Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola patnáctá, v níž se rozplétá gordický uzel

PA: Toto je poslední řádná kapitola; ještě bude následovat epilog, který bude zveřejněn za týden. Děkuji vám za přečtení!

Krátce po válce využila Hermiona svých impozantních pátracích schopností a vyhledala své rodiče v Austrálii. Nezdolná Tonksová byla vyslána, aby zrušila paměťová kouzla, společně s Hermionou a Ronem, který trval na tom, že pojede Hermionu podpořit. O tom, jak se situace změnila, svědčilo i to, že když Ron na schůzi Řádu oznamoval své záměry, pohlédl směrem ke Snapeovi a Harrymu a Snape mu dal najevo svůj souhlas nepatrným přikývnutím. Tato poněkud blahosklonná interakce neunikla ani Hermioně, která po skončení schůzky dala jasně najevo, že na ni neudělala dojem. Harry měl trochu víc rozumu, takže její výčitce unikl.

Nikdo se nikdy neodvážil Hermionu vyslýchat, zda její rodiče souhlasili s tím, aby je poslala pryč jako Moniku a Wendella Wilkinsovy, a jestli jim nabídla možnost volby, takže pro všechny bylo úlevou, když zjistili, že se vystěhovali dobrovolně. Nebyli z toho nadšení ani se nerozhodovali lehce, ale Hermiona plakala, přemlouvala je a nakonec je přesvědčila k odchodu poté, co je ujistila, že ať udělají cokoli, ona stejně půjde do války. Protože jí za necelý měsíc bude osmnáct, nemohli by jí v tom vůbec nijak zabránit. Také je upozornila, že kdyby chtěla, mohla by vstoupit do pravidelné armády. Vychovávali ji k tomu, aby se rozhodovala sama a byla věrná sama sobě, a proto šla s Harrym, vysvětlila. Nakonec se smířili s tím, že se nedá nic dělat a že jim bude lépe někde v bezpečí než v Británii.

Poté, co se jim vrátily vzpomínky, se Jean a Alan Grangerovi přestěhovali zpátky do Británie do svého starého domu, aby byli nablízku své dceři. Dávali to najevo velmi opatrně, ale nikdo nepochyboval o tom, že jsou nadšeni jak z toho, že mají dceru zpátky, tak z toho, že tráví spoustu času ve stejném světě jako oni. Nebyla úplně stejná jako dřív. Všímali si na ní drobností; byla nervózní, když nevěděla, kde je nejbližší východ, a oči se jí plnily slzami nad náhodnými věcmi, jako byla smaragdově zelená tráva na Piazza dei Miracoli v Pise, nebo když slyšela znělku seriálu EastEnders, ale pomalu si na sebe zase zvykali.

Když jim jednoho chladného lednového dne zavolali, že Hermiona byla v Oxfordu sražena z kola a odvezli ji do nemocnice, Jean tápavě vytočila číslo bývalého profesora lektvarů své dcery. Věděla, že bydlí v Cirencesteru, ale na rozdíl od Grangerových, kteří museli ve špičce projíždět dálnicí M25, mohl být v nemocnici za pár minut. Pan Snape bude vědět, co bude pro její dceru nejlepší, říkala si; zda ji nechat v nemocnici Johna Radcliffa, nebo ji poslat do nemocnice svatého Elma nebo jak se to jmenuje, kde se jí dostane magické léčby.

Snape vtrhl do nemocnice jako anděl pomsty, vrhající se na svůj cíl. S lékařským personálem udělal krátký proces a vyslal svého patrona k Potterovi. Nechápal, proč si ten tupec prostě nepořídil mobilní telefon. Právě teď to mohl být rozdíl mezi životem a smrtí. Severus musel okamžitě dostat Hermionu ke svatému Mungovi. Když ležela na kovovém vozíku, vypadala bledě a klidně, nic nenaznačovalo, že má poškození mozku, které se s každým jejím slabým nádechem zhoršuje. Zamkl a hlídal její pokoj a vytvořil nouzové přenášedlo, než Potter konečně odpověděl. U svatého Munga bylo vše připraveno. Zvedl Hermionu, ruce se mu zpotily strachem, když ji odpojoval od mudlovských přístrojů. Domluvili se, že Harry pak bude mít na starosti urovnání situace v Johnu Radcliffovi; nestávalo se často, že by jim odcházeli pacienti v bezvědomí.

