Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola padesátá sedmá: Tanec s mistrem

Toho čtvrtečního odpoledne byl vzduch klidný, plný sladké vůně květů a vody, jistě předzvěst léta, které mělo brzy přijít. Byl květen, neobvykle teplý a slunečný na sever Skotska, a studenti svůj volný čas trávili venku, procházeli se na břehu jezera nebo odpočívali ve stínu velkých staletých bradavických stromů.

Mírný vánek tančil na břehu jezera a zachycené klábosení a smích nesl s sebou až nahoru k otevřeným oknům vysoké věže, kterou by si nikdo nespojoval s obydlenou částí Bradavic. Líně proplul dokonale vybavenou laboratoří a pohrál si s vlasy mladé ženy schoulené na židli v rohu místnosti.

Hermiona vzhlédla, jakmile ji větřík pohladil po tváři, pak se však zatočil kolem její hlavy a vydal se oknem zase ven. Její oči spočinuly na Severusovi, který usilovně pracoval na jednom ze svých experimentálních lektvarů, a ona se spokojeně usmála.

Byl to dobrý nápad vzít si svoji práci nahoru do laboratoře. Tak mohla pracovat na textu o teorii nitrobrany, který, jak doufala, použije na Harryho a Ronových lekcích, a zároveň tu a tam tajně vrhat na Severuse obdivné pohledy.

Ve svých černých kalhotách a bílé košili vypadal mnohem lidštěji, a i když nepotřebovala tento dodatečný důkaz jeho lidskosti, způsob, jakým byl naprosto ponořen do své práce, byl prostě nádherný.

Na okamžik vážně uvažovala nad tím, že ho vyruší od jeho práce a odvede si ho po schodech do jejich ložnice, ale pak si lítostivě vzpomněla, že lektvary na rozdíl od učebnic nereagují moc dobře, když je ponecháte bez dozoru. Nutnost nejprve dokončit práci byla zakořeněna v hloubi každého lektvaristy a převážila všechny jiné potřeby.

Ne že by vážně chtěla, aby práci odbyl, ale bylo divné vidět ho tak zabraného do něčeho jiného než do ní. Ve chvíli, kdy je otočen ke kotlíku, zřejmě zapomíná, že jsem tu, pomyslela si pobaveně a napadlo ji, zda je opravdu rozumné přemýšlet o něm jako o rozkošném člověku.

Zřejmě ne, rozhodla se pak, ale koho to zajímá?

„S tebou jde všechno hladce,“ řekl najednou, což dokazovalo, že se zmýlila.

„Cože?“ zeptala se nepřítomně, až příliš se soustředila na jeho pěkně tvarované pozadí.

„Všechno. Špionáž, přesvědčování Voldemorta, že jsou tvoje plány nejlepší, plánování akcí jako byl ples.“

Odfrkla si. „Nebyl si to náhodou ty, kdo mi říkal, že jsi nikdy Brumbála úplně neinformoval? Polovina z nich věří, že jsi byl až do mého pátého ročníku stále Smrtijedem.“

„Ale nikdy nevěděli, co dělám,“ prohlásil stále zády k ní a jeho ruce krájely a drtily suroviny. „Jediné, co se k nim dostalo, byly vybrané kousky informací, a ty jim bez jakékoliv zmínky o mně podával Albus. Avšak o tvojí práci vědí víc, než se kdy vůbec za ta léta dozvěděli o mojí. A přesto v nich stále vyvoláváš pocit, že je to brnkačka.“

Hermiona pokrčila rameny, ne zcela chápajíc jeho myšlenky. „K čemu je budit strach? Harry je nervózní pokaždé, když zaslechne o smrtijedských radovánkách, a stěží můžu zastavit Draca, aby kolem mě nepoletoval. Proč bych jim měla říkat, jak moc se může na závěr plán pokazit?“

„Protože pak by si dávali větší pozor na to, do jakého nebezpečí tě posílají.“

Nakonec se k ní obrátil, očividně dokončil aktivní část přípravy lektvaru. Ve chvíli, kdy jeho oči na ní spočinuly, věděla, že tohle není jen filozofická debata. Měl strach, a to jí dělalo starosti.

„Ale to je přesně to, čemu se chci vyhnout,“ prohlásila. „Jen si představ, jak Řád projednává každý můj krok. Neudělali bychom žádnou práci! Chovali by se stejně jako ty na začátku!“

Viděla, jak jeho oči potemněly a jeho tvář se stahuje, a věděla, že je něco špatně. Ale místo omluvy mu poslala vlnu své lásky a obdivu.

