Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola padesátá šestá: Kráska na scéně

A vskutku to byl plán, ačkoliv v něm nebylo moc akce nebo zapojení z jejich strany. Všichni – Harry, profesor Brumbál, profesorka McGonagallová a Remus museli jen dělat to, co se na plese očekává, to, co jim Severus řekne, mluvit s kýmkoliv jen mohou, prověřovat oddanost a zametat před Hermionou a Severusem cestičku, aby ti dva mohli pracovat.

I když Harry musel připustit, že neměl moc jasnou představu o tom, co tahle práce má obnášet.

„Co máte v plánu?“ zeptal se Snapea, jakmile se skupina vydala skrze hlavní hradební vchod po pozemcích k okraji ochran. „Unést ho nebo tak něco?“

Snape se ušklíbl. „Hermiona se z něj chystá vytáhnout co nejvíce informací,“ odpověděl. „A pokud to bude možné, hodlá trochu pozměnit jeho plány. Nepatrné přesvědčovací praktiky by měly stačit.“

„Nitrozpyt,“ opravil ho Harry, vzpomínaje, jak se cítil, když Snape vstoupil do jeho mysli. 

„Nejen to,“ řekl Snape. „Hermiona je mistr v kombinaci umění mysli a... řekněme umění těla. Najde způsob, jak získat to, co chce.“

„Promiňte?“ odpověděl Harry, neschopen si představit, co má Snape na mysli.

Severus se jen se sevřenými rty ponuře usmál. „Uvidíte.“

Přemístili se před hlavní bránu vedoucí k Aberforthovým pozemkům. Příjezdová cesta byla osvícena řadami pochodní a sluhové v livrejích zdravili hosty a vedli je dovnitř. Znovu Harry děkoval za léta strávená v Bradavicích. Každý mudla by byl ohromený pouhou rozlohou a majestátností tohoto místa, ale v porovnání s hradem, který nazýval domovem, to nebylo tak působivé.

Ve chvíli, kdy překročili práh, Severus, kráčející stále vedle Harryho, zvedl ruce a zamumlal kouzlo tak tiše, že ho Harry nemohl zaslechnout, načež překřížil prsten na levé ruce s pravým ukazováčkem v rychlém sledu pohybů, které Harrymu nedávaly smysl.

Ale očividně prsten změnil svůj barevný vzor a místo hada na červeném podkladu se na něm nyní objevil zelený kámen znázorňující otevřenou bránu.

„To bylo znamení pro Hermionu, že jsme tu,“ řekl potichu Severus, když si všiml Harryho zvědavosti.

A hele k čemu jsme dospěli, podivil se na okamžik Harry. Severus se mnou mluví zdvořile a vysvětluje mi věci, aniž by byl k tomu nucen!

„Vy komunikujete pomocí prstenu?“ zeptal se nahlas.

„Dvou prstenů. Hermiona nosí podobný,“ odpověděl Severus. „Vytvořili jsme systém barev a symbolů, který nám umožňuje zasílat širokou škálu zpráv,“ ušklíbl se. „Pro všechny případy máme symbol ohromného ohně, což je ekvivalent pro 'musíme si promluvit'."

„Paráda,“ vydechl Harry; v těchto dnech neměl problémy s profesorem sdílet komplimenty.

„No, vymyslela to především Hermiona,“ odpověděl Severus pobaveně. „Copak nevidíte podobnost s vaším slavným BA galeonem?“

Harry chtěl odpovědět, ale už se dostali do tanečního sálu, a jakmile opustili bezpečnou anonymitu, kterou poskytovaly chodby, Severusův výraz se změnil na jeho obvyklé zlověstné zamračení. Harry spěšně upravil svou vlastní tvář na směsici nudy, odporu a nenávisti, a pak od sebe poodešli tak daleko, jak jen to bylo možné, jako kdyby se necítili ve společnosti toho druhého příjemně.

Bylo to divadýlko, které hráli s Dracem na veřejnosti mnohokrát, ale nikdy by si nepomyslel, že to bude se Severusem taková zábava.

