Preklady fanfiction Harryho Pottera

19. kapitola – část 2/2

„Říkal jste, že mohu odejít, jestli chci,“ zopakoval Severus. Nastala pauza. „Ale,” odsekl, „jak se zdá, nemám chuť opustit vaši kancelář, profesore Brumbále.“ 

„Dobrá,“ souhlasil Brumbál a téměř zachmuřeně přikývl. Zároveň nespouštěl oči z Harryho tváře.

Ticho se táhlo, napjaté jako kůže na bubnu. „Co mi chcete povědět, pane řediteli?“ zeptal se Harry.

„Před několika dny,“ začal Brumbál, „jsem dostal velmi neobvyklou zprávu. Na mém stole se objevila malá schránka se vzkazem, že to, co leží přede mnou, je vzpomínka velkého významu. Přirozeně jsem byl zvědavý, a tak jsem se rozhodl, že si ji prohlédnu.“

Odmlčel se.

„A viděl jste - mě,“ doplnil Harry.

„Ano, viděl jsem vás, pane Froste,“ souhlasil Brumbál.

„A mé oči byly takové, jaké mám teď - rudé - a na mém obličeji...“ Harry sevřel Severusovu ruku, jako by se bál, že vyklouzne. „Na mém obličeji bylo vidět Voldemortovo znamení, takové, jak vypadalo, když jste mě poprvé našel.“

„Ano,“ přikývl Brumbál. Harry cítil, jak mu Severus krátce sevřel ruku v nečekaném gestu ujištění, a následně mu ze srdce vytryskl příval štěstí. Miluju ho, pane bože, miluju ho... Hlavou se mu nevítaně mihly vzpomínky: Severus, s planoucíma očima, šeptající: Nikdy bych o tobě nesoudil špatně... Teplé světlo krbu, hřejivě mihotavé a halící je do vlastního světa: Jsi... to nejlepší, co jsem kdy potkal...

„Nedlouho poté, co jsem tu zprávu obdržel, zemřela osoba, která ji poslala, velmi záhadnou smrtí,“ pokračoval Brumbál.

Nastalo ticho. „Jaká náhoda,“ opáčil Harry suše.

„V to jsem také doufal. Když jsem však prohledal určitou část zmijozelské koleje, zjistil jsem, že...“ Brumbál se odmlčel a jeho unavený výraz se prohloubil, „... znepokojilo mě, že z ní prostě vyzařuje černá magie.“

Harry si uvědomil, že mu do hlasu pronikl tón opovržení: „Ne všechna černá magie je špatná.“

Brumbálův pohled se zostřil. Harry cítil, jak mu Severus varovně stiskl ruku, ale jeho mysl pohltil zmatek zuřivé, bezohledné vzpoury. Co záleželo na tom, co teď udělá? Teď už neměl co ztratit, a ať už udělá cokoli - ať už udělá cokoli -

Vzpomněl si na obavy, které ho trápily, když sem přišel poprvé, na strach, že to, co udělá, změní budoucnost. Ten strach usmířilo přesvědčení, že ať udělá cokoli, stejně se všechno stane, ale teď věděl, že když bude dostatečně chtít, může budoucnost změnit. Mohl si vytvořit svět, který by vyhovoval jeho přáním: žádný Brumbál, žádný Voldemort, nic, co by stálo v cestě mezi ním a Severusem. Nic.

„Ve vašem krbu jsme také našli zbytky Lestrangeova oblečení,“ dodal Brumbál a jeho tvář vypadala mnohem unaveněji než obvykle.

Harry zaznamenal jemný dotek na zápěstí. Severusův palec do něj lehce dloubl a on si uvědomil, že tiskne Severusovu ruku v železném sevření. Uvolnil se a cítil, jak z něj část hněvu opadává jako uschlé listy ze stromu.

„Nechal jste domácího skřítka prohledat krb?“

„Ano,“ řekl Brumbál a podíval se na Harryho zkoumavým pohledem. „Troufám si hádat, že umíte vycítit magický podpis.“ 

Harry přikývl: „Nebyly tam žádné magické stopy po kouzelnících nebo čarodějkách.“

„Aha. Mimochodem, je tu jeden domácí skřítek, jehož vzpomínky na vás jsou poněkud nepříznivé...“

„Příliš zaneřáděný pokoj?“ ušklíbl se Harry a Brumbál se nevesele usmál. Harry znovu téměř slyšel slabý, roztřesený hlas: Mistře...

Byl to Severus, kdo přerušil ticho. „Co chcete?“

„Co chci? To je velmi dobrá a velmi řečnická otázka, pane Snape. Kdyby bylo po mém, nic z toho by se nestalo. Tom Raddle by využíval své geniality pro dobrou věc, Terrance Lestrange by byl stále naživu a já bych vás dva sem nemusel volat.“ Brumbál si povzdechl a do očí se mu vrátil smutek. „Ale s tím, jak to teď je, bych si přál, abych vás dva nemusel obvinit z vraždy.“

Harry cítil, jak se Severus napjal, a v gestu ujištění mu znovu sevřel ruku. „Nás dva?“ zopakoval Harry pomalu. „Byla jen jedna vražda a jeden vrah.“

„To je, obávám se, naprosto nepravdivé,“ vyštěkl Severus a vrhl na Harryho zuřivý pohled. „Rád bych učinil přiznání, profesore Brumbále, jakou roli jsem sehrál při smrti Terrance Lestrange.“

Harry zavrtěl hlavou: „Prosím, Severusi...“

„Přiznání?“ přerušil ho tiše Brumbál a Harrymu se z toho klamavě vyzývavého tónu udělalo nevolno.

„Přiznání v podobě vzpomínky - na něco, co se stalo před čtyřmi lety.“

Harry překvapeně ztuhl. „Severusi...“

„Před čtyřmi lety?“ Brumbál se zamračil a zopakoval. „Tomu moc nerozumím.“

Jistěže ne, ty starý blázne, pomyslel si Harry zlomyslně, ale vztek utlumil dutý smutek, který mu vytvořil pevný uzel v hrdle.

