Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola padesátá pátá: Dvakrát musí být síla zaručena

„Něco se s Hermionou stalo?“ zeptal se Fred, když se společně se svým dvojčetem, Ronem, Harrym a Dracem rozvalili na pohovkách v ústředí, kde čekali na začátek sobotního setkání. No, rozvalení bylo patrné jen u některých z nich, například Draco seděl dokonale rovně a Harry se o to alespoň snažil.

Po Fredově otázce okamžitě zpozorněl.

„Proč si to myslíš?“ zeptal se opatrně, aby nedal najevo ani své překvapení, ani obavy. Vrhl pohled na Hermionu, která nevypadala nezvykle nervózně nebo vyčerpaně, zatímco stála s Pošukem Moodym a pravděpodobně diskutovala o strategii nebo o nějakém aspektu bojové praxe. Jestli se od posledního velkého setkání něco změnilo, možná to, že se zdála být zapálenější, odhodlanější a sebevědomější.

„Matka,“ odpověděl George prostě. „Zářná paní Weasleyová střílí po Hermioně ustarané pohledy a omluvné po Snapeovi. Pokud by byla poblíž kuchyň, už by pro ně pravděpodobně vařila hostinu.“

Harry byl překvapený. Neočekával, že jsou dvojčata schopna vnímat takové detaily. Ale pak otočil hlavu k místu, kde paní Weasleyová úzkostlivě postávala, ne zcela vedle Hermiony, ale nikdy daleko od ní, a rozhodl se, že musí přeformulovat svoje předpoklady. 'Smysl pro detail' znamenal všimnout si, jak se Severusovo chování střídalo od samolibého, protože přiměl Hermionu šetřit se, k přehnaně starostlivému, protože chtěl, aby odpočívala víc. Povšimnout si paní Weasleyové bylo na druhou stranu prostě nevyhnutelné.

„Něco se stalo?“ zopakoval Ron znovu a Harry se podíval na Draca, který na souhlas mrkl. Stejně by na to přišli, když ne během setkání Řádu, tak pak od matky a otce. Lepší říct jim to teď hned a zabránit tak možnosti, že by jim Hermiona musela čelit, až by se to dozvěděli.

„Hermiona byla ve čtvrtek večer přepadena ze zálohy proradnými Smrtijedy,“ vysvětlil a dbal na to, aby jeho hlas byl tichý a neutrální. „Bili ji skoro do každého kousku těla, ale podařilo se jí dostat pryč s tím, že zabila ty dva, kteří ji drželi při zemi. Severus a profesorka McGonagallová ji uzdravili, ale bylo to o chlup.“

Harry si všiml, že Ron sebou nervózně cukl, jako vždycky v těchto dnech, když Harry jen tak mimochodem použil Severusovo jméno.

„Když se z toho probudila, vrátila se k Voldemortovi a obelstila ho tak, že zabil všech šest zbylých útočníků.“

Pusy dvojčat po tomto prohlášení zely dokořán.

„Dobrotivý Merline,“ zvolal Fred, otočil se a zíral na Hermionu. Jeho gesto bylo bolestně zřejmé, ale Hermiona předstírala, že si toho nevšimla. Její pohled zdánlivě zavadil o Harryho jen náhodou, a ona lehce přikývla, což mu řeklo, že přijímá a podporuje jeho rozhodnutí informovat je, ale jinak se soustředila na Moodyho.

„Vypadá skvěle! Není vůbec znát, že ve čtvrtek málem zemřela,“ protestoval George.

„Nikdo se nevyléčí tak rychle. Není ani ve stresu!“

„Stále se drží,“ zamumlal tiše Ron, který po zprávě vyloženě zbledl. „A má Snapea.“

Dvojčata se obrátila na svého mladšího bratra s tak naprosto zmateným výrazem, až si Draco pobaveně odfrkl. Harry usoudil, že musí znovu přehodnotit svoje myšlenky. Zdálo se, že existuje alespoň jeden člen Weasleovy domácnosti, který se naučil vnímat jemné detaily.