Uplynulo už více než čtyřiadvacet hodin a Hermionin stav se stále neměnil. Alan a Jean dorazili jen hodinu po Hermioně a Snape je přivítal s kamennou tváří. Mohl jim říct jedině to, že léčitelé se na Hermionu podívali a vytrhli mu ji z náruče, s kapačkou visící z ruky a vším ostatním. Od té doby se Alan a Harry střídali v pochodování po čekárně, která se rychle zaplnila Weasleyovými a dalšími kouzelnickými přáteli. Snape seděl bez výrazu v rohu; Ginny si nemyslela, že by se pohnul od chvíle, kdy mu její matka přinesla sendviče a donutila ho, aby si jeden vzal, a to už bylo před několika hodinami. Vypadal jako v tom hrozném roce v Bradavicích, na tváři se mu rýsovaly stejné hluboké vrásky, jaké si pamatovala z té doby. Objala Harryho a pevně ho k sobě přitiskla, nechtěla myslet na to, co by ztráta Hermiony udělala s každým z nich.

Harry vypadal, jako by měl něco na srdci, všiml si Snape a zařadil tuto malou, naprosto zbytečnou informaci k ostatním. Alan a Jean Grangerovi se snažili odpočívat v Doupěti, ale pravděpodobně se během hodiny vrátí, Ginny Potterová podřimovala, opřená o svého otce, který se zastavil mezi zasedáními Starostolce a jehož přepychové fialové roucho příšerně kontrastovalo s vlasy jeho dcery, a Draco Malfoy se po krátké návštěvě vrátil domů, aby matce oznámil, že po více než třech dnech stále nedošlo k žádné změně, a podíval se Snapeovi v knihovně na nějaké odkazy.

Severus byl na konci svých sil.

Pohyboval se mezi zběsilou aktivitou, kdy se snažil přinutit léčitele, aby mu dovolili pomáhat s lektvary (což rozumně odmítli, protože by mohl vyhodit do povětří vlastní laboratoř a sebe s ní), totálním děsem z předběžné diagnózy, která zněla nenapravitelné poškození mozku, a prostým zoufalým strachem, steskem a bolestí. Neměl dost energie na nic jiného než na pozorování ostatních, a pokusy Minervy nebo Molly Weasleyové ho jakkoli utěšit jednoduše ignoroval.

„Severusi.“ Někdo se dotkl jeho lokte. Otočil hlavu a spatřil Harryho. Skvělé. „Mohl byste se mnou jít na chvíli ven?“ Už několik dní nebyl venku a od chvíle, kdy se naposledy šel domů osprchovat, neopustil čekárnu. Což už měl udělat znovu, všiml si a zamrkal. No, tak dobrá. Raději nechá Harryho říct, co má na srdci, ať už to je cokoli, když ho ten zápach neodradil.

Kuřácký koutek ve svatém Mungovi byl zjevně navržen tak, aby návštěvníky přiměl vzdát se tohoto zlozvyku, a nabízel veškerý komfort a půvab zdemolované autobusové zastávky.

„Vy jste­…“ Harry začal znovu, překotně ze sebe chrlil: „Cítíte se nějak provinile kvůli Hermionině nehodě?“ Severus na něj hleděl, jako by mu narostly dvě hlavy. Vytáhl ho sem kvůli tomuto? Harry vyčkával; Snape by skoro řekl, že vypadá, jako by v něco doufal, kdyby nebyl příliš dotčený tou nesmyslnou otázkou, než aby si toho všímal.