„Ne, Severusi, nedělej to...“ zamumlal, otočil se a zavřel oči; vědomí blížícího se odchodu se mu zarývalo do srdce jako hřebíky. Zhluboka se nadechl a přitiskl tvář na Severusův loket, aniž by mu záleželo na tom, že to Brumbál vidí. „Prosím. Nestojí to za to - já za to nestojím.“

„Nestojí?“ dožadoval se Severus a Harry v jeho hlase slyšel rozpaky, zmatek a hněv. „Nebuď blázen. Tohle je přesně ten druh věci, která může zvrátit rozhodnutí poroty.“

„Na tom nezáleží,“ zašeptal Harry. Roztřeseně se nadechl. „Stejně nemám moc času.“

Severus ztuhl. Harry cítil, jak mu černé oči vypalují díry do hlavy, ale on jen zíral na Severusovy štíhlé prsty a vrýval si do paměti každý jejich detail. „Jak to myslíš?“

„Je mi to líto,“ zašeptal Harry. Zvedl hlavu, aby se setkal s Brumbálovým modrým pohledem, a uzavřel bariéru své mysli, aby starý čaroděj neslyšel úzkost jeho duše, která ho prosila o odpuštění. Když promluvil, jeho hlas zněl pevně. „Voldemort ví, že jsem zodpovědný za Lestrangeovu smrt. Dal mi dvě možnosti: buď vstoupím do jeho řad, nebo...“ Harry se pochmurně usmál. „Naplno zakusím účinky toho, že mám jeho Znamení.“

Harry si sáhl k vlasům a přejel si dlaní přes obličej. Magie se rozplynula a kouzlo se rozptýlilo. Cítil na své tváři Brumbálovy a Severusovy oči a přemýšlel, jak jim asi připadá.

„Ale říkal jsi,“ vyhrkl Severus a hlas mu podbarvil tón zoufalství, „říkal jsi, že se ti ho podařilo přesvědčit...“

„Přesvědčil jsem ho, aby mě nechal rozhodnout se na příštím setkání Smrtijedů,“ pronesl Harry mírně. Na nikoho se nepodíval a pokračo)val: „Nebudu ti vyprávět, jak jsem získal Znamení a jak se mé oči staly takovými, jaké jsou, ale nebylo to dobrovolně. Toto - zacházení mě dostalo - zcela pod kontrolou Pána zla.“ Vzhlédl a setkal se s Brumbálovými očima, ale jeho slova kupodivu nepůsobila jako lež. „V jeho rukou je můj život pouhou skořápkou.“

„To nemyslíš vážně!“ vykřikl Severus. Najednou stál na nohou; židle se za ním s žuchnutím převrhla. „Ty - ty lháři!“

Harry zavřel oči a téměř s potěšením cítil, jak se do něj ta slova bolestivě zarývají, jak se mu zabodávají do srdce, jak se derou do prázdnoty jeho duše a ozývají se tam - lháři... lháři...

„Omluvte nás, profesore Brumbále,“ vyhrkl Severus hrubě, popadl Harryho za paži a táhl ho ven z kanceláře.

Jakmile byli venku, opsal hůlkou ve vzduchu velký oblouk a vyštěkl: „Ambio silencio.“

Stáli před velkými dubovými dveřmi, na samém vrcholu točitého schodiště. Zatímco světlo v Brumbálově kanceláři bylo bílé, prosycené odlesky ze zasněžených pozemků, schodiště osvětlovaly převážně pochodně, mihotavě se odrážející od stěn. V načervenalém světle si Harry téměř dokázal představit, že jsou zpátky v jejich ložnici, daleko od zbytku světa.

„Může nás stále slyšet?“ zeptal se Severus a šťouchl hůlkou do bariéry, kterou právě vytvořil.

„Nejspíš ne,“ řekl Harry.

„Dobře.“ Severus se otočil a jeho prudký, téměř zoufalý pohled jako by Harryho probodl skrz na skrz. „Poslouchej, ty idiote. Přidej se k Voldemortovi. Neumírej. Udělej cokoli, jen neumírej. Přidej se k němu, zabij tolik lidí, kolik ti řekne. Neumírej.“

„Severusi, to nemá cenu. Pozná, že k němu nejsem loajální, a do rána budu mrtvý...“

„NE!“ zařval Severus.

Následovalo ticho. Bylo bolestné, příliš bolestné dívat se do těch černých očí, obvykle tak nevyzpytatelných, nyní obnažených strachem a úzkostí. Vzdálená část Harryho mysli šuměla jako vítr ve větvích stromů, holá a bezútěšná: Ale zakousla se do něj olověná prázdnota, připomínající dutost a zbytečnost slov mrtvých ještě dřív, než mohla sklouznout z jeho ledových rtů.

„Jiná cesta není,“ řekl Harry tiše a sklopil zrak. „Já -“

Náhle se ocitl tváří přitisknutý na Severusově krku a cítil, jak je s šíleným zoufalstvím sevřen v náručí. Téměř otupěle zvedl ruce, aby objetí opětoval. Miluju tě, pomyslel si a hlas v jeho nitru zakřičel: Řekni mu to! Vyslov to nahlas! Ale stejně jako ruce měl i rty ochromené a mohl jen zavřít oči a přejet dlaněmi po teplých, chvějících se zádech, a po zacuchaných, mastných vlasech.

Nakonec ho Severus s pohledem odvráceným stranou pustil.