Krátce na to svolal Brumbál členy Řádu k začátku setkání a Harry byl rád, že tak byla smršť otázek od dvojčat přerušena. I když je znal jako urputné bojovníky a mimořádně nadané čaroděje, někdy se nemohl zbavit dojmu, že tohle vše považovali za jedno velké dobrodružství. On a Ron na tom byli v minulosti několikrát stejně, ale to skončilo, když zemřel Cedric.

A nyní, co se Hermiona vydala na cestu dvojího života...

„Dovolte mi, abych zahájil schůzi Řádu,“ začal Brumbál, jakmile se všichni usadili a utichli, „vyjádřením velké pochvaly našim bojovým instruktorům,“ kývl k Moodymu, Severusovi a Remusovi. „Všichni tři jsou více než spokojeni s tím, jak naše plány a přípravy pokračují, a chtějí vám poblahopřát k vašim schopnostem a pracovitosti.“

Harry zjistil, že je těžké uvěřit, že by mohl Severus někomu za cokoli blahopřát, a když se podíval na jejich Mistra špionů, spatřil na jeho rtech posměšný úsměv. Severus si jeho pohledu musel všimnout, protože najednou se jeho úsměv rozšířil. Harry se zamračil. Za tím úsměvem bylo něco víc, byl si jistý...

Brumbálovo další oznámení mu přesně řeklo, co se stalo, že se Severus tvářil jako kočka po lapení myši.

„A z důvodu budoucího zajištění naší bezpečnosti se Severus uvolil učit jak Ronalda, tak Harryho potřebné dovednosti nitrobrany, aby udrželi Voldemorta stranou od svých myslí...“

„V žádném případě!“ přerušil ho Ron a vyskočil ze židle, ve tváři nic jiného než čistou paniku. Harry Ronovi naprosto rozuměl. I on se cítil nesvůj při tom pomyšlení, a to se Severus k němu choval poslední dobou obstojně, zatímco na Rona byl poslední měsíce nepříjemnější, než kdy byl na Harryho, a to i během jejich horších časů. 

„Proč se to musím naučit?“ protestoval Ron teď dost nahlas. „Nebudu ho špehovat nebo tak něco, a Snape by mě jen...“

„Rone, posaď se.“ Hermionin hlas byl klidný, tichý a čistý jako ocel. Ronova ústa s hlasitým cvaknutím sklapla a nepředstavitelné se stalo skutečností: bez dalšího slova se posadil. Harry si všiml naprostého překvapení na tváři každého Weasleyho v místnosti, a dokonce i u mnoha učitelů. Nikdy neviděli Rona tak povolného.

Ale také jim nikdy nebyla do hlavy dána vzpomínka na Cruciatus.

„Samozřejmě, že ho nebudeš špehovat a ani zbytečně s Voldemortem nepřijdeš do kontaktu,“ vysvětlila Hermiona trpělivě, ale ostrost v jejím hlase naznačovala, že v tomto případě nebude tolerovat nebelvírskou hloupost.

Právě teď přemýšlím o 'nebelvírské hlouposti'? Ještě alespoň že to neslyšel Draco.

„Ale bude tam pár sekund, kdy budeš Voldemortovi čelit, aniž bychom já či Řád odvrátili od tebe jeho pozornost. Je mistrem Nitrozpytu a jestli zachytí jen náznak našeho plánu, přemístí se pryč a bude po všem. Nemůžeme to riskovat. A to znamená, že ty a Harry se musíte naučit alespoň základní principy, jak chránit svoji mysl.“

„Ale máme přece od tebe to kouzlo na ochranu mysli!“ protestoval Ron a Harry byl překvapen jeho schopností argumentovat i tváří v tvář hrozící katastrofě.

„Pokud bychom udržovali ono kouzlo aktivní během našeho konečného střetu, první pokus vstoupit do vaší mysli by absolutně odstranil veškeré utajované informace,“ odpověděla Hermiona. „Stáli byste v Tintagelu, aniž byste věděli co tam děláte a proč. Oba dva byste byli k ničemu a ze stejného důvodu ho nepoužiji ani já. Budete muset jednat tváří tvář Voldemortovi a budete ho muset přesvědčit, že jste jen dva neškodní studenti čekající tam kvůli přátelskému rituálu.“

Na okamžik se zdálo, že chce Ron nesouhlasit, ale pak se zřejmě rozhodl, že proti Hermioně nemůže nikdy vyhrát.