„Ne! Můžete mě ušetřit té své polovičaté psychoanalýzy, jdu zpátky dovnitř. A vůbec nemám chuť o tom mluvit. Ať už je to cokoli.“

„Počkejte, prosím!“ Harry ho popadl za paži, aby mu zabránil odejít. „Viděl jsem vás takhle se chovat jen jednou, v Brumbálových vzpomínkách, a musel jsem se ujistit." Snape na něj jen zíral, směr tohoto rozhovoru se mu ani trochu nelíbil.

„Podívejte se, rád bych si myslel, že umím v lidech číst o něco lépe, než když jsem byl mladý, a ve vás obzvlášť. Očividně si teď procházíte peklem. Dokonce i Ron to zvládá líp, a ten je hrozný, když se někdo ocitne v nemocnici.“

„O co vám jde, Pottere?“ Když Harryho příjmení zaznělo se stejnou jedovatostí jako při dvouhodinovce lektvarů se zmijozely, bylo mu jasné, že má pravdu.

„Vy máte Hermionu rád. Milujete ji.“ Severus se podíval na Harryho, který byl teď starší než James Potter, a viděl v něm jeho samotného, ne syna svých rodičů. Opravdu vypadal jako přítel, kterému se můžete svěřit, se svýma vážnýma očima a pevně posazenou bradou. Jaký mělo smysl popírat, že ji miluje? Byl si celkem jistý, že mu to nebude otloukat o hlavu, a vlastně už na tom nezáleželo. Jeho pozornost byla soustředěna na nehybnou postavu na nemocničním lůžku o tři patra výš.

„Ano, miluji ji.“ Široký úsměv a plácnutí do zad, s nimiž se jeho slova setkala, ho zastihla nepřipraveného, a musel se chytit jedné z oranžových plastových židlí, aby znovu získal rovnováhu.

„Skvělé!“ Harryho nadšení jako by rozzářilo nevkusnou komůrku, ale uvědomil si, že Snape se stále tváří stejně zachmuřeně jako předtím.

„Ona vás taky miluje, víte?“ Slitoval se nad Severusem, který jako by měl potíže najít hlas a kolísal mezi nedůvěrou a strachem, že se ho Harry snaží oklamat. „Opravdu, miluje vás už celou věčnost.“ V Severusových očích se cosi změnilo, zdálo se, že konečně pochopil, že to není vtip, a Harrymu se vrátil úsměv. „Je mi jedno, co mi Hermiona udělá, až zjistí, že jsem vám to řekl, pořád mi to za to stojí.“ Severus dlouho mlčel, než Harry prolomil ticho.

„Vím, že jste nás letos na vánočním večírku na Grimmauldově náměstí sledoval do hostinského pokoje.“ S tím se Severus dokázal vyrovnat.

„Jak to?“

„Jsem bystrozor, jak víte.“ Měl by se obávat, že by ho Potter jednou mohl dostat, ale teď mu to bylo úplně jedno.

„Takže to, co říkala­…“

„Hermiona vás miluje už léta, ale nikdy si nemyslela, že by to mohlo být vzájemné.“ Jeho zelené oči se zabodly do Severuse. „Je přesvědčená, že jste pořád zamilovaný do mé matky. Proto vám to nechtěla říct. Má za to, že byste se s ní už nechtěl přátelit, kdybyste věděl…“ Snapeův pohled si správně vyložil jako důrazné popření a spěšně dodal: „Jo, já vím, ale ona si to myslí. Napadlo mě, že to nejmenší, co můžu udělat, je zjistit, jestli k ní cítíte to samé.“