„Severusi,“ začal Harry váhavě. „Chtěl bych ti něco dát.“ Sáhl do kapsy a vylovil malý stříbrný prsten. „Ten je pro tebe.“

Severus zavrtěl hlavou. Zachytil Harryho ruku dřív, než mu prsten stačil vklouznout na prst. „Já ho nechci,“ zamumlal zhrublým hlasem. „Dej mi ho, až bude po všem. Slíbil jsi, že mi řekneš všechno, co mi teď říct nemůžeš. Dej mi ho pak.“

Harry bolestně polkl. „Severusi, prosím, jen... jen si to vezmi.“ Natáhl se po Severusově ruce, ale mladík ucukl.

„Povídal jsem, že ho nechci,“ řekl a mírně zvýšil hlas. „Dej mi ho, až bude po všem, nebo si ho nevezmu.“

„Severusi...“

„Myslím to vážně,“ řekl Severus a jeho tón byl tvrdý.

„Možná to nikdy neskončí,“ vyhrkl Harry a okamžitě těch slov litoval a proklínal vlastní hloupost, která mohla za to, že je vyslovil. „Nebuď směšný a podej mi ruku...“

„Slíbil jsi to,“ zasyčel Severus. „Ty - nenávidím tě!“

„Nebuď pitomec, no tak, nasaď si ho -“

„NE!“ zavrčel Severus. „Takhle si představuješ dárek na rozloučenou? Jak dlouho jsi to plánoval?“ Vytrhl Harrymu prsten z ruky a vztekle jím mrštil o zeď. Kovový kroužek se od ní s ostrým zvukem odrazil a zmizel na schodišti. „Kéž bych tě nikdy nepotkal,“ pronesl Severus strašlivě roztřeseným hlasem. „Už tě nikdy nechci vidět!“

Nastalo ticho.

„Jak si přeješ,“ řekl Harry kamenně a bolest na hrudi a uzel v krku změnily jeho hlas na chladný a odměřený. Sáhl po klice dubových dveří, vymanil se z bubliny Severusovy magie a znovu vstoupil do Brumbálovy kanceláře.

Ředitel vzhlédl a Harry odvrátil pohled, neschopen setkat se s těma pronikavýma modrýma očima. Bylo mu špatně. Chvíli čekal, ale Severus ho nenásledoval. Krátce si přál, aby jeho přítel těmi dveřmi prošel, a touha po tom okamžiku ho málem pohltila, ale věděl, že bude snazší, když zůstane venku. Přešel přes místnost a posadil se naproti řediteli.

„Profesore Brumbále,“ řekl, „stala se jen jedna vražda a je tu jen jeden vrah. Severus Snape je bez viny. Jako jediný pachatel toho činu hodlám vykonat pokání tím, že zabiju muže, který býval Tomem Raddlem.“

Brumbál zůstal zticha. Harry vzhlédl a okamžitě ucítil sondáž do své mysli. Stáhl obranné mechanismy a bleskově promítl do vědomí obrazy, které, jak si spočítal, toho starého blázna vykolejí - stříbrný prsten odrážející se od kamenných stěn; kolébka kouřového tepla, která jeho i Severuse halí do vlastního světa; pocit Severusových prstů na jeho rtech, pocit Severusových úst přitisknutých na jeho, když se ti zoufale líbali; okamžik, kdy se poprvé dotkli s důvěrností milenců, když se v noci procházeli opuštěnými chodbami a nesměle se dotýkali prsty; intenzita nenávisti, když probodl Lestrange svým kouzlem-

Cítil, jak se Brumbál té vzpomínky drží jako klíště. Harry kladl jen symbolický odpor, pak vyvolal vzpomínku na Lestrangeovo nahé tělo, nahé a bledé jako mramor nad krbem; vzpomínku na Lestrangeovy posměšné oči, které se leskly i po smrti.

Brumbál se však provrtal k předchozí vzpomínce, ke vzpomínce na vířivou honičku, kterou Lestrange podnikl Severusovými vzpomínkami. Harry kladl větší odpor, rozpolcený mezi přáním chránit přítelova tajemství a touhou vmést Brumbálovi do tváře hrůzu té vzpomínky, jako by chtěl říct: tohle přinesly tvoje mrkající oči, tohle je výsledek tvých hloupých citronových bonbonů, tvého idiotského ujišťování o bezpečí...

Brumbál zatlačil silněji.

... Mladý Lestrange se usmál vědoucím úsměvem ve tváři, ve stále ještě dětské tváři. „A ty, Severusi?“ zeptal se zdvořilým tónem. „Líbí se ti to?“

Tvář, zkřivená a pokrytá rozcuchanými vlasy, ale ty oči - temně planoucí úzkostí beze slov - oči doširoka otevřené a upřené, prsty slabě se chvějící...

Najednou toho bylo příliš. Harry mimovolně vykřikl a Brumbál mu s výbuchem síly zmizel z mysli.

„TOHLE CHCETE VIDĚT?“ zařval Harry. Svět se mu rozmazal před očima. „PROČ HO MUSÍTE NENÁVIDĚT, KDYŽ JÁ HO MILUJU?“

Zlostně si promnul oči a uvědomil si, že má ruku mokrou od slz: od horkých, zřídka tekoucích slz, které ho nepříjemně pálily v očích. Brumbál, jak si všiml, byl sražen na zem. Momentálně si narovnával židli a Harrymu se v žaludku uhnízdil pocit strachu a ponurosti. Sáhl do rukávu pro hůlku.

Když však zvedl zrak, viděl, že Brumbálova tvář postrádá jakoukoliv stopu podezření. Byl v ní jen smutek, žal, který prohloubil vrásky, a pleť mu zbledla tak, jako by ho zasáhla náhlá rána. Jen to hraje, pomyslel si Harry, všechno je to jen fasáda, maska, které chce věřit a přeje si, abys jí věřil i ty. Zaútočí na tebe, když to budeš nejméně čekat. Ale jeho sevření hůlky povolilo a cítil, jak se mu do srdce opět vkrádá otupělost.

Brumbál si zhluboka povzdechl a zadíval se na sníh snášející se na borovice v Zapovězeném lese. Odvrátil pohled, pomyslel si Harry mdle. Brumbál nikdy neodvrací pohled jako první.

