Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola šedesátá třetí: Potom jsme se rozhodli

Tiché poledne

Tvé dlaně v čerstvé trávě leží tam,

kde prsty pnou se vzhůru jak růžové kvítí:

Tvé oči plny smíchu. Palouk září v přítmí,

hned pod mraky, které plují sem a tam.

Okolo našeho úkrytu, tam kam oko dohlédne

zlatý blatouch se stříbrným okrajem,

kde kerblík lesní chrání hloh svým květem.

Je vidno ticho, dokud písek v hodinách sype se.

V plném slunci vážka si letí

jak modrá nit z oblohy visí:

Má celou věčnost, než k nám sletí.

Ach! Naše srdce spojené, nesmrtelným odkazem,

v této důvěrně němé hodině společníkem

Kdy v tichu obou píseň lásky zní.

Dante Gabriel Rossetti

xXx

Hermiona se probudila s nádherným pocitem tepla. Její mysl identifikovala Severusovu vůni a způsob dýchaní dřív, než by instinkty zvedly hlavu, a uvolnila se v objetí své spící lásky.

Letní slunce prosvítalo širokým otevřeným oknem, které bylo chráněno před jakýmkoliv vetřelcem, který by se pokusil vstoupit do jejich ložnice, a zbarvilo strop dozlatova.

Pomalu se otočila v Severusově sevření, až dokud ho neviděla jasněji, jejich nosy se téměř dotýkaly.

Nakonec se tyto rána budili spolu. Pohled na jeho tvář, tak nestřeženou a jemnou ve spánku, jeho lehce pootevřené rty, které nyní odhalovaly svou plnost, elegantní úzké obočí a jeho bradu stále vyvolával uvnitř ní něco hlubokého, nekonečnou studnu pocitů, která svírala její srdce neskutečnou touhou.

Netušila, která emoce je silnější – štěstí, které cítila, když se na něj takto dívala, nebo strach, že se mu něco stane, že je jen křehkou věcí, kterou drží ve svých rukách – jeho srdce – by mohlo být zdrceno budoucností.

Chtěla plakat a smát se současně, mít položenou svou hlavu na jeho hrudi věčnost a odtáhnout se od něj.

Cítila jeho dech, jak ji jemně lechtá na čele, a spokojeně si povzdechla.

Ať už si Draco a Harry přáli v budoucnosti cokoliv, nebo se těšili na cokoliv, až bude Voldemort pryč, ona se o žádnou z těchto věcí nestarala.

Tohle bylo vše, co chtěla.

On byl jejím majákem na moři, nadějí, jedinou věcí, po které se nikdy neodvážila toužit, a osud jí ho dal dobrovolně.

Co víc si mohla přát? Co víc, než tuto blízkost myslí, těla a duše? Dokonce i tisíc let bolesti a strachu by za to stálo.

Jenže to skončí. Velmi brzy. Tak či onak.

Hermiona položila jemně ruku na tu jeho, tak aby nerušila jeho spánek, a snažila se soustředit na tento okamžik, snažíc se odehnat těsný pocit ze svého krku.

Měla strach.

Ne, to ne. Byla vyděšená. A nebyl tu žádný prostor pro obavy a nejistotu, neboť přesně věděla, co se stane. Co udělá.

V posledních týdnech nesla na svých bedrech váhu tohoto povědomí, stále se zvyšující jistotu co musí být uděláno. Víc než jednou ji to skoro porazilo, ta tíha. 

Ostatní byli slepí k jejímu rostoucímu strachu a smutku, dokonce i Severus, který ji znal lépe než kdokoliv jiný, přičítal její chování něčemu zcela jinému.

Ale pak se událo tolik věcí – promoce, odchod ze školy, příprava na bitvu, a jak jen někdo mohl tušit, že jí na nich záleží víc než jen na teoretické úrovni? Jak by jen někdo mohl vědět, že její rozloučení, nostalgie a náhlá změna nálady nebyly jen reakcí na konec školy a začátek nového života?