Víš, jak moc si cením našeho vztahu, pošeptala uvnitř jeho mysli a viděla – a cítila – že se uvolňuje.

„K čemu by nám bylo říct jim, že nám trvalo celé tři dny připravit operaci Dougall?“ zkusila to znovu. „Byli by jen nervózní a pro nás by bylo nemožné provést věci tak hladce. Takhle však byli ohromeni a nechali nás dělat naši práci. Všichni jsou šťastní.“

„Dokud naše plány fungují dobře,“ namítl tiše a ona se zamračila.

„Na co narážíš, Severusi?“

„Vzbuzuješ v nich pocit, že dokážeš ovládat Pána zla, aby hrál tak, jak Řád pískne,“ odpověděl, pak si povzdechl a promnul si kořen nosu. „Vím, že je chceš držet od sebe dál víc než cokoliv jiného a že tahle iluze pomáhá.

Ale faktem je, že Voldemort je nebezpečný maniak a bude tomu tak i nadále bez ohledu na to, jak velký vliv získáš. Ani dobrá vůle, ani úspěch tě nemůže ušetřit, když se rozhodne, že tě najednou zabije, tak jak to udělal s mnohými předtím. I jako člen Vnitřního kruhu, stejně jako Lucius Malfoy, si nikdy nemůžeš být jistá, co se s ním stane. A jako pro mudlovskou šmejdku, kamarádku Pottera, je tvůj život v nebezpečí pokaždé, když vejdeš do jeho přítomnosti.“

„Já to znám, Severusi,“ řekla klidně. „Tak jako ty jsem již viděla Smrtijedy zabité v jediném okamžiku z rozmaru.“

„Vím, že to znáš,“ odpověděl. „Ale oni o tom nemají ani páru. Jejich znalosti o Pánovi zla se dají shrnout na 'Je to ďábel. Pokoušíme se ho zabít.' Pokud jim řekneš, že ovládáš jeho nálady, uvěří ti. A mě by zajímalo, proč se snažíš vytvořit takový dojem.“

Načež se rozzlobila. „Nic se nesnažím vytvořit. Jediné, co chci, je v klidu pracovat.“

Byla příliš velkým profesionálem, než aby se setkala s jeho pohledem nebo mu poskytla jakoukoliv jinou známku viny, ale přesto viděla ve způsobu, jakým se otočil zpátky ke svému lektvaru, že neshledal svoji otázku zodpovězenou. Vůbec ji to nepřekvapilo. To by ani nebyl Severus, kdyby nebral její slova za bernou minci.

„Kromě toho,“ dodala, snažíc se odvést hovor znovu do bezpečnějších vod, „i kdybych jim řekla o nebezpečích nebo o tom, co jsem musela udělat, abych si zvýšila svoji pozici, nechápali by to. Podívej se, jak Harry reagoval na plese. Teoreticky musel vědět, jak dobře umím hrát. Ale přesto se choval, jako kdyby ode mě postavu 'Marthy Harrit' nikdy neočekával.“

Severus v souhlasu zabručel. „Taková je lidská mysl,“ pronesl. „To je vrtkavá věc.“

Usmála se. „Neboj se o mě, Severusi,“ řekla jemně. „Jsem kočka, víš. My máme devět životů.“

Zamyšleně přikývl, jako kdyby se jednalo o teorii hodnou úvahy. Pak pozvedl hlavu a jeho tmavé planoucí oči se s ní setkaly s takovou intenzitou, až měla srdce v krku. 

„Já vím, Hermiono. Jde jen o to, že si zkouším představit svůj život bez tebe, život, jaký jsem vedl před rokem, nebo deseti lety.“ Usmál se, ale spíš se jednalo o úšklebek, bezmocné gesto k odlehčení atmosféry.

„A zjišťuji, že navzdory vší zmijozelské mazanosti a mé obrovské představivosti nedokážu ani pomyslet na život bez tebe.  Ten prostě neexistuje. Vše, co ke mně patří, co mě vystihuje, pramení z tebe.“

xXx

Sobotní oběd byl bez sedmáků obvykle klidnou záležitostí. Zmijozelští měli v zásobě nepřeberně možností, jak se dostat do kuchyně a vzít domácím skřítkům jejich vynikající dýňové paštičky, jako ostatně i zbývající koleje, a v tento pěkný, a tak teplý den si mnoho studentů vzalo jídlo raději ven, aby si během krátkého skotského léta užili co nejvíce slunce.

Draco se však dnes rozhodl pro zmijozelský stůl.

Po odchodu Theodora Notta – jeho náhlé zmizení ze školy bylo vysvětleno úmrtím v rodině, ale samozřejmě všichni se smrtijedskými rodiči znali pravdu – se vůdčí osobnosti koleje nebo alespoň ti z nich, kteří zvolili Voldemortovu stranu, vrátili k Dracovi.

