Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola padesátá devátá: Klenot na trůně

Hermiona se přemístila na Jamesonovo panství, kde se ples odehrával, s věštbou v náručí jako se zázrakem. Pokynula sluhům a jeden z nich ji pak beze slova zavedl ke vchodu do velkého domu.

Z jejich tváří a chování bylo zřejmé, že nevědí, kým je. Vše, co viděli, byla mladá bohatě oblečená žena, jejíž tvář byla skryta za složitě vyřezávanou a ozdobnou maskou, kouskem tak krásným a jemným, že se sotva podobal maskám, které využívali Smrtijedi.

Ale nebyla to jen maska a výsady s tím spojené, co je přimělo uklonit se tak nízko a sklopit v úctě zrak. Způsob, jakým se dnes večer pohybovala, naklonění hlavy, gesta jejích bledých, jemných rukou, to vše hovořilo o moci.

A nikdo se neodvážil pohrávat si se silou, se kterou v přítomnosti Pána zla neměl zkušenosti.

Sluhovi, který jí mávnutím hůlky otevřel obrovské vchodové dveře, ani nepoděkovala, a když kolem něj královsky procházela, vrhla na jeho úklonu chladný pohled.

V tuto noc byli sluhové pod úrovní jejího vnímání, a ačkoli by si o ní v bezpečí svého oddělení mohli šeptat, možná vyměňovat si zvěsti o nové královně temnoty, která tak rychle povstala, nikdy by si nedovolili pozvednout na ni zrak.

Když na cestě do tanečního sálu procházela velkou mramorovou vstupní halou, ponořila se ještě hlouběji do osoby, kterou dnes večer musela být – do Ledové královny, mocného lovce skrytých slabostí. Její oči za stříbrnou maskou byly klidné a její dech plynulý.

Po hodinách přípravy, kterou prošla, dokonce věřila, že tu chce být, že toto místo a tito lidé jsou vším, čeho kdy chtěla dosáhnout.

V okamžiku, kdy vstoupila do tanečního sálu, spočívala v jejím srdci temnota a v koutcích úst se jí zrcadlila pýcha.

Nezastavila se ve dveřích, protože by na sebe obrátila pozornost, ale šla nenápadně jako host, který se právě vrátil z bezvýznamné práce. Zastavila se blízko skupiny mužů, kteří byli hluboce ponořeni do svého rozhovoru, vyměňujíce si historky o mudlovském lovu, a nechala svůj zrak pomalu brouzdat tanečním sálem.

Bylo to vše, co mohla udělat, aby při tomto pohledu skryla znechucení, které se zvedalo v její mysli i žaludku.

Většina z těchto mužů a žen – bylo zde mnoho lidí z vnějšího kruhu – byli idioti nevšímající si spletitého tance moci a řízení, který se kolem nich odehrával.

Nikdo z nich neměl na rukách podpisové chrániče jako ona, a pár z nich dokonce nemělo rukavice, což znamenalo, že každý člověk v místnosti mohl pár dobře mířenými kouzly zjistit jejich identitu, což koneckonců ani nebylo nutné. Když se neobtěžovali se vzhledovými kouzly, tak každý kouzelník okolo mohl získat drobný vzorek jejich já a později ho použít proti nim.

Hermiona na druhou stranu měla na sobě více upravujících kouzel, navzdory masce, kterou mohla díky příslušnosti k Vnitřnímu kruhu nosit. Změnila si barvu a strukturu vlasů, tvar očí a úst. Dokonce si přidala křivý zub na levé straně pusy. Jemné pihy posely její krk, dekolt a paže, a její nohy vypadaly menší, než ve skutečnosti byly.

Malé změny, kterých by si průměrný pozorovatel ani nevšiml, ale pokud jste je přidali k jejímu arogantnímu postoji a královské řeči těla, nikdo by nikdy nehádal, že je ještě školačka, natož Hermiona Grangerová.