Byla ráda, že si toho nevšimli, nebo že dospěli k jiným závěrům. Mohla tohle udělat, ale nebyla si jistá, zda to dokáže proti výslovné vůli svých přátel a rodiny.

Uchopila ho za ruku a on se pohnul, jeho tělo se mírně napjalo, když odhadoval situaci ještě před otevřením svých očí. Pak se však uvolnil a Hermiona věděla, že zkontroloval ochrany a našel je neporušené, a že prověřil okolí kolem nich a zjistil, že jsou v pokoji sami.

Byla to stejná procedura, kterou procházela pokaždé, když se vzbudila. Znala ji nazpaměť.

„Dobré ráno, lásko,“ zašeptala a spatřila, jak se jeho oči pomalu otevírají a jeho tvář se rozjasňuje zářivým, spokojeným úsměvem, který viděla každé ráno od chvíle, kdy začali spolu spát v jedné místnosti.

Překvapil ji znovu ten šťastný okamžik, jak prostý fakt její přítomnosti v jeho posteli ho mohl uspokojit. Tentokrát jí to lámalo srdce.

„Dobré ráno,“ odpověděl a ona cítila, jak se mírné chvění z jeho hlasu rozlévá z její ruky po celém jejím těle a naplňuje ji podivným a pulzujícím napětím.

„Snil jsem o tobě,“ řekl nyní, a ona položila svou hlavu na jeho hruď, nosem se dotýkajíc jeho teplé kůže a vyhýbajíc se jeho očím. 

„Doufám, že byl příjemný,“ poznamenala lehce.

Zasmál se nestřeženým, uvolněným způsobem, jaký zažíval jen tehdy, když se probudil, než mu napětí dne spadlo na bedra. 

„Velmi,“ odpověděl. „Vzpomínáš si na to, jak ses mě kdysi ptala, když Harry a Weasley přišli na tvůj dvojí život? Ptala ses mě, zda budeme někdy svobodní, bez války kolem nás a mnohých tajemství, která bychom mohli znát. Chtěla jsi vědět, zda budeme moci někdy chodit na světle zbavení našich masek a rolí.“

„Ano,“ zašeptala, nevěříc svému hlasu, že by dokázal mluvit hlasitěji. „Pamatuji.“

Cítila jeho úsměv, někde nad svými rozčepýřenými vlasy.

„Dnes v noci jsem o tom snil,“ řekl jemně. „Byli jsme mnohem starší, v tvých vlasech byly stříbrné pramínky a tvé oči obklopovaly vrásky, ale stále jsi byla krásná, jako jsi dnes. Snil jsem o tom, že jsme se vzbudili spolu, stejně jako teď. Na dvorku zpívali ptáci a slunce projasňovalo tvou tvář. A nějak jsem věděl, že žijeme již dlouho v míru, společně, beze strachu. Bylo to nádherné. Přeji si, abys o tom také bývala snila.“

Navzdory bezpečí jeho těla Hermiona zavřela pevně oči. Nebude teď brečet. Nezlomí se a neřekne mu vše. V sázce bylo příliš mnoho, než aby toto zoufalé přání učinilo jeho sen realitou.

Kdyby mu to teď řekla, nebyl by zde žádný mír. Byla by tu válka, zabíjení a neustálé obavy, které by zasáhly duše jejích milovaných jednu po druhé, dokud by z nich nezbyly jen loutky, bojovníci, kteří nevědí, co s mírem u svých dveří.

Nedopustí, aby se tak stalo. Ne proto, že chtěla sdílet jeho sen, nebo protože by nechtěla, aby to skončilo.

„Zní to skvěle,“ zašeptala. „Přála bych si, abych tam byla.“

Přála bych si, aby bylo možné tam být, Severusi, pomyslela si hluboko ve svém paměťovém paláci.