Slyšel vyvolání jejich jmen od dalšího sluhy v livreji a jen o chvíli později byl Harry převálcován takovou směsicí barev a vůní, že ho na okamžik napadlo, zda se za nimi nevydala profesorka Trelawneyová a nerozhodla se ho nyní ušlapat k smrti.

Dostavil se jejich hostitel, který pozdravil Harryho dunivým a trochu pronikavým hlasem. Ve chvíli, kdy se na něj Harry podíval, pochopil, co měl Brumbál na mysli, když mu jednou řekl, že se obléká střídmě. Ve srovnání s Aberforthem Brumbálem i to nejhorší ředitelovo oblečení bylo zapomenuto.

Všiml si, že ředitel i profesorka McGonagallová se setkali s podobným zacházením, zatímco Remus a Severus, více či méně ignorováni lidmi kolem sebe, se stáhli do kouta a začali si potichu povídat.

Ani nevěděl, kolika lidem byl představen, nebo kolik zoufalých pokusů o krátkou konverzaci provedl, když ze jména zvolaného sluhou ztuhl na místě.

„Slečna Martha Harritt,“ oznámil sluha a Harry si všiml, že i Brumbál, McGonagallová a Remus otočili hlavu ke vchodu. Jen Severus se s tím neobtěžoval a dál upřeně a znuděně hleděl na sochu po svém boku.

Martha Harritt. Mata Hari. Hermiona měla opravdu zvrácený smysl pro humor.

Ale když slečna Harritt vstoupila, Harry si byl jistý, že se zmýlil. Tohle nemohla být Hermiona!

Byla přibližně stejně vysoká, jen vlasy měla blond a oči modré jako Severní moře. Nevešla do místnosti sebevědomým, výrazným krokem jako Hermiona, ale vypadalo to, že nějak klouže po naleštěné mramorové podlaze.

Její ňadra byla mnohem větší, až moc, možná to bylo tím, jak její červené šaty měly těsný výstřih, nebo výšivkou z červených perel. Šaty byly dlouhé, nicméně rozparky na bocích odhalovaly většinu z jejích nohou, což vyvolávalo dojem, že je měla v úmyslu ukazovat. Harry se přistihl, že nedobrovolně sleduje jemné pohyby těchto rozparků, a když se rozhlédl kolem sebe, přišel na to, že Remus a Brumbál dělají to samé.

Stále více hlav se začalo otáčet, jakmile blondýnka v zářivě červených šatech vstoupila do sálu, a Harry si všiml, jak starší muž po jeho levici uznale zapískal.

„To je ale broskvička k nakousnutí,“ zašeptal mu hlas u ucha a než Harry stačil odpovědět, už se Aberforth Brumbál řítil směrem ke slečně Harritt s rukama dokořán jako by ji chtěl obejmout. Což by si měl raději rozmyslet, říkal si zlostně Harry.

Ale místo toho aby jeho ruce zablokovala a vypadala nezdvořile, žena klesla do mírné úklony, a to nejen aby navedla Aberfothovy paže níž, ale také aby odhalila velkou část ze svých ňader veřejnosti. Což přilákalo skoro všechny pohledy. Harry viděl muže na druhé straně místnosti vzrušeně si olíznout rty.

Aberfoth ji pozdravil více než srdečně, a ani jednou ho při tom nenapadlo se zeptat, co žena, kterou nikdy neviděl, dělá na jeho plese, a ona odpovídala jeho komplimentům vysokým, lehce šišlavým hlasem, který zněl trochu naivně a ve kterém byl lehce znát americký akcent.

To nemůže být Hermiona!

Harry obvykle nesnášel ženy, které takhle šišlaly. Myslel si, že to zní hloupě, ale ve spojení se slečnou Marthou Harritt to znělo zajímavě. Vypadala přátelštější a mnohem přístupnější, a jeho zajímalo, zda ho Aberforth ženě představí.

Samozřejmě že ano.