Na přítomné druhořadé kouzelníky je její snažení plýtváním, pomyslela si s pohrdavým ohrnutím rtu, ale člověk nikdy neví – jedna bystrá mysl uprostřed těchto pitomců stačí, aby nadělala dost problémů. A Vnitřní kruh si všimne a schválí to, a jejich hodnocení jejích schopností stoupne.

Pomalu se její oči přesouvaly od hosta k hostu a ona si ukládala jejich totožnost do své mysli a spojovala si je s jejich rodinami, hodnotíc jejich peníze a moc mezi skupinkami. Mnoho z nich pilo alkohol, a to už delší dobu, jiní do sebe cpali vynikající jídlo, které Jameson nechal připravit.

A opravdu si mysleli, že dnešní večer je o nich.

Navzdory jejich krutosti dokázala respektovat některé mocnější Smrtijedy na určité úrovni, protože jejich mazanost a schopnosti byly něco, z čeho se mohla učit, ale tyto masy, tihle idioti, kteří věřili, že jsou čistší, nadřazené kouzelnické bytosti, v ní vyvolávaly jen pocit znechucení.

Zatímco stála ve svém rohu, ignorovaná pro svou řeč těla a nepatrné nevšímejte-si-mě kouzlo, tak slabé, že by si ho jen nejmocnější kouzelník zde všiml, sledovala, jak se formují a rozpadají aliance, lidi užívající si svůj vlastní pocit důležitosti a ostatní poklonkující těm, co jim mohli pomoci dosáhnout úspěchu.

Pozorovala rozvíjející se plány, odpovědi na záludné otázky, zvěsti plynoucí po místnosti a strach některých, který těšil ostatní. Jak drsná hra, pomyslela si, vyčerpaná z jejich nedostatku mazanosti. Jak špatnými herci byli! Nezaplatila bych za to, kdyby to bylo skutečné divadlo.

„Ale kohopak to tu máme,“ zašeptal najednou hedvábný, kultivovaný hlas, udělala však Luciusovi laskavost a zahrála překvapenou, i když si všimla, jak se k ní blíží dobré dvě minuty předem. „Skrýváš se v koutě, Hermiono? Sleduješ své kolegy Smrtijedy?“

„Ach, jen obdivuji lustr,“ odpověděla nevinně a vzhlédla ke kolosu z falešného křišťálu, magickým svíčkám a třpytícímu se sklu, které se jejich hostitel rozhodl použít.

Lucius se zasmál, a ona na chvíli dovolila svým rtům malý úsměv. Co se týče starožitností, věděla o Luciusově dokonalém vkusu. A o jeho přesvědčení, že žádné panství nemůže nikdy soupeřit s tím jeho.

Dnes večer, jak si všimla, když oddaně pohlédla na jeho drahý hábit a jeho lesklé vlasy, dnes večer byl civilizovaným Malfoyem, se všemi jeho zvířecími instinkty, násilím a šílenstvím přísně pod zámkem.

Dnes byl ztělesněním čistokrevných způsobů, a tak se k ní choval zdvořile, jako muž ke krásné ženě, i když také trochu povýšeně, neboť se mu nemohla nikdy rovnat. Koneckonců měla špinavou krev.

Ale přesto jí nabídl rámě a ona jej lehce přijala, s elegantním pohybem hlavy, až její husté kadeře sklouzly po jejím krku.

„Právě se shromažďujeme, má drahá,“ zašeptal, jeho studené rty se natahovaly ke kůži pod jejími ušními lalůčky a ona se zachvěla, dovolujíc mu si myslet, že je to způsobeno rozkoší. „Mohu tě doprovodit?“

Smáli se a šeptali si, zatímco pomalu procházeli místností, rozbíjejíce při tom malé frakce a skupinky. Lucius vybral cestu, která vedla přímo středem, a členové vnějšího kruhu, které míjeli, ztichli, dokonce ani nepředstírali, že je nesledují.

Normálně by si pobaveně pomyslela, jak by Draco nebo Harry okomentovali její 'velkolepý vstup', ale dnes večer jí žádná takováto myšlenka ani nenapadla. Dnes nechtěla pustit své otěže ani na chvíli. V sázce bylo příliš mnoho.