Povídačky o jeho očekávaném zařazení do smrtijedských řad a rovněž jeho učňovství u jejich nové profesorky lektvarů se teď dostalo ke všem uším, a tak mohl Draco pozorovat, jak se jejich postoj k němu s typicky zmijozelskou opatrností mění.

Ne že by se o jejich názor příliš zajímal, méně než o sotva patrné nabídky Pansy Parkinsonové nebo o způsob, jakým Goyle a Crabbe znovu zaujali povinnost 'tělesných strážců'. Byla to spíš nepříjemnost než cokoliv jiného, způsobující, že ho znovu pozorovali, že si znovu všímali jeho nepřítomnosti ve společenské místnosti.

Ale dlouhý rozhovor se Severusem ho přesvědčil, že jeho kolej vlastně hledala vedoucího mezi vlastními řadami a že bylo lepší, když si vybrali jeho než Parkinsonovou nebo Dewwooda ze šestého ročníku. Každý Zmijozel, který tomu klukovi věřil, byl přinejmenším nejistým, nekontrolovatelným zdrojem uprostřed Bradavic.

A tak znovu začal trávit více času ve společenské místnosti a u kolejního stolu, a výsledek ho překvapil. Mohl se opět těšit z malých her, které byly pro Zmijozely přirozenou součástí.

I když Hermiona byla expertem na cokoliv spojeného s mocí a intrikami, a Harry dělal velké pokroky, rozhodli se využívat svoje schopnosti pouze vůči ostatním.

Užíval si jejich otevřený, vřelý a důvěřivý způsob interakce, stejně jako se všichni tři bavili způsobem, jakým Severus manipuloval s Řádem, avšak tomuto druhu komunikace prostě chybělo jakési napětí, na které byl zvyklý od dětství.

Tanec se slovíčky, ostrý jako břitva a elegantní jako kolibřík, neustálé hledání skrytých významů a stěží patrných hrozeb, stále se měnící mocenská struktura a proměnlivá hierarchie zmijozelských odpovídala jeho povaze a rád se vracel do svého hadího doupěte, a to i když to bylo jen na oko.

Existovala ještě jedna věc, která činila oběd u zmijozelského stolu snesitelným – mohl ze svého místa snadno pozorovat Harryho, Hermionu a jejich přátele, a jeho starodávné soupeření s Nebelvíry mu dávalo perfektní výmluvu, aby tak mohl činit.

Vše, co potřeboval, bylo tu a tam utrousit ponižující poznámku, něco co z jeho úst vylétalo téměř automaticky, a jeho neustálé pozorování ostatních stolů shledávali jeho spolubydlící jako zcela oprávněné.

Takhle se mohl dívat na Harryho chyby při vystupování na veřejnosti a později na ně poukázat, nebo si ho spíš dobírat za omyly, kterých se v těchto dnech dopustil. Někdy přemýšlel, jaké to asi je trávit čas s lidmi tak otevřenými a natvrdlými jako byli Nebelvíři. Pěkné, usoudil, ale taky strašně nudné.

„Ve svém novém postavení učně samozřejmě očekávám, že budu zván na pracovní schůzky,“ prohlásil pomalu, přičemž zachytil tak obdivný pohled od Pansy, až div že podrážděně neprotočil oči.  Teď vážně. Ta holka je na Zmijozela příliš hloupá. Jaká škoda, že neoplývala žádnou vlastností, která by ji zařadila do jiné koleje.

Občas mu chyběl Nott. Aspoň on uměl hrát jejich hry s jemností. Než mu však Hermiona zkřížila cestu. Tahle myšlenka ho většinou hodila do reality a vypudila všechny nostalgické představy z jeho mysli.

„Jen se podívejte na Pottera,“ zasyčela nyní Pansy. Kritizování ostatních byla její oblíbená zábava a samozřejmě nebelvírský stůl byl zasypán největší smrští. „Zase si kouše nehty. Ten kluk je prostě odpornej! A pomyslete na to, že ho uctívají jako hrdinu!“

„Hrdinu prosťáčků,“ okomentoval to Draco a okolo stolu se ozval smích, zatímco on se dlouze díval na Harryho.

Byl nervózní, to Draco věděl z jejich večerního setkání. Dnes večer má nastat jeho a Weasleyho první lekce nitrobrany, a i když se Harry cítil v těchto dnech kolem Severuse mnohem bezpečněji, vzpomínky na jeho lekce v pátém ročníku stačily, aby se lehce změnil v uzlíček nervů.