„Nikdy jsem neměl ani to nejmenší podezření,“ hlesl Brumbál tiše. „Ani náznak. Jak je možné, že jsem o tom nevěděl?“

„Bilance vašich vztahů se Zmijozely je poněkud neutěšená,“ pronesl Harry bezvýrazně. Brumbál po něm střelil bolestným pohledem, ale mladík ho ignoroval. „A nemyslím si, že by vás to opravdu zajímalo.“ Odmlčel se a cítil, jak se v něm slova formují pomalu a namáhavě. „Před dvaceti lety byste se to nejspíš staral, ale teď už ne. Myslíte si, že vám na tom záleží, protože je příjemné si to myslet. Ale není to tak. Ne doopravdy.“

Brumbál si znovu povzdechl. „Pane Froste,“ pronesl unaveným tónem, „nemyslím, že bych vám mohl říct něco, co by vás přesvědčilo o opaku, že ne?“

„Prosím, nezkoušejte to,“ odmítl Harry suše. Pak zvážněl a promluvil chmurným, neúprosným tónem. „Odcházím. Už mě dlouho - velmi dlouho - neuvidíte a Severus - Severus také ne. Buďte k němu laskavý. Nakonec ho to zlomí, ale i tak to bude zřejmě víc než cokoliv, co mu kdy kdo dal najevo.“

Odmlčel se a pak dodal: „Odpusťte mu, jestli bude chybovat.“ Na to si uvědomil, že už nemá co dalšího říct. Rázně se postavil.

„Kam jdete?“ ozval se Brumbál a také vstal.

„Bojovat,“ odpověděl Harry. Zemřít, pomyslel si. Tohle je den, kdy zemřu.

Prošel dveřmi, zavřel je za sebou a čekal, jestli ho Brumbál bude následovat. Zůstaly zavřené. Schodiště se pomalu otáčelo v líné spirále a nevydávalo při tom téměř žádný zvuk. Harry se podíval dolů pod schodiště. Severus byl pryč.

Otupěle vstoupil na horní stupeň a nechal se nést dolů. Pozoroval, jak se zpoza rohu objevují jednotlivé schody pokryté kobercem, jeden po druhém v neuspěchaném sledu. Co byla poslední věc, kterou jsme si řekli? přemýšlel. Snažil se vzpomenout si, ale před očima měl jen stříbrný prsten odrážející se od stěny a mizící pod schodištěm.

Zamrkal. Náhle byl dole a se zamračeným výrazem se sklonil a rozhlížel se po zemi. Nic tam nebylo, prsten tam nebyl.

To nemohl být Filch, pomyslel si. A všichni studenti jsou ve třídě a nemohl to být Protiva...

Ucítil v krku podivný knedlík a chystal se projít průchodem, který chrlič vytvořil, když zaznamenal, že ve vzduchu před ním visí vlákna magie. Natáhl ruku, ale ještě než stačil identifikovat magický podpis, věděl, kdo je tam zanechal: Severus. Bylo to stopovací kouzlo.

„Severusi!“ vykřikl; to jméno se mu vydralo z hrdla bez vědomého přemýšlení. Pocítil náhlé, zoufalé nutkání ho ještě jednou spatřit, podívat se na tu tvář, znovu přejet rukama po ostrých hranách vysokých lícních kostí, po vráskách zamračeného obličeje...

„SEVERUSI!“

Jeho hlas se nesl až ke kořenům hradu jako vlny, které tiše čeří vodu, a Harry náhle zjistil, že jeho vědomí tím jediným výbuchem obsáhlo celé Bradavice. V učebně McGonagallové seděl úzkostlivě šťastný Potter, pohled upřený na Lily Evansovou, která byla stále jakoby omámená... O něco níž, na starobylých runách, Malfoy zlostně přemýšlel o tom, že Bulstrode řádně nectí rodinu Malfoyových, o tom, jak poštvat Pána zla proti Frostovi, o tom, jak mu chybí Lestrange... V opuštěné třídě, kde měla Lily svůj večírek, mluvil Black s Remusem Lupinem o trhlině, kterou cítil, že se tvoří mezi ním a jeho nejbližšími přáteli... Venku před hradem, poblíž skladu košťat, svíral Severus jednu ze školních metel se zuřivým odhodláním a potlačoval nervozitu, kterou vždycky ohledně létání na koštěti cítil. Cítil, že jeho stopovací kouzlo je nastartované a že až Jonathan odejde, bude ho následovat - tiše, nepozorovaně, dokud nebude příliš pozdě na to, aby ho Jonathan poslal zpátky...

Harry sáhl po sledovacím kouzle a ucítil, jak mu zapraskalo v rukách.

Pustil ho. Kouzlo se rozplynulo, stín jeho popela se snášel v jemném víření dolů a mizel v nenávratnu.

V chodbě před ním někdo stál. Když znovu vzhlédl, s pocitem tupého překvapení a únavy zjistil, že hledí na napřaženou hůlku profesorky Matellanové.

Žena přerušila ticho: „Existuje nějaký důvod, proč nejste ve třídě?“

Harry pokrčil rameny. Cítil se unavený a otupělý a přál si, aby si mohl lehnout a nechat svá ramena proměnit v kopce, obličej v pastviny a ruce a nohy ve skaliska, na nichž by mohly růst stromy.

„Na něco jsem se vás ptala, pane Froste,“ zavrčela Matellanová ledově. „Také bych ocenila, kdybyste mi vysvětlil ty... znaky na vaší tváři.“

„Soudě podle pozice vaší hůlky si myslím, že vás moje odpověď nezajímá,“ odtušil Harry. Najednou už nechtěl nikoho vidět. Otočil se a vydal se po chodbě pryč.

„Varuju vás, Froste,“ zvolala Matellanová.

