Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola padesátá osmá: Nemilosrdná kráska

Beze vší pochybnosti se Severus přemístil doprostřed lesa tak hlubokého a obrovského, jakým byl Zapovězený les u Bradavic. Pomocí detekčního kouzla zjistil, že se po jeho levici, pravici ani za ním na míle daleko nenachází žádný lidský život. Naproti němu však na druhém konci mýtiny stál dům.

Severus se ušklíbl, jakmile spatřil jeho vzhled a strukturu. Jako mnoho organizací, i bystrozorové obvykle umisťovali své úkryty doprostřed ničeho s vírou, že minimalizují nebezpečí neúmyslné návštěvy.

Samozřejmě že náhoda sem nikoho nepřitáhla, ale pokud by jakýkoliv kouzelník někdy vstoupil na tuhle mýtinu, skoro jistě by prozkoumal tuto podivnou chaloupku se silnými ochrannými a mudly odpuzujícími kouzly.

Skrývat se uprostřed lesa a doufat, že vás nikdo nespatří, to nebyla zrovna Severusova představa o neviditelnosti.

Ale pro dnešní ráno to stačilo. Uvnitř byli jen tři bystrozoři, jejichž totožnost mu byla dobře známa, a ani jedno z jeho zaklínadel a kouzel neodhalilo žádnou past nebo narušení bezpečnosti.

Severus mávl hůlkou, čímž poslal Tonksové a Albusovi zprávu, že přemístění je bezpečné. Pak odstranil dvě zkrášlující kouzla, která použil na svou tvář a vzhled.

Když skončil, dvojí praskavý zvuk patřící Tonksové a řediteli mu řekl, že jeho párty se může naplno rozjet.

„To je ale pěkný domeček,“ oznámil vesele Albus. „Pravé místo na rozhovor mezi přáteli!“

Tonksová si odfrkla. „Přáteli,“ zopakovala sarkasticky. „Tohle vyjádření mi říká, že ses nikdy ve svém životě nesetkal s Johnem Malonem, Albusi.“

„Naše spojka se tedy podle tebe nezdá být bystrozorem roku, Tonksová,“ poznamenal Severus svým hedvábným hlasem. „Je neschopný?“

„Hůř, vlezlý,“ odpověděla tiše. „Nevím, jak to dělá, ale do tří minut každého naštve. Je to nadání.“

„Jaké štěstí,“ řekl Albus. „Vždycky se snažím potkat co nejvíce nadaných lidí. Jsou z nich tak zajímaví známí.“ Pohled, který věnoval Tonksové, překypoval veselím.

Mluvme o strategii, pomyslel si Severus, shledávaje těžkým vzdát se svého zábavného představení. S Albusovou plně šílenou náladou, Tonksovými vlasy pravidelně střídajícími neonově červenou a zelenou a jeho temně vlajícím hábitem a shovívavou tváří museli vypadat vskutku jako malá otravná skupina.

Otravná natolik, aby získali to, co chtěli a udrželi bystrozory ve střehu.

„Jste tedy připraveni?“ zjišťoval Albus stále tak šíleně šťastným hlasem, až Severus očekával, že se každou chvíli pustí do zpěvu písně od Mad Hatter.[1]

„Zcela připraven,“ odpověděl stroze. „Tonksová?“

Vesele přikývla. Procházeli svou strategii v posledních dnech znovu a znovu, a ona se očividně těšila na to, co se chystají udělat. „Pojďme!“

Severus se na ni zamračil a ona se na oplátku zcela bezstarostně usmála. Hermiona zničila moji pověst, pomyslel si krátce, pak však nahradil zamračení zachmuřeným výrazem s ledovým úsměvem. Tonksové úsměv povadl, když na něj pohlédla, a její kroky znejistěly. No, tak možná ne zcela.

Obě skupinky věděly o přítomnosti té druhé, ale i tak Albus zdvořile zaklepal a čekal, až se těžké dveře od chaty otevřou. Za nimi stál muž, který se Severusovi od první chvíle příliš nezamlouval. Hnědé krátce střižené vlasy a modré uslzené oči mu připomínaly Petra Pettigrewa. Jeho obličej byl velmi červený, tlustý krk a svalnatá ramena ukazovala na těsnější příbuzenství s lidoopy než u většiny lidí.

Kupodivu Severus zjistil, že mužovy oči se zaměřily na Tonksovou, jejíž vlasy se v mžiku změnily na fialové; Severusovu averzi, zdá se, pro jednou sdíleli i jeho kolegové. Pak tohle musel být Malone.

Malone si dal se svým pozdravem na čas. Místo toho jeho oči putovaly pomalu po těle Tonksové, spočívajíce na jejích prsou trochu déle, než aby to byla náhoda. Pak se obrátil na Severuse s okázalou ignorací všeho, kromě jeho levé paže, kde se pod vrstvami látky skrývalo Znamení zla. Naposled zaměřil muž svůj pohled na Albuse, na jeho pestrobarevný oděv a dlouhé vousy, a přes jeho rty krátce přelétl posměšný úsměv.