Místnost, kde se konala schůze Vnitřního kruhu, byla vyzdobena v tmavých barvách a s mnohem lepším vkusem než hlavní sál. Hermiona měla podezření, že Lucius sám zde dohlížel na práci, a letmý pohled na jeho spokojenou tvář potvrdil její teorii.

Zhluboka se nadechla a znovu se usmála na Luciuse, který pustil její paži a přesunul se na svoji pozici vedle trůnu.

Od stropu se ozval zvuk přemístění a v ten moment všichni padli na kolena, tvoříce tak svými třpytivými róbami kolem trůnu perfektní kruh.

Nekonalo se žádné oznámení, ale i tak Hermiona a ostatní věděli, že jejich Pán přišel – cítila to v kostech, bolest svírající její hrudník, plazící se po její kůži, hovořila o přítomnosti temné magie.

Neřekl ani slovo, ale ona věděla, že je s chamtivým uspokojením sleduje, jeho bohatě oblečenou sbírku kouzelných panenek připravených na jeho příkaz k pohybu, mluvě i zabíjení.

„Vítejte, mí přátelé,“ pozdravil je nakonec svým vysokým chladným hlasem, a jako ostatní členové Vnitřního kruhu se i Hermiona poklonila ještě níž k zemi a lehce se o centimetr či dva připlazila.

Jednalo se o tiché oznámení, že má zprávy k ohlášení, důležité zprávy.

„Dnes večer,“ začal, aniž by jakkoli naznačil, že si všiml jejího gesta, „jsme se shromáždili, abychom oslavili naše vítězství a naši vzrůstající moc. Dnes večer uctíme naše způsoby a tradice, které z nás dělají čaroděje, což nás činí nadřazenými ostatním tvorům, které se plazí po téhle planetě. Dnes večer budete reprezentovat sílu Pána zla těm příznivcům, kterým se nepodařilo připojit k tomuto kruhu.“

Hermiona se zachvěla obdivem a hrdostí. On je můj pán a já jsem jeho otrok, skandovala tiše, klesajíc hlouběji a hlouběji do osobnosti Hermiony Smrtijedky. Udělám, co musí být uděláno.

S úctou poslouchala jeho dlouhou, květnatou řeč, během níž jim nedovolil vstát, její hlava tak nízko, že se s ní téměř dotýkala mramorové podlahy. Zatímco čekala na svého Pána, až ji vezme na vědomí, s tělem a pózou naprosto klidnou, její smysly pracovaly na plné obrátky. Shromažďovala, vyhodnocovala a uchovávala informace, kterými se bude muset podrobně zabývat ve skrytých komnatách svého paměťového paláce.

Všimla si, že Gordon, který klečel po její levici, byl cítit ženským parfémem – příliš květinovým a laciným na to, aby jej užívala jeho žena z vyšší třídy. Takže si našel novou milenku? Vnitřně se Hermiona ušklíbla, když si vzpomněla, jak je Angelika Gordonová žárlivá.

Zaregistrovala, že Voldemortův hlas byl mírně chraplavý a dokonce vyšší, že jeho řeč byla ještě přitaženější za vlasy než obvykle, a že páchl po krvi. Užíval si snad svého malého mučení, než začal ples? Nebo měla problémy s tělem, tahle zvrácená umělá skořápka pro zvětšující se mysl monstra?

Zatímco klečela na podlaze, její tvář byla skrytá za vlasy a ona poslouchala, cítila, byla obezřetná ohledně všeho okolo ní, jako králík na otevřené holé rovině, která neměla místo ke schování před tisíci zvířat okolo.

Uvědomila si okamžitě, že se na ni upřely Voldemortovy oči.

„Máš pro nás novinky, Hermiono?“ zeptal se a do jeho hlasu se vkradl nádech vřelosti, načež ona pokývala svou hlavou nahoru a dolů, aniž by se zvedla ze své na zemi ležící pozice. 