„Proč nás to pak nemůžeš učit ty?“ zeptal se místo toho spíš zoufale než paličatě.

„Nemám čas,“ odpověděla lítostivě Hermiona. „A i kdybych si ho našla, nemám nejmenší představu, jak se to učí. A věřte mi, že byste nechtěli, abych vás učila svým způsobem. Nebylo to příjemné.“

Harry chtěl namítnout, že učení se Snapem také nebylo ani náhodou příjemné, ale pak si vzpomněl na něco o bubákovi, který vzal na sebe Voldemortovu podobu a mučil Hermionu ohledně informací, a zase sklapl. Kromě toho, tímhle prohlášením by teď riskoval Severusovu dobrou vůli.

Pak pohlédl na Severuse a spatřil v jeho očích lesknout se samolibé uspokojení. Aniž by chtěl, vzpomněl si na utrpení během své první lekce nitrobrany, a když se obrátil na Hermionu, ta se usmála; zřejmě si v jeho pohledu všimla prosby.

„Ale rozhodně bych se mohla účastnit pár prvních lekcí, že Severusi?“ zeptala se lehce. „Koneckonců mít dva spolupracující nitrozpytce činí výuku mnohem snazší.“

Harry otočil hlavu směrem k Severusovi a spatřil mírně zklamaný výraz, nebo alespoň věřil, že ho zahlédl; jako by mu právě před nosem frnkla kořist.

„To zní skvěle,“ řekl s úlevou.

„Pokud je rozhodnuto,“ převzal znovu slovo Brumbál, „pojďme si shrnout události týdne. Nymfadoro, mohla bys začít?“

Trvalo jim více než hodinu shromáždit veškeré zprávy od všech členů, i když Harry si všiml, že Brumbál spěchal víc než obvykle. Osobně by byl raději, kdyby si každý člen vybral tolik času, kolik bylo potřeba – každá zpráva navíc oddalovala okamžik, kdy bude muset prezentovat jejich projekt před těmito brilantními a mnohem staršími lidmi.

Ale jako vždy, když je člověk neklidný, čas ubíhal jak splašený a dříve než se na to stačil připravit, jeho i Draca vyzval Brumbálův laskavý hlas.

„Vy všichni si pamatujete na myšlenku, kterou před několika týdny nadnesli pan Potter a pan Malfoy a s kterou jsme velmi rádi souhlasili. Dnes mám to potěšení oznámit vám, že jejich práce na falešné věštbě je u konce a jsou připraveni nás informovat. Pokud byste mohli pánové...“

„Ano, jistě,“ řekl Harry, vstal ze židle a vrhl nervózní pohled na Draca, který s povytaženým obočím vypadal samolibě. Samozřejmě, od svých pěti byl školen v účasti na večeřích čistokrevných. Tohle setkání, které by jeho otec nazval u mudlů-milujících bláznů, nemohlo na něj mít takový vliv jako na Harryho.

„Vy všichni znáte originální znění věštby, ale i tak ho zopakuji, aby bylo srovnání lehčí,“ zhluboka se nadechl a cítil se nesvůj a lehce ohromen, jako vždy, když bylo proroctví vyřčeno. Stále se nedokázal vyrovnat s faktem, že je Vyvolený.

„Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla se blíží... narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili... na samotném sklonku sedmého měsíce roku... a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná... proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu... Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat...“

Zarazil se a nechal svůj pohled bloudit okolo stolu. Hermiona se na něj usmála a Severus mu věnoval pohled, který by se od kohokoliv jiného mohl považovat za povzbuzující.