„Budeš,“ řekl jemně, ale s hlubokým přesvědčením, které rezonovalo celou jeho hrudí. „Budeme tam spolu.“

A Hermiona přikývla, přitiskla se k jeho tělu v zoufalém pokusu získat trochu tepla, naděje z kontaktu, protože věděla, že je to marné.

Nebyla pro ni naděje.

xXx

Na jejich obvyklém setkání je pozdravil nezvykle nadšený Albus Brumbál.

„Jsme připraveni,“ oznámil, sotva se usadili. „Výcvikový program dosáhl stupně, kdy jsme přesvědčeni, že můžeme provést úkol. Náš výzkum na Tintagelu je úplný a spolupráce s bystrozory je tak jistá, jak jen může být.“

Okolo stolu se ozvala povzbudivá zvolání a Brumbál se usmál nad jejich hrdostí a nadšením. Severus si s posměšným znechucením odfrkl, ale tajně si nemohl pomoci, aby starého muže neobdivoval. Tři životní období plné bolesti, smutku a temnoty, a přesto nerezignoval na boj s realitou.

Stále věřil, že dokáže vztáhnout ruku na měsíc a sebrat ho jako citrónový drops. A možná mohl.

Zatímco kus jeho mysli byl pobaven Albusem, další – a to ta větší část, musel přiznat – část se velmi těšila z Hermioniny přítomnosti po jeho pravici. Jako by slyšela jeho myšlenky, obrátila k němu tvář a usmála se, ale neotevřela mentální spojení, které obvykle spolu sdíleli.

Neviděl ji od dnešního rána, kdy se vzbudil a spatřil její úsměv. Bylo nutné, aby sešla dolů a snídala se svými spolužáky, když už si nemusela na poslední chvíli opakovat učivo nebo se nemohla vymlouvat na své povinnosti primusky.

Neochotně ji nechal odejít, protože věděl, že musí strávit den s těmi dutohlavci místo s ním. Bylo zde však dost práce a plánů ke zvážení, které učinily den přínosným, i když bez její přítomnosti.

Jak právě Albus celému Řádu oznámil, jejich bitevní plány pěkně vycházely. Harry a Weasley byli samozřejmě hluboko pod úrovní, kterou potřebovali k přežití během Halloweenu, ale měli ještě čtyři měsíce, aby se nadrtili potřebná kouzla a vybrousili instinkty, a jeho sadistické já se na to velmi těšilo.

Nemluvě o tom, že nepřítomnost studentů v příštích měsících a šance zvýšit bezpečnostní opatření v Bradavicích z velké části zjednoduší jejich úkol. To a skutečnost, že mladší členové Řádu právě oficiálně skončili školu.

Severus se nad tou myšlenkou ušklíbl. Od této chvíle neexistovaly žádné významné výmluvy, aby mohli opustit tělocvičnu. Uvažoval, kdy Harry a Weasley zjistí, že absolvování neznamenalo nic víc než osm hodin povinného výcviku denně.

Brumbál čekal, až se Řád znovu uklidní, a pak zvedl ruku, aby dal najevo, že ještě neskončil.

„Jsme připraveni,“ zopakoval znovu. „A jak se zdá Pán zla také.“

Ticho, které se rozhostilo okolo stolu, bylo podivné po té bujaré reakci před chvílí.

„Jak mě slečna Grangerová informovala, Voldemort jí nařídil, aby provedla svůj plán a přesvědčila pana Pottera a pana Weasleyho k setkání během Halloweenu. Chystá se na ně zaútočit se svým Vnitřním kruhem a zabít Harryho dřív, než by jen tušil, co se děje.“

Místnost naplnil uznalý smích.

„Dnes v noci ho slečna Grangerová navštíví s potvrzením, že Potter a Weasley přijali její plán a nabídne mu podrobnosti, na kterých jsme poslední týdny pracovali.“

Najednou cítil Severus chlad.

Voldemort přijal její plán a přikázal jí v něm pokračovat. Brumbál byl informován, a také Řád.