„Přinesla jsem vám dar, můj Pane,“ zašeptala. „Dar, který jsem se snažila získat několik měsíců.“

Odmlčela se a cítila, jak se atmosféra v místnosti změnila. Také měla pocit, že se mužstvo přesunulo směrem k ní a kruhem nejmocnějších a nejodvážnějších mužů, kteří se kdy spojili, projela vlna podrážděnosti.

Co jim dnes večer může nabídnout, že to změní jejich svět? To ještě nevěděli.

„Přinesla jsem vám proroctví o Harry Potterovi, můj Pane,“ řekla, a jak se zdálo, místnost úplně ztichla.

Pak zvedla hlavu a spatřila, jak se na ni Voldemort usmívá.

xXx

Harry si vzpomněl, kdy sem přišel uprostřed noci naposledy. Tehdy nečekal, že se setká v temnotě Severusovy soukromé tělocvičny s Dracem, ale nyní s tím počítal.

Věděl, že by Draco nikdy nevstoupil do zmijozelské společenské místnosti v tak zranitelném stavu, kdy měl své pocity prakticky vepsány ve tváři, a také Harry důkladně prohledal ústředí, než sem dorazil.

Položil dlaň na tmavé dřevěné dveře a zašeptal heslo, pak se tiše, ale rozhodně vydal po schodech.

Téměř dosáhl cíle, když si uvědomil, že není zalitý obvyklým potem. Dokonce se skoro nezadýchal. Trénink přináší své ovoce, pomyslel si a na chvíli se cítil pyšně.

Pak si však vzpomněl na události této noci a důvody jeho příchodu sem, a pýcha a spokojenost mrknutím oka zmizely.

„Draco,“ zavolal tiše v okamžiku, kdy otevřel dveře. Nechtěl být totiž obětí nečekaného kouzla.

Jeho oči se rozhlédly po místnosti, spočinuly na jeho oblíbených místech a našly Draca v okenním výklenku, s koleny přitaženými k bradě a s rukama okolo nich ve zdánlivě vzpurné pozici, ale nakonec to jeho ruce vzdaly.

„Pottere,“ zamumlal Draco hlasem chladnějším než během posledních týdnů. „Co chceš?“

„Vědět, jak se ti daří,“ odpověděl Harry, přešel k Dracovi a posadil se k oknu naproti němu.

„Skvěle,“ odpověděl Zmijozel, aniž by se obtěžoval skrýt ve svém hlase beznadějný tón. „Prostě skvěle.“

Povzdychl si a pak jeho oči mrkly na Harryho nehybnou pozici. „Je Hermiona zpátky?“

Harry potřásl hlavou a jeho pohled putoval po bradavických pozemcích, jako by hledal jejich kamarádku. „Severus říkal, že ji před úsvitem nečeká. Tyto plesy jsou poměrně pompézní záležitostí.“

Draco přikývl. „Já vím,“ řekl. „Víc než jednou jsem se jich účastnil.“

Ve stříbrném světle měsíce Draco vypadal chladnější a tvrdší, než ho kdy Harry viděl. Nic na něm teď nebylo hravého, ani výsměšného nebo vzdorovitého.

Vypadal vážně. Odevzdaně.

A přesto ta chladnost přetrvávající v jeho těle a hlase, ta arogance, kterou užil dnes v noci, aby pomohl Hermioně, aura moci a kontroly, která jej odvrátila od jeho běžného prostředí, mu dávaly autoritu prince.

Pouze teď nevyhlížel, že se ovládá. Byla na něm znát jen osamělost.

„Podívej, Draco, vím…“ řekl nakonec Harry po tichu, které se zdálo být příliš dlouhé, než aby bylo vhod, jen aby byl okamžitě přerušen ostrým hlasem plným napětí.