„Jak víte,“ pokračoval, „Voldemort zná první polovinu věštby, což je důvod, proč ji nebudeme měnit. Ale myslím, že jsme našli znění, které ho přesvědčí, že Halloween je jeho nejlepší příležitost, kdy mě porazit, aniž by byla narušena obvyklá nevyhraněnost proroctví. Draco?“

Draco přikývl a vstal. Stáli docela blízko naproti sobě a Harry zjistil, že jeho nevolnost trochu polevila, když se na Zmijozela podíval.

„Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla se blíží... narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili... na samotném sklonku sedmého měsíce roku,“ začal znovu Harry, ale tentokrát to byl Draco, kdo převzal slovo a dokončil jejich znovuzrozené proroctví.

„A Pán zla ztratí svou sílu,“ řekl pomalu a jeho hlas propůjčil slovům zvláštní přitažlivost, jako by to bylo skutečné proroctví, které pronášel. „Ale brzy ji zase nabyde… dvakrát musí být síla zaručena během starobylé noci a na starobylém místě… pak ten, kdo přežil, padne a ten, co nikdy neumřel, zvítězí. A nikdo ho poté neporazí, neboť v zemi leží jeho síla. Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží...“

Když Draco skončil a znovu se usadil, mezi členy Řádu nadále panovalo ticho. Harry si všiml, jak Hermiona přikývla se zamyšlenou spokojeností, nepochybně si v duchu celou věc znova opakovala, přebírajíc každou větu, každičké slovo při hledání skrytých významů, které nepředvídali.

Navzdory své počáteční nervozitě Harry zjistil, že se uvolnil, když Draco přednesl jejich návrh. Strávili na jeho tvorbě hodiny a prověřovali ho jak s ředitelem a Hermionou, tak i Severusem. Výsledek byl bezchybný.

„Zní to dobře,“ zabručel nakonec Moody po skončení jeho vlastní tiché kontroly proroctví a přikyvování okolo stolu mu napovědělo, že zbytek Řádu také souhlasil.

„Tak co s tím uděláme dál?“

Byl to Brumbál, kdo odpověděl. „Znění tohoto proroctví bude odesláno po důvěryhodném... agentovi, který je se Severusem v kontaktu. Měl by přednést falešné proroctví tak uspokojivě, že ani Sibyla by nebyla schopná ho od pravého rozeznat.“

Harry zaslechl nanejvýš ponižující komentář na schopnosti Sibyly Trelawneyové zleva, pronesený hedvábnými tóny jeho bývalého učitele lektvarů, a musel skrýt úsměv. Pokud existovalo něco, co Severuse bavilo víc než nebýt učitelem, pak to musela být svoboda otevřeně kritizovat většinu jeho bývalých kolegů.

Jen profesorka McGonagallová, Kratinot a stejně tak Remus byli naštěstí vynecháni z téhle smršti urážek.

„Jestli dodrží to, co slíbil,“ pokračoval Severus a temný tón jeho hlasu dával jasně najevo běda agentovi, jestli nevyhoví, „bude falešné proroctví připraveno na Voldemortův letní ples.“

„Letní ples?“ zeptala se Tonksová pochybovačně; pravděpodobně si stejně jako Harry jen stěží dokázala představit Smrtijedy, jak oslavují teplé, květy naplněné roční období.

„Velmi tradiční zábava,“ odpověděl Severus. „První část plesu je maškarní, kdy mají Vnitřní i vnější kruh příležitost se setkat, aniž by odhalili svou identitu. Druhá část je určena pouze členům Vnitřního kruhu a je zasvěcena určitým... rituálům.“

Způsob, jakým pronesl poslední slovo, jim jasně napověděl, že nechtějí povahu těchto rituálů znát, a dokonce i paní Weasleyová pro jednou mlčela.

„Doufám, že předloží proroctví Pánovi zla na samém počátku plesu,“ pokračovala s klidem Hermiona. „Tak bude mít celou noc na přemýšlení, než mu nabídnu řešení zjevného dilematu.“

„Myslíte to, jak by někdo mohl vylákat Harryho na starobylé místo během Halloweenu, Vánoc či Beltane[1], když ví, že ho tam Voldemort může porazit?“ zeptal se Moody. „Stěží tomu můžu uvěřit sám.“

Harry málem zatajil dech. To byla jediná slabina jejich plánu. Zvažovali nechat předstírat Hermionu, že mu změnila paměť. Ale pravděpodobnost, že bude v jeho blízkosti proroctví v následujících měsících zmíněno, byla velká a Voldemort by možná mohl přijít na to, že je příliš riskantní založit svůj plán na chabé naději, že o tom s Harrym nebude nikdo mluvit.