Tonksová měla pravdu, pomyslel si Severus, když sledoval toho muže a nechal svoje oči spočinout na lehce povolené břicho, které mu říkalo, že pan Malone nebral fyzický stav u svého těla stejně vážně jako u ostatních.

Malone byl skutečně typem člověka, který každého hned naštval. Avšak tenhle chlap se neobtěžoval své přirozené nadání převtělit do umění jako Severus. Pohlédl do modrých rozzlobených očí a povytáhl posměšně obočí.

„Bystrozor Malone?“ zeptal se a propůjčil svým slovům skeptický podtón, který až příliš jasně dával najevo pochybnosti, že by člověk takových tělesných rozměrů mohl získat kvalifikaci bystrozora.

Červená tvář ještě více zrudla a Malone sklonil bradu jako rozzuřený býk připravený k útoku.

„Ano,“ spíš zavrčel, než řekl, očividně očekávaje ponižující poznámku. Místo toho Severus přikývl a drze se usmál. On byl mistrem úšklebků, jak mu Hermiona často říkala, a jeho schopnost gestikulace neselhala ani nyní.

Kdyby byl sám, tato situace by se vyhrotila do souboje a jejich jednání by skončilo dřív, než by mělo šanci začít. Ale on nebyl sám a Albus zakročil přesně v ten okamžik, kdy by se Malonova útočnost mohla zvrtnout v akci.

„Okouzlující,“ oznámil, přešel dopředu a uchopil Malona s veselým potřesením za ruku. „Vždycky se rád setkám s mužem, který si cení módy stejně jako já. U většiny mých kolegů se nevyskytuje ani náznak zájmu o výtvarné umění barev.“

Napůl se obrátil k Severusovi s vyčítavým pohledem.

Malone, který si opožděně uvědomil, že si ten šílený starý muž očividně spletl jeho úsměv s komplimentem, byl lapen mezi dvěma protichůdnými pocity – hněvem na Severuse a rozpaky vůči Albusovi. Zdálo se toho na něj být moc, a Severus na okamžik očekával, že se prostě vypne a restartuje, avšak přesně v ten okamžik, kdy Malonův zmatek dosáhl vrcholu, vykročila vpřed Tonksová.

„Malone,“ pozdravila jej stroze. „No tak. Nemáme na tohle celé dopoledne.“

Pravděpodobně poprvé za posledních deset let uposlechl Malone příkaz někoho, kdo nebyl jeho přímým nadřízeným. Zatímco je vedl úzkou chodbou do velké místnosti, která byla narychlo přetvořena na kancelář, Severus viděl, jak bystrozorovo podráždění roste. S trochou štěstí mu bude trvat polovinu setkání, než pochopí, co se právě teď odehrálo.

Občas, mám Albuse rád. Opravdu.

Se zmatkem stále přítomným na tváři Malone ustoupil stranou, čímž jim poskytl výhled na ostatní obyvatele této místnosti. Byl tam bělovlasý muž s milým úsměvem, který utvářel na jeho tváři alespoň sto vrásek, asi Mullberry, starší bystrozor, s nímž Severus hovořil prostřednictvím soví pošty, a žena po čtyřicítce, která vypadala ve svém proužkovaném hábitu a kostýmku velmi profesionálně.

Amanda Triple, pomyslel si Severus, jehož mysl sváděla závod s důsledky a možnostmi její přítomnosti zde. Osobní sekretářka-asistentka Rufuse Brouska. Ale, ale, zdáme se být docela důležití.

Jakmile byl zdlouhavý proces pozdravů a představování u konce, jejich hostitelé je zavedli k obdélníkovému stolu, kolem kterého stály na každé straně tři židle. Mullberry se usadil doprostřed, zády k oknu, Triple si vybrala místo po jeho levici, takže na Malona zbyla židle nejblíže ke dveřím.

K zjevnému překvapení bystrozorů se Albus posadil na židli vpravo naproti Malonovi a přenechal tak poctu být ve středu Tonksové. Z Albusova pohledu to bylo zcela logické – nakonec Tonksová bude mít na starosti budoucí kontakty mezi bystrozory a Řádem, ale z jejich pohledu bylo zřejmé, že druhá skupinka čekala ve velení Albuse jakožto vůdce Řádu a nejstaršího – nemluvě o jeho největší síle.

Další věc, která je vyvedla z míry. Čím víc, tím líp.

„Nuže,“ zahájil posléze Mullberry oficiální část jednání, „než se pustíme do diskuse o stěžejních bodech naší budoucí spolupráce, dovolte mi znovu vyjádřit potěšení nad tím, že se toto setkání konečně uskutečnilo. Jsem si jist, že jste si všichni vědomi důležitosti jednoty proti hroznému nebezpečí, které Ten-jehož-nesmíme-jmenovat a jeho následovníci představují a já…“

Zaváhal, pravděpodobně proto, že si všiml posměšného úsměvu na Severusových rtech, který měl výraz líného spokojeného kocoura. Malonovy oči se stále upíraly na Severusovu levou paži, což samo o sobě stačilo. Severus zjistil, že se mu Malone docela líbil, pokud byl ten chlap zticha – není lepšího nástroje než hloupost druhých, abyste dosáhli svého.