Poté, co od ní obdržel plnou pozornost na tak dlouho, jak to jen bylo možné, aby ještě zůstával zdvořilý, začal ji Aberfoth provázet po místnosti a samozřejmě první zastávka byla u celebrity večera.

„Ach můj bože, slavný Harry Potter,“ vykřikla, jakmile k němu došla. „Vždycky jsem se s vámi chtěla potkat!“

Harry se málem zadusil pitím. Byla to Hermiona, zblízka dokázal jasně rozeznat rysy jejího obličeje, ale přesto musel sám se sebou bojovat, aby se nezačal červenat, nebo nekoktal či neudělal ze sebe blázna.

„Těší mě, že vás poznávám, slečno Harritt,“ podařilo se mu nakonec vyslovit s nemalou hrdostí, že příliš nezdůraznil její jméno.

„Ach, říkejte mi Martha, drahý,“ řekla s oslňujícím úsměvem, který poodhalil dvě řady zubů a růžový jazyk.

Harry polkl.

„A tohle musí být slavný Albus Brumbál,“ zvolala a otočila se směrem k řediteli. Její americký přízvuk prodloužil jeho jméno velice atraktivním způsobem. „Bratr našeho nejlaskavějšího hostitele, nemýlím-li se?“

„Jste dobře informovaná, madam,“ odpověděl Brumbál a sklonil uctivě hlavu. „Jsem potěšen, že vás poznávám. Vy jste Američanka?“

„To vskutku jsem,“ odpověděla a skrze husté řasy na něj obdivně pohlédla, jako kdyby řekl nejchytřejší věc na světě. Brumbál si nervózně odkašlal.

„Ach, pak vám ale musím představit vašeho krajana,“ vložil se do toho Aberforth a vzal ji za ruku, očividně ji nechtěl nechávat o samotě příliš dlouho. „Pan Dougall je také Američan a bude rád, že vás pozná, jsem si jist.“

„Jak pozorné, pane Brumbále,“ zvolala Hermiona-Martha a způsob, jakým se naklonila k jeho ruce, byl zcela neslušný.

„Říkejte mi Aberforth, drahá,“ slyšel Harry a viděl její radostný úsměv, než mu davy lidí zastínily výhled.

S pocitem nejistých nohou přešel k Severusovi a Remusovi.

„Co to sakra bylo?“ zeptal se a všiml si, že Remus znovu vydává dusivé zvuky, které se v těchto dnech zdály být jeho přirozenou reakcí na Hermionu.

„To,“ odpověděl Severus, a přitom se pobaveně usmíval, jako kdyby přesně věděl, co se odehrávalo v Harryho hlavě, „to byla Hermiona, když se rozhodne použít make-up a vypnout mozek.“

„Bože,“ zasténal Harry a soustředil se na zeď za nimi ve snaze ovládnout své rozpaky. „Zíral jsem na její prsa!“

„To většina tady,“ zašeptal Remus zpátky a ani nedodal, že on také a že by potřeboval studenou sprchu.

„To je jen začátek,“ řekl Severus a jeho úsměv se rozšířil. „Ještě jste ji neviděli tančit.“

Během následující hodiny zachytili Hermionu jen útržkovitě, jelikož všechna svoje impozantní kouzla soustředila na Dougalla, a jak se zdálo s blížícím se úspěchem.

Čas od času zaslechli její vysoký, dětinský smích a Harry vážně přemýšlel, jak může být prostý smích tak svůdný. Přesto jeho srdce zrychlilo, když zachytil její obraz. To je Hermiona, připomínal si znovu a znovu, ale přesto zčervenal, když na něj jednou mrkla.

Remusovi se evidentně nedařilo o moc lépe. Následoval Severuse po místnosti jako zombie, rozpolcený mezi rozpaky, a ještě většími rozpaky, ale přesto se narovnal, kdykoli kolem nich Hermiona proplula.