Takže budou muset spoléhat na víru Pána zla v sebe a schopnost Hermiony přesvědčit ho pomocí toho, čemu ona říkala 'hlavologie', což, jak se smíchem dodávala, byla 'čarodějova nejurputnější zbraň'.

„Harry byl v minulosti hloupý a tvrdohlavý,“ nadhodil Severus hedvábným hlasem. Harry sebou trhl. Ne že by potřeboval zrovna připomínat své dřívější chyby. Ale aspoň Severus nemluvil v přítomném čase. Malá útěcha byla lepší než nic.

„A to je dojem, který jsme o Harrym v poslední době rozšiřovali,“ souhlasila Hermiona. „Máme inscenace impulzivních rvaček, trucování a nevyprovokovaného hněvu. Do detailu jsem ohlásila každý incident a trochu je přibarvila. Co se týče Pána zla, tak ví, že Harry je náladový teenager čekající na svou šanci uniknout z ředitelovy péče, střídavě mající pocity strachu z umírání a touhy po tom být normální.“

Usmála se na Harryho, který souhlasně přikývl. I po všech těch letech bylo těžké přiznat, že byl všechno, jen ne normální. Ale mít výjimečné přátele jako je ona a Draco rozhodně usnadňovalo přijetí vlastního osudu.

„A vy si opravdu myslíte, že Vy-víte-kdo založí svůj plán na náladovém teenagerovi?“ zeptala se paní Weasleyová se zjevnou skepsí v hlase, jasně ukazujíc, že se v roli matky naučila nevěřit teenagerovským náladám.

„Ano,“ odpověděla Hermiona prostě a Severus souhlasně přikývl. Když se to pro paní Weasleyovou nezdálo dost přesvědčivé, povzdechla si a trochu se zavrtěla na židli. „Znám Pána zla,“ řekla tiše. „Oba ho známe,“ sdílela další nečitelný pohled se Severusem, pak otočila hlavu zpět k hlavě Weasleyovic rodiny.

„Je, stejně jako Harry, tvrdohlavý a zbrklý. Ale u Voldemorta na unáhlenosti stojí jeho moc. Nenáviděl pocit méněcennosti a bezmocnosti, a proto otevřel Tajemnou komnatu a vyhrožoval mudlovským šmejdům,“ použila ten výraz bez mrknutí oka, jen jako by to byla normální součást každodenní konverzace.

„Nenáviděl svého otce, kterého zabil ještě dřív, než opustil školu. Nenávidí mudlorozené a od té doby je pronásleduje.“

„A nikdy nenaslouchal rádcům,“ pokračoval Severus v jejím vysvětlování, aniž by ztrácel čas. „Nebude věřit, že Harry jim naslouchá, že se svěřuje jiným lidem, než panu Weasleymu a Hermioně, o nichž si myslí, že oba podpoří tento plán, ať už je sebešílenější.“

„Celkem vzato nebude těžké si představit, že se s námi Harry setká v Tintagelu, ne potom, co jsem stvořila obraz Chlapce, který přežil, a jeho strašlivě omezeného života v Bradavicích,“ převzala zase nit Hermiona. „Ale samozřejmě to závisí na způsobu, jakým mu informace podám.“

„Opravdu si myslíte, že můžete oklamat Voldemorta natolik, že se bude zabývat vaším plánem?“ zeptal se Pastorek se špatně skrývanou nedůvěrou.

Hermiona se usmála. „Oklamala jsem vás všechny, abyste přijali Draca, ne?“ odpověděla a diskuze byla u konce.