Ale Severus o tom nic nevěděl.

Obrátil se pomalu na Hermionu, tak aby na sebe nestáhl pozornost, ale ona se od něj odvrátila, plně se soustředíc na ředitelovu řeč. Nebo to tak alespoň vypadalo.

Z tenkých vrásek okolo úst a způsobu, jak se její tělo od něj lehce odklonilo, poznal, že si uvědomuje jeho pohled, ví to a má obavy.

Ale stále na něj nepohlédla.

Napřímil se na své židli, a přitom vytvořil mnohem víc hluku než obvykle, několik hlav se k němu pak otočilo v automatické reakci.

Její tvář zůstávala odvrácená, veškerá její pozornost byla navenek věnována řediteli.

A byla příliš daleko na dotek, který by otevřel jejich mentální spojení.

Co se to sakra dělo?

Že by udělal v posledních dnech něco, čím ji naštval, nebo snad ztratil její důvěru?

Ale ne, byla milá a zjevně spokojená dnes ráno, a jediným znamením potíží v posledních týdnech byly její náhlé okamžiky temnoty a odtržení. A o tom mluvili, a on jí nakonec pomohl se uvolnit.

Jestli mezi nimi byl nějaký problém, zdaleka nebyl tak důležitý, aby odůvodnil její chování. Nezohlednil však, že Hermiona je příliš profesionální, než aby dovolila jejich osobnímu vztahu bránit jejich práci.

Byl ale Mistrem špionů, u Merlinových vousů! Musel vědět vše, co nejdříve to bylo v lidských silách, ne být informován současně s těmi tupohlavci kolem nich!

Nahlas si odkašlal, zřejmé znamení pro ni, že si nyní potřebují promluvit, ale i když viděl, jak se její hlava krátce pootočila jakoby starým zvykem, zastavila pohyb dřív, než mohl zahlédnout víc než jen její zátylek.

Nechtěla s ním mluvit. Odmítala komunikaci.

Necítil její odcizení, to osamění od Vánoc, když vyhrožovala, že nadobro opustí jeho komnaty. A jak se mu tak myslí míhalo tisíc možných důvodů pro její chování, sestavoval a rozčleňoval vysvětlení, zatímco zdánlivě plně koncentrován naslouchal Albusovi, pomalu ho zaskočilo zjištění, nahrazené i tak hněvem.

Neměla právo dostat ho do takového postavení, odkopnout ho jako nějakého neschopného prváka. Ona a Albus, šťastně si plánující spiknutí v jeho kanceláři, dávajíce mu najevo, že je neschopný idiot.

Ale Albus asi předpokládal, že o tom mluvili již dříve, než za ním přišla. Koneckonců v tomto kruhu bylo jen málo lidí, kteří nevěděli, jak blízcí si nyní jsou, a kdo by ho kromě ní neinformoval o věci tak podstatné.

Jistě, kdo by.

Jak mu to mohla udělat?

A proč?

Neměli před sebou žádná tajemství, to byl základní kámen jejich vztahu, jak soukromého tak profesionálního, a tohle nebyla drobnost, která by mohla být zapomenuta nebo opomenuta ve velkém plánu. Dobrovolně a vědomě zadržovala informace, a pokud si byl jist jednou věcí o Hermioně Grangerové, tak to, že nikdy nedělá nic jen tak.

Ale jaký by mohla mít důvod?

Znovu si ve své hlavě přehrával Albusova slova z tohoto setkání, opět se snažit vzpomenout si na každý drobný incident během posledních týdnů, na každou chvilku, kdy se chovala podivně, každé slovo a gesto, kterým reagovala jinak, než by očekával.

Tentokrát však jeho schopnost vnímání počítala s víc než jen obavami ze zkoušek, s běžnými potížemi spojenými se změnou pozice v životě. Víc než jen s prostým strachem, který mu přiznala.

A zase cítil chlad, ale nyní to bylo ze strachu.