„A já…,“ Mullberryho oči se zaměřily na Tonksovou, ale přihlouplý úsměv, který mladé bystrozorce ulpěl na rtech, pouze zvýšil jeho zmatek. Nakonec se obrátil na Albuse, který přikývl a shovívavě se usmál.

„Zcela správně, musím říct. Nelze než souhlasit. Teď k těm stěžejním bodům…“

A tak Albus převzal slovo. Člověk se musel vzdát – jakmile začal mluvit, bylo prakticky nemožné ho znovu zastavit. Ne že by přerušoval lidi nebo ignoroval, co říkají, byl to spíš jeho způsob začleňování toho, co říkali, do jeho vlastní struktury myšlenek a vět, dokud se každý dialog nestal jeho vlastním monologem s ostatními mluvícími osobami vnucenými do role průzkumníků v mohutných jeskyních Albusových myšlenek.

Obvykle byli dokonce touhle rolí polichoceni.

Na tomto prvním setkání měli širokou škálu témat k diskuzi, přičemž některá z nich byla obtížně řešitelná, ale snad jednání povede k úspěšné spolupráci bystrozorského ústředí a Řádu.

Ačkoli bystrozorům nevadilo předávání informací Řádu o útocích a možných místech výskytu Smrtijedů, domnívali se, že jedině Tonksová mohla být v současnosti přijatelnou spojkou. Ochotně přijali nabídku na naučení mechanismu spouštějícího vymazání paměti, ale myšlenka, že by žádnému bystrozorovi nebyl povolen přístup na ústředí Řádu, aniž by byli podrobeni kouzlu spojenému s Fideliovým zaklínadlem, umístěným ředitelem nebo Severusem, jednání přinejmenším zdržela.

Byli pobouřeni skutečností, že široká škála plánů Řádu by zůstala utajena, navzdory paměťovému kouzlu.

Ale nakonec, po spoustě vlasových proměn Tonksové, pár opravdu matoucích, ale přesto temně naznačujících Albusových připomínek a více než několika kousavých poznámkách o tradiční neschopnosti bystrozorů udržet tajemství a jednání v souladu s nimi, společně s jemnými hrozbami Mistra špionů, dospěli k výrazným pokrokům.

Na závěr jejich tříhodinového jednání zástupci Řádu získali vysněnou dohodu a bystrozoři byli nuceni ji akceptovat.

Jeden pohled na Amandu Triple však Severusovi řekl, že není s výsledkem spokojená. Vůbec.

„Ještě jeden bod, než ukončíme dnešní setkání,“ oznámila nakonec a její oči se zatřpytily.

Ach co ještě, pomyslel si Severus, který si nebyl jistý, zda je víc podrážděn jejím nedostatkem jemnosti nebo jejím pevným přesvědčením, že na ně opravdu mohla nalíčit past. 

„Ano, má milá?“ zářivě se na ni usmál Albus. Na chvíli sebou její tvář trhla a Severus vytušil, že zvažuje osobní uspokojení ze štěkání na jednoho z nejotravnějších mužů s nebezpečím, kdyby naštvala jednoho z nejmocnějších kouzelníků posledního století. Moc, jako vždy u těchto ministerských tupců, vyhrála.

„Jde o prvotní důvod, proč tato spolupráce vznikla,“ pokračovala s kyselým úsměvem. „Legalizace vašeho Řádu a Popletalovo… pochybné chování během oné události, jak nás dva z našich bystrozorů informovali.“

„Jistě, má drahá,“ usmíval se Albus jako sluníčko. Naopak její obličej připomínal velký citrón.

„Ačkoli naši bystrozoři dokázali do detailu podat zprávu o ministrově chování, nedokázali již poreferovat o jeho příčině, kromě nejasné zmínky o… “ pohlédla na své poznámky a zamračila se, „mladé dívce.“

Zmatený výraz, který se rychle objevil u Albuse a Tonksové, byl prostě dokonalý – otevřený a upřímný, avšak příliš zastřený, než aby byl skutečný. Zatímco Malone byl příliš natvrdlý, aby si něčeho všiml, a Mullberry se stále pokoušel dohnat průběh jejich podivného jednání, Triple si evidentně všimla, že vědí, o čem mluví, a chtěla, aby to bylo zřejmé.

Její úsměv připomínal bednu plnou citrónů.