Harry to ignoroval. Za okny se snášel sníh a z železných mříží rozdělujících okna na skleněné bloky se dovnitř v jemných paprscích plížil mráz.

Ucítil, jak se na něj valí magie, což ho značně překvapilo - byla mnohem rychlejší než cokoliv, co očekával, a její proud působil podivně povědomě.

Lestrange! pomyslel si, když se mu kolem paží omotaly provazy a bolestivě se utáhly. Jejich magie... je tak podobná.

Uvědomil si, že se k němu blíží další vlna, která ho zvedala do vzduchu a chystala se s ním pohupovat jako s balonem. Zmobilizoval svou mysl, aby kouzlo ovládl, a ucítil, jak se znovu dotýká nohama země.

Matellanová se zamračila, vytáhla hůlku a vyštěkla: „Chcete mi to ztížit, že ano?“

Zvědavě se na ni zadíval. „Proč je vaše magie tak podobná magii Terrance Lestrange?“

Matellanová na něj neochvějně mířila hůlku s nacvičeným gestem bystrozora. „Lestrange?“ zopakovala s tváří pečlivě nevýraznou. „Nemám ponětí, co tím myslíte.“

„Obě jsou chladné a rychlé,“ řekl Harry, „jako vítr na vlnách, jestřáb nad útesem, příliv, který táhne k smrti, hrob každé naděje...“

Harry se odmlčel. Tvář Matellanové, bledá jako zmrzlá sněhová pokrývka, vypadala jako vyřezaná z vosku a klouby její ruky svírající hůlku byly zbarvené do běla.

„Kdo ti to řekl?“ dožadovala se tvrdě. „Kdo?“

„Proč vás to tak zajímá?“ kontroval Harry naprosto neutrálním hlasem.

Matellanová vykročila vpřed a Harry cítil, jak z její postavy vyzařují vlny síly. „Na něco jsem se tě ptala, Froste,“ zopakovala chladným, tvrdým hlasem. „Přikazuji ti, abys mi odpověděl.“

„Došlo mi to teď na místě.“

„Kdo ti to řekl?“ vykřikla a hlas se rozlehl chodbou. „Byl to Lestrange? Malfoy?“ Odmlčela se, než pokračovala. „Byl to tvůj pán, Voldemort?“ Harry neodpověděl a jen na ni bezvýrazně zíral. „Byl to tvůj Se-ve-rus...“

Harry cítil, jak mu tělem projela nenávist, která mu zbarvila vidění do ruda. Zformulovala to jméno jako výsměch a orámovala ho povýšeným pohledem plným odporu. Provazy kolem jeho těla s trhnutím praskly a on vymrštil pravou ruku v hněvivém, brutálním gestu. Matellanová proletěla chodbou jako trs trávy, který zachytila vichřice, narazila do okna a zmizela ve sněhové bouři venku.

Harry beze spěchu přistoupil k otevřenému otvoru. Sněhové vločky vířivě vpadly do chodby a vytvářely na zemi malé ostrůvky sněhu. Matně rozeznával věžičky, všechny pokryté všudypřítomnou bělostí, a dlouhou šikmou střechu. Na konci rychle mizející šmouhy táhnoucí se po střeše stála Matellanová a snažila se ve větru napřímit.

Harry vytáhl hůlku a mávl s ní. Sníh a led se odtrhly od střechy a vytvořily neprůhledný oblak, načež odhalily cestičku po černajících se mokrých taškách.

Vylezl ven a zvolna po ní sešel dolů k místu, kde se krčila Matellanová s očima zúženýma jako zvíře zahnané do kouta a s hůlkou pevně sevřenou oběma rukama jako meč.

„Ne,“ řekl Harry, „tohle mi neřekl… Severus…“

Bylo těžké to jméno vůbec vyslovit. Projel jím hrot bolesti a Harry rozhodil ruce, jako by chtěl odehnat vzpomínky.

Kde je? blesklo mu hlavou. Těsně předtím, než tu myšlenku dokončil, zhmotnil se mu v mysli obraz. Severus se krčil v kůlně na košťata, nos červený od chladu, oči odhodlaně vytřeštěné, dech srážející se v obláčcích páry, choulil se v koutě a čekal...

Ne! vykřikl v duchu, odehnal ten obraz a snažil se soustředit na cokoliv jiného...

Někdo mu stál za zády. Ztuhl a nespouštěl oči z Matellanové, která přecházela sem a tam jako ostražité zvíře, s vrháním krátkých pohledů do propasti nacházející se pouhých pár kroků od ní. Přítomnost, kterou cítil, mu byla povědomá, i když jaksi zkreslená...

Ach, došlo mu. Pettigrew. V krysí podobě.

Harry ucítil, jak mu kolem ramen jako poštovní holub prolétl proud magie. Zvedl ruku a sfoukl ji, ale než zmizela, zahlédl letět něco, co vypadalo jako nouzový signál, k Brumbálově kanceláři.

„Radil bych vám nedělat nic ukvapeného,“ poznamenal mile, ačkoli jeho pohled určený Matellanové byl jako z ocele.

„A já bych ti radila, abys s touhle hloupostí okamžitě přestal!“ vyštěkla profesorka. Harry zaregistroval, jak se jí chvěje hlas a třesou ruce. „Okamžitě se vrať do hradu, než tu všichni zmrzneme.“

Harry pokrčil rameny a usmál se. Cítil, jak se Pettigrewova magie mění, jak se tlumivá přítomnost krysy vytrácí, jak se zrádce vrací do své lidské podoby. „Upřímně řečeno, počasí mi přijde v pohodě. Trocha sněhu ještě nikomu neublížila.“

„Ať už chceš cokoliv, Froste, můžeme to probrat uvnitř,“ prohlásila Matellanová přísně. Harry se znovu usmál, ale chladně a bez humoru. Viděl v jejích očích chvilkový záblesk poznání; věděla o Pettigrewovi.

„Chci se jen pokochat krásným sněžením,“ řekl a udělal krok blíž.