„Ne Harry, nevíš,“ zasyčel Draco. „Nedělej mi tu nebelvírskou přednášku o tom, že jsem udělal správou, nelehkou věc, a o maskách, které všichni musíme nosit. Ty víš, že to, co jsem udělal, bylo děsný a odporný, nepopírej to. Prostě… nepopírej.“

Harryho myšlenky se vrátily zpět několik měsíců před tuto událost, než si Severus a Hermiona přiznali svoji lásku, kdy ona zabila čtyři Smrtijedy s tak chladnou účinností, až byl šokován. Myslel si potom o ní, že je monstrum, a jen její pozdější úplné zhroucení v Severusově náručí způsobilo, že si uvědomil svoji chybu.

Ke svému vlastnímu překvapení zjistil, že nyní necítí ani náznak tehdejšího šoku a odporu, i když tyto situace si byly více než podobné. Místo toho se cítil… hrdě.

Ohromený Dracovými schopnostmi a jeho odhodláním použít je proti svým vlastním přesvědčením. Naplněný úžasem, co byl Zmijozel ochotný udělat pro své přátele. Možná trochu opomíjeně, protože nemohl pomoci Hermioně, když potřebovala.

Ale tyto myšlenky teď Dracovi nepomůžou.

„Vlastně,“ odpověděl mírně a cítil Dracovo překvapení nad jeho suchým hlasem, „jsem ti chtěl říct, že ti spíš závidím. Pokud se někdy rozhodneš vzít tenhle postoj za svůj, stane se z tebe za méně jak deset let Ministr kouzel.“

„To není vtipné, Harry,“ vyštěkl Draco skrze pevně zaťaté zuby s tváří bílou a napjatou v měsíčním světle. „Tady není nic k smíchu.“

„Takže ty si myslíš, že nemůžeme vtipkovat o tvé smrtijedské postavě?“ zeptal se Harry a veškerý humor se z jeho hlasu vytratil. „Že to, co jsi udělal, bylo příliš hrozné, než aby to bylo možné brát na lehkou váhu? I když jsme si pořád dělali srandu z mého obrazu Chlapce-který-přežil, ačkoli to bylo dáno smrtí mých rodičů? I když si Hermiona dokáže dělat legraci ze svého špiónování? I když ona a Snape vtipkují o Voldemortově Vnitřním kruhu? Co z tvého jednání bylo tak hrozné ve srovnání s tímto vším?“

„To je jiné,“ zašeptal Draco. „Nemůžeš srovnávat to, co dělá Hermiona nebo co jsi ty se mnou. “

„To mi pověz proč ne,“ řekl Harry přátelským, zaujatým tónem, jenž kopíroval Brumbálův, a Draco podrážděně zvedl ruce, vyskočil ze svého místa a začal si to rázovat po pokoji; napětí sálalo z každé buňky jeho těla.

„Protože jsem Malfoy!“ skoro zakřičel. „Učil jsem se temné kletby, zatímco vy dva jste tvrdě pracovali na abecedě! Ten 'postoj', jak jsi to nazval, byl vryt do mého mozku dřív, než jsem dokázal myslet! Je to povahový rys, ne zatracená jizva nebo falešná identita! Je to, kým mě naučili být!“

Harry si povzdechl, otrávený z kamarádova zoufalství a své únavy. Hermiona je jednou nazvala ztracenou generací, válečnou generací. Měla pravdu. Všichni byli oběťmi, každý z nich, tolika různými způsoby, že bolelo jen o tom přemýšlet.

Neville a jeho rodiče umístění v malém nemocničním oddělení, kteří mu nedokázali dát nic jiného než lesklé obaly od sladkostí. Ron, ztracený ve světě zásad a pocitů, kterým nerozuměl, ale které slepě následoval do katastrofy.

Lenka, která si zaplnila svůj svět imaginárními tvory, aby ospravedlnila nenávist vůči ní, nepochopitelnou krutost svých vrstevníků. Ginny, která je stále rozpolcená ze své zkušenosti v Tajemné komnatě, ale je příliš tvrdohlavá, než aby se zastavila a uzdravila své rány nebo dokonce je přiznala.