„Omluv mě, Albusi,“ řekl Severus a náhle vstal, rád, že udržel chladnou tvář s ohledem na narůstající uvědomění.  „Ale Hermiona a já si musíme o něčem nyní promluvit.“

Albus vypadal stejně zmateně jako ostatní členové užšího kruhu. Všichni dobře věděli, jak úzce spolu mistr špionů a jeho hlavní špion pracují, a že mají způsoby komunikace pro ostatní nezjistitelné. Nikdy předtím nebyla taková potřeba narušit setkání, ale Severus se držel svého klidného velitelského pohledu, aniž by dal jakkoli najevo své obavy, a odmítal vysvětlení.

Nakonec nikdy za normálních okolností nemusel sám sebe ospravedlňovat.

„Hermiono,“ zopakoval klidně, a nebyla to žádost.

Hermiona očividně na chvíli zvažovala odmítnutí, ale pak si zjevně uvědomila, že by to bylo marné. Mluvil by s ní o tom tak jako tak dřív, než by bylo něco dalšího rozhodnuto.

Takže tiše přikývla a následovala ho směrem do jeho pracovny před zvědavými pohledy Řádu.

Počkal, než se dveře zavřou a soukromé ochrany vklouznou na své místo, pak se k ní obrátil a nechal svoji kontrolovanou masku spadnout. Musel vypadat zuřivě, dle Hermionina zkroušeného pohledu, ale o to se nyní nestaral.

„Co to má znamenat?“ zasyčel. „Proč jsi mě neinformovala?“

Otevřela ústa s pohledem tak nevinným, že věděl, že si připravuje hezkou malou krycí řeč, a jeho vztek narostl o sto stupňů.

 „A nelži mi! Vím, že to nemá nic společného s nedbalostí nebo zapomnětlivostí. Záměrně jsi mi zamlčela životně důležitou informaci, a já chci vědět proč.“

Zhluboka se nadechla.

„Víš proč,“ řekla pak hlasem, který používala v nevyhnutelných sporech.

 „Objasni mi to.“

„Severusi…“

„Hermiono. Řekni mi, co sis myslela, když ses mi rozhodla lhát.“

Následkem hněvu v jeho slovech se zarazila, ale pak přikývla, viditelně se dala dohromady a nasadila soustředěný chladný výraz, který tak dobře znal z měsíců plánování.

Ten však způsobil, že se jeho tvář zbělela vztekem.

„Pán zla neoplývá trpělivostí,“ řekla tiše. „Když mi přikázal prezentovat nápad Harrymu a Ronovi, bylo jasné, že nebude čekat na jeho potvrzení příliš dlouho. Kdybych příliš otálela, pojal by podezření, ale já věděla, že nechceš, abychom určili detaily tak brzy. Pak je tu také skutečnost, že pravděpodobně bude chtít, abych nějaký čas zůstala na jeho panství, když jsem teď dokončila školu…“

„Ne,“ procedil Severus mezi sevřenými zuby, vzdálená část jeho mysli ho mlhavě překvapila, jak krutý dokázal být.  „Řekl jsem ti, abys mi nelhala, Hermiono. Po tom, co jsi udělala, je úplná pravda to nejmenší, co si zasloužím…“

Viděl, jak se její oči rozšířily, a věděl, že pohyb byl promyšlený. Tušil, že se v té chvíli připravuje na protest.

„Nevím, co…“

„Nejde o moje obavy,“ přerušil ji, neschopen snést její hraní. „Jedná se o tvoji pozici ve Vnitřním kruhu, o skutečnost, že čistokrevní jsou rozzuření tvojí mocí a že tě ani Lucius Malfoy neochrání. Jde o to, že jsi narušila hierarchii Smrtijedů a že se bojíš, že Voldemort si toho konečně všimne.“

Její předstírání bylo stále perfektní, nesnesitelně klidné, pořád odmítala přiznat, co měla v plánu a o čem přemýšlela. Ale on ji nyní znal mnohem lépe, znal složité rysy v jejím obličeji, drobné signály jejích skrytých myšlenek, které ani její schopnosti nemohly úplně zamaskovat, a on je viděl.