Avšak projekce této nervozity navenek, okořeněná uhrančivým zíráním směrem k ředitelově prázdnému místu u učitelského stolu, byla provedena dobře. Draco si povzdechl a zavrtěl hlavou, jako by ho příliš nebelvírské hlouposti unavilo. Nebylo tady nic, čím by Harryho mohl večer poškádlit.

Ledaže… Rozzářil se a přidal další ponižující poznámku o Nebelvírech, jednu, s kterou vlastně přišel Harry. Možná, že to přivede Harryho a Weasleyho dnes večer do rozpaků a Hermiona bude tak laskavá, že mu o tom poví.

To mu konečně dá šanci, jak se pomstít za všechno to popichování paní Weasleyové v uplynulých týdnech. Vskutku – byla to jeho chyba, že se ta ženská rozhodla uplést mu k narozeninám vlněné monstrum s velkým D?

xXx

„Připraven, kámo?“ zeptal se Harry, zatímco stáli před tapisérií spojující Severusovy komnaty s ústředím. Ron přikývl, ačkoli to spíš vypadalo jako přikývnutí, které by chtěl setřást.

Pravda, Hermiona jim slíbila, že se zúčastní alespoň první lekce, ale v těchto dnech jste si nemohli být příliš jisti, kde se Hermiona mimo svoje vyučování nachází. Mohla probírat strategii s Moodym a Brumbálem, být pryč kvůli smrtijedskému setkání nebo projektům, na kterých se Severusem přímo pracovala.

Nemluvě o tom, že ji podezíral z účasti na spoustě věcí, o kterých ani neslyšel.

Ale když uskutečnil znamení pro někoho, kdo chce vstoupit a tapisérie se o několik okamžiků později zlatě rozzářila, stála na druhé straně Hermiona a povzbudivě se na ně usmívala.

„Severus tu bude za chvilku,“ řekla. „Dáte si něco k pití?“

„Ohnivou whisky?“ zeptal se Harry nadějně a Hermiona se zasmála.

„To není dobrý nápad,“ řekla. „Měli byste myslet co nejrychleji a nejpřesněji. Doporučuju vám počkat s whisky až po hodině.“

Mávla rukou a před dvěma pohovkami se na stole objevila konvice čaje se čtyřmi šálky a podšálky. Použití bezhůlkového kouzla u ní vypadá jako běžná věc, pomyslel si Harry, zatímco přešel k pohovkám a táhl za sebou zdráhajícího se Rona. Ale když to celé hodiny zkoušel sám, nic se nestalo. Zachránce kouzelnického světa by měl být něčeho takového schopen, pomyslel si naštvaně.

„Uvolni se, Rone,“ řekla Hermiona a nabídla mu šálek. „Nitrobrana obvykle nebolí. Teď chci, abyste přenesli vzpomínky, které nechcete, abychom se Severusem viděli, do mé myslánky,“ ukázala ke stolu u okna, na kterém stála kamenná mísa. „Tak si nebudete muset dělat při lekcích příliš starosti.“

„To bych v podstatě musel vyprázdnit celou mysl,“ zamumlal Harry, očekávaje, že s ním Ron bude souhlasit, ale on místo toho zíral na myslánku s nepříjemným výrazem, v obličeji celý bledý a ramena svěšená.

Samozřejmě. Tohle bylo poprvé, co Ron vstoupil do Severusových komnat od té doby, co to o Hermioně zjistili, a myslánka mu musela připomenout i ty odpornější scény. Být konfrontován s vlastní hloupostí a zradou nikdy nebyla snadná věc, ale vzhledem k tomu, že měli za chvíli otevřít svoji mysl Severusovi a Hermioně, musel to být skutečně hrůzu nahánějící okamžik.

S ohledem na přítelovo naprosté trápení vypadaly Harryho obavy jako maličkost, a tak vstal a přešel pomalu k myslánce, opět tahaje Rona s sebou. Hermiona jim ukázala, jak odebrat vzpomínky, a pak vytvořila kolem stříbrné tekutiny bariéru, nejspíš aby se jeho a Ronovy vzpomínky nesmísily.

Harry potom cítil zvláštní lehkost. Uvažoval, jaké by to bylo trávit dny bez upomínek na Cedrika a Siriuse a své vlastní chyby, ale pak se rozhodl, že to nestojí za úvahu. Příliš mnoho z toho, co jej utváří, by tak ztratil.

„Severus už jde,“ řekla jim Hermiona a Harry se rychle obrátil, očekávaje, že jejich Mistr špionů sejde po schodech dolů nebo se objeví za dveřmi. Místo toho neviděl na chvíli nic, a pak se tapisérie rozzářila.