„Je lapen,“ řekl jim Severus asi o půl hodiny později. Ukázal jim svůj prsten, který zobrazoval rybářský prut s chycenou rybou. Hermiona opravdu měla zvrácený smysl pro humor, pomyslel si zase Harry. „Teď jej jen navede k tomu, aby nečekal na konec plesu,“ dodal Severus a skenoval prostor, hledaje Marthu Harritt a jejího partnera. „Jeden tanec by měl stačit.“

„Proč pořád mluvíte o tanci?“ dožadoval se Harry odpovědi a stejně jako před několika hodinami se Severus jen ušklíbl.

„Uvidíte,“ zopakoval. „Jakmile opustím místnost, musíte mě následovat. Budeme potřebovat vaši pomoc.“

A pak tanec začal a Harry vskutku viděl.

Hermiona byla první, kdo vkročil na parket, přičemž přemluvila docela snadno svého mírně širšího partnera Dougalla, aby ji následoval. Melodie představovala pomalý valčík, který, jak se ukázalo záhy, neuměl pan Dougall tančit.

Ale to vůbec nevadilo. Hermiona vše bohatě vynahradila.

Zdálo se, že se v jeho náruči ztrácí, přičemž kolem něj doslova plachtila a třela se o jeho tělo, a to vždy v pohybu, ale nikdy daleko od něj. Nebylo to nemravné nebo vulgární, ale stejně si člověk nemohl pomoct, aby nespojoval její plné, rozkošně pootevřené rty s pomalým intenzivním polibkem, nebo její nohu, která vykukovala z rozparku na šatech, s představou svlékající se ženy. Tohle nebyl jen flirt, to byla předehra a aspoň mužská část místnosti, jak se zdálo, toužila po další fázi.

Představovala tu nejopojnější věc, kterou kdy Harry viděl, a to od ní stál v dostatečně bezpečné vzdálenosti. Dougall jí musí být uchvácený, přemýšlel nepřítomně, zatímco znovu zaslechl dusivé zvuky z Remusovy strany.

„Kde se to naučila?“ zašeptal k Severusovi a dostalo se mu ironického úsměvu.

„Věřím, že z jedné či dvou knih v knihovně,“ zazněla odpověď a Harry si nemohl pomoct, aby se na Severuse neotočil a s úžasem na něj nehleděl. „Možná v kapitole o tancování v Bradavických dějinách,“ prohlásil s kamennou tváří jejich Mistr špionů, pak však obrátil svoji pozornost k tanečnímu páru, který závistivě sledoval nejeden pár očí.

„Za deset vteřin opustí taneční parket,“ řekl Severus bez emocí a Harry přemýšlel, co se v něm asi děje, když vidí ženu, kterou miluje, takhle tančit s jiným mužem. Ale pokud ho to znepokojovalo, nedal na sobě nic znát.

„Pět, čtyři, tři,“ odpočítával s klidem, „dva, jedna.“

Ani se neobtěžoval s pohledem, prostě odkráčel směrem ke dveřím vedoucím ven z plesové místnosti, ale Harry a Remus, kteří za ním spěchali, viděli Dougalla, jak vzal Hermionu za paži a vedl ji opačným směrem.

Znovu se zasmála a lehce zaklonila hlavu. Zatímco kráčela, husté kadeře se vlnily a odhalovaly tak jemnou kůži na jejím krku. Dougall se tvářil jako hladový vlk. Poté došli ke dveřím a Hermiona i se svojí obětí jim zmizela z dohledu. Po teplu a barvách tanečního sálu se chodba, do které vkročili, zdála být až nepřirozeně tichá.

„Pojďte za mnou,“ řekl jim Severus, přičemž zahnul doleva a krátce nato i doprava. Jeho ruce v rychlém sledu odepnuly drobné knoflíky na jeho společenském hábitu, odhalujíce tak livrej, kterou měl dnes večer na sobě každý sluha.

„Vezmi si to,“ řekl Severus Remusovi a podal mu svůj hábit. Vzápětí po třech silných úderech hůlkou do vlastního čela Severus zmizel, nahrazen prošedivělým nenápadným sluhou.