On znal pravdu.

Něco uvnitř něj, o čem neměl ani potuchy, se zlomilo.

„Já…“

Zašeptala, ale nyní slyšel v jejím hlase rezignaci.

„Obáváš se, že jen tvoje nezbytnost k úspěchu plánu tě v posledních týdnech udržela naživu,“ pokračoval. Sice nerozuměl jemnosti ve svém hlase, zato konečně pochopil všechno, celou tu složitou lež, kterou si v poslední době kolem sebe tkala, konečně pronikl mlhou, kterou vykouzlila, aby zakryla své činy a sama sebe.

„Máš strach, že zjistil, jak moc škodí jeho postavení otevřené sympatie k tobě. A taky, že jakmile mu přineseš potvrzení plánu, jen co tvoje využití pro něj skončí, podvolí se přání svých dalších služebníků. Že se tě zbaví.“

Nastalo ticho. Jak jen mohl o tomto přemýšlet tak klidně. Jak mohl stát v téhle místnosti s ní, vysvětlovat sám sobě a jí, jak si uvědomuje pravděpodobnost své vlastní smrti a jak místo stáhnutí se, dokud byl čas, pečlivě plánovala jak tento fakt před ním a přede všemi skrýt.

Jak mohla použít svůj neuvěřitelný intelekt a schopnosti, aby si zajistila vlastní smrt.

„Není to ta věc, o které zrovna přemýšlíš?“ zeptal se krutým hlasem. „Není to ten důvod, proč jsi tak jednala? Protože víš, že ve chvíli, kdy Harry a Weasley budou souhlasit, v okamžiku kdy potvrdíš datum a místo a předáš tuto informaci Voldemortovi, tvůj život pro něj nebude mít už žádnou cenu? Neboť víš, že tě nenechá odejít v míru, když mnozí čistokrevní prahnou po tvé krvi? Zvlášť když musí upevnit a posílit svoji mocenskou základnu pro plán, který jsi mu navrhla?“

Na okamžik očekával její odchod z místnosti, stejně jako před mnoha měsíci, když zradil její důvěru a vstoupil do její mysli bez povolení.

Ale nyní to byl on, kdo byl zrazen.

„To je jedna možnost,“ přiznala nakonec po dlouhé chvíli napjatého ticha. „A musím připustit, že se toho bojím. Ale není to pravděpodobné. Zabitím by riskoval selhání plánu. Koneckonců Harry a Ron by pojali podezření, kdybych odešla před slavností na ukončení roku a nevrátila se až do Halloweenu. Nemyslím si, že by dovolili, aby se to stalo, bez ohledu na to, co říká Vnitřní kruh.“

Viděl a slyšel, že nevěří svým slovům, že jediný důvod, proč to řekla, byla snaha ho uklidnit, jako by byl nějaký roztřesený mazlíček, který potřebuje utěšit. Jako by byl Harry nebo Draco naivně se obávající o její bezpečnost.

„Nedokážeš ošálit ani sama sebe,“ slyšel se říkat, zaskočen odporem ve svém hlase, šokován jako ona. „Oba víme, že Voldemort nikdy neohrozí svoji mocenskou základnu ani pro ten nejgeniálnější plán ze všech. Na to je příliš chytrý. A my oba víme, že není jiné cesty, že? Dopisy, které tě může přinutit napsat, falešná ujištění, které by snadno oklamaly tvé přátele. Riziko by bylo mnohem větší, kdyby tě sem nechal se vrátit.

Víš, že jít tam dnes večer znamená s největší pravděpodobností tvoji smrt.“

Ticho mezi nimi se protahovalo, až bylo zcela nesnesitelné, obrovská hora se zvedala a nesla vše, co předtím sdíleli. 