Severus se musel sesunout na jednu z oranžových židlí, která pod jeho vahou zlověstně zavrzala, aby se sebral. Složil si hlavu do dlaní a snažil se podívat na uplynulých několik let z jejího pohledu. Vždycky byla vřelejší, než na co byl zvyklý, ale za ta léta se jejím nenuceným dotykům přizpůsobil. Zdálo se mu, že tráví neúměrně mnoho času spíše s ním než s ostatními přáteli, ale nechtěl jejich přátelství analyzovat; bál se, aby nezjistil, že to byla jen lítost, co ji tak často přivádělo k jeho dveřím. Hermiona vždycky bojovala za týrané a utlačované. Předpokládal, že jeho dosavadní žalostný život ho zařadil na její seznam potřebných případů, když už se ocitli pohromadě. V mnoha ohledech byli stejní a přátelství, které mezi nimi vzniklo, přičítal jejich zjevné podobnosti. Nikdy se neodvážil pomyslet na to, že by ho mohla také milovat! Zvedl hlavu z dlaní a zjistil, že ho Harry tahá na nohy.

„Vrátíme se a podíváme se, jestli se už probudila, ano? Aspoň jí můžete dát důvod, aby přišla k sobě.“

„… šalamounek reagoval nepříznivě, když jsem ho rozmačkal, tak jsem ho zkusil místo toho rozemlít. Myslím, že by tě výsledek zaujal. Netřeba dodávat, že budu potřebovat nová okna a svět zatím nemá levnější alternativu ke zmenšovacímu dryjáku.“ Takže byla zpátky ve třídě. To bylo v pořádku. Vracela se do blaženého zapomnění, ale hladký, přednášející hlas změnil tón a stal se trhaným a naléhavým, táhl ji zpět k bdění.

„Prosím, vrať se, Hermiono. Je mi jedno, jestli Potter jako obvykle všechno zpackal a ty se na mě už nikdy ani neusměješ. Vzdal bych se čehokoli, čehokoli na světě, jen když se zase probudíš. Klidně se můžeš dát dohromady se zatraceným Rolfem Scamanderem, nebo dokonce s Longbottomem, mně na tom nezáleží, já už žárlit nebudu. Prosím, jen se vrať. Prosím, Hermiono.“ Vytrhla se ze sladké nicoty a postupně si uvědomovala okolí. Pach svatého Munga, slabou vůni Snapeovy kolínské s levandulí a anýzem. Věděla, kde je a že je v bezpečí.

Nemohla si vzpomenout, co se stalo, ale to se dalo čekat. Brzy se to dozví. Někdo se vedle ní pohnul a ona otevřela oči a spatřila známou tmavou postavu Severuse, který vypadal, jako by týden nespal. Držel ji za ruku. Bylo to příjemné. Byla tak ráda, že se jí pro jednou dotýká. Vždycky musela své doteky dávkovat, aby se necítil trapně nebo aby si nemyslel, že je vlezlá. Možná se mu to líbilo, když to udělal sám od sebe. Stále se cítila trochu ospalá a zmatená. Povzdechl si, protřel si obličej, a jak se zvedal ze židle, začal vytahovat svou ruku z její. Pokusila se ji chytit, aby ho přiměla zůstat.

Když zaznamenal stisk její ruky, zavířil kolem ní oblak černé vlny a jeho ruce jí přistály na pažích. Usmála se na něj a dokázala přesně určit okamžik, kdy si uvědomil, že všechno bude v pořádku. Rozechvěle jí úsměv oplatil, dlouze se nadechl, což skončilo jako vzlyk, a s třesoucími se rameny zabořil hlavu do matrace vedle ní.

„Severusi?“ Naposledy se dlouze nadechl a posadil se, aby se jí podíval do tváře, oči zarudlé.

„Odpusť mi. Byla jsi v bezvědomí skoro týden a léčitelé nedokázali zjistit žádnou mozkovou aktivitu.“

„Co se stalo, napadl mě někdo?“

Proti své vůli si odfrkl. „Ne, srazil tě z kola nějaký motorista, který najel na náledí.“

„Aha.“ Líbilo se jí jen tak ležet a opětovat jeho pohled. Díval se na ni, jako by byla něco vzácného, něco úžasného, co našel, aniž by v to doufal. Snažila se vzpomenout si, co jí řekl, když se probouzela; měla pocit, že to bylo něco důležitého.