„Raději skryjeme vaši jizvu a vlasy,“ zamumlal Severus směrem k Harrymu, který na něj překvapeně pohlédl. Severus nejen že proměnil svou tvář. Stejně jako když se Hermiona změnila v Marthu Harritt jeho postoj a aura prošly výraznou změnou. Předtím šel vzpřímeně, nyní však zpomalil a jeho ramena trochu poklesla. Nohy měl poněkud nakřivo a vypěstoval si zvláštní tik, který se projevoval tím, že si každou druhou vteřinu nervózně olízl rty. „Jste tím příliš známý, nechceme, aby si vás někdo všiml.“

Mávl hůlkou a Harry si v blízkém zrcadle všiml, že se jeho vlasy změnily na světle hnědé a jizva zcela zmizela.

„To kouzlo nevydrží dlouho, ale pro naše potřeby je dostačující,“ řekl mu Severus a Harry si všiml, že jeho hlas ztratil svou sametovou kvalitu a precizní artikulaci. Zněl až příliš obyčejně a Harry zjistil, že je těžké si vzpomenout, co prohlásil.

„To je magie?“ zeptal se, zatímco Severus kráčel dál a poprvé v Harryho životě neměl zastrašující vzhled. Jeho chůze byla také jiná.

„Ne,“ odpověděl Remus s lehkým úsměvem. „To je hraní, jednoduché a přesto geniální.“

Chodba, kterou Severus zvolil, je vedla širokým obloukem kolem sálu a po necelých pěti minutách došli k řadě balkonů přístupných z chodby.

Plesoví hosté kráčeli širší chodbou a Severus se všem ukláněl tak neohrabaným způsobem, že všichni rychle otáčeli hlavy pryč. 

„Tudy vážení,“ řekl pak úslužným hlasem. „Tudy prosím.“

A pak otevřel skleněné dveře od jednoho balkonu. K uším jim dolehlo zřetelné sténání muže odněkud poblíž.

„Tudy,“ zašeptal Severus a Remus s Harrym ho následovali vlevo, kde byl vedlejší balkon očividně obsazen. Měsíc na nebi jasně zářil, a přestože balkony byly odděleny mřížkou, okolo které se ovíjely růže, dokázal Harry zřetelně rozeznat jejich sousedy.

Hermiona a Dougall se oddávali tomu, co by se dalo popsat jako vášnivé muchlování.  

„Ach zlato, jsi úžasný,“ zašeptala, v hlase se odrážel její chtíč a právě zasypala jeho krk polibky.

„Ne tak, jako ty, drahoušku,“ zavzdychal Dougall a jeho ruka se přesunula na její pozadí. „Ne tak jako ty!“

Místo odpovědi se Hermiona ještě více přitiskla k jeho tělu a pažemi jej objala tak zeširoka, aby měl lepší přístup k jejím ňadrům. Pak se její ruka otřela o růže a Severus se okamžitě natáhl ve stejném směru. Když se stáhl, v ruce měl Dougallův notes a náprsní tašku.

„Ach zlato,“ zasténala Hermiona na druhém balkonu. „Podívej se na mě, miláčku! Chci vidět tvoje nádherné oči!“

A najednou všechny zvuky ustaly.

Severus podal notes a náprsní tašku Remusovi, který obojí rychle prošel a vrhl duplicitní kouzlo na notes, a sám přistoupil blíž k okraji balkonu, dokud se listy a růže nedotýkaly jeho tváře.

O chvíli později Hermionina ruka sáhla skrze květiny a on ji rychle uchopil, zavřel oči a z jeho tváře zmizel veškerý výraz.

„Tomu nemohu uvěřit,“ zašeptal Remus v úžasu. „Vstoupil do Dougallovy mysli prostřednictvím jejího těla! Nikdy jsem něco takového neviděl! Musí být vynikající nitrozpytec!“

Harry chtěl nevěřícně protestovat. Jak by mohl Severus vstoupit do mysli někoho, koho ani neviděl? Pravda, o nitrozpytu moc nevěděl, ale tohle se mu zdálo zcela nemožné. Máš co do činění se Severusem a Hermionou, připomněl si poté. U nich není nic nemožné.