„Ano,“ připustila nakonec, to jediné slovo vytrysklo z jejích úst s pocitem smutku. „Vím.“

„A tak si mi lhala, celé ty měsíce, doufajíc, že to nezjistím, dokud nebude příliš pozdě, že se nebudu dívat dost pozorně, abych si nevšiml náznaků?“

„Já…“

„Poslouchala jsi své přátele při plánování jejich budoucnosti, aniž bys tušila, zda taky nějakou máš? Sakra, poslouchala jsi mě, když jsem mluvil o naší budoucnosti tohle ráno, a chovala ses tak, jako bys mi upřímně věřila! Oklamala jsi každého, kdo tě má rád, jen aby ses ujistila, že tento tvůj plán uspěje?“

Nějak se mu podařilo zarazit výčitky a oprostit se od té části mysli, která vždy zůstávala chladná a kriticky sledující co se děje, ztuhl studem, jak naprosto bláznivě se chová, když ji prosí jako manžel, kterého zradila manželka.

Nezáleželo mu na tom, jak to znělo. Ani na faktu, že ho vystavila ponížení před Řádem. Vše, na čem mu záleželo, bylo v této místnosti, vše co chtěl, bylo, aby zanechala téhle šílené mise, přiznala, že chce žít, že se po tom všem, co sdíleli, nechce obětovat, i kdyby jen pro něj.“

„Jak jsi mi to mohla udělat, Hermiono?“ zašeptal hlasem tak klidným a vyrovnaným, jako by to roky trénoval.

Pomalu zvedla oči, až se jejich pohledy setkaly, její ruce sevřené v pěst se pozvolna uvolnily.

„Udělám, co je třeba, Severusi,“ řekla.

„Ne…“ zašeptal, nevěřil, že ji takhle ztratil, že se ona vzdá tak snadno toho, co měli. „To nemyslíš vážně, Hermiono.“

„Udělám, co je třeba,“ zopakovala a v jejích očích vzrostlo přesvědčení a odhodlání. „Nic mě nezastaví od ukončení téhle války. Nic.“

„Ne. Já to nedovolím,“ zašeptal, ne křičel, a ve stejném čase věděl, že ji ztratil. Očividně se rozhodla, navzdory němu, Dracovi a Harrymu, rozhodla se nežít.

Rozhodla se splnit svoji povinnost.

A skutečnost, že odmítal přijmout její rozhodnutí, pro ni zřejmě neznamenala nic víc než nepříjemnost, teď když dobojovali a ledová královna vyhrála.

„Dohodli jsme se, že nebudeš zasahovat do mé práce, dokud bude trvat,“ poznamenala. Chladně. Vyrovnaně.

„Podvedla jsi mě. Zradila jsi mě jako svého partnera i jako Mistra špionů,“ odpověděl stejně chladně a nestaral se, že se třásla, jako by ji udeřil. Ustoupila o krok vzad, jako by jeho slova byla fyzickou věcí, bariérou mezi nimi.

Nakonec to byla ona, kdo ji vytvořil.

„Po tom, co jsi udělala,“ pokračoval, „myslím, že všechny dohody jsou neplatné, Hermiono. Překročila jsi ten most, a já se podle toho zachovám.“

„Severusi,“ zašeptala, poprvé v jejich rozhovoru ukazujíc bolest, kterou musela cítit. Ale on už byl dál, než aby ho to zajímalo.

„Neoslovuj mě tak!“ zasyčel. „Věděla jsi, že bych s tím nesouhlasil, že bych tě nenechal riskovat život takovým praštěným způsobem, a místo toho, abys udělala správnou věc, jsi mě vmanévrovala do situace absolutně mimo mou kontrolu, doufajíc, že nebudu tak rychle reagovat.“

„Ale nesouhlasíš snad, že tohle jediný způsob, jak zaručit, aby plán fungoval?“ promluvila potichu. „Nevidíš, že by Voldemort měl podezření, kdybych ho osobně neinformovala? A i kdyby se mi podařilo se mu nyní vyhnout, co v příštích měsících? Nemůžu neuposlechnout jeho volání. Okamžitě by věděl, že se něco děje!“

