Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 16. Připoutáš jednorožce?

Velký kulatý prostor s mnoha dveřmi byl přesně takový, jaký si ho Hermiona pamatovala. Zatímco ostatní zamířili rovnou do středu místnosti, ona se držela u dveří, kterými vstoupili, a označila jednu z jejich výplní křížkem, než je nechala zavřít. Jakmile západka cvakla, místnost se kolem nich roztočila. „Exhibicionistický švindl,“ zamumlal Lucius. Stěny zpomalily a zastavily se na mřížce – na všech dveřích byl stejný kříž.

„Bezva,“ konstatoval Harry. „Co teď?“

„Protože nemůžeme prohledat všech dvanáct dveří najednou,“ ozval se Severus, „navrhuji, abychom vymysleli jiný způsob jejich označení.“

„Mohli bychom je zkusit nechat otevřené pomocí zarážky,“ navrhla Hermiona. Dlouze se nadechla, aby se uklidnila. „To by taky mohlo zabránit otáčení.“ Zamířila k nejbližším dveřím a ohlédla se na tři muže. „Mohli bychom začít, nemyslíte?“

Proč se na ni tak divně dívají, napadlo ji. Proč k ní Severus a Harry takhle kráčí? Ale připadala si trochu zvláštně. Vzduch z ní vyprchal a ona se předklonila, ruce položené na kolenou. Bylo tu něco… Místnost se naklonila. Proto se Severus potácel? Natáhla k němu ruku. Ach bože, Lucius teď klečel na kolenou. Někdo z dálky křičel její jméno a cítila se podivně odloučená sama od sebe. Kde je Severus? Ten by měl vědět, co se děje. Ach, tady je. Proč takhle leží? Chtěla se k němu natáhnout, ale nemohla pohnout rukou – měla problém vzpomenout si, co je to ruka. „Dotknout se…“ zamumlala. Viděla, jak něco chytlo ruku – její ruku? – a táhlo ji k Severusovi.

„Díky Merlinovi!“ Harry ji podepřel o Severusovu zhroucenou postavu. „Jen ho drž za ruku, Hermiono – myslím, že to pomáhá.“ I když se jí trochu točila hlava, byla pravda, že opět přišla k sobě, nebo alespoň už nezažívala kaleidoskopické roztříštění vědomí. Severusova kůže a magie ji hřály na dlani a v mysli jí znovu vířily sytě strohé barvy, které vnímala, když otevírali skříňku Agáty Blackové. Usmála se a setkala se se stejně vřelým, i když mírně omámeným výrazem v jeho tváři. Propletla své prsty s jeho a ucítila odpovídající stisk.

„Do třetice všeho dobrého,“ odfrkl si Harry, který k nim táhl Luciuse. Pak pustil mužova ramena a chytil ho za ruku, kterou pevně plácl do jejich. „Jste těžší, než vypadáte, Malfoyi.“

Luciusova stříbrozelená magie s jantarovými odlesky a černými víry se provlékla s tou, kterou už sdíleli Severus s Hermionou. Jeho šedé oči ztratily roztržitý pohled a zaostřily, když se jeho prsty pevně přitiskly na jejich. „Co se stalo?“ dožadoval se.

„Všichni tři jste se zakymáceli a ztratili vědomí,“ vysvětloval Harry. „Vy a Severus jste se převrátili. Hermiono, ty ses tak nějak snažila Severuse najít, a pak jsi byla v pořádku, jakmile ses ho dotkla, tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit i s Malfoyem.“ Polkl. „Mimochodem, bylo to divné a byl bych radši, kdybys to už nedělala – nikdo z vás.“

„Vás to neovlivnilo?“ zeptal se Severus. Zvedl se do sedu, aniž by pustil Hermionu a Luciuse. Podívali se na sebe.

„Draco,“ zamumlala Hermiona. „To je to, co sdílíme. Jeho dar…“

„Zdá se, že nás činí zranitelnými,“ zamračil se Severus.

„Dar?“ nechápal Harry.

Nevšímali si ho.

„Pocítila jste to o okamžik dřív než my, Hermiono,“ pokračoval Severus. „Popište to.“

Trochu se zazubila nad jeho rozhodným tónem. „Cítila jsem se celá oddělená od všeho, dokonce i od sebe,“ zamyslela se. „Ale myslím, že to nebylo fyzické nebo dokonce duševní. Bylo to spíš, jako by se moje magie dostala… stranou. Promiňte, to není moc výstižné, že?“

Ale ostatní dva přikyvovali.