A Hermiona, jejich geniální, mazaná, překrásná špionka, zraněná tolika způsoby, že je ani nemohl pochopit. On sám, s ničím jiným než se svou jizvou, se svým naprosto hloupým štěstím a vzpomínkou na milované na svých rukou, s cílem příliš vzdáleným, než aby se dal dosáhnout a podstavcem, čekajícím na něj příliš vysoko, než aby se na něj vyšplhal.

Všichni byli v prdeli, každý svým způsobem, a Draco, bezchybný, dobře vychovaný, povýšeně čistokrevný, s mazaností starého muže a duší zraněného dítěte byl jedním z nich.

Byl jen součástí této nemocné rodiny. Ale strašnou věcí bylo, že to ani nevěděl.

„Vyrostl si z dědictví svého otce, Draco,“ řekl Harry tiše, a snažil se ze všech sil do svých slov vložit upřímnost, kterou cítil, potřebu svému příteli ukázat, kam patří. „Jsi víc než jen to.“

„A co když nejsem?“ zakřičel Draco, příliš rozrušený, než aby si všiml Harryho smutku. „Pracoval jsem na své pozici v téhle skupině měsíce, Harry, a co po mně žádali? Hrát Smrtijeda! Být vším, čeho jsem se snažil zbavit! Viděl jsi jejich tváře, když jsem odcházel z místnosti?“

Rozechvěle se nadechl a stále se pohyboval sem tam, jako by na tom měl záviset svět, jeho bílé ruce i tvář se v měsíčním světle třpytily.

„Bylo tak snadné se znovu stát tou osobou, tak bláznivě snadné! V momentě, kdy jsem se soustředil, to tam zase vše bylo, arogance, krutost, zloba a já jsem do toho vklouzl jako do druhé kůže! A víš, co na tom bylo nejhorší?“ Jeho hlas slábl v šepot, jako by mu docházela síla pokračovat dál v řeči, jako kdyby veškerý vzduch z jeho plic zmizel.

„Ta jedna chvíle, kdy jsem si to užíval. Moc, kontrola, čistá krása být Malfoyem. V ten jeden moment jsem nechtěl přestat. Chtěl jsem, aby klečela přede mnou na kolenou, proboha, na kolenou, jako by byla mým otrokem, a já si to užíval!“

Klesl na kolena a pak si náhle založil ruce, zíraje do temnoty, jako by v ní hledal skrytou pravdu.

„Co za monstrum jsem?“ zašeptal. „Kým jsem?“

Harry se cítil otupěle, ohromen tímto náhlým výbuchem, a nevěděl co říct nebo udělat, aby zmírnil bolest, která z Draca vyzařovala. Hermiona by věděla, jak reagovat, pomyslel si najednou, s touhou utéct z místnosti.

Ale i přesto se pomalu postavil a přešel ke Zmijozelovi klečícímu uprostřed pokoje.

„Jsi můj přítel, Hermionin a Severusův,“ zašeptal a cítil se hrozně neschopně. Jedna jeho ruka se váhavě přesunula dopředu a dotkla se Dracova ramene s očekáváním, že se okamžitě stáhne, ale k tomu nikdy nedošlo.

Draco se jen rozechvěle nadechl, ale nic neřekl.

„Jsi součástí této šílené, zmatené rodiny, která nějak drží všechno a všechny pohromadě. Jsi součástí toho, co mě přimělo přežít tohle vše, důvodem proč Hermiona pokračuje den za dnem. Jeden z těch nešťastníků, kteří vlastně musí rozhodnout o svém životě.“

„Víš, vždycky jsem o tom přemýšlel jako o vyrovnané hře,“ pokračoval zamyšleně a cítil, jak Draco po jeho straně stále naslouchá. „Mezi našimi touhami, silou, kterou doufáme, že získáme, našimi schopnostmi a všemi ostatními věcmi, které dělají náš život tak obtížným. To o čem přemýšlíme, je dobro. To, co milujeme. To, jak chceme, aby náš svět vypadal.“

Povzdechl si. „Někdy je těžké zůstat na kotvícím laně mezi mocí a kontrolou,“ zašeptal a vzpomněl si na Cruciatus, který vrhl na Belatrix v pátém ročníku. Nějak si byl jist, že kdyby to zkusil znovu, dokázal by kletbu dokončit. Byl rád, že se mu to tehdy nepodařilo, ale stále… ještě… ublížit ženě, která zabila Siruse… bylo pokušením.