„Tak si ho můžeš užívat v teple Brumbálovy pracovny,“ odsekla a posunula se dozadu blíž k okraji střechy. „Jsem si jistá, že ti nabídne horké kakao.“

„Potřebuju zimu, abych mohl cítit, že jsem naživu,“ namítl Harry a postoupil o další krok dopředu.

Pak Matellanová téměř neznatelným gestem pohnula hůlkou a lehce ji pootočila v přípravě na kouzlo. Harry prudce vzhlédl a v jejích očích (jsou šedé, pomyslel si, šedé jako moře, šedé jako Lestrangeovy) spatřil odraz poznání -

Pocítil, jak se mu o rameno otírá horký výbuch, připravený zarýt se mu do těla. Mizero! zařval v duchu. Čas jako by se zpomalil. Zuřivě se začal otáčet a spatřil, jak kolem něj prolétá jako plamenný šíp žhavý pruh magie a při prořezávání chladného vzduchu mění nehybné sněhové vločky v páru. Pak se čas vrátil ke svému běžnému tempu a kouzlo zasáhlo Matellanovou do hrudi. Přepadla dozadu a zmizela.

Harry se otočil. Pettigrew zíral na místo, kde předtím stála, ústa v hrůze dokořán a oči vytřeštěné zděšením. Rychle přistoupil k okraji a podíval se přes něj. Zírala na něj bílá prázdnota, zužující se díky všudypřítomným věžičkám. Tohle nemůže nikdo přežít, pomyslel si. Vlastně možná ještě padá. Otočil se a pocítil záchvěv uspokojení.

„No, jestli to není pan Petr Pettigrew,“ prohlásil a mlaskl jazykem. „Zdá se, že jsi způsobil závažnou nehodu.“ Odmlčel se a sledoval, jak se Pettigrew stahuje do třesoucího se klubka. Stůj, přikázal v duchu a Pettigrew zapištěl jako myš a zhroutil se na střechu jako hadrový panák

„Už přemýšlíš o odchodu?“ pokáral ho Harry. „Nepokusíš se alespoň zjistit, jestli ji nemůžeš zachránit, jako ten statečný Nebelvír, kterým určitě jsi?“

Pettigrew doloval ze sněhu hůlku, a když ji vytáhl, málem ji upustil. Ohlédl se za sebe na šikmou střechu a couvl.

„Myslíš, že umíš běhat?“ zeptal se Harry chladně. Pomalu sevřel ruce v pěst a Pettigrew uklouzl a upadl. Jeho tělo pomalu sjíždělo k okraji.

„Mdloby na tebe!“ zadrmolil a namířil hůlku na Harryho.

Ten mírně zavrtěl hlavou a magie se rozpadla.

„Locomotor mortis! Impedimenta! Reducto!“

První dvě kouzla Harry odklonil z cesty, ale když se k němu řítilo třetí, zastavil se a otevřel ústa. Magie ho škrábala na zubech, drhla mu o jazyk a šíleně bojovala proti hornímu patru pusy. Chutnala... živě a neurčitě, bojovala a jiskřila, ale celá byla poskvrněná aurou toho zrádce. Harry tvrdě zaskřípal zuby a ucítil, jak kouzlo přestalo existovat. Zanechalo po sobě jen pár střípků vzpomínky, které spolkl.

„Připomíná mi to pomazánku marmite,“ poznamenal Harry.

Pettigrew se zamračil, zhnusení v jeho očích popíralo jeho strach. „Co ch-chceš, Froste?“

Harry se pohrdavě zasmál. „Myslíš, že bych tě potřeboval vyděsit, abych dostal, co chci? Můžu mít cokoliv a všechno, co chci. Cokoliv.“

Ale i když ta slova vyslovil nahlas, slyšel v nich obrovskou prázdnotu. Pokud mohl mít cokoliv, co chtěl, proč se cítil tak prázdný? A co opravdu chtěl? Být se Severusem – odstranit Voldemorta ze světa, vytvořit pro Severuse příjemnou budoucnost? Přitáhl své mysli otěže dřív, než stihla tyhle myšlenky dokončit, byly příliš hrozné a bolestné, než aby je bylo možné zvážit, byly to myšlenky, o kterých bude předstírat, že neexistují, myšlenky, které by ho spálily jako temný oheň a zanechaly z něj jen bledý popel.

„Co chci,“ zavrčel a sevřel ruku v pěst – Pettigrew sebou trhl, jako by ho ovládala neviditelná lanka – „a co mi můžeš dát,“ pokračoval Harry, tentokrát tiše a zdvořile, „je vědění... Jak to, že jsi byl zařazený do Nebelvíru, když ses nechal tak snadno přimět ke zradě svých přátel? Byl Moudrý klobouk slepý, nebo ty jsi obzvlášť mazaný?“

„Ke zradě mých přátel?“ zopakoval Pettigrew nechápavě.

„Ano, tvých přátel,“ vyprskl Harry. „Pottera, Blacka... Možná se to ještě nestalo, ale stane -“

„Nikdy bych je nezradil!“ vykřikl Pettigrew zuřivě a dokonce to znělo, jako by to myslel vážně. „Ty zkažený zmijozele - fuj! Nikdy bych něco takového neudělal!“

Harry se shovívavě usmál. Pátral v Pettigrewových očích, ale na to, aby něco viděl, měly příliš rozhořčený výraz. „Hm. Nejsi špatný herec, víš...“

„Nikdy bych své přátele nezradil,“ zopakoval Pettigrew s důrazným syčením. „Radši bych umřel.“

Harry se znovu usmál, tentokrát chladně, jako když zafouká ledový vítr. Zatnul pěst a otočil se. Pettigrew s výkřikem sklouzl po střeše, mával při tom rukama a bezmocně kopal nohama, aby nakonec ve sprše sněhu přepadl přes okraj.