„Řekni mu, že se Potter a Weasley ještě nerozhodli,“ požadoval Snape v chladné zuřivosti. „Že jim musíš zůstat nablízku, abys je přesvědčila. Řekni mu, že se rozhodli pro cestu kolem světa a že chtějí, abys je doprovázela. Pověz mu, co chceš, jen tam nechoď dnes v noci a nepředlož mu svou hlavu na stříbrném podnosu!“

„Kdybych se objevila s váháním, opustil by plán,“ protestovala Hermiona, v hlase skutečné zoufalství. „Nikdy by mi nevěřil! A nepokračoval by v něm, kdyby neměl měsíce na bezpečné plánování! Nemluvě o tom, že bych se k nim nikdy tak lehce nepřiblížila, kdybych najednou cítila výčitky svědomí a vše vysypala Řádu! Tohle je jediný způsob, jak tento plán bude fungovat, ne…“

„MĚ NEZAJÍMÁ PLÁN, HERMIONO!“ zařval a ona sebou překvapeně trhla. „Je mi jedno, že ho navždy zastavíme, jestli to znamená, že musíš obětovat vlastní život! Jestli tam dnes večer půjdeš, budeš tak jako tak mrtvá a to já nedovolím! Nikdy!“

„To není o tobě, Severusi,“ zašeptala, tvář bledou a třesoucí se rty. „Nebyl jsi to ty, kdo mi říkal, abych se tak nestarala o lidi, abych dělala svoji práci bez ohledu na cenu? Nebyl jsi to ty, kdo mě to učil o špionáži?“

„Ano,“ rovněž zašeptal, ale také to mohl dobře být výkřik pro jeho odhodlání v hlase. „Ale zdá se, že jsem změnil názor. Já – tě – nenechám – umřít – Hermiono. Ani pro záchranu Řádu, ani pro spásu světa. K čertu s tím vším! Nenechám tě umřít!“

Pohled, který mu věnovala, nebyl žádný, který kdy u ní viděl. Hleděli na sebe celou věčnost, a jako by jejich mysl byla skrytá za ocelovými dveřmi, tak byly jejich výrazy odhodlané a chladné.

Pak její ramena poklesla a odvrátila od něj svou tvář.

„Co tedy uděláš?“ zeptala se poraženým a starým hlasem. 

„Půjdu ven a řeknu jim, že je to příliš nebezpečné,“ odpověděl stručně, příliš zraněn skutečností, kterou měla v úmyslu, než aby ji snadno odpustil. „Jakmile uslyší, co jsi naplánovala, jistě se mou budou souhlasit. Jsem si jistý, že dokážeme najít alternativu, ale i kdyby ne, vím, že nikdo v té místnosti tě nebude chtít obětovat, aby se plán vykonal.“

Dlouho mlčela, tvář stále skrytou ve stínu jeho pracovny, její tělo se třáslo tak, že mu to napovídalo, jaký zmatek jí musel nyní probíhat v hlavě.

Potichu čekal, až se otočí, aby souhlasila a následovala ho ven z kanceláře, ale jak minuty běžely a její postoj se neměnil, odvrátil se od ní a vytáhl hůlku, aby otevřel dveře.

„Omlouvám se, Severusi,“ řekla jeho zádům. „Je mi to tak líto.“

Odpověděla takovým způsobem, že by bylo lepší, kdyby si to nechala pro sebe, když si však všiml jejího zvláštního tónu, otočil se s rukou pozdviženou k obraně.

Ale bylo příliš pozdě. Její hůlka na něj mířila a odhodlání v jejích očích bylo vybroušeno jako diamant.

Aniž stačil promluvit, protestovat nebo dokonce se pohnout, stalo se to.

„Imperio,“ zašeptala a jeho svět se ponořil do temných vod zapomnění.