„Ačkoli jsme nechtěli strkat nos do vašich vnitřních záležitostí,“ zajiskření v jejích očích jim prozradilo, že to bylo právě tím, po čem toužila, a ve skutečnosti to chtěla víc jak sůl, „nemohli jsme si pomoct a museli jsme přemýšlet o této podivné… selektivní amnézii.“

Upřela na Albuse výmluvný pohled, ale starý kouzelník udržel zmatek na své tváři stejně jako Tonksová, a tak se nevyhnutelně musela obrátit na Snapea.

Který se na ni zářivě usmál. „Vskutku?“ zeptal se zdánlivě se zájmem, rozšiřujíc svůj úsměv tak, až vykoukly jeho špičáky. „No,“ zapředl a zdálo se mu, že zaslechl od Mullberryho zakňourání, „rád slyším, že se ve svých řadách staráte o tak zvláštní případy.“

Její pohled při jeho slovech zbystřil a úsměv poklesl. „Zajímáme se o jejich důvod,“ vysvětlila hlasem ostrým jako břitva.

Severus pokrčil rameny, krátce pohlédl na Albuse a povstal, přičemž se náhle tyčil nad sedícími bystrozory jako mozkomor.

„Přemýšlel jsem o tom také,“ souhlasil, pak znovu pokrčil rameny.

„Je to pravděpodobně nedostatkem jejich výcviku,“ navrhl lehce, s náznakem výsměchu za svými slovy. „Je až šokující, kolik lidí má děravou paměť.“

Jako na povel se Albus a Tonksová rovněž zvedli, ustoupili od stolu a jako jeden se uklonili. Pak vyšli z chatrče rychlým rozhodným krokem a přemístili se, dřív než se Amanda Triple mohla vzpamatovat ze svého rozhořčení.

xXx

Bylo šest hodin, když se Severus konečně vrátil na ústředí. Zabýval se jejich setkáním s bystrozory, návštěvami v bezpečných domech a na jeho špiónské základně, pak se náhodně přemisťoval, procházel průchody a skrze krby, což zajistilo, že ho nemohl nikdo vystopovat. I když byl dosud den více než úspěšný, rád se zbavil svého vnějšího hábitu a vstoupil do kanceláře ve své obvyklé kombinaci kalhot a košile.

Na jeho stole čekala čajová konvice, pravděpodobně od Jane.

Na to se usmál. Jako kdyby Jane věděla, že se dnes večer do svých komnat nevrátí. Vždycky byla tak – navenek hrubá, ale uvnitř starostlivá.

Byla s vámi schopná neprohodit jediné přátelské slovíčko, ale když bylo třeba povstat, bojovala za své milé jako lvice.

Stejně jako jeho druhá lvice, Hermiona, přemítal, a tato myšlenka ho vrátila zpět k práci. Opustil svou kancelář dveřmi, které byly skryty kouzlem všem kromě něj, Albuse a Hermiony, vstoupil do svého osobního sovince a rozhlížel se po balíčku, který očekával.

Nebyla zde však žádná zásilka od Plangetta, padělatele, kterého si najal na falešnou věštbu. Nebyl zde ani lístek od Hermiony, který by ho informoval, že si balíček vzala s sebou.

Severus se zamračil. Tohle nebylo podle jeho plánu, ve skutečnosti totiž očekával věštbu již včera večer. A pokud brzy nedorazí, bude to znamenat potíže.

A to velmi vážné.

Severus se mračil, když opouštěl sovinec a přešel přes svoji kancelář do hlavní místnosti, kde se nacházel krb s vnějším připojením.

Dnes byl Voldemortův letní noční bál, noc, kterou vybrali pro předání falešné věštby Pánovi zla. A ačkoli zinscenovali scénu mezi Harrym a Hermionou více než před týdnem, scénu s jejím přesvědčením ho, aby vložil věštbu do myslánky a nechal ji, aby si ji prohlédla, neměli šanci schválit další prvky nezbytné k vytvoření věrohodného řetězce událostí.

Hermiona potřebovala vzpomínku na věštbu ve své mysli, na falešnou věštbu, a rovněž potřebovala přijatelné vysvětlení, proč ji přemístila do úschovného krystalu, který Voldemortovi předloží.

Za normálních okolností by to pro ně nepředstavovalo žádný problém. Díky úrovni jejich nitrozpytu mohli snadno vytvořit nebo změnit vzpomínky, či sestavit novou vzpomínku z různých částí, jako když střihač vytvoří film z materiálu, který má. Ale s touto konkrétní vzpomínkou byla jejich technika značně riskantní.

I když Voldemort neměl nyní důvod pochybovat o Hermionině čestnosti, při události tohoto významu bude zkoumat každý úryvek vzpomínky úzce s tím spojený a každý nedostatek, každá malá chybička povede k důsledkům toho nejpřísnějšího druhu.

Takže nemohla jednoduše vymyslet vzpomínku, ani ji sestavit, bylo by to příliš riskantní. A nyní se zdálo, že hodiny na přípravu hodnověrného sledu událostí, hodiny potřebné pro sledování věštby, zkoumání krystalu a vytvoření nového vzorku, nebudou stačit.