Harry přešel blíž a podíval se dolů. Pettigrew visel nad propastí a držel se neviditelného provazu, který měl omotaný kolem krku. Jeho tvář, předtím červená od chladu, nabírala nádech do fialova a groteskně kulil oči a vystrkoval jazyk.

„Přehodnotíme to?“ zeptal se Harry příjemně, dřepl si na okraj střechy a vyslal dolů úsměv. „Tví přátelé - nebo tvůj život?“

Zdálo se, že Pettigrew má potíže s dýcháním. Zbytečně kopal do vzduchu a tahal za provaz, který mu obtáčel krk. Harry slyšel, jak zalapal po dechu, a pak ze sebe vydoloval dvě slova: „Mí… přátelé…“

„Tví přátelé!“ vyplivl Harry. Švihl zápěstím a Pettigrew se vznesl do vzduchu. Když visel jen kousek od okraje, vydral se mu z hrdla bublavý zvuk. Harry natáhl ruku a praštil ho do té ošklivé, nafialovělé tváře. „Tví přátelé - nebo tvůj život?“

„P... přátelé -“

Harry znovu sevřel ruku v pěst a frustrovaně zatnul zuby. Pettigrew se zhoupl nahoru a dolů a z kapsy mu vypadlo pár mincí.

„Ani tě nemají rádi!“ vyštěkl Harry. „Myslí si, že jsi otravný, že jsi na obtíž. Nejsi pro ně nic, Pettigrewe. Nic.“

I když Pettigrew bojoval oběma rukama o trochu vzduchu, aby se aspoň zpola nadechl, pohlédl na Harryho s opovržením. „Oni by… p-pro mě… umřeli...“

Harry se skoro rozesmál. „Ano, ale zemřel bys ty pro ně?“ Aniž by čekal na odpověď, pokračoval: „Přemýšlej o tom, Pettigrewe. Co pro ně jsi? Potter s tebou zachází jako s nemluvnětem, jako s prvňáčkem. A Lupin s tebou mluví jen proto, že nikdo jiný ne. A Black -“ Harry se zlomyslně pousmál. „Drahý Sirius. Je docela krásný, že? A někdy, když s tebou mluví, může v tobě vzbudit pocit, jako bys skutečně byl někdo, na kom mu skutečně záleží.“

Pettigrewova tvář se zkroutila do grimasy nenávisti. Bezmoc v jeho očích, tichých zuřivostí, byla přímo rozkošná.

„Chceš ho, že jo?“ zašeptal Harry a přistoupil blíž. „Ach ano, chceš ho.“ Pronikl pohledem do Pettigrewovy mysli; odpor, kterému čelil, byl žalostný, rozdělila se před ním jako teplé máslo. Spatřil ranou vzpomínku, vzpomínku na Blacka, který bránil Pettigrewa před několika zasmušile vypadajícími Nebelvíry. Harry už mohl v Pettigrewových očích vidět zbožňující jas. Scéna se změnila a Black teď stoupal vzduchem nad famfrpálovým hřištěm a jeho tvář zářila potěšením. Pettigrew na tribuně tleskal jako idiot, křičel a sledoval ho tímtéž zamilovaným pohledem... Pak se scéna naplnila párou a výraz uctívání se změnil na nenápadný, téměř zahanbený. Byli v šatnách a Black procházel nahý sprchami, a když se smál a žertoval s Potterem, pod kůží se mu rýsovaly svaly. Pettigrew stál stranou, schovávaje své ubohé, baculaté tělo. Proběhly další scény – Pettigrew se kousal do spodního rtu, zády k závěsům postele, zatímco někde poblíž Black sténal v žáru vášnivé chvilky s dívkou; Pettigrew na pokraji slz, když Black znechuceně vyrazil pryč a mumlal o nemožnosti zvládnout zvěromágskou přeměnu; Pettigrew s výrazem beznadějné touhy a žárlivosti, když Black sdílel tajemství s Potterem a vynechal jeho – Pettigrewa – z jejich malého světa kamarádství…

„Neopětovaná láska,“ zabručel Harry. Usmál se slzám, které nyní smáčely zrádcovy tváře. „Dojemné. Ale beznadějné. Jaký je to pocit, když je tvoje láska nucená mlčet? Jak den za den chřadne z nesplnitelného snu? Je to beznadějné.“

Pettigrew zavřel oči a rezolutně se odvrátil. Harry se naklonil blíž. „Tví přátelé - nebo tvůj život?“

Pettigrew se znovu usmál, krátce se zašklebil, než znovu zalapal po dechu, ale Harry si pomyslel, že to možná byl lítostivý úsměv. „M-mí... přá-“

Harry pocítil náhlý nával vzteku. Jak se tento zrádce opovažuje předstírat, že je loajální, jak se tato ubohá malá krysa opovažuje mu vzdorovat! Shromáždil svoji magii, vyslal ji do oblasti Pettigrewovy mysli a stiskl.

„Tví přátelé - nebo tvůj život?“

Pettigrew se s obnoveným elánem zkroutil. Jeho oční víčka se s třepotáním zvedla, oči se obrátily v sloup a odhalily nesoustředěnou prázdnotu. Zdálo se, že jeho rty mají problém formulovat slova, ale po mnoha neúspěšných pokusech Harry rozeznal zakňučení: „M-m-mííí... p-přáte-léé-“

Harry zavrčel jako zvíře a zvýšil tlak na Pettigrewovu mysl. Cítil, jak mu v ruce zběsile pulzuje a poletuje se zoufalstvím chycené zlatonky. S instinktivní jistotou věděl, že je na pokraji prasknutí.

„Tví přátelé - nebo tvůj život?“

Z koutků Pettigrewových úst vytékaly sliny. Jeho končetiny sebou cukaly jen v krátkých křečích. Zorničky se mu rozšířily do té míry, že se duhovky staly neviditelnými.

