem, a najednou se poprvé od chvíle, kdy ji Severus konfrontoval, znovu bála.

V Luciusových očích bylo tolik spokojenosti, tolik chamtivosti…

Možná ji Pán zla nakonec nezabije.

Možná si pro ni naplánoval něco horšího.

„Vezmi si svoji mudlovskou šmejdku do své komnaty. Pamatuj, můžeš si s ní dělat, co chceš, ale potřebuji, aby nejdříve napsala dopisy. Žádná krev na papíře. Máš s ní všechen čas světa.“

„Děkuji vám, můj Pane. Imperio.“

Mezi představu

a skutečnost

mezi pohyb

a čin

se klade stín.

A kletba zaplavila její tělo a mysl, svázala jí končetiny a pošpinila její myšlenky, a jen vzdálená část uvnitř ní křičela hysterickým smíchem.

Pokud po ní na světě nezbylo nic jiného, alespoň tu byla nějaká odplata.

toto je mrtvá země

Miluji tě, Severusi. Prosím, prosím zapomeň na mě.

xXx

Vzbudil se s bolestí hlavy a s pocitem, jako by v ní měl vatu. Vzpomínky přicházely pomalu. Pamatoval si, jak stál ve své kanceláři, jak se s Hermionou o něčem hádal, její tvář, jaksi smutnou a současně plnou lásky, a pak…

Nic.

Pohnul hlavou a zavrčel nad bolestí, která následovala. Proč ležel v posteli kompletně oblečený, až na boty a hábit? Jak se sem dostal? A co dělala ta prázdná láhev na jeho nočním stolku? Vždy odstraňoval lahvičky od lektvarů po jejich použití, a to už roky.

Opatrně se posadil a sáhl po lahvičce. Jedno přičichnutí a hned věděl, co se stalo. Vzpomínky na něj zaútočily.

Hermiona, vrhající na něj Imperius. Hermiona, vedoucí ho zpět na setkání Řádu, kde odsouhlasil vše, co řekla, a o svém okolí věděl jen z poloviny. Hermiona, odvádějící ho zpět do jeho komnat, kde ho políbila a přikázala mu vypít tento lektvar. Nejsilnější uspávací lektvar, který kdy vytvořil.

Udělali ho spolu.

A Severus najednou zapomněl na bolest, vyskočil z postele a zakopl. Narazil těžce na sloupek postele, ale ignoroval bolestivé místo. Spěchal po schodech, více než jeden přeskočil a mířil dolů do knihovny.

Byla pryč.

Samozřejmě, že ano, pravděpodobně odešla ve chvíli, kdy ho uspala.

Z jeho úst uniklo zavzlykání a on se sesunul na schody. 

Byla pryč.

Nevěděl, jak dlouho se tam choulil, ani netušil, že mu po tváři stékají slzy.

Nakonec vstal jako unavený stařec a hledal oporu v každé židli a křeslu, které míjel, až zamířil k židli, kde pro něj nechávala poznámky předtím, než začali používat prsten.

Spatřil pergamen, když byl ještě několik kroků od něj.

Nechtěl to číst.

Tušil, co je v něm obsaženo.

Věděl to ve chvíli, kdy si vzpomněl.

Ale přesto nejistýma, třesoucíma se rukama vzal pergamen a červeně zabarvené oči pročítaly obsah zas a znova.

Pak list zmačkal a klesl na kolena, zavíraje oči v naprosté porážce.

xXx

Má lásko,

nežádám tě o odpuštění toho, co jsem učinila.

Nezasloužím si je. Ale věděla jsem, že by si mě nenechal udělat to, co bylo nutné. Nedovolil bys mi dokončit úkol, který je pro mě důležitější než život a smrt.

Neočekávám, že mě nechají odejít. Pokud si o mně neslyšel do této chvíle, kdy čteš tyto řádky, víš, co se stalo. Nečekej na mě. Nezblázni se přemýšlením o mně.

A neohroz náš plán tím, že bys mě zkoušel najít. Jednou si mi řekl, že tvůj život náleží mně. Já tě teď žádám. Žij ho. Nesnaž se mě zachránit. Jen vzpomínej na mě a na těch pár mírumilovných chvil.

Budu tě milovat i po smrti.

Hermiona

xXx

Snape vtrhl do místnosti jako hurikán, černý hábit za ním vlál a jeho tvář byla bílá jako mramor.

„Je tu?“ zařval ochraptěle a členové Řádu překvapeně nadskočili. „Kde je Hermiona?“

„Proč, Severusi? My nevíme,“ odpověděl Brumbál se zaskočením a obavami v hlase. „Očekáváme její návrat každou chvíli! Něco se děje, Severusi?“

Vypadalo to, jako by si jejich Mistr špionů ani nevšiml znepokojených pohledů, které zapříčinil.

„Zkontrolovali jste sovy, pravděpodobně jednu poslala Potterovi nebo Weasleymu?“ ptal se. „Je její nouzové přenášedlo stále aktivní?“ Jeho hlas zněl přesně a děsivě vyrovnaně, ale Harry cítil za jeho slovy strmou propast plnou zmatku, strachu a bolesti.

„Proč bychom měli, drahý chlapče,“ odpověděl ředitel, nyní opravdu zmaten. „Poslala ti zprávu nebo ti nějakým způsobem sdělila nebezpečí…“

Snape zavřel oči a zhluboka dýchal. Harrymu se jevil jako Remus za úplňku zoufale se snažící ovládnout svoji náladu, aby předešel katastrofě, ale současně si jistý, že vše už bylo rozhodnuto, že jeho veškeré úsilí bude marné.

„Samozřejmě, že jsem od ní nedostal vzkaz,“ zašeptal zlomeně, stále stál uprostřed místnosti jako ztracené a vyděšené dítě. „Zřejmě je teď mrtvá.“