Rád, že žádný člen Řádu ještě nedorazil k jejich večernímu setkání, Severus zapálil oheň švihnutím zápěstí a hodil do plamenů hrst letaxového prášku.

Plangettovi to trvalo přes minutu, než se objevil v místnosti, kde z plamenů netrpělivě vyhlížela hlava Severuse Snapea, a jakmile vkročil, nervózně stisknuté dlaně prozradily Severusovi víc, než chtěl vědět.

„Omlouvám se, Severusi,“ řekl Plangett. „Ale krystal, který jsem použil k uchování věštby, se rozbil a právě teď opakuji celý proces. Nevím, co se stalo, avšak budu potřebovat přinejmenším ještě dvě hodiny k dokončení!“

Severus musel zavřít oči, když pocítil, jak v něm narůstá vztek. Nebylo by moudré, kdybych ho teď zabil, doporučoval sám sobě ovládnout svůj hněv a zahnat nelítostnou myšlenku. Ale možná… později…

Když znovu oči otevřel, zdálo se, že tento příslib pro pozdější jednání je v jeho tváři až příliš čitelný, protože Plangett naprázdno polkl a o pár kroků ustoupil.

„Dovolte mi to objasnit, Plangette,“ řekl Severus velmi jemně a tiše, ale sametový odstín jeho hlasu pouze zesílil Plangettův strach. Jen dobře.

„Jestli věštba nebude připravená do půl osmé, pak se opět ozvu a osobně se ujistím, že nebudete mít více možnost mě kdy zklamat. Víte o důležitosti tohoto krystalu, a pokud zničíte moje plány vaší neschopností, vy, vaše žena a děti toho budete litovat. Avšak ne příliš dlouho. Je to jasné?“

Vyděšené přikývnutí bylo jedinou odpovědí na toto upřímné prohlášení, a poslední věc, kterou Severus viděl, než ustoupil z plamenů, bylo Plangettovo pozadí pospíchající ven z místnosti rychleji, než se kdy tato část těla za posledních deset let pohybovala. 

Ale Severus nebyl spokojený. Zvedl se od ohniště, plynulými kroky přešel zpět do své kanceláře a napsal krátký vzkaz, který přivázal na nohu sově. Čaj na jeho stole však zůstal nedotčený, když se vrhl do nemožného úkolu zajistit, aby jejich plán a Hermiona tuto noc přežily.

xXx

V okamžiku, kdy Harry vstoupil na ústředí, věděl, že něco je špatně. Jeden pohled na Moodyho, Ronovu a Tonksové tvář mu řekl, že nemají ponětí o tom, co se děje. Ale tichá atmosféra v místnosti, vážná tvář Brumbála a otevřené dveře do Severusovy kanceláře, skrze které bylo vidět, že jejich Mistr špionů sedí u stolu a zuřivě píše, vypovídaly samy o sobě.

Pomalu přistoupil k řediteli. „Profesore,“ zeptal se tiše. „Co…“

Ale zlatá záře jedné z tapisérií ho přerušila. Draco prošel, na vteřinu dezorientovaný jako ostatní, kromě tedy Hermiony a Snapea, kteří si, jak se zdálo, tento způsob cestování užívali. A pak si všiml, že Harry stojí vedle ředitele a rychle se k nim připojil.

„Jak to…“ začal a náhle se zarazil, když mu na rameno dopadla ruka.

„Draco,“ řekl Severus, jehož ruka zůstala na chlapcově rameni o něco déle, než bylo nutné. „Pojď se mnou, prosím. Je tu něco, co musíme prodiskutovat.“

Draco vzhlédl k Mistrovi špionů, pak lehce zbledl nad vážným výrazem v jeho tváři, ale přikývl a bez řečí následoval Severuse do jeho kanceláře. S rázným cvaknutím se za nimi zavřely dveře.

„Co se stalo?“ zeptal se znovu Harry, šílený strachy. „Je Draco v nebezpečí?“

„Nic takového, Harry,“ odpověděl Brumbál svým obvykle laskavým tónem, ale způsob, jakým vrhl pohled po místnosti, Harrymu řekl, že se ve skutečnosti nesoustředí na to, co říká. „Nyní, když mě omluvíte, musím něco důležitého udělat…“

A pak se připojil k Severusovi a Dracovi v druhé místnosti. Tentokrát mělo zavření dveří výrazně zlověstný charakter.

Harry byl už Zmijozelem dost na to, aby nezíral na vstup do Severusovy kanceláře příliš zjevně, ale zatímco promlouval s ostatními členy Řádu a zdravil Rona, pana a paní Weasleyovy a dvojčata, když přišli na ústředí, jeho mysl byla stále upřena ke dveřím, a po celou dobu ho zajímalo, co se tam děje.

Nakonec, poté co Harry nejméně tucetkrát potlačil nutkání prostě se sebrat a vstoupit do kanceláře, se dveře znovu otevřely a ven vyšel Severus, aniž by na kohokoliv v místnosti pohlédl.