„No?“ dožadoval se Harry, z úst mu létaly sliny, jeho hlas byl zkomoleným syčením plným síly a vzteku. „Musím tě zlomit, aby ses přiznal?“

Pettigrewova tvář se zvraštila. Harry vyvíjel stále větší tlak a s ďábelským uspokojením cítil, jak se na povrchu jeho mysli tvoří první jemné praskliny, neustále zesiloval stisk a čekal na poslední křup –

Zlomil jsem ho, pomyslel si náhle. Jako by se mu pod nohama rozplynula tenká vrstva ledu a on spadl po hlavě do ledově studené vody. Pettigrew je nezradil, protože byl zbabělec. Vůbec nebyl zbabělec…

- Pettigrew se náhle přestal hýbat. Harry se podíval dolů do své dlaně, na dvě oddělené hemisféry, které přestaly bojovat.

Zradil je, protože jsem ho zlomil, pomyslel si. Způsobil jsem to. Zlomil jsem ho.

Harry jemně zatáhl, překulil Pettigrewa přes okraj a položil ho na zasněženou střechu. Mladík se třásl a pohled měl stále rozostřený. Oči mu těkaly sem a tam jako zmatení ptáci chycení v kleci. Rty měl úplně bílé.

„Ššš,“ zamumlal Harry. „Budeš v pořádku.“ Složil oba kousky dohromady, jak nejlépe mohl, a nechal je jako mrtvé propadnout do těla zlomeného muže.

Pettigrew začal nesouvisle mumlat: „M-m-můj... můj-“

„Tvůj život,“ zašeptal Harry. „Zachraň se.“

Pettigrew sebou trhl, ale jeho oči už nebyly tak rozšířené a do tváří se mu vracela barva. „Můj život,“ zamumlal. „Z-zachraň... se...“

„Zachraň se,“ zopakoval Harry, naklonil se dopředu a políbil Pettigrewa na čelo. Jeho kůže byla vlhká a studená, ačkoli uvnitř ho spalovala horečka. Cítil, jak Pettigrew prstem neurčitě svírá jeho hábit, jako dítě, které v děsivém novém světě šmátrá po nějaké jistotě. Harry nahmatal jeho sevření a jemně se z něj vymanil.

„Tohle si nebudeš pamatovat,“ řekl tiše. „Teď utíkej, jako myš. Bude snazší to snášet ve formě hlodavce.“ Harry se odmlčel a Pettigrew se pracně přikrčil a pomalu se začal zmenšovat. Stále se třásl. „Zapomeň, že jsi miloval Siriuse!“ zvolal Harry, když se krysa rozeběhla po střeše. „Zapomeň na tu lásku. Je lepší vůbec nemilovat.“

Všude kolem padal sníh. Hrad mizel pod bílou pokrývkou a žádný zvuk se neodvážil narušit ticho. V dálce Harry viděl malé černé tečky naznačující přítomnost Zapovězeného lesa. Ještě o kus dál, nekonečně daleko, dál, než oko dohlédlo – Harry se zapotácel. Všechno vypadalo stejně, rozlehlá plocha šedé a bílé. Neviděl žádný horizont.

Musím odejít, pomyslel si. Věděl, že se může vrátit do hradu a neviditelně se proplížit, ale představa, že uvidí lidi, ho naplňovala hrůzou. Zvláště pokud by narazil na Pottera nebo Blacka nebo -

Zavrtěl hlavou a zabořil ruce do vlasů. Bylo nesnesitelné myslet na Severuse. Ne. Neunesl by to. Bylo to jako žhavá železná čepel, která mu probodla hruď, takže se najednou cítil špinavý, děsivý a nehodný čehokoliv. Nesmí myslet na Severuse.

Přál bych si být někde daleko, pomyslel si. Někde, kde nikoho neuvidím. Někde, kde je chlad, myšlenky ochromující zima…

Vzduch se změnil. Najednou ledově zavířil, jako drsné zapráskání bičů. Harry otevřel oči, přimhouřil je a neviděl… nic. Jen prázdnotu. Obloha mohla být sotva pár centimetrů nad jeho hlavou, nebo mohla být tak daleko jako vzpomínky na jiný život. Ale byla šedá, svažovala se k šedé zemi a zvedala se do šedého větru.

Harry se sesunul na kolena a lehl si na zem, ruce i nohy rozhozené do stran. Otočil hlavu, aby mohl hledět do širého, prázdného nebe. Už necítil nohy a z prstů na rukou mu pomalu mizel cit.

Zabíjel lidi. Před smrtí je mučil a pak s potěšením zadusil jejich životy. Jiné zabil a stěží na ně pomyslel. Lámal lidskou mysl, ohýbal ji a s radostí ji ždímal, zaséval semínka budoucí bolesti.

A nic necítil. Nic.

Vítal tu prázdnotu. Cítil, jak se pomalu zmocňuje jeho těla, a teď vnímal, jak mu nahlodává mysl, brzy přes jeho vědomí přetáhne přikrývku temnoty...

Ale miloval s vášní, o jaké se mu ani nesnilo, že je možná. Zabíjel pro tu lásku, pro tu vše pohlcující posedlost. Byl jemný a zlehka šlapal po podivuhodném snu, který spolu sdíleli. A všemi možnými způsoby tu lásku zradil.

Myslí mu krátce prolétla úzkost. Ale to teď nic neznamenalo, stejně jako to neznamenalo nic už předtím. Tato obrovská otupělost byla to jediné, na čem záleželo. Jeho největší strach, jeho nejhlubší touha, nicota uhasila poslední, přetrvávající světla. Všechno potemnělo.

PP: Vím, kapitola nekončí moc povzbudivě, ale tohle není veselý příběh, varovala jsem vás už v úvodu. A když už jsme u toho, doporučuji vzpomenout si, jaké události stály na jeho počátku. Protože v epilogu - následující velmi dlouhé, tedy vícedílné kapitole - se k nim vrátíme.