Najednou se Severus natáhl pro notes a náprsní tašku, které Remus stále držel. Předal je Hermioně, která opět uvolnila svoji ruku, a vzápětí jedním rychlým, plynulým pohybem ustoupil od okraje balkonu. Sténání a šepot na druhém balkonu opět započaly.

Ale tentokrát Severus nemlčel.

„Je mi líto, pánové, pokud se vám tenhle nelíbí,“ řekl nahlas tónem, který jasně naznačoval, co si o vybíravých hostech myslí. „Ukážu vám ten vedle, možná bude vhodnější.“

A s velkým množstvím hluku, šoupáním nohou a reptáním otevřel skleněné dveře do chodby.

Hluk zleva znovu ustal.

„Ach, tady ne, drahý,“ slyšel Harry naříkat Hermionu. „Půjdeš a najdeš pro nás pokoj? Nějaké místo se zámkem? Víš, jsem trochu hlučnější, když ztrácím kontrolu…“

Harry opustil balkon, právě když Dougall odběhl směrem k sálu. Severus ho tiše následoval, aniž by si od Remuse vzal zpátky hábit, a upustil na zem malý balíček, když míjel balkon vpravo.

O chvíli později vyšla na chodbu Hermiona, zvedla balíček, jako kdyby ho právě upustila ona a spěchala směrem kolem nich.

„Rychle, pojďte za mnou,“ zašeptala. „Severus vezme ostatní.“

Balíček otevřela, zatímco kráčela chodbou jako by měla všechen čas světa. Ale v okamžiku, kdy se obrátila doleva, a byli sami, přešla zpátky k Harrymu, poklepala hůlkou na jeho hlavu a zároveň vysypala obsah balíčku. Byl to neviditelný plášť, pod kterým o chvíli později sama zmizela.

„K hlavnímu vchodu,“ zašeptala. „Potřebuju tě vedle sebe, až tě sluhové zmerčí.“

A tak šli směrem k východu, rychlým, ale sebevědomým krokem, jen nepatrné šustění Hermioniny sukně naznačovalo její přítomnost. Ve vstupní hale se setkali s profesorkou McGonagallovou a profesorem Brumbálem, a o chvíli později se k nim připojil i Severus, tak sklíčený a znuděný, jako by cíleně strávil večer v ústraní od lidí a zvláště pak od Pottera.  

„Taková škoda, že už odcházíte, bratře,“ zvolal za nimi Aberforth a Brumbál mu lehce zamával. Pak došli k bodu, kde se dříve toho večera zjevili a s hlasitým prásk se přemístili pryč.

Objevili se před Třemi košťaty. Madame Rosmerta je na cestě ke krbu zastavila a zeptala se, jaký byl večírek, ale Severus jí věnoval takový úšklebek, že od něj překvapeně ustoupila. Brumbál předložil zkrácenou verzi plesu ('Bylo to skvělé, drahá, prostě skvělé, ale jsem již starý muž a potřebuji si teď odpočinout!') a přemístili se krbem do ředitelovy pracovny. Jako první do krbu vstoupil Severus, a jelikož byl stíněn těly ostatních účastníků plesu, nikdo si nevšiml šedé siluety tam, kde měly být jen zelené plameny.

Celá věc šla neuvěřitelně hladce, pomyslel si Harry, ještě trochu otřesený z průchodu magickým gobelínem spojujícím Brumbálovu pracovnu s ústředím, a sledoval Hermionu shazovat ze sebe plášť. Ve střízlivém ústředí vypadala stejně svůdně jako na zářivém plese.

Musel odvrátit svůj zrak, když se sklonila, aby si sundala boty. „Bože, jak já nesnáším tyhle vysoké podpatky,“ zaúpěla a zhroutila se na pohovku.