Vrhl na Hermionu tázavý pohled, ta mu však odpověděla úsměvem a zcela ignorovala jeho tichý dotaz. V tomhle byla dobrá, zjistil.

Severus vstoupil do místnosti ladným krokem, hábit za ním vlál. Kývl na oba, Harryho i Rona, a vyměnil si s Hermionou krátký pohled, ačkoli Harry si všiml, že se neusmál, ani se jí nikterak nedotkl. Z toho, jak na něj Hermiona reagovala, by nikdo mezi nimi žádný vztah nehádal.

Ale i když Harry chápal, že příčinou změny jejich chování byla Ronova přítomnost, že chtějí zabránit jakékoliv provokaci či prozrazení slabých míst, zjistil, že mu chybí obvykle uvolněná, vtipná atmosféra kolem Severuse a Hermiony, kterou si zdánlivě vytvořili prostě tím, že byli ve stejné místnosti.

„Takže je na čase začít s lekcí,“ oznámila Hermiona. „Máme málo času.“

Harry přikývl, přijímajíc její rozhodnutí, ale cítil lehké zklamání. Tedy dnes večer nebude žádná debata nad šálkem čaje, nebo představení Hermioniných nejnovějších projektů. Jdou přímo k věci, a Harrymu to hodně připomínalo způsob tréninku vnějšího kruhu.

„Nitrobrana,“ oznámil Severus zlověstným tónem, který obvykle používal ve výuce, „je umění mysli, které jen částečně souvisí s magií. Funguje na více než jedné úrovni, od základní struktury a organizace myšlenek pomocí meditace až po obranu mysli proti případnému útoku k vědomé konstrukci, zformování a modelování mysli.“

Odmlčel se, podíval se na Harryho, jako by čekal otázky, a zíral na Rona, který sklonil hlavu jako obvykle v Severusově přítomnosti.

„Vy dva,“ pokračoval potom, když žádné otázky nepřišly, „samozřejmě nikdy nedosáhnete této úrovně nitrobrany, alespoň ne během několika měsíců před Halloweenem. Naším úkolem bude jen posílení vaší mysli co nejúčinněji v tomto krátkém čase, ale zároveň tak, abyste se dokázali ubránit i proti Pánovi zla.“

Znovu se odmlčel a Harry mu věnoval slabé přikývnutí na znamení, že tomu dosud rozuměl. Ve skutečnosti, pomyslel si, tenhle malý proslov ho naučil o nitrobraně víc, než znal ze zkušenosti z pátého ročníku. Možná, že by Severus mohl být slušným učitelem, kdyby chtěl.

Pak si vzpomněl, že se Hermiona naučila nitrobranu na mistrovské úrovni na základě tehdejší Severusovi výuky, nebo spíše na základě právě Harryho špatné paměti, a musel uznat, že se sám od té doby snad stal lepším žákem.

„Protože 'vyčištění tvé mysli' minule příliš nefungovalo,“ pokračovala Hermiona, vrhajíc na Harryho a Severuse ironický úsměv, „objevili jsme jinou formu cvičení, která by vám měla pomoci. Zvolte si pohodlnou pozici, prosím.“

Náhlý příkaz, zdá se, Rona překvapil, protože sebou škubl a pak se kolem sebe podíval pochybovačně, jako kdyby zjistil, že je těžké si představit, že by nějaká pozice v blízkosti Mistra špionů mohla být 'pohodlná'.

Po chvilce váhání si Harry zul svoje tenisky a posadil se na pohovku se zkříženýma nohama, záda podepřená velkým červeným polštářem.

„Připraven,“ oznámil po vyzkoušení pozice, když po několika vteřinách nenašel žádnou chybu. O moment později zopakoval svou připravenost i Ron.

„Dobře tedy,“ pokračovala Hermiona vesele. „Chci, abyste teď zavřeli oči. Místo vyhánění myšlenek se snažte vědomě vnímat, na co myslíte. Pokuste se najít strukturu a schémata v rámci spojení svých asociací a snažte se představit si své myšlenky, jak nejlépe to bude možné. Ve zkratce, chceme, abyste pochopili, jak přemýšlíte. To by vám pro začátek mělo poskytnout lepší základ.“

Navenek Harry znovu kývl a zavřel oči, jeho tvář byla naprosto klidná. Vnitřně jeho mysl klopýtla. Představit si svoje myšlenky? Vytvoření spojení? O čem to sakra mluví?