„Někdy víš, proč tohle všechno děláš, a to ti dává naději a sílu. Ale někdy… někdy přemýšlíš, zda to všechno stojí za to… Zda tenhle svět stojí za záchranu. Jestli osoba, kterou cítíme uvnitř, ta silná, mocná osoba, která se nestará o ostatní, není tou jedinou správnou.“

„Viděl jsem tohle dilema na Severusově tváři, i na Hermionině,“ zašeptal. „Cítil jsem přání vypustit sám sebe. Sakra, myslím, že dokonce i Brumbál se tak teď cítí. Není to nic, za co by ses měl stydět, Draco.“

„Jak víš, že jsem v tomhle jako ty, Harry?“ zeptal se Draco s tváří stále odvrácenou, v jeho hlase se prala naděje se smutkem. „Jak si můžeš být tak jistý, že jednoho dne neztratím rovnováhu?“

Harry se usmál. „Vzpomínáš si, co jsi mi řekl, když jsem se tě ptal na stejnou věc u Hermiony? Že by si vyplakala srdce, zatímco tvůj otec by si ve stejné situaci vyčistil hůlku a šel si koupit zmrzlinu?“

„Ano, vzpomínám.“

„Kdybys ztratil rovnováhu, Draco, seděl bys teď se svými smrtijedskými spolužáky ve zmijozelské společenské místnosti. Neseděl bys sám ve tmě a nebojoval bys sám sebou. “

Lehce se zasmál, tak nečekaný zvuk, že se na něj Draco obrátil s obličejem plným zmatku.

„Staral by ses o všechny nerovnosti na svém hábitu, nebo o to, zda máš rovná záda,“ zasmál se znova Harry. „A rozhodně bys nedovolil prostému Nebelvírovi, aby tě utěšoval.“

Draco se na něj dlouho díval, jeho tvář byla nečitelná, a Harryho zajímalo, zda to stačilo, jestli dal Dracovi odpovědi, které potřeboval.

Pak nakrčené čelo jeho přítele povolilo, ramena uvolněně poklesla a Harry věděl, že udělal dobře, když sem dnes v noci přišel, že neriskoval jejich přátelství, ale spíš ho upevnil, a pak se usmál, uvolněný a potěšený z toho, čeho byl schopen.

A Draco se usmál taky.

xXx

Přemístila se zpět na okraj bradavických pozemků, a ta náhlá temnota a ticho byly pro její vzrušenou mysl šokující.

Věděla, že se brzy musí vrátit do Severusových komnat, že většina členů Řádu je stále vzhůru a čeká na ni na ústředí, ale potřebovala pár chvil, aby se odpoutala od své smrtijedské osobnosti.

A popřemýšlela o tom, čeho dnes v noci dosáhla.

Voldemort odešel do svých soukromých komnat brzy poté, co ona představila věštbu, jeho pohled chamtivý a řeč těla více hadovitá, než kdy za posledních pár měsíců viděla.

Vrátila se s Luciusem do hlavního sálu s vědomím, jak na ni míří pohledy členů Vnitřního kruhu, a začala ho krmit každičkým detailem brilantního úspěchu jeho syna.

Lucius byl tak pyšný, že ani neuvažoval, že by ji vzal někam do soukromí, za což byla nesmírně vděčná.

Jakmile se členové Vnitřního kruhu začali trousit zpět do hlavního sálu, oslavy potemněly a stávaly se více hlasitými. Většina z Vnitřního kruhu se odmítala připojit k méně důležitým nebo mocným kouzelníkům; místo toho se shlukovali v malé skupiny, s protiodposlechovými kouzly šířícími se po celé místnosti.