„Takže jsme blízko něčemu, co ovlivňuje naši magii, na co jsme citliví. A podle mě to mělo něco společného s tím lektvarem a Agátinou krabičkou. Mohlo by to být užitečné při hledání toho, po čem pátráme.“ Severus se jí díval přímo do očí a ona cítila, jak hluboko v ní vibruje jejich spojení.

„To není moc užitečné, když se vy tři musíte pořád dotýkat jeden druhého, jen abyste se udrželi na nohou,“ vložil se do toho Harry. „A my tak trochu spěcháme, abychom udělali to, co tady děláme, a pak se dostali ven, než nás někdo chytí. Noc je sice mladá, ale nezůstane to tak věčně.“

Ačkoli Hermiona nechtěla rozplétat gobelín magie, který ji poutal k ostatním dvěma, viděla v tom smysl.

„To možná nebude nutné,“ nadhodil Lucius. „I když Draco může tento dar předávat snadněji kontaktem, nemusí se vždycky někoho dotýkat, aby se… podělil.“

Severus přikývl. „Chápu, na co narážíš. Je to kouzlo, jehož podstatou je velkorysost a spolupráce.“

„Cože?“ zeptal se Harry.

„Stejně jako otevírání té krabice,“ dodala Hermiona.

„Cože?“ zopakoval Harry.

„Ty se ujmi vedení, Severusi,“ řekl Lucius. „Nemám tvé něžné srdce.“

Hermiona si všimla, že Severus při této poznámce zrudl a zamračil se, a v jeho magii ucítila puls opalizující zeleně. Stiskla mu ruku. Ušklíbl se a druhou ruku přenesl do středu jejich skupiny. Ostatní ho následovali. Víření a hra barev zesílily a Hermiona pocítila silný nával emocí, i když nedokázala říct, zda pocházely od ní, nebo od někoho jiného. Bylo jí to jedno. Trochu neohrabaně rozpletli uzel rukou, až vytvořili malý kruh. Proud mezi nimi bičoval jejich vlasy a tlačil se do jejich těl, když se přes náhodné propojení jejich magie dostal k vědomějšímu poutu. Ačkoli Hermiona cítila Luciusovu nedůvěru k nastalé situaci a strach ze ztráty kontroly, sama byla jen vzrušená a bezstarostná, jako by se chystala odletět. Upnula se k pevnému odhodlání, které pronikalo ze Severuse a uzemňovalo ji.

„Vstaňme,“ pobídl je Severus. „Nemám v úmyslu si kvůli tomu ušoupat zadek.“

Hermiona se zasmála.

Teď už stáli, pomalu rozšiřovali kruh, až byli na délku paží, a pak si s nekonečnou opatrností uvolnili ruce. Hermiona otevřela oči.

„Pořád je tam,“ zašeptala. Pouto mezi ní a Severusem vnímala stejně jasně jako předtím, a to s Luciusem bylo jen mírně utlumené. Cítila se silná, stabilní a svěží. „Je to tam pořád!“ vykřikla. Objala se a zatočila, a dokonce se na Severuse usmívala, když oba otevřeli Luciusovi náruč a dusili jeho uslzenou tvář v objetí, které jako by jim mohlo zlomit všechna žebra.

Hermiona si uvědomila, že Harry mluví a zní čím dál víc frustrovaně.

„Hermiono, položíš je na zem a řekneš mi, co se to sakra děje?“ zeptal se.

„Právě jsme získali výhodu, pane Pottere,“ oznámil Severus. „To je to, co se děje.“

ooOOoo

Severus poslouchal Hermionino vysvětlování, zatímco následoval Luciuse po zdánlivě nekonečném točitém schodišti.

„Copak si nepamatuješ na triquetru, Harry? Ne, promiň, samozřejmě že ne – ty jsi runy nedělal. No, je to symbol, velmi mocný a starobylý symbol označující Sílu tří.“

„Aha, to si pamatuju ze základů magické teorie v bystrozorském výcviku.“

„A to jsem si myslela, že jsi to všechno prospal. Každopádně, abych to zjednodušila, tok energie, který jsme tam vytvořili, měl podobu triquetry, což znamená tři v jednom a jedna ve třech – v podstatě zvětšení a stabilizaci moci.“

„To zní jako mušketýři,“ poznamenal Potter.