Hodně se snažil, ale dokonce i sledovat tok svých myšlenek pro něj bylo obtížné. Jak to viděl, snaha přemítat o vlastních myšlenkách jen vytvořila nové, které si vyžadovaly další pozornost, což vytvořilo další spojení, které bylo třeba vzít na vědomí, z čehož mu šla hlava kolem. Opravdu.

Podařilo se mu klidně sedět s očima zavřenýma, což se mu zdálo jako věčnost. Když pak oči znovu otevřel, zjistil, že uplynulo jen pět minut. Hermiona seděla přímo naproti němu a dívala se na něj pobaveně, zatímco Severus po jeho levici se díval na Rona, který to očividně vzdal o něco dříve.

„Je mi líto,“ omlouval se Harry a cítil, jak mu ruměnec stoupá po tvářích. Nesnášel skutečnost, že nedokázal ovládat barvy svého obličeje, bez ohledu na to, co s ním Draco zkusil. „Prostě nemám znalosti, abych si cokoliv představil. Nikdy předtím jsem nic takového nezkoušel. Možná kdybys mi dala příklad…“

Hermiona si povzdechla a obrátila se na Severuse. Všechen výraz z její tváře zmizel, neklamné znamení jedné z jejich mentálních konverzací. Po méně než minutě Severus přikývl a Hermiona k nim obrátila svou pozornost.

„Myslíme si, že to bude lépe fungovat, když vám to ukážu uvnitř,“ řekla jim a ten projev tiché, neuvěřitelně rychlé komunikace stačil, aby v Harrym zvýšil touhu po umění nitrobrany.

„Jak uvnitř?“ zeptal se Ron váhavě.

„Uvnitř mé mysli,“ odpověděla Hermiona. „Jen mi dejte chvilku, abych tam trochu uklidila,“ a jak to dořekla, její tvář se znovu zcela uvolnila a její oči se pomalu zavřely, jakoby z vlastní vůle.

Harry vrhl na Severuse tázavý pohled.

Ten pokrčil rameny. „Je to nejjednodušší způsob, jak vám ukázat, jak vizualizace funguje.“

„Přesně,“ souhlasila Hermiona, její oči teď byly již znovu otevřené. „Vtáhnu vás nyní do své mysli, Harry, Rone. Budete se cítit podobně jako po přemístění, takže se připravte.“

Další věc, kterou se Hermiona naučila od zmijozelských, pomyslel si Harry omámeně, když se jeho svět rozplynul v šílený vír barev a tvarů, bylo umění zlehčování. Cítil se příšerně a nemohl dostat ze svých myšlenek obraz sama sebe, jak uvnitř Hermioniny mysli zvrací. Což muselo vyvolat ty největší rozpaky vůbec.

Pocit pohybu, naprosto rychlý a řízený silou mimo jeho vlastní vůli, byl ohromující, i když si byl nějak zároveň vědom, že tiše sedí na pohovce s Ronem po svém boku.

Pak se najednou zastavil, všude šero. Pomalu se otočil kolem dokola ve snaze zjistit, kde je, ale vše, co viděl, byla šeď rozprostírající se v nekonečné rovině. 

Až do doby, než vedle sebe s hlasitým překvapením spatřil stát Rona a proti němu se v celé své kráse zhmotnila Hermiona.

„Vítejte v mé mysli,“ řekla s úsměvem.

„Šedivá poušť?“ zeptal se Harry trochu skepticky. „To opravdu není zrovna to, co jsem čekal.“

Hermiona se usmála. „Proto to tady je,“ odpověděla. „Tohle místo je nejen vstupní vchod do mé mysli, ale také první stupeň ochrany. Takhle v podstatě vypadá mysl zbavená všech myšlenek. Běžně je člověk schopen dosáhnout tohoto stavu absolutní bezmyšlenkovitosti jen na krátký čas, ale čím více budete trénovat, tím se lépe připravíte. Takto nevýrazná rovina činí orientaci obtížnější, nemůžete si ani být jisti, kde je strop a kde podlaha. Komukoliv bude chvíli trvat snaha proniknout do vaší mysli, aby našel věci, které hledá, pokud mu předložíte takovouto vstupní halu.“

Přikývla, jako by byla spokojená s první částí své ukázky. Pak pohnula svým palcem a ukazováčkem ve zvláštním gestu, jako by se snažila otevřít oponu a najednou se šeď rozdělila na dvě části, nabízejíc jim pohled na to, co leželo pod – nebo nad – onou tenkou hladkou clonou.