Než k němu mohl kdokoliv přistoupit a zeptat se ho na tuto změnu chování, zahájil krbové spojení a jeho hlava zmizela v zelených plamenech. Po chvilce následovala i jeho levá ruka, jen aby se za vteřinu objevila zpět s malým balíčkem z tmavého sametu.

Zatímco Severus zády k ostatním zhasínal plameny a pečlivě prozkoumával věc v sametové krabičce, Brumbál je s netypickou rozmrzelostí zavedl k jejich židlím.

Harry přešel ke svému obvyklému místu a pokoušel se navázat oční kontakt s Dracem, ale jeho zmijozelský přítel, bledší než obvykle a se semknutými rty, odvrátil zrak.

Harry měl pocit narůstajícího nepříjemného chvění v žaludku. Cokoliv se tu dělo, nebylo to nic dobrého.

Tentokrát se nekonalo žádné zdravení, Brumbál se pouze usadil do svého křesla a Severus přešel ke svému místu naproti řediteli.

Opatrně jejich Mistr špionů položil balíček na leštěné dřevo před sebou.

„Toto,“ řekl jim bezvýrazným hlasem, „je falešná věštba.“

Když si všiml jejich nespokojenosti, přikývl a pokračoval: „Ano, já vím. Není to podle plánu. Měla být již u Hermiony, která opustí Bradavice za méně než deset minut. Ale bohužel náš padělatel ji nedoručil včas. A teď máme problém vytvořit věrohodnou posloupnost vzpomínek.“

„Vysvětli nám to,“ dožadoval se hrubým hlasem Moody a Severus, stále stojící na svém místě, znovu přikývl.

„Původně jsme měli v plánu, aby se Hermiona seznámila s Plangettovou metodou ukládání věštby a zkonstruovala stejný krystal znovu. Mohla ji tak smíchat s tou, kterou jsme již dali dohromady, a tak mohla být schopná Voldemortovi vysvětlit, jak ji získala a dostala do takovéto podoby. Ale jak se teď věci mají, nemáme na tento postup čas. Proto příběh pozměníme. Místo toho, aby sama vytvořila krystal, řekne Pánovi zla, že ho vyrobil Draco. Pak musíme jen přehrát předávání proroctví od něj k ní.“

Na chvíli se zarazil, očekávaje otázky, ale žádná se nedostavila.

„Ovšem musí to být učiněno nyní a to bezchybně. Nemáme čas na druhý pokus.“

„A Hermiona s tím souhlasí?“ zeptal se Harry; moc dobře totiž věděl, jak Hermiona nemá ráda spontánní změny v plánu.

„Ne že by nesouhlasila,“ odpověděl Severus klidně, a něco na jeho tváři varovalo Harryho, aby se dál nevyptával.

Bohužel to neodradilo ostatní.

„Nerozumím tomu,“ řekla Molly Weasleyová. „Jistě jsi s ní tento plán probral a rozhodli jste, že není žádná jiná možnost?“

„Hermiona se připravuje sama,“ odpověděl Severus chladně. „Před událostí tak významnou jako je tato, nechce nikoho vidět, nejméně ze všeho mě. Přijde sem, vezme si věštbu a zase odejde, aniž by kohokoliv z nás oslovila.“

„Ale proč?“ zajímala se Tonksová, zjevně si nevšímajíc obrovského náznaku 'Nech to být', který se objevil ve Snapeově nepřátelsky vyhlížejících očích.

„Protože tohle není hra ani karneval, Tonksová,“ zařval. „Je to záležitost života a smrti a my ani na vteřinu nemůžeme riskovat ztrátu její koncentrace.“

Molly Weasleyová zavrtěla hlavou. „Viděla jsem vás dva pracovat společně,“ řekla rozhodně a Harry měl v ten moment chuť podrážděně mlátit hlavou do stolu. Zdálo se, že zatímco její názor se může změnit, způsob, jakým pokračovala, nezávisel na tom, jak se celá situace jevila zbytku rodiny Weasleyových. „Kdyby nic jiného, zvýšíš její soustředěnost. Proč se s ní nesetkáš před tak významnou událostí? Mohlo by ji to posílit!“

„Nechce, abych viděl věci, které si připravuje,“ odpověděl stručně. „Je to tak lepší. Uvidíte proč v okamžiku, jakmile vstoupí.“

Vyměnil si pohled s Dracem a pak otočil hlavu na druhý konec místnosti, načež Zmijozel tiše přikývl, následoval pokyn Mistra špionů bez ohlédnutí zpět a přitom s sebou vzal balíček s falešnou věštbou.

„Proč by ji měl předat Malfoy?“ zeptal se Moody, stále ještě bez důvěry k mladému Zmijozelovi.

„Protože je jediný, od něhož ji může bezpečně převzít,“ vysvětlil Severus a jeho tón těm, co s ním studovali, naznačoval, že brzy ztratí trpělivost. Ale Moody nikdy nebyl jeden z jeho studentů, a tak jen zvedl obočí a zahleděl se na něj s tichou žádostí o objasnění.