Severus si odfrkl.

„No, jestli chceš začít od směšného, tak ano,“ připustila Hermiona dobromyslně. „Ale používalo se to pro spoustu dalších věcí – manželský slib lásky, cti a ochrany; spojení mysli, těla a duše; trojjediné bohyně nebo bohy různých mytologií; křesťanskou trojici; dívku, matku a babiznu z kouzelnických pověstí…“

„Ale…“

„Jde o to,“ pokračovala Hermiona, „že jejich pokus o destabilizaci naší magie nevyšel. Jsme silnější a můžeme jít po stopě.“

A stopa je vedla nikoliv jedněmi z těch lákavých dveří, ale těžko přístupným průchodem skrz vyleštěnou podlahu na toto schodiště, které mířilo, jak tušili, tam, kde se odehrávala zajímavější práce odboru záhad. Ačkoli chodba směřovala hluboko do podzemí, nebyla ani vlhká, ani temná. Žulové schodiště, pěkně obložené světlým dřevem, bylo dobře osvětlené moderními svítidly. Po stranách se nacházela řada dveří, a přestože jich pár otevřeli a ze zvědavosti nahlédli dovnitř, cesta nevedla žádnými z nich.

Severus sledoval Luciuse, jak rychlým, ale neuspěchaným tempem sestupuje dolů. Mlčel a z dojmů získaných díky jejich společnému poutu vycítil Luciusův smutek a zmatek. Lucius vždycky působil tak sebejistě, tak jako vůdce jejich skupiny ve škole i mimo ni, tak soběstačně, že Severus nikdy nepřemýšlel o hloubce osamělosti, kterou trpěl a která se projevovala v chmurných odstínech jeho magie. Draco byl jediným světlem v Luciusově duši a on vsadil vše na to, aby chlapce uzdravil.

„Bojíš se, že jsem tvůj slabý článek?“ zeptal se Lucius přes rameno.

„No, to je nepříjemné,“ odpověděl Severus. „Začal jsem si zakládat na tom, že dokážu skrývat své myšlenky.“

Lucius na něj počkal. „Nejsou to tvoje myšlenky jako takové – spíš neurčitý dojem toho, co se ti honí hlavou.“

Severus přikývl. „Ale i tak…“

Hermiona a Potter je dohonili. „V tomhle není žádný slabý článek,“ napomenula ho a široce mezi nimi máchla rukou.

„Nebelvír,“ poznamenal Severus.

„Jak jinak,“ odpověděla. „Máme na práci důležitější věci než se rozčilovat, pánové. Myslím, že se blížíme.“

Severus přemýšlel, proč se zdá, že z nich tří právě ona nejlépe vnímá rezonanci podivné, pokroucené magie, kterou sledují. Její pohlaví? Její věk? Její duševní rozpoložení? Její hluboké přesvědčení, že cokoli rozbitého se dá napravit?

„Připadám si trochu jako páté kolo u vozu,“ podotkl Potter. „Dějí se mezi vámi takové… věci, kterým vůbec nerozumím. Budeš muset mluvit nahlas, jestli nechceš, abych se ti do toho jenom pletl, víš?“

„Ach, Harry, nebuď hloupý,“ broukla Hermiona, zahákla se za jeho paži a pokračovala po schodech dolů. „Víš, že jsi nejlepší bojovník v OUKZ. Kdybychom se dostali do další potyčky, není nikdo, koho bych měla raději po svém boku.“

Severus ucítil lež a dovolil si oddat se potěšení. Lucius hodil směrem k němu pozdvižené obočí, což on opětoval pokrčením ramen. Rafael by byl pobavený, pomyslel si, jak se tahle nesourodá trojice bezstarostně pustila kdoví do čeho: zneuctěný a vlivu zbavený aristokrat, osamělá, geniální mimoňka, a nevěřící téměř mnich. Ale jestli byla pravda všechno, co četl o Síle tří, měli by mít, když už ne božské schopnosti, tak alespoň šanci bojovat proti všemu, co by proti nim mohl vrhnout kouzelnický svět. To v něm vyvolávalo téměř optimistický pocit.