„To jsme my ve Velké síni,“ zvolal Ron překvapen živými obrazy, které je najednou zdánlivě obklopovaly. „A tady jsme na naší první hodině formulí!“

„To je druhý stupeň ochrany,“ vysvětlila. „Tlustá vrstva vzpomínek, vytvořených nebo skutečných, které se snaží ukázat určitou povahu nebo stav mysli. V současné době je nastaven na standardní mód 'studentky'.“

Znovu se usmála. „Soubor vzpomínek lze podle libosti měnit, a pokud jsou dobře vytvořené a namíchané, tento stupeň zmate většinu nitrozpytců, a to zejména pokud neočekávají, že jste vyškoleni. Dokonce i Severuse to porazilo.“

Výrazné vrásky kolem úst, které přidaly na vteřinu její tváři léta, prozradily Harrymu, že to rozhodně nebyly tyto nevinné vzpomínky, které Severus viděl, ale znal ji příliš dobře, aby se neptal.

„Takže k třetímu stupni,“ pokračovala poté, co spolu hleděli na tanec vzpomínek ze sedmi společných let. „Pravděpodobně se nedostanete přes tento stupeň před Halloweenem, ale vidět ostatní prvky kompletního 'opevnění' vám přesto může pomoci.“

V rychlém sledu pádů, nebo alespoň toho, co Harrymu poněkud pocuchalo orientační smysl, je Hermiona seznámila s pěti dalšími vrstvami ochran, přičemž jedna se jevila jako oheň, druhá jako led a třetí se pohybovala jako živé temné stíny, které Harrymu připadaly podivně hrozivé. Úrovně čtyři a pět byly chráněny obrovskými, jednolitými ocelovými dveřmi, a když Hermiona luskla prsty, aby uhnuly stranou, Harry spatřil, že jsou silnější než vnější stěny Bradavic.

„A teď tohle,“ ukázala Hermiona na to, co bylo za oněmi dveřmi, „to je moje skutečná mysl, v kostce její obsah, abych tak řekla.“

Opatrný kam pokládá nohy a ještě zcela nedůvěřující tomuto podivnému místu Harry vstoupil a překvapeně zalapal po dechu. Nebyl si jistý, co má očekávat od mysli nitrozpytce, ale rozhodně to nebylo toto.

Určitě ne bludiště ze třetího kouzelnického úkolu.

Stáli na kopci porostlém trávou tak jemnou a měkkou jako mech a před nimi se všude, kam dohlédli, rozprostíraly zelené živé ploty, kroutily se a občas tvořily cesty pod nebem, na kterém pomalu pulsovalo zlaté nepřímé světlo. Harry viděl mezi živými ploty záblesky bílé a šedé, objekty, které jak odhadoval, mohly být budovami, a také pohyb, který přisuzoval zvířatům. Raději nepřemýšlel o druhu zvířat, které Hermiona mohla ve své mysli používat jako stráže.

„Takhle vypadá tvoje mysl?“ zeptal se Ron s hrůzou v hlase a Hermiona se zasmála. Zřejmě se touhle změnou ve své přednášce velmi bavila, pomyslel si Harry.

„Ne, to je jen způsob, jak si ji představuji,“ uvedla na pravou míru. „To je něco úplně jiného a nejdůležitější bod umění mysli. Vaše mysl nikdy nesmí být tím, na co právě myslíte. Ale současně může být naprosto vším, čím chcete, aby byla.“

„A tak si ze své mysli udělala bludiště?“ zeptal se Ron, zjevně nevěřící, že ze všech možností na světě se Hermiona mohla rozhodnout pro spoustu živých plotů, aby reprezentovaly její myšlenky.

„Bludiště ze živých plotů je zatraceně těžké přejít,“ poznamenal Harry při vzpomínce na svoje vlastní zkušenosti. „A nemyslím si, že tam Hermiona umístila věci tak neškodné jako třaskaví skvorejši.“

Hermiona přikývla. „Bludiště je součástí mé obrany. Jsou zde budovy, které můžete částečně vidět a které obsahují mé myšlenky, vzpomínky a znalosti. Podívejte se.“

A znovu je podivným gestem ruky odmetla pryč, ale trvalo to jen chvíli, než Harry opět získal půdu pod nohama a zjistil, že stojí před velkým zámkem, či spíše palácem, menším než Bradavice, ale ozdobeným ženským půvabem a elegancí luxusně slavnostním způsobem.

„Páni,“ zašeptal Harry, nenacházeje slovo, které by lépe vyjádřilo to, co viděl.

„Valencay[1], zámek ve Francii,“ řekla Hermiona. „Nebo spíš moje mentální reprodukce. Je to paměťový palác[2], který jsem postavila vloni. Pojďme dovnitř.“

Přistoupila k obrovským dvojitým dveřím a nechala je otevřít se dalším gestem ruky. Pomalu, s totožným výrazem údivu, ji Ron a Harry následovali do vstupní haly.