Snape si povzdechl, ale bez dalších argumentů to vzdal.

„Hermiona si bude muset vrýt tuto událost do paměti, protože Pán zla při tak významném momentu prozkoumá její mysl velmi důkladně. Draco je mezi námi jediný 'loajální Smrtijed' a kromě mě má jako jediný nezbytné předpoklady.“

Výhružným gestem zastavil Tonksovou, aby ho nepřerušovala. „Přijde sem každou minutu,“ řekl jim, v hlase náznak nervozity. „Normálně bych vám nedovolil, abyste se dívali, ale nemáme teď čas se o tom dohadovat, takže vám ještě jednou říkám, abyste byli absolutně zticha. Náš plán závisí na tomto momentu, na netknuté vzpomínce. Pozvednu magickou bariéru oddělující tuto část místnosti od zbytku. Neuvidí nás ani neuslyší, ale nepřerušujte je, cokoliv se bude dít.“

Molly Weasleyová vypadala, jako by chtěla něco namítat, ale Ron, který se zjevně poučil ze své lekce, se ke své matce hbitě přesunul, vzal ji za ruku a začal jí něco šeptat do ucha, dokud neochotně nepřikývla.

Zvuk otevírání dveří vyrušil Harryho ze sledování ostatních členů Řádu, ale přestože ji očekával, chvíli mu trvalo, než Hermionu poznal, a pak jej jen Snapeův varovný pohled zastavil před zalapáním po dechu, které se mu dralo z krku.

Nikdy, ve všech rolích, které Hermiona hrála, ani jako Martha Haritt, se mu Hermiona nezdála tak proměněná, tak úplně jiná než její běžné já. Kromě samotného Voldemorta to byla ta nejstrašlivější věc, kterou kdy viděl.

„Draco,“ pozdravila Zmijozela u krbu. Dokonce i její hlas se změnil v podivnou směsici agrese a podřízení, temný a nebezpečný jako její pohled.

„Máš to?“ zeptala se hlasem nyní tlumeně smyslným, který rozechvěl Harryho smysly. Je to Hermiona, řekl si pevně, ale když přecházela, ne – klouzala k Dracovi a její plášť se rozevřel a odhalil tak neuvěřitelně úzké šaty, které se zdály obepínat každičkou její křivku, s výstřihem tak nízkým, div že jí prsa nevyklouzla ven, nemohl si pomoci, aby nezčervenal. Ne. Tohle nebyla Hermiona.

„Samozřejmě.“

Harryho hlava se prudce otočila k Dracovi a podle šumu okolo něj, nejenom jeho hlava se pohnula. Dracův hlas se od chvíle, kdy opustil své místo, absolutně změnil, a Harry si při pohledu na něj všiml, že i ostatní na něm je jiné.

Místo lehce arogantního, ale otevřeně přátelského Draca, kterého poznal během posledních měsíců, byl zpátky Malfoy. Ale v tom momentu na něm nebylo nic zábavného ani přehnaného. Teď, když necítil nutnost ukázat se, překonal ve své tiché eleganci a ukázce moci dokonce i svého otce.

Teprve teď, když se postavil jako král, si Harry všiml, jak vysoký je, jak je jeho tělo a nohy stavěné. Jeho nos byl mírně zvednutý, jako by ucítil něco shnilého, gesto, které na jeho matce vypadalo hloupě, k němu však perfektně sedělo, a jeho výraz byl tak přesvědčivý, že Harry téměř podřízeně sklonil hlavu.

Před nimi stál čistokrevný princ a za starých časů by ho uctívali jako Boha.

Nyní se Draco usmál, temným, chlípným úsměvem, který jen posílil nebezpečí, které z něj vyzařovalo, a pak pozvedl ruku směrem k ní. A jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, Hermiona se před ním hluboce uklonila, vzala jeho ruku a políbila velký prsten na jeho prostředníčku.

Pohled směřovala přes husté řasy, pozorovala jej lačně a nebezpečný úsměv na její tváři odkryl zuby. Harrymu připadala jako princezna, bohyně temnoty a tajemství, zakázané touhy.

„Ach Draco, nenech mě čekat,“ prosila.

Draco se temně zasmál. „Řekni prosím, mudlovská šmejdko,“ požadoval a ona vstala, zlehka se o něj otřela ňadry a přitiskla se k jeho tělu, až se její rubínové rty dostaly vedle jeho ucha.

„Dej mi to,“ zavrněla mu s lehkou výzvou do ucha. „Prosím.“ Harryho kolena při posledním slově zeslábla, ale Draco, jak se zdálo, si nevšiml smyslného nabití jejího jazyka a rtů u svého ucha.

Opatrně vklouzl rukou do kapsy a vytáhl krystal ve stříbrném váčku.