„Co jsi to říkal o tom, že už nebudeš žárlit?“ Zjevně nebyla úplně ve své kůži. Normálně by mu takovou osobní otázku nikdy nepoložila, alespoň ne bez předchozího pečlivého zvážení. Vypadal nervózně, všimla si s pochybami. Severus Snape mohl být svérázný, nevrlý, brilantní, velkorysý, loajální a statečný, ale nervozita u něj rozhodně nebyla normální.

„Hermiono, já…“ Zatraceně, on to dokáže! „Hermiono, miluji tě. Kdyby bylo po mém, už bys s těmi pitomci nestrávila ani vteřinu.“ Najednou ztratil sebedůvěru. Kdo vlastně byl, aby si mohl myslet, že je lepší než oni? Nikdo z nich nepřijal Znamení zla, ani se celý život nesnažil odčinit své hříchy tím, že by jich ve jménu většího dobra spáchal víc. „Jestli… nemusíš…“

Hermioně se rozbušilo srdce a najednou se jí zatočila hlava radostí, nadějí a štěstím; stejným pocitem, jaký měla, když poprvé použila magii, když sjížděla na lyžích dokonale hladký svah v planoucím slunci nebo když zjistila, že vyhráli válku. Svět jako by se zastavil, aby popadl dech. Byla stále ve stejně ošuntělém nemocničním pokoji, ale všechno bylo postavené na hlavu. Pocit, že takhle to má být, byl tak silný, až se jí do očí draly slzy. Přistihla se, že si myslí ‚To je ono, to je ono, to je ono!‘, když k němu vztahovala ruce.

Severus měl sklopené oči a neviděl, jak se tváří, takže ho překvapilo, když ucítil její ruce ve vlasech a její rty na svých. Líbat se s Hermionou nebylo takové, jaké očekával; bylo to naléhavé, vroucné, a on chtěl, aby to trvalo navždy. Když se konečně neochotně rozdělili, měla zrůžovělé tváře a oči jí zářily.

„Taky tě miluji, Severusi. Miluji tě už léta, ale nikdy jsem si nemyslela, že bys mě mohl také milovat.“ Umlčel ji dalším polibkem. Nechtěl, aby tahle… záležitost mezi nimi začala nějakým opomenutím. Nejspíš by to stejně pokazil, takže se raději přiznal jako nebelvír, aby to měl za sebou.

„Já to vím. Harry si mě vzal stranou, zatímco jsme čekali, až se probudíš, a řekl mi to.“ Blahopřál si, že zvolil správnou možnost, když viděl, jak se jí rozzlobeně rozzářily oči a ona se v posteli napřímila.

„Harry James POTTER!“ téměř vykřikla. „Nemůžu uvěřit, že ti to řekl! Až se mi dostane do rukou, bude mu nestvůrné netopýří zaklínadlo připadat jako zatracený piknik proti tomu, co s ním udělám!“ pokračovala. Na chvíli to odpoutalo její pozornost od Severuse. Nezáleželo na tom, jestli Hermiona může kouzlit nebo ne; když se zdálo, že se jí vlasy začínají samy od sebe ježit, moudří muži se jí do cesty nepletli.

Její zvýšený hlas a spuštěné ochrany upozornily léčitele a lidi čekající venku, že se něco děje, a právě když se chtěla otočit zpátky k Severusovi a na Harryho zapomenout, všichni se k ní nahrnuli, nesmírně šťastní, že je vzhůru a mluví. Po půl hodině toho měla dost a přiměla Severuse, aby vyklidil místnost a oni mohli pokračovat v soukromém… rozhovoru.

Prožíval nesmírné potěšení, když Ronovi zavíral dveře před nosem.