A optimismus byl rozptylující a nebezpečný.

„Stát,“ přikázal tiše.

Když promluvil, Hermiona už o krok ustoupila, a dokonce i Potter byl plně ve střehu. Vzduch, dosud příjemně teplý, nabral chlad, který měl jen málo společného s tím, že obložení stěn náhle skončilo. Vkradl se do každé skulinky v oděvu, červími úponky se mu zkroutil do mysli a pokoušel ho svou chladnou paralýzou.

Hermiona a Potter, bledí, ale odhodlaní, zaujali společně bojový postoj. Severus věděl, že v poslední době měli hodně cviku, i když ho zajímalo, jestli i oni čtyři dohromady dokážou pevně čelit tomu, co se na ně řítí. Připadalo mu to obrovské, zlovolné a nenasytné – horší dokonce než dravci, kteří sužovali Hermionin dům. Severus nevěděl, jestli je ještě schopen vrhat Patrony, nebo jestli je Lucius vůbec schopen je seslat.

„Tudy,“ řekla Hermiona. „Musíme jít tudy.“

Schody končily ve velkém kruhovém prostoru, ve kterém se zvuk rozléhal stejně jako v tom vysoko nahoře. Severus se podíval vzhůru a s rozechvěním si uvědomil, jak hluboko sešli. Z tohoto místa vedly jen dva východy: jeden se schody, kde zaváhali, protože věděli, že jediný krok na sklovitou podlahu symbolizuje závazek, z něhož se nebudou moci vrátit, a druhý naproti – temný oblouk v hladké kamenné zdi.

Potter slyšitelně polkl. „Budeme se tedy muset probít skrz.“ Vykročil vpřed.

Chlapci se muselo nechat, že byl vždycky statečný. Hermiona zaujala místo po Potterově levici a Severus po její. Cítil, jak její drobná, schopná ruka vklouzla do jeho a tiché spojení mezi nimi se rozjasnilo. Lucius zůstal za nimi a Severus z něj nezískal nic než pocit čekání. Žádný strach, žádný adrenalin, žádné očekávání. Byli tedy tři, aby bojovali – ne ti správní tři, ale to bude muset stačit.

Opatrným krokem se blížili ke vchodu. Nic se nehýbalo, ale pocit ohrožení byl hmatatelný. Za obloukem se rozkládal tunel, jehož stěny byly drsnější než stěny předpokoje, poseté dírami a výklenky. Když postupovali klaustrofobickou chodbou, jejich dech se začal srážet. Stále se však nic nepohnulo.

„Tohle nemůžu vydržet,“ zašeptal Harry. „Proč prostě nepřijdou?“

„Matka mě vždycky varovala, abych si nepřál problémy,“ řekl Severus.

„Poslechl jste ji někdy?“

„Až když už bylo pozdě.“

„Všude mi naskakuje husí kůže,“ prozradila Hermiona. „Chci se odsud dostat. Sakra, už to není daleko – utíkejme!“

Vyprostila ruku a vyrazila vpřed. Severus a Harry ji se stejným zaklením následovali, avšak pohled, který je čekal, je zarazil.

Tunel se náhle otevřel do obrovského, kopulovitého amfiteátru lemovaného výklenky, které vypadaly jako stojící sarkofágy vyrobené z onyxu, a z každé sebemenší škvíry z nich prosakovalo chladné zlo. Ale to, co je zastavilo na místě, se nacházelo uprostřed.

Velká průsvitná koule černé magie, jejíž hnilobné odstíny prostupovaly uvazujícími pruhy temně šedé, byla zavěšena ve vzduchu nad kruhem podivných zařízení, z nichž se rozlévalo a vinulo množství tenkých trubiček, některé ležely nedbale na podlaze, jiné se prodíraly bublinou a pronikaly do těla bytosti, která v ní byla uvězněna. Bytosti, jež se vznášela v poloze zavrženíhodné agónie a občas sebou škubla při novém návalu bolesti. Bytosti, která nedokázala zabránit tomu, aby se její zlomené křídlo neválelo po stěnách klece, kde magie rozežírala letové peří.

„Panebože,“ vydechl Severus. „Je to anděl.“