Byla to knihovna.

Nebo spíš to byla knihovna, místo, které si mohl vysnít jen opravdový knihomol jako Hermiona, místo, které bylo možné vystavět si bezpečně pouze v mysli jako hrad, kde přírodní zákony neměly žádnou moc.

Místnost byla obrovská, mnohem větší než se celá stavba jevila zvenčí, a přesto Harry spatřil mnohé dveře vedoucí do dalších komnat, které byly pravděpodobně stejně velké jako tato.

A všude tam byly knihy. Police a police sahající od podlahy až k vysokému stropu. Harry neviděl žádné žebříky či galerie, které by pomohly se k nim dostat, ale předpokládalo se, že věci jako tyto nebyly nutné uvnitř mysli. Hromady knih byly uloženy na zemi a kolem stolků odlišných rozměrů a některé dokonce ležely otevřené na křeslech či pultech. Muselo zde být desetkrát více knih než v bradavické knihovně, a to se jednalo pouze o jeden pokoj!

„Jak vidíte, rozhodla jsem se zviditelnit své myšlenky, vzpomínky a fakta do knižní podoby,“ vysvětlila Hermiona. „Opravdu nic překvapujícího. Pár událostí a emocí má podobu obrazů nebo soch,“ ukázala směrem k uměleckým dílům roztroušeným po místnosti, kterých si Harry při svém šoku z knih ani nevšiml. „Ale jsou jen výjimkou.

Tento palác se skládá z různých pokojů, všechny z nich odkazují na určitou oblast znalostí, část mého života nebo moje vzpomínky. V tomto pokoji jsou všeobecné znalosti, ke kterým potřebuji častý a rychlý přístup. Čím méně navštěvovaná část paměti nebo potřebný fakt, tím dál odtud se nachází. Také je zde k dispozici sklep, ve kterém jsou skryty ty nejnebezpečnější věci.“

Na okamžik se odmlčela, jako by očekávala od dvou návštěvníků svojí mysli, kteří pořád stáli uprostřed místnosti a zírali na tisíce, ne, miliony knih kolem sebe, nějaké otázky.

„Shluky knih na podlaze představují projekty, na kterých právě pracuji, a otevřené knihy jsou věci, které nyní používám, jako mé znalosti o nitrobraně, které vám bylo nutné předat. Zatímco samotné knihy zůstanou, prostor kolem vás se mění podle mých vnějších okolností. To je uspořádání mysli, jaké preferuji, ale když předstírám nevinný školní mód…“

Na okamžik svět kolem nich zablikal a pak se zase zostřil, jen aby se prezentoval s růžovými stěnami a světle modrým stropem. Harry se podíval na zem a spatřil obrázky, které mu připomínaly Popelku, kterou viděl jako dítě.

„Nebo když pracuji mimo školu…,“ znovu realita zablikala a prostor kolem nich se proměnil v chladnou strukturu ze skla a oceli, s převahou temně šedivé a červené. „Můj paměťový palác se přizpůsobuje situaci. Některé pokoje v různých režimech mizí pod zemí a jediná věc, která se nemění, je obsah této první, hlavní místnosti. Tak, a moje padací dveře.“

Hermiona ukázala na podlahu nyní již francouzského zámku, kde před sebou spatřili stěží patrný obrys poklopu. „Můj poslední úkryt v případě, že by mě útok přemohl.“

Na chvíli se odmlčela a Harry sledoval její profil ve zlatavém světle její umělé oblohy, přičemž ho zajímalo, o čem Hermiona přemýšlí, zda uvažuje, kdy takový útok přijde a jak ho přežije.

„Takže nyní – když si chcete zorganizovat vaši mysl způsobem potřebným pro trénink proti nitrozpytu,“ pokračovala pak, všechny stopy ohleduplnosti nahrazeny pózou učitele, „první věc, kterou budete muset udělat, je naučit se zviditelnit své myšlenky a způsob, jak se k nim dostat. Mohlo by vám pomoci vybrat si místo, kam je vložíte, jako já Valencay, nebo pokud si je představíte jako sérii obrázků. Připravila jsem nějaké teoretické materiály k této záležitosti, a jakmile si je pročtete, měli byste být schopni dospět v meditaci k žádanému bodu… “

Harry obrátil oči v sloup, když spatřil úsměv šířící se na Ronově tváři. U toho jeho představivost zafunguje, pomyslel si. Byl bych velmi překvapen, kdyby jeho mysl zanedlouho nepřipomínala famfrpálové hřiště se vzpomínkami prostě hozenými přes obruče, aby shnily.