Falešné proroctví bylo následováno prezentací rozvrhu týkajícího se bojové praxe. Posouzení jejich schopností, silných a slabých stránek bylo dokončeno a nyní strávil Remus dobrých deset minut popisováním svých plánů na další týdny.

Harrymu to všechno zpočátku připadalo nepodstatné, ale pak byl rád, že se mohl uvolnit a přestat pro tuto chvíli vnímat hlasy členů Řádu. Až zmínění jeho jména ho vytrhlo z myšlenek. Očividně se dostali k poslednímu – a pro něj nejzajímavějšímu – tématu dne. Plesu, který dával Hermioně šanci špehovat Dougalla.

„Kromě mě a Harryho, jehož přítomnost byla vyžádána samotným Aberforthem, jsme se rozhodli vzít s sebou Remuse a Minervu. Severus tam bude samozřejmě také,“ prohlásil Brumbál. „Nebude žádným překvapením, že mě doprovázejí tři učitelé a Harry tak bude po celou dobu bezpečně střežen.“

Harry se ušklíbl. Někdy se cítil jako Kámen mudrců, stejně chráněn a uschováván. Zachytil Dracův lehce výsměšný výraz z druhé strany místnosti a zamračil se na něj. Draco jen žárlil, že je nemohl doprovodit a dívat se, jak Harry 'sám sebe a svoji kolej navěky' ztrapní, jak se Zmijozel včera pěkně vyjádřil, když cvičili tanec. Ne že by Harry plánoval s někým tancovat.

„Z toho, co mi Severus řekl, chápu, že on a slečna Grangerová pracovali na plánu, který si na kratičký okamžik vyžádá pomoc Remuse a Harryho. Ještě něco?“ pokračoval Brumbál a Hermiona přikývla.

„Jediné další věci, které zbývá prodiskutovat, jsou Dougallův vkus a interiér sálu,“ řekla.

„Rád bych vás informoval o podrobném popisu, který mi můj bratr poskytl,“ řekl jí ředitel s úsměvem. „Aberforth bude zdobit sál v tradičních Brumbálovských barvách, tmavě hnědé a zlaté, a uniformy služebnictva budou laděny do stejných barev. “

„Máte vzorky?“ zeptala se Hermiona a přivolala si malé kousky tkaniny, které Brumbál vytvořil. Snape ani nezvedl hlavu od jedné ze svých neblaze proslulých zpráv. Očividně měl v úmyslu celou tuhle věc nechat na Hermioně.

Hermiona zamyšleně přikývla, jako kdyby jí vzorky pošeptaly tajemství.

„Většina lidí bude volit tmavší, decentnější barvy. Má sál vašeho bratra obložení, profesore?“

„Dub,“ přikývl Brumbál klidně. „Spíš načervenalý, díky nehodě, když jsme byli mladší...“

„Informujte svého bratra, aby se oblékl do tmavých odstínů, a naše společnost si nevezme nic světlejšího než je tmavě červená. To platí i pro vás pane řediteli,“ dodala Hermiona s přísným pohledem na Brumbála.

„Jistě, má drahá,“ souhlasil šťastně. „Ale můžu se zeptat proč?“

„Protože já budu oblečená do šarlatové a měla bych být nejvýraznější osoba v místnosti. Zjistil jsi něco o Dougallových preferencích, Bille?“

Hermiona zcela převzala zasedání a Harry ke svému úžasu zjistil, že hašteřivý Řád přijal její vedení bez sebemenšího zaváhání. Možná to bylo strukturou jejího hlasu, podtónem, který jim řekl, že nebude tolerovat žádnou ztrátu času, snad to bylo i tím, jak vypadala, jako by nikdy ani neočekávala, že s ní někdo nebude souhlasit. Ať tak či onak, Bill jí podal zprávu jako by četl svůj domácí úkol Minervě.

„Udělal jsem, jak jsi navrhla a zeptal se jeho sekretářky, zda se její šéf nezajímá o krásné ženy jako je ona, a řekla, že ne, pro lásku boží, dokonce se ujistila, že není jeho typem, než vzala tuhle práci. Zdá se, že je vyhraněný na blondýnky, vysoké ženy s velkými... vnadami,“ dořekl a silně zčervenal. Molly Weasleyová mu poslala nesouhlasný pohled a Minerva najednou měla obrovský zájem o výhled z východního okna.