„Ale tak moc ti sluší, drahá,“ posmíval se jí lehce Severus a ona se na něj zamračila.

„Jak to šlo?“ Teprve když Harry uslyšel známý hlas, uvědomil si, že po jeho boku stojí Draco, který se místo na Hermionu dívá na Severuse. Byl v místnosti jediný. Dokonce i profesorka McGonagallová na Hermionu zírala.

Po chvíli, kdy bylo jasné, že nikdo neodpoví, si Remus odkašlal.

„Stačí, když se podíváš na Hermionu a bude ti to jasné,“ řekl nejistým hlasem. „Bylo to perfektní.“

„Skvěle,“ řekl Draco, jako by si ani nevšiml atmosféry v místnosti. Posadil se a poprvé upřel svůj zrak na kamarádku. „Opravdu vypadáš líp v zelené,“ poznamenal klidně.

„Já vím,“ odpověděla a znovu měla svůj hlas. Harry si všiml, že její tvář ztratila poslední kousíček projevů hlouposti, zatímco mluvila. „Ale zelená by nezapadala do hlavního barevného schématu.“

„Škoda,“ řekl Draco. „No, aspoň jsi byla blondýnka. Nesnáším zrzavé vlasy.“

„Ach, děkuji ti,“ poznamenal Severus z druhé strany místnosti. „Minule jsem zvolil ryšavý odstín.“

„Ještě že jsi dnes večer nechal výběr na ní,“ řekl Draco s úsměvem a ukázal na Hermionu. „Takže jste získali jeho časový rozvrh?“

Hermiona přikývla, povzdychla si, jako kdyby ji náhle přepadla bolest hlavy a zavřela vyčerpáním oči.

„Jeho náprsní tašku, notes a všechny jeho vzpomínky na setkání s Audenem Strongem,“ odpověděl Severus místo ní. „Podsunuli jsme mu tam urgentní přání opustit příští ráno Británii a ukrýt se asi na půl roku v Mexiku.“

„Vy jste zmanipulovali jeho mysl?“ zeptal se Remus, přičemž nebylo jasné, zda byl v šoku nebo ho to naplnilo úžasem.

„Ne, to byla Hermiona, zatímco já jsem extrahoval jeho vzpomínky,“ odpověděl Severus mile a podal Hermioně lektvar. „To proto jí teď bolí hlava, zatímco mně je fajn.“

„Sobecký bastard,“ zabručela Hermiona, odzátkovala lahvičku a vypila její obsah, aniž by otevřela oči. „A jak odpornou mysl má. Jednoduše nechutné. Byla jsem opravdu v pokušení ho přesvědčit, aby si dal duševní očistu.“

„Jsem přesvědčen, soudě podle toho, jak na vás většina mužů v té místnosti hleděla, že by udělal cokoliv, co byste chtěla, má drahá,“ podotkl Brumbál nevýrazně a vybral si jedno z křesel u krbů. „Musím připustit, že jsem události dnešního večera tak úplně neočekával.“

„Já také ne,“ souhlasil Remus klidně.

„Ale proč?“ zeptala se Hermiona a znovu otevřela oči. „Koneckonců jste tu byli, když jsme to plánovali.“

Její oči se setkaly s Harryho a on na vlastní kůži ucítil, co dnes večer způsobilo zrudnutí stovky mužů. Najednou se Hermiona rozesmála.

„Ach, neříkej mi, že jsi čekal, že se vřítím dovnitř se svým obvyklým já, sladkými růžovými šatičkami a v dobře padnoucích botách?“ zachichotala se a Harry, který očekával přesně to, dokud před ním nestála v těchto nádherných šatech, pocítil narůstající horkost.

„Říkal jsem vám, že byla nejkrásnější ženou na smrtijedském plese,“ poznamenal Draco. „A věřte mi, že Smrtijedi vědí, jak se oblékat.“

„To vskutku víme,“ souhlasila prostě Hermiona a znovu se rozesmála nad Harryho zjevným nepohodlím.