„Tady je,“ řekl, otočil křišťál ve světle ohně a sledoval, jak se po místnosti odrazilo světlo. „Pád Pottera a jeho mudly milujících přátel.“

Hermiona se radostně zasmála. Ten zvuk nějak připomněl Harrymu Belatrix Lestrangeovou, ale kde se v jejím smíchu ozývalo šílenství, tam Hermiona měla náznak moci a chtíče.

„Tvůj otec na tebe bude pyšný, Draco,“ zapředla. „Stejně jako náš Pán. Bohatě tě odmění.“

„A já si jen můžu představovat, jak to splatí tobě,“ zamumlal Draco, přejíždějíc po jejím výstřihu svým ukazováčkem. „Nezískám od tebe také malou splátku?“

Na to se na něj usmála, temným divokým úsměvem, a naklonila se k němu, až se jeho ruka dotkla jejích ňader.

„Jsem děvka tvého otce a Pánova hračka, Draco,“ odpověděla s lítostí v hlase. „Jestli se mnou chceš něco mít, musíš se jich zeptat. Pokud by ti to povolili, ráda… ti vyhovím.“ Zavlnila se v bocích ve více než lechtivém gestu, pak však rychle ukryla do kapsy krystal.

Harry odvrátil zrak, už se nedokázal dívat na ženu, která byla normálně jeho nejlepší kamarádkou. Jeho pohled brouzdal od jednoho člena Řádku k druhému. U všech byly známky šoku, soucitu nebo odporu, jen Snapeova tvář byla stejně nečitelná jako vždy.

Proč jen jsme to museli sledovat, přemýšlel Harry, hluboce znepokojen představením, které byla Hermiona nucena před všemi sehrát. Proč to nemohla udělat v soukromí? Musí to být pro ni strašně ponižující!

Ale bylo to víc ponižující než chování mezi Smrtijedy, kteří by její otevřené návrhy s radostí přijali, a přitom jí po celou dobu opovrhovali kvůli čistotě její krve?

Chce nám udělit lekci, uvědomil si Harry. Chce, abychom si všichni uvědomili, čeho je schopná a čím pro nás prochází, aby ji nikdo už nikdy nekritizoval.

Jeho zrak proplouval od unaveného a starého Brumbálova obličeje, přes doširoka otevřené a šokované oči Molly Weasleyové, k naštvanému výrazu Tonksové, zuřivějšímu, než cokoliv kdy viděl. Dokonce i Moody, kterého se normálně nic nedotklo, odvrátil zrak a mírně červené tváře hovořily za vše.

Z jeho myšlenek ho vytrhl Dracův hlas.

„Vyřiď našemu Pánovi můj skromný pozdrav,“ zavolal Zmijozel za Hermionou, která již ustoupila ke dveřím, přičemž její neviditelný plášť už zakrýval většinu těla.

Její hluboký smích, plný příslibu, donutil Harryho zčervenat.

„Ach, já vím přesně, jak skromný jsi, Draco,“ zašeptala a vyklouzla ven.

Severus jí dal ještě minutu, než odejde z okolí, než zrušil magickou bariéru a přešel k Dracovi, který stál čelem ke krbu se skloněnou hlavou opřenou o paže, které se zoufale držely mramoru.

Jakmile ucítil, že se k němu starší muž blíží, otočil se směrem k němu s tváří plnou hanby a únavy. Před několika měsíci by ho za celé tohle představení Harry nenáviděl, ale teď už cítil jen bolestné sympatie. Bylo dost hrozné to sledovat, ale aktivně se toho účastnit?

„Vedl sis dobře,“ pronesl jejich Mistr špionů tiše a položil ruku na rameno mladého muže.

„Ano?“ zeptal se Draco a hořce se zasmál. „Bylo mi špatně v každém momentu téhle šou.“

„Já vím, mně také,“ odpověděl Snape v ujištění vřelým hlasem. „Nechceš si na chvíli odpočinout? Bude to trvat hodiny, než se vrátí, a ty vypadáš velmi unaveně.“

„Jak bych mohl, když ona šla tam, plazit se před Pánem zla a sloužit mému otci,“ zeptal se Draco hořkým hlasem, jeho tvář bílá vyčerpáním.

Na okamžik Snapeova maska sklouzla a Harry spatřil pravé city Mistra špionů, které obvykle skrýval pod tolika kamennými vrstvami, že je nikdo ani neznal: obava, starost a neskrývaná hrůza o toho, koho miloval, se zračily na jeho tváři, jen aby zmizely o vteřinu později, nahrazeny chladnou praktičností.

„Všichni máme své role, Draco,“ řekl mírně chraplavým hlasem. „Nikdo jí teď nemůže pomoci. Projde tím jako vždy.“

Tón jeho hlasu donutil Draca vzhlédnout ke svému rádci. A Harry spatřil mírné rozšíření jeho očí, když porozuměl. Lehce, položil ruku na rameno staršího muže, jen na chvíli. Pak přikývl.

„Děkuji ti, Severusi,“ zašeptal a rychlým krokem opustil místnost.