„Co přesně znamená 'velké', Bille?“ zeptala se Hermiona jako by mluvila o jablkách a melounech. Billův ruměnec se prohloubil.

„Proboha, já nevím, Hermiono, to není téma, u kterého bych ji mohl požádat, aby se o něm rozpovídala, víš?“

Hermiona si povzdechla jako Minerva v případě, když esej nebyla provedena dle jejího očekávání. „Pak jak velké je má jeho sekretářka? Musí mít rád rozhodně větší, jinak by se nezmiňoval o barvě vlasů ani výšce.“

Když Hermiona dokončila větu, Billovy vlasy s jeho obličejem příšerně kontrastovaly.

„Eehm... střední velikosti, myslím,“ zkusil a jeho oči v rychlém sledu těkaly z jeho matky na Minervu. Remus se nedokázal udržet a musel se usmát.

„Trochu víc to upřesni, Bille,“ nutila ho Hermiona a tentokrát si byl Remus jistý, že ona přesně ví, jak chudák chlapec trpí. Severus po její levici se uculoval, i když jeho hlava byla skloněná nad papíry. „Střední jako moje, nebo Tonksové nebo Fleur? Velká jablka nebo malé grapefruity?“

„Ehm... Tonksové, myslím,“ řekl Bill slabě a klesl vyčerpaně zpátky na židli, když Hermiona přikývla.

„Baculky nebo hubené?“

„Proboha Hermiono!“ vykřikl Bill. „Jsi horší než Fleur, když chce vědět něco o módě. Mám za to, že štíhlé.“

„Inteligentní nebo hloupé? Dobývá, nebo je raději, když ho ženy obletují? Chce je upovídané nebo radši tišší? Zvídavé nebo lhostejné?“

Hermioně trvalo nejméně dvacet minut, než z Billa vytáhla všechny potřebné informace a ten chudák byl úplně zpocený, když skončila.

„Pronikli jste do jeho hotelového pokoje, Tonksová?“ zeptala se pak a Tonksová, jasně poučená z osudu svého kamaráda, se tak detailně, jak jen mohla, ponořila do zprávy.

Byla schopná se do pokoje dostat jen na minutu, tváříc se jako jedna z uklízeček, ale bylo to na dost dlouho, aby viděla toho muže a dokázala podrobně popsat jeho hábity a oblečení, včetně jeho rysů a výšky. Také zahlédla malý vázaný kožený zápisník a staromódní kalendář na stole u dveří, oboje dostatečně malé, aby se to vešlo do vnitřní kapsy hábitu.

Když domluvila, Hermiona bez dalších otázek přikývla, načež se Tonksová na Billa soutěživě usmála a on jí odpověděl zamračeným pohledem.

„Skvělé,“ Hermiona se na ně na všechny usmála. „Teď vím potřebné informace. To znamená, že potřebujeme tmavé hábity pro Remuse, Tonksovou, Harryho a Brumbála. Severus si vezme svůj obvyklý vlající hábit. Také potřebujeme livrej v Severusově velikosti, řediteli. Mohl byste jednu obstarat?“

„Jistě, má drahá, ale k čemu...“

Ale Hermiona již neposlouchala, mumlajíc něco o vysokých podpatcích a přitažlivém kouzle.

„Není zastáncem čisté krve, že ne? Pokud je mi známo, většina Američanů je poněkud uvolněnější, pokud jde o tradiční oblečení.“

„Jeho sekretářka ani nenosí kouzelnický hábit a podle ní ani on ne,“ poznamenal Bill.

„Výborně! Takže mi hraje do karet ještě jedna věc,“ přikývla si sama pro sebe, pak se její pohled setkal se zmatenými tvářemi kolem ní. „Severus vás informuje o našem plánu. Sejdeme se v sále, ale chovejte se, jako byste mě neznali. Dobrou noc.“

A dřív, než se tím někdo mohl zaobírat, Hermiona odešla.