Hermiona nemusela odezírat z jejich rtů, aby věděla, o čem se baví, a ani nemusela číst jejich myšlenky, aby věděla, že každý z nich doufá v nalezení řešení problému do několika hodin, problému, který jim Voldemort předal.

Jak dostat Harryho Pottera ven během starodávné noci, i přestože zná proroctví. Navzdory znalosti svých slabostí.

Ale ona sama měla řešení, které by fungovalo. A plánovala ho držet v tajnosti tak dlouho, jak jen to bude možné, aby napětí pomalu stoupalo, dokud její nápad nepřinese pomoc, po které Voldemort okamžitě skočí.

Tato myšlenka ji přiměla k úsměvu, zatímco pokračovala v podrobném vychvalování Draca.

Připomínka tohoto úsměvu si nyní pohrávala s jejími rty, zatímco šla pomalu k jezeru, neviditelný plášť skrýval její tělo a oblečení před zvědavými pohledy.

A je to, pomyslela si, přičemž ji naplnil úžas, když si uvědomila, jak dlouho čekala na tuto noc, kolik se toho stalo od chvíle, kdy poprvé pomyslela na tento šílený, zoufalý plán, jak moc se ona a svět kolem ní změnily.

Jednu věc se v minulém roce naučila, možná nejdůležitější věc vůbec, že potřebuje své přátele. Nemohla to dokázat bez nich, bez Draca a Harryho. A Severuse, skvělý dárek, který jí osud přihrál za její utrpení.

Ale i když toto vše moc dobře věděla, na chvíli v ní vzrostla hrdost, že došla tak daleko, že i přes všechny potíže toho tolik dosáhla.

A je to, pomyslela si znova. První krůček ke konci toho všeho.

Pak její úsměv zmizel, aby uvolnil cestu temnějším myšlenkám.

Pán zla byl potěšen jejím nápadem, potěšen natolik, že ji znova otevřeně před celým Vnitřním kruhem pochválil. Když se pak později té noci ukázal vnějšímu kruhu, představil ji jako svoji 'tajnou zbraň', a ona spatřila silné muže, jak kolem ní zuřivě žárlí.

Dokonce i Luciusovo štěstí nad vyznamenáním jeho syna bylo nahrazeno hněvem.

Byla si dobře vědoma, že dnešní noci dosáhla její moc mezi Smrtijedy vrcholu. Stála dostatečně vysoko, aby dovedla Voldemorta k přijetí jejího plánu, dost vysoko, aby mohla rozkazovat většině z nich.

Ale z vrcholu hory byla jen jedna cesta.

Dolů.

A zatímco byla přesvědčená, že Voldemort nakonec její plán přijme – cítila to v kostech – také věděla, že už ji nemůže nechat tyčit se nad svými muži příliš dlouho.

Neklid, závist a hněv se mezi nimi množily. Zvěsti se po jeho chvále jen bouřlivě šířily.

Někdo by ji mohl strhnout z její cesty, nebo na ni něco ušít, nebo by možná kdosi mohl najít odvahu, aby upozornil jejich Pána, kolik škod by v jejich případech mohla nadělat.

Možná na to Voldemort přijde sám.

A pak spadne.

Rychle, tvrdě a definitivně.

Jedinou otázkou bylo, zda se rozbije na kousky na zemi, nebo se utopí ve vodě, nebo se jí na poslední chvíli podaří zachránit.

Povzdechla si a její oči spočinuly na jezeře, které se pod plným měsíčním svitem třpytilo jako stříbro.

Cokoliv se s ní stane, plán za to stojí. Dala by za to svůj život a víc, aby konečně ukončila válku. Stojí to za to.

Ale ve své mysli spatřila Harryho a Dracovu tvář, a Severusovy oči, temné, plné pochybností a beznadějné lásky, a něco v její hrudi ochladlo.

Pak rozhodně zavrtěla hlavou a odvrátila se od temného jezera směrem k hradu.

Cokoliv se stane, stojí to za to. Udělá to, co je potřeba.

A na konci